Jeho ústa byla tak blízko. On se pousmál, rozhodně ne vesele, spíš tak nějak hořce a zašeptal přímo do mého ucha: „Když to nechceš, tak mě nepokoušej.“

Poté mě pustil a odešel. Zůstal jsem tam sám, plně zaměstnán snahou přijít na to, co se vlastně stalo. Ne že bych to nechápal, ale nechtěl jsem si to připustit. Vždyť jsem ho nechal, aby si se mnou dělal, co chtěl.

Jelikož jsem neměl v povaze dlouhé hloubání se v něčem, co asi těžko vyřeším, radši jsem se vrátil zpátky ke společnosti, kde jsem na dobrou půl hodinu uvízl v nemastné neslané konverzaci s takovou drobnou slečinkou, jejíž jméno jsem mi už vypadlo.

 

Z plného soustředění na tuto extrémně zábavnou činnost mě vytrhl příchod oslnivé brunetky. Ta žena se přivítala s lady Whittelsbachovou a pohledem dravé šelmy hledající svůj dnešní oběd, si změřila všechny přítomné. Nasucho jsem polkl, když se její pohled zastavil na mě.

Bez ohledu na společenské konvence, můj vyděšený výraz či snad počet pošlapaných nohou, které na své cestě poškodila, se prodrala ke mně, za sebou vláčíc lady Whittelsbachovou. Neznal jsem ji a její přístup mi přišel nevhodný.

Vyčkal jsem tedy, dokud ty dvě nedošly až ke mně a ani jsem si nevšiml, že ta dívenka, se kterou jsem konverzoval, spěšně vyklidila pole.

Lady Whittelsbachová se důstojně narovnala a pronesla: „Lorde Stantotne, dovolte mi představit vám svou sestřenici, Mariu d´Oreiro. Mario, tohle je lord Dominik Stanton. Lorde Stantone, buďte tak laskav a dělejte mé sestřence na chvíli společnost. Uděláte to pro mě, prosím?“

„Bude mi ctí být vám nápomocen,“ odvětil jsem a měl jsem co dělat, aby se můj falešný úsměv nezkroutil do nepříjemného šklebu.

„Povězte, lorde Stantone, jsou všichni angličané tak krásní jako vy?“

„Nemám ponětí. Příliš se na jejich vzhled nesoustředím.“

„Pravděpodobně ne. Vypadáte jako anděl.“

„To si nemyslím.“

„Protože nemáte možnost vidět to ze stejného úhlu jako já. A teď mi řekněte, jste tu sám? Nepřiběhne sem za malou chvíli vaše žena s tváří staženou hněvem?“

„Jsem tu se svým dobrým přítelem, lordem Blackburnem.“

„Vy jste tu s Eliasem? Můj ty bože, to jsem netušila. Znamená to snad, že jste nahradil Olivera Fostera?“

Olivera Fostera? To myslí vážně? Mohl by ten záhadný Oliver být synem pana Fostera? Je taková náhoda možná?

„Pletete se. Olivera jsem nenahradil, jak jsem řekl, já a Elias jsme jenom přátelé.“

„To je dobře. Oliver je nebezpečný nepřítel.“

„Naznačujete tím, že kdybych se pokusil ho nahradit, špatně skončím?“

„Přesně tak a to by bylo pro takovou andělskou tvářičku škoda.“

„Co by mi tak mohl udělat?“

„Řekněme, že by vám mohl uřezat některé části těla, které byste si dozajista rád ponechal.“

„Děkuji za upozornění, madam,“ pronesl jsem a chystal jsem se odejít, jenže ta osoba se na mě doslova přisála.

„Není kam spěchat, lorde Stantone. Mám pocit, že bychom se měli blíže seznámit. Navždy bych litovala, kdybych si nechala utéct anděla.“

„Mario, buď tak laskavá a přestaň se na Dominika lepit. Doufám, že na něj nezkoušíš ten starý trik s andělem,“ pronesl Elias nabručeně. Z ničeho nic stál za námi a já ho neslyšel přicházet, proto mě nejdřív vyděsilo, když se jeho hlas ozval tak blízko.

