Rozloučení, které mezi Samem a jeho drahými proběhlo, zanechalo ve všech kousek prázdnoty. Od toho dne věděli, že dokud se nevrátí, smutnit po něm budou pořád. Tisíce kilometrů je dělily a ani jeden z nich neměl šanci je překonat. Ne, dokud neproběhne soud, který konečně dostal své datum, a to pět měsíců ode dne, kdy Sam odjel. Jako svědka ho nepotřebovali, protože měli všechny jeho záznamy z vyšetřování včetně jeho vlastní výpovědi. A tak se mohl soustředit čistě jen na práci, které se mu po návratu na hlavu navalilo víc, než čekal.

Za zapletení se svědkem Sam musel tvrdnout skoro tři měsíce u svého stolu a vyřizovat papíry, které na něj byly hozeny. A nejen to, aby se poučil pro příště, přišel o část svého vysokého platu. Po návratu ho kolegové přivítali s otevřenou náručí. Chyběl jim. Chybělo jim jeho drzé štěkání a provokativní pošťuchování. Pro ně byl vždycky kvítko. Proto zůstali v šoku, když se před nimi objevila hromádka neštěstí, a trvalo jim notnou dobu, než se jim ho podařilo konečně rozebrat. Hlavně jeho parťákovi Rickovi, který ho bral jako člena své vlastní rodiny a pohled na tvář bez úsměvu mu byl opravdu proti srsti.

Znal Sama jako usměvavého člověka, který úsměv ztrácel jen ve chvílích, když šlo o případ. To měl vždy pevný a soustředěný výraz, který jasně každému oznamoval, že myš hledá schovaný kousek sýra a nevzdá se, dokud ho nenajde.

Z toho odloučení a potrestání Sama bolela snad celá jeho existence. Však co udělal špatného? Vždyť se jen zamiloval… Tohle si opakoval den co den pokaždé, když ukončil videohovor se svým tátou nebo Romanem. Ze začátku se to neobešlo bez slz, které s každým dalším týdnem ustávaly, stejně tak jako samotné hovory. Těm se po čase možná i začal trochu vyhýbat. Měl pocit, že takhle mu aspoň nebudou tolik chybět. Jenže to se i tak pletl. Chybělo mu všechno. Chyběly mu obědové pauzy s tátou, jejich posezení u Terezy na terase s pivem v ruce. Chyběla mu objetí, polibky a všechny chvilky strávené s Romanem. Chybělo mu projíždět se tím polorozkopaným městem. Chyběl mu ten klid, který tam měl.

Aby trošku zaměstnal vlastní hlavu a neměl nutkání své milé kontaktovat, bral si sem tam pár hodin přesčasů, nebo práci domů. Rick o něj měl i chvilkami strach a nevěděl, co dělat, až do chvíle, kdy to nevydržel a mladého kolegu seřval jako malé dítě, a jejich kapitán ho plnohodnotně zařadil do služby. Díky tomu se konečně Sam trochu probral a začal normálně fungovat. Stejně ale trvalo tak čtrnáct dní, než zase chytil ztracenou jiskru a na jejich oddělení měli pak díky němu o radost postaráno. Ne, neměli ho v lásce všichni, pár lidem opravdu nechyběl, ale ti, kteří ho rádi měli, si jeho znovuprobuzeného já opravdu užívali. A to i během různých svátků, kdy Sam místo toho, aby letěl do Česka, raději zůstal v L.A. a slavil Vánoce s Rickem a jeho rodinou. Věděl totiž, že kdyby odletěl, nejspíš by spadl do toho samého stavu, který měl, když z Česka odlétal. Sice mu to Rick vymlouval a stejně tak i Honza a Roman, ale on si říct nedal. Nechtěl znovu pocítit tu bolest, že je pak zase nebude mít při sobě.

Jenže pak začaly přicházet akce v utajení, ke kterým byl přiřazován, a i ta občasná komunikace začala vyprchávat do neznáma.

