Když večer odjel od Romana, všechno se v Samovi hádalo. Věděl, že to, co dělá, není dobré. Nemohl si ale pomoct. Zamiloval se do něj a věděl, že z toho dřív nebo později bude pěkný malér. Co na to řekne Honza? Co kolegové? Mohlo to být všem jedno, ale jeho to i tak trápilo. Pořád si v hlavě opakoval, proč zrovna on a ne někdo jiný? Proč zrovna teď, když řeší ten případ? Jenže citům se člověk neubrání. Sice ta noc a celé odpoledne vypadaly, jako by to mělo být poprvé a naposled, on ale doufal v to, že nebude.

I v Romanovi se to očividně bilo. Sam nemohl přehlédnout rozporuplné pocity v jeho tváři. Oba věděli, co svým činem mohou napáchat, ale nechtěli si to přiznat. Pud a osobní přitažlivost je pohltily a oba je dokonale ovládly. Najednou tu nebyl Roman, bratr oběti, a Samuel, detektiv oddělení vražd, byli tu jen dva muži, kteří potřebovali ukázat jeden druhému, jak si navzájem pobláznili srdce.

I přesto však měl Sam pořád strach, co tenhle čin přinese. Protože vždy, když už si myslel, že je vše, jak má být, se něco muselo pokazit. Matička karma si s ním občas pěkně pohrávala. Za což ji nenáviděl.

Vzpomněl si na dobu, kdy žil ve Státech. Když se přiznal matce, že složil zkoušky pro nástup k policii, sice nejdřív nebyla nadšená, ale pak to s klidem odkývala. Pak se jí přiznal se svou orientací, což se setkalo s další kladnou reakcí. Horší to bylo u jeho babičky. Seděli zrovna na zahradě, když mu všechny tyhle novinky matka pomohla sdělit. I když ho ujišťovala, že všechno bude v pořádku, nečekal, že odejdou za řevu jeho jindy klidné babičky. Ta začala nabádat svou dceru, aby Sama nechala vyšetřit psychiatrem a další věci. Bez úspěchu. Matka prohlásila, že raději zemře, než aby se měla takhle zachovat k vlastnímu dítěti, a spěšně pak i se Samem a svým manželem odešli. O šest let později jeho matka onemocněla. Dával si to chvíli za vinu, než mu před svou smrtí vyhubovala a dala mu dopisy a fotky od jeho otce.

Stihl se ještě vykoupat a dát nějak do pořádku, než konečně zalehl do postele, s Romanovým přáním dobré noci pak konečně usnul.

Celou cestu do práce si znovu promítal události posledních dní. Nechtěl myslet na to, co se mezi ním a Romanem stalo. Vhánělo mu to červeň do tváří, což se mu vůbec nepodobalo. Kdyby si toho všiml jeho táta, nejspíš by se nevyhnul výslechu. Pomocí dýchání zklidnil své zběsilé srdce a konečně překročil práh oddělení. Zvídavé pohledy všech kolegů mu neušly. Hlavně jeden, který nevypadal zrovna příjemně. Věděl, že ten den nebude mít pěkný začátek.

Myšlenku mu potvrdil pohled na Pavla, který se zvedl ze svého místa a opřel se o jeho stůl. ‚Jen ne dneska. Prosím, dej mi aspoň dneska pokoj!‘ pomyslel si Sam, než ze sebe vychrlil jediné otázky, ke kterým se zmohl: „Co je? Chceš něco?“ zeptal se a měl co dělat, aby při tom zněl klidně.

„Kdo seš, Samueli?! Kdo seš, že ti Honza tak zobe z ruky a odkýve ti všechno, co si usmyslíš? Nemysli si, že jsem si toho nevšim, jak se spolu bratříčkujete. Takže to vysyp, Davisi, jinak…,“ nedokončil a na Sama se zamračil.

„Jinak co? Do toho, co je mezi mnou a Honzou, ti nic není. A ty si myslíš, že mi odkýve všechno? Jako vážně?“ povytáhl Sam obočí a zkoumavě si Pavla prohlédl. Jeho trpělivost visela na tak tenké nitce, jak jeho včerejší sebeovládání. Nechtěl se hádat, jenže už nevěděl, co udělat, aby ho Pavel nechal být.

„Pavle! Přestaň,“ ozval se z ničeho nic Petr.