„Proč měnit něco, co tak dobře funguje?“ zasyčela a stejně rychle jako se objevila zase zmizela. O pár minut později se už věšela na jiného gentlemana.

 

Než jsem mu stačil poděkovat, přistoupil ke mně, uchopil mě za paži a někam mě táhl. Cestou mi do ucha zašeptal: „Proč si se sakra nechal táhnout od té děvky bůhvíkam? Co je to s tebou?“

„Se mnou?“

„Jo, s tebou. Ty prostě necháváš lidi, aby si s tebou dělali, co chtějí?“

„Ne, tak to není,“ protestoval jsem.

„Jistě a proto ses nebránil, když jsem tě přitiskl k tomu keři a klidně jsi nechal tu ženskou, ať se na tebe nalepí? Navíc, teď jdeš se mnou a to ani nevíš kam. Ale rozhodně to není tak, že bys se sebou nechával lidi orat.“

„Fajn, kam teda jdeme?“ zeptal jsem se, když jsem mu vytrhl. Chtěl jsem mu dokázat, že nejsem až tak beznadějný případ.

„Pryč.“

„To bych bez tebe nepoznal. Nemohl bys být o něco konkrétnější?“

„Pryč odsud. Pravděpodobně domů.“

„Proč?“

„Opravdu sis na projevení vlastního názoru a svobodné vůle nevybral nevhodnější příležitost. Bude pro tebe nejlepší, když si Maria bude myslet, že jsi můj milenec. Než se zeptáš proč, řeknu ti, že tahle ženská je šílená.“

„Co mi asi tak může udělat?“

„Podplatí tvoje vlastní služebnictvo, aby ti do jídla přidalo drogy. Většinou vyvolávají halucinace a sexuální fantazie. Už jsem párkrát viděl, jak takové svinstvo působí a věř mi, není to hezký pohled.“

Na chvíli mi došla slova, protože to pro mě bylo nepředstavitelné. Pod účinkem nějaké látky se chovat úplně jinak. Znělo to děsivě.

„Ale když to bude vypadat, že jsem tvůj milenec, hrozí mi zase jiná nebezpečí. Říkala, že si mě podá nějaký Oliver. Nevím, v jakém světě jsem se to právě ocitl, ale nelíbí se mi ani trochu. Já nechci...“ začal jsem, ale větu jsem nedokončil. Ponořil jsem se do myšlenek, abych si utřídil, co vlastně nechci. Krátký seznam, který jsem si v pár vteřinách vytvořil obsahoval něco jako: nebýt ničím milencem, vyhnout se otrávenému čaji a nechat si všechny končetiny.

„Hlavně klid. Nemůžu slíbit, že všechno bude dobrý, ale udělám, co bude v mých silách. Ty se do našeho světa nehodíš a to měla May vzít v úvahu, než tě zatáhla do svých machinací. Jak jsem jí slíbil, dám na tebe pozor, dokud to bude potřebovat, takže si koukej svoje záležitosti s ní vyřídit rychle.“

„Prosím? May tě pověřila, abys mě hlídal, dokud nevyřešíme naši záležitost?“ zeptal jsem se zmateně, ale po zralé úvaze to dávalo smysl. Nějak ho musí přimět, aby se mnou trávil čas a ta její historka s tím, že chci poznat město, nebyla zrovna dvakrát uvěřitelná.

„Ano. Proč bychom jinak spolu měli trávit čas?“ zasmál se a táhl mě dál.

Měl jsem díky němu spoustu látky k přemýšlení. Pořád mi nějak nedocházelo, proč bych zrovna já podle ní měl být ideální milenec pro jejího bratra. Jak už Elias podotkl, jsme každý z úplně jiného světa. A ten jeho je dost děsivý.

 

Když jsem dorazil domů, čekal na mě už Ruthford s nezvykle vážným výrazem.

„Můj pane, je tu pan Foster mladší. Křestním jménem prý Oliver. Čeká v přijímacím salónku. Říkal jsem mu, že netuším, kdy se vrátíte, ale trval na tom, že na vás počká. Už tam sedí skoro hodinu,“ oznámil mi silně znepokojený Ruthford a vrhl podezřívavý pohled směrem k salónku.

