Běželi vedle sebe v tichosti. Ani jeden nechtěl spěchat, proto zvolili pomalejší tempo. Aby mezi nimi nepanovala tak napjatá atmosféra, navrhl Roman Samovi tykání a on s rozpaky ve tváři přijal. Přece jen měl už po práci a ve volném čase jim to snad neublíží. Sice mu pořád v hlavě blikala červená kontrolka, že to nesmí, ale rozhodl se ji pro tentokrát ignorovat. Cestou potkávali rodiny s dětmi nebo jen osamocené bruslaře, běžce, lidi na koloběžkách. Slunečné počasí vytáhlo ven snad úplně všechny. Sem tam se stalo, že se musel Roman, který běžel víc k prostředku cesty, zařadit za Sama, aby uhnul hloučku, který si přivlastnil celou šířku okruhu. To pak měl dokonalý výhled na pevné svaly zatínající se při každém jednotlivém pohybu. Sjížděl Sama očima hladové šelmy a vždy se pohledem zastavil na jeho očividně pevném, kulatém zadečku. To se Roman pak vždy pro sebe uchechtl, že detektiv ani neví, co se za ním děje, protože on měl málokdy možnost se zařadit za něj. Celkem ho zajímalo, co se honí mladému muži po jeho boku hlavou, že tak mlčí.

Sam byl z celého toho nápadu opravdu nervózní. Nechápal sám sebe a svůj návrh společně si zaběhat, když se místo, kde se našlo Viktorovo tělo, nacházelo jen kousek od jednoho z přilehlých parkovišť. Věděl jen, že s Romanem chce strávit trochu času. Být muži, jenž běžel vedle něj, aspoň chvilku nablízku. Nechtěl myslet na následky svých činů. Na to, že ho za to někdo odsoudí, až se to dozví. Chtěl jen na chvíli pocítit, že je taky obyčejný člověk, a ne jen detektiv oddělení vražd. Možná by nad tím přemýšlel o pár minut a metrů dál, kdyby se neozval Romanův hlas.

„Jestli jsem z tvého příjmení pochopil, ty asi nejsi odsud, co?“ zeptal se zadýchaně.

„Ne… vlastně ne úplně.“

„Ne úplně? To znamená?“ Roman z běhu přešel v chůzi, protože to horko, které v ten den panovalo, bylo opravdu úmorné, a oni už větší část okruhu měli za sebou. Sam ho okamžitě napodobil.

„Narodil jsem se tady. Můj táta je odsud. Jednou se s mámou potkali, narodil jsem se, a když mi bylo osm, odjel jsem s ní do Států, kde jsem doposud žil. Mám dvě příjmení. Davis je po mém nevlastním otci.“ Sam se ani nesnažil skrývat svou minulost. Teda aspoň ne tu, co by ho mohla víc ohrozit.

„Zajímavé. Takže ses vrátil ke starým kořenům. A tvůj pravý otec?“

„Ten mi teď šéfuje,“ uchechtl se Sam a mrkl okem po Romanovi, kterého odpověď trochu zaskočila. Pochopil, že zájmem o Sama se vydal na hodně tenký led.

„Tvůj otec je taky policajt? Není to o nervy mít ho tak blízko? Nedokážu si představit, že bych pracoval v jedné firmě s někým z rodiny.“

„Ne, je to fajn. Mám tátu rád. Dost mě podržel, když jsem k nim před měsícem nastoupil. Fuj, to je vedro,“ odfrkl si Sam a zastavil se, aby se pořádně vydýchal. Roman ho okamžitě následoval. Sam vzal lem trička a otřel si do něj obličej. Pak ho sundal celé. Aniž by si to uvědomil, vystavil tak své pevné vypracované tělo svému společníkovi na odiv. Roman se od něho musel na chvíli odvrátit, aby nebylo vidět, jak ho ten pohled rozpálil. Nakonec se otočil zpátky na Sama a sjel ho skoro až laserovým pohledem. Uvědomil si, že muž před ním svůj čin předem nepromyslel. A on se nezlobil. Věděl, že postava mladého detektiva bude k nakousnutí, jen že až tak moc, to nečekal. Opálené tělo bylo až na předloktí a nohy téměř hladké. Od pupíku až k lemu kraťasů se Samovi táhl úzký proužek tmavých, očividně zastřihnutím upravených chloupků. Ten pohled se Romanovi opravdu velice zamlouval. Neměl rád, když se o sebe jeho partneři skoro až vyumělkovaně starali a depilovali všude, kde to šlo. Víc se mu zamlouvalo mít po boku muže, který se nebojí si část své přirozenosti ponechat. Vzrušovalo ho to do nepříčetnosti. Samovo tělo ho vzrušovalo. Zároveň ho překvapovalo to, že o něm přemýšlí jako o potencionálním partnerovi.