„Proč? Je tu s cestou měsíc a všechno se tady točí kolem něj! Samík zavolá, že je mu zle, a hned dostane volno, zatímco my se tu dřeme jak koně,“ narovnal se a ukázal prstem na Sama. Ten se zvedl ze židle a postavil se naproti Pavlovi. Už toho měl tak akorát dost.

„Netočí se všechno jenom kolem mě. Myslíš si, že to volno mám zadarmo? Tak tě překvapím. Ne, nemám. Možná jsem ho dostal, ale taky si to pěkně budu muset naddělat. A víš co? Je mi jedno, co si o mně myslíš!“ zavrčel mu Sam do obličeje a sledoval, jak Pavel rudne. Nechápal, co se zase děje, a měl toho po krk. Měsíc tam byl a pořád mu ten otrava nedal pokoj. Byl z toho tak unavený, že nebýt otce a Petra… a Romana, nejspíš by se vrátil zpátky do L.A.

Když se pak Pavel chystal k protiútoku, ozval se ode dveří Honzův naštvaný hlas: „Co se tu sakra zase děje?!“ Všichni včetně Pavla a Sama stočili své pohledy k němu.

„Pavel má zase problém s naším nováčkem. To se tu děje!“ ozval se Mirek, který těch sporů sám začal mít plné zuby.

„Pavle, myslím, že tvůj stůl je někde jinde!“ zavrčel Honza a sledoval, jak se jmenovaný ušklíbl a šel se posadit. Sam si aspoň na chvíli mohl oddechnout, i když v něm krev doslova bublala.

„A vám všem. Aby bylo jasno. Nedělám mezi vámi výjimky. Pokud mi někdo z vás zavolá, že je mu zle, volno dostane! To, že to major Novák kolikrát nepodepsal, moje chyba není. Jo, slyšel jsem, o čem tady byla řeč, tak se na mě tak nedívejte! Ty bys, Pavle, měl konečně dostat rozum. Jsi tady jeden z nejstarších a chováš se jako závistivý puberťák!“ Pavel se snažil znovu ohradit, jenže mu k tomu Honza nedal příležitost. Dal mu kázání o spolupráci na oddělení. Nakonec se nadechl, pohlédl na Sama a znovu si prohlédl tváře ostatních. Nechtěl to udělat, ale stejně by se to dřív nebo později všichni dozvěděli od někoho jiného.

To, že je Sam jeho syn, už jeho nadřízení věděli, a upozornili ho na to, že musí dodržet jistá pravidla a nedělat mezi kolegy výjimky. A to on se snažil dodržet, jenže závist je zlá vlastnost a dožene každého, kdo jí dá volný průchod. Proto chtěl udělat jedinou věc, která sice nejspíš nebude zrovna příjemná, ale byla nevyhnutelná.

A Sam tušil, co se jeho otec chystá udělat. Neměl z toho radost, protože věděl, že to nemusí přinést nic dobrého. Jenže to, jak se k sobě s Honzou chovali, nikomu neuniklo, proto jen na Honzovu tichou žádost o svolení mlčky přikývl a pak se posadil ke stolu.

„Nechtěl jsem to říkat za takových okolností, ale asi je to třeba uvést na pravou míru,“ začal Honza a opřel se o opěradlo prázdné židle u Petrova stolu, odkud viděl na všechny kolegy. „Je mi jasné, že jste si všimli, že se Samem vycházím za tak krátkou chvíli líp než všichni ostatní. Vím, že nemám povinnost se zpovídat, ale stejně byste se to dozvěděli,“ na chvilku se odmlčel a přejel všechny pohledem. „Sam je můj syn.“

„Cože?“ ozval se udivený Mirek, který se na Sama podíval s otevřenou pusou a němou otázkou. Sam se opřel lokty o stůl a opřel si tvář o spojené dlaně, zatímco těkal pohledem po všech přítomných. Bál se reakce, kterou tato informace přinese. Honza mezitím zopakoval pravdu o jejich rodinném vztahu a dostalo se mu na oplátku odfrknutí: „Jsem říkal, že je to protekce!“ od naštvaného Pavla. Jenže to už se Honza neudržel a zařval na celou kancelář.

