Seděli ve výslechové místnosti naproti sobě. Na jedné straně Sam s Petrem a na druhé Roman. Zpoza okna je ještě s dalším kolegou sledoval Honza, který celý výslech zaznamenával stejně jako u Kláry. Bedlivě pozoroval dění v druhé místnosti, hlavně Samovu a Romanovu mimiku. I když se oba snažili udržet si profesionální výraz, stejně v jejich tvářích četl víc než kdo jiný. S myšlenkou, že si se synem bude muset promluvit, se zaposlouchal do výslechu.

Mlčky po sobě nejdříve koukali a čekali, kdo z nich tedy konečně začne. Ve vzduchu bylo cítit napětí ze situace, což pro žádného z mužů nebylo vůbec příjemné. Sam si chvílemi vyčítal svou neomalenost a pobláznění svého srdce. Jenže proč to tak řešil? Spali spolu pouze dvakrát, a to v jeden den. To si snad vyčítat nemusí, ne? City, jež ho však pohltily, byly silnější než vůle odolávat, a nakonec to tak dopadlo. Věděl, že za to zaplatí. Jen jakou cenou?

Roman i přes svůj nečitelný výraz sjížděl oba policisty zkoumavým pohledem. Jen Sama o něco víc, protože mu připadal trošku nervózní. A nedivil se tomu. To, co spolu prožili za ty dva dny, bylo něco, co sám považoval za učení se plavat v rozbouřené řece. Své city k Samovi si čím dál víc uvědomoval a utvrzoval se v přesvědčení, že se ho nevzdá. Možná ho znal jen chvíli a pořádně o něm nic nevěděl, ale rozhodl se, že udělá vše proto, aby zjistil co nejvíc.

Všechno tohle by ale znamenalo odkrýt mu pravdu, což nepřicházelo v úvahu. Sam byl chytrý a vnímavý určitě víc než jeho kolega a pravda stejně jednou vyjde najevo. Jenže ne teď. Měli by pak problém oba.

I když to bylo proti jeho slibu nic neříct, rozhodl se Samovi přiznat pravdu, ale ne v tu chvíli a už vůbec ne ve výslechové místnosti. Musí ho dostat někam jinam. Někam, kde budou mít klid. Pokud tedy vyjde ze stanice se zdravou kůží.

„Takže, pane Škáro, asi netušíte, proč jsme si vás zavolali a proč sedíme zde, že?“ začal Petr a probodl Romana neústupným pohledem.

„No, asi jste na něco přišli a ode mě potřebujete informace. Jinak si to nedokážu vysvětlit,“ přiznal na rovinu a prohlédl si oba policisty. Petr se mu stále koukal do očí, zatímco Sam uhýbal pohledem. ‚Takže přece jen se něco děje a něco máte,‘ pomyslel si a zahleděl se zpátky na Petra.

„Ano, potřebujeme. Říká vám něco jméno Klára Kopecká?“ zeptal se Sam skoro vyčítavě a pohlédl na Romana. Ten si ho prohlédl a pochopil. Nemělo cenu zapírat.

„Ano, říká. Byla to přítelkyně mého bratra. Omlouvám se, že jsem o ní mlčel. Nechtěl jsem ji vystavit nepříjemnostem,“ sypal si popel na hlavu Roman.

„Ona na to má bohužel jiný názor. Proto se vás chceme znovu zeptat na pár otázek, které jste už dostal. První je, kde jste byl v ten večer, kdy byl váš bratr zabit?!“ zavrčel Petr a Romanovi to došlo. Vzpomněl si na svůj rozhovor s Klárou v den, kdy mu předala Viktorův mobil. Neměl v ten den moc dobrou náladu. V práci měli dost velký zmatek kvůli špatné objednávce a on měl všeho plné zuby. Proto na ni reagoval trošku podrážděněji, než chtěl. Ale to bylo celé. S bratrem o tom pak mluvili u piva a dohodli se, že ji může kdykoliv vzít k nim domů. Celou tuhle vzpomínku přednesl policistům před sebou, stejně jako informaci, že byl v době bratrovy smrti doma, a sledoval jejich zamyšlené tváře.

