Seděli v obývacím pokoji u Sama a poslouchali zprávy, které jim Honza přijel den po výslechu oznámit. Nevěřili vlastním uším, když slyšeli o Petrově přiznání. Nevěřili tomu, že už je prakticky konec. Konec celého toho trápení. Roman sedící vedle Sama s prsty propletenými skoro nedýchal. Petr to všechno vzal na sebe, nemohl tomu uvěřit. To, že nakonec skončil ve vězení on a jeho matka, v něm rozproudilo zmatení. Ano, byl zmatený z toho, co se dělo. Cítil, jak se chvěje, a jediné, co ho drží při smyslech, je horká dlaň jeho detektiva.

Neustále se ptal Honzy, zda mu opravdu nic nehrozí. Nedokázal uvěřit, že by se z toho tak lehce vyvlékl. Petr u výslechu dosvědčil, že byl donucen mlčet a byl jen zázrak, že nakonec, přes jeho vyhrůžky, Samovi řekl pravdu a tím pomohl případ uzavřít. Že všechno, co řekl, bylo bráno jako zmatení z šoku, který po zjištění, co jeho bratr udělal, měl. Že nebude potrestán ani za to, že Sama donutil mlčet, protože měl strach o život svůj a svých nejbližších. Jak se snažil být chlap, teď se toho vzdal a nechal slzy úlevy téct.

Bylo mu sice líto matky, která tomu všemu nasadila největší korunu, na druhou stranu jí za to, jak se k nim zachovala, vězení i přál. Snad přijde na to, že udělala chybu a peníze a prestiž nejsou všechno. Že rodina je mnohem víc. S tou myšlenkou rukou chňapl po Samovi, který ho mezitím objal, a vytáhl si ho na klín, kde ho pak uvěznil v pevném objetí.

„A co Sam? Co bude s ním?“ zeptal se tiše Honzy, zvedaje k němu obličej.

„Sam se bohužel bude muset vrátit. Aby však nenastaly nějaké rozepře mezi státy, nechávají ho tu dokončit poslední měsíc a pak musí odjet zpátky, kde si rozhodnou jeho nadřízení, co s ním. Sice se to některým lidem nelíbilo, ale z ředitelství v Praze přišel jasný rozkaz, že to musí dokončit, i kdyby měl sedět jen v kanceláři za stolem,“ objasnil situaci koukaje na syna, který celou dobu seděl a mlčky sledoval jeho a Romana.

Sam tiše poslouchal všechno to, co jim Honza pověděl, a jediné, na co mohl myslet, bylo, jak moc je rád za to, že muž, kterého v tu chvíli drží pevně při sobě, bude moct dál žít svobodným životem. Na ničem jiném mu nezáleželo. Věděl, že on sám to, co jemu život postavil do cesty, nějak zvládne, že se s tím popere. Jen u Romana si tím předtím nebyl jistý. Až doteď. Teď už věděl, že bude v bezpečí. Sice přišel o dva důležité lidi v životě, neztratil ale úplně všechny. On tu pro něj bude stále, i když tisíce kilometrů daleko, ale bude.

Když si ho pak přitáhl na klín, byl Sam trochu v rozpacích kvůli svému otci. Pořád si ještě nebyl jist, zda Honza je s jejich vztahem úplně smířený. Navíc věděl, že někomu tohle jejich bezprostřední jednání nemusí být úplně po chuti. Podíval se proto na svého otce, který se na něj jen mile usmál. Když v jeho tváři nezahlédl námitky, přitiskl se víc ke svému milému a utíral mu z očí tekoucí slzy. Zvedl Romanovu bradu prstem a spojil jejich rty v letmém polibku.

„No, asi vás nechám. Co jsem chtěl říct, jsem řekl, a Terka už na mě jistě čeká s večeří,“ usmál se rozpačitě a vstal ze svého místa. Věděl, že ti dva potřebují být sami, proto tomu nebránil. Sice měli o něco více času než předtím, i tak to však sčítalo jen pár dní navíc.

