Postával jsem v prázdné hale, osvětlené září svící z křišťálového lustru a podrobně jsem zkoumal obraz zavěšený na stěně. Hleděl z něj na mě objekt mé touhy, Lady Chatterleyová. Něžné tmavé oči skryté za bílou škraboškou byly naplněné smutkem. Něco v celém jejím hladkém bledém obličeji mě nutilo na ni pořád myslet. Toužil jsem vidět úsměv na jejích růžových rtech, jež vybízely k polibku.

Přestal jsem zírat na obraz, když už sám půvabný originál vstoupil do místnosti, na obličeji stále stejnou bílou škrabošku, kterou jsem ji nikdy neviděl odložit. Jemně nadzvedla koutky úst, což by se při trošce fantazie dalo pokládat za přátelský úsměv. Její temně hnědé oči však zůstaly chladné.

„Ráda vás znovu vidím, lorde Stantone.“

„Potěšení je na mé straně, lady Chatterleyová,“ řekl jsem, uchopil její štíhlou ručku v bílé rukavici a dle etikety naznačil polibek.

„Lorde Stantone, je nutné vyřešit naši záležitost, co možná nejrychleji. Oba moc dobře víme, že tato vaše návštěva v mém domě je proti všem společenským pravidlům. Jako vdaná žena si nemohu dovolit vrhnout sebemenší stín na svou pověst. Jistě mi rozumíte.“

„Zajisté. Byla jste to však vy, kdo si přál tuto schůzku uskutečnit. Na vašem vzkazu stálo, že potřebujete mou pomoc. Jsem tedy tu, připraven se za vás bít jako lev.“

Nevím, jestli se na její tváři mihl letmý úsměv nebo se mi to jenom zdálo.

„To nebude nutné. Nejde tu tak úplně o mě. Znáte mého bratra, lorda Blackburna, budoucího hraběte z Worcesteru?“

„Zatím jsem neměl tu čest se s ním seznámit.“

„Brzy ji mít budete. Těžce se mi to říká, lorde Stantone, ale jsem dobře obeznámena s vaší finanční situací. Jsem ochotná vám poskytnout opravdu štědrý obnos, který by měl vaše dluhy vyřešit. A za to žádám jenom malou protislužbu.“

Překvapila mě. Jak mohla vědět o mých dluzích? Nechodím a nevyprávím to všem na potkání. Vlastně to kromě mě a mých věřitelů neví nikdo.

„Pozorně vás poslouchám.“

„Zmínila jsem se o svém bratrovi. Dokud nezdědí titul, panství a strýčkovy peníze, je prakticky chudý jako kostelní myš. Můj manžel byl tak laskav a poskytl mu přístřeší. Avšak jsou zde jisté neshody a můj drahý bratra nesnese. Potřebuji od vás, abyste udržel mého bratra mimo domov, když se sem rozhodne zavítat lord Chatterley. Vaší odměnou bude deset tisíc liber. Vyjádřila jsem se jasně?“

Po jejích slovech jsem zůstal přimrazen k zemi. Nejen cifrou, které byla ohromují a představovala právě to, co jsem tolik potřeboval, ale hlavně zvláštností celé její žádosti. Proč proboha potřebuje udržet bratra mimo domov? A co je na něm tak strašného, že ho lord Chatterley nesnese? Nebo proč si vybrala zrovna mě? A proč mi za to chce dát tolik peněz?

„Zcela jasně. Rád bych se však ještě zeptal na pár drobností.“

„Lorde Stantone, neberte si to osobně, ale nechystám se vám sdělit, proč se dva důležití muži mého života nesnesou. Vlastně se vůbec nehodlám pouštět do osvětlování rodinných poměrů v domácnosti Chatterleyových.“

„Jsem s tím srozuměn.“

Tak fajn, odmítla mi odpovědět ještě dřív, než jsem se stačil vůbec zeptat. Ale na něco by přece jen mohla odpovědět. Za zkoušku nic nedám.

„Měl jsem namysli spíše, proč jste si vybrala zrovna mě.“

„Neznám vás příliš dobře, ale měla jsem pocit, že byste si mohl s mým bratrem rozumět. Mohl byste mu být dobrým přítelem.“

Na malý okamžik její se výraz změnil a v očích měla hlubokou lásku. Jestli se mi předtím zdála krásná, nyní byla přímo nádherná. Zatoužil jsem, aby takový výraz věnovala mě. Podvědomě jsem cítil nechuť k jejímu bratrovi, už jen z toho důvodu, že všechen ten cit patřil jemu. Asi sotva se s ním budu přátelit.

„Mohu s vámi tedy počítat?“ zeptala se, když jsem se dlouho neozýval. Potvrdil jsem to přikývnutím. Mělo to pro mě samé výhody. Spoustu peněz a její blízkost. Neměl jsem jediný důvod nepřijmout.

