Ještě v ten den, co podali Roman se Samem výpověď a následně vnitřní oddělení vyslechlo i Honzu ve spojitosti s Petrem, rozpoutalo se na kriminálce hotové peklo. Dostat od soudu příkaz k domovní prohlídce a zároveň k zatčení Petra nebylo moc těžké. Nikdo z oddělení nic nechápal, než si je ostatní svolal Mirek s Honzou, ředitelem a hlavním vyšetřovatelem z vnitřního, do zasedačky, kde jim vše vysvětlili. Byl to pro všechny obrovský šok. Skutečnost, že vedoucí jejich oddělení zabil mladého kluka, který byl vrahem těch sedmi mrtvých dívek, všemi otřásla. Ano, možná v jistém smyslu vykonal spravedlnost, když ho připravil o život, sám se ale stal vrahem a kdo ví, kdo by mohl být další, kdyby na to došlo.

Policisté procházeli celé oddělení. Postupně vyslýchali jednoho člena po druhém, aby se ujistili, že nikdo z nich v tom nejede s jejich nadřízeným, kterého mezitím jeli zatknout k němu domů, protože se mu z ničeho nic udělalo nevolno. Že to byla výmluva, chápali všichni. Snažil se schovat před spravedlností, která si pro něj došla dřív, než by chtěl.

Roman mezitím odvezl Sama domů. Ani jeden nechtěl toho druhého nechat o samotě, proto na žádost Sama u něj zůstal. Kdyby je náhodou někdo z vyšetřujících chtěl ještě vyslechnout nebo cokoliv, věděli, kde hledat, protože kontakt na ně měli, stejně tak jako adresy.

Bylo mu hrozně. Cítil se zrazený a zničený. Vypadal přesně jako počasí venku, tmavé a deštivé. Vlastní matka mu lhala a on to nepoznal. Lhala mu ve všem, čemu věřil. O tom, jaká jsou šťastná a bezchybná rodina, přestože bezchybná se cítila nakonec jen ona, zatímco ostatní byli pro ni jen špatný vtip. Jedinou útěchou mu byla přítomnost jeho drahého detektiva, který, opřený o sedačku, ho pevně držel v náruči. Možná by se usmál nad tím, jak se role prohodily a najednou on byl ten, co potřeboval oporu, zvládl se však jen nepřítomně tvářit a vyprávět Samovi o svém dětství. O době, kdy všechno bylo ještě v pořádku.

Se zavřenýma očima si užíval jeho náruč a modlil se, aby tohle bylo to poslední špatné, co se jim stalo. Věděl sice, že moc dlouho si Samovy přítomnosti neužije, jenže snažil se myslet na to, že přece nemůže pršet věčně. Nemůžou se jim přece dít jen špatné věci. Modlil se v duchu za to, aby to všechno rychle přešlo a Sam mu v USA nezůstal navždy. To by nejspíš nepřežil, jak moc ho miloval a nechtěl o něj přijít.

A on to cítil. To, jak se k němu Roman tiskl a vůbec nic nenamítal, mu dávalo znát, jak se trápí. Sice už nebrečel, Sam však jeho bolest cítil, jako by byla jeho vlastní. Když začal vyprávět o své rodině a o dětství, naslouchal mu bez přerušení. Byl rád za to, že ho tím k sobě víc přiblíží. Jeho dětství Samovi bylo téměř velkou neznámou a aspoň takhle ho mohl lépe pochopit a víc poznat. Měl z toho radost, ale v jeho srdci se kroutil malý osten smutku z blížícího se odjezdu. Oni to však vydrží. Bude se snažit v L.A. co nejvíce máknout, aby se mohl zase brzo vrátit zpátky, i kdyby mu hned práci u policie nedali. Ještě nevěděl, zda ponese nějaké následky za vztah s Romanem, utvrdil se však v tom, že jeho se nikdy nevzdá, a doufal v to samé od milovaného muže ve své náruči.

