Sam došel k muži ve dveřích a probodl ho pohledem. Nejspíš viděl onu scénu v autě, jinak by mu do smíchu moc nebylo.

„Máš zpoždění,“ vyhrkl Roman a podíval se, jak Sam zatnul čelist, když prošel těsně kolem něj a bez jediného slova zamířil do domu. Roman se otočil a zavřel dveře, čekaje, co Sam udělá. Ten zašel do obývacího pokoje.

Doufal, že tohle místo bude pro jejich rozhovor nejlepší. Když však pohlédl na pohovku, ucítil, jak se mu rozpaky červenají tváře. Prošel pokojem k jídelnímu stolu, otočil židli tak, aby měl výhled na místnost a na Romana, a posadil se se zkříženýma rukama na hrudi a pevným pohledem do Romanových očí.

Roman jeho počínání sledoval a musel se v duchu uchechtnout nad Samovým zaváháním při pohledu na místo jejich poprvé a následující usazení na židli. Bylo vtipné, jak se Sam snažil hrát tvrďáka, a přitom Roman dobře věděl, že pro něj má jistou slabost. Teď ale potřeboval vyřešit to na stanici. Už když dojel domů, vyčítal si, že jim poprvé neřekl aspoň tohle. Trošku ho žralo, co si o něm Sam musí myslet. Musel být pro něj jen lhář a člověk, který si hraje s lidmi a jejich důvěrou. Sice se mu tyhle vlastnosti v práci občas hodily, ale jejich použití na Sama by ho bolelo. Cítil k němu to, co zatím k žádnému muži, a nechtěl ho kvůli tvrdohlavosti ztratit. Pokud si ho chce udržet, bude muset odkrýt aspoň část pravdy.

Sam seděl a sledoval Romana. Všiml si, jak je trochu nervózní a nad něčím uvažuje. Svůj posed však neopustil, jen mírně naklonil hlavu a přivřel oči, jako by se snažil přečíst to, co se Romanovi honilo hlavou. Čím dál víc si byl jistější, že Roman něco tají. Chtěl mu však dát aspoň malou šanci mluvit sám a na rovinu. Pokud to po dobrém nepůjde, udělá to po zlém. Klidně připoutá Romana k topení a bude ho vydírat tím, že ho nepustí dřív, než mu všechno řekne. Uchechtl se pro sebe nad obrazem Romana připoutaného k topení a sebe stojícího nad ním s úsměvem na tváři.

Po chvilce ticha byl docela netrpělivý: „No, tak jsem tady. Můžeš mluvit,“ prskl na světlovlasého muže před sebou a vzdorovitě zvednul bradu. Najednou mu to došlo. Vážně se trochu choval jako vzpurné dítě. Láska k muži před ním mu zatemnila mozek. Což bylo špatné, hodně špatné, co se jeho detektivní stránky týče. Tu potřeboval mít čistou a jasnou, a ne zaslepenou city. Mávnul nad tím v duchu rukou a dál sledoval, jak muž před ním zaujal pevný postoj.

Roman koukal na svého detektiva a pomyslel si něco o tom, že označení malé děcko k němu opravdu sedlo. Brada vzpurně nahoru a ruce zkřížené na prsou… trucující dítě jako vyšité.

„Dáš si něco k pití? Nějakou minerálku, čaj, kávu?“ zeptal se Roman, snaže se nezačít smát, když viděl, jak Samův výraz brunátní.

„Děláš si ze mě prdel?! Sakra, Romane! Nejdřív mě zavoláš a teď děláš jakoby nic?! To nemyslíš vážně!“ prskal Sam a postavil se před Romana.

„Stačilo říct vodu. Nenechám tě tu o žízni, když už jsi přijel.“

„Nemám žízeň! A teď mi laskavě vysvětlíš, co to má všechno znamenat, jinak přísahám, že tě seberu a strávíš víkend v chládku! Hned vyklop všechno, co víš, jinak si mě nepřej!“ zašeptal výhrůžně Sam, tělem skoro nalepený na Romanovo. Očima ho výhrůžně propaloval, než se jeho milý sehnul a dal mu letmou pusu.