„Takže jste přijal přítelkyni vašeho bratra a všechno bylo v pohodě? Žádné hádky nebo tak něco?“ zeptal se Sam a čekal na reakci.

„Ne, opravdu. A jestli mi chcete říct, že jsem zabil svého bratra, nebo že mě ona obvinila, tak se pletete. Ano, možná mám trochu chabé alibi, ale kvůli hádce bych bratra nezabil. Nejsem takový blázen. A snad občas se lidi můžou chytnout, ne?! Klidně mi můžete prolézt všechny maily, hovory a zprávy, které jsem si s ním posílal!“ vyhrkl Roman.

A oba policisté přikývli. Sami si uvědomovali, že by pak na světě ani nikdo nezbyl, kdyby se lidi zabíjeli kvůli takové maličkosti.

„Musíme se zeptat na všechno, co nesedí. Ne, že bychom si mysleli, že jste bratra zabil vy, ale padlo tady obvinění a musíme zjistit všechny detaily,“ odpověděl Petr. Pak jen Romana požádal, aby jim popsal vztah mezi ním a bratrem poslední dny před smrtí.

A Roman mluvil. Popsal, jak se jeho bratr choval divně. O nové práci opravdu nevěděl, protože tak daleko při rozhovoru s mladou dívkou nezašel. Nebo možná ona se styděla mu to říct a Viktor se také nezmínil. Nechtěl víc hrabat do bratrova života, proto se držel dál. Na otázku, kdo mohl bratra zabít, nedokázal odpovědět.

Sam bedlivě poslouchal a kladl otázky. Kdyby tak Roman věděl, že jeho hovory a zprávy si už stihli zkontrolovat ještě předtím, než spolu… A byly čisté. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl mezi ním a bratrem nějaký rozpor, nebo hůř, že by na něj něco plánoval. I tak měl ale pocit, že to, co Roman říká, není vše. ‚Něco tají. Ale co?‘ pomyslel si Sam.

Ve výslechu pokračovali dalších pár minut, dokud nezjistili vše, co potřebovali. Romana znovu upozornili, aby nikam necestoval, a propustili ho. Pořád ho ale měli v seznamu podezřelých na horní příčce. Když odcházel z oddělení, ještě si s policisty zdvořilostně potřásl rukou na rozloučenou. Se Samem jen o malou chvilku déle než s Petrem a Honzou, který se k nim mezitím přidal. Sam pak stáhl ruku s trochu nejistým pohledem, než se Roman obrátil a odešel.

„Tak, co si myslíte? Udělal to, nebo ne?“ zeptal se Petr, který sice Romana podezříval, ale tušil, že to nebude jen tak.

„Myslím si, že on to neudělal. Za ta léta vraha poznám a on to fakt není. I ta jeho výpověď na vraha nesedí, natož psychologický profil. Jenže…,“ nedokončil Honza a podíval se na svého syna, který přikývl.

„Neudělal to, ale neříká nám všechno,“ povzdechl si a prohrábl si vlasy. Honza to gesto nenechal bez povšimnutí. Zeptal se Sama, co se děje, že se nezdá být ve své kůži. Sam jen zakroutil hlavou a ujistil ho, že je v pořádku. Jen má z toho všeho divný pocit. A taky měl. Měl pocit, že Romana zrazuje. Ale neměl na výběr. To jeho tajemné chování ho dohánělo k šílenství. Musí se s ním sejít a vyříkat si to. Musí se s ním sejít a donutit ho mluvit.

Najednou ho ale otec zase vytrhl ze zamyšlení. Petr se vydal ke svému stolu, když ho pobídl, aby šel s ním. Nešli do kanceláře. Byl čas na oběd a Honza měl pocit, že je třeba si znovu pár věcí ujasnit mimo zvědavé uši jejich kolegů.

Tentokrát řídil Honza. Zavezl je do restaurace, která byla tak akorát po cestě k bytu, od něhož dal Honza Samovi klíče. Když už mají čas, tak toho využijí. Sam si po chvíli uvědomil, že vlastně jsou kousek od Romanova domu. Ne, že by byli blízko. Byli hned ve vedlejší vesničce. K obědu si dali menu, z něhož si vybrali vývar s játrovými knedlíčky a filírovanou vepřovou panenku s bramborovou kaší. Oba si na jídle velice pochutnali, i když jim jejich oblíbené jídlo nic nenahradí.

