Následující dny pro ně byly procházka rájem. Konečně se oba dočkali pátečního odpoledne, kdy byl jejich plán jasný… Objížďka některých míst nacházejících se v blízkosti. Sam byl trochu překvapený, když Roman odmítl navštívit taková ta místa, kam by se chtěl podívat snad každý, kdo by poprvé přijel do Los Angeles. Nikterak ho do nich ale nepřemlouval a ukázal mu akorát chodník slávy v Hollywoodu, když k nápisu se mu nechtělo. Navštívili několik památek, než pak jeden den autem zabloudili na vzdálenou pláž. Venkovní teploty začaly pomalu klesat, proto jim bylo jasné, že na koupání voda ani počasí rozhodně nebude. I tak si však nechtěli nechat tu krásnou společnou chvilku ničím zkazit. Sluníčko je oba hřálo do tváří, zatímco své holé nohy nořili do písku a vody Tichého oceánu. Šli vedle sebe a povídali si, nebo jen tak posedávali na pláži a mlčky si užívali přítomnosti toho druhého. Spolu jim nic nechybělo. Aspoň na chvíli tu nebylo nic, co by je trápilo. Byli to jen oni dva pohromadě, a to pro ně bylo to nejdůležitější.

Jen tak vedle sebe posedávali v písku a užívali si společné chvíle na místě, kde v podvečerní hodinu nebyla skoro ani noha. Studený vítr je lechtal po tvářích, zatímco zapadající žlutá koule čarovala rudofialové obrazce na obloze. Nádherný západ slunce, který nenechal žádnou duši chladnou. Roman se zvedl ze svého místa vedle Sama, usadil se za něj a vtáhl si ho do náruče. Takhle jim bylo nejlíp na světě.

Sam se o Romana pohodlně opřel a nechal se políbit. Pak položil ruce na paže svého milovaného a nechal se kolébat tou krásnou chvílí. Sem tam pootočil hlavu, aby mohli znovu spojit své rty.

Když se na obloze objevily již poslední paprsky a nebe se zbarvilo do temně modrofialové, přitáhl si Roman Sama ještě blíž. Nikdy takový západ slunce nezažil. Ať už byly všechny ty, na které se díval, krásné, žádný nebyl jako tenhle. Byl nádherný stejně jako muž v jeho náruči.

„Miluju tě,“ zašeptal Samovi do ucha a políbil ho na tvář a krk.

„Taky tě miluju, hrozně moc,“ usmál se a políbil ho na rty. V duši cítil klid, než si vzpomněl na svého otce. ‚Jak ten se asi má?‘ zeptal se sám sebe a utvrdil se v tom, že mu bude muset zavolat, stejně tak jako během týdne do Prahy. Dodnes mu neposlali informace o tom, kdy má dorazit na testy, a to už čtrnáct dní skoro uplynulo. Zapomněli snad na něj? Doufal, že ne. Nechtěl nechávat Honzu samotného, když ho konečně našel. A co teprve Romana, který mu za pár dní zase odjede zpátky. Proč zrovna on to musí mít tak komplikované? Tuhle otázku si omílal v hlavě pořád dokola. Na život v L.A. si zase zvykl a v břiše měl divný pocit z toho, že by se měl vrátit někam, kde se toho tolik stalo. A co jeho noví kolegové? Co když se to nepodaří a nepřiřadí ho na stejné oddělení co předtím?

„Zlato, vnímáš mě?“ zašeptal mu Roman do ucha a on sebou cukl leknutím, jak moc byl ztracený v myšlenkách.

„Jo, promiň, jen jsem se trošku zamyslel. Cos říkal?“ zeptal se provinile.

„No, na kolikátou ses domluvil s Rickem, že zítra dojedeme?“

„Nějak odpoledne. Večeře by měla být kolem šesté,“ dokončil a mírně se ošil. Studený vítr, který foukal od oceánu, nebyl zrovna vítaným hostem. Sáhl proto beze slova pro bundu, kterou si oblékl, stejně tak jako Roman tu svou. Ještě chvilku seděli a sledovali oblohu, než se zvedli a vydali se zpátky k autu.