„Zase budu dělat v utajení, takže nebudu mít kdy se ozvat,“ řekl pokaždé Romanovi a tátovi a jim nezbylo nic jiného, než se smířit s tím, že jim bude muset vystačit jeho fotka a nepříjemný pocit v žaludku ze strachu o jeho život, protože oba dobře už po víc jak deseti měsících věděli, že tajné jednoduše znamená nebezpečné.

Jakou ale měli oba radost, když se jim pak Sam ozval. Byl živý a zdravý. Občas ty své tajné úkoly přešel třeba s menším zraněním, vždy ale živý.

A zatímco on si užíval ulic L.A., Roman s Honzou řešili přípravy na soud s majorem Novákem a zároveň se díky jedné společné osobě stali skoro rodinou. Když byla jakákoliv příležitost, Roman se s Honzou scházeli a vyměňovali si nové informace, co o Samovi měli. Navzájem si pomáhali, když bylo třeba, a celkově mezi sebou měli dobrý vztah. Nepřítomnost společného jmenovatele je víc než jen stmelila. Proto nebylo divu, že když konečně soud vynesl rozsudek u Viktorova případu, šli to spolu oslavit. Sice bylo Romanovi líto matky, že dopadla, jak dopadla, a vysloužila si patnáct let vězení za navádění a uplácení k vraždě rodinného příslušníka, ale za to, co provedla jemu a Viktorovi, bylo těch patnáct let možná i málo.

Petr na tom byl mnohem hůř, ten si za nájemnou vraždu vysloužil o pár let více. A on trest s hlavou hrdě zvednutou přijal. Věděl, že udělal chybu, a byl odhodlán za to nést spravedlivé následky.

Když se dostala soudkyně k Romanovi, měla tendence přihlédnout k prvotním Samovým zápiskům o jeho mlčení, když pak ale uslyšela jeho psychologický posudek, kdy bylo jasně řečeno a potvrzeno, že jednal díky šoku kompulzivně, nařídila mu jen pár hodin posezení u psychologa a veškerá obvinění, která by mohla padnout na jeho hlavu, zamítla.

Měli z toho radost všichni, že to takhle dopadlo. Sice bylo pár nešťastníků, kteří byli za rozhodnutí soudu naštvaní, ale věděli, že nic jiného se dělat nedalo a museli se s tím smířit.

Vedení prvního oddělení se nakonec ujal Honzův známý z oddělení pro vnitřní vyšetřování a protiva Pavel se stal jeho zástupcem. Honzu tohle všechno zmáhalo, proto přijal místo vedoucího menší policejní pobočky v Ostravě, která byla poblíž té jeho staré, aby měl své dřívější kolegy po ruce, kdyby náhodou.

Sam z přechodu otce měl jak radost, tak byl i trochu smutný. Nějak počítal s tím, že ho bude mít blízko, až se vrátí, jenže on si vzal místo na jiné pobočce. Sice mu nikdo místo na oddělení, kterému dal své tři měsíce, neslíbil, on ale i přesto doufal, že se stane zázrak.

A on se stal…

„Tak co, zlato, dojedeš aspoň na narozeniny tvého otce, nebo zase budeš tvrdnout tam u vás za stolem?“ zeptal se Roman podrážděně, jako už několik rozhovorů předtím. V té době se blížila v L.A. devátá hodina dopoledne a Sam byl v práci, zatímco v Česku bylo skoro šest večer a jeho protějšek už seděl doma. Roman se chvíli díval do jeho tváře, která byla nervózní, a oči těkaly všude možně, jen aby se nemusely dívat do kamery.

„Ne, Same. To mi neříkej ani ze srandy, sakra! Vykašlal ses na svátky, moje narozeniny i ty svoje a teď chceš kašlat na narozeniny člověka, který ti dal život?! Si ze mě děláš srandu?!“ zařval Roman a sledoval, jak lidé, kteří stáli kousek za Samem, v momentě zpozorněli.