„Miluju tě, Same, opravdu moc. Nevím, co bych si bez tebe počal. Nevím, co tu bez tebe budu dělat,“ zašeptal smutně do tíživého ticha. Pak se jen o malý kousek posunul, pootočil hlavu a podíval se do smutné tváře nad sebou. Chytil Samovu ruku, které věnoval malý polibek a následně propletl jejich prsty.

Sam se zadíval do těch nešťastných zlatých očí, než se sklonil a spojil jejich rty. Nechtěl, aby mu takhle myslel. Nechtěl, aby se mu takhle trápil. Volnou ruku přesunul k Romanově tváři a prsty mu po ní lehounce přejel. Snažil se jeho obličej natočit víc k sobě, aby tak mohl prohloubit jejich polibek. Věděl, že na to nebyla vhodná doba, ale chtěl ho tímhle způsobem zkusit donutit myslet na chvíli na něco jiného.

„Same,“ povzdechl si Roman, když si uvědomil, oč jeho milovanému jde. Nemusel být detektiv, aby na to přišel. Jeho duše sice strádala a neměla vůbec pomyšlení na cokoliv takového, přesto ale svého detektiva nezastavil a jen sledoval, co bude dál.

„Co?“ zašeptal v odpověď Sam zvedaje se zpoza něj a obkročmo se Romanovi posadil na klín.

Ten se nezmohl na jediné slovo. Bouřící se hormony mluvily za něj, když přejel dlaněmi po Samových zakrytých stehnech přes pas až k zádům, která pohladil. Hluboký polibek, který pak dostal s tělem pod svými dlaněmi, mu zaručeně dával znát, že jsou stále tam, spolu a teď, a on by neměl promarnit jedinou vteřinu, která jim zbývá. Jak moc se mu po něm a jejich společných chvílích bude stýskat, si uvědomoval moc dobře.

I přesto, jak dobře se v té chvíli cítil, na moment Sama zarazil: „Vážně se na to cítíš? Sotva se ti udělalo líp,“ staral se Roman zahleděný do Samovy tváře.

Ten se na moment vyděsil, že ho snad nechce. Ve tváři se mu objevil štěněčí nechápavý výraz, než to muž pod ním dořekl. Místo odpovědi mu přejel, zahleděný do jeho očí, po rukou, až se dostal ke spodnímu lemu polokošile. Pohozením hlavy ho pobídl zvednout ruce nad hlavu. Bez jakýchkoliv připomínek tak Roman udělal a nechal se z trika svléknout. Sám se pak natáhl po tom od Sama, jenže jeho ruce byly přitlačeny k sedáku a nesouhlasné zakroucení hlavy mu dalo znát, že tohle má nechat jen a jen na něm.

Sam zamířil rukama k lemu svého trika a pomalu s šibalským úsměvem si ho přetáhl přes hlavu. Zadíval se do těch stále trochu posmutnělých očí, ve kterých se začalo objevovat to světýlko zájmu, které on chtěl zažehnout a navíc potřeboval k ujištění, že může zajít ještě dál. Odhodil triko kdesi na podlahu, než se naklonil k Romanovým rtům: „Stačí ti tohle jako odpověď? Chci, abys teď myslel jen na nás dva. Abys věděl, že tě miluju a pořád budu, ať se stane za těch pár dní, co chce. Chci, abys ze sebe tu bolest dostal, i kdyby to mělo bolet mě. Vydržím to,“ řekl, než spojil jejich rty a vybojoval si jazykem vstup do Romanových úst.

Ten přímý a neústupný hlas starším z mužů doslova otřásl. S obdivem po Samovi koukl, než se zmocnil jeho úst. Překvapilo ho, jak se mu nabídl. Věděl ale, že mu nechce ublížit. Nejspíš asi sám ale tušil, že by zas tak jemný nebyl. Měl vztek, byl zklamaný, zlomený z toho, co mu matka provedla, a jemu samotnému došlo, že vlastně Sam řekl to, co je pravda a s čím počítá.