Když si Sam uvědomil Romanův pohled, znervózněl a mírně se ošil. Zastrkávaje si tričko za lem kraťasů, popošel mlčky pár kroků od místa, kde stáli, a rozběhl se. Za ním se jako na povel vydal i jeho spoluběžec, jemuž se z toho výjevu málem zatmívalo před očima. Rozpaky mladého detektiva však bral za nejroztomilejší věc posledních dní. Nejraději by se vykašlal na všechny lidi okolo a vrhl se bez rozmyslu na ty plné rty mladíka běžícího před ním. Jenže nebyl pozér, který by se rád takhle veřejně ukazoval. Možná někde za stromem, kam by zvědavé oko nedohlédlo.

Ještě pár metrů uběhli, když Sam zpomalil a vydal se trávou ke břehu přehrady. Roman okamžitě pochopil a dech se mu zadrhl, když viděl několik nezapálených svíček a fotku, jež na místě byly. Došel k tomu místu a sehnul se nad obrázkem bratra. Opatrně po tváři přejel prsty a ztěžka se nadechl. Sáhl rukou do kapsy a vyndal plastovou imitaci svíčky. Nemohl rozsvítit normální svíčku na tak keříky zarostlém prostranství. Následně ucítil pevný stisk na svém rameni. Ohlédl se a zadíval do tmavých Samových očí.

Sam si nemohl pomoct. I když si znovu prohlížel to místo, neušlo mu Romanovo povzdechnutí. Nedokázal tam jen tak stát, proto došel k němu a svou dlaň mu položil na rameno. Chtěl ho znovu ujistit, že je zde. Že na to není sám. Jenže něco v jeho hlavě mu hlásilo, že ten pohled nebyl tak bolestný, jak by čekal. Jako by ho bratrova smrt nezasáhla natolik, jak by to udělala u kohokoliv jiného.

„Je to taková ironie, že můj bratr zemřel tam, kde to miloval. Nebyl jediný den, kdy by tu nebyl. Chodil sem běhat, bruslit… Někdy jsme zde běhali spolu. A nakonec se mu to místo stane osudným,“ zakroutil Roman hlavou, sotva se zase postavil na nohy.

„Najdu ho. Toho, kdo to udělal. Slibuju.“ Roman se na Sama zadíval. V jeho očích viděl soucit a odhodlání. Najednou měl potřebu to udělat. Věděl, že si tím vykope hrob, jenže touha byla silnější, když stál Samovi tak blízko.

Dřív, než stačil Sam jakkoliv zareagovat, popadl Roman jeho tvář do dlaní a přitiskl své rty na ty jeho. A on se nebránil, zpočátku. Tak dlouho toužil po tom, až se to stane, že mu mozek na chvíli vypnul a on nevnímal nic krom těch horkých rtů a vlhkého jazyka, jenž se mu probojoval do úst. Na těle ho pálila horká dlaň, která svým hlazením způsobila chvění celého jeho těla. Romanova druhá ruka se z tváře posunula výš k zátylku, zatímco se Samovy prsty zaryly do odkryté kůže Romanových ramen. ‚Bože, ten umí líbat,‘ prolétlo Samovi hlavou jediné, k čemu se jeho mozek odhodlal. Měl pocit, jako by na ničem jiném nezáleželo a měl to být jeho poslední polibek. Nechtěl, aby to někdy skončilo, a dobře cítil, že je na tom jeho společník stejně. Hladové polibky, kterými plenil jeho ústa, mluvily za vše. Byl jak v transu, když se od něj odtáhl. Chtěl víc, i když to bylo zakázané. Chtěl mnohem víc. Chtěl ho cítit všude.

