Seděl na parapetu v tričku a domácích kalhotách a koukal z okna. Byly to už čtyři dny, co byl zavřený ve svém bytě. První dva prospal v horečkách za přítomnosti svého otce nebo Romana, kteří na něj dohlíželi, ale teď už mu konečně bylo o něco lépe a oni tak s klidem mohli odjet za svými povinnostmi. I chuť k jídlu se mu pomalu vracela, jenže po těch náročných dnech měl ještě trochu obavy sníst toho víc, než co mu doktor povolil. Kdyby mu dali cokoliv jiného než vývar a suchary, možná by se to stejně jeho žaludku moc nelíbilo. To si aspoň myslel.

Roman s Honzou byli oba v práci a jeho nechali samotného s vědomím, že nebude nic vyvádět. Doktor se za ním přišel předchozí den podívat až domů a zhodnotil, že ještě pár dní má odpočívat, než i on se vrátí do práce. I přes svou policejní oddanost s radostí přijal. Opravdu byl z toho všeho dost unavený a věděl, že na to, co se chystá, potřebuje síly víc než dost.

Honza mu vysvětlil plán, který s kolegy z vnitřního vymyslel, a on v něm jako vyšetřovatel kvůli vztahu s Romanem nefiguroval. Z vnitřního sice nebyli rádi, že se jim chce do toho motat kdokoliv z oddělení vražd, když se chystají zatknout jejich nadřízeného, potřebovali však udržet všechno co nejdéle pod pokličkou a Honza se jim zdál jako nejlepší možnost. Aspoň to se snažili Romanovi splnit, přání, že se k jeho rodičům a veřejnosti dostane co nejmíň informací o tom, co se doopravdy stalo. Tíha toho, že Roman svého bratra tak trochu poslal na smrt, zde ale byla pořád. Nebyla to nenávist, protože to on by nezvládl, nenávidět ho. Snažil se udělat správnou věc, jen k tomu použil trošku špatnou metodu, a to Sama mrzelo. Proč mu ale nedat druhou šanci, když ho tolik miloval a věřil mu?

Seděl tam a přemýšlel. Štvalo ho, že ho, dá se říct, stáhli, a ještě mu oznámili, že jakmile ho vyslechnou a pomůže jim, když budou potřebovat, a budou mít Petrovo přiznání i u soudu, pošlou ho zpátky do L. A., kde si jeho potrestání vezme na starost jeho přímý nadřízený.

Jedinou útěchou těch špatných zpráv bylo to, jak si Roman s jeho otcem za těch pár dní sedli. Pokaždé, když byl vzhůru, zaslechl jejich do rozhovoru zabrané hlasy proplétající se se smíchem. I když měl zrovna žízeň nebo cokoliv, poslouchal je do chvíle, než jejich hlasy utichly, až pak si jednoho nebo druhého k sobě zavolal. Jednou se za nimi ještě s teplotou doploužil do obývacího pokoje a bez skrupulí se přitiskl k Romanovu tělu. Takhle mu bylo nejlíp. Takhle po boku dvou nejdůležitějších mužů v jeho životě. Sice dostával vyhubováno za to, že vstává, i když neměl, ale stejně mu místo na sedačce, kterou v místnosti měl, udělali a vždy ho po ulehnutí pečlivě přikryli, aby zase horečka nepřevzala otěže.

„Říkal jsem, že je jak malé dítě,“ uchechtl se v jednu chvíli Roman a sledoval mračící se obličej pod ním.

„Koukám, no. Ani na metr od maminky,“ zasmál se Honza, na jehož odpověď se Sam jen zaškaredil a opatrně se otočil na bok.

„Příště se na vás vykašlu a zůstanu v posteli,“ zamrmlal si pod nosem, zatímco se Roman začal smát už naplno.

Bezděčně se nad tou vzpomínkou pousmál a dál sledoval dění za oknem. I když věděl, že tohle štěstí moc dlouho nepotrvá, snažil se ho užít do sytosti.