„Tím pádem bych ho neměl nechat čekat ještě déle,“ řekl jsem a zamířil jsem si to k salónku. Ruthford mě ale zastavil.

„Omlouvám se můj pane, že jsem tak smělý, ale dovoluji si vás požádat, abyste tam nechodil sám. Ten mladík se mi zdá podezřelý. Pokud vám to nebude proti mysli, doprovodím vás,“ řekl a znovu pohledem probodl dveře.

„Ruthforde, jste celý bledý. Je to přeci džentlmen. Nepředpokládám, že by mi něco hrozilo.“

„Můj pane, na instinkt Stantonů bych nespoléhal. Váš otec, pokoj jeho duši, na to doplatil. Nepředváděl bych tu takové divadlo, kdybych neměl opravdové obavy.“

„To já přece vím, ale tenhle rozhovor budu muset vyřídit sám. Pokud vás to uklidní, zůstaňte poblíž,“ uklidnil jsem ho. Jeho starost mě zahřála u srdce. Ruthford sloužil mé rodině už více než třicet let a oddanějšího služebníka bych těžko našel. Přesto tohle nebyla záležitost, kterou bych mohl řešit před ním. Byl by asi šokován, kdyby se dozvěděl, v čem to lítám.

 

Vstoupil jsem tedy do pokoje, maje na paměti slova té prazvláštní ženštiny o uřezávání částí těla, ale nedal jsem to na sobě znát. V pokoji na béžovém sofa seděl mladý muž, o jehož příslušnosti k panu Fosterovi nemohlo být pochyb. Tvrdé rysy jeho obličeje, výrazný orlí nos a hlavně ty tmavé oči. Mohl jsem si takhle udělat dost přesnou představu o tom, jak asi vypadal pan Foster před lety, ještě než mu husté oříškové vlasy zešedivěly. Rozdíl mezi otcem a synem byl však patrný na první pohled. Spočíval ve výrazu jejich tváře. Pan Foster se tvářil většinou vážně, ale Oliverovi pohrával na tváři úsměv. Rozhodně to ale nebyl přátelský úsměv.

„Tak takhle vypadá nový objekt Eliasova zájmu? Myslel jsem, že na sladké hošíky ho příliš neužije, ovšem asi jsem se spletl.“

„Netuším, o čem to mluvíte. Lord Blackburn a já jsme pouze známí. Doprovází mě, protože mám nějaké nevyřešené záležitosti s jeho sestrou. Nijak se to nedotýká jeho osobního života.“

„Mohl jsem tušit, že v tom má prsty ona. Ať už ti nakukala cokoliv, pamatuj, že jí jde jenom o ni samotnou a o Eliase. Pro jeho štěstí půjde klidně přes mrtvoly a je jedno, jestli to budeme my dva nebo kdokoli jiný.“

„Proč mi tohle vůbec říkáte, když stejně víte, že vám nebudu věřit?“

„Možná doufám, že alespoň trochu zapochybuješ o tom, že tahle slečinka je ztělesněný anděl. Je to pěkně žárlivá potvora. Chce se mě zbavit, protože jsem jeden z mnoha, který měl jejího manžela. Eliasovi to sice odpustila, ale jemu by odpustila cokoliv.“

„To co tu naznačujete je...šílené. Ano, to je to správné slovo. Proč by Elias dělal něco takového? Moc toho o něm nevím, ale na May mu záleží. Určitě by jí takhle neublížil.“

„Úmyslně dozajista ne. Ale teď odbíháme od tématu. Přišel jsem říct, že Elias je můj a já se jen tak nevzdám. I kdyby se přece jen na chvíli propadl tobě, moc si nemysli. Elias je stálý asi jako jarní počasí. Vždycky se ke mně nakonec vrátí. Rozmysli si, jestli ti to za to stojí,“ pronesl a s úsměvem vypochodoval ze dveří.