„Pošlu vám harmonogram mého muže. Nelze se plně spolehnout na to, že bude vždy tam, kde má, ale jako záchytný bod poslouží dobře. Ještě k vaší práci. Je mi jedno, kam mého bratra vezmete, jestli ho přimějete zúčastnit se večírků smetánky nebo ho zatáhnete do nevěstince. Důležité je, aby každé pondělí, čtvrtek a sobotu netrávil noc v tomto domě.“

„Rozumím,“ řekl jsem a nastalo ticho. Lady Chatterleyová mi podala papír, který dosud svírala v ruce. Byla to směnka na mých slíbených deset tisíc liber. Ohromilo mě, jak moc mi věří. Mohl jsem přeci odjet s těmi penězi a ona by neměla žádnou šanci mě přimět, abych splnil svou část úmluvy. Ona však vyhlížela klidně, jako by si byla jistá, že ji nezklamu. Já to taky neměl v plánu.

„Pokud byste nic nenamítal, představím vám svého bratra ihned. V této situaci není vhodné ztrácet čas.“

„Nejsem proti,“ souhlasil jsem a následoval jsem ji po schodišti nahoru, různými chodbami, které jsem si ani nezkoušel zapamatovat, někam, kde měl být její bratr.

 

Neubránil jsem se myšlenkám, jak asi vypadá. Má též husté tmavé vlasy jako jeho sestra? Je starší nebo mladší než ona? Jestli mladší, tak to bude problém. Jí může být maximálně osmnáct a já bych si nerad nechal na krk uvázat nevycválaného mladíčka.

Když vkročila do salonku, laděného ve světle zelené barvě, většina mých zvědavých dotazů se sama od sebe zodpověděla. Na malém křesílku, které bylo určenu spíše pro drobnou dámu, se rozvaloval mohutný svalnatý muž. Odhadoval bych na nějakých dvacet pět či víc. Identifikace věku byla o to těžší, že mladík nebyl oholen, tudíž mu tvář pokrývaly poměrně husté černé vousy. Jasné zelené oči se skrývaly za polodlouhými černými vlasy. Zkoumavě si mě měřil a v jeho pohledu byla ostražitost.

Možná, aby mě zastrašil, vstal a prudce se napřímil. Ohromilo mě, jak je vysoký. Díval se na mě i na svou sestru svrchu a to já nebyl žádný trpaslík.

„Kdo je to?“ zeptal se chladně a na mě ani nepohlédl. Docela mě to urazilo.

„Ale Eliasi, kde je tvé vychování? Tohle je můj blízký přítel, lord Dominik Stanton.“

Oslovení blízký přítel se mi líbilo, i když jsem věděl, jak moc daleko od pravdy je.

„To je mi fuk. Co tady chce?“

„Přišel na mou žádost. Chtěla jsem vás představit. Doufala jsem, že byste se mohli stát přáteli.“

Temně vyhlížející lord Elias stáhl svůj obličej v útrpném úšklebku a znovu si mě pečlivě změřil. Dost se u toho mračil, což mu ale neubíralo na přitažlivosti.

„Vyloučeno.“

„Proč?“

„Jen se na něj podívej. Je to typický slaďoučký blonďáček z vyšších kruhů. Co bych s ním asi tak mohl mít společného?“

Naštvalo mě, že mluvil, jako bych tam nebyl, tak jsem rozhodl mu to vrátit.

„Nemohu jinak, než dát lordu Eliasovi za pravdu. Rozhodně si nemohu rozumět s někým, kdo krátkozrace hodnotí člověka pouze podle vzhledu. Opravdu si s někým tak povrchním neporozumím.“

Lady Chatterleyová se pousmála a v očích jsem jí mohl číst: „Jdete na to dobře.“

Elias se mračil jako bouřkový mrak a propichoval mě vražedným pohledem. Pak se otočil ke své sestře.

„Proč jsi převedla toho chlápka? Nebo jinak, co s ním jako mám dělat?“

„Až moc době mě znáš. Chci, abys s ním strávil nějaký čas. Zaveď ho na svá oblíbená místa, představ ho svým přátelům. Je pro mě nesmírně důležité, aby se v Londýně cítil dobře. Uděláš to pro mě?“ zeptala se a upřela na něj prosebný pohled, nad kterým by se snad i kámen ustrnul.

Musel jsem uznat, že byla skvělá. Její úžasný herecký výkon donutil jejího bratra vzít mě na milost. Zavrčel něco nesrozumitelného a přikývl na souhlas.

„Děkuji ti. Vážím si tvé pomoci,“ řekla než se vytratila z místnosti a nechala mě tam s jejím děsivým bratrem samotného. Měl jsem chuť se schovat pod stůl a nevylézt, dokud neodejde, ale vydržel jsem to.

„Takže, blonďáčku, jaký je tvůj vztah k May?“

Chvíli jsem se na něj díval jako úplný pitomec, protože mi nedošlo, že May je lady Chatterleyová. Nebyl jsem zvyklý myslet na ni jako na May.