„Nikdo z oddělení protekci nemá a mít nebude! Ani moje vlastní krev! To, že je tady, je jen proto, že se mě snažil najít, a zároveň, aby nám pomohl. A doteď se nestalo, že by seděl na zadku a nic nedělal! Zatímco vy jste včera hleděli do počítačů, Sam měl během volna za úkol znovu vyslechnout Romana Škáru. A za včerejšek, zatímco vy budete sedět odpoledne doma, on bude sedět tady a snažit se najít vraha Viktora Škáry. Takže jestli uslyším nějaké další řeči o tom, že tady má někdo protekci, klidně se k němu může přidat a neodejde odsud, dokud nebude něco mít! Je vám to jasné?!“ praštil rukou do stolu a pohlédl na Pavla, kterému překvapením spadla čelist.

I Sam byl v pozoru. Tohle ještě u Honzy nezažil. Nikdy, za ten měsíc, co tu byl, neviděl svého otce tak vzteklého. Honza ještě pronesl pár dalších slov o tom, že mají s případy pohnout, než pohlédl na Sama a ještě podrážděně se ho zeptal, zda zmíněného Viktorova bratra vyslechl. Sam jen souhlasně přikývl a odvykládal všem, co se od něho dozvěděl. Honza se znovu rozhlédl po všech podřízených a zkoumal reakce. Jenže nikdo ani nedutal, proto Sama požádal, aby za ním přišel, jakmile dopíše hlášení. Následně se otočil a s prásknutím dveří si to namířil do své kanceláře.

V místnosti, kde seděl Sam a jeho kolegové, zavládlo ticho. Nikdo neměl odvahu se ani pohnout. Do chvíle, než se postavil Mirek a došel k Samovi, který v momentě zpozorněl. Hlavou mu běhala obava z toho, co si od kolegy vyslechne. Nechtěl, aby se to dozvěděli takhle. Ale co se dá dělat. Zahleděl se do přísné tváře svého kolegy, jež se v momentě roztáhla do úsměvu. Sam se zarazil a povytáhl obočí.

„Takže ty seš malej Sam Marek? To je teda překvapení. Tvůj táta o tobě pořád mluvil. Opravdu se mu po tobě stýskalo. Jsem si říkal, že je to zvláštní, jak spolu dobře vycházíte poslední dny. Hele, chlapče, promiň, že jsem se k tobě choval jako vůl. Páni, malej Sam. Doufám, že nejsi jako tvůj otec. To by nám ještě chybělo, mít dva stejný Marky na jednom oddělení,“ začal se smát. Sam nervózně těkal očima kolem sebe a snažil se pochopit, co se děje. Mirek byl jeden z těch, kteří ho nemuseli, a teď se tu nad ním rozplývá. Snažil se pochopit překvapivou reakci kolegy a zapřemýšlel, zda se nakonec místo na první oddělení nedostal spíš do blázince. Petr, sleduje situaci zpovzdálí, se k těm dvěma přidal a s úsměvem hlesl na Mirka, že Sama děsí. Naštvaný Pavel bez jediného pohledu pořád bručel u svého stolu.

Sam kolegům jen okrajově vysvětlil, co se vlastně stalo a jak se k nim dostal. Pak konečně mohl začít psát hlášení, při němž si vzpomněl na to, co při tom výslechu s Romanem prožil. Cítil, jak se mu do tváří hrne červeň. Lehce se pro sebe ušklíbl, párkrát se zhluboka nadechl, aby zklidnil své tělo. Mysl ale zklidnit nedokázal, protože ten malý červík v hlavě mu našeptával, že mu něco uniká. Ale co? To nevěděl, ale slíbil si, že na to přijde. A rozpaky byly tytam.

Po půl hodině dopsal poslední tečku do hlášení a mohl zamířit k Honzovi. Ten seděl za svým stolem a něco ťukal do počítače. Vůbec nevnímal, že se dveře otevřely a někdo vstoupil. Z jeho soustředění ho probralo až zaklapnutí dveří, jež Sam za sebou zavřel. Odlepil proto oči od monitoru a syna si prohlédl. Měl trochu výčitky, že informaci o jejich příbuzenském stavu na všechny vychrlil. S kluky si sám občas nevěděl rady. Na to, jak byli staří, se občas chovali jak nedospělí puberťáci. Samé srandičky, pošťuchování a v krajním případě závist a nadměrná soutěživost. Měl obavy, aby tou pravdou svému synovi na oddělení víc neuškodil.