„Jak to, že nejsi v posteli?“ zeptal se Roman ode dveří a pousmál se, když viděl, jak sebou Sam leknutím škubl. V práci skončil o něco dřív, proto se rozhodl, že ho překvapí. Došel k němu, objal svého nemocného detektiva, který se o něj opřel. Byl opravdu moc rád, že mu je konečně o něco líp. Po celých těch pár dní o něj měl obavy. Sice to byla jen viróza, ale miloval ho tak moc, že byl v pozoru pokaždé, když se mu zdálo, že se Samem není něco v pořádku. I když to byl většinou jen planý poplach, věděl však, že takhle se už o něj bude bát pořád, stejně jako ho bude milovat. Navíc byl vděčný za to, že Honza byl natolik rozumný chlap a nechal jim aspoň trochu prostoru i přes všechna ta rizika, která tu byla. Sám věděl, že skoro nic neudělal, ale i to, že poprosil toho ničemu o pomoc se svým bratrem, ho sžíralo a on jen čekal, zda i on za to bude potrestán, nebo se nad ním slitují.

Zatřásl hlavou, aby ty nevhodné myšlenky zahnal, a sklonil se pro polibek. Neušlo mu, jak pěkně jeho detektiv voní a tvář nepokrývá ani jeden vousek. Přejel po ní palcem a usmál se, což Sam nedokázal přehlédnout.

„Potřeboval jsem se protáhnout a dát se trochu do kupy. Z toho ležení mě bolí celé tělo,“ zašeptal a nechal se od Romana znovu políbit. Na připomínky, že to nemá zbytečně přehánět, odpověděl jen strohé – já vím.

‚Možná to s tou péčí trochu přeháním,‘ řekl si pro sebe Roman, když ustoupil, aby Sam mohl slézt z parapetu. Přejížděl očima po těle skrytém za tenkou látkou trika a kalhot od pyžama a měl se sebou co dělat. Už to bylo víc jak týden a on měl na muže před sebou opravdu velkou chuť. Kolikrát v životě dlouhé měsíce s nikým nespal a nevadilo mu to. Jenže mít Sama tak blízko a nemoct nic ho dohánělo k šílenství.

„Víš, co řekl doktor?! Žádné namáhavé činnosti, než mi bude úplně fajn,“ zasmál se detektiv, když viděl ten hladový pohled. Roman jen ztěžka zamrkal a Sam mu se smíchem znovu vklouzl do náruče. Nevadilo mu to, nevadilo mu, že si víc dovolit nemůžou. Byl rád za každou chvilku, kdy se mohli jen tak držet. A i když Roman měl se sebou co dělat, i pro něj to bylo víc než ten samotný sex. Cítit to, že ten druhý je tady a teď, pro ně oba bylo víc než cokoliv na světě.

Po chvilce se stejně Sam odebral do postele a zahrabal se pod přísným pohledem svého milého pod peřinu. Roman si k němu přilehl a v mezičase vyprávění o tom, jak se mu dařilo v práci, svého detektiva líbal a jemnými tahy hladil po stále ještě zesláblém těle. Aspoň tu trochu si z něj chtěl dopřát.

V Samovi to však vyvolávalo víc, než by zrovna chtěl. S chutí se dotekům poddával a v duchu prosil Romana, aby zašel aspoň malinko dál.

On, jako by slyšel jeho myšlenky, mu zajel rukou pod tričko a hladil jeho holou rozpalující se kůži. Pod dlaní ucítil divoce bijící srdce a zrychleně zvedající se hrudník. ‚Nesmíš, Romane!‘ křičel jeden jeho hlas v hlavě, zatímco ďáblík na jeho rameni ho nabádal, aby si tělo po svém boku bez okolků vzal. Jenže nechtěl ten druhý hlásek poslechnout. Sam stále nebyl úplně v pořádku a on nechtěl, aby se mu z návalů všeho toho vzrušení udělalo špatně. Proto poslušně ruku zpod trička vytáhl, urovnal ho, rozpojil jejich ústa a další polibek věnoval Samovu břichu.

„Myslím, že to nebudeme dneska přehánět. Sotva se ti udělalo líp,“ zašeptal, než ho políbil na čelo, nos a rty.