„Nad čím jsi tam tak usilovně přemýšlel?“ zeptal se Roman, zatímco se ruku v ruce pomalu loudali směrem k parkovišti.

„Jen nad mým přechodem k české policii a nad tátou. Už abych byl tam,“ povzdechl si Sam a zahleděl se do dálky.

„To chápu. Nevidět otce tak dlouho…“ Zastavil a přitáhl si Sama blíž k sobě. Krom přikývnutí se mu odpovědi nedostalo. Nevěděl, co trápí jeho detektiva víc, zda práce, nebo táta. On sám si myslel, že spíš Honza. A chápal to. Jemu jeho otec taky chyběl, ale tak nějak si zvykl být bez něj. Jenže dobře věděl, že Sam tátu viděl po takové době a za ty tři měsíce si zvykl na jeho přítomnost tak, že byl nejspíš důvodem Samova přechodu, a Honza to tušil.

To on byl ten, kdo Romanovi navrhl, aby se u Sama nenápadně porozhlédl, když už k němu jede. To Honza si chtěl být jistý tím, že Samův přechod k české policii je opravdu dobré řešení. Jenže to Roman Samovi říct nemohl. Nemohl mu říct, že důvodem, proč tam je, nebyla jen jejich láska a to, jak moc se mu po něm stýskalo. Alespoň zatím ne, protože nechtěl kazit to pěkné, co spolu prožívají.

Bylo to týden před Romanovým odjezdem, kdy se Honza dozvěděl o Samově přihlášce. Setkal se tou dobou se známým z pražského ředitelství, kterému ten papír prošel rukama, a aniž by to tušil, prořekl se o tom, že se jeho syna snaží protlačit na to oddělení, kde pracoval při výměnné akci policistů. Když pak Honzovi řekl o tom, že ho Tereza poprosila se za Sama přimluvit, zůstal v šoku. Honza za ní pak zašel a zeptal se jí na to, nebo spíš se kvůli tomu málem pohádali, ale konečně aspoň vyšla pravda najevo. Pravda o tom, že tohle měl být Samův dárek k jeho narozeninám. Že chtěl tátu překvapit svým nečekaným příjezdem. Jenže pak, když nad tím víc zauvažoval, nevěděl, jestli je to opravdu to, co pro syna chce. Opustit město, ve kterém žil skoro celý život, a začít nový život někde, kde ani neví, jestli bude opravdu šťastný. Proto zašel za Romanem a vylíčil mu vše, co se dozvěděl.

Roman byl stejně jako Honza v šoku. Nic na Samovi za celou dobu nepoznal a s pochybnostmi, které mu Honza vylíčil, souhlasil. Domluvili se spolu na tom, že když už se za ním chystá podívat, pořádně ‚očíhne‘ situaci. Nechtěl řídit jeho život, nebo mu do něj zasahovat, jen nechtěl, aby jeho syn kvůli nim obětoval sebe a to, co má rád.

Trochu zatřásl hlavou, aby zahnal v tu chvíli nežádoucí myšlenky, a s jemným polibkem se se Samem po boku pak znovu rozešel k autu. Po návratu domů spolu ulehli rovnou do postele. Únava je dohnala a oni se jí nesnažili bránit.

Konečně měli svůj zasloužený odpočinkový víkend a oba chtěli své setkání dotáhnout až do konce. Předchozí dny z únavy, která z nich čišela, si toho ze sebe moc neužili a měli náladu maximálně tak na jemné pomazlení. Jen v tenhle den ne. Sotva oba rozlepili své konečně odpočaté oči, nic jejich lásce nestálo v cestě. Tiskli se k sobě, jako by měl nastat konec světa. Jenže on nenastal, to jen oni nechali mluvit svá těla a city za sebe.