Ani nevěděl jak, Samova pravá dlaň vystřelila a s mlasknutím dopadla na Romanovu tvář. Ten pod tou ránou hlavu pootočil a pak si bolavé místo přetřel. Sledoval, jak se Samův hrudník divoce zvedá a klesá, zatímco jeho obličej vypadal šokovaný tím, co udělal.

Sam se díval do očí svého milého s divoce bušícím srdcem. Tělem mu koloval adrenalin. Dlaň ho pálila. Nechtěl mu ji nejdřív vrazit, ale asi mu to střílení nepomohlo se uklidnit. S očima široce otevřenýma sledoval rudý otisk své dlaně na tváři milého a zlost ho pomalu opouštěla. Jen touha znát pravdu tu stále byla, stejně jako si tu tvář přitáhnout k sobě a znovu spojit jejich rty. Uvědomil si své nepatřičné myšlenky, otočil se a usadil na pohovce s obličejem v dlaních.

„Dám si vodu,“ zamumlal a zahleděl se z okna. Nechtěl se nechat unést. Tak moc se snažil být klidný a neplést city a případ, až ho to začalo pomalu spalovat zevnitř. Přetřel si dlaněmi obličej a opřel se se zavřenýma očima o opěrku. Chtěl to mít za sebou. Chtěl znát pravdu. Nejistota ho ochromovala čím dál víc a on měl vztek sám na sebe, že jí dal tu možnost. Potřeboval vypnout. Uvědomil si, že následující den jim začíná víkend. ‚Měl bych si sehnat nějaké vybavení do bytu,‘ pomyslel si Sam, než uslyšel šramot vracejícího se tajnůstkáře.

Roman v kuchyni sebral dvě sklenice a s minerálkou v druhé ruce se vrátil do místnosti, kde našel toho protivu opřeného se zavřenýma očima. Tušil, jak to pro něj musí být těžké. Vyšetřovat případ a zároveň držet city na uzdě pro něj určitě musela a musí být jako procházka po minovém poli. Stačil by krok vedle a byl by konec. Obešel pohovku a sedl si na židli, kterou postavil poblíž Sama.

Sam se narovnal a otevřel oči. Prohlédl si rudý flek na Romanově tváři a ušklíbl se. ‚Ta sedla,‘ pomyslel si, než Roman konečně otevřel pusu a znovu se mu omluvil za utajování informací.

„Hele, nevím, jestli bráníš jen sebe, ale tím, že budeš mlčet, si fakt nepomůžeš. Možná si s otcem nemyslíme, že jsi vrah, ale jsi hlavní podezřelý, takže mi konečně vysvětli, co se tu ksakru děje,“ zavrčel Sam a opřel se o lokty, propaluje Romana pohledem.

Roman zaujal stejnou pózu, zhluboka se nadechl a vydechl a zahleděl se do těch hnědých očí před sebou.

„Takže mi věříš aspoň v tomhle,“ oddechl si Roman.

„V čem?“ zeptal se Sam.

„V tom, že jsem svého bratra nezabil,“ odpověděl Roman a sledoval, jak se Sam chystá reagovat. „Nezabil jsem ho. Upřímně jsem nevěděl o jeho holce do chvíle, kdy se tu ukázala s jeho mobilem. Ano, je pravda, že jsme se pohádali, ale ne proto, že bych byl naštvaný, že mi ji tajil.“

„Takže jste se pohádali?! Sakra, Romane, děláš si…,“ rozhodil Sam rukama, jenže dřív, než stačil pokračovat, ho Roman zastavil. Věděl, že bude Sam naštvaný. Jenže musí mu to vysvětlit. Aspoň z části.

„Měl jsem k tomu dost dobrý důvod. A věř mi, že mě rve na kusy jen myšlenka na to všechno.“

Sam zpozorněl. Co jeho bratr udělal tak hrozného, že se Roman takhle cítil? Jedna možnost ho napadla už dřív, ale… Doufal v to, že se to dozví od Romana. Věděl už dávno, že ví víc, než říká. Přikývl, že poslouchá.