Nic mu na to neodpověděl, jen nechal své činy mluvit za sebe. Tentokrát mu Sam ruce nechytil, když je přesunul na jeho tělo, které začal hladit a škrábat. Ani když ho pak popadl za zadek a pevně stiskl zahalené půlky pevného zadku. Snažil se držet zkrátka, jak to jen šlo, jenže Samovy hladovější a vášnivější polibky mu dávaly jasně najevo, že na jemnost si hrát nebudou. Možná jen trochu. Pobídl Sama omotat mu nohy kolem pasu a na třetí pokus se konečně s ním v náruči vyhoupl na ty své a zamířil do koupelny, kde ho posadil na pračku a rty začal putovat po odhalené rozpálené kůži před sebou, rozepínaje mu kalhoty. Naslouchal těm sladkým reakcím, které jeho detektivovi unikaly ze rtů, do nichž se kousal, aby nesténal nahlas. Byla to pro něj škoda, i když věděl, proč to dělá. Nechtěl pobouřit sousedy.

Sotva mu zajel rukou do rozepnutých kalhot a promnul Samovo menší já, musel znovu přilepit jejich rty k sobě. Ta delší abstinence v muži před ním vyvolala neskutečné reakce. Jen z toho jemného dotyku sténal, jako by byl na pokraji sebeovládání, které mu předvedl při jejich prvním milování. Víc se k němu proto přitiskl tělem a houpavým pohybem se otřel svým zbytnělým rozkrokem o Samův.

Sam, jak od prvního doteku pomalu ztrácel pojem o realitě, z toho celého návalu prostě vybuchl a byl hrozně rád, že následky zachytily jeho boxerky a ne kalhoty. Jenže to očividně Romanovi nestačilo, když ho z pračky celého zadýchaného postavil a zbytek oblečení z něj svlékl, než ho pobídl si vlézt do vany, kde následně pustil sprchu.

Tak jako pokaždé s něhou a citem přejížděl po kůži pod svými dlaněmi a Sam si tu péči užíval s hlavou opřenou o jeho rameno. Tu stejně pak zvedl a oplácel ústům polibky, které mu byly dávány.

Hlava se mu z toho vzrušení a slabosti po nemoci měla tendence motat, ale vždy, když něco takového pocítil, na chvilku se jen o Romana opřel a vydýchával. Horká pára ze sprchy nebyla zrovna ideální v jeho stavu. To si sám jeho milý uvědomil, a aby trochu pročistil vzduch, otevřel dveře koupelny, které byly celou dobu zavřené, a nastavil i vodu na přijatelnější teplotu, drže si Sama tak blízko, jak to jen šlo.

Samovi se líbila ta bezeslovná komunikace. Nečekal, že by Roman pochopil, že mu to horko nedělá nejlíp, proto ho to o to víc překvapilo. Když pak znovu spojili své rty a ucítil dlaně putující po jeho zádech, dokud prsty nepohladily škvírku mezi jeho půlkami, zachvěl se vzrušením. Uměl to s ním dokonale. Přesně věděl, kam sáhnout a jak se ho dotknout, aby mu začaly před očima létat hvězdičky. Když pak ucítil, jak se do něj dobývá jeden prst, napnul se a jemně přejel svými zuby po Romanově rameni. Pevně se ho chytil a zarýval prsty do jeho kůže, když přidal po chvilce druhý a začal s ním různě kroužit a pohybovat, aby si ho aspoň trochu připravil. Málem upadl, když se Roman dotkl toho malého uzlíčku uvnitř něj nejdelším prstem, který použil.

Než se ale oba nadáli, sténali zároveň. Roman to dráždění Sama dlouho nevydržel a prostě si ho vzal pod tekoucí vodou opřeného rukama o stěnu. Cítil však, že ho bolest tížící srdce přemáhá, a začal dravěji do Sama přirážet. Ten se tak tak držel na nohou, proto ho Roman pevně objal, aby mu neupadl při drsnějších vpádech. Chtěl být jemný, opravdu chtěl. Snažil se soustředit jen na Sama a jeho pocity. Aby ho aspoň trochu ukonejšil, obsypával polibky jeho krk a záda. Jednou dlaní pak pootočil napnutou Samovu tvář, aby ho mohl políbit na rty.