„Promiň, nechtěl jsem, aby to vyšlo najevo takhle, ale už mě to přestalo…,“ nedokončil, protože ho Sam zastavil s ujištěním, že mu rozumí. Sdělil mu skutečnost o radosti, která po té zprávě zasáhla jejich kolegy. Honza nad tím nevěřícně zakroutil hlavou. Čekal by od nich cokoliv jiného než radost. Možná závist, podrážděnost… Ale tím líp. Aspoň někdo z jeho kolegů má rozum.

„Klidně bych ti odpustil i ten přesčas, dovolené máš podle všeho dost, ale když už jsem to takhle zvoral, tak…,“ Honza klesl do křesla a protřel si obličej.

„Já vím, tati. To je dobré. Máš pravdu. Je třeba s tím případem pohnout. Pořád mám pocit, že mi něco uniká. Jen nevím, co. Je to těžké najít někoho, po kom nezůstala jediná stopa,“ zakroutil Sam hlavou a usedl na židli naproti Honzovi. Ten okamžitě souhlasil. Ani jeden nechápal, co se vlastně děje. Jak je možné, že někdo zabije kluka a nenajde se nic, co by je přiblížilo k vrahovi? Nebo jsou oni tak slepí? Uniklo jim snad něco? Vždyť se říká, že to, co člověk nemůže najít, má většinou přímo před nosem, ani o tom neví. Ale oč se jedná v tomhle případě? Dva případy, šest mrtvých, dva vrazi a v obou případech žádné důkazy.

„Asi budu muset zavolat lovce duchů, protože to na nikoho jiného ani nevypadá. Ale teď, proč jsi tady. Našel sis už nějaký byt, nebo pořád hledáš?“ zeptal se Honza s pohledem upřeným na monitor počítače.

„Ještě nic nemám,“ odpověděl sklesle Sam a prohrábl si vlasy. „Začínám to vzdávat. Možná mi to prostě není souzené si tady něco normálního najít.“ Sam pootočil hlavu k oknu, než ji obrátil k Honzovi, který mezitím z kalendáře odlepil malý lístek a podal ho spolu s klíči, které vyndal ze šuplíku, překvapenému Samovi. Stačil jen vysvětlit, že to jsou klíče od bratrancova bývalého bytu, než se mu rozezvonil telefon a policista na druhé straně mu oznámil, že jim na oddělení přivede nějakou mladou dívku, která s nimi potřebuje mluvit.

Stáli na chodbě a čekali. Ve dveřích kanceláře vyšetřovatelů se objevila mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy. Sam si ji pozorně prohlédl a na chvilku se zamyslel. Docela se podobala dívkám z případu, s nímž se první dny seznamoval po svém příchodu. I výškou byla mrtvým dívkám podobná. Jenže tahle přišla kvůli smrti Viktora. Už ho předtím napadlo, zda třeba nemají oba případy něco společného, jenže bez důkazů nemůže nic takového potvrdit, ale ani vyvrátit.

S mladou slečnou se pozdravili a usadili ji na židli.

„Tak, jak vám můžeme pomoci, slečno?“ zeptal se Petr.

„Klára Kopecká. No… já mám něco ke smrti Viktora.“ Policisté se po sobě podívali s pozvednutým obočím. Nakonec ji Petr pobídl jít směrem k jejich zasedací místnosti, kam je následovali i Honza se Samem, na němž mohla holčina oči nechat. A že si toho Sam všiml. Nervózně se ošil pod jejím pohledem.

Sice mu bylo jasné, že jako nejmladší z mužů na oddělení přitahuje pozornost, ale tohle bylo už vážně nepříjemné. Jako by nestačilo obletování jejich kolegyněmi, které se mohly přetrhnout, aby na něj zapůsobily. Teď nad ním bude slintat nějaká puberťačka. Kdyby bylo jednoduché přiznat oddělení svou orientaci, měl by o starost míň. Jenže čím míň lidí to ví, tím líp pro něj. I když, pokud u nich bude chtít zůstat natrvalo, jak to zvažoval, bude muset s pravdou ven.

„Takže… říkala jste, že máte něco o Viktoru Škárovi, že ano? Copak nám můžete tedy říct k jeho smrti? Hlavně, jaký vztah jste měla s Viktorem?“ zeptal se Petr jako první.