„Jsme dobří přátelé,“ odpověděl jsem mu s ohledem na její předchozí lži.

„Jenom přátelé?“

„Snad jsem se to řekl jasně.“

Elias mě znovu probodl pohledem a v okamžiku byl u mě. Chytil mě za límec mého vycházkového obleku a zvedl mě do vzduchu.

„Dobře mě poslouchej, jestli May nějak ublížíš, ani sám všemohoucí tě neochrání před bolestivou smrtí. Řekl jsem to dost jasně?“

Já se ale nechtěl nechat zastrašit, přestože představa úkrytu pod stolem byla vteřinu od vteřiny lákavější. Čelil jsem jeho pohledu a doufal jsem, že v mých modrých očích není strach.

„Nemůžeš aspoň předstírat civilizovanost, ty jeden barbare?“

„Neptal jsem se tě na tvá doporučení, chtěl jsem jenom vědět, jestli chápeš, co ti říkám.“

„Chápu to dostatečně dobře.“

„To je jedině dobře,“ řekl a konečně mě postavil zpátky na zem. Já se svými sto osmdesáti centimetry jsem si připadal vedle téměř dvoumetrového obra zranitelnější, než bych si přál.

„Uprav si oblek, blonďáčku, ať můžeme vyrazit ven. Přání mé sestry je mi rozkazem, takže půjdeme někam za zábavou. A ty se budeš cítit v Londýně dobře, to si pamatuj,“ ujistil mě, ale znělo to spíše jako výhrůžka. Budeš se cítit dobře nebo uvidíš. Do čeho jsem se to proboha živého nechal navézt?

Na druhou stranu, leccos jsem pochopil. Například, proč drží lady Chatterlayová svého bratra dál od manžela. Jestli je jeho zvykem lidem vyhrožovat smrtí, nedivím se, že ho lord Chatterley nesnese. I mě se zdá naprosto nesnesitelný a to ho znám sotva pět minut.

 

Na jeho radu jsem si upravil oblečení a následoval jsem ho ven z rozsáhlého sídla Chatterleyů.

Vedl mě z luxusních čvrtí až k těm nejšpinavějším uličkám londýna, kde se slušný člověk raději neukazuje. Ale tenhle chlap si kráčel jako by nic a naprosto ingoroval, jak ho místní podezřelé existence bedlivě sledují.

„Pověz blonďáčku, byls už někdy v herně?“

Jako bych dostal ránu pěstí.

„My jdeme do herny?“ vyhrkl jsem vyděšeně.

„Ano. Nemusíš se bát, pověsti přehánějí. Dáme si jen jednu nebo dvě partie. Nepřijdeš tu o celé jmění.“

Ale jeho slova mě neuklidnila. Dokonale jsem zpanikařil. Ne, do herny ne. Ne a ne a ne. Roztřásl jsem se a nedokázal jsem uklidnit vlastní mysl. V nějaké herně můj otec prohrál všechny peníze a nadělal spoustu dluhů. Zapřísahal jsem se, že do herny nikdy nevkročím. Co když objevím hráčské sklony a celé to ještě zhorším?

Nebyl jsem s to se uklidnit, ani vysvětlit nechápavě se tvářícímu Eliasovi, kde je problém. On se na mě ale kupodivu nekřičel, že jsem padavka, ani se mi nesmál. Udělal něco, co bych od někoho jako je on nečekal. Prostě mě objal a konejšil mě, dokud mě neopustil ten neovladatelný třas a já nebyl znovu sám sebou. Pak mě pustil a zamračil se.

„Takže herna padá. Musím vymyslet náhradní program. Kdo byl čekal, že mi sestřička pověsí na krk chlapa se strachem z hazardu.“

Tak si přece jen to rýpnutí neodpustil.

„Máš nějaký rozumný nápad, co v tuhle hodinu jiného dělat?“

„Lady Norwoodová pořádá zahradní slavnost,“ řekl jsem a hned jsem věděl, že jsem vyslovil blbost. Chlap jako on na zahradní slavnosti? To si radši ani nebudu představovat.

„Já myslel něco zábavného, ty trdlo.“

„Nemůžeš mi říkat jménem?“

„Neobtěžoval jsem si ho zapamatovatovat. Ještě nějaké připomínky?“

To mě umlčelo na celých pět minut. Pak se totiž Elias rozhodl změnit plán a někam mě táhl, aniž by se obtěžoval vysvětlovat mi, kam jdeme.

„Kam mě vedeš?“ dožadoval jsem se informací.

„Nech se překvapit.“

To mě teda vážně uklidnilo. I když se mi nechtělo, musel jsem se nechat táhnout zase zpátky přes půlku Londýna, jen protože mi hned neřekl, kam se jde. Už mě začínaly docela bolet nohy, když se konečně zastavil před nenápadným šedivým domkem.

Co mě čeká uvnitř?