Po celou dobu se Sam držel, jak mohl. Bolelo to, ale nechtěl na sobě nechat nic znát. Věděl, že to Roman potřebuje. Cítil ale zároveň, že i přes trápení, které se snažil ze sebe dostat, se pokouší být i opatrný a něžný. Pokaždé, když Sam bolestí i jen malinko zaskuhral, v momentě zpomalil a víc se s ním mazlil. Zarazil se a pátravě po Romanovi pohlédl, když z něj vystoupil, a pak ho v objetí vytlačil z koupelny rovnou do ložnice na postel, kde pokračovali.

Sama opatrně pobídl klenout na čtyři a znovu do něj za pomoci trochy gelu vnikl. Sam pevně stiskl čelist. Už ho to nebolelo jako předtím, ale pochopil, že po nemoci to bylo zkrátka brzo. Zanedlouho se však nechal unést pocity, které přišly, jakmile Roman nasadil o dost citlivější tempo.

Po vystřídání několika poloh, po hlasitějším sténání a páru slz, které Samovi z oka bezděčně vyklouzly, leželi a vydýchávali dosáhnutý orgasmus. Roman se nad Sama ležícího na zádech se zavřenýma očima naklonil a palcem přejel po zpocené tváři. Věděl, že byl drsnější než kdy předtím, a mrzelo ho to, přestože mu to Sam povolil. Sledoval, jak vydýchává jejich vyvrcholení se zavřenýma očima a chvějícími se rty.

„Jsi v pořádku? Moc doufám, že jsem ti neublížil. Nikdy bych si to neodpustil,“ zašeptal a políbil svého detektiva na čelo.

Sam jen zavrtěl hlavou v nesouhlas. Sice ho bolelo snad všechno, nechtěl však, aby se kvůli němu Roman trápil.

„Je mi fajn,“ usmál se na něj a přitáhl si ho k dalšímu polibku. Jenže Roman se nenechal zviklat. Věděl, že to možná trochu přehnal, proto se narovnal a pobídl Sama se přetočit na břicho. Chtěl zkontrolovat, zda jeho řádění nenadělalo větší neplechu, než si myslel.

Sam nejdřív nechtěl. Opravdu byl rád, že prostě jen tak leží, ale nakonec se překulil a složil hlavu na ruce, kterými si ji podložil. Očkem sledoval, co se děje za ním.

Roman mírně roztáhl Samovy novy, aby se mezi nimi mohl usadit, a opatrnými doteky zkoumal, zda mu nějak neublížil. Poslouchal, jak se občas ozvalo ze rtů jeho milého malé usyknutí, a lítostivě se zamračil. Uvědomoval si, že se choval trochu bezhlavě, když si během jejich milování vzpomněl na to, co mu provedla jeho matka, a teď toho litoval. Jenže od prvního pohledu bylo znát, že ten kulatý zadek před ním je pořád stejně dokonalý a bez poskvrnky. Jen byl trochu zarudlý, jinak v pořádku.

„Co tam děláš? Snažíš se najít zlato?“ zavtipkoval Sam, aby uvolnil trochu napjatou atmosféru. Když mu pak na zadku přistála Romanova horká dlaň, do smíchu už mu bylo mnohem míň.

„Srandičky, jo? Asi ti je opravdu dobře,“ zasmál se Roman na oplátku a zakousl se do jedné z půlek.

„Au… hej, to bolí,“ zařval Sam s blesky v očích. Sice byl rád, že je jeho milovanému o něco líp a pochmurné myšlenky aspoň na chvíli zahnal, ale kousání si nedomluvili. Nebránil se však žádnému z útoků, které pak přišly. Nechtěl myslet na nic z toho, co se děje, a nechtěl, aby Roman na to myslel, proto se oddával všemu, co se naskytlo. ‚Co bych pro tvou lásku neudělal?‘ zeptal se v duchu.