„Jsem, tedy, byla jsem Viktorova přítelkyně. Chodili jsme spolu skoro půl roku,“ začala Klára a zarazila se při pohledu na udivené tváře policistů. Samovi v hlavě začaly hrát fanfáry. Konečně se pohnou z místa.

„Půl roku? Jeho přátelé nám tvrdili, že Viktor měl dívku, s níž chodil tak maximálně dva měsíce,“ vyhrkl Sam.

„No, my jsme svůj vztah dlouho tajili, víte? Vlastně šlo nejdřív jen o sex, nakonec jsme si řekli, že to spolu teda zkusíme, no,“ začervenala se Klára.

„Dobře, a krom vás… měl Viktor poměr ještě s nějakou jinou dívkou v době, kdy jste spolu jen spali?“

„No, vím o jedné holce. Ta tu byla asi měsíc po tom, co jsme spolu začali spát.“

„A její jméno?“ zeptal se Sam.

„No, jméno nevím, ale je to jedna z těch mrtvých holek. Hrůza, co se jim stalo. Nechápu, jak jim to mohl někdo udělat,“ řekla sklesle a zahleděla se do země. A Sam zpozorněl a vyměnil si pohled se svými kolegy. Napadlo je to všechny. Takže přece jen našli nějakou spojitost. Teď je otázka, zda je to jen náhoda, nebo…

„Dobře, a co máte teda k Viktorovi?“ zeptal se Honza, který si všiml zaujetí svého syna nad informací, že jedna z mrtvých dívek je ta, která spala s Viktorem. Napadlo ho to samé, co jistě i jeho. Vraždy mohou mít nějakou spojitost.

„No, já si myslím, že vím, kdo Viktora zabil,“ pronesla mírně chvějícím se hlasem. Na otázku, koho myslí, dostali odpověď, kterou Sam opravdu nerad slyšel. Dívka bez přemýšlení vyhrkla jméno Viktorova bratra, Romana. Sam se pod touhle informací mírně ošil a co nejklidnějším hlasem se zeptal, proč si to myslí.

„Viktor si u mě jeden den zapomněl mobil. Bylo to asi čtrnáct dní předtím, než… vy víte.“ Policisté souhlasně přikývli a pobídli ji pokračovat. „No, když jsem si ho všimla, vzala jsem ho a nesla mu ho domů. Jenže jsem zapomněla, že je v práci. Měla jsem to docela pomíchané, když ji kvůli mně změnil,“ usmála se smutně Klára.

„Proč kvůli vám Viktor měnil práci?“ zeptal se Petr.

„No, tak abychom na sebe měli víc času, ne? Předtím jsme ho moc neměli, tak si našel nějakou, kde dělal jen ranní. I když občas se stalo, že musel za někoho zaskočit na odpolední směně.“

„A co to bylo za práci, víte?“ zeptal se Sam s přimhouřenýma očima.

„Nevím, on mi to neřekl. Akorát vždycky, když skončil, dojel za mnou ke škole,“ zakroutila hlavou a pohlédla na Sama, který ji pobídl, aby pokračovala.

„No, když jsem ho dovezla domů, myslím ten mobil, otevřel mi jeho brácha. Trochu nechápal, kdo jsem a co tam dělám s Viktorovým mobilem. Tak jsem mu to řekla. To, že jsem jeho holka a mobil si u mě zapomněl. No, pak se mě ptal na to, proč mu to jeho brácha neřekl. Tak jsem mu vysvětlila, že jsme to drželi v tajnosti. No a on se zatvářil divně, ale už se na nic neptal. Jen pak, když u mě byl Viktor, řekl mi, že má hrozný průser. Že se s bráchou začali kvůli mně hádat. A Viktor začal být ještě divnější než předtím… A pak byl mrtvý,“ dořekla se skelnýma očima dívka.

„Vím, že vás to bolí, ale povězte nám ještě něco,“ řekl Honza a čekal, zda dívka přikývne na souhlas. A ona souhlasila. „Jak byl Viktor divný? Říkala jste, že byl najednou divnější než před hádkou. Jak divný byl předtím?“

„No… on, choval se divně. Byl takový divný. Asi mu chyběla svoboda, kterou ve vztahu neměl. Jsem ho trochu dusila, asi. Byl to můj druhý vážný vztah a bála jsem se, že mi uteče s jinou, když předtím spal s tou… mrtvou holkou. Sice se snažil, jak mohl, ale já jsem prostě žárlila, no,“ dokončila Klára a čekala, co bude.