 

Sesul jsem se na pohovku a zavřel jsem oči. Každý pokládá za vhodné mě varovat, že si nemám zahrávat s tím ani s tímhle a už vůbec ne s tamtou a tamhletou. Co si z toho sakra mám odnést? Kdybych nepotřeboval ty peníze, v životě bych na tohle nepřistoupil. Jsem s ním jeden den a už se cítím nesmírně vyčerpaný. Zdá se mi, jako by od chvíle, kdy jsem se dohodl s lady Chatterleyovou, uběhl nejméně rok a to je to pouhých dvacet čtyři hodin.

Netušil jsem, čemu mám věřit, protože jsem za tu krátkou dobu slyšel opravdu hodně varování. Nakonec jsem došel k závěru, že bude nejlepší nevěřit nikomu. Nebude to trvat dlouho a ten starý pán zemře. To se přece lidem běžně stává. Pak Elias zdědí hrabství a zmizí z mého života. Ano, přesně tak to bude.

Na té pohovce jsem usnul a probudil mě až Ruthford, když mě přikrýval. Rozespale jsem se zeptal kolik je hodin. Zdvořile mi odpověděl, že už je půl šesté, což mě probralo. Měl jsem být na té večeři. V rekordním čase jsem se upravil a vyrazil k lady Chatterleyové.

 

Dorazil jsem kolem šesté, což bylo dost pozdě, to jsem dobře věděl. Lady Chatterleyová mě ovšem přivítala s úsměvem a bez masky, což mě překvapilo. Bez masky jsem ji ještě nespatřil. Ani bez ní neztrácela onen nádech tajemství, který mě na ní tolik zaujal. Jejího bratra jsem nikde poblíž neviděl, ale nechtěl jsem se ptát, takže jsem čekal, jestli mi to nějak vysvětlí.

„Hledáte Eliase?“

„Ano. Předpokládal jsem, že tu bude.“

„Také bude. Ještě se připravuje. Dorazil dnes domů poměrně pozdě a s poraněnou rukou.“

„Ach tak,“ pronesl jsem, abych zareagoval alespoň nějak.

„Doufám, že jste nemuseli čekat dlouho,“ ozvalo se za námi a mě už po několikáté málem kleplo. Jak se může tak obrovský chlap pohybovat tak tiše?

Otočil jsme se k němu, abych mu při odpovědi hleděl do očí, ale nějak jsem se k samotným slovům nedostal. Vypadal úchvatně. Vlasy měl úhledně stažené do elegantního uzlu a vousy značně kratší, co dávala mnohem více vyniknout jeho výrazné bradě a plným rtům.

„Lord Stanton je na tom s dochvilností podobně jako ty, takže jediný, kdo musel čekat, jsem byla já.“

„To mě mrzí. Polepším se, slibuju.“

„To určitě. Jako bys byl něčeho takového schopen,“ zasmála se lady Chatterleyová.

 

Večeře se nesla v přátelském duchu, což mě poněkud uklidnilo. Dobře jsem se sourozenci bavil a čas mi rychle ubíhal, když náhle hodiny odbily desátou a nastal čas zábavu rozpustit.

„Elias bude tak laskav a vyprovodí vás. Dobrou noc, lorde Stantone,“ vypakovala mě lady Chatterleyová obratně a zmizela někde v hloubi domu.

„Chci se ti omluvit,“ začal Elias a bylo na něm znát, že mu to není příjemné.

„Za co konkrétně?“

„Za Oliverovu návštěvu. Nic jiného, čeho bych litoval, jsem neudělal,“ zazubil se a já věděl, že naráží na ten incident v zahradě.