Roman se po chvilce pošťuchování a provokování vyšplhal k Samovi, který se mezitím opatrně překulil na bok, a vtáhl si ho do objetí. Byl mu opravdu moc vděčný za to, že ho má a snaží se mu zvednout náladu, než se jejich cesty rozdělí. To ho bolelo snad víc než pravda o jeho matce. To, že ho ztratí, si nedokázal představit. Přitáhl si ho na svou hruď a hladil a objímal ho, jako by to byla jejich poslední chvíle. Co ale bude dělat, až se s ním opravdu bude loučit? Nevěděl a nechtěl na to myslet. Už tak ho to bolelo a on si chtěl aspoň těch posledních pár dní užít. Byl rád za to, že tu jsou v tu chvíli spolu a jen mlčky si užívají svou přítomnost.

Z přemýšlení ho vyrušil tichý zvuk klidného oddechování. Sklonil svůj pohled k spící Samově tváři a na obličeji se mu usadil úsměv. Opravdu to na něj bylo po všech stránkách moc, a ještě to jeho řádění mu k tomu napomohlo. Pohladil ho jemně po tváři, než zavřel víčka a pár sekund nato sám usnul.

A mezitím co oni odpočívali, na policii se rozpoutal doslova hurikán. Po výslechu Romanovy matky si zařídili lidé z oddělení vnitřního vyšetřování příkazy k domovní prohlídce Petrova domu a bytu manželů Škárových, zatímco Petr seděl ve vyšetřovací místnosti, kde ho policisté vyslýchali za bedlivého pozorování Honzy a pár dalších policistů za neprůhledným oknem, dělícím výslechovou a monitorovací místnost.

„Majore, myslím, že nemá cenu nic zapírat. Máme výpovědi několika svědků, včetně přiznání vaší milenky, že vám za vraždu svého syna zaplatila. Takže můžeme přestát hrát divadlo a rovnou nám můžete říct všechno, co víte. Sám jste si určitě vědom toho, co se stane, když budete lhát, nebo naopak mlčet. Nebo máme pokládat otázky?“ dokončil policista, koukaje na zadumanou Petrovu tvář.

On sám věděl, že mlčet už nemá cenu. Proč taky, když ho jeho milenka zradila. Vlastně zradila všechny okolo, včetně svého vlastního syna. Ano, když se dozvěděl o tom, že Viktor zabil všechny ty dívky a Roman ho požádal o jakoukoliv pomoc, aby svého bratra zastavil, věděl, že takhle skončí. To, že ten mladý kluk zabil jeho nevlastní neteř, byl zásah do citlivého místa, ne však takový, co přišel potom. Když za ním pak přišla ona, byl jí už tak zaslepený, že neváhal její peníze přijmout a život mladíka ukončit. Jenže sotva, co on to udělal a ona před ním začala s proslovem o naprosto mizerné rodině a zkažených synech, bylo mu Romana líto a věděl, co musí udělat.

Dlouze se zamyslel, než zavrtěl hlavou, že otázky nebudou potřeba, a konečně začal mluvit.

„Chlapi případ těch vražd vyšetřovali a zkoumali všechny důkazy, ale nic nenašli. To už ale víte. Pár dní po té poslední za mnou Roman přišel domů s Viktorovým mobilem. Bylo to kolem dvacátého. Přesný den si nepamatuju. Řekl mi, co našel v jeho mobilu, a fotky mi ukázal. Už od prvního pohledu jsem věděl, že se trefil do černého, když navíc i popsal, jak se jeho bratr choval, nebylo pochyb. Roman byl z toho doslova zlomený a nešťastný a poprosil mě o pomoc. Chtěl, aby s tím jeho bratr přestal. První myšlenky, než mi ty fotky ukázal, byly, že ho nechám zatknout a zavřít. Jenže to, že tam byly i fotky mé neteře a pak ještě jedné holky, mě utvrdilo v tom, že takhle to nepůjde. Byl jsem naštvaný a měl chuť se pomstít. Slíbil jsem Romanovi, že to vyřeším, a požádal ho o mlčenlivost. Než se mě zeptáte, ano, pohrozil jsem mu, že když nebude mlčet, někdo to odnese. Potřeboval jsem si zajistit čas, protože to byl syn Milady a dost jsem přemýšlel nad tím, jak to udělat, aby toho, kdo to bude vyšetřovat, stopy nezavedly rovnou ke mně nebo k Romanovi.