„J-já nevím, Romane, co bude, ano?! Ježíš, vždyť jsou skoro za tři měsíce. Víš, že toho mám teď hodně a kdykoliv se může něco podělat,“ snažil se to zamluvit Sam a v hloubi duše se za své lži fackoval. Neměl by mu takhle lhát, jenže on musel, nebo spíš chtěl. Domluvili se s Pavlem a Terezou, že nikdo nic do poslední chvíle neřekne.

„To říkáš pokaždé!“ odfrknul Roman a promnul si kořen nosu. Nechtěl se s ním hádat. Věděl, že to Sam nemá jednoduché, jenže takhle to dál nešlo. Neviděli se tak dlouho. Tak dlouho necítili jeden druhého a on doufal, že aspoň v tomhle případě Sam sklopí uši. Jenže ten byl tvrdohlavější víc než kdy předtím.

„Promiň, lásko. Jen mi hrozně chybíš,“ zvedl znovu zrak a prohlédl si smutnou tvář svého detektiva.

„Taky mi chybíš. Opravdu moc… Jenže tady je to s volnem jako s nedostatkovým zbožím. Hodně práce, málo volna,“ šeptal, přejížděje prsty po tváři na obrazovce. „Ani nevíš, jak moc bych ti chtěl ležet v náruči a koukat s tebou třeba jen do zdi. Prostě být s tebou…,“ posmutněl Sam a zahleděl se na stůl do vyplněného papíru s nápisem Žádost o přijetí do služebního poměru Policie ČR, vedle něhož ležela kopie nového občanského průkazu se jménem Samuel Marek a jeho životopis. Musel skrýt pousmání, které se mu dralo přes rty. Naštěstí ho skryl za odkašlání, když se u něj objevil jeho parťák s tím, že musí jít vyslechnout nového svědka. Bylo to takové tajné znamení pro chvíli, kdy se Sam měl tendence neudržet a prozradit svůj vlastní plán pod názvem: Akce v utajení.

Spěšně se s Romanem rozloučil a vypnul videochat.

„Za to svoje lhaní a herectví jednou půjdeš do pekla, Samueli!“ houknul po něm Rick pobaveně a zároveň s naprostou vážnou tváří.

„A já ti říkám, Ricku, že je v jejich nejlepším zájmu o tom nevědět,“ usmál se Sam šibalsky.

„Takže, až na to přijde a dostaneš od nich pár do zubů, doufám, že si přesně na tuhle větu vzpomeneš. A pokud ne, tak ti ji s radostí připomenu já,“ začal se smát jeho parťák sedící u stolu hned naproti. „Kdy budeš posílat ty papíry? A kdy vlastně máš nástup?“ zeptal se pak, zahleděný do počítače.

„Jen podepíšu tu žádost a jdu na to. Pavel, ten, co mi volal, mi tvrdil, že by mi měli do čtrnácti dní dát vědět, kdy mám podstoupit všechny ty jejich testy, a když projdu všemi, tak bych měl nastoupit přibližně pár dní před tátovýma narozkama,“ odpověděl, zatímco si hrál prsty s propiskou. „Stejně tomu nemůžu uvěřit, že se jim povedlo přemluvit hlavouny v Praze a zkrátit mi trest,“ usmál se Sam a upil kávy.

„No, moc se neraduj. Až se TO ten tvůj nabíječ a tvůj otec dozví, schytáš to. A navíc… mít za prdelí chůvu ti nikdy nebylo po vůli a teď ji budeš mít za zadkem půl roku za to, že tu svou prdel strkáš, kam nemáš… Jau!“ zařval Rick a vybuchl v huronský řehot po tom, co po něm Sam tu propisku hodil. „Vidíš?! Mám pravdu, jinak by ses nevztekal,“ smál se dál, poslouchaje brblání a vyhrůžky mladšího kolegy za to, že si jeho zadek vzal „do úst“.