Roman si povzdechl a prohrábl si vlasy. Pak si sundal brýle a protřel si oči. Měl strach, jak na to, co mu řekne, Sam zareaguje. Nechtěl ho ztratit. Sice spolu oficiálně nebyli, jen spolu spali, ale nechtěl přijít o člověka, jehož tolik miloval. Ale i tím, že by dál mlčel, by riskoval jeho důvěru a snad i lásku. Natahoval to svým mlčením, jak se jen dalo. Bylo mu nepříjemné to říct takhle naostro.

Sam Romana sledoval a hlavou se mu toho honilo tolik. Věděl, že ať se dozví cokoliv, bude to pak všechno jen a jen na něm, jejich budoucnost stejně jako jeho a Honzy. Bylo mu Romana líto. Vstal z pohovky a posadil se na dřevěný stůl k Romanovi.

„Tak, co se stalo?“

Roman k němu otočil hlavu a smutně se usmál.

„Když Klára donesla bratrův mobil, přišlo mi to zvláštní. Můj bratr si dává na své věci velký pozor. S tím, jak byl předchozí dny divný, jsem se naštval a rozhodl se mu mobil projet. Sice na něm měl heslo, ale nebylo těžké ho uhádnout. Procházel jsem zprávy a hovory, ale nic v nich nebylo. Pak jsem ale zabrousil do galerie. Celkem mě udivilo, kolik v ní má podsložek. Prošel jsem jednu po druhé, než jsem se dostal k jedné s názvem Moje holky.“ Roman mluvil pomalu a polohlasně s očima upřenýma na podlahu.

„Co bylo v té složce?“ zeptal se Sam klidně a opřel se lokty o kolena, očima těkal po Romanově tváři. Jeho mysl mu napovídala, že nejspíš ví, co na fotkách ve složce bylo. Chtěl si však být jistý, proto poctivě poslouchal.

„Byly tam fotky dívek. Vlastně… přesně sedm fotek mladých holek,“ povzdechl si Roman a obrátil pohled k Samovi. Ten mu ho opětoval a začal si uvědomovat, že nejspíš našel, co jeho kolegové takovou dobu hledali.

„Ty dívky… víš, kdo jsou?“ zeptal se Sam a čekal na dlouho očekávanou pravdu.

„Jo, vím. A myslím, že ty už taky. Byly to ty mrtvé holky, Same. Všech pět, co je našla policie, a dvě, o kterých jsem nikdy neslyšel,“ vyhrkl Roman zoufale.

Sam si začal v hlavě dávat všechno dohromady. Potřeboval vědět i zbytek, aby si mohl poskládat celý obrázek a možná tak přijít na to, kdo zabil Viktora. Roman mu tvrdil, že on to nebyl, a věřil tomu. Snažil se tomu věřit. Jenže teď se ukázalo, že motiv k zabití bratra by měl. Při pohledu na Romana ale věděl, že by něco takového nezvládl. Když ne on, tak kdo? A proč mu to Roman neřekl?

„Romane, proč jsi něco neřekl, když jsme tu byli poprvé?!“ vyhrkl Sam.

„A věřili byste mi, že jsem ho nezabil?! Sám dobře víš, že bych tak nebo tak byl hned první podezřelý. Nikdo se to nesměl dozvědět, Same,“ štěkl Roman po Samovi, vstal a popošel k oknu s rukama v bok.

„Takže mi chceš říct, žes to nikomu neřekl? Nikdo o tom, že tvůj bratr s velkou pravděpodobností zabil ty dívky, nevěděl? A jak si můžeš být tak jistý tím, že je zabil on?“ zeptal se Sam. Věděl, že na policistu to byly docela hloupé otázky, on však potřeboval vědět všechny detaily, které by mu mohly pomoct dopadnout Viktorova vraha.

„Komu bych to asi tak říkal? Nikdo to neví. Jen já. Nevím, jestli to nedošlo třeba někomu z jejich příbuzných. Přece jen, některé z nich byly z celkem vlivných rodin. A co já vím, s kým se můj bratr stýkal, nebo nestýkal. A jsem si jistý. Když jsem viděl ty fotky a spojil si dny, kdy ty dívky tví kolegové našli a k tomu chování mého bratra… Byl to on. Viktor je zabil.“ Roman si znovu dlaněmi přejel po tváři a otočil se na Sama. Tak rád by mu řekl celou pravdu, ale nemůže. Vystavil by sebe vězení a Sama by už nikdy v životě neviděl.