Oba muži se postavili hned po něm a šli ho aspoň odprovodit ke dveřím. Chvilku spolu ještě rozmlouvali o plánech na víkend, než se za Honzou po objetí, které mu jeho syn věnoval, zaklaply dveře.

Sam se o ně opřel a mlčky si prohlížel muže před sebou. Byl opravdu rád, že to tak dopadlo. Teď však Romana čekal ještě soud, u kterého bude muset svědčit. Datum sice neznali, ale doufali oba, že bude brzy. Přestože veškerá obvinění a podezření vůči němu byla stažena, nesměl opustit zemi, dokud soud neskončí. A Samovi to bylo líto. Nějak naivně doufal v to, že mu bude moct nabídnout jet do L.A. s ním. Holt to budou muset nějak zvládnout.

Sledoval Sama z místa kousek ode dveří a snažil se vyčíst, na co asi myslí, když na něm vězel pohledem. Nakonec se ale osmělil a pár kroky se postavil přímo před něj. Levou rukou si s ním propletl prsty, zatímco ho tou druhou pohladil po tváři a mírným pozvednutím brady Sama donutil se na něj podívat, poté co se podíval na propletené ruce.

Stáli tam a jen na vzdálenost pár centimetrů si koukali do očí, než konečně spojily své rty. Ani jeden netušil, jestli a na co myslí ten druhý, prostě tam stáli a líbali se, opření o dveře do bytu.

„Jak využijeme těch posledních pár dní?“ zašeptal Roman v moment, kdy rozpojili rty, aby se mohli nadechnout. Sam se na něj zkoumavě podíval a v očích se mu blýsklo. Nechtěl jen sedět v práci nad papíry, které ho tam čekaly, chtěl si těch pár dní i užít. Smýkl proto jen rameny, stále koukaje do zlatavých očí.

„Jsi přišel o řeč? Co tu byl tvůj otec, jsi skoro nepromluvil. Děje se něco?“ strachoval se Roman, kterému se to mlčení nelíbilo.

Sam sklopil pohled a usmál se a chopil se rozepínání Romanova pásku kalhot. Skousl si spodní ret a mírně se začervenal, když pak rozepnul i knoflík a zip a s šibalskými plamínky v očích se k němu přitiskl celým tělem s rukama omotanýma kolem jeho krku. Ne že by s ním chtěl strávit zbytek dní v posteli, zaručeně by ale takhle mohli začít.

V ten moment to Romanovi došlo a s kroucením hlavy a uchechtnutím ho chytil pod zadkem, přetočil se s ním a přitlačil ho zády na zeď kousek ode dveří. „Dobře, jak si přejete, detektive. Poslední dny teda strávíme sexem. Proč ne? Proč nezapomenout na to, jak jsi ještě dost nedávno umíral v posteli?“ zasmál se a znovu spojil jejich rty, snaže se nesmát nad tím nápadem. Jenže Sam ho nenechal dlouho v klidu. Zapřel se rukama o jeho hruď a přetlačil Romana na botník, který byl za ním. Klekl si na kolena, na jeden zátah s dalším šibalským mrknutím stáhl svému milovanému kalhoty i trenýrky a s úsměvem na rtech vzal Romanovo menší já do úst.

A on se jen s údivem v očích oddával těm příjemným pocitům, které se mu rozlévaly tělem. Netrvalo moc dlouho a jeho skleslé mužství v Samových ústech nabralo na velikosti a tvrdosti. Hlasitost vzdechů se snažil Roman tlumit vlastní rukou. To by bylo, kdyby zvuky z jeho úst slyšel někdo na chodbě za dveřmi bytu. Pousmál se nad tou myšlenkou a prsty druhé ruky zamířil do těch tmavých vlasů, jejichž majitel mu dopřával tolik péče. Ústy ho uspokojoval málokdy, ale pokaždé, když na to došlo, bylo to něco. Ani mu nemusel říkat nebo naznačovat, jak se mu co líbí, vždy se mu Sam trefil do chuti.

