Sam se probudil v nové posteli a zahleděl se na strop. Bylo to pár dní, co naposledy byl u Romana. Tedy osobně, protože služebně s ním naposledy za přítomnosti kolegy Mirka sepisoval výpověď. Kontakt spolu omezili i přes telefon. Po tom, co Roman řekl celou pravdu, bylo jasné, že teď si to nemohou dovolit.

Chyběl mu tak moc, až ho to bolelo. Zároveň byl ale zmatený. To, že vlastně ukázal Petrovi, kdo je vrah, a požádal ho o to, aby Viktora zastavil, pro něj bylo zničující, protože ať už se budou snažit jakkoliv, bez trestu se to neobejde. Jen myšlenka na Romana ve vězeňském mundůru a bůhví jak dlouhé době bez něj. Najednou mu přišel návrat zpátky do L.A. jako ten nejlepší nápad na světě. ‚Přece neutečeš, Same. Vždyť tě miluje a věří ti,‘ okřikl se v duchu, zatímco si promnul obličej. Měl pocit, jako by ho zrazoval. Slíbil mu, že pravdu o Viktorovi utají, jenže to nezvládl.

Pak si vzpomněl na to, jak se na ně Mirek tvářil, když mu pravdu o Petrovi řekl. S Petrem Mirek vycházel stejně jako zbytek kolegů. Sice nebyli kdovíjací přátelé, ale neměli spolu v jiných ohledech žádný problém. Tedy až na Sama, když nastoupil. Už měl dost všech zelenáčů, které jim přidělili a kteří tam vydrželi maximálně tak zkušební dobu, než se nechali přeřadit jinam, protože jejich žaludky nevydržely to, co oni snášeli už tolik let. Jen Sam ho překvapil. Opravdu byl celý Honza, co se týče povahy a možná pár rysů ve tváři, takže se s ním vyjít nakonec i přes počáteční nedůvěru dalo, což mu Mirek řekl poté, co tu výpověď dopsali. Neodradila ho ani pravda o Samově orientaci, kterou prozradili kvůli jeho vztahu s Romanem. Sam s Honzou věděli, že riskují, když mu to řekli, ale lepší takhle, než aby je pak kdokoliv další překvapil.

Společně pak prozkoumali detaily úrazu, který si jejich nadřízený způsobil „ve vaně“. Lékař na pohotovosti potvrdil to, co si mysleli, když jim popsal, v jakém byl Petr stavu. Dle něj byl lehce nervózní a na horko, které v ten den a noc panovalo, se mu zdál až moc navlečený, a nemohl si nevšimnout, jak rychle si po ošetření naraženého zápěstí stahoval rukáv mikiny. Ty otlaky od prstů nešly přehlédnout. Když zkontrolovali čas a datum jeho návštěvy nemocnice, bylo všem jasné, že rozhodně měl po zločinu čas dojet domů, aby se převlékl, a pak dojet na pohotovost.

Ztěžka se na posteli posadil a vložil hlavu do dlaní. Bolela ho. Zkontroloval mobil, ale nic na něm nebylo. Ani jedno přání dobrého rána, prostě nic. Začal si vyčítat, že se nechal zblbnout a namočit do toho všeho. Proč se musel zamilovat zrovna do něj? Ne že by jejich vztahu litoval. Jen ho mrzela ta doba, kdy se to stalo. Stalo se to ve špatnou dobu na správném místě.

Znovu se podíval na mobil, než se konečně vydal do koupelny, aby se zkulturnil a vypravil do práce jako člověk. Došel k zrcadlu a smutně se do něj zahleděl. Poslední dny naspal sotva pár hodin a začalo se to na něm podepisovat. Kruhy pod očima bez jiskry byly znatelné už z dálky. Svlékl si spací trenýrky a konečně vlezl do sprchy, aby se pod vlažnou vodou dal trochu dohromady.