Roman na tom nebyl jinak. Tak dlouho po tom policistovi toužil, že najednou zapomněl, že jsou u přehrady, sice skryti za keříky a stromy, jež lemovaly břeh, ale pořád na veřejném prostranství. Jenže možnost dotýkat se tohoto muže důvěrněji než kdykoliv předtím mu naprosto zaslepila pohled na věc, když si ho druhou dlaní víc přitiskl k sobě a prohloubil jejich polibek. Doufal, že to nezůstane jen u něj. Jenže měl obavy, zda k tomu dojde, když mu z úst vyšlo polohlasné: „Chci tě, detektive!“ Pak v polibku pokračoval, jen trochu jemněji než předtím, protože vycítil Samovu pochybnost, a stalo se, co Roman nechtěl. Sam se Romanovi vytrhl, otočil se zády k němu, sundal si tenisky, ponožky, kraťasy a jen v boxerkách popošel pár kroků, dokud se jeho nohy neocitly ve vodě. Potřeboval se trochu zchladit.

Roman celé jeho počínání sledoval, a když pohlédl na pietní místo, bylo jasné, proč to Sam udělal. Nehodilo se to. Ne na místě, kde jeho bratr naposledy vydechl. Modlil se jen, že to byl jediný důvod a nebylo to proto, že ho chtěl nadobro odmítnout.

Jenže to ani náhodou Samovi na mysl nevzešlo. Sotva se ponořil do vody a udělal pár temp, neměl v hlavě nic krom toho, jak šílený nápad do té vody vlézt to byl. Možná bylo krásně a teplo, ale voda se s touhle skutečností rozhodně neztotožnila. Byla studenější, než čekal, a raději z vody po chvíli vylezl. S kapičkami stékajícími po opáleném těle se vrátil na břeh ke svým věcem. Nemohlo mu ujít, jak ho Roman se zaujetím sleduje.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Roman s širokým úsměvem na rtech, když viděl zvedající se husinu na Samově kůži. Neušel mu ani mírný třas detektivova těla. Měl velkou chuť se začít smát. Nechápal, proč Sama nezastavil, když viděl, co se chystá udělat. Sám věděl, že teplota vody v přehradě nebude zrovna na příjemné hranici, a tudíž nějaký větší výbuch smíchu nad zimou klepajícím se detektivem nebyl na místě.

„Sakra, fuj, ta je studená,“ zaklel Sam. Jak byl vyhřátý od sluníčka, tohle rychlé zchlazení mu málem přivodilo teplotní šok.

„Kdybys řekl, že se chceš jít i vykoupat, vzal bych ručníky. I když bych ti to spíš neradil. Voda v přehradě teď není na koupání zrovna moc vhodná. Je studená, a to víš, sinice a tak,“ popíchl Roman Sama, i když tušil, že se to nesetká s uznáním. Ušklíbnutí a vražedný pohled muže před ním ho v tom okamžitě ujistily.

Sam neměl náladu na žerty a uvažoval nad tím, jak to Romanovi vrátit. Tak on věděl, že je voda jako led, a nezastavil ho? Tak to teda ne! Sam se ještě jednou podíval na škubající Romanovy koutky, než na něj provokativně pohlédl, otočil se k němu zády a poslední kousek oblečení, který na sobě měl, ze sebe na jeden zátah sundal. Sám pro sebe se začal usmívat, když se pak znovu ohnul pro kraťasy, které ležely kousek od něj, a pomalu se do nich nasoukal. Jakmile byl do půl pasu oblečený, otočil se na Romana. Ten tam stál jako v mrákotách. Popadl tedy tričko, které se při předchozím sundání kraťasů odporoučelo hned vedle nich, a nasoukal se do něj. Celou dobu nespustil z Romana oči a měl skvělý pocit zadostiučinění, když viděl jeho pootevřené rty. ‚To máš za tu provokaci,‘ zasmál se sám pro sebe a s úšklebkem se rozešel k cestě.