„Chápeš, že teď bych tě měl podezřívat víc než předtím, když mi tu teď vykládáš o tom, že všechno nasvědčuje tomu, že je zabil?! Sakra, vždyť to zní jako motiv. Chápeš to vůbec?!“

Tentokrát se postavil Sam a začal pochodovat po místnosti. Najednou nevěděl, co má dělat. Teda, bylo jasné, jak by se měl zachovat. Jako správný policista by měl všechno ohlásit nadřízenému, který by pak s velkou pravděpodobností zatkl Romana za vraždu bratra. Za vraždu bratra, kterou nespáchal. Jenže v hloubi duše cítil, že tohle nemůže udělat. Pak mu to ale došlo. Co když Roman přece jen ví, kdo jeho bratra zabil, ale nemůže mu to říct?

„Romane?“ Sam se zastavil a zahleděl se na sklopenou hlavu muže před sebou. Ten po tom oslovení tvář zvednul s němou otázkou. „Proč jsi nic neřekl hned?“

„Nemohl jsem kvůli rodičům. Kdyby se doslechli, že můj bratr, jejich syn, je vrah…, tátu by to zabilo. Nechci přijít o rodiče, když jsem přišel o bratra, Same. Nesmí se dozvědět, že je zabil a že jeho zabil…,“ Roman se zarazil, protože si uvědomil, že mu ze rtů uniklo víc, než chtěl. Teď Sam bude vědět, že někoho kryje. Že ví, kdo…

„Ty víš, kdo bratra zabil. Víš to, ale nemůžeš mi to říct, že ano?“ zkoumavě přeměřil Romana očima. Sledoval a čekal na jakoukoliv reakci tváře jeho milého. Když se nedočkal, znovu ho oslovil. Bylo to však jako házet hrách na stěnu. Hlavou mu začaly pobíhat možnosti, proč mu nechce říct, kdo je vrah jeho bratra. Napadly ho možnosti, jako že si Roman někoho najal, což se mu zdálo jako hloupost, pak že opravdu znal osobně i nějakou tu dívku. Ale mlčení spíš napovídalo tomu, že člověk, který jeho bratra připravil o život, musí být někdo, s kým není dobré si zahrávat. Musel to udělat někdo, kdo ví, co dělá. Sam se v duchu utvrdil v tom, že znovu projde případy všech mrtvých obětí a jejich příbuzné. Ať je ten člověk kdokoliv, ví, kde hledat, a nepustí se toho, dokud ho nenajde.

Roman tušil, že svého detektiva mlčením nepotěšil. Neměl však na výběr. Osoba, jež jeho bratra zabila, nebyla ani pro jednoho bezpečná, proto nesměl prozradit víc, než bylo třeba. Však Sam si s tím i tak poradí. Už od první chvíle si všiml, že je hodně vnímavý, proto by pro něj neměl být žádný problém vyřešit to. Stejně se cítil pod psa. Věděl, že to svému detektivovi neulehčuje a ten teď musí být sám naprosto s nervy v háji. Všiml si, jak pochodoval sem tam a ztraceně si prohraboval vlasy. ‚Kéž bych ti mohl pomoct víc, miláčku,‘ pomyslel si a posadil se na druhou stranu pohovky s hlavou zabořenou v dlaních. Čekal, kdy se Sam nakonec zastaví a rozhodne se odejít. Kdo by to neudělal?

Pořád nervózně pochodoval po místnosti a snažil se urovnat myšlenky v hlavě. Pak se ale zastavil a pohlédl na Romana. Seděl tam jako trestanec čekající na odsouzení. V tu chvíli ho ovládly city. Došel k němu a čekal, až se na něj Roman podívá. Byl v něm smutek a strach… nejspíš. Povzdechl si nad tím pohledem a rozhodl se nechat řešení případu na později. Teď měl před sebou muže, kterého miloval, a nechtěl, aby se trápil. Vzal jeho tvář do dlaní a přejel mu palcem po spodním rtu, než se nahnul a jejich rty spojil. Cítil, jak se Roman napnul. Viděl jeho překvapený výraz před tím, než zavřel oči a poddal se polibku.