„Oliver je příjemný mladý muž. Jeho návštěva nebyla nepříjemná. Jsou závažnější věci, za které by ses měl omlouvat.“

„Například?“

„Opravdu to musím říkat?“

„Jak jsem řekl, nic jsem neudělal.“

„Tvá definice “nic“ je docela zvláštní.“

„Věř mi, něco, čeho bych mohl litovat, by vypadalo jinak.“

„Jak?“

A v té chvíli, jako bych se ocitl zpátky v zahradě, fascinován jeho pronikavýma očima. Oddělovalo nás jen několik málo centimetrů a to mi na klidu rozhodně nepřidávalo. On si ve vteřině přitáhl můj obličej a přitiskl svá ústa na má. Jeho sametově hebké rty si pohrávaly s mými. Byl jsem překvapený, protože mi to bylo příjemné. Lehce jsem pootevřel rty, abych si vyzkoušel ještě víc. Mé pozvání mu bylo více než jasné. Jazykem pronikl do mých úst a podrobil je důkladnému zkoumání. Zároveň přitiskl své tělo na mé.

Teprve když jsem ucítil důkaz jeho vzrušení, tyčící se proti mě, uvědomil jsem si, co vlastně dělám. Prudce jsem ho od sebe odstrčil.

„Tohle nejde.“

„Tvoje oči říkají něco jiného.“

„Moje oči nemají nárok ti cokoli říkat.“

Elias se poměrně hlasitě zasmál. V potemnělé chodbě se zaleskly jeho bílé zuby. Pak ale zvážněl.

„Z čeho máš strach? Z tvojí reakce je mi jasné, že ti to není nepříjemné.“

Vytřeštil jsem na něj oči a odpověď mi ztuhla na rtech. Netušil jsem, jak říct, že netuším, co by tohle vlastně mělo obnášet, ani to, proč to vlastně chci a co tím, že to chci, vlastně myslím. Jak můžu chtít něco, o čem nic nevím?

Nevím, kolik z toho, o čem jsem právě přemýšlel se odrazilo v mých očích, ale jeho výraz celý zněžněl.

„Neudělám nic, co by ti bylo nepříjemné. Jen pojď ke mně,“ řekl tiše a upřel na mě pohled naplněný pochopení, jako by věděl, jak se cítím.

Proč jsem se nakonec vrhl do jeho náruče, i když jsem se této myšlence zprvu nejvíce vzpíral? V tu chvíli představoval pevný bod, kterého jsem se mohl zachytit a prožít něco, co se uprostřed kolotoče prazvláštních plánů těchto lidí, zdálo být pravé.

Jeho polibky byly zpočátku jenom lehké, jako by se bál, že by mě mohl znovu vyděsit. Postupně ovšem nabíraly na intenzitě a já tentokrát na útěk ani nepomyslel. Právě naopak. Nohy se mi měnily v tekutý rosol a ani kdybych opravdu chtěl, pravděpodobně bych nikam neutekl.

Cítil jsem jeho ruce na svých zádech, hladily mě a tiskly mě ještě blíž k jeho horkému tělu. Na malou chvíli jsem si přál, abych tenhle okamžik nikdy neskončil.

 

Ale on jako každé kouzlo, nevydržel déle než pár vteřin. Zlomil ho hlas, který jsem dost dobře poznal. Hlas lorda Chatterleye.

„Copak to tady nevidím? Tenhle ti nestojí ani za to, abys ho vzal do postele?“

Ta slova se do mě zabodla jako nůž a mě v tu chvíli došlo, že jsem jen další z mnoha. Co jsem si proboha před chvílí myslel?

Hladce jsem se vysmekl a spěšně jsem opustil místnost. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli se lord Chatterley a Elias navzájem zabijí, chtěl jsem jenom být co nejdál od vlastní slabosti. Letěl jsem jako smyslů zbavený, nevnímaje Eliasův hlas, který na mě něco volal.

Nezajímal jsem se o to, že u Chatterleyových nechávám svůj kočár i kabát. Že to byla hloupost mi došlo po pár minutách, kdy mi začínal docházet dech a zima se mi vkrádala pod oblečení. Eliasův hlas utichl a já překvapeně zjistil, že jsem v ulici jenom malý kousek od domova.

Vydal jsem se tím směrem, ale štěstí mi nepřálo. Odněkud se vynořil zavalitý chlapík s pistolí v ruce, kterou na mě zkušeně namířil a pronesl: „Peníze nebo život.“

Já tam před ním stál s vědomím, že moje peněženka zůstala na věšáku v Eliasové domě. Je tohle můj konec?