Kdyby jen Sam věděl, co se na něj chystá, protože jeho neochota přiletět do Čech donutila jednoho světlovlasého muže udělat něco, co by za normální situace neudělal. Asi měsíc po jejich rozhovoru vystoupil z Honzova auta na parkovišti letiště a vydal se terminálem k letadlu, které bylo první spojkou na cestě mezi ním a jeho detektivem.

Když z letadla vystoupil, měl smíšené pocity. Sotva překročil práh letištní haly, zvláštní pocity se znásobily. V cizině byl na dovolené už hodněkrát, jenže s tímhle se to nedalo srovnat. Letiště a město, které ho čekalo, bylo obrovské, oproti tomu pražskému o tolik větší. Venkovní teplota musela dosahovat ke dvaceti osmi stupňům. Na podzim zde bylo opravdu moc teplo, s čímž on během zkoumání počasí na internetu počítal a už od první chvíle si to užíval v lehkých kalhotách a oblíbené polokošili. Jen pár kroků udělal a stál před parkovištěm taxíků. V ruce žmoulal papír, na němž měl adresu jak k Samovi domů, tak i do práce. Podle hodiny, ve kterou přiletěl, však věděl, že Sam bude jistě v práci, proto svou českou angličtinou nadiktoval řidiči adresu, schoval kufr, který s sebou měl, do kufru auta a nechal se odvézt na jedno z policejních oddělení L.A. Teda aspoň v to, že ho tam řidič doveze, Roman v hloubi duše doufal.

Seděl v taxíku a rozhlížel se po vysokých budovách, které míjeli. Město bylo opravdu obrovské a on by se v něm nerad ztratil. Když pak taxikář zastavil u policejní stanice, jejíž adresa souhlasila s tou na lístku, zaplatil taxikáři penězi, které si před odletem stačil vyměnit, a vystoupil. V duchu se modlil, aby na něj Sam nebyl naštvaný, že přijel, a zároveň doufal, že ho odtamtud nevyhodí.

Stál na takové malé recepci stanice a koukal na mladou policistku s telefonem u ucha. Skvělou angličtinou žvatlala cosi člověku na druhém konci, než sluchátko konečně položila a začala se mu věnovat.

Zkusil jí vysvětlit, koho hledá, jenže policistka mu odmítala sdělit jakoukoliv informaci.

„Prosím, Samuel Davis, je to detektiv jednoho z vašich oddělení. Je to můj přítel. Prosím, řekněte mi aspoň, jestli je tady,“ škemral se smutným obličejem Roman.

„Ano, detektiv Davis je člen jednoho našeho oddělení, ale jak já můžu vědět, že vy jste opravdu jeho přítel a nesnažíte se jen o odvedení pozornosti, nebo zde nejste proto, abyste vůči němu spáchal nějaký trestný čin?“ zeptala se policistka výhrůžně.

Roman to nechápal a uvažoval nad tím, zda opravdu vypadá jak nějaký terorista nebo zločinec. Zkusil to ženě naproti sobě ještě jednou v klidu vysvětlit. Jenže ona se dál tvářila nedůtklivě. Když pak ukázal jednu jejich společnou fotku, se zamrčením zvedla sluchátko telefonu: „Detektiva Gonzálese. Ricku? Ahoj, prosím tě, je s tebou Sam? Hledá ho tu nějaký chlápek. Tvrdí, že je jeho přítel. Není? Můžeš…? Díky!“ S tím zavěsila sluchátko a oznámila, že za moment někdo přijde.

A Roman tam jen tak stál s kufrem po svém boku do chvíle, kdy se před ním objevil vysoký snědší policista s pár šedivými vlasy. Nebyl o moc starší než on sám. Nejdřív viděl, jak si to zamířil k policistce, která měla na jmenovce napsáno příjmení Williams, a jakmile ukázala prstem k němu, vydal se s pátravým pohledem za ním.