Když se Sam začal vracet z vody na břeh, nemohl z něj Roman spustit oči. Sledoval každou tu malou kapičku, která klouzala po těle detektiva. To, jak se detektiv ale začal ihned třást, ho dost pobavilo. Možná ho měl přece jen zastavit. Jenže kdyby to udělal, nenaskytl by se mu tak skvělý pohled na zimou obklopené pevné opálené tělo. Co však nečekal, bylo, že na jeho provokaci detektiv vytáhne tak silný kalibr. Několikrát musel polknout, jak mu začala téct slina při pohledu na Samovo nahé vlhké tělo. Byl sice otočený zády k němu, jenže i pohled na pevný kulatý zadek, po němž stékaly kapičky vody, nenechal Romana chladným. Cítil, jak mu srdce začíná bušit čím dál rychleji a krev se hrne, kam nemá. Pak se Sam, tentokrát už oblečený do kraťasů, otočil k němu, a to byl pro něj konec. Věděl, že si detektiv jeho pohledu všiml.

Roman ještě chvíli stál s otevřenou pusou, než se konečně rozhoupal a za Samem se vydal.

Šli vedle sebe mlčky. Roman se snažil vydýchat a nemyslet na nahé detektivovo tělo, než si všiml, že se Sam sem tam poškrábal na kůži. Nejdřív to nijak nekomentoval, ovšem jen do okamžiku, kdy tření zintenzivnělo.

„Hele, jsi v pořádku? Jestli jsem se tě nějak dotkl, tak se omlouvám,“ sypal si Roman popel na hlavu za své pubertální chování na břehu přehrady.

Sam mu jen zakroutil hlavou v odpověď: „Ne, nezlobím se. I když to nebylo od tebe zrovna pěkný se mi smát,“ mrkl na Romana a znovu se podrbal, tentokrát na břiše, a zaúpěl.

„Fakt jsi v pořádku? Vždyť se celou dobu drbeš jak splašený,“ zastavil ho Roman a pohlédl mu do tváře.

„Já… Asi to koupání v přehradě nebyl dobrý nápad. Všechno mě hrozně svědí a pálí,“ procedil skrz zuby a prohlédl si podrážděnou kůži na těle. Roman jemně chytil Samovu paži do dlaně a prohlédl si zarudlé místo.

„Ou, to nevypadá moc dobře. Nejspíš ta voda opravdu nebyla tak čistá, jak se zdála. Pojď, zajedeme ke mně a opláchneš se, nebo se udrbeš k smrti. Mám doma něco i na kopřivku, to by ti mohlo pomoct,“ hodil po Samovi obočím a namířil si to ke svému autu, když si všimli, že stojí kousek od parkoviště. Sam měl potřebu nejdřív protestovat, že cestu do Ostravy zvládne, jenže kdo by v takovém stavu vydržel jet takovou dálku. Proto veškeré další možné protesty polknul, poslušně nastoupil do svého auta a vydal se za Romanem.

Ještě než dojel, myslel, že se zblázní. Kůže ho svědila a pálila jako čert. Ten nepříjemný pocit málem přehlušil i všechny pochybnosti o tom, co dělá. Tušil, že tím zastavením se u Romana doma své poblázněné srdce jen těžko udrží na uzdě a kdo ví, co se stane pak. Dle všech Romanových reakcí o něj měl upřímnou starost. Jenže, co ten polibek u přehrady? Hrozně moc doufal, že Roman cítí aspoň z poloviny to, co on, a ta zastávka u něj nebude jen záminka ho dostat do postele a pak odkopnout. Činy tomu trochu nasvědčovaly, ale do hlavy mu zas tak moc neviděl. Při své práci se naučil předpovídat, co ten druhý udělá. Jen u Romana mu to šlo ztuha. Byl opravdu těžko čitelný.

Po příjezdu vešli do domu a Roman automaticky Sama navedl do prostorné koupelny. Hvízdl by nahlas nad tím, jak útulná byla. Jeden větší sprchový kout v rohu a v protějším velká rohová vana.

„Na, tady máš ručník. Můžeš použít jak vanu, tak i sprcháč. Nechám to na tobě. Půjdu nachystat něco k pití,“ oznámil Roman.