To jsem ale nečekal, že pár dní nato přijde ona s tím, že se jí syn přiznal k těm vraždám a ona mi zaplatí za to, když ho odstraním,“ zastavil se Petr a zpříma se podíval do tváře kolegy.

„Takže, jestli to dobře chápu, Roman Škára vás nepožádal, abyste jeho bratra zabil, ale abyste ho zastavil?“ zeptal se policista a zapsal si něco do sešitu, který měl před sebou.

„Přesně to říkám. Žádná slova o tom, že bych Viktora měl zastavit jeho zabitím, tam nepadla. Možná vám on tvrdil, že to tak řekl, ale rozhodně si nepamatuji, že by mě o něco takového požádal. Navíc, člověk v jeho stavu by řekl cokoliv, i kdyby to nemyslel vážně. Dobře víte, že šok udělá s každým svoje a donutí ho plácnout i to, co tak nemyslí. A Roman rozhodně v šoku byl,“ objasnil pevně bez uhnutí pohledem.

Policista naproti němu se na něj zahleděl, než nakonec přikývl v souhlas. Nějak podvědomě tušil, co se snaží Petr udělat. Bylo to proti pravidlům, ale na jednu stranu věděl, že psychika člověka, který se dozví něco takového, může napáchat hodně. Navíc, proč mít ve vězení někoho, kdo vlastně nic neudělal, jen se nechal ovládnout emocemi a strachem, když už viníky mají dva.

„Takže mi vlastně chcete říct, že prvotní nápad ohledně Viktorovy vraždy byl jen a jen váš? A že jste mu vlastně vyhrožoval, že ublížíte jemu nebo někomu jemu blízkému, když bude mluvit? Chcete říct, že se smrtí bratra tedy neměl nic společného?“ zeptal se pro jistotu policista ještě jednou. Petr se souhlasem přikývl a z balvanu, který ve své hrudi měl, se mu odvalil obrovský kus. Musel z toho Romana vysekat, jak to jen půjde. Nechtěl, aby trpěl, když jeho vlastní matka se k němu a všem blízkým zachovala tak, jak se zachovala, a on kdysi jak hloupý puberťák podlehl jejímu vábení.

Vidina toho, že se po jeho boku pohybuje starší, vzhledově přitažlivá, finančně dobře zajištěná žena, mu lichotilo a on se jí držel, jak to jen šlo. Nejdřív mu bylo všechno jedno, protože až na manžela o svých blízkých mluvila pěkně. Sice cítil, že vůči Romanově orientaci její smíření nebylo tak úplné, jak tvrdila, nevšímal si toho ale do chvíle, kdy mu za smrt Viktora zaplatila a poté, co zločin vykonal, začala na své syny plivat jed. To se mu i ty peníze zdály polité krví víc než předtím a on jen bezmocně doma čekal na to, kdy se pravda provalí, aby oba dostali, co si zasloužili.

„A jak to teda bylo dál?“ zeptal se vyšetřovatel.

„Pár dní po Romanovi za mnou přišla Milada s tím, že se jí její syn přiznal. Bylo mi jasné od začátku, co tím chce říct, a já zaslepený jí řekl o Romanovi a o tom, s čím za mnou přišel. V té době jsem už uvažoval, že Viktora dostanu do nějakého ústavu pro choromyslné, kde je možnost i stálého dohledu. Ona však na mě vytasila peníze. Že prý mi dá sto táců, když se jejího syna zbavím. Takhle doslova to řekla, že mi zaplatí, hlavně, když se ho zbavím,“ uchechtl se zoufale.