Během těch pár dní zkoušeli přijít na způsob, jak Petra usvědčit, aniž by prozradili Romanovo jméno. Nakonec je napadla jedna snad reálná možnost. Jakmile byl Petr mimo oddělení, oznámili pravdu o Viktorově vrahu hlavě jejich stanice. Ten si, stejně jako Mirek, nejdříve myslel, že jde jen o hloupý vtip. Jen hloupý aprílový žertík, jímž chtějí rozhodit morálku na stanici. Nevěřil do chvíle, kdy mu s Honzou a Mirkem předložili podepsané výpovědi jejich dvou svědků plus lékařskou zprávu z pohotovosti, kam Petr dojel v den vraždy se zvrtnutým kotníkem a naraženým zápěstím.

Teď je čekalo jediné, chytit ho do pasti, kterou jim šéf nařídil vymyslet a zrealizovat. I když jemu samému bylo líto, jak dopadne jeden z jeho vedoucích oddělení, zločince mezi nimi opravdu mít nechtěl, stejně tak jako vnitřní vyšetřovaní, které by se mohlo z jednoho oddělení klidně přesunout do celé stanice.

Chvilkami pod proudem vody stál jen tak bez hnutí se zavřenýma očima a snažil se nemyslet na nic. Jenže to se nedalo. Sotva oči zavřel, měl před sebou tu milovanou tvář. Frustrací praštil do zdi, o niž se opřel pažemi a hlavou. Bylo mu hrozně a přál si jen, aby to všechno skončilo.

Pomalu se oblékal, zatímco popíjel ranní kávu. Když se ozval zvonek u dveří, zatrnulo v něm. ‚Snad jsem nevyděsil sousedku,‘ pomyslel si, když šel otevřít. Věděl, že paní ve vedlejším bytě je milá a starostlivá dáma, která ho vždy s úsměvem zdravila, když došel domů, a on ji vyděsit nechtěl. Došel ke dveřím a po otevření zůstal jak přimražený. Stál tam… jeho světlovlasý trapič s medovýma očima za elegantními obroučkami brýlí. Stál tam a smutně se na něj usmál. A on ho vpustil bez jediného slova dál.

Když popošel pár kroků od něj, aby si udržel bezpečný odstup, Roman ho popadl za paži a přitáhl si ho zpátky k sobě. Snažil se mu vzpírat a prskat, aby ho pustil. Byl zmatený a měl strach, co tím způsobí. On ho však držel pevně u sebe a objímal. Nedokázal se tomu bránit dlouho. I když ještě párkrát zkoušel z jeho hřejivé náruče uniknout, nezvládl to. Tolik mu chyběl, že se k němu nakonec přitiskl, jak moc to jen šlo.

„Promiň, vím, že bychom neměli, ale už jsem to nemohl vydržet, Same. Tak moc mi chybíš. Ničí mě to,“ zašeptal mu Roman do ucha a následně políbil odhalenou kůži Samova krku. „Všechno mě to tak strašně mrzí. Byl jsem takový debil, že jsem za ním šel. Kdybych to neudělal…,“ nedokončil, protože s ním cloumaly emoce a on nechtěl ukázat svou slabost. Sice věděl, že jeho chování nebylo zrovna ideální, měl však výčitky svědomí a bál se, že svého detektiva ztratí.

Sam se pevně tiskl k Romanovi a po slovech, která mu zašeptal, se zachvěl. Byl na tom stejně, avšak tohle nebylo správné. Ne teď. Vytrhl se Romanovi z náruče a s velkou dávkou sebezapření ho požádal, aby odešel. Sice ho z toho bolelo srdce, ale za chvilku měl vyjet do práce a oni si nemohli dovolit žádnou chybu. Dohoda zněla jasně: žádné soukromé setkání, dokud se případ nevyřeší.

Roman překvapeně pohlédl do Samovy zmučené tváře a nevěděl, co říct. Najednou měl skutečně pocit, že ho ztrácí. Tušil, že si prochází peklem, proto to porušil a přijel za ním. Chtěl mu být aspoň chvíli nablízku. Doufal, že jeho krátká přítomnost mu trochu pomůže to překonat, jenže on ho odháněl. Viděl, jak má Sam co dělat sám se sebou, než na něj vyprskl o něco naštvaněji, aby šel. A on šel, nerad, ale odešel.