Dlouhými tahy jazyka laskal chloubu svého milého, zatímco se mu snažil dopřát tolik rozkoše, kolik jen šlo. Sledoval, jak Roman sedí na půl žerdi na botníku s roztaženýma nohama a všeříkající touhou v očích, zatímco jeho zrádný kamarád v kalhotách se snažil hlásit o pozornost, kterou ignoroval. Věděl, že za tohle ho čeká sladká odměna. Nic víc ani nechtěl. Měl radost, jak to všechno dopadlo a že mají o něco málo více času než předtím. Když se Romanovo sténání zrychlilo a nabralo na hlasitosti, věděl, že je nejvyšší čas přestat. Propustil ho z úst, rukama začal vytahovat jeho triko vzhůru a jemnými polibky si značil cestu, dokud se nedostal až k ústům, která na něj frustrací ze ztráty těch příjemných pocitů zavrčela.

Roman Samovi ze všeho toho vzrušení vrazil jazyk do pusy a hltavě ho líbal, div že ho nesnědl. Byl nadržený až běda a to, co mu ten provokatér udělal, nebo spíš že ho neudělal, ho vyprovokovalo víc, než čekal. Bylo mu najednou jedno, že den předtím z něj pomalu sedřel kůži, když do něj prudce pronikal. ‚Za tohle ho budu milovat mučivě a pomalu, dokud mě nebude prosit,‘ slíbil si pro sebe ve chvíli, kdy si Sama s vyjeknutím přehodil přes rameno a zamířil s ním do postele.

Co si slíbil, to taky splnil. Pronikal do již nahého Sama pomalu a jemně, až se tomu sám udivil. Snažil se mu dopřát tolik rozkoše, kolik bylo v jeho silách. Sledoval, jak detektiv pod ním se zavřenýma očima podléhá mučivě pomalému tempu a sténá víc, než když do něj zběsile jiné dny přirážel. Uvědomil si v jednu chvíli, že toho nádherného muže za všechny ty provokace nedokáže nikdy potrestat, nýbrž naopak.

Cítil na svém těle jemné doteky mísící se s kapičkami potu. Užíval si to klidné tempo milování stejně jako doteky horkých rtů na svém těle. Chvilkami svíral prsty prostěradlo pod sebou, než si s ním Roman propletl prsty. Tělem se mu rozlévaly pocity, které málem zapomněl. Když mezi nimi došlo na sex, pokaždé nasadili rychlejší a dravější tempo. Málokdy se za tu krátkou dobu stalo, že by nějak víc zpomalili, až doteď, kdy s každým přírazem se jeho mysl blížila k hranici šílenství. Zkusil proto Romana párkrát pobídnout, aby zrychlil, a zdálo se mu, že na moment jeho prosby vyslechl, jenže pak nasadil zase to pomalejší tempo, tentokrát s rukou na jeho mužství, které začal třít.

Vyvrcholili nakonec o něco málo později a skoro zároveň.

„Nenávidím tě,“ bylo jediné, co vyšlo ze Samových úst, když vydýchával ten poklidný maratón. Následně se jen uchechtl a pootočil tvář k Romanovi, který si s ním tentokrát už vleže na zádech znovu propletl prsty a pak ho políbil na hřbet ruky.

„Já vím,“ uchechtl se starší muž a oplatil mu pohled.

Bylo to víceméně naposledy, co si užili poklidné chvíle. Po víkendu, který následoval, oba nastoupili zpátky do práce, v níž to měli oba dost těžké. Avšak jeden to v ní měl těžší než ten druhý. Na Romana se dívali pomalu skrz prsty, protože drby se rozšířily rychlostí blesku a on jen čekal, kdy za ním přijde ředitel s tím, že má vyklidit kancelář. To se však nestalo první den ani ty další. Sice on si odstup od kolegů a kolegové od něj vzájemně drželi, když ale došlo na vyřešení jedné větší zakázky, neměli problém dát hlavy dohromady a oni pochopili, že tím, že se budou chovat odtažitě, ničemu nepomohou. Znali ho už tolik let a věděli, že není zlý člověk, proto mu nakonec nabídli oporu, kterou by od nich nikdy neočekával.

Sam to měl na oddělení trošku lepší. Sice byli kolegové protivní za to, jak dopadl jejich nadřízený a že Roman vyvázl jen tak bez ničeho, chápali však, že to, co se stalo, by jednoduše dřív nebo později jinak nedopadlo. Vedení oddělení se dočasně ujal Honza, než jim přiřadí někoho nového. Sám vést oddělení nechtěl. Necítil se na to a vůči majoru Novákovi se mu to zdálo jako rána pod pás, když ho vlastně i on dostal za mříže vězení. Navíc, lidé z oddělení vnitřního vyšetřování jim z jejich oddělení málem udělali kůlničku na dříví, jak procházeli a zabavovali všechny důkazy a záznamy z vyšetřování, zatímco vyslýchali jednoho člena oddělení za druhým, aby se ujistili, že s tím, co Petr udělal, nikdo neměl nic společného, a zároveň vypověděli i o tom, zda se samotný Sam opravdu choval profesionálně, nebo si všimli jakéhokoliv pochybení, aby mohli předat zprávu i jeho nadřízenému.

Jenže nic nenašli. Všechno a všichni byli čistí jak lilie a samotného Sama nikdo nepotopil, protože jako policista se snad narodil a vše, co prováděl, bylo v rámci předpisů, které se během posledního roku naučil, aby si možný přestup víc usnadnil. Avšak podmínky, které si stanovilo personální ředitelství vůči jeho přestupu, zněly jasně. Po dva roky nemá Sam s místem u Policie České republiky počítat, a i pak musí splnit základní podmínky přijetí, což znamená projít přijímacím řízením a psychologickým posudkem. Malá cena za to, že dostal vraha a zapletl se s bývalým podezřelým. S tímto rozsudkem byli hotoví rychle, na rozdíl od upřesnění data soudu majora Nováka a paní Škárové.

Štvalo je to… Štvalo je to všechny, avšak s tím nemohl nikdo nic udělat. Nikdo z nich to nechápal. Vždyť Sam nic zlého neprovedl a oni ho takto potrestali. Vztekalo se celé oddělení, které doufalo v to, že Samovi ten malý přešlap prominou. Neprominuli, i přestože nepatřil k české policii.

Věděl to dobře, vyhnat ho nemohli, ale důvod k opuštění Česka mu dali dobrý. Možná, kdyby upustil od svého snu a našel si jinou práci, jenže on byl tvrdohlavý a rozhodl se počkat. Nechtěl se vzdát snu být policistou a skvělým policejním detektivem. ‚Však ono to nakonec půjde,‘ řekl si pro sebe v jednu chvíli, když seděl u Terky na velké rodinné večeři s Romanem po boku.

Jakmile Roman mohl, zajel se podívat za otcem. Čekal ho zlomeného v depresích a žalostném stavu z toho všeho, co se na něj nahrnulo. Jenže on se usmíval. Roman to nechápal. Přišel o syna i o manželku a on se usmíval.

„Víš, Romane, s tvou matkou jsme nebyli šťastní už hodně dlouho. Věděl jsem, že má milence, a nebránil jí. To, co provedla Viktorovi a pak tobě, bylo to nejhorší, co mohla matka svým dětem udělat, a já jsem rád, že i ji karma dostihla. Nepřeju nikomu nic zlého, ale za tohle, co provedla, mi je jedno, co se s ní stane. Byla to opravdu zlá ženská plná přetvářky,“ řekl mu, než ho Roman odvezl do domova důchodců, kde už dávno měl zamluvené místo. Ani se nenechal přemluvit, že si ho vezme Roman k sobě domů, protože se těšil, až bude mezi svými vrstevníky a v klidu si užije zbytek důchodu.