„Když jsem si vzpomněl na fotku mé neteře a na dluh, který jsem měl, neváhal jsem. Viktora jsem pár dní sledoval a ve vhodnou chvíli jsem ho u přehrady, kde se očividně chystal k další vraždě, nejdřív omráčil zbraní, kterou jsem měl u sebe, aby se nemohl bránit, a pak ho utopil. Vzal jsem mu mobil, ve kterém byly jediné důkazy o jeho vině a fotka mé neteře, vypnul ho, simku rozstříhal a vyhodil,“ opřel se Petr o opěrku židle, zkoumaje tváře před sebou.

Ani se ho nemuseli ptát na to, kde mobil schoval, to jim už kolegové mezitím poslali přes zprávu. Petr mobil předal Viktorově matce, která ho schovala u sebe. Tím vším si oba podepsali jasný rozsudek vězení.

„A paní Škárová? Říkal jste, že po Viktorově smrti obrátila i proti Romanovi,“ nadhodil policista a čekal na odpověď.

Petr jim tedy vyprávěl o tom, jak se Milada začala po Viktorově smrti smát, že jednoho nepodárka se zbavila a tím se zbaví i toho druhého. Jak hrdá na sebe byla, že díky svému dobrému nápadu se zbaví dětí, které jí udělaly takovou ostudu. V ten moment, když viděl její skoro až pomatený radostný pohled, zalitoval, že jí podlehl. Peníze, které mu poslala, nechal proto na účtu a jen počítal dny, kdy ho konečně zatknou. Byl znechucený z ní a sebe samého. Nechtěl nikomu zničit život, a když pak jednou chtěl Romana navštívit a viděl ho se Samem v náruči, rozhodl se udělat to, co bylo správné, až si pro něj přijdou.

Nejdřív by ho ani nenapadlo, že jeho podřízení dostanou případ na starost. Že zrovna je si k Viktorovu tělu zavolají, ale pro něj tím líp. Věděl, že jsou mezi nimi skvělí policisté, a pokud je měl někdo dostat, byl rád, že to byl někdo z nich. Avšak to, že to nakonec bude ten mlaďoch, kterého jim dočasně přiřadili, nečekal. Nečekal ani to, s jakou oddaností se do práce vloží, stejně jako to, že si s Romanem vytvoří takový vztah.

To, že si mezi Samem a Honzou všiml už od začátku jisté podoby, mu usadilo úsměv na rtech a vlastně byl na mladého detektiva hrdý. Stejně jako Honza, kterého tolik let znal, neuhnul od případu a dokázal osobní a policejní část od sebe rozdělit, a nakonec ho dostat. Sice za menší pomoci otce a jistě nemalých srdečních komplikací, ale byl to ten mladý detektiv, který se na něj při návratu do práce podíval vědoucíma očima. Možná to bylo neúmyslně a nevědomě, spojitost mezi ním, neschopenkou a vraždou Viktora mu však v očích viděl okamžitě a počítal jen hodiny, kdy si své podezření potvrdí.

Honza se zaujetím sledoval celý výslech a nestačil se divit. S otevřenou pusou stál a poslouchal, jak jeho nadřízený očišťoval Romanovo jméno a pak i to, že mladý Samuel Davis dělal svou práci, jak nejlíp mohl, aby se dopídil pravdy bez násilí a dalších ztrát. Sice se osobně do případu zapletl, tohle škobrtnutí však mělo na jeho vyřešení více než dobrý vliv, i když trvalo o něco déle.

Nechápal, co se to před ním děje. Nevěřil svým uším a uvažoval, zda se nezbláznil, do chvíle, kdy do něj drcnul jeho známý a řekl to, v co doufal. Že podezření ze zapletení se do Viktorovy vraždy proti Romanu Škárovi bude staženo, jen Sam za zapletení se s podezřelým se bez trestu neobejde.

„No, jo. Jenže to Samovi místo u české policie nezaručí a odjezd nezastaví,“ posmutněl si Honza.

„Neboj, je mladý, on to zvládne. Navíc je po tobě, takže si myslím, že dřív nebo později českou uniformu navlíkne tak nebo tak. A když ne, přimluvím se za něj,“ mrkl po něm kolega, než se vydali z místnosti, když Petra vyváděli z té výslechové.