„Vy hledáte detektiva Davise?“ zeptal se Rick a prohlédl si Romana. Ani nemusel hádat, nebo se ujišťovat, kdo to před ním stojí, protože podle fotek, které mu jeho mladý kolega ukázal, ho poznal okamžitě.

„Ano, hledám. Víte o něm něco?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Ano, vím. Teď tady není. Má nějakou v práci v terénu. Vy jste…?“ zeptal se Rick mile.

„Jsem jeho přítel z Česka. Roman Škára,“ odpověděl a čekal, co bude. Čekal, že ho detektiv před ním vyhodí, nebo ho slušně požádá, aby odešel, nebo cokoliv jiného. Když se ale Rick najednou usmál a sdělil kolegyni na recepci, že je vše v pořádku, že Romana zná, zůstal s pusou dokořán a v hlavě se ptal: Co se to sakra děje? Pak se mu muž představil jako Rick Gonzáles, Samův parťák, a byl doma. Rickovo jméno z úst jeho milého vyšlo mnohokrát, když se bavili o práci v L.A. Vyprávěl mu o něm zážitky, jak ty vtipné, tak ty posmutnělé, takže víc zkoumat muže jdoucího vedle sebe nemusel.

Rickovi, mezitím co vedl Samova přítele na oddělení, běhalo hlavou, že ta pravá legrace o prozrazení všech plánů jeho parťáka teprve začne. Škodolibost mezi kolegy u nich byla velice známá. A kdo nepoznal, neuvěří. Sledoval očkem přítele svého kolegy a to, jak se opatrně rozhlíží po oddělení a lidech tam.

„Sam neříkal, že přijedete. Kdybych to věděl, klidně bych pro vás dojel na letiště,“ zasmál se starší muž, zatímco Romana táhl ke svému stolu, ukazuje na jmenovku u stolu hned naproti.

„On o tom vlastně neví, že jsem tady. Chtěl jsem ho překvapit,“ usmál se Roman a vzal si do ruky hrnek s kávou, který mu detektiv podal a upozornil ho, že je jeho přítele. Roman si hrníček zvědavě prohlédl a zasmál se, když viděl policejní odznak s názvem oddělení a nápisem fixou – Don’t touch me! Sam.

„Sam si svý věci bedlivě chrání. Možná proto, že mu hodněkrát někdo z kolegů něco šlohnul, nebo rozbil,“ zasmál se Rick a tím rozesmál i muže, který z hrnku vydatně upil. Sice se v letadle trochu prospal, ale úplně odpočinutý taky nebyl. Kávu proto potřeboval jako sůl. Nejdříve čekal, že to bude nějaká ta břečka, jak ji popisují v mnoha filmech a seriálech, tahle se ale překvapivě pít dala. A byla zatraceně silná.

„Kdy se má asi vrátit, nevíte?“ zeptal se Roman zdvořile a koukal na zvednuté obočí detektiva Gonzálese. Ten mu jen zodpověděl, že může být zpátky kdykoliv, protože oni nikdy nevědí, jak dlouho to bude trvat, než vyřídí, co musí.

Aby nestála řeč, začal Rick z Romana tahat rozumy o Samově pobytu v Česku, nad kterými se opravdu velice dobře bavil nebo se občas chytal za hlavu, a on sám pak vytasil pár historek na oplátku.

Roman pochopil, proč se jeho milovanému tak dobře s mužem u stolu pracovalo. Byl to sympaťák, když shodil svou tvrdou policejní masku. Za jeho příjemnou společnost byl rád, a navíc historky, které mu o Samovi vyprávěl, byly skvělé a dobře použitelné jako páka proti němu, kdyby něco provedl.