A Roman byl v šoku. Opravdu si spíš myslel, že mu Sam uteče, než že ho políbí. Ale nebránil se tomu. Byl rád za to, že ho jeho detektiv hned neodepsal, a objal ho proto kolem pasu. Když začaly polibky nabývat na intenzitě, přejel Samovi rukama po zádech až k zadku, který měl v plánu stisknout. Zarazil se však, když ucítil v jeho zadní kapse něco… kulatého. Něco jako…

„Obvykle s sebou nosíš pouta mimo službu, nebos mě chtěl vážně zatknout?“ zeptal se na rovinu s troškou pochybností v hlase. Svěsil ruce a čekal.

„Co? Ne! Zapomněl jsem je nechat v…,“ nedořekl, protože dostal bláznivý nápad. ‚Takže zatknout, jo?‘ pomyslel si a provokativně se na muže pod sebou zašklebil. Věděl, že klíčky od pout má na klíči od hotelového pokoje, který měl schovaný v přední kapse, proto nebyl problém pouta bez jakéhokoliv zádrhelu použít.

„Romane Škáro, zatýkám vás za zatajování důkazů a informací před státním, tady bohužel americkým, policistou,“ odtáhl se od Romana a sledoval jeho vytřeštěné oči.

„Same, mně je to ale vážně líto. Nechtěl jsem ti ublížit ani ti lhát,“ sypal si Roman popel na hlavu, aniž by si přebral to, co Sam řekl. Sledoval Sama, jak mu s vážnou tváří pokynul, že má vstát.

„Chceš nasadit pouta hned, nebo půjdeš dobrovolně?“ zeptal se a musel se nad sebou v duchu usmát. Na to, jak byl Roman chytrý, teď jeho zlaté oči byly plné obav z toho, že ho chce opravdu zatknout. Odvětil Samovi, že půjde dobrovolně, a prošel kolem něj ke vchodovým dveřím.

„To tam půjdeš takhle? Opravdu si uděláš takovou ostudu?!“ zeptal se Sam a sjel Romana pohledem. Měl na sobě obyčejné domácí triko a kalhoty. Roman přikývl a pomalým krokem s oznámením, že se jde převléci, zašel do ložnice, kam ho Sam následoval.

Roman nevěděl, co se děje. ‚To si to přece jen rozmyslel a odvede mě do vězení?‘ zeptal se v duchu sám sebe, když došel k židli, přes niž měl přehozené džíny a košili. Všiml si Sama stojícího za ním, ale nereagoval a začal se svlékat. Vyčítal si, že mu hned nic neřekl. Možná by to ulehčilo práci a zároveň se rychleji vše vyřešilo. Jenže nemohl a dobře to věděl. Snad mu dají aspoň něco teplého k večeři. Nestihl pojíst a hlad se už dost ozýval.

Sam stál kousek od Romana a užíval si pohled na objevující se holou kůži jeho milého. Trošku se ošil, když se před ním objevila široká záda, ale snažil se dělat jakoby nic. Když viděl, jak Roman sahá po oblečení na židli, odkašlal si: „Žádné takové! Svlíknout… a všechno!“ přikázal a pousmál se nad Romanovým zaraženým výrazem, který se začal měnit v naprosto nechápavý.

‚Nejdřív se mám převlíct a teď chce, abych se svlíknul celý? O co mu…,‘ nedomyslel, protože se mu začala žárovička rozsvěcet při pohledu do těch hladových tmavých očí. Možná by se zasmál nahlas, kdyby ho Sam neokřikl. Vážně byl překvapený nad tím, jak skvěle to na něj hraje, a zároveň se jeho hře nebránil. Byl zvědavý, co si jeho detektiv připravil. Pak si najednou vzpomněl na ta želízka v jeho zadní kapse. Došlo mu, jak se Sam najednou zarazil a převrátil. ‚Tak to bych od tebe nečekal, detektive,‘ uchechtl se pro sebe a svlékl ze sebe i ten poslední kousek oblečení. Trošku se ošil po další myšlence, zda toto jeho detektiv provozuje pravidelně, nebo ho on tak nabudil.