Další dny už strávil Roman se Samem v náruči. Čím víc se ale blížil jeho odjezd, tím větší bolest v sobě oba muži cítili. Sice nikdo Samovi nezakázal vstup do Česka, avšak on dobře věděl, že mu jeho šéf po jeho potrestání hodí na hlavu tolik práce, až se z toho nakonec zblázní. Tohle mu aspoň předal jako tajnou informaci jeho parťák Rick, který se o všem, co se stalo, dozvěděl nejen od šéfa, ale i od mladého kolegy, kterého donutil říct mu o tom všem pravdu.

Teď ale seděl Sam na posteli, koukaje do zdi. Zbýval mu poslední den a v hlavě měl proto prázdno. Nechtělo se mu pryč, nechtělo se mu od Romana. Jen myšlenka na tu vzdálenost, která je rozdělí, tížila jeho srdce. Bylo mu z toho všeho do breku. Svalil se na postel a zavřel oči. Všude kolem sebe měl rozházené oblečení, které měl nachystané na zabalení.

„No tak, lásko, takhle si věci nesbalíš,“ rýpnul si Roman ode dveří, s pár Samovými drobnostmi, které našel v obývacím pokoji, v rukou. Došel k němu a vložil věci do kapsy sportovní tašky, kterou měl Sam položenou vedle postele. Sotva se Roman narovnal, uviděl, jak se na něj koukají dvě smutná hnědá kukadla. Tak moc ho ten pohled bolel.

„No tak, pojď sem,“ zašeptal jen, vytáhl Sama za ruce na nohy a vtáhl si ho do objetí. Moc dobře věděl, jak mu je, protože se cítil stejně. Po pár minutách se od něj ale odtáhl a políbil ho.

„Ještě jsem ani neodletěl a už mi s tátou hrozně chybíte,“ uchechtl se smutně, koukaje do očí skrytých za obroučkami brýlí.

„Já vím, jsem na tom stejně,“ přitakal Roman a znovu vtiskl polibek do plných rtů před sebou. „Ale zvládneme to, všichni tři. I když já asi hůř než tvůj táta. Ten má Terezu,“ odvětil smutně.

„Jo, má. Co když to ale my dva nezvládneme? Dva roky, Romane. Za ty dva roky se může stát cokoliv,“ zapochyboval Sam a vysloužil si tím pochybovačný pohled.

„Zníš, jako by ses tu snad nechtěl třeba jen na pár dní ukázat?! Vždyť jsme se domlouvali, že přiletíš, když budeš moct. A pokud půjde soud, jak má, tak klidně můžu i já, proto jsi mi dal i adresu stanice, na které budeš. Nebo to snad pro tebe byla jen cena útěchy, abys měl ode mě klid?“ zeptal se Roman podrážděně, propaluje muže před ním pohledem.

„Tak jsem to nemyslel,“ odporoval mu Sam, zatímco si zajížděl prsty do vlasů. „L.A. je nebezpečnější než tady Česko. Co když se něco stane? A-a navíc, co když třeba přijdeme na to, že vztah na dálku nefunguje? Co když…“ Detektiv začal nervózně přecházet po místnosti a chrlit ze sebe další pochybnosti.

Roman na to koukal s překvapením. Si z něj snad dělá srandu?! Určitě musí, protože něco takového by snad ani nemyslel vážně. I když na tom něco pravdy bylo. L.A. bylo o něco nebezpečnější než Ostrava a Místek, ale on věřil, že se o sebe jeho detektiv zvládne postarat. A vztah na dálku? Samozřejmě, že nemusí vydržet. Z toho měl Roman taky strach, ale nechtěl na to myslet. Ne v této chvíli.

Zatarasil proto Samovi cestu při jeho další otočce a chytil jeho tvář do dlaní: „Hele, podívej. Vím, jaká proti nám stojí rizika. Jenže pokud takhle budeme myslet, tím spíš to špatné přivoláme. Takže se teď laskavě zhluboka nadechni a uklidni se, nebo přísahám, že ti jednu fláknu, aby ses vzpamatoval a nechoval se mi tu jak nějaká ufňukaná holka!“ pohrozil mu naštvaně a sledoval překvapení v jeho tváři.