Zadýchaný Sam jeho počínání mlčky sledoval. V duchu Romana proklínal, že to tak najednou utnul, ale zase byl na jednu stranu rád, že se ovládl. Jeho žaludek pořád trochu bolel a nejspíš by se mu z toho vzrušení zase rozdivočel. Usmál se na majitele těch medově zlatých očí a stejně si neodpustil trochu provokace, když si uvědomil, co se mu děje pod peřinou.

„To mě chceš nechat takhle?! Jako vážně?!“ zvedl obočí a vytřeštil oči. Roman na něj nechápavě pohlédl.

„Jak takhle? Vždyť jsem ti nic neudělal,“ oponoval mu a zkoumal očima jeho rudou tvář. ‚Jo, teď vypadá, jako by měl horečku, ale proč mu to vadí?‘ zeptal se sebe v duchu. Jenže v tu chvíli Sam popadl jeho ruku a stáhl si ji pod peřinu k tomu zrádci zrádnému nadrženému v jeho pyžamových kalhotách.

„Neudělal? A co je tohle?!“ Chvilku sledoval vyjevený obličej svého milého, než se rozesmál a ruku pustil.

Roman nevěděl, co má dělat. Chtělo se mu strašně moc smát nad vážností, jakou to Sam podal. Nakonec ruku vytáhl, protože se ode dveří ozval zvonek a zachrastění klíče v zámku. Honza přijel na pravidelnou kontrolu, to bylo jasné oběma a snažili se dělat jakoby nic.

Roman se rychle přemístil z prostředku na kraj postele, na níž se Sam usadil do pololehu s pokrčenýma nohama, aby zakryl tu neplechu pod peřinou. ‚To jsme stihli jen tak tak,’ prolétlo hlavou oběma. To, že byl pořád rudý jak rak, ho vůbec netrápilo, když Honza došel do místnosti.

Ten přijel jako vždy po práci, jak to dělal od prvního dne, co byl Sam nemocný. Možná si tím opravdu vynahrazoval dobu, kdy mu po boku být nemohl. Dělal to ale rád. Času jim moc nezbývalo a on nechtěl promarnit ani minutu. Když vešel do ložnice, viděl Romana posazeného na kraji postele a Sama opřeného o vyvýšené polštáře. Zhrozil se nad tím, jak je jeho syn rudý v obličeji, a okamžitě mu starostlivě sáhl na čelo.

„Snad ti zas nestoupla teplota, jsi úplně rozpálený,“ nadhodil Honza a ohlédl se za Romanem, který v ten moment málem vyprskl smíchy.

„Tati, je mi fajn. Jen je mi trochu teplo, nic víc. Venku je horko a tady ten,“ ukázal Sam na Romana, „mě drží pořád pod peřinou. Nic víc to není,“ snažil se svému otci namluvit. Honza s přimhouřenýma očima znovu přejel z Romana na Sama, který se víc zabořil do polštářů. Nebyl hlupák. Zakroutil nad nimi hlavou a mávnul rukou, protože tušil, co se tam za jeho nepřítomnosti událo, ale nechtěl na to myslet. ‚Jako by doktor neřekl jasně, že máš být v klidu. Nebreč, když se ti zas udělá zle,‘ pomyslel si a pak si sedl na židli kousek od nich. Musel s nimi probrat detaily toho, co se bude dít, a tahat Sama z místnosti do místnosti opravdu nechtěl. Co kdyby se mu zase přitížilo?

„Mluvil jsem dneska s kolegy z vnitřního,“ začal Honza, čímž si získal pozornost obou mužů.

„A?“ vyhrkl Sam zvědavě.

„Zítra chtějí znovu vyslechnout tady Romana a tebe hned po něm. Ptali se mě na to, jestli budeš schopný dojít, když ti je, jak ti je. Řekl jsem jim, že jim dám vědět. Opravdu tě nechci tahat sem tam, když ti není ještě úplně nejlíp,“ dokončil Honza, koukaje na svého syna. Sam při informaci o výslechu opřel hlavu o polštář a zahleděl se na strop. Věděl, že to budou chtít udělat co nejdřív, ale že tak brzo?!