Sice se za to Sam nenáviděl, ale věděl, že tak to bude lepší. Chtěl věřit tomu, že bude lepší si ho držet od těla, než se případ vyřeší. Nechtěl na něj být zlý, ale bolest srdce ho přemohla natolik, že se jí nebránil. Sotva za Romanem po jeho odchodu zavřel dveře, svezl se po nich na podlahu a nechal slzy téct.

„Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu…,“ opakoval pořád dokola. Tak moc ho miloval a teď ho svým chováním určitě nadobro odehnal. V okamžiku si začal vyčítat, že nad sebou nechal svou policejní část zvítězit. Byl slabý si stát za svými city.

Po chvilce sebelítosti se nakonec zvedl, dochystal a vyrazil do práce. Dojel tam duchem skoro nepřítomný. Kolegové by museli být slepí, kdyby si toho nevšimli, stejně jako těch načervenalých očí. Těžce dosedl za otázek, zda někdo umřel, na židli a zkusil se aspoň trochu soustředit na to, proč tam byl. Cítil bolest celého těla a víčka se mu vyčerpáním měla tendence zavírat. Po chvilce přemáhání vstal a zamířil do kuchyňky pro kávu, kterou ke vzpamatování potřeboval.

Sotva dojel Honza do práce, hned se vydal ke kanceláři zeptat se kolegů, jak na tom jsou s vyšetřováním. Rád by jim řekl, co se děje a co se chystá, ale to nemohl. Aspoň prozatím, dokud nemají nějaký přímý důkaz Petrovy viny a povolení nadřízeného.

„Je Sam v pohodě?“ zeptal se Pavel a kývnul hlavou ke kuchyňce.

„Proč by nebyl?“ Honza nechápal, na co naráží. Sice byl fakt, že se synem ještě nemluvil, ale dost dobře věděl, jakou tíhu musí nést. Nedal na sobě nic znát a ohlédl se směrem, kterým Pavel ukázal, a nechápavě nadzvedl obočí.

„No, vypadá hrozně. Nevím, co se děje nebo neděje v jeho životě, ale není nemocný nebo něco? Vypadá ztrhaně a oči má jak angorský králík,“ odpověděl Pavel na otázku a tázavě se na Honzu podíval. Měl o kluka starost. Za tu krátkou dobu mu to drzé pískle docela přirostlo k srdci. Honza kolegům pokynul, aby dál pokračovali v práci, a vydal se sám za svým synem s ujištěním, že se nejspíš jen nevyspal. Nechtěl před nimi přiznat, že má o syna obavy. Pokud opravdu vypadal, jak mu kluci řekli, moc dobré to nebude.

Sam stál u okna a upíjel kávu, ani nevnímal, že do místnosti přišel někdo další, dokud ho Honza nechytil za rameno a nezeptal se, zda je vše v pořádku. Jen se na něj bokem podíval, se strohým ‚jo, je‘ přikývnul a znovu se zahleděl ven. Nechtěl říct ani vlastnímu otci, že nic v pořádku není. Nechtěl mu říct, jak ho to bolí a ničí.

Samova strohá odpověď Honzovi nestačila. Jen z ní vytušil, že v pořádku rozhodně nic není. Zněl dost nešťastně. Když se k němu Sam otočil, v Honzovi zatrnulo. Byl bílý jak stěna a oči měl načervenalé.

„Vypadáš hrozně. Spal jsi vůbec?“ zeptal se starostlivě syna.

„Moc ne, tak jako posledních pár dní,“ dostal ze sebe smutně a posadil se na židli. Promnul si obličej, než znovu upil kávy. Po té Romanově návštěvě neměl náladu na nic. Nejraději by jel domů a prospal celý den, nejlíp s milovaným mužem v náruči. To ale nemohl, nebo snad ani nechtěl? Měli před sebou nejtěžší část případu a on musel aspoň trochu fungovat. Na další otázku, zda se neděje ještě něco, se mu nechtělo odpovídat. Podíval se směrem ke dveřím a pak zpátky do okna. Honza jako by pochopil jeho tichou řeč, zavřel dveře od kuchyňky a přisedl si k němu.

„Tak co se děje? Jenom spánkem to nebude, vidím, jak máš rudé oči. Takže pravdu a nechci slyšet žádné výmluvy!“ řekl nekompromisním hlasem, propaluje ho pohledem. I když nevěděl, jak to v takových vztazích moc funguje, stejně měl o syna starost. Sam se ošil a zmučeně vydechl.

„Ráno u mě byl Roman,“ zašeptal a smutně se usmál. A Honza věděl, odkud vítr vane. Věděl, že to nevydrží a za Samem půjde. Sice chtěl nejdřív prskat něco o hlupácích, ale zastavil ho pohled na syna, jehož mu najednou přišlo líto. Nechtěl, aby Sam trpěl, a i tak se to dělo. Sice z dobrého důvodu, ale dělo. Sam mu řekl, co se ráno stalo a jak svého milého nakonec vyhodil.

Honza začal mít výčitky svědomí. Tohle opravdu nechtěl. Ano, řekl jim, aby si od sebe drželi odstup, ale že to dojde až tak daleko a syn si bude lásku odpírat, to ho ubíjelo. Jenže, co mohli dělat jiného? Svému hlavnímu šéfovi o vztahu Sama s Romanem řekli, stejně tak i z čeho má Roman strach, a mohli být rádi za to, že jim ten případ šéf úplně nesebral a jen přikývl na omezení styku mezi těmi dvěma, aby se to hned nedostalo ven. Na to všechno byl jejich hlavoun až nadmíru tolerantní. Jestli to bylo tím, že měl Sam zanedlouho odjet, nebo tím, jaký vztah se všemi měl, to nevěděl ani jeden z nich.

Honza soucitně stiskl Samovo rameno: „Už aby to bylo za námi. Mrzí mě, čím si procházíte, ale sám víš, že to jinak nejde,“ řekl jen a Sam přikývl. Nevěděl, co na to víc říct. Ani nemohl, protože se dveře do místnosti otevřely a v nich stál major Novák.

„Omlouvám se, ruším při něčem?“ zeptal se s pousmáním a sjel je oba pohledem. Oba zakroutili hlavou a čekali, co bude. On však jen vešel a namířil si to ke kávovaru pro svou dávku kofeinu.

Sam měl co dělat, aby na muže nevyletěl. Měl na něj vztek a ten falešný úsměv ho iritoval. Petr začal s Honzou probírat detaily případu, jako by se nic nestalo. Pak se zeptal jeho, zda je v pořádku, protože ani jemu neušel Samův vzhled. Tomu káva, kterou pil, z ničeho nic zhořkla na jazyku a cítil, jak se mu žaludek pomalu převrací vzhůru nohama. Snažil se ten pocit vydýchat, jenže se mu to moc nedařilo a věděl, kam ho poženou další kroky. Honza zpozorněl, když si najednou všimnul, jak barva tváře jeho syna z bílé přešla v zelenou.

„Same, je ti opravdu dobře?“ stihl se zeptat, než se Sam omluvil a vyběhl z místnosti rovnou na toalety. Petr se tomu podivil, že v takovém stavu dojel do práce, než se opět věnoval horké kávě v hrnku. ‚Všechno je kvůli tobě, hlupáku! Ale ty hloupého hraješ skutečně dobře,‘ pomyslel si Honza, než zamířil za synem.

Scénky si všimli i ostatní kolegové a vyzvídali, jak to jen šlo. Přece jen si na oddělení se Samem docela sedli a on se stal takovým jejich mazlíčkem, kterého rozmazlovali. Proto se podivil a ptal každý, kdo ty dva viděl vtrhnout na toalety jako dvě tornáda.

Samovi z toho všeho bylo špatně. Nikdy nezažil to, co se dělo teď. Nikdy se nedostal do takovéto situace a měl všeho po krk. Šel proti vlastnímu srdci a slibu, který dal Romanovi, a vyčítal si to. Věděl však, že jiná možnost není. Ještě jim chybí spolupráce s kolegy z vnitřního začínající v blízkých dnech a on si může jet okamžitě zabalit. Pohled na muže, který to všechno vlastně způsobil, se mu hnusil. Opravdu si myslel, že major Novák je slušný chlap a ještě lepší nadřízený. Teď si to ale nemyslel. Teď si jen kladl otázky, proč Roman nešel přímo na policii a místo toho šel za NÍM. Nebo proč to nepřiznal rovnou, ještě než se jejich city víc prohloubily.

Seděl na zemi a vydýchával poslední příval nevolnosti, zatímco na něj jeho otec klepal a ptal se, zda je v pořádku. Chvěl se po celém těle. Dumal, jestli to bylo zimou. Venkovní teplota za těch pár dní sice trochu klesla, i přesto chladno nijak zvlášť nebylo, tudíž tuhle variantu okamžitě zamítl. Byl snad nemocný? Málokdy býval. Nějaké to nachlazení se našlo, ale zřídkakdy se to vyvrbilo v něco horšího, kdy musel povinně ležet v posteli.

Naposledy si oddechl, postavil se na chvějících se nohou a po spláchnutí vyšel z kabinky, před níž stál Honza se starostí v očích. Opřel se o její dveře, zavřel na moment oči a párkrát se musel zhluboka nadechnout. Honza mu podal papírový ubrousek a on ho s díky přijal.

Honza si ho chvilku prohlížel. Vůbec se mu nelíbilo, jak Sam vypadal. I smrtka by oproti němu vypadala lépe. S ušklíbnutím se osmělil a dlaní se dotkl synova čela tak, jak to dělával, když byl jako malý nemocný.

„Jsi zelený jak stěna a úplně hoříš. Pojď, vezmu tě domů, ale nejdřív se stavíme k doktorovi, ať se na tebe podívá,“ řekl jen a čekal, až si Sam vypláchne u umyvadla pusu a opláchne obličej. Všiml si, jak se chvěje a sotva jde. Doufal jen, že tohle nebude následek všeho, co se dělo. Stres si na každém může vybrat krutou daň a na zdraví o to víc. Začal by si proto vyčítat, že syna před tím vším neuchránil, kdyby jeho stav souvisel jen s případem.

Sam Honzu následoval z místnosti na chodbu, kde na něj pak čekal schoulený na židli. Chvěl se zimnicí a hlava ho začala bolet. Počítal každou sekundu, kdy otec byl v kanceláři, aby posbíral jeho věci a mohli tak vyrazit. Jaká úleva to byla, když se objevil u něj a sdělil Novákovi stav svého syna a informoval ho, že se vrátí zpátky, hned jak bude moct. Spolu se pak konečně vydali na cestu.

Po návštěvě u lékaře se Sam nechal odvézt domů a uložit do postele. Byl ze všeho tak unavený, že se ničemu nebránil a vlastně mu v tu chvíli bylo všechno jedno. Toužil jen po jediném, zavřít oči a spát. Tak tak mu Honza stihl dát léky, které mu na žaludeční chřipku lékař napsal, než se mu víčka samovolně zavřela a usnul.

Honza seděl chvilku vedle spícího syna a sledoval, jak oddechuje. Předchozí dny byly opravdu náročné a věděl, že toho moc nenaspal. Ve spojitosti s horečkou se nebylo čemu divit, že odpadl, sotva se jeho tělo dotklo matrace postele. Možná proto byla jeho mysl tak neklidná a bral si všechno víc, než bylo dobré. I když věděl, že za to mohl i ten odstup od jeho milovaného. Pohladil spícího Sama po tváři, vytáhl Samův mobil z kapsy a vytočil to jediné číslo, jemuž se on sám trochu vyhýbal.

Zvonek zazvonil a Honza šel otevřít. Roman byl překvapený tím, že ho zavolal. Nepočítal s tím, že by mu dovolil se přiblížit k Samovi, a trochu nechápal, co se změnilo. Jen s prostým pobídnutím ho následovat ho dovedl do ložnice. Roman se zhrozil nad bledou tváří svého milovaného detektiva a rovnou si k němu opatrně přisedl. Kontroloval však neustále staršího muže a čekal, kdy ho zastaví. Ale nezastavil.

„Co se stalo?“ zeptal se Roman a pohladil Sama po tváři.

Honza se nad tím gestem jen pousmál. ‚Asi mu na něm opravdu záleží víc, než jsem si myslel,‘ pomyslel si, než mu z úst zazněla odpověď.

„Doktor tvrdí, že nějaká viróza. Já bych řekl, že stres a to všechno okolo si začalo vybírat svou daň. Musím zpátky do práce a nechci ho tu s horečkou nechávat samotného, takže jestli vás můžu poprosit, abyste na něj mezitím dohlédl?“ nadhodil opatrně a sledoval překvapení ve zlatavých očích. Roman se tomu nebránil a s radostí přijal. Honza mu vysvětlil, co se stalo na oddělení, a vše o lécích, které musí Sam užívat. Roman spáče znovu jemně pohladil po tváři, než se zvedl, aby jeho otce vyprovodil. Ještě ve dveřích ho zkontroloval, jenže spal skoro až mrtvolným spánkem. Ani jeden dotyk dlaně nebo pohyb postele ho neprobudil.

Honza sledoval scénku před sebou a v duchu se pochválil. Starost, kterou měl přítel jeho syna napsanou v očích, nešlo přehlédnout a on věděl, že je Sam v dobrých rukou. Teď jen doufal, že až se probudí, nezačne vyšilovat nad Romanovou přítomností. Vyšel ze dveří domu a vydal se k autu. V hlavě se mu začal rodit plán, jak to celé skončit. Vytočil na mobilu číslo kolegy z vnitřního a domluvil si s ním schůzku. Pak kontaktoval Mirka a hlavu pobočky a vydal se na oddělení. Dle rozhovoru s Mirkem věděl, že jejich nadřízený někam odjel, takže ať už chtěl dělat cokoliv, musel to udělat hned.

Roman seděl v co největší tichosti v provizorním obývacím pokoji u notebooku, který si s sebou vzal, a vyřizoval emaily. Několikrát byl Sama zkontrolovat, ale ten stále spal. Naposled, když za ním byl, mu tvář hrála všemi možnými barvami. Od zelené přes bílou jí dominovaly horečkou rozpálená rudá líčka a rty a mírně se chvěl. Přikryl ho proto další dekou a na horké čelo políbil. „Ach jo, zlato, co mi to jen provádíš?“ zeptal se šeptem, než se vydal do kuchyně pro něco k pití.

Sam se vzbudil o hodinu později s nepříjemnou bolestí hlavy a žaludek se mu začal převracet. Ani se nerozhlížel, zda je někde jeho otec poblíž, a co mu síly stačily, se doploužil na záchod, k němuž si přidřepnul. Takhle mu dlouho nebylo a doufal, že to brzo přejde.

Okamžitě, když uslyšel kroky a dveře od toalety, zvedl se Roman ze svého místa na sedačce a šel za svým pacientem. Opatrně si k němu přidřepl a konejšivě ho začal hladit po rozechvělých zádech. Zůstal tam do doby, kdy vycítil, že je čas odvést Sama do postele.

Nejdříve si Sam myslel, že dotyk dlaně patří jeho otci, jaké překvapení pro něj bylo, když ho po pár minutách na nohy vytáhly Romanovy paže. Být mu dobře, nejspíš by začal protestovat a poslal by ho pryč, teď se jen zmohl na jedinou otázku. „Co tady děláš?“ vyšlo mu z chvějících se úst, když byl s podpíráním odveden zpátky pod peřinu.

„Tvůj táta mi zavolal. Nechtěl tě tu v tomhle stavu nechávat samotného,“ vysvětlil mu, zatímco ho přikrýval. Pak jen na moment odběhl, aby mu donesl kyblík, kdyby náhodou, a přisedl si k němu. „Má o tebe starost, stejně tak jako já. Na,“ povzdechl si a podal Samovi prášek na horečku po tom, co teploměr, který mu tam Honza nechal, ukázal třicet devět osm. Tušil, že hlavně ta vysoká teplota může za rozbouřený žaludek. Věděli to, že ji musí srazit.

