Brzy se mi ale rozsvítilo. Tohle je nějaká přihlouplá zkouška. Nenechám se nachytat.

Pomalu jsem se k ní otočil a věnoval jí lehký úsměv.

„Překvapujete mě, drahá lady. Nedávno jste mi říkala, že bych na náš polibek měl zapomenout. Jsem poněkud zmatený vaším jednáním. Co za hru se mnou hrajete?“

„Co když nic nehraji? Třeba jsem taky lidská bytost, která má své potřeby a touhy.“

Pronesla to s takovým smutkem, že mě z toho až zamrazilo. Náhle jsem před sebou neviděl zákeřného hada v podobě tajemné lady Chatterleyové, ale zraněnou dívku, která je na takový výraz příliš mladá.

Posadil jsem se na postel vedle ní, ne abych si vzal, co mi tak ochotně nabízela, ale abych jí hleděl přímo do očí.

„Moc dobře víte, že své potřeby ani touhy nenaplníte tím, že budete spát se mnou. Nestává se mi často, abych odmítal ženy, které se ocitnou v mé posteli, zvláště pak tak krásné, ale tentokrát to udělám. Nežádejte tohle po mě, má lady.“

Znovu pohled raněného zvířátka.

„Máte pravdu. Já...nechala jsem se unést. Odpusťte,“ vyhrkla a chystala se odejít. Já se ale rozhodl ji nenechat.

„Počkejte. Řekl jsem, že s vámi nebudu spát, ale to neznamená, že vám nemohu pomoct.“

„Jak byste mohl?“

„To netuším. Nejdřív mi povězte, co vás dohnalo až sem. Vím, že moje postel rozhodně není místo, které by vás za normálních okolností lákalo. Tak o co ve skutečnosti jde?“

„Já jen chtěla...být s někým, kdo mě bude alespoň trochu chtít.“

„Počkat, počkat...pokud je mi dobře známo, máte manžela, se kterým jsem měl tu čest se setkat. A nevypadal, že byste mu byla ukradená.“

„Jsem jeho věc, stejně obrazy na stěnách a koně ve stájích...dokud jsem na svém místě, je vše v pořádku.“

„Co má podle vás chudák dělat?“

„Chcete mi říct, že za to můžu já?“

„Ano. Nevěřím na to, že jsou ve vztazích viníci a svatí. Dost pravděpodobně za to můžete oba.“

„Jak?“

„To se ptáte vy mě? Jsem jenom obyčejný muž, nevidím do lidí a jejich problémů.“

„Podle Eliase jste anděl, tak jsem si myslela, že byste mohl.“

„To tedy nemohl. Tenhle titul mi byl přiřknut neprávem. Ovšem, pořád jsem se nedozvěděl, kdy vlastně. Mohla byste mi říct, kde mě viděl?“

„Jistě. Dobře poslouchejte. Byl horký letní den a na obloze nebyl ani mráček...“

„Nešlo by to tak nějak...více k věci?“

„Ne, nešlo. Chci, abyste si vzpomněl.“

„Dobře tedy, pokusím se.“

„Teď musím znovu. Byl horký letní den a na obloze nebyl ani mráček. Věru nemohlo vyjít hezčí počasí na tu neděli, kdy se konala pouť v Ashwicku. Účastnilo se jí docela dost lidí, ale nás jste zaujal právě vy. Hubený, vytáhlý mladík s tváří anděla, který zoufale někoho hledal, přičemž za sebou táhl malou holčičku. Měli na sobě otrhané šaty, na nichž ovšem bylo poznat, že kdysi byly vznešeným a drahým rouchem. Tedy alespoň tak je viděla dvojice, mladá krátkovlasá lady v zelených šatech a s ní sladěný, dokonale upravený džentlmen. “

„Vzpomínám si na to dost dobře. Ovšem ti dva byli manželé. To jste nemohli být vy.“

„Ti dva jenom řekli, že jsou manželé. A nepřerušujte mě. Řekněme, že Stantonovi nebyli jediní sourozenci na pouti bez doprovodu dospělých. Až na to, že ti druzí v tom uměli chodit. Uměli dost dobře lhát a vždycky tvrdili to, co se jim hodilo. No a těm dvěma vás bylo líto. Tak vám pomohli. Zatímco onen džentlmen s vámi hledal vašeho otce, dáma vzala vaši sestru stranou, povídala si s ní, uklidňovala ji a dokonce jí nechala i měšec zlaťáků. Už mě poznáváte?“

„Já jsem opravdu hlupák. Jak jsem vás oba mohl nepoznat?“

„Jak jsem řekla, tehdy jsem byla ostříhaná na kluka a Elias chodil vždy dokonale upravený. Nemusíte se cítit špatně. Eliasovi taky chvíli trvalo, než vás poznal. Teď už jste dospělý muž, tehdy jste byl ještě chlapec.“

„A co bylo dál? Jak se stala z dívky s krátkými vlasy, která tehdy vypadala šťastná, vdaná žena, která už se pomalu ani neusmívá?“ zeptal jsem se a na její ramena položil svůj kabát. Celá se do něj zabalila a vděčně se na mě podívala. Oba jsme se usadili do tureckého sedu a ona se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a mohla mi vypovědět její příběh.

„Tehdy, když jsme se potkali, mi bylo teprve patnáct. Zanