Před opuštěným divadlem bylo dnes opravdu rušno.  Všude kolem postávali šlechtici a šlechtičny ve zdobených maskách, chyceni při návštěvě tak pochybné akce, jako byla dražba mladých mužů. Na místě se také pohybovaly téměř všechny policejní jednotky v Londýně, policisté vyslýchali svědky a zapisovali jména, aby mohli udělit pokuty. Nic víc stejně dělat nemohli.

Asi třicetiletý muž, kterého jeho společníci převyšovali o dobrých deset centimetrů, kráčel vstříc vévodovi z Norfolku. Dlouhé černé kudrnaté vlasy měl staženy v pevném uzlu, který neuvolnil ani vlásek. Muž to byl velmi přitažlivý, s postavou zocelenou tvrdými tréninky s mečem. Z očí mu vyzařovalo pohrdání, a to i když se přiblížil k vévodovi. Muži kolem něj v policejních uniformách na něj upíraly zraky s téměř až nábožnou úctou.

„Dobrý večer, kapitáne Brooksi,“ pozdravil vévoda z Norfolku klidně.

„Dobrý večer. O čem jste se mnou chtěl mluvit?“ otázal se kapitán, nehledě na formality. Nezáleželo mu na nějakém zatraceném vévodovi. Ne, když se celá akce tak úplně nevydařila. Vše bylo dokonale naplánované. Připravoval se na tuhle akci měsíce. Do nejmenších podrobností naplánoval únos toho mladého šlechtice, aby mohl zasáhnout. Těžko mohl něco dělat, když byli unášeni jenom chlapci bez halíře a šlechtici se do dražeb hrnuli sami.

Pak ale narazil na tu ženu. Nádhernou španělskou špionku. Myslel si, že je hloupá, protože se nechala svést a vše o tom podniku mu prozradila, ale byla to chyba lávky. Ta žena s ním spolupracovala jen tak dlouho, jak se to jí samotné hodilo. Pomohla mu vše naplánovat, ale nakonec jeho plány zhatila, když mu dala špatnou adresu. Policejní sbor se shromáždil na druhé straně města. Brzy jim vše došlo, ale než se přemístili, dražba byla u konce.

Všichni, kteří se zúčastnili prodejů, byli zadrženi. Kromě Marii. Ta ovšem, jako agentka, zatčena být neměla. Kapitán ale nečekal, že ho podrazí a zmizí jako pára nad hrncem. Vymyslela to ale brilantně, mrcha. Má tisíce svědků, kteří mu dosvědčí, že tu byl lord Stanton prodán, ale nikdo netuší komu. Bude ho muset najít, jinak ho ta malá divoška, jinak taky slečna Anna Stantonová, roztrhá na kusy. O lordu Blackburnovi nemluvě.

Bude ho muset hledat, dokud ho neobjeví. Nebo se po čtrnácti dnech objeví sám. Tak to aspoň tvrdila na lístku, který mu poslala. Nejraději by se vykašlal na nějakého Stantona a jel za ní. Ještě nemůže být daleko. Ale to si nemohl dovolit. A právě to ho na tom nejvíc hnětlo.

Vévoda se jenom usmál. „Jenom jsem vás chtěl vidět. Přece jen, někdo, kdo si dovolí pokutovat vévodu, to se jen tak nevidí.“

„Kdyby se vévoda nezúčastňoval akcí, které jsou v rozporu se zákonem, nebylo by to nutné,“ řekl kapitán Brooks tónem, který jasně naznačoval, že se nenechá zastrašit.

„Nesnažím se vás zastrašit. Uznávám svou vinu. A obdivuji vaši odvahu. Rád jsem vás poznal, kapitáne Brooksi. Přeji příjemný zbytek večera.“

Kapitán Brooks se na odcházejícího vévodu kysela zašklebil. Možná by něj i vyplázl jazyk, kdyby kolem sebe neměl své muže. Dlouho na místě ale nepostával. Nějaká lady dost hlasitě protestovala proti výši pokuty a kapitán Brooks to musel vyřešit.

 

V tu samou chvíli černý kočár opouštěl Londýnské ulice. Uvnitř seděla Maria a tajemný muž v bílé masce s odporným šklebem.

„Perfektní plán, to musím uznat. Jenom mi vrtá hlavou, co vás vede k vašemu chování. Proč vám tolik záleží na tom muži?“

„Na to samé bych se mohla zeptat já.“

„Je nádherný. A já bych zaplatil klidně desetkrát tolik, aby ho nedostal Norfolk. Nemohu jen tak sledovat, jak házejí perly sviním.“

„Nádherný důvod pro plýtvání penězi. Já jsem přece jen více pragmatická.“

„To mi budete muset trochu osvětlit.“

„Nejenže jsem si dohodou s vámi zajistila opravdu dobré prostředky, ještě jsem ukázala dvěma důležitým mužům, v čem tkví má síla. Kapitán Brooks se bude ještě dlouho proklínat za to, že mě podcenil. A Elias? Bůh ví, jestli někdy zapomene na to, co způsobil. Zahrával si s nesprávnou ženou.“

„Opravdu?“

„Ano. Nikdo se nemůže plést do mých záležitostí beztrestně. Ale tohle vyrovná naše účty. Tímhle jsem s Elias definitivně skončila.“

 „Zvláštní. Proč zrovna prodej toho mladíka vyrovná účty?“

„Elias je trochu jako vy. Vidí v něm svého anděla. Bude šeredně trpět, až zjistí, že vše, co se mu stalo, je kvůli němu.“

„A kdo mu to poví?“

„Už to dávno ví…nezahálela jsem a poslala jsem mu vzkaz.“

„Jste krutá.“

„Ne. Život je krutý. Já jenom hraji podle jeho pravidel.“

 

Před divadlem brzy zastavil kočár Stantonů. Tmavá dvířka se prudce otevřela a Anna Stantonová vyskočila z kočáru, aniž by čekala na někoho, kdo by jí pomohl. Vůbec se nestarala o to, jak vypadá. Šlo jí jen o bratra. V duchu se modlila, aby ho policie nalezla.

Vstříc jí vyšel lord Elias, který na místo dorazil nedlouho před ní. Anně stačil jediný pohled, aby věděla, že Dominika nenašli.

Tiše se připojila k Eliasovi a čekala po jeho boku na kapitána Brookse, aby vyzvěděla detaily. Kapitán Brooks se dostavil a při pohledu na ty dva zasmušilé mladé lidi pocítil silné bodnutí viny. Těžko se mu hledělo do očí mladé dívky, když věděl, že on sám je původcem jeho utrpení.

„Jak to že jste ho nenašli? Říkal jste, že víte, kdo ho unesl! Tvrdil jste, že ho tu najdete! Kde je můj bratr?“ pálila na něj Anna, zpočátku klidně, ale s každým slovem zvyšovala hlas a ke konci u křičela.

„Bylo to přesně tak, jak jsem říkal a lord Stanton tu skutečně byl. Přišli jsme ale pozdě. Náš informátor nám dal špatné instrukce a poté pláchl. Váš bratr byl prodán v dražbě. V budově jsme nenalezli ani jeho, ani člověka, který ho koupil. Nikdo netuší, kdo ho vlastně koupil, protože byl maskovaný. Nemáme vůbec nic, žádné vodítko, které by nám mohlo pomoci,“ prohlásil kapitán Brooks vážně a v té chvíli znovu proklel Marii a její věrolomnost. Proč jí jenom věřil?

Anně se podlomila kolena, ale Elias ji zachytil včas. I na něj měla ona informace neblahý vliv. Před očima se mu zatmělo a on cítil strach, který hraničil až s děsem. Už od chvíle, kdy mu dorazil ten lístek se bál. Bál se, protože věděl, kdo je příčinou toho neštěstí. Obával se, že Mariina pomsta bude krutá.

Anna hleděla na oblohu a snažila se zadržet slzy. Musí být silná. Dominik by chtěl, aby taková byla. Nesmí se vzdát. On se vrátí. Najdou ho a on se vrátí domů. Věřila tomu, že se to stane.

 

Moc dobře jsem se nevyspal. Neustále jsem musel přemýšlet nad tím, kde to vlastně jsem a kdo je ten muž v masce. A pořád jsem tak nějak v koutku duše doufal, že by to mohl být jen zlý sen. Opravdu dlouhý zlý sen.

Nicméně když jsem vstal a oblékl se, ozval se můj žaludek. Vyšel jsem proto z místnosti a rozhlédl jsem se kolem sebe. Nikde nikdo. Bylo mi podezřelé, že mě nikdo nehlídá. To jsou jistí, že nikam neuteču?

Bloudil jsem chodbami a snažil jsem se najít někoho, koho bych o snídani mohl pořádat nebo někoho, kdo by mi pomohl se tu trochu zorientovat. Cítil jsem na sobě zvědavé pohledy, ale nikde jsem neobjevil živou duši. A to až do chvíle, kdy jsem vstoupil do nějakého salónku.

Na bílém sofa ležela mladá světlovlasá žena a hnědé oči upírala do prázdna. Podle šatu jsem jednoznačně určil, že se jedná o šlechtičnu.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ji nejistě. Ona ke mně zdvihla vyhaslé oči a pak je zase sklopila, aniž by mi nějak odpověděla.

Za normálních okolností bych se nedomáhal její pozornosti, ale tohle nebyly normální okolnosti. Byla jediná živá bytost, kterou jsem to ráno spatřil a já se odmítal vzdát.

„Omlouvám se, že vás obtěžuji, ale přijel jsem včera v noci…nevyznám se tu. Byla bysta tak laskavá a provedla mě tu? Nebo jenom nasměrovala k někomu, kdo by mě mohl provést?“ říkal jsem opatrně. Radši jsem se vyhnul zmínce o dražbě nebo o tom, že je můj pobyt zde nedobrovolný. Jelikož tu pobývá, dozajista bude mít nějaký vztah k majiteli. Nechci ji popudit…

Tentokrát ani nezdvihla zrak, jako bych ani nepromluvil. Byl jsem připraven opakovat svou žádost, když jsem zaslechl rychlé kroky. Blížil se ke mně sám maskovaný muž. Ke své bílé masce měl ve světle modré barvě sladěné oblečení. To kontrastovalo s dohněda opálenýma rukama a krkem…nic víc stejně nebylo vidět.

„Dobré ráno, lorde Stantone,“ pozdravil mě přátelsky.

„D-dobré ráno,“ vykoktal jsem ze sebe zmateně. Něco na něm mě zaujalo a já pořád přemýšlel, kdo to může být. Podle toho mála, co jsem viděl, bych mohl soudit, že jeden alespoň jeden z jeho rodičů bude cizinec. Už jen při pohledu na jeho čokoládové vlnící se vlasy a opálení se ta myšlenka nabízela. Na druhou stranu, těžko to mohl být cizinec. Měl dokonalou výslovnost.

„Hledal jsem vás ve vašem pokoji, ale vytratil jste se. Snídaně už čeká,“ prohlásil klidně a v poklidu mě odvedl, aniž by se jeho pohled zastavil na ženě, která odpočívala na sofa.

 

Seděli jsme spolu v jídelně, já se pokoušel nějak normálně snídat, zatímco mě oči zpoza masky pozorně sledovaly. On nejedl, netušil jsem proč. Asi mi nechtěl ukázat tvář.

Až když jsem měl v sobě tři kousky koláče, odvážil jsem se zeptat: „Co to bylo za dámu?“

„Už není nikým.“

„To nechápu. Jak může být nikým?“

„Vzdala se svého jména i své rodiny ve chvíli, kdy se pokusila zabít. Vzal jsem ji pod svou ochranu. Od té doby nepromluvila ani slovo. Nikdy nevychází z toho salónku a nikdy se neusmívá. Netuším, co jí vzalo chuť žít.“

„Ach tak,“ zněla moje odpověď. Bylo mi té ženy líto a to jsem se nenacházel zrovna v záviděníhodné situaci. Jenže litovat sám sebe mi nepřišlo důstojné.

Na druhou stranu, zatím jsem neměl proč. Doufal jsem, že to tak zůstane i nadále. Třeba to nakonec nebude tak nepříjemné. Neříkala Maria, že to bude jen na čtrnáct dní? Na druhou stranu, kdo by někoho prodával na tak krátkou dobu? Nelhala mi? Co když jenom chtěla, abych byl klidný při dražbě?

Když jsem si vzpomněl na dražbu, celý jsem zrudl. Necítil jsem se nejlíp při představě, že většina smetánky mě viděla nahého.

„Nad čím přemýšlíte?“

„Já…nad ničím důležitým.“

„Odpovězte mi na mou otázku,“ řekl na to nekompromisně. Modrozelené oči mě v tu chvíli provrtaly pohledem skrz na skrz.

„Já jenom…přemýšlel jsem nad tím, kde se asi nacházím, kdo jste vy nebo jaké se mnou máte plány,“ odpověděl jsem poslušně, i když ne docela pravdivě. Nějakou odpověď jsem potřeboval, protože mi něco říkalo, že by nebylo moudré si toho muže znepřátelit a takhle bych mohl získat nějaké odpovědi.

„Na první dvě otázky vám neodpovím.“

„A na tu třetí?“ vyhrkl jsem. Upřímně mi mohlo být, kdo to vlastně je nebo kde bydlí, důležité bylo, co chce.

„Zaplatil jsem za vás devadesát tisíc liber. Rozhodně mi nejde o zdvořilou konverzaci.“

Naprázdno jsem polkl, a abych skryl své zklamání, upřel jsem pohled na nakrojený koláč. Příčila se mi představa toho, co po mě pravděpodobně bude chtít.

„Chápu. Ale chci vědět na jak dlouho? Platí to, co mi bylo řečeno? Propustíte mě za čtrnáct dní?“

 „Jistě. Tak zní dohoda. Navíc, stejně bych vás tu nemohl držet věčně. Hledá vás policie.“

„Ale Maria říkala…“

„Že se o to policie nezajímá? Ale jistěže zajímá. Maria vám řekla, co musela, abyste nezpůsoboval potíže. Protože kdybyste se nenechal tak klidně odvézt, policie by vás pravděpodobně osvobodila.“

Vytřeštil jsem na něj oči a v duchu jsem se proklínal. Ne, rozhodně jsem si svou poslušností nic dobrého nevysloužil. Já hlupák!

Pak můj zrak padl na ostrý nůž, kterým služebná nakrájela koláč. On se snažil zachytit směr mého pohledu, ale když se mu to podařilo, bylo už pozdě. Stačil mi jeden rychlý pohyb a držel jsem ho v ruce. Prudce jsem vstal a nožem jsem mířil na něj.

„Ani mě se nedotknete. Já to nedovolím.“

„A tenhle nožík vám v tom pomůže?“ řekl, načež se vstal. Znervózněl jsem ještě víc, protože to nebyl žádný drobeček. Nebyl sice tak vysoký jako Elias, ale mnoho mu do něj nechybělo.

„Myslíte si, že ho neumím používat?“

„Myslím, že nenajdete odvahu mě zabít. A nic jiného vám nepomůže,“ pronesl a já bych přísahal, že se usmál, i když jsem to pod maskou nemohl vidět.

„Proč ne? Nebudu za to odsouzen. Přece jen, unesl jste mě.“

„O tom není sporu. Já ale myslím, že to těžko srovnáte se svým svědomím.“

„To už nebude vaše starost.“

Snažil jsem se znít klidně a celkem se mi to i dařilo.

„Zvažte všechny fakty. Nevíte, kde jste a nikoho tu neznáte. Nemáte žádné prostředky, jak se odsud dostat. Navíc je tento dům plný mého služebnictva. Nenechají vás odejít. Dřív, než se nadějete, budete pověšen,“ přesvědčoval mě klidně a o bezvýchodnosti mé situace a zároveň se krůček po krůčku přibližoval. Pomalu natáhl ruku, aby mi vzal nůž, ale já se nechtěl vzdát. Ohnal jsem se po něm a řízl jsem ho do ruky. On hlubokým hlasem zaklel a poodstoupil ode mě. Temně rudá krev kapala na podlahu.

„Položte ten nůž a to dřív, než se opravdu rozčílím.“

Jeho pobídka mě nechala chladným. V té chvíli mě ale někdo zezadu popadl a nůž mi vykroutil z ruky. Zbraň s řinčením dopadla na podlahu. Ten někdo za mnou ji odkopl k maskovanému muži, který ji rychle sebral.

„Dobrá práce, Hughesi. Odveďte ho do mého pokoje a počkejte tam, dokud se nevrátím,“ přikázal spokojeně. Dvě mohutné tlapy mě popadly a odnesly mě pryč, přestože jsem se vzpouzel. S každým dalším metrem jsem měl chuť to vzdát, ale bránila mi v tom představa, že se mi ten muž pomstí. Teď už nebylo cesty zpět.

 

Nakonec jsem byl vhozen do bílo-modrého pokoje, který nijak nevybočoval ze šlechtických pokojů. Jenom jediná věc mne znepokojovala. Modrobílé masky, pečlivě umístěné na stojanech ve tvaru hlav. Byly tu škrabošky, ale i masky, které zakrývaly celý obličej s různými škleby i úsměvy.

Trvalo to celou věčnost, než se otevřely dveře a ten maskovaný šlechtic vstoupil dovnitř. Ruku měl obvázanou a mě se při pohledu na ni udělalo nevolno. Za tohle budu pykat.

Rozhlédl jsem se po místnosti a nenašel jsem nic, co bych mohl použít jako zbraň. Vůbec nic, ani váza s květinami v té místnosti nebyla. To už se obrovitý sluha poroučel.

Já zaťal ruce v pěst a dal jsem je před sebe v obranném postoji.

„Už je to tady zase?“

„A to si mám prostě lehnout a překousnout všechno, co se mnou budete chtít dělat? Nejsem sice zrovna bojovný typ, ale tohle je moc i na mě.“

„Zatím jsem ti přece nic neprovedl,“ začal smířlivě konejšivým tónem. Všiml jsem si, že mi začal tykat, ale nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost.

„Ale chystáte se na to.“

„A co čekáš? Pořád je tu těch devadesát tisíc liber, které jsem zaplatil. A nebylo z čisté dobroty srdce. Jak k tomu teď přijdu, hm?“

„Jak k tomu přijdu já? Já jsem se neprosil o to, abyste si mě koupil.“

„Stalo se a čas nevrátíš. Navíc, myslím, že jsi dopadl docela dobře. Málokdo by ti odpustil, kdybys ho zranil. Celých šest stehů,“ řekl a zamával přede mnou ovázanou rukou.

„Neříkám, že jsem dopadl špatně. Vážím si toho, že se mi nebudete mstít, ale nemohu s klidným srdcem říct, že se přestanu bránit. Chápete to?“

„Myslím, že ano,“ v jeho tónu bylo něco, co mě uklidnilo.

„Já, kdybych měl dost peněz, zaplatil bych vám to. Ale nemám. Musel bych vám to splácet a splácel bych to celý život.“

„Ty jsi doopravdy výjimečný mladý muž.“

„Já? Proč?“

„Ani se mě nepokoušíš obelhat. Mohl bys mi ty peníze prostě naslibovat a pak mě udat policii.“

„Stejně byste je pravděpodobně nechtěl. Někdo, kdo je schopný devadesát tisíc utratit jen tak, není z těch, kteří by je potřebovali.“

„Částečně máš pravdu. Ale není to tak, že bych se o peníze vůbec nestaral. Já utrácím peníze, jenom pokud mi to za to stojí.“

„Já za to stojím?“

„Jistě. Já jsem sběratel. Mám slabost pro krásu v jakékoli podobě.“

„V jakékoli podobě?“

„Ano. Nezáleží na tom, zda se jedná o obraz, roucha, šperk nebo člověka.“

„Berete je v tomhle pořadí?“

„To záleží na jednotlivých kusech. Já nejsem filantrop a lidé pro mě nemají valnou hodnotu.“

„Proč?“

„Protože se jim nedá věřit. Jsou nepředvídatelní, jednají nepromyšleně a tím ubližují nejen ostatním, ale i sobě.“

„Mluvíte, jako byste vy sám člověk nebyl.“

„Nejsem takový člověk.“

„Takže lidem neubližujete?“

„To se pořád tolik bojíš?“

„Vy byste v mé situaci byl klidný?“

„Ne.“

„Tak?“

„Neubližuji lidem.“

„To jsem rád.“

„Ale od svých investic očekávám návratnost.“

„Jakou návratnost?“

„Očekávám, že za peníze, které jsem uvolnil, dostanu to, co odpovídá jejich hodnotě.“

„Já vím, co je návratnost investic. Jenom se snažím přijít na to, s čím byste se spokojil v našem případě.“

„Návratná investice je pro mě ta, které nelituji. Zařídit, abych toho, že jsem vás koupil, nelitoval, to už je váš úkol.“

„Už jsem to řekl a zopakuji to klidně znovu. Já na tohle nepřistoupím.“

„Já ale neřekl, že chci zrovna to, čeho se tolik obáváš. Tento rozhovor mě docela bavil. Nezáleží na tom, čím zaujmeš mou pozornost, tak dlouho, dokud se ti bude dařit, nebudu po tobě nic žádat. Rozumíš?“

„Ano, rozumím.“

Mozek mi pracoval na plné obrátky. Dával mi šanci a já měl v hlavě prázdno. Nebyl to vůbec snadný úkol, udržet něčí pozornost.

On mezitím přešel k prázdnému stojanu na masku a tu svou na něj odložil. Srdce mi začala bušit jako o závod, tolik jsem byl rozrušený. Má zvědavost zase pojednou převážila zdravý rozum. Potřeboval jsem vědět, jak vypadá.