„Děkuji. Nechci tě obtěžovat, ale asi bych opravdu do Ostravy nevydržel,“ usmál se Sam a způsobil tím to, že Romanovo srdce začalo bít jako splašené. Najednou měl v hlavě zase prázdno a myšlenky na pití se odkutálely někam do neznáma. Přistoupil k Samovi blíž a letmo ho políbil na rty.

Sam tuhle reakci nečekal. Stačilo by mu, kdyby jen přikývl a potom ho nechal se vykoupat, ale Romanovy rty na jeho mu byly o dost příjemnější. Automaticky zavřel oči, do polibku se pořádně vložil a prohloubil ho. Nevěděl, co se to s ním děje, ale chtěl víc. To mu však nebylo dopřáno. Roman polibek přerušil, z koupelny odešel a Sam tam zůstal celý rudý, zadýchaný stát. V hlavě se mu ozval další varovný signál. Přešel ke zdi kousek od sebe, opřel se o ni hlavou a praštil do ní pěstí. Snažil se své zběsile bušící srdce uklidnit. Nakonec si sundal oblečení a hodil ho na židli, jež v koupelně byla. Vlezl do sprchového koutu a pustil vodu. Trošku s ním škubla ta studená sprška, co se spustila jako první. Bral ji ale jako takovou první facku ke vzpamatování a zchlazení podrážděné kůže. Jenže v momentě se proměnila chladná voda na příjemně teplou a z krku mu uniklo zasténání. Obratně se otočil k poličkám se sprchovými gely a popadl ten s nápisem Sensitiv – pro citlivou pokožku.

Roman chvíli stál přede dveřmi koupelny a uvažoval nad tím, zda za Samem nejít. Ten pohled, jenž mu byl na přehradě naservírován, jeho sebeovládání málem naprosto rozdrtil na kousky. Nakonec se z místa odlepil a šel připravit gel na podrážděnou kůži, který měl jeho mladší bratr v lednici. Hned nato nachystal sklenice s ledovým čajem a vyběhl do patra, kde se nacházela další o dost menší koupelna, v níž se letecky opláchl.

Se Samem se pak setkali v obývacím pokoji. Oba vykoupaní a převlečení do čistého. Roman v tričku a domácích kalhotách a Sam jen v kraťasech na holém těle.

„Děkuji… za tu sprchu. Tohle se mi stalo naposled, když jsem byl ještě malý. Už jsem skoro zapomněl, jak dokáže být vyrážka nepříjemná,“ uchechtl se Sam a nervózně se ošil. Rukama složenýma na hrudi si přejížděl jednou po té druhé. Nevěděl, jestli se tak ochladilo, nebo tu husí kůži způsobila Romanova přítomnost a hltavý pohled.

„Nemáš vůbec za co. Našel jsem v lednici nějaký gel na podráždění. Možná bude lepší, když si tím některá místa namažeš. I když ze sebe člověk spláchne to nejhorší, pořád to může dost svědit,“ usmál se soucitně Roman a podal Samovi tubičku gelu. Ten si ji s vděčností převzal, otíraje se svými prsty o ty Romanovy. Tělem mu okamžitě projel výboj, který mu nahnal červeň do tváří a donutil ho sklopit zrak k podlaze. Srdce se mu opět rozbušilo. Roman si Samovy reakce všiml a koutek úst se mu mírně pozvedl. Sam se okamžitě otočil k Romanovi zády a usedl na kraj sedačky. Pomalu vytlačil trošku gelu na prsty a mazal nejhorší místa na těle. Aspoň ta, na která dosáhl.

Roman jeho počínání chvíli sledoval, než se přesunul k němu a mlčky mu tubu z ruky vzal. Nechtěl se dívat na to, jak se snaží namazat i místa, na která nedosáhne. A Sam zrudl ještě víc a odvrátil tvář, když ho Roman pobídl, aby se víc pootočil bokem k němu. Prsty se jemně pohybovaly po Samově podrážené kůži a krouživými pohyby vtíraly gel. Nejdřív na rukou, kam Sam nedohlédl, pak se pomalu přesunuly na záda. Sam sebou mírně cukl pod tím studeným dotykem, ale držel. Snažil se být v klidu a nedat na sobě znát, jak s ním ta situace mává. A že mávala pořádně. Chvílemi se musel kousat do rtů a zadržovat dech, jak ho ten gel studil a zároveň ho ty jemné prsty přiváděly k šílenství. Snažil se v duchu opakovat, proč není vhodné se otočit a po bratrovi mrtvého Viktora skočit.