Honza si pečlivě prohlížel tvář svého syna. Byla zamyšlená a s mírnou vráskou na čele. Něco ho očividně trápilo. Opravdu nechtěl vyzvídat, ale po tom, co viděl nepřímou komunikaci mezi ním a Romanem, se zeptat musel. Ale jak? Napadla ho jedna možnost.

„Když jsem poznal tvou matku, okamžitě jsem se zamiloval. Potkali jsme se tenkrát na školním trhu, kde jsme oba zastupovali naše školy. Nechápal jsem, jak je možné, že cizinka, sice mluvící dost slušně česky, může zastupovat českou školu, ale stalo se. Nejdřív byla trošku odtažitá a upřímně, byla trochu… no svá. To mi ale nezabránilo pozvat ji na rande. Hodně jsme si povídali a vyprávěli o svých životech. Dost mě překvapilo, že je v Česku sama a rodiče má ve Státech. No, řekněme, že jsem byl za to rád, protože sotva se o mně zmínila rodičům, začal náš boj o vztah. Byla to z jejich strany zakázaná láska, ale my šli dál. Prali jsme se spolu za ni tak dlouho, dokud to šlo. A pak jsi přišel ty a všechno se změnilo. Já nastoupil do služby a snažil se nás všechny uživit. Svatba nepřicházela v úvahu, tak jsem ti aspoň dal svoje příjmení,“ zastavil se v řeči Honza a pohlédl na Sama, který ho bedlivě poslouchal. Už jim stála na stole káva, které se oba napili.

„Takže proto máma odjela se mnou, ale bez tebe? Nebo je v tom ještě něco jiného?“ zeptal se Sam a upřel své oči do těch Honzových. Ten se jen smutně usmál, než se rozhodl pokračovat.

„Je to trošku složitější. Začal jsem dělat víc přesčasů, abychom se měli dobře, takže jsem byl občas opravdu celé dny v práci. Předtím se nám její rodiče přestali plést do života, ale po tvém narození znovu začali. Hrozně moc chtěli poznat svého vnuka. To jsem chápal. Jenže pak najednou tvé matce začala má práce vadit stejně jako jejím rodičům. Nutila mě s ní skončit a najít si něco jiného. Jenže já nechtěl. Být polda byl můj celoživotní sen. Stejně jako stát se rodičem. Jeden den jsem najednou od tvé matky dostal tu největší ránu. Z ničeho nic mi zavolala do práce, že se vrací do Států a tebe si bere s sebou. A já nezmohl nic, když jsem se v ten den vrátil z práce a vy byli pryč. Sice mi nechala adresu, na kterou jsem mohl posílat poštu, jenže málokdy jsem se dočkal odpovědi, než nakonec ustaly úplně a moje dopisy se mi vrátily zpět. To už tvá matka byla nejspíš vdaná a nechtěla, abych se vám pletl do života,“ dokončil Honza smutně a dopil kávu. Byl rád, že to konečně synovi řekl na rovinu. Teď je jen otázka, zda to on pochopí.

A Sam mlčel. Slova, jež vyšla z úst jeho otce, bolela. Ano, matka mu před smrtí přiznala, že to byla ona, kdo je rozdělil. Vidět však bolest a smutek ve tváři svého otce ho trhalo na kusy. Cítil, jak se mu slzy derou do očí, ale snažil se je rozdýchat a rozmrkat. Úspěšně.

„Proč jsi nezkusil přijet do Států nebo proč jsi nekontaktoval babičku?“ zeptal se Sam, i když znal odpověď. Jeho bábi Honzu neměla nikdy ráda. Vždy o něm mluvila jako o TOM chlapovi. Nechápala, že i dítě potřebuje svého otce. Jenže sotva se objevil Frank, bylo po starostech. Aspoň pro ni a Samovu matku. Sam pořád doufal v to, že se s otcem jednou setká. Ať už to bude kdykoliv.