Sam stál a sledoval nahého Romana, který očividně pochopil, oč mu jde. Nebo si to možná aspoň myslel. Nechtěl mu ale dopřát takové potěšení, naopak ho chtěl trošku za to utajování potrápit. Měl ale co dělat, aby ten šimravý pocit rozlévající se mu tělem při pohledu na to nahé tělo před sebou udržel zkrátka. Všiml si, jak se pod jeho očima muž ošil a chlouba mu začala nabírat na velikosti. Ušklíbl se a došel k němu blíž. Díval se mu zpříma do medově zlatých očí a jen konečky prstů přejel po holé kůži. Cítil, jak se pod nimi Roman napnul a zachvěl. I přes doteky se snažil být klidný a Sama tím pobavil, protože Romanovo menší já mluvilo samo za sebe. Sjel pohledem až k polotvrdému mužství a s dalším ušklíbnutím se provokativně na Romana podíval a pak ho políbil, zatímco ho strkal pozadu blíž k posteli, na niž milého shodil.

Roman se nechal laskat těmi jemnými doteky. Probouzely v něm neskutečný vír touhy se na detektiva před ním vrhnout. Nechtěl však Samovi kazit plány, proto poctivě držel a nechal se svalit do postele. Sledoval ten odhodlaný napnutý obličej a měl co dělat, aby se udržel zpátky. Když mu Sam po chvíli pokynul se posunout na posteli víc dozadu a následně si nad něj obkročmo stále oblečený kleknul, držel se jen na vlásku. Ještě víc, když se nad ním sklonil a znovu spojil jejich rty v dravém polibku. Romanovy ruce v jednom okamžiku vystartovaly a chtěly si milého víc přitisknout k tělu, Samovy ruce ho však zastavily.

Sotva cítil, jak ho Roman objal, narovnal se a ty všetečné ruce mu uvěznil nad jeho hlavou.

„Ani se nehni, nebo tě to bude bolet,“ pohrozil Sam a vytáhl pouta ze zadní kapsy kalhot. Viděl, jak oči muže pod ním sledují každý jeho pohyb. Zkontroloval čelo postele, pak pohlédl do Romanovy tváře, než se k ní znovu sklonil, políbil ty vábivé rty. Z přední kapsy vytáhl klíčky k poutům, které odložil na noční stolek, aby pouta po tom, co se chystal udělat, mohl hned odemknout, a než stačil Roman cokoliv říct, uvěznil u čela postele jeho ruce.

Ten provokativní pohled, jenž po něm Sam hodil, jakmile ho připoutal k posteli, nezapomene. Emoce se v těch hnědých očích střídaly, zatímco dech jich obou zrychloval a tentokrát už tvrdý penis Romanovi cukal nedočkavostí.

Sam chvilku seděl na mužově klíně a užíval si ten výhled. Tu bezmoc muže pod ním. Kdyby tak věděl, co na něj plánuje. Jen myšlenka na to ho rozechvívala. Provokativně se zhoupnul na Romanově klíně a sledoval, jak se tělo pod ním znovu napnulo. Pod zadkem ucítil tvrdý penis svého společníka, kterému ze rtů uniklo tiché zamručení. Rozhodl se proto ho víc potrápit. Tak jako on ho poprvé dráždil hlazením, tak i Sam začal pomalu a jemně bloudit prsty po rozpalujícím se těle. Hladil a jemně škrábal kůži zvedající se pod zrychlujícím dechem jeho milého.

Možná by měl větší pohodlí, kdyby se svlékl i on, uvědomoval si však, že by nejspíš dlouho nevydržel a doslova si hned Romana osedlal.

Romanovy oči se pomalu přivíraly pod těmi doteky a dech se zrychloval. Uvědomil si, že ho chce Sam nejspíš potrápit za ty tajnosti. A on se nechá. Zaslouží si to celým svým tělem. Jako očarovaný koukal na detektiva, jak mapuje jeho tělo a sem tam se kousne do rtu. Dlaně se po chvilce zkoumání jeho břicha a hrudi opřely u hlavy a ústa začal dobývat horký jazyk jeho milého, který se k tomu znovu na jeho klíně zhoupnul. Romanovi z úst uteklo zasyknutí, což bylo pro Sama znamení k pokračování někde jinde. Sam se narovnal a stáhl ze sebe tričko. Bylo mu horko z té blízkosti a všeho okolo, když pak pohltil Romana ve svých ústech a nasadil až provokativně pomalé tempo laskání jeho chlouby. Pomalými tahy hladil dlaní a jazykem obkreslil každý centimetr té citlivé kůže, zatímco druhá ruka laskala břicho a masírovala koule. Pohledem občas zkontroloval, co na to jeho milý.