Stálo to veškeré sebeovládání, aby Roman nezajel prsty tam, kam neměl, když po Samově těle přejížděl. Snažil se soustředit na pečlivé zakrytí každého rudého flíčku. Jenže to, jak detektiv po jeho boku na doteky reaguje, mu neušlo. Cítil, jak se tělo pod jeho prsty mírně chvěje, a tušil, že jen kvůli teplotě gelu to nebude. Sám pro sebe se usmál, když přesunul své prsty na rudý flíček, jenž se nacházel na Samově břichu, a opatrně, jemněji než předtím, po něm roztíral další kapku chladivé tekutiny.

A Sam sebou lehce škubnul a víc se kousnul do rtu. Nečekal to, že Roman zamíří i na rudou skvrnku na jeho břiše, která se nacházela nad okrajem kraťasů. Cítil, jak se mu zrychluje dech a kůže se mu začíná víc a víc rozehřívat. ‚Roman by musel být slepý, aby si toho nevšiml,‘ pomyslel si, když si uvědomil, že se mu krev hrne tam, kam nemá, a celé tělo se poddává těm jemným dotekům. Hlasitě polkl, zhluboka se nadechl v naději, že to přejde. Když se ale zahleděl do těch medových očí, jež ho teď sjížděly zkoumavými pohledy, poslední nitka jeho sebeovládání praskla a on se vrhl na Romanovy rty.

Ten náhlý útok nečekal, mírně zavrávoral a nebýt toho, že ho Sam popadl za hlavu, nejspíš by skončil zadkem na podlaze. Takhle byl natěsnaný mezi roztaženýma nohama jeho detektiva. Neváhal však ani vteřinu a polibek nejen opětoval, ale i prohloubil. Z podřepu se přesunul do kleku a přitáhl si jednou rukou rozpálené, rozechvělé tělo blíž k sobě, zatímco ta druhá pustila gel a pohladila Sama po tváři.

Byli jako dvě hladové šelmy, co se snaží za každou cenu nasytit jedna druhé. Dychtivé polibky a doteky se mísily se zrychlenými dechy obou mužů. Roman se v jednu chvíli narovnal a víc si k sobě Sama přitiskl. Když se otřeli klíny o sebe, vyklouzlo Samovi z úst polohlasné zasténání utlumené Romanovým zběsilým jazykem.

Sam byl vydrážděný na nejvyšší úroveň a v hlavě měl najednou prázdno. Myšlenky na práci, na to, že je chyba to, co se právě dělo, vzaly do zaječích se vším ostatním. Zbyla jen potřeba uvolnit to vzrušení a napětí, které hrozilo předčasným výbuchem. V jednu chvíli, kdy Roman opustil jeho rty, málem zakňoural frustrací. Jenže když ucítil, jak ta horká ústa putují přes jeho bradu, krk až k tomu místečku, jež považoval za druhý nejcitlivější bod svého těla, zasténal už naplno.

Ani Romanovy dlaně nezahálely. Jednou rukou podepřel Samův zátylek a druhou ho hladil po té rozpálené kůži. Po chladivém gelu nezbylo pod tou horkostí ani stopy a on toho využil. Nejdřív si z očí sundal brýle a pak Sama podebral pod pasem a jedním rychlým pohybem ho posunul víc do sedačky, na niž ho okamžitě položil a sám ho k ní svým tělem přišpendlil. Zapřel se levou rukou vedle Samovy hlavy a druhou pokračoval ve zkoumání jeho těla, zatímco si ústy a zuby značkoval každou část sladkého krku a pak i hrudi.