„Myslím, že na tuhle otázku odpověď znáš moc dobře, ne?“ zeptal se Honza, jemuž se od Sama dostalo přikývnutí.

„Jo, babička o tobě nikdy moc pěkně nemluvila, když na tebe náhodou přišla řeč,“ přiznal Sam lítostivě. Honza nad tím ale mávl rukou a dál se o tom spolu nebavili. Povídali si o drobnostech, než jim konečně servírka donesla účet, který Honza za oba zaplatil. Než se však vydali zpátky do Ostravy, zajeli se podívat do bytu po bratranci Danovi.

Projížděli ulicemi a Sam se kochal výhledem. Líbilo se mu tady. Nebyly tu jen domy, ale i kousek přírody, za niž byl rád. Víc pak byl nadšený ze samotného bytu. Taková pěkná dva plus jednička vybavená základními spotřebiči. O nich mu táta pověděl, že si pořídili do domu nové, takže tohle mohli klidně nechat jako takovou pomocnou ruku nájemníkům bez vybavení.

Obývací pokoj byl prázdný, stejně jako ložnice. Jen jedna zabudovaná skříň v ní zůstala. Sam procházel místnosti a na tváři se mu usadil úsměv, jehož si všiml i Honza. Tomu mezitím došlo, že o byt mají vystaráno a Sam tak nebude muset trávit další noci v hotelovém pokoji. Teda, až si sežene potřebné vybavení. Byl rád za to, že svého synovce kontaktoval. I po těch pár letech, co o sobě neslyšeli, se k sobě hlásili, a o dost víc, když se doslechli, že se Honzovi vrátil ztracený syn.

„Dost jsem přemýšlel a rozhodl se odvolat Petra z případu mladého Škáry a přidělit mu jiný, nebo pomůže chlapům s případem těch mladých holek,“ pronesl Honza klidným hlasem a sledoval, jak se synova tvář změnila v udivenou.

„To na něm jako budu dělat sám?“ zeptal se zaražený Sam.

Honza se pousmál a pokračoval: „Napadlo mě, když teda s Petrem jste zatím nikam zvlášť s případem nepohnuli, že ti s tím pomůžu. Petr je sice skvělý policajt a rozumíte si, ale… chci, abychom aspoň tohle uzavřeli co nejdřív. A navíc, v terénu se cítím prostě líp než za stolem.“

A Sam najednou nevěděl, co říct nebo si myslet. Nebyl naštvaný. Naopak… byl rád, že bude pracovat přímo s otcem. Jenže to znamená i omezení osobních kontaktů mezi ním a Romanem, když půjde o osobní setkání. Uvědomoval si však, že i ta by pro ně dva skončila špatně. Měl na něj vztek za to utajování pro ně důležitých detailů, které jistě ještě neskončilo. Zadíval se do otcovy tváře a zauvažoval, proč tak najednou mu chce s případem pomoct. V duchu doufal, že si nevšiml, co je mezi ním a Romanem. Přece jen, i když se snažil při výslechu chovat profesionálně, neudržel v sobě frustraci z toho, že mu jeho milý lhal a jisto jistě před nimi stále něco tají.

„Super,“ usmál se po chvilce dumání Sam a sledoval Honzovu reakci.

Honzovi neuniklo předchozí Samovo zamyšlení. Jeho instinkt mu říkal, že syn je možná rád za jeho pomoc, ale je v tom nějaké ale. Kdyby ne, netrvala by mu odpověď tak dlouho. Nakonec se však i se synem v patách otočil a zamířil z bytu ven. Ještě je čekalo několik hodin služby, a čím dřív ji budou mít za sebou, tím dřív budou mít volno. Nad tím, zda se jeho syn třeba opravdu s Romanem Škárou nesblížil víc, než by měl, může přemýšlet i během vyšetřování.

Seděli v autě na cestě zpátky a mlčeli. Na obou bylo už z dálky znát, že nad něčím přemýšlí.

„Tati?“ zeptal se najednou Sam.

