Letěl jsem ulicí a vztek mi dodával křídla. Jenže to bohužel netrvalo příliš dlouho a já si brzy uvědomil, že jít až na druhou stranu města pěšky, rozhodně není nejlepší nápad. Chystal jsem nějak nenápadně vrátit, i když jsem netušil, jak vlastně, protože v mém domě, alespoň když jsem z něj odcházel, bylo až příliš mnoho lidí.

Na malou chvíli jsem zadoufal, že bych mohl potkat někoho známého a bohužel se mi nakonec mé přání splnilo.

Zastavil přede mnou červenozelený kočár, z něhož vystrčila hlavu ta žena z plesu, křestním jménem Maria. Její příjmení už jsem si nepamatoval.

„Vypadáte ztraceně, lorde Stantone. Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se s úsměvem. Nejdřív jsem ani nehodlal zvažovat přijetí její nabídky, ale pak jsem si uvědomil, že se budu muset vrátit domů, donutit služebnictvo zapřáhnout kočár a vyslechnout si posměch všech, kteří v domě ještě zůstali. A do toho se mi ani trochu nechtělo.

„Potřeboval bych se dostat do jedné právní kanceláře.“

„Můj kočár je vám k dispozici,“ nabídla mi ochotně. Něco v jejím tónu mě zamrazilo. Pak to ale přešlo a za chvíli jsem měl pocit, jako by se mi to jenom zdálo. Přesto jsem se na ni zadíval zkoumavým pohledem, jako bych chtěl odhalit její úmysly.

Ona s úsměvem zvedla ruce v obranném gestu.

„Neplánuji nic nekalého.“

A tak jsem nakonec, navzdory svému instinktu, nastoupil do kočáru a nechal se dovézt až na místo určení.

„Počkám tu na vás,“ slíbila mi horlivě a i když jsem se ji snažil přesvědčit, že to není nutné.

Jednu jedinou výhodu tahle jízda měla…dokonale jsem se při ní zklidnil. Byl jsem si téměř jistý, že s Alanem Fosterem budu moct promluvit v klidu, jak se sluší, když se jedná o dohodnutí sňatku.

 

Osobní asistent Alana Fostera a mě hleděl jako na hlupáka, když jsem si přál okamžitě se setkat s jeho zaměstnavatelem. Nakonec z něj vypadlo jenom: „A máte s ním domluvenou schůzku?“

„Ne, ale jsem si jist, že i přesto mě přijme. Jde o sňatek. O sňatek slečny Stantonové,“ pronesl jsem vážně a osobní asistent se zatvářil pochybovačně, jako by nevěřil, že je ta slečna pro Alana Fostera tak zajímavá, jak se snažím tvrdit.

Brzy se ovšem vrátil a s překvapeným výrazem mě uvedl dovnitř. Alan Foster vstal a stiskl mi ruku, ovšem v celém jeho výrazu bylo něco, na co jsem u něj nebyl zvyklý. Jakýsi smutek a odevzdanost, kterou se snažil skrýt.

„Můj asistent už mi něco naznačil, přesto se zeptám, co vás sem přivádí.“

„Jak už jsem naznačil, jedná se o sňatek. Annin sňatek. Když jsem zaplatil dluhy, mohu konečně uskutečnit svůj záměr a dát jí věnem nějaké pozemky. Bude nutné to sepsat. Mohu se v této záležitosti spolehnout na vás?“

 „Jistě. Budete mi muset ovšem upřesnit, které pozemky.“

„Všechny, které vlastní má rodina v North Cumberlandu a v Chesire.“

„To je velmi štědré. Vše zařídím, jak nejrychleji to půjde. Nebo ona záležitost tolik nespěchá?“ zjišťoval opatrně.