Roman jemně laskal rozpálenou kůži Samova těla, zatímco on mu svými nehty drásal pod přívaly slasti kůži na zádech. Tušil, že po nich zůstanou stopy, nedokázal však rozumně uvažovat. Zvládl jen sténat, prohýbat se a užívat si ty nádherné pocity, které mu dopřával jeho milý. Nechtěl, aby ty chvíle někdy skončily. Najednou byl sám ze sebe zmatený, když ho napadlo, že by zůstal v Los Angeles a Romana přemluvil, aby tam zůstal s ním. Že by se do Česka nevrátili a dál si užívali tam, kde je jim mnohem líp. Kde Romanovi nikdo neublíží. Ale co táta? Nechce ho nechat samotného. I když… on sám není, má Terku.

Na večeři ke Gonzálesům se vydali kolem čtvrté. Dřív jim to jejich rozpoložení a zaměstnání se sami sebou nedovolilo. Jenže Sam jako by byl v ten den úplně mimo. Byl tak zadumaný do sebe, že málem přejel odbočku k domu kolegy a doufal jen v to, že si toho Roman nevšiml. Vyděsil svými myšlenkami sám sebe, protože to nebylo poprvé, co ho to napadlo, a on nevěděl, co dělat a jak se rozhodnout. Když zkontroloval muže vedle sebe, bylo mu jasné, že si jeho záseku nevšiml, a mohl si oddechnout, protože se mu na otázky, zda se něco neděje, nechtělo odpovídat.

Konečně zastavil auto před domem svého kolegy a mohl si oddechnout. Pootočil hlavu k Romanovi a usmál se na něj. To však Romanovi nestačilo a jako už poněkolikáté za celý ten den si přitáhl Samovu tvář k té své a políbil ho předtím, než se přiměli z auta vystoupit.

Ani nemuseli klepat, protože sotva prošli vrátky, otevřelo vchodové dveře jedno z Rickových dětí. Jeho nejstarší třináctiletá dcera, která byla ze Sama vždycky tak trochu na větvi. Ušklíbla se, když viděla Romana po jeho boku, a pak sladce návštěvu pozdravila a pustila dál.

Roman si jejího pohledu všiml a snažil se s mladou dívkou slušně seznámit. Od Sama dobře věděl, co ho tam čeká, takže vidět na Sama culící se slečnu ho vůbec nepřekvapilo.

„Skřete, kde máš rodiče?“ zeptal se Sam, když je nikde neviděl.

„Táta s mámou jsou venku, chystají gril na večer. Prý musí využít, že je tak pěkně, a táta se chce navíc předvést. A toho skřeta si můžeš odpustit,“ zavrčela a táhla je přes dům na zahradu. Toho, jak se nad ní oba muži usmáli, si nevšímala. „To je tvůj kámoš, Same?“ vyzvídala.

„Dalo by se to tak říct,“ odpověděl jí neutrálně a mrknul přitom na Romana, který ho s uchechtnutím nenápadně pohladil po zadku. „Jak jde škola?“ zeptal se jí hned.

„Hmm, dobrý. Dostala jsem dvě áčka z angliny a jedno céčko ze špániny,“ zamumlala.

Sam se nad tím hodnocením jen podivil, ale nijak to nekomentoval. Sám dobře věděl, že učit se rodný jazyk je mnohdy těžší, než se učit cizí.

„Tady je máme,“ ozval se mužský hlas ze zahrady, sotva překročili práh dveří vedoucích na zadní terasu. Rick se k nim rozešel, aby se s nimi uvítal a zároveň představil svou rodinu. Roman se jen obdivně koukal po jednoduché zahradě, než se před něj postavila o půl hlavy menší žena, která se mu představila jako María. Na uvítanou mu stiskla ruku a on se jí pak sám představil nazpátek.

„Tak jak se ti tady líbí? Manžel říkal, že jsi prý z České republiky,“ usmívala se, zatímco jim nabídla kávu. Rick však nelenil a okamžitě jim donesl dvě láhve studeného piva.

„Hezké to tady je. Nečekal jsem, že může být v Los Angeles tak pěkně. A váš dům je taky krásný,“ usmál se zdvořile a vysloužil si od Sama ušklíbnutí:

„Šplhoune,“ zašeptal česky a drcnul do Romana rukou. Ten se tomu jen uchechtl a dál s Maríou pokračoval v rozhovoru. Teda aspoň se snažil s ní komunikovat, protože chvílemi jejímu rychlému návalu slov nestíhal rozumět, natož odpovídat, než pochopila, že tenhle jazyk není jeho rodný. To pak zpomalila a větu zopakovala.