„Proč jste za námi nepřišla hned, když jste se dozvěděla o jeho smrti?“ zeptal se Sam.

„Bála jsem se. Co když bych pak byla podezřelá? Já mu ale nic neudělala. Jen jsem ho měla ráda,“ řekla sklesle a čekala, zda ji konečně pustí.

Policisté se po sobě ohlédli a odvětili, že budou muset předvolat Romana. Na to se Sam nezatvářil moc radostně, což neuniklo jeho otci. Ten však nic přede všemi neřekl. Jen požádal dívku o kontakt a propustil ji z jejich spárů. Výpověď měli, tak proč ji držet. Za dívkou okamžitě vyrazil i Sam, ve kterém to bublalo. Místo k východu však zamířil na toalety.

Tolik rozporuplných myšlenek se mu honilo hlavou. Tak Roman věděl, o jakou dívku jde, a tajil to. Zase mu něco uniklo. Zase mu něco zatajil. Měl na sebe vztek. Věděl, že není úplně všechno v pořádku, a nechal se zaslepit svými city. Nevěřil, že by bratra zabil Roman. Jenže, co když se plete? Prostě nemohl. Slova dívky mohla znamenat cokoliv. Byl zoufalý. Chtěl mít Romana u sebe. Chtěl se zeptat, co slova dívky znamenala. Chtěl se zeptat, zda mluvila dívka pravdu a Roman svému bratrovi ublížil, nebo Viktor prostě jen o své hádce s bratrem lhal?

Byl rád, že na záchodě nikdo nebyl. Mysleli by si o něm, že se zbláznil. Prsty si zajel do vlasů a snažil se uklidnit. Přistoupil k umyvadlu a opláchl si obličej studenou vodou. Pokud vyleze a otec ho uvidí v takovém rozpoložení, výslechu se nevyhne. Honza byl dost všímavý, takže předpokládal, že mu jeho chování neušlo. Jenže co teď? Co se stane, když bude sedět u stolu naproti Romanovi? Tak tak udržel mimiku před ostatními, ale co před ním? Nesmí se nechat ovlivnit pocity.

Když už cítil, že nachází ztracený klid, vyšel z toalety a zamířil zpátky do kanceláře ke svému stolu. Byl rád za to, že na něj Honza nikde nečekal. Ale nějak podvědomě tušil, že pokud neudrží své pocity na uzdě, dojde mu to a bude mít problém.

Sotva Honza uviděl, jak se Sam zatvářil na Romanovo jméno jako jméno vraha, zaskočilo ho to. Nevěděl, co si o tom myslet. Normálně by to s nikým ani nehnulo, ale na Samovi poznal, že ho to trápí. Nechával mu přesto volný prostor. Věděl, že tlačit na něj a snažit se z něj vytáhnout, oč jde, by se nesetkalo s kladnou reakcí. Byli si i přes to dlouhé odloučení tak podobní. Otec a syn, skoro jako jeden. S povzdechnutím, že se uvidí, co bude dál, se zavřel ve své kanceláři a vrhnul se na papírování, které na něj celé dopoledne čekalo.

Petr se Samem v mezičase čekání na Romana znovu procházeli detaily z výslechu mladé Kláry a zbytek informací, které za celou tu dobu získali. Sam jen na moment vzhlédl na tabuli jejich kolegů. Byly na ní fotky všech mrtvých dívek. I když byla každá svým způsobem jiná, všechny si byly vzhledem podobné. Chvíli znovu uvažoval nad tím, zda přece jen nemají oba případy společného jmenovatele, když do něj Petr drcnul rukou a vyvedl ho ze zamyšlení. Roman se dostavil a museli se oba opravdu soustředit. S nervózním úsměvem se Sam zvedl, aby se mohl se svým milým, možná vinným, pozdravit.

Ten stál ve dveřích jejich kanceláře s kamennou tváří a slušně se s policisty pozdravil. Věděl, že je něco špatně. Už když mu volali, tušil, že se něco muselo stát a jeho to dostane do pěkné kaše. Hlavou mu proběhla jediná otázka. Co teď?