„Ano?“

„Kde tu je nějaká nejbližší policejní střelnice?“

Honza se obrátil na syna s pozvednutým obočím. „Chceš si zastřílet?“ zeptal se zkoumavě a zase se zadíval na cestu před nimi. Sam jen odvětil, že v L.A. si tak pročistil hlavu a líp se mu přemýšlelo, když se v případech ztrácel. Nebo když chtěl přijít na jiné myšlenky.

A to teď právě potřeboval. Potřeboval myslet i na něco jiného než na to, že mu Roman něco tají a on neví co. Sžíralo ho to a potřeboval nějak upustit páru, protože kdyby hned jel za Romanem, nejspíš by mu jednu vrazil. Sice se nerad mlátil, neliboval si v násilí, když nebylo nutné jako sebeobrana při zatýkání nebezpečných zločinců, jemu by ale teď s chutí opravdu jednu do zubů dal.

Honza byl překvapený Samovou otázkou, ale pokud mu to pomáhá, proč ne. I když bylo zvláštní, že si syn jako čistič hlavy vybral střelbu. Vždyť existovalo tolik jiných věcí… Možná by něco odvětil, avšak při pohledu na Sama zůstal ticho a slíbil, že se tam projede s ním. Chtěl vědět, jak moc byly informace o střeleckých dovednostech jeho syna pravdivé.

Na stanici byl opět klid, když dorazili. Všichni na oddělení měli hlavu v papírech, nebo zahleděnou do monitoru. Nikdo z nich na příchod Honzy a Sama nereagoval. Jen se očkem mrkli, kdo přišel, a pokračovali v práci.

Sam se usadil za svůj stůl a zkontroloval všechny zápisy z výslechů. Měl se s otcem podělit o veškeré informace a postřehy, které nasbíral za celou dobu vyšetřování. Procházel složky a údaje v počítači, když se mu rozezvonil mobil. Všiml si, jak se kolegové po něm ohlédli, ale zase sklopili zrak a věnovali se své práci.

Vytáhl telefon z kapsy a na displeji viděl jméno osoby, již by v tu chvíli raději neznal. Típnul hovor a snažil se soustředit na práci. Onen volající byl ale jiného názoru a zkoušel to dál. Sam si po druhém pokusu vypnul vyzvánění, jenže divné pohledy a otázky, zda to nezvedne, ho začaly vytáčet. Po pátém Romanovu pokusu hovor přijal.

„Co?!“ vyprskl na Romana podrážděně.

„Same… omlouvám se. Můžeš prosím po práci dojet ke mně? Vysvětlím ti to,“ ozval se z telefonu Romanův hlas.

„Už něco mám,“ vyhrkl a poslouchal muže na druhé straně, jenž frustrovaně zavrčel.

„Sakra, Same! Musím s tebou o něčem mluvit. Nebudu tě přemlouvat jako malé děcko. Čekám tě v pět,“ s tím Roman zavěsil a nechal tak Sama naprosto v šoku a beze slov koukat na zhasínající displej.

‚Co to sakra mělo znamenat?! Tak on něco tají, a ještě si bude klást podmínky a mluvit o mně jako o děcku?! To jako vážně?!‘ pomyslel si Sam rozmrzele a málem při své náhlé otočce vrazil do Petra, který mířil za Honzou. Sam věděl, k čemu se schyluje, a doufal, že Petr nebude moc naštvaný za to, že ho Honza z jejich případu stáhne. Očividně naštvaný nebyl. Vyšel z Honzovy kanceláře s úsměvem na tváři. Nejspíš byl rád, že tenhle zamotaný případ padne na bedra někoho jiného než na ta jeho. Prošel kolem Sama a usadil se u zbytku jejich týmu.

Zbytek směny se Samovi táhl. S Honzou si znovu prošli všechny složky včetně Petrových zápisků, než konečně začala odbíjet hodina odchodu. Honza dopil poslední doušek už téměř studené kávy a kouknul po synovi, jenž procházel složku, neustále koukaje po mobilu. Po asi desátém pohledu to nevydržel a konečně se zeptal, zda má domluvené rande, že nervózně sleduje zhaslý displej.