Sam v tom čase vyřizoval nějaké papíry na českém konzulátu. Z personálního ředitelství v Praze mu poslali pár dalších papírů na vyplnění plus konečný termín přijímacího řízení, který mu určili hned za dva týdny s tím, že pokud projde bez problémů, slavnostní zařazení do služby bude mít přesně v den Honzových narozenin. Tahle informace ho naštvala a zároveň potěšila. Pokud se jemu, Tereze a Pavlovi podaří vše utajit, jak má, dá svému otci krásný dárek k narozeninám. To však ještě netušil, co za dárek ho čeká na oddělení, kde zatím pracuje.

Jelikož měl dost hodin naddělaných, mohl si v klidu před prací vyřídit, co potřeboval. Aspoň v tomhle byl jejich kapitán rozumný člověk. Věděl, že směna se díky některým případům může protáhnout, proto mu přislíbil vždy pár hodin volna k zařízení všeho nejnutnějšího. A Sam byl za to opravdu moc rád.

Hned, co dojel na stanici, vydal se chodbou na oddělení a přímo k místu, kde se nacházela kuchyňka s kávovarem a jeho oblíbeným hrníčkem. Na nohou byl už od brzkého rána a jen prosil všechny svaté o trochu silné kávy. Když sáhnul do skříňky, kde věděl, že jeho hrníček bývá, nic nenašel. Začal dost silně uvažovat nad tím, zda si ho třeba už neodnesl do bytu spolu s pár osobními věcmi, které na oddělení nepotřeboval. Jenže proč by to dělal?! Svraštil čelo, vzal si jeden z volných hrníčků, které tam byly snad odjakživa, nalil do něj kávu a vydal se ke svému stolu.

„Stůj! Do háje! Zastavte ho někdo!“ ozval se řev na celé oddělení a všichni zpozorněli. Z výslechové místnosti, která byla na chodbě, vyběhl s pouty jen na jedné ruce nějaký muž. Rick s Romanem se otočili za řevem a sledovali dění za prosklenými okny obklopujícími dvě strany oddělení.

„Bože, už zase?!“ povzdechl si Sam nahlas a položil hrnek na barel s vodou, vybíhaje z místnosti. Tuhle situaci už znal moc dobře. Jejich drahý nováček zase nepřipoutal podezřelého, jak měl, nechal jako vždy pootevřené dveře, když si zašel pro vodu, a proto mu teď utekl jako už pár zločinců před ním. Někdy nestihl zareagovat ani dozorující strážník, jak rychle se dostali ven.

Romanovi se tak naskytla možnost vidět svou lásku v akci, když se kolem místnosti prohnal muž s pouty a Sam, který toho neřáda nakonec uzemnil. S otevřenou pusou hleděl na to, jak se tam Sam s naštvaným obličejem pere, snaže se dostat do pout i druhou zloduchovu ruku, se kterou mu nakonec pomohl jeden z policistů.

„Sakra, Jimmy, kolikrát jsme ti říkali, že si máš ty pouta zkontrolovat?! Kolikrát?!“ soptil Sam, propaluje pohledem mladšího policistu, který se jen dokola omlouval.

Když byl muž zpacifikovaný, konečně Samovi jeden z kolegů pomohl zvednout se ze země.

„Nejdřív mi někdo vezme hrnek a teď tohle?!“ nadával pod nosem, zatímco popadl hrnek, který nechal na barelu s vodou, a slepý ke všemu došel ke svému stolu, za nímž se usadil a schoval obličej v dlaních. Ani si nevšiml muže sedícího kousek od něj, který byl s vysmátou tváří otočený tak, aby ho Sam nepoznal.

„V pohodě, mladej?“ zeptal se Rick kolegy.

„Nic není v pohodě! Po kolikáté se mu to stalo a kolikrát jsme mu opakovali, aby si na to dal pozor?! Vždyť je jen o rok mladší než já a přijde mi, že svůj rozum nechal kdesi mezi stánkem s koblihami a kafem! Nesměj se, to není vtipný!“ rozčiloval se Sam a teprve v tu chvíli si všiml, že u Rickova stolu někdo sedí. A ten někdo se mu zdál takhle z boku docela dost povědomý, ale nevěděl odkud. Slušně se člověku omluvil, ale dostalo se mu jen strohého mávnutí rukou a: „To je dobrý, zlato!“, což Roman pronesl v češtině s obličejem rudým od smíchu.