„Dobře. Promiň,“ pípnul Sam s očima dokořán, snaže se uklidnit.

„To je můj kluk. A teď jdeme balit, abys byl co nejrychleji zase zpátky!“ přikázal starší muž a políbil stále zaskočeného policistu před sebou poté, co mu prohrábl vlasy.

Otočil se k posteli plné oblečení, které kousek po kousku začal urovnávat a vkládat do tašky, kterou zvedl z podlahy. Hlavou mu však běhalo plno otázek. Co když se opravdu něco stane? Co když si nakonec někdo z nich najde někoho jiného? Opravdu by to dokázal Samovi udělat, začít si s někým jiným? A on? Vážně by ho dokázal podvést? Nevěděl. Neznal odpovědi na tyhle otázky. Žádný z jeho vztahů nikdy nebyl takový. Nikdy se nezamiloval tak bláznivě, takže netušil, co jejich odloučení přinese. Jaké zkoušky jim připraví.

Sam sledoval Romanovo počínání, než se konečně pohnul a odešel do koupelny pro pár věcí, které mu tam zůstaly. Jen sprchový gel nechal vytáhnutý, protože se chtěl před odletem ještě opláchnout. Čekala ho dlouhá cesta a nechtěl sedět v letadle zpocený z předešlého dne. Pečlivě pár kousků kosmetiky zabalil do sáčku a vložil do kapsy ve své sportovní tašce. Pak se přidal k Romanovi a začal ukládat oblečení. Všechno dělal v naprosté tichosti jen za zvuku hudby, která se linula celou dobu z jeho notebooku. Byla to taková směska starší a novější hudby k pozvednutí nálady.

Jakmile bylo vše pečlivě zabaleno a zkontrolováno, jestli opravdu na nic nezapomněli, vydali se s Romanem za Honzou a Terezou. Domluvili si poslední společnou večeři před jeho odjezdem. Na letiště měl vyrážet další den v dopoledních hodinách, proto věděli, že na nějaké šaškování se snídaní jistě nebude mít náladu a chuť ani jeden z nich.

Dojeli k domu, před nímž už stála Tereza s Honzou po boku. Sice byl pracovní den, oba si však v práci zařídili volno, aby se mohli se Samem rozloučit. Vtáhli ho oba do náruče, když viděli jeho zmučenou tvář. A jeho to potěšilo. Sice mu matka umřela před rokem a půl, Tereza se k němu ovšem od začátku, kdy vyšel najevo její vztah s Honzou, chovala jako k synovi. Své dcery měla již velké a vytouženého syna se nedočkala, proto si to vynahrazovala na Samovi, který na to nic nenamítal. Jeho mámu mu sice nic nenahradí, ale proč nedat Terce šanci?

Večeře byla výborná a všichni si ji dosyta užívali až na jednoho posmutnělého člověka, který se v ní spíš rýpal, než aby ji jedl.

„Copak, Same? Nechutná ti? Jestli to nejíš, klidně ti nachystám něco jiného,“ starala se Terka, když uviděla, jak její skoro syn pomalu a dlouho přežvykuje jedno sousto. Ten byl tak zadumaný, že ji skoro přeslechl, kdyby do něj Roman pod stolem nedrcnul.

„Co? Cože? Ne, je to dobré, opravdu,“ dostal ze sebe téměř automaticky, než se omluvil a odešel do koupelny se trochu osvěžit. Na jídlo neměl skoro pomyšlení, jenže nechtěl Terku urazit, proto se snažil do sebe dostat aspoň trochu. Když se zvedl ze svého místa, cítil ty soucitné pohledy, které ho vyprovázely.

U stolu bylo jasné všem, oč jde. Nemuseli být bůhví jak chytří, aby jim to došlo. Honza si smutně povzdechl, než po Terčině pohlazení vstal a vydal se za synem. Roman dostal stejný nápad, ale když viděl, jak se postavil jeho, dá se říct, skoro tchán, nechal to na něm a on sám se pustil do řeči s ženou sedící naproti němu.