Sam musel pořád myslet na hovor s Romanem a uvažoval, zda je opravdu dobrý nápad k němu jezdit. Bál se, že neudrží city na uzdě a padne mu bez řečí do náruče. Pořád pokukoval po mobilu a přemýšlel, zda ho trochu nepodusit a nenapsat, že prostě nepřijede. S Honzou se přece jen domluvili na střelnici a tolik času, aby stihl obojí, neměl. Zapomněl na to, kde se nachází, a trošku sebou škubnul, když Honza promluvil. ‚Rande? Ani nápad. Spíš bojovou misi,‘ odfrkl si v duchu a otci namluvil něco o zamyšlení. Ten nad ním jen mávnul rukou a pobídl ho následovat ho pryč z oddělení.

Ani si nevšiml, kolik je hodin. Bez jakýchkoliv řečí se vydal ke svému autu, zatímco Honza nasedl do svého a oba zamířili na místo vybití Samovy roztěkané hlavy.

Střelnice se nacházela patnáct minut cesty od stanice. Městem se proháněla auta lidí jedoucích z práce a oni se k nim s radostí přidali. Dojeli za sebou na místo a Sam pocítil mírnou radost, když viděl to prostředí. Pěkné počasí, pěkné prostředí a zvyk, který ho naučil jeho bývalý kolega Rick. ‚Rick… Měl bych se mu ozvat. Dlouho jsme spolu nemluvili,‘ prolétlo mu hlavou a vydal se za svým otcem, který se objevil před ním. Překvapilo ho, že je pustili bez problémů. Na dveřích do hlavní budovy visely otevírací hodiny s tučně napsaným upozorněním, že se lidé musí na střelnici předem objednat, což před příjezdem nejspíš zajistil Honza. Očividně se s vedoucím střelnice moc dobře znal, když je přivítal s úsměvem na rtech a oznámil jim, že mají venkovní střelnici dvě hodiny jen pro sebe.

Sam nemohl zakrýt radost, kterou cítil. S Rickem chodili cvičit pravidelně každý týden. Jenže od chvíle, co byl v Ostravě, se zbraně vlastně nedotkl. Ne že by mu chyběla. Chyběl mu strávený čas s tím, koho zná. Proto byl rád, že ho sem jeho otec dovedl.

A Honza si všiml Samova uvolnění. Svou zbraň delší dobu nepoužil, ale jako každý policista musel občas pocvičit, protože co kdyby…

Vyšli z budovy, v níž s vedoucím střelnice podepsali navštívenku, a vydali se dozadu za budovu, kde se nacházela hlavní část střelnice. Zde stály stolečky se zbraněmi, které si ti dva při debatě s vedoucím vybrali, a terče v různých vzdálenostech.

„Už dlouho jsem tady nebyl. Nebo spíš sem nechodím pravidelně,“ prohodil Honza a zkontroloval stav zbraně před sebou.

„Hmm, a já nikdy. Aspoň si to nepamatuju,“ zasmál se Sam a kouknul po otci, který se taky uchechtl. Ne, nikdy tam malého Sama nedovedl, takže si to opravdu pamatovat nemůže. „S kolegou Rickem jsme chodili na střelnici pravidelně. Přece jen je L.A. trošku divočejší než Ostrava a byla potřeba mít dobrou mušku, kdyby náhodou. Navíc člověk musí myslet při střelbě na to, že se musí trefit do terče, takže to je dobrá metoda na utřídění myšlenek,“ dodal Sam mezitím, co kontroloval náboje své zbraně.

„To o tom soustředění tě naučil tvůj kolega?“ zeptal se Honza, i když mu byla odpověď jasná. Sam jen přikývl a nasadil si sluchátka a ochranné brýle. Zhluboka se nadechl a vydechl. Snažil se zklidnit mysl a dech. Zamířil a vystřelil.

Otec Sama napodobil a zároveň ho sledoval, jak namířil zbraň ke vzdálenému terči, a ze zbraně se začaly linout hlasité rány výstřelů. Soustředěný pohled jeho syna mu na tváři vyčaroval úsměv. Vypadal přesně jako on, když střelnici kdysi navštěvoval pravidelně. Mírně přivřené oči zahleděné do terče před ním, zbraň uchopená tak, aby ji nepustil a zároveň ho nekopla, pevný postoj. Ten kluk byl po něm.

Když skončil, oba spolu došli k terči zkontrolovat, jak na tom mladý Marek je. Jaké překvapení bylo pro Honzu, že Samovy informace o jeho výkonech nelhaly, trefil část terče nejblíž středu. Uznale nad výkonem syna zamručel a slíbil mu, že mu ještě ukáže. Sam vyprskl smíchy, jak otce popudil, a o oběd v jejich oblíbené se vsadil, že ho nepřekoná.

A nepřekonal. Jen pár bodů Honzovi chybělo, čímž si podepsal vyprázdnění peněženky nad výborným jídlem.

„Neboj, tati, ti to jednou vynahradím. Třeba až budu mít zelený zákal nebo zlomenou ruku,“ dobíral si Sam otce a vysloužil si tak varování, že přesčasy bude dělat další měsíc, jestli nezmlkne. Sam raději zapnul pomyslný zip na rtech a znovu se i s otcem rozesmál. Radost mu však nevydržela dlouho, když pohlédl na hodiny, jež visely pod přístřeškem cvičiště. Roman… Má být za patnáct minut u něj. Ani si neuvědomil, jak rychle ten čas utekl.

Honza se podíval na čas a uvědomil si, že měl být už dávno u Terezy. Stráveného času se synem však nelitoval. Byl rád za to, jak se spolu bavili. V rychlosti zaplatili se Samem za náboje a zapůjčení všech potřeb a vyrazili každý svým směrem. Jen kdyby si ten mladý had odpustil rýpance o podpantoflácích a výběru nejdražšího jídla z jídelního lístku následující den. Ten kluk ho jednou přivede do hrobu.

Samovi se líbil strávený čas s otcem, ale Roman taky nepočká a on Honzu nechtěl Terce víc zdržovat. Vyrazil proto k tomu tajnůstkáři se zvedajícím se krevním tlakem. Opravdu nevěděl, co čekat, a měl strach i ze sebe. Nesmí mu tak lehce odpustit a podlehnout. Prostě nesmí! Klidná mysl ze střelnice si začala dávat zpátečku a nervozita přebrala otěže. Bál se sám sebe. Jak moc ho ten chlap pobláznil. Dokud spolu nespali, dokázal své emoce udržet jakž takž na uzdě, ale teď… nevěděl.

Dojel k Romanovi před dům a snažil se zklidnit dech jako pokaždé. V hlavě si opakoval, proč tam je. Nesmí mu podlehnout. Nesmí podlehnout řečem jeho hlubokého hlasu vycházejícího z těch pěkných úst. Nesmí podlehnout těm jeho prolhaným zlatým medovým očím vábícím ho jak sýr v pasti myšku. Ty medové oči nejvíc sexy chlapa, jakého kdy potkal. Po těle mu projel mráz ze vzpomínek na onu noc strávenou s Romanem. Praštil hlavou do volantu za své nevhodné myšlenky. „Do hajzlu,“ zaklel a přetřel si z té rány bolavé čelo. Ještě několikrát se nadechl a vydechl, než konečně vystoupil z auta a vydal se přes branku ke vchodovým dveřím. Ty se najednou otevřely a v nich se objevila jeho siréna s pozvednutým obočím, očima přikovanýma na jeho čele a cukajícími koutky.

Roman seděl zrovna v obývacím pokoji nad prací, když uslyšel zvuk auta, jež zastavilo poblíž jeho domu. Automaticky se zvedl a šel se podívat z okna, zda je to vážně Sam. A byl. Sledoval ho zpoza okna, jak sedí v autě a nejspíš se snaží zahnat nervozitu. Viděl i, jak se praštil hlavou do volantu a promnul si čelo. Bylo mu jasné, že jeho detektiv je na něj určitě stejně tak naštvaný, jako je poblázněný. V duchu se proklínal za to, že jeho policejní mysl tak trápí a případ komplikuje, ale občas nic nejde tak, jak by člověk chtěl. S tím a dalším uchechtnutím otevřel Samovi dveře.