Poté, co ho Roman svalil na sedačku, nezahálely ani jeho ruce. Jedna se vpletla do krátkých vlasů jeho milého, zatímco prsty druhé ruky mu se zasténáním zaryl do zad. Bylo to ve chvíli, kdy se o jeho už tak netrpělivý rozkrok znovu Roman otřel tím svým. Nebo to byla Romanova ruka? To Sam nevěděl. Jen toužil po dalších a dalších dotecích a hlavně uvolnění. Měl z toho všeho pocit, že nevydrží, že zešílí, pokud nezajdou trochu dál.

A Roman zašel. Jako na povel se vrátil k těm horkým hladovým rtům a políbil je, než se nad ním narovnal a sundal ze sebe triko. Přitom si hltavě prohlížel vzrušením chvějící se tělo pod sebou. Okamžitě věděl, že tenhle detektiv bude buď jeho konec, nebo nový začátek. Protože to, jak na něj upřel čokoládové oči, ho úplně ochromilo. Byla v nich naprostá odevzdanost a touha a… obavy? Když si prohlédl tu rozpálenou tvář, došlo mu, že je ztracený. Nevěděl jak, ale zamiloval se do něj, a chtěl mu dopřát všechno, co jen bude chtít. Nenechá ho odejít, ať se stane cokoliv. Věděl, že cesta, jíž se vydal, není správná, ale nechtěl ji opustit. S tím se okamžitě sehnul k Samovu tělu, po němž začal bloudit svými rty až k hornímu lemu kraťasů, jež pomalu mezi polibky začal stahovat z boků.

Sam se nejdříve lekl, když se najednou Roman zastavil a sundal si ze sebe tričko. ‚To se mu to nelíbí? To chce jen tak přestat?‘ pomyslel si s rukama u hlavy a zahleděl se svému milému do zlatavých očí. Bez brýlí se mu zdály ještě krásnější a zářivější než předtím. Olízl si suché rty a sledoval pohyby svého společníka. Jen na moment se mu hlavou prohnala myšlenka na otce a co by o tom s Petrem a ostatními kolegy řekli, kdyby to věděli. Jenže to se nesmělo stát. Nesmí se to dozvědět. Byl by to jeho konec. Byl by to jejich konec. Když se Roman sehnul a polibky putoval níž a níž až k místu jeho vzrušení, pochybnosti se zase vypařily a on je nehodlal znovu přivolávat. Rukou se zapletl do jeho vlasů, zatímco druhou mu zaryl do ramene, když ho Roman pohltil do svých úst. Ten pocit byl tak intenzivní, že se prohnul v zádech a vážně ho to stálo hodně, aby hned nevybouchl. Jenže to asi nechtěl ani Roman, když najednou zvolnil a doteky horkého jazyka byly jemnější. Což ho přivádělo k šílenství víc než cokoliv jiného.

Sténal, propínal se, žadonil o víc, když ho Roman bral do úst pomaleji než předtím. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo, když mu ze rtů mezi vzdechy zaznělo: „Prosím…, Romane…, ch-chci… víc…, prosím.“

A Roman mu s úsměvem přikývl. Líbilo se mu trápit mladého detektiva pod sebou. I když nechtěl překročit tuhle hranici, jeho na kámen tvrdý penis žadonil po uvolnění stejně jako ten Samův. I když se mu podařilo se mezi hraním si se Samovým tělem ovládat, stejně byl pořád víc a víc vzrušený a netrpělivý. Ale prosba, která se ozvala, pro něj byla jako rozkaz. Pomalu se s polibky začal vracet k těm sladkým ústům, které jemně políbil.

„Jsi si opravdu jistý? Když jednou začnu, nebudu moct přestat,“ zeptal se šeptem mezi polibky.

„Nejsem si jistý ničím. Jen vím, že tě chci. Prosím,“ vydal ze sebe zadýchaný Sam. „Prosím,“ zasténal znovu, když mu Roman přejel zuby po krku. Opravdu se nepoznával. Takový nikdy nebyl. Vždycky byl zdrženlivý a teď tu leží na gauči a žadoní po milování s mužem, se kterým by neměl. Nechápal sám sebe. To se snad zbláznil? Opravdu ho ten sexy chlap připravil o rozum? ‚Nejspíš,‘ řekl si pro sebe, než si jeho mysl vzala dovolenou…