Ten si tu péči náležitě užíval a zároveň byl frustrovaný svýma spoutanýma rukama. Bylo to mučení se nechat takhle opečovávat a nemoct se Sama dotknout, když si navíc sundal kus svého oblečení a vystavil mu aspoň část těla na odiv. Ze rtů mu unikaly hlasitější vzdechy a občasné zasyknutí, když ho Sam začal natvrdo kouřit a při tom se mu díval do očí.

Čím dál rychleji pohyboval hlavou a laskal jazykem a rukama Romanovu chloubu a koule, dokud se Roman nezačal slastí propínat. V tu chvíli Sam zastavil a jemnými polibky konejšil rozklepané břicho pod sebou. Ne, nedovolí mu udělat se tak rychle. Na to si bude muset chlapec ještě počkat. S tou myšlenkou zasunul špičku penisu svého milého mezi rty a začal sát, zatímco dlaň mu po něm pomalu přejížděla. Sotva ucítil vibrace Romanova těla, pustil ho a narovnal se. Znovu začal přejíždět nehty po jeho kůži.

„Kde máš gel?“ zašeptal před tím, než ho políbil. Roman nedokázal skoro ani promluvit, jak divoce mu srdce bilo.

„Šuplík,“ vydal ze sebe zadýchaně a sledoval Sama.

Ten neváhal a hrábnul po tom, co hledal. Narovnal se a vytlačil si trochu gelu do dlaně.

Roman nechápal, co chce dělat. ‚Možná mě chce přivést k šílenství,‘ pomyslel si, než se dlaň s gelem dotkla jeho penisu, který začala zběsile třít. Začal se ztrácet v myšlenkách, dech se mu zkracoval a zjistil, že už i vzdechy přešly do slastného sténání. Pomyslel si něco o kouzelných policejních ručičkách, když se blížil k vrcholu. Tělo se mu začalo klepat, když ho však náhle ta horká dlaň opustila a začala mu přejíždět po stehně. Sledoval samolibý výraz svého detektiva a jeho načervenalé tváře. Očividně nebyl jediný, kdo si to užíval, když zahlédl bouli v kalhotách svého trapitele. V ten moment však Sam znovu začal dráždit jeho chloubu.

Znovu a znovu opakoval sestavu dotyků a přestávek, které jeho milého doháněly k šílenství. Slyšel, jak pouta narážela do kovu čela postele. Sledoval do dřeva zatnuté Romanovy prsty. Poslouchal kňourání a sténání linoucí se mu z úst a sám se musel kousnout do rtů, jak ho všechno tohle vzrušovalo. ‚Ještě chvilku, Same. Ještě chvilku vydrž,‘ říkal si v duchu a pokračoval v laskání svého milého.

Ani nepočítal, kolikrát ho málem dovedl k vrcholu a hned ho pustil, ale cítil, jak mu potůčky potu tečou po břiše a po čele. Už pomalu nedokázal vnímat svět kolem sebe, když mu po celé věčnosti Sam dovolil se konečně udělat.

A Sam cítil skvělý pocit zadostiučinění a vzrušení, když viděl, jak dovedl svého milého po takové době k vrcholu. Jak se konečně na jeho rozpálené kůži objevily bílé kapky touhy. Sklonil se k milému a spojil jejich rty v lenivém polibku, než popadl klíče z nočního stolku a uvolnil mu ruce, které si ho konečně toužebně a vděčně přitáhly blíž k sobě.

„Miluju tě, Same,“ vyšlo z jeho úst, když pohladil svého milovaného detektiva po tváři.

Ten chvilku mlčel a zkoumal jeho tvář, než konečně odpověděl: „Taky tě miluju.“