Sam stál s Rickem u grilu a povídali si o práci a o tom, co je čeká následující dny, než se k nim konečně přidala María s Romanem. Mladá Elen to po chvilce nevydržela a raději zmizela k sousedům a nechala starší, ať se baví, protože jejich témata nebyla nic pro její uši. Nakonec za to byli i rádi, aspoň jim tak zajistila chvilku klidu.

A oni si ji užívali. Smáli se, pili, jedli, neskutečně se bavili do chvíle, kdy María nenápadně začala Romana vyslýchat ohledně jeho vztahu se Samuelem. Musela se jako všichni před ní ujistit, že je ten mlaďoch v dobrých rukou. Držela se však slušného vychování a nešla až do hloubky. Věděla, že by se jí nedostalo nadšené Rickovy a Samovy reakce.

„Stačí, že jsem ho vyslechl já, nemyslíš?“ zeptal se šeptem její manžel.

„No co? Musím vědět, že je Sam v dobrých rukou,“ odpověděla nahlas a všechny tím pobavila.

„Nebojte, je. Aspoň se o to snažím, opečovávat si ho,“ chlácholil je, hladě Sama po studem zrudlé tváři.

Maso, které sundali po chvíli z grilu, bylo výborné. Hromada grilované i čerstvé zeleniny ho báječně doplňovala.

„Slyšela jsem, že nám chcete Sama ukrást,“ mrkla na Romana Rickova žena, když si jmenovaný odskočil na toaletu.

„Ukrást? Tak bych to nenazval,“ odvětil Roman na popíchnutí, čímž k sobě přilákal pozornost. Manželé Gonzálesovi totiž věděli, proč Sam tak usiluje o místo u české policie. Věděli, že je za tím jeho otec a muž sedící vedle něj. Žádný jiný důvod jim nebyl znám, zatímco Roman možná i začal chápat.

„Ne? Vždyť přechází hlavně kvůli vám a svému tátovi, ne? Jinak by v L.A. zůstal, nebýt vás dvou. Samuel říkal, že…,“ nedokončila María a Rick ji v momentě zmrazil pohledem.

„Co jsem říkal?“ zeptal se Sam, když zaslechl své jméno. Roman celý zvědavý, kde je pravda, přetlumočil, o čem se bavili, a pak se svého milého zeptal přímo.

Jenže Sam nechtěl mluvit a při přemlouvání neustoupil ani o píď. Zazdil odpověď strohým: „Nechci se o tom bavit!“ Naštvalo ho to opravdu moc. Doufal v to, že nebude muset s pravdou ven tak brzy, nebo že ji Romanovi předhodí někdo cizí. Bylo mu jasné, co přijde, jakmile se vrátí do bytu. Výslech, co má tohle všechno znamenat a proč jim pravdu neřekl dřív. A věděl, že vymlouvat se mu nepomůže. Nechtěl, aby se takhle dozvěděl, že hlavně oni dva jsou důvodem, proč se chystá přejít, a měl pak z toho třeba výčitky svědomí. Všechno se v Samovi začalo bít a jakkoliv se snažil při změně konverzace udržet úsměv, vždy mu koutky úst sklesly dolů a ve tváři se mu zrcadlilo napětí. Kouzlo celého večera bylo dokonale pryč.

Od Gonzálesových odcházeli z návštěvy kolem deváté večer. Nálada se do večera trochu spravila, nebylo to však úplně ono. Ten dotěrný brouček, který oznamoval, že se něco stane, se znovu ozval u obou párů.

Cestou domů oba milenci mlčeli. Roman Sama nechtěl tlačit do něčeho, do čeho se mu nechce, jenže tohle by bylo dobré si ujasnit a oba to moc dobře věděli, stejně jako Honza, který tohle podezření měl už od chvíle, kdy jeho syn potvrdil svůj přechod.

Zavřeli za sebou dveře bytu a sundali ze sebe to nejnutnější. Sam se jako mátoha doploužil k ledničce, kde měl schovanou láhev nějakého alkoholu. Tu vytáhl a vyndal skleničku ze skříňky nad hlavou. Nalil si menší množství, které vypil na jeden ráz.

Roman jen stál a na ten výjev koukal. Nikdy ho takhle neviděl a začal o něj mít strach. Uvažoval, zda se má zeptat, co to mělo znamenat, ale mlčel a jen sledoval, jak si Sam nalil dalšího panáka, otočil se zády k lince a podíval se na něj, než sklopil pohled k zemi.

„Tak se ptej. Já vím, že chceš,“ odfrknul si Sam, než upil ze sklenice.

„To je fakt, že chci. Nejdřív mi ale dáš tu sklenku,“ odpověděl mu a nastavil ruku. Sam se na něj zmučeně podíval, pak se jen na moment zahleděl z okna, než k němu došel a sklenici mu podal.

„Neboj, na opíjení náladu fakt nemám,“ odfrknul znovu a rozvalil se na pohovku, přetíraje si obličej dlaněmi, díky čemuž neviděl, jak Roman ze sklenky upil, než se posadil na stůl naproti němu.

„Tak co je, Same? No tak, co mi tak moc nechceš říct o tom tvém přechodu?“ posunul si brýle víc na nose a zahleděl se na svého milého, který se najednou tvářil jak boží dopuštění.

Samovi se kolečka v hlavě otáčela, div že se nezavařila, jak nad tou otázkou přemýšlel. Nechtěl mu odpovídat, ale lhát taky ne. Věděl, že by tím mohl všechno pokazit. Stačilo mu těch málo dní, aby pochopil. Těkal pohledem všude kolem sebe, jen aby se mu nemusel dívat do očí. Když byl zahleděný do okna, viděl koutkem oka, jak se k němu natahuje ruka, která chytá tu jeho. Vytrhl ji, opřel se lokty o kolena a promnul si obličej.

Roman seděl zaražený a přehrával si v hlavě všechny možné scénáře. Od těch špatných až po ty možné dobré, než se vrátil zpět do reality a kouknul na Sama, jak se před ním schovává se sklopenou hlavou. I když na něj nechtěl tlačit, stejně ho nakonec znovu pobídnul.

„Podal jsem si žádost k přijetí k české policii. Je to už skoro měsíc. Jeden den se mi ozval Pavel, ten protiva, který mě nikdy moc nemusel, a jeho nadřízený, teď si nevzpomenu na jméno, že se mě pokusí protlačit k sobě. Měl jsem z toho ohromnou radost, víš? Konečně tu byla možnost, jak se vrátit natrvalo,“ zastavil Sam na moment a konečně se na Romana podíval.

Viděl jeho zamyšlený, ale ne zas moc překvapený výraz. „Přimluvili se za mě, aby ten dvouletý zákaz mého přechodu zkrátili. A ono to vyšlo,“ uchechtl se. „Po ničem jiném jsem celou dobu netoužil. Jen vás mít u sebe,“ ušklíbl se a zahleděl se do Romanových medových očí. Jenže nevydržel se dívat dlouho, protože to, co se chystal říct, ho bolelo a cítil, že bez slz se to neobejde. Uhnul pohledem a začal si hrát s rukama.

Roman seděl mlčky a poslouchal. Vůbec ho nepřekvapovalo, co mu jeho detektiv říkal, protože všechno už věděl, a rozhodl se mu říct i svou pravdu a doufal jen v to, aby to Sam pochopil.

„Jenže… já…,“ zastavil a do očí se mu prodrala první slza. Vzpomněl si na svůj odjezd a na to, jak ho Roman málem nazval ufňukanou holkou. Popotáhl a utřel si oči do rukávu trika, které měl na sobě.

„Ty?“ Roman poposedl ještě blíž čekaje, co přijde.

„J-já nevím, jestli chci zpátky do Česka, Romane. Chci tam za tebou a za tátou, to vím jistě, nechci o vás přijít. Nechci dopadnout jako táta s mámou, že před ním utekla sem a…,“ zastavil se a utřel další slzu.

Romanovi bylo jasné, co se mu snaží říct. A teď už věděl jistě, že se Honza ve svém synovi nespletl.

„A v čem bys byl stejný? V tom, že bys zůstal tam, kde to miluješ? Že by lidé, které miluješ, zůstali tam a tys byl tady, kde se cítíš být doma? Navíc jsi sám říkal, že máma od otce utekla, a taky proč, ale tohle mi stejné nepřipadá. Bože, Same, proto tohle všechno? Honza měl pravdu,“ odfouknul konečně.

„Cože? V čem měl táta pravdu?“ odtáhl se najednou a zaraženě se na Romana podíval.

„V tom, že jsi nejúžasnější syn, jakého kdy zplodil. A zároveň tak hloupý, když chceš obětovat sebe jen kvůli nám,“ řekl mu Roman a tvrdě se na něj podíval.

Sam se nad tím, co mu muž před ním řekl, nechápavě zamračil a těkal očima po jeho tváři.

„Co tím myslíš?“ zeptal se s velkou dávkou pochybností v hlase.

„Tvůj táta ví o tom, žes tu přihlášku podal. Nějaký známý z Prahy se mu prořekl, že ji měl v ruce, a ptal se ho, jestli náhodou nejsi jeho syn. Nevěděl o tom, že to pro něj má být překvapení, jak mu pak během hádky Tereza vysvětlila. No, a když jsem za ním pak přijel, že jsem si koupil letenku sem za tebou, protože jsem to bez tebe už nemohl vydržet, všechno na mě vybalil,“ zatvářil se Roman nevinně a sledoval, jak se od něj Sam odtahuje a ve tváři se mu objevuje zmatek.

„A tos mi hodlal říct kdy, že o tom s tátou víte? Co mi do háje ještě tajíš?!“ zavrčel Sam naštvaně.

„Honza se mi svěřil s tím, že si myslí, že to není dobrý nápad, ten tvůj přechod. Nemyslel tím, že bys to neměl dělat vůbec, ale že dělat to jen kvůli nám dvěma, když tady to miluješ, by byla hloupost,“ odvětil Roman a koukal na nože v tmavých očích svého milého, než se najednou postavil ze sedačky a začal pochodovat po bytě.

Nemohl uvěřit tomu, co slyší. Tak oni to věděli. Teda… oni to tušili, a i proto tu Romana měl? Aby ho přesvědčil, že odstěhovat se do Česka by byla blbost?! Byl naštvaný. Opravdu hodně naštvaný. Nevěděl, co na to říct, a potřeboval si jeho slova urovnat v hlavě.

„Aha, takže mi chceš říct, že já se tady trápím nad tím, jestli opustit to, co miluju, kvůli těm, které miluju, a vy jste to už vlastně rozhodli za mě?! Že táta to rozhodl za mě?!“ zavrčel znovu. Pak se najednou zarazil. Začalo mu to docházet. Otočil se pomalu na Romana, který mezitím vstal a šel pomalu k němu. Nemohl tomu uvěřit. Tohle mu přece nemůžou udělat! Copak ho nechtějí mít u sebe?!

„Vím, nad čím teď uvažuješ. Říkáš si, proč tě tu chceme nechat, zatímco my budeme tam. Proč chceme, abys byl šťastný tady bez nás, když bys byl raději s námi. Jenže Same, občas musí člověk něco obětovat pro štěstí toho, koho miluje.“ Roman mluvil pomalu, klidným hlasem. Postavil se před něj a pohladil ho po tváři. Najednou se mu zdálo, jako by viděl malého Sama, kterého mu Honza ukazoval na fotkách. Zmateného s bolestí v očích, když si tenkrát ošklivě odřel koleno. I když čekal, že bude protestovat, přitáhl si ho do náruče. Naštěstí neprotestoval a vtáhnout se nechal.

O tom, že uvažuje nad tím, že by se za ním do Los Angeles klidně přestěhoval a našel si zde práci, mu neřekl ani půl slova. Dokud si nebude jistý, jak se jeho detektiv rozhodne, říkat mu to nebude.

Sam ho sledoval a nevěděl, co říct. Chtěl si to promyslet. Potřeboval se utvrdit v tom, že ten vážný krok, který mu Roman nabízí, je opravdu to pravé. Jestli opustit lidi, které miluje, by opravdu bylo to, co chce. Oznámil mu, že s hlavou plnou alkoholu nemůže normálně myslet a na odpověď si bude muset počkat do zítra. Pak se otočil a jako robot zaplul do koupelny, kde se svlékl a nechal na sebe ve sprše dopadat kapky horké vody.

Roman ho nechal o samotě. Věděl, že toho na něj bylo v ten den trochu moc a potřebují si oba dobře promyslet, co udělají dál. Počkal, až se vysprchuje, a šel hned po něm. Když pak došel do ložnice, Sam už spal. Usmál se nad ním, protože věděl, jakou snesitelnost alkoholu má. Věděl, že si dá občas s kolegy nějaké to pivo, ale tvrdší alkohol málokdy, a to, jak rychle usnul, pro něj nebylo překvapením. Stejně tak jako ta láhev alkoholu, kterou v lednici v den příjezdu našel.

Jak Roman doufal v to, že se dozví následující den odpověď na Honzův návrh, tak se šíleně zklamal. Sam mlčel jako hrob. Chvilkami uvažoval nad tím, že ho připoutá želízky k židli a posvítí mu lampičkou do obličeje, jak to dělávají ve filmech, aby to z něj dostal, jenže nakonec tenhle nápad s uchechtnutím zahodil někam hluboko do hlavy a nechal tomu volný průběh. Byl to stejně tvrdohlavý chlap jako jeho otec.

„Domluvil jsem se s kapitánem, že jak budeš odjíždět, vezmu si dovolenou a pojedu s tebou na pár dní do Česka,“ oznámil mu Sam jeden den po práci.

Z toho, co mu Roman řekl, byl opravdu zmatený a potřeboval to slyšet i od svého otce. Proto, když Roman o svém příletu psal Honzovi a Tereze, nezmínil, že s ním bude ještě někdo. Měli dost velké štěstí, že se jim podařilo sehnat další letenku, a ještě k tomu vyměnit sedadla, jinak by Sam přiletěl snad až týden nato.

Vcházeli spolu do poslední části letištní haly v Praze. Do té části, kde na Romana čekala Tereza, která přislíbila, že ho vyzvedne.

„Podívej, koho jsem přivezl s sebou,“ zavolal na ni Roman, když byli jen pár kroků od sebe. Sam se mile usmál a mávl rukou.

„Samueli, božinku, tak ráda tě vidím,“ zvolala nadšeně, než ho objala na přivítanou.

„Já tebe taky, ale máš mi co vysvětlovat!“ zavrčel naoko a ona měla hned jasno v tom, kam tím míří. Omlouvala se Samovi, než to nechal plavat. Proč se tím zabývat na letišti, když před nimi bylo pár společných dní?

Dojeli k Romanovi domů během pár hodin. Sam se během cesty na zadním sedadle auta zachumlal do bundy a mikiny, protože teplotní rozdíly obou zemí byly znát, a tvrdě usnul. Sice let nebyl tak dlouhý jako ten, kdy letěl do Los Angeles, ale i přesto ho ta cesta zmohla. Roman, který se během letu trochu prospal, si mezitím s Terkou povídal o L.A. a o tom, jak moc si to tam užili, než přišlo odhalení jejich společného tajemství. Jakmile ale auto zastavilo před domem, Sam se okamžitě probral a zmateně koukal kolem sebe, než si uvědomil, kde je.

Hned, jakmile vystoupili, vytahali zavazadla z kufru auta a rozloučili se. Věděli, že potřebují aspoň jeden den na odpočinek a vzpamatování z časového posunu, než začnou řešit něco dalšího. Něco, co nejspíš změní životy všech.