„A co Petr? Co ta past, o které jsi mluvil?“ zeptal se po chvilce.

„Právě kvůli němu vás chtějí zítra vyslechnout, aby věděli, zda bude ta past potřebná,“ ztišil hlas Honza a připravoval se na novinky, které bude muset oběma sdělit. Nebyl moc nadšený, že to musí být zrovna on, kdo jim tu špatnou zprávu oznámí, ale raději ať se to dozví od něj než od někoho jiného.

Sama odpověď otce upoutala stejně jako jeho postoj. Bylo mu hned jasné, že tady něco není v pořádku a bojí se to říct. Nebo možná nebojí, ale…

„Tati? Co se děje?“ zeptal se vyděšeně, koukaje na Honzu, který si oba muže před sebou prohlédl.

Roman tam seděl a nechápal. On sám sice měl dobrý čich na lidi, ale tohle šlo tak trochu mimo něj. Podíval se na staršího Marka a čekal, co bude.

„Mám špatné zprávy…, pro oba,“ zvedl hlavu, kterou jen na chvilku svěsil a podíval se na syna. „Romane, jaký vztah měli nebo mají tví rodiče vůči Petrovi?“ zeptal se a pohledem se zabodl do tázaného.

„No, pokud vím, tak se kdysi dost scházeli s jeho rodiči, když jsem byl malý. Jinak nevím, že by spolu byli nějak v kontaktu. Proč?“ zeptal se pochybovačně. Opravdu nevěděl, kam tou otázkou Honza mířil. Vždyť rodiče, co on věděl, se s Petrem nijak zvlášť nikdy nestýkali. Byl to pro ně jen sousedův syn.

Ještě chvíli Honza uvažoval, jak tu zprávu Romanovi sdělit. Nikdo nepočítal s tím, že vnitřní oddělení najde něco takového. Něco, co změní pohled na celý případ. Vždyť… kdo by s tím počítal, že by se něco takového mohlo stát a Romanova vina vlastně byla jen takovým zaonačením toho nejdůležitějšího důkazu ze všech, které se našly. Měli to opravdu skvěle připravené, jen nechápal, jak se o tom zrovna oni dozvěděli.

„Tati?“ pobídl Sam nervózně svého otce, protože ani pro něj ta situace nebyla příjemná. Nebylo mu ještě úplně dobře a to, že jeho otec ví něco, co oni ne, ho dohánělo k šílenství.

„Romane, já nevím, jak ti to říct, protože to nemáme ještě stoprocentně potvrzené, ale…,“ odmlčel se a pohlédl na syna. „Když kolegové z vnitřního projeli Petrovy účty, všimli si něčeho, k čemu jsme se my nedostali,“ zastavil se a přejel po obou očima. Byly vidět jejich netrpělivé a zvědavé pohledy. Uvažoval, že by to nejdřív řekl jen svému synovi, ale nejspíš to takhle bude lepší. „Ve výpisu Petrova účtu našli podle data asi deset dní před smrtí Viktora příjem větší částky. Přesněji, pár dní poté, co tvůj bratr najednou po vaší hádce zmizel.“

Sam nechápal, kam tím jeho otec směřuje, až do chvíle, kdy padla poslední věta, která mu zatím z úst zazněla. Podíval se pochybovačně na Romana a s napětím čekal, zda otec vyvrátí tu hroznou myšlenku, která se mu v hlavě usídlila. Deset dní před smrtí Viktora. To znamenalo pár dní poté, co se Roman dozvěděl o svém bratrovi pravdu. Nechtěl tomu věřit. Tomu, že by Roman za smrt svého bratra zaplatil. Jenže proč by se pak Honza ptal na to, zda s Petrem byli v kontaktu jeho rodiče? V té chvíli mu to došlo. I přestože mu nebylo ještě nejlíp, pochopil dřív, než to stačil říct Honza nahlas. Zmučeně pohlédl ze svého otce na Romana a zase zpátky. A když se na jeho němou otázku dostalo přikývnutí, zmohl se na jedno jediné. „Proboha…,“ položil se Sam do polštářů, které pod sebou měl.