Sam si to oslovení hned vůbec neuvědomil. Automaticky zapnul počítač a nevšímal si, co se děje u stolu kolegy. Ten jen Romana pobídl, zda si nedá ještě kávu nebo něco malého na zub, a se souhlasným přikývnutím se oba muži zvedli a vydali z místnosti.

„Neboj, jemu to dojde,“ uchechtl se Rick cestou nad Romanem, který nechápal, že ho jeho milý nepoznal.

Zahleděný do počítače Sam najednou zpozorněl. Uvědomil si, že před tím cizím mužem stál jeho hrnek, a nešla mu z hlavy otázka, komu byl podobný.

Vtom si to uvědomil: „Zlato?“ zopakoval se zkřiveným obličejem nechápavě v češtině ještě dvakrát, než konečně uhodil blesk na správné místo a on zamrzl v pohybu. „Roman?“ vytřeštil oči na monitor a podíval se na záda, jež hned za dveřmi místnosti zabočila směrem ke kuchyňce. Sám se pro sebe nejdřív zasmál: ‚Co ten by tu asi tak dělal?‘, jenže něco ho hlodalo v hlavě a on doufal, že se už opravdu z toho odloučení a veškerého vyřizování nezbláznil. Pomalu se postavil a s nedůvěrou se vydal za Rickem a tím tajemným mužem, jehož cestovní kufr stál opřený o stůl jeho kolegy.

Slyšel dva mužské hlasy a smích vycházející z místnosti. Oba je moc dobře znal. S třesoucími se koleny se zastavil ve futrech kuchyňky a nevěřícně pohlédl do Romanovy tváře. „Romane?“ zašeptal Sam potichu, jako by se bál, že kdyby jeho jméno vyslovil nahlas, vypařil by se.

„Říkal jsem, že mu to dojde,“ drkl Rick loktem do muže po svém boku a raději vyklouzl z místnosti.

„Ahoj, lásko,“ usmál se Roman a položil hrníček s kávou na stůl, vedle něhož stál.

Sam ten pohyb zaregistroval: „M-m-můj hrnek,“ vykoktal ze sebe.

Byl z toho zmatený. ‚Co tady dělá? Proč přijel? Co teď bude s mým plánem?‘ ptal se sám sebe v duchu, zatímco popošel pár kroků blíž ke světlovlasému muži.

„Co tady děláš?!“ zeptal se s mírným podrážděním v hlase, čímž Romana zaskočil. Tušil, že měl nejspíš dát vědět předem, že přijede, jenže on ho chtěl překvapit. A teď na něj koukal, jako by mu snad jeho přítomnost nebyla úplně po vůli.

„Když nedojde Mohammed k hoře, musí hora k němu, Same. Nemohl jsem to bez tebe vydržet,“ zašeptal Roman a postavil se těsně před svého detektiva, který ho jen nevěřícně pozoroval.

„Co tady děláš? Jak ses sem dostal? Proč jsi přijel?“ vychrlil ze sebe bezmyšlenkovitě.

Tázaný muž začal uvažovat, zda nejde jen o vtip. Už mu řekl, proč přijel, a on na něj chrlil takové otázky. Proto mu vysvětlil, že v práci dostal týden volna a rozhodl se jej strávit s ním. Tolik mu chyběl a už nechtěl snášet další dny bez něj, proto si chtěl aspoň pár dní užít jeho blízkosti. A on na něj tohle…

„Vadím ti tu? Vadí ti, že jsem chtěl být aspoň chvilku s tebou?“ zeptal se Roman vyčítavě a dál sledoval Samovo zmatení. Proto kašlal na veškeré zásady slušného vychování, popadl svého milého za tvář a konečně spojil jejich rty. Trvalo však chvilku, než se mu poddal, a on začal mít strach, že je ta vzdálenost a celá ta doba opravdu rozdělily a slova, která si řekli, bylo jen Samovo mazání medu kolem jeho pusy.