Sam se nad práškem ušklíbl, protože měl obavy, zda ho v sobě dokáže vůbec udržet, jak zle mu bylo. Po okřiknutí majitele těch zlatých očí poslušně otevřel pusu, nechal si lék vložit do úst a pak ho pár loky hořkého čaje zapil. A že byl ten čaj opravdu hořký, o tom se nemuselo ani diskutovat.

„Měl bys spát,“ zašeptal Roman a pohladil svého milého po tváři.

Ten se na něj smutně podíval, než zavřel oči: „A zůstaneš tu se mnou?“

Roman se musel pousmát. Sam mu připomínal malé dítě, které nechce zůstat v posteli samo, protože by ho bubáci odnesli. S povzdechnutím se postavil, obešel postel, polštáře dal tak, aby se o ně mohl trochu opřít, zašel si pro notebook, na němž měl rozdělanou práci, a opatrně se usadil do polosedu vedle svého nemocného, kterého si opatrně přitáhl k sobě.

„Běda ti, jestli mě pozvracíš,“ stačil jen říct, než zaslechl tiché pochrupkávání muže ve své náruči. Nedokázal uvěřit, jak jeho drsný policajt dokáže být zranitelný. Pak si ale vzpomněl, co se říká o nich o chlapech a té smrtelné chorobě na sedm písmen. Když projel prsty Samovy zpocené vlasy, bylo mu jasné, že tady tohle pravidlo neplatí.

I když měl v plánu dodělat na notebooku rozdělanou práci, nechal ji na později. Sam se během následujících pár hodin vzbudil dvakrát, kdy ho žaludek zradil, vždy však nakonec zase usnul s hlavou položenou na jeho hrudi. Znovu zkontroloval Samovu teplotu a jen si úlevně oddechl, když zjistil, že po skoro čtyřech hodinách konečně trochu klesla. V jednu chvíli se opatrně vymanil z jeho náruče a odskočil si, protože příroda se už dost vehementně hlásila o slovo. Při té příležitosti si nachystal aspoň něco malého k jídlu z toho, co našel v lednici.

Honza dorazil kolem čtvrté odpoledne s Terkou v závěsu a plnou taškou. Očividně se stavili pro pozdní oběd a překvapivě vzali i jemu. Nepočítal s tím, že by měli strach o jeho hladový žaludek. ‚Proč by taky měli?‘ pomyslel si.

„Tak jak mu je?“ zeptal se Honza, koukaje ode dveří na spícího syna.

„Horečka trochu klesla, ale nic moc. Pořád se sem tam vzbudí a je mu špatně,“ pohlédl na něj Roman.

„Jak moc nadával, že jsi tady?“ Ani si to Honza neuvědomil, že začal Romanovi tykat. Uvažoval, že by se opravil, nakonec to bez jediné omluvy přešel.

„No, nijak zvlášť. Sice se tomu divil, ale neměl sílu nic namítat, spíš naopak,“ uchechtl se a doufal, že ho otec jeho milého nepožene ze dveří. On se ale jen pousmál a nechal se Terezou i s přítelem svého syna odvést ke stolu k připravenému obědu.

Honza dost dlouho uvažoval nad tím, jak by přesně měli pokračovat dál. Nakonec se ale během doby na stanici domluvil s Mirkem a kolegou z vnitřního, že Romana použijí jako volavku. Potřebují Petra chytit do nějaké pasti a jiná možnost ho nenapadla. Navíc, pokud by došlo na svědectví, tohle by při rozhodování o Romanově trestu pomohlo. Předložil nápad muži před sebou a čekal, co on na to.

Roman věděl, že pokud nechce pykat za to, co Petr udělal, bude muset pomoct. Věděl však i to, že ho trest za to zatajování nejspíš nemine. S návrhem, který mu Honza dal, po krátké úvaze souhlasil a pustil se do jídla, doufaje, že všechno dobře dopadne.

Doufal v to i Sam, jenž se mezitím vzbudil a navzdory svému zdravotnímu stavu se do jejich rozhovoru zaposlouchal. Doufal v to, že vše dopadne dobře, a i kdyby nemohli být spolu, že se nic jeho milému nestane.