„To záleží na mnoha věcech. Bůh ví, kdy se Anna umoudří. A co teprve její snoubenec. Zatím to vypadá, jako bych jediný, kdo tu svatbu chce, byl já.“

„Ann…slečna Stantonová se nechce vdávat? A kdo je vůbec její snoubenec?“

„To kdybych tak věděl.“

„Teď nechápu.“

„Našel jsem dopisy. Dopisy plné vyznání. Jsou v nich i zmínky o schůzkách. Anna mi ovšem odmítá říct, od koho vlastně jsou.“

„Nechce si toho muže snad vzít? Šlo snad jen o přechodný flirt?“

„Ne. Vypadá to, že si ji ten muž nechce vzít. Prý pro něj není dost dobrá. Nezahodí se pod svou úroveň,“ řekl jsem s pohrdáním a sledoval jsem, jak se výraz jeho tváře mění až téměř k nepříčetnosti.

„To jsem nikdy…“ začal, ale pak se zarazil. Já se usmál.

„Já vím, že jste jí tohle nikdy neřekl. Jenom jsem se chtěl ujistit.“

„Vy to víte?“ vypadlo z něj překvapeně.

„Zajisté. Proto jsem dnes také tady. Jak už jsem řekl, dostaly se mi do rukou nějaké dopisy. Mohl bych vás k sňatku donutit, ale pravděpodobně by mě Anna zabila. Očekávám, že se zachováte správně.“

„A vy s tím nemáte problém? Nedisponuji žádným titulem. Nejsem vážený člen vyšší společnosti. Jsem pracující muž. I přesto se nestavíte na odpor?“

„Možná právě proto. Řekněte mi upřímně, dokážete si Annu představit s nějakým mladým šlechticem. Jak jsem tak měl možnost seznámit se s nimi, zjistil jsem, že jejich jediné plus je modrá krev. Zaslouží si víc. Přál bych si, aby byla respektována, rozmazlována a milovaná a hlavně, aby byla šťastná. A vím, že tohle ji čeká, pokud si vezme vás,“ pronesl jsem důrazně. Alan Foster chvíli stál znehybněn mými slovy, až po chvíli téměř neznatelně přikývl.

To už jsem věděl, že mám vyhráno. Pak se ale dveře místnosti prudce rozletěly a ve dveřích stála Anna, kterou bych tu chvíli nerozeznal od válečné lítice.

„Pokud se nepřestaneš vměšovat do mých záležitostí, špatně to s tebou skončí,“ pronesla temně. Každý jiný by se jistě zalekl, ale já byl na její výhružky zvyklý.

„Nezáleží na tom, co ti řekl, svatba bude pouze v případě, že do toho oba půjdeme ze své vlastní vůle. Rozumíme si?“ zpočátku mluvila k Alanovi, s poslední větou se ale obrátila ke mně.

„Nevím, proč se tolik rozohňuješ, když ani neznáš všechna fakta. Buďte tak laskav, Alane, a promluvte si s ní. Já počkám venku,“ řekl jsem a následně opustil pracovnu Alana Fostera, nedbaje na to, že je tam nechávám bez garde. Nehodlal jsem situaci dramatizovat, přece jen už bylo jisté, že bude svatba.

S dobrou náladou jsem scházel po schodech a vesele jsem si pohvizdoval nějakou melodii. Zastavil jsem se až před domem, ve kterém kancelář stála, a snažil jsem se přijít na to, kde asi stojí náš kočár, protože jsem předpokládal, že Anna přijela v něm. Nerozhlížel jsem se ale dlouho. Někdo mě udeřil do hlavy a já se skácel k zemi. Všechno náhle ztmavlo a poslední, co jsem slyšel, bylo: „Naložte ho! A hněte sebou!“

 

Probudil jsem se v naprosté tmě. Pokusil jsem se vstát, ale nepodařilo se mi to kvůli řetězům, které řinčely při každém mém pohybu. Pocítil jsem nezměrnou hrůzu. Tohle musí být sen. Tohle se přece nemůže dít.

Další okamžik mě ale ujistil o opaku. Dveře zaskřípěly a dovnitř proniklo světlo. Nebylo nijak zvlášť ostré, přesto jsem musel přimhouřit oči. Když si mé oči zvykly, zjistil jsem, že světlo vyhází z lucerny, kterou v ruce držela ta osoba. Maria D´Oreiro.

„Omlouvám se, že jste tu musel zůstat tak dlouho. Vyskytly se nějaké problémy. Až se to přežene, přemístím vás do přepychovější komnaty,“ prohlásila při pohledu na pavučinami věšené stěny.

„Kde to jsem? A proč tu jsem? O co vám jde?“ vypálil jsem na ni.

„Zodpovím vám pouze jednu z těch otázek, tak vybírejte pečlivě.“

„O co vám jde?“

„O pomstu,“ odpověděla mi, načež se odvrátila a pomalými kroky odcházela.

„Já vám ale nic neudělal! Kam jdete? Vraťte se! Prosím!“ křičel jsem na ni, ale s ní to ani nehnulo. Zabouchla dveře a tím mě znovu uvrhla do tmy. Schoulil jsem se do klubíčka a snažil jsem se nemyslet na to, kde jsem. Moc mi v tom nepomáhaly zvuky kolem mě, ať už šlo o cinkání řetězů při sebemenším pohybu, odkapávání nějaké tekutiny nebo pištění krys. Seděl jsem tam a modlil jsem se, aby nepřišly blíž.

 

Nakonec jsem usnul vyčerpáním. Když jsem se probral, všude byla pořád stejná tma. Byla mi zima, měl jsem žízeň a kručelo mi v žaludku. Dobré dvě hodiny trvalo, než se objevil postarší muž s lucernou. Ve tváři měl nezúčastněný výraz, jako by vykonával běžnou pochůzku. Sundal mi pouta a pokynul mi, abych šel. Celý zesláblý jsem vrávoral až ke dveřím, které vedly na chodbu osvětlenou loučemi. Oči mi slzely z přemíry světla, ale i tak jsem se snažil postupovat dál. Muž za mnou se ani nenamáhal mi pomoct, jenom stál a trpělivě čekal, až se posunu dál.

Chvílemi jsem měl pocit, že ta chodba snad nemá konce. Uprostřed chodby mě náhle popadl za sako a vtlačil mě do postranní uličky, které bych si já sám v životě nevšiml. Procházeli jsme opravdu úzkou chodbou, která nás dovedla až k tajným dveřím. Muž do nich zatlačil a otevřel tím vchod do přepychově zařízené komnaty.

Brzy jsem poznal, že je to komnata dámská. Vše, od postele s nebesy, přes toaletní stolek, až po perské koberečky na zemi, bylo zařízeno ve zlaté, černé a červené barvě. Zkoumavě jsem se rozhlížel kolem sebe, ve snaze zjistit, komu pokoj patří a ani jsem nepostřehl, že se ten muž vytratil.

Při průzkumu jsem nemohl přehlédnout tác plný jídla, karafu, jejíž obsahem, jak jsem zjistil, bylo skvělé burgundské víno, ani nádobu, do které jsem si mohl ulevit. A tím příjemná překvapení nekončila.  V sousední místnosti na mě čekala plná vana vroucí vody a nové oblečení. S radostí jsem toho využil. Potřeboval jsem ze sebe dostat špínu, která na mě ulpěla v té kobce.

Vykoupaný a převlečený jsem si zalezl do postele a ihned jsem usnul. Potřeboval jsem to jako sůl. Spánek v té kobce byl všechno, jen ne posilující. A síla se mi bude hodit.

Nevím, jak dlouho jsem spal, každopádně jsem se probudil dokonale odpočatý. S úsměvem jsem se protáhl a pak mi došlo, kde vlastně jsem. Úsměv mi pohasl a nevrátil se, ani když jsem objevil nové jídlo na stole.

Byl jsem zmatený. Proč mě nejdřív zavřeli do kobky, když se o mě teď starají jako o vzácného hosta? A o co jim jde? Co jsem udělal, že se mi chce Maria D´Oreiro pomstít? Nevzpomínám si na nic zlého. Vždyť ji téměř neznám.

Odpovědí se mi nedostalo. Mou jedinou návštěvou byl ten chlapík, který mě odvedl z té odporné místnosti. Pořádně jsem si ho prohlížel a vrýval jsem si do paměti každý detail jeho tváře. Od malých tmavých oček, přes tupý nos a kulaté tváře, až po plné masivní rty. Ani upravený černý knírek neunikl mé pozornosti. Byl jsem pevně odhodlaný toho chlapa popsat policii. Až se se odsud dostanu. Neztrácel jsem naději.

 

Za pár dní, aspoň podle mého odhadu, se objevila Maria. Měla na tváři zvláštní výraz, jako by i přese všechnu spokojenost, která z ní přímo vyzařovala, cítila i vinu.

„Jak se u nás cítíte, lorde Stantone?“ zeptala se, ale jako by ji odpověď vůbec nezajímala. Přišlo mi, že si jenom připravuje půdu. Doufal jsem, že se dozvím, o co tu skutečně jde. Pořád jsem tak nějak doufal, že by mohlo jít o hloupý žert. Moc jsem tomu chtěl věřit, protože všechny ostatní možnosti se mi zdály příšerné.

„Teď už dobře. Tento pokoj mi vyhovuje. Ale pořád mi běhá hlavou, proč jsem tady.“

„Proto jsem přišla. Říct vám, co vás čeká.“

„Tak jen do toho.“

„Zítra vás čeká dražba.“

„Co prosím?“

„Dražba. Prostě vás prodáme za nejvyšší nabídku.“

„Komu?“

„Někomu ze zúčastněných. Žene nebo muži, na tom nezáleží. Nemusíte se ale bát, bude to jen na určitou dobu. Na dva týdny.“

„A co pak?“

„Budete propuštěn.“

„A to se nebojíte prozrazení?“

Maria se uchechtla, jako by jí ta představa připadala směšná.

„Jedním z nich klientů je policejní inspektor. Jiní zasedají ve Sněmovně lordů. Jsou mezi nimi i členové královské rodiny. Nemáte šanci.“

Hleděl jsem na ni, silně otřesen jejími slovy. Pronesla to ovšem tak vážně, že jsem jí to bez výhrad věřil.

„Co po mě budou chtít?“

„Co asi tak mohou chtít? Budou chtít zábavu a rozkoš. Někteří ovšem mohou mít zvláštní choutky. A teď nemluvím jenom o provazech nebo biči…jsou horší věci.“

„Například?“

„Musíte počítat se vším. Drogy, zvířata, děti, prazvláštní hračky, výkaly a tak dále.“

„Proboha živého!“

„Ale takových je opravdu jen pár. Ať už se dostanete kamkoliv, řiďte se pouze jedním…vždycky dělejte to, co po vás budou chtít. Za žádných okolností se nesnažte odporovat. Protože ať už uděláte cokoliv, stejně nemůžete vyhrát a něco změnit.“

„Jak si můžete myslet, že na něco takového přistoupím?!“

„Jednoduše. Pokud to neuděláte, zavřeme vás do té rozkošné tmavé místnosti, kterou jste už měl možnost poznat. A zůstanete tam pěkně dlouho.“

V té chvíli mi došlo, proč jsem tam den strávil. Chtěla mi vyděsit. Kdyby mi to řekla jen tak, těžko bych si z toho dělal obavy. Byla by to nějaká abstraktní kobka, která by ani přinejmenším neděsila. Ale tohle bylo něco jiného. Děsila mě představa toho, že bych se tam měl vrátit.

„Jak probíhá dražba?“ zeptal jsem se a ona se vítězoslavně usmála.

„Budete uveden do prostorného divadelního sálu. Pravděpodobně bude ten večer plný. Vy sám budete stát na pódiu, samozřejmě nahý. Nebudete se snažit ničím zakrýt, ani se někam schovat. Jste zlatý hřeb večera. Rozumíte?“

„Bohužel ano.“

„Dám vám jednu dobrou radu. Využijte své oči. Stačí pár dobře mířených pohledů a dozajista se pro vás nějaká dáma rozloučí se svou roční apanáží. Vaši oči jí musí slíbit, že to bude stát za to.“

„Proč mi to vůbec říkáte?“

„Protože mi leží na srdci blaho mých zákazníků. A mám strach, že by z vás ti, kteří jsou mužského pohlaví, mohli být zklamaní,“ s těmi slovy odešla.

 

Druhý den mě navštívila nějaká kurtizána, aby mi asistovala při koupeli. Pečlivě mě umyla a pak mi celé tělo natřela nějakým vonným olejem. Neodvážil jsem se vzpírat. Nakonec se mě zcela nahého zkoumavě prohlížela, jako by snad chtěla odhadnout, za kolik mě prodají.

Když skončila s prohlížením, navlékla mě do modré zlatem vyšívané kazajky a bílých zdobených kalhot. Celých patnáct minut uhlazovala veškeré záhyby. Měl jsem sto chutí jí říct, že si to stejně brzy svléknu, a proto to za tolik námahy nestojí, ale nakonec jsem to neudělal.

 

Nakonec to probíhalo trochu jinak, než mi Maria řekla. Asi nepokládala za nutné sdělit mi i to, proti čemu bych námitky mít nemusel. Nejdříve ze všeho jsem se totiž já a čtyři další muži shromáždili na pódiu, ještě oblečení, a nechali jsme publikum na sebe zírat. Poměrně prostorné hlediště bylo zaplněné až po poslední místo. Většina z těch barevně vyzdobených boháčů měla nasazeny škrabošky, takže se dalo těžko odhadnout, o koho šlo, ale někteří se s něčím takovým vůbec neobtěžovali. V první řadě jsem spatřil vévodu z Norfolku, muže okolo padesátky v elegantním černém obleku. V poklidu kouřil doutník a druhou rukou si uhlazoval tmavě hnědé vlasy. Modrozelenýma očima si nevšímavě měřil všechny mladíky na pódiu. Vypadal, jako by ho to ani nezajímalo.

To už jsem ale musel odejít z pódia. Začala první dražba. Malý drobný blondýn se snažil co nejvíc skrčit, jako by se snažil uniknout hodnotícím pohledům. Bohužel se mu to nepodařilo. Nějaký muž vyvolával jednotlivé částky, podle toho, kdo zvedl své číslo. Vzduchem létaly obrovské částky, až se zastavily na dvaceti tisících librách. Přišlo mi to neuvěřitelné. Jak může být někdo schopný utratit tolik peněz za dva týdny s milencem. Prostě mi to nešlo do hlavy.

Tenhle mladík přitahoval hlavně muže, téměř žádná žena na něj nepřihodila. V závěru tak o něj bojovali tři muži, jeden z bílou maskou, která se pokřiveně šklebila, další v červené škrabošce s ďábelskými rohy a nakonec jeden vcelku pohledný mladý důstojník. Vyhrál muž v bílé, ďábel jenom s uznáním pokýval a mladý důstojník, s obličejem rudým vzteky, vyletěl ze sálu.

Další na řadu přišel holohlavý hromotluk, který vypadal, jako jeden z šampiónů v boxu. Tělesnými rozměry by se mezi nimi jistojistě neztratil.

Ten vzbudil především ženský zájem. Boj o něj ovšem netrval dlouho. Nabídka byla teprve na sedmi tisících, když žena s černou škraboškou se zeleným drahokamem zasazeným v čele, po kývala na jednoho lokaje dole pod pódiem. Ten přiběhl za vyvolávačem a něco mu pošeptal. Prodej byl tímto ukončen, protože již zmíněná dáma nabídla za toho muže dvacet pět tisíc a to už nikdo nepřebil.

Na chvíli jsem se zamyslel, a proto mi unikl začátek třetí dražby. Mladý středně vysoký chlapík, s vlasy černými jako uhel a očima zrovna takovýma, hypnotizoval očima ďábla a jeho taktika vycházela. Ďábel stále zvyšoval a žena celá v modrém se škraboškou s ptačím peřím proti němu neměla šanci.

Už zbýval jenom mladík středního vzrůstu s vlasy barvy mědi. S ním dražba ani nehnula. Celou dobu měl ve tváři ledový klid. Strhla se o něj opravdu prudká bitva. Vyvolávač se v tom ztrácel. Zoufale se snažil udržet přehled o tom, kdo přihazuje. Zvládl to ale poměrně dobře. Jeho spokojenou majitelkou se stala dáma v růžově škrabošce, která mi i se svými růžovými šaty, připomínala bonbon.

A tak, aniž bych si to přál, přišla má chvíle. Nahý jsem předstoupil před celý ten zástup a netušil jsem, co dělat. Maria mi říkala něco o očním kontaktu, ale já se chtěl akorát tak propadnout do země. Cítil jsem, že rudnu až za ušima.

„Vyvolávací cena patnáct tisíc liber!“

Sálem to vzrušeně zašumělo. První přihodil ďábel, kterému očividně jeden muž nestačil. Hned po něm nabídku o další tisíc zvedla žena s pavím peřím. Chvíli ti dva spolu zapásali, a když to vypadalo, že už nepůjdou výš než třicet tisíc liber, přihodil někdo jiný. Muž v bílé škrabošce s tím odporným šklebem, jako by na tu chvíli čekal. Ale tím hra neskončila. Sám vévoda z Norfolku totiž přihodil proti němu.

Úplně jsem zapomněl, že tma stojím nahý a s napětím jsem sledoval, jak to se mnou vlastně vůbec dopadne.

Částka brzy přesáhla šedesát tisíc liber a celý sál téměř nedýchal vzrušením. Takové částky, to už tady dlouho nebylo. Ale oba muži nezastavovali a neustále přihazovali výš a výš. Když částka dosáhla devadesáti tisíc, vévoda z Norfolku zdvihl zrak k muži v bílé masce, který seděl až v osmé řadě. Chvíli si ho měřil zlým pohledem, načež se pak obrátil ke mně a s lítostí pokýval hlavou.

V té chvíli boj o mě skončil, protože vévoda už víc nepřihodil.

Byl jsem odveden z pódia a dostal jsem zpět šaty. Dva lokajové celí v bílém mě naložili do kočáru a já ani neprotestoval. Bylo mi nad slunce jasné, že odsud není úniku.

 

Celou cestu bůhvíkam jsem se modlil, aby to nebylo nic strašného. Z toho, co mi Maria řekla, že mě může potkat, mi bylo na zvracení.

Zastavili jsme až k večeru, před malým loveckým zámečkem.

Byl jsem uveden do nějakého pokoje, který byl zařízen v bílé a modré barvě. Nedostal jsem od nikoho žádné instrukce, tak jsem prostě čekal.

Po dvou hodinách, to už na obloze dávno svítily hvězdy, mě čekání omrzelo. Pokusil jsem se otevřít dveře a překvapivě nebyly zamčené.

Tiše jako myška jsem proklouzl na chodbu a překvapilo mě, že před mými dveřmi nestojí řádná stráž. Vypadalo to na bohatého člověka, když si zboží za devadesát tisíc ani pořádně nepohlídal. To se vůbec nebojí, že o uteču?

Nebloudil jsem chodbami dlouho, schody, které vedly do hlavní haly, jsem našel snadno. Sešel jsem dolů a dával jsem si sakra záležet na tom, abych nezpůsobil žádný hluk. Čekal jsem, že dole narazím na majordoma, ale nikde nikdo, zdálo se mi to podezřelé. Přesto jsem zamířil ke dveřím.

Držel jsem ruku na klice, když se za mnou ozvalo: „Je vrcholem neslušnosti opustit dům hostitele bez řádného rozloučení.“

Chtě nechtě jsem se uchechtl. „Nejsem tu hostem!“ pronesl jsem naštvaně, ale možná jsem to neměl dělat. Slyšel jsem kroky a náhle mě někdo prudkým pohybem otočil k sobě. Hleděl jsem na bílou masku a na modrozelené oči, z nich sršely blesky.

„Jste tím, kým já si řeknu. A teď se pěkně vrátíte do svého pokoje a půjdete spát. Nebo vás potrestám,“ pronesl ten muž a mě z toho naježily chloupky po celém těle.

Bez protestů jsem se nechal odvést zpět do pokoje, kde jsem se pokojně uložil ke spánku. Nehodlal jsem riskovat další setkání s tím mužem.

Budou to jen dva týdny…hlavně v klidu. Všechno bude v pořádku. Aspoň doufám.