„Nemůžu, jsem v práci, Romane,“ ukončil Sam polibek a o malý krok ustoupil. „A-asi tě odsud raději odvezu. Neměl bys tu být. Ještě z toho budu mít malér. Jsi ubytovaný někde v hotelu? Ne, kašli na to. Vezmu tě k sobě,“ mluvil zmateně a vydal se pro klíče od auta a mobil, který si nechal na stole.

A to zmatení přenesl i na svého milovaného. ‚Cožpak opravdu neměl radost, že tu jsem? Asi jsem měl vážně nejdřív zavolat, než jsem se za ním vydal,‘ běhalo Romanovi hlavou, když se za Samem vydal pro kufr a Rick ho obdařil nechápavým pohledem s otázkami v očích. V duchu se modlil, ať se nic neděje, a že mu to jeho detektiv vysvětlí.

Spolu se oba muži vydali k Samovu služebnímu autu, kufr dali na zadní sedadlo a pak autem zamířili k jeho bytu. Celou cestu oba mlčeli. Ani jeden nevěděl, co říct. Roman měl strach z toho, že Sama naštval, a on zase uvažoval nad tím, jak to udělat, aby se jeho milovaný nedozvěděl o tom jistém tajném plánu. V duchu měl však z přítomnosti muže vedle sebe radost. Tak dlouho se mu po něm stýskalo a teď ho tu má na stříbrném podnose. Jen trošku v nevhodnou dobu, kdy se blížil konec jeho služby u policie Los Angeles.

Dojeli před starší třípatrovou budovu a vystoupili. Roman se porozhlédl po okolí a uznal, že si Sam vybral docela slušné místo k bydlení. Když se pak ocitl na prahu jeho bytu, zůstal překvapen. Byt byl skromně zařízený, ale očividně splňoval všechny požadavky ke každodennímu životu. Jen trošku…

„Promiň za ten nepořádek, nikoho jsem nečekal a byl jsem pořád v práci, takže jsem nestihl uklidit. Kdyžtak si udělej pohodlí. Jestli máš hlad, v ledničce je nějaké jídlo. Já musím zpátky do práce. Tady je číslo do kanceláře, nebo mi napiš na messenger,“ chrlil ze sebe Sam, sbíraje kousky oblečení poházené po pár kouscích nábytku. Nakonec se postavil s lístkem v ruce před Romana a vložil mu ho do dlaně. 

Tomu se usadil úsměv na tváři. Ano, to, jak Sam zmateně běhal a mluvil, a to, jak z něj byl nervózní, se mu zdálo opravdu roztomilé. Popadl proto toho svého rozlítaného policistu kolem pasu a znovu ho políbil. Byl šťastný, že ho drží v náruči, a doufal, že on snad už nebude mít tendence se tomu bránit.

Sam se v momentě, kdy ho Roman popadl, zastavil, a to objetí a polibek tentokrát s úsměvem na tváři opětoval. Žádná slova nedokázala popsat, jak dobře mu najednou bylo. Jak šťastný byl. Konečně ho měl u sebe. Sice mu trošku zasáhl do jeho příprav a práce, ale on už to nějak udělá.

„P-pustíš mě už? Opravdu musím do práce,“ uchechtl se po pár minutách Sam. Roman jen s přikývnutím uvolnil svůj stisk, sehnul se pro poslední pusu a pak už jen sledoval, jak se za detektivem zavřely dveře.

S odfouknutím se rozhlédl po neuklizeném bytě, než se dveře znovu otevřely: „Zapomněl jsem ti dát klíče, kdybys chtěl jít třeba ven.“ S tím Romanovi Sam vložil do ruky svazek náhradních klíčů a s poslední pusou konečně zamířil zpátky do práce.