„Co? Co je? Jsem trochu mimo,“ nechápal Roman a těkal očima mezi oběma muži.

„Romane, nevím, jak ti to říct, ale… ty peníze, které Petrovi došly na účet, byly… byly od tvé matky,“ dokončil klidně a koukal, jak se Romanův obličej z nechápavého mění v ještě nechápavější.

„A-asi to nechápu. Co tím chcete sakra říct?! Proč by mu moje matka posílala peníze?!“ nedocházelo mu, co se mu snažili říct. Nebo spíš, tušil, co se mu snažil Honza říct, jenže on na to nechtěl ani pomyslet.

„Jak vysoká byla ta částka, tati?“ zeptal se Sam při pohledu na nervózního Romana. Viděl, jak se Roman zastavil při jeho otázce a čekal.

„Sto tisíc…,“ zašeptal Honza.

„Cože?“ zůstal Roman stát s otevřenou pusou. Znovu mu na mysl přišla otázka, proč a za co by jeho matka dávala Petrovi tolik peněz.

„Myslíme si, že tvá matka věděla o tom, co Viktor provedl, a zaplatila proto Petrovi za…“

„Ne, to nemůže být pravda. Si ze mě děláte srandu?! Matka by mu nikdy neublížila!“ ohradil se Roman.

Nemohl tomu uvěřit, prostě ne. Tohle by jeho matka přece neudělala?! Ne, vlastnímu synovi! To nedávalo smysl. Proč by to dělala? Proč by nechala zabít vlastního syna? Pak se ale zastavil. O svém bratrovi od hádky nic nevěděl. Nevěděl, kam šel a proč. A mobil si vzal s sebou. U rodičů v té době nebyl, takže jestli se Viktor schovával tam, nevěděl. Když nad tím víc zauvažoval, nezdálo se mu, že by se jeho matka po Viktorově smrti chovala divně. Plakala, tak jako každá matka, když ztratí dítě. To snad ty slzy předstírala, nebo byl snad její pláč způsobený výčitkami svědomí? Nevěděl. Najednou mu přišla místnost čím dál tím menší a vzduch řidší. Musel pryč. Ani nezaznamenal, že za ním Sam vyběhl, když se sebral a vydal se ke dveřím.

Sam se snažil na Romana mluvit. Snažil se ho uklidnit, ale nešlo to. Když se muž najednou vydal ke dveřím, vykašlal se na všechna doktorova nařízení a vyběhl za ním. Seběhl schody a hlava se mu zamotala. Musel se posadit. Bolelo ho to, všechno ho bolelo i za jeho milého.

„Ty idiote, co zkoušíš?!“ ozval se Romanův naštvaný hlas před ním, když se snažil, opřený se zavřenýma očima, vydýchat píchání a tlak v břiše.

„Nechci, abys udělal nějakou blbost,“ zašeptal, když mu Roman pomáhal na nohy. Chvilku se na něj díval a sledoval ten vnitřní boj. Tu bolest a potřebu dostat odpovědi na otázky, než si ho muž před ním přitáhl do náruče. A Sam se nebránil. Přitiskl se k tomu tělu a snažil se na sebe přetáhnout aspoň tím jediným dotykem všechnu bolest obestírající Romanovo srdce.

„Ona to být nemohla, Same. Nemohla,“ zavzlykal svému detektivovi do ramene.

Sam chápal, jak mu musí být, a proto držel a mlčel. Jen tu tak bosky stál a objímal a tišil bolest muže, jehož miloval. Po chvilce to stejně nevydržel a oba je znova dovedl do svého bytu, kde na ně stále na tom samém místě čekal Honza s naprosto zachmuřeným obličejem.

Následující den se sešli u Sama v bytě před odjezdem k plánovanému výslechu. Roman už od pohledu vypadal, jako by týden nespal. Bledá unavená tvář by se dala srovnat s tou Samovou, která konečně trochu nabrala na zdravé barvě, ale i přesto do normální měla ještě pár kroků. Ani jednomu se nechtělo mluvit, jen se drželi za ruce a bylo jim jedno, jestli je někdo uvidí.

„Tati, co byla ta druhá špatná zpráva, kterou jsi nám chtěl včera říct?“ ozval se Sam po cestě k výslechu. Romanův byl o hodinu dřív než ten jeho, proto se domluvil s otcem, že ho tam odveze, zatímco Roman tam pojede svým autem. Honza se za volantem trochu ošil. S tím, co se den předtím odehrálo, na to druhé úplně zapomněl. Chtěl udělat synovi radost a pokusil se během těch pár dní zjistit všechno potřebné k Samově možnému přestupu. Díky tomu, co se stalo, se nedozvěděl nic pozitivního. Sam byl pořád veden jako vyšetřovatel, který se zapletl se svědkem, tudíž na nějaký přestup v nejbližší době může zapomenout. Jakmile bude po výslechu, dají mu tak dva dny na zabalení věcí a bude muset zpátky tam, kde už si jeho potrestání vezme na starost ten, kdo podepsal jeho účast na výměně.

Nerad to synovi říkal, ale jak se po tom, co mu to oznámil, podíval do jeho tváře, věděl, že s tím Sam počítal. Kdo by taky hned přijal policistu, který kryl jednoho z podezřelých a zároveň se s ním osobně zapletl? Kdo by ho dál nechával ve své zemi, když porušil jedno z policejních nařízení? Sice ho nemohli přímo vykázat, protože občanství měl Sam dvojí, ale ani na chvilku oba nepochybovali, že existují metody, jak Sama donutit, aby odjel dobrovolně a rád. Takový policista lehce ztratí důvěru. I tak ho to však bolelo.

Honza věděl, co všechno Sam pro Romana obětoval jen proto, že se mu snažil pomoct. Věděl, že to všechno dělal v dobrém. Stejně na to však doplatil. Jenže on sám věřil tomu, že to bylo správné. Nejspíš by se na jeho místě nezachoval jinak. Jen ten osten bolesti, že o syna zase na kdoví jakou dobu přijde, ho bodal do srdce naprosto bezcitně. Jenže on věřil, že se to jednou podaří. Že jednou přijde den, kdy se mu vrátí a zůstane. Jen to nebude hned.

„Myslel jsem, že mě tu nechají aspoň do soudu. Do hajzlu!“ zaklel Sam, snaže se rozdýchat příval vzteku a frustrace. Byl naštvaný na svět okolo, na sebe a na svou hloupost. Proč si s Romanem jen nevyměnil číslo a nezajel za ním, až když by byl případ u konce? Proč podlehl volání sirény a oddal se tomu muži, do něhož se bláznivě zamiloval? ‚Protože srdci se poručit nedá, Same!‘ odpověděl si na otázky běhající mu hlavou.

Když dojeli na vnitřní oddělení, Roman ještě stále seděl ve výslechové místnosti. Kolega, jenž Honzu znal, je usadil v prostoru své kanceláře a předběžně je obeznámil se vším, co je čeká. Sice tušil, že by neměl, ale už vůči Honzovu přátelství se rozhodl tajně tohle pravidlo porušit. Sdělil jim informaci o tom, že kolegové, ještě než dojeli, zamířili k rodičům od Romana, aby je vyslechli. Ovšem jak to dopadlo, na to si musí počkat.

Sam se v myšlenkách mezitím ztrácel čím dál víc. Ještě se necítil nejlíp a tohle mu rozhodně na zdraví nepřidávalo. Z toho všeho mu bylo na nic a modlil se, aby to co nejdřív skončilo. Jenže to nebude dřív, než se Petr přizná, nebo Romanova matka neřekne pravdu. Chvilkami ho napadlo i to, že by mohli všichni ještě chvilku mlčet, aby měli s jeho milým a jeho otcem o něco více času. Jenže o tom si mohl nechat jenom zdát. Seděl na židli v kanceláři a nepřítomně hleděl před sebe. Tak na půl ucha vnímal, co se děje kolem nich. Opravdu toho na něj bylo moc. Za těch pár dní, co byl mimo, se všechno naprosto zvrtlo a podělalo. No, možná ho bude čekat nějaká pochvala za to, že mezi policisty našli člověka, který naprosto dokonale porušil přísahu, ale co ti ostatní? Nevěřil tomu, že si ho v průběhu těch pár dní někdo z nich nedá k večeři, nebo jako zákusek.

Smutně si nad svými myšlenkami povzdechl. Proč zrovna on? Ptal se sám sebe, jenže odpověď nikde nenacházel.

Zatímco se Honza bavil s kolegou z vnitřního, koukal po zamyšleném synovi. Cítil tíhu všeho, co musel na svých bedrech nést. Přál si, aby aspoň část z toho mohl převzít na sebe. Jenže to nešlo, proto musel jen přihlížet nevyhnutelnému, když si pro Sama přišli policisté, aby ho odvedli do výslechové místnosti.

Zvedl se zároveň s ním ze židle a doprovodil ho aspoň na chodbu, kde se potkali s Romanem. Ten stál s naprosto nepřítomným výrazem opřený o zeď a z oka mu stékala slza. Ohlédl se, když uslyšel, že se z boku ozvaly kroky. Jen na moment se setkaly jeho a Samovy oči, než se za ním a pár policisty zavřely dveře.

„Jak to šlo?“ zeptal se Honza starostlivě. Roman se po něm na moment ohlédl, než sklopil hlavu.

„Máma prý ráno všechno přiznala. Viktor se jí po naší hádce se vším svěřil. S tím, co udělal, a ona mu slíbila, že ho ochrání. Ona to věděla a zaplatila Petrovi za jeho smrt. Využila toho, že jsem za ním zašel, a chtěla to hodit na mě. Zradila mě, Honzo, zradila! Ona s ním chrápala!“ Roman neudržel slzy, jak ho ta skutečnost bolela.

U výslechu řekl všechno, co věděl. Vzal všechnu vinu na sebe a oni mu na oplátku vmetli do očí pravdu o jeho matce. O tom, jak nedokázala unést, že by její dítě pošpinilo její dobré jméno. I když na tom s otcem nebyli po zdravotní stránce dobře, stejně byla členkou mnoha klubů, žila aktivním životem a udržovala kontakty s mnoha důležitými lidmi. A jedním z nich byl i Petr Novák, s nímž za zády Romanova otce udržovala milostný poměr. Proč taky ne, když on byl svobodný a její manžel si žádnou větší zátěž v podobě sexu nemohl dovolit. Už léta to mezi nimi bylo o soužití vedle sebe a ne spolu, a ona toho nudného života měla víc než dost. Proto si našla milence, o mnoho let mladšího, který jí splnil vše, co jí na očích viděl, ať už jeho důvod byl jakýkoliv. Musel jí být fascinovaný, nebo pro něj silnější motivací byly peníze? A jelikož vědomí, že ani jedno z dětí nebylo dle jejích představ dokonalé, obětovala je kvůli svému pohodlí.

Honza jen stál a nevěřil vlastním uším. Koukal na muže před sebou s téměř nepřítomným výrazem. Sice věděl, že Petr není ženatý a nějakou známost měl, ale tohle ho ani nenapadlo. Snažil se v hlavě najít nějakou rozumnou myšlenku, ale žádnou tam nenacházel. Teď už měl před očima jen krutou pravdu.

Sam seděl ve výslechové místnosti a odpovídal na otázky. Dle všeho byli policisté se vším spokojení, ale také cítil, že před ním něco tají. Když mu pak řekli tu krutou pravdu, svět se s ním zamotal a on byl rád, že sedí. Byl rád za svého otce a za vztah, který spolu měli. A Roman teď na tom byl určitě ještě mnohem hůř než on. Sotva podepsal svou výpověď, vyletěl z místnosti, co mu nohy a síly stačily, a vydal se za mužem, o němž věděl, že teď nesmí být sám.

Sotva viděl jeho zmučenou tvář ponořenou do hořkých slz poznání, padl mu do náruče a držel ho, jak nejpevněji mohl, protože věděl, že nic víc teď udělat nemůže.