Sam stál v koupelně opřený rukama o umyvadlo a hlavou o skříňku před sebou. Z kohoutku vytékal slabý proud vody, který měl aspoň trošku zamaskovat jeho potahování. Co to s ním Roman udělal? Jak to, že teď brečí jako dítě, když ví, že dřív nebo později se zase vrátí? Proč byl najednou tak slabý, když ještě před dvěma měsíci by mu slzy do očí vehnalo máloco?

Znal odpovědi na otázky. Bláznivá láska, kterou k Romanovi cítil, ho naprosto vykolejila a dostala na samotnou hranici jeho chápání. S nikým mu nikdy nebylo tak dobře jako s ním. A nešlo jen o sex. Ten byl taková třešnička na dortu. I když se snažil držet si odstup během vyšetřování, s ním zažil víc než s jakýmkoliv jiným mužem, se kterým měl doposud vztah. A teď ho má opustit, stejně jako svého otce, kterého miluje a tak dlouho snil o tom, že se s ním konečně po letech setká. ‚Mise splněna,‘ zašeptal Sam a utřel si oči hřbetem ruky. Opravdu se choval jako malá holka, ale bylo mu to jedno. Kdyby tu bolest držel v sobě, nejspíš by se zbláznil a místo do L.A. by dostal spěšnou letenku do psychiatrické léčebny.

Ze zamyšlení ho probralo zaklepání na dveře: „Same, jsi v pořádku?“ staral se Honza.

„Jo, jsem v pohodě. Jen běž jíst, za chvilku přijdu,“ odpověděl, snaže se udržet hlas pevný. Honza se však nedal obalamutit a do koupelny vešel. Jedna z věcí, kterou zapomněl Sam udělat, bylo zamknout se, a to Honza už moc dobře znal. Sáhl proto po klice a vešel do místnosti. Dveře pak za sebou zavřel, mezitím co koukal do smutné tváře svého syna a na další slzu, která mu po ní tekla.

„Nevěděl jsem, že se mně a tvé matce narodila holka?!“ rýpnul si s úsměvem.

„No jo. To říká i Roman, že začínám být jak holka, a ne chlap,“ zamrmlal Sam a setřel si prsty další slzu. Ani se nenadál, bez jakéhokoliv dalšího slova k němu došel jeho otec a vtáhl si ho do náruče.

„Ne, že mě nabonzuješ Romanovi! Bude to dobré, Same. Však uvidíš, ani nebudeš vědět jak, a budeš zase zpátky,“ snažil se ujistit svého syna, zatímco ho k sobě pevně tiskl.

„Já vím, tati. Jen…, že mi budete hrozně moc chybět,“ potáhl mladý detektiv. A Honza to moc dobře věděl. I jemu syn chyběl už v té chvíli, kdy ho k sobě tiskl. Po tolika letech se mu objevil a teď ho zase na nějakou dobu ztratí. A jelikož věděl, že v USA to chodí u policie trochu jinak, mohl se modlit jen za to, aby mu syn přijel domů aspoň na svátky.

Jakmile se Sam trochu uklidnil, vrátili se zpátky ke stolu. Roman okamžitě, co Sam dosedl, stiskl jeho ruku a držel ji po celý zbytek večera, dokud se na jeho samotném konci nerozloučili a neodjeli zpátky do Samova bytu, kde ulehli v těsném objetí do postele.

Ráno bylo snad horší než večer. Násilím oba muži vstali, převlékli se a nastoupili do auta, kterým se vydali na letiště. Věděli, že tam budou jen oni dva. Sam zakázal svému otci a Tereze přijet se rozloučit. Pak by ho odjezd bolel mnohem víc. V nenápadném koutku letištní haly proto naposledy objal svého milovaného, než se s posmutnělým obličejem a další neposednou slzou v oku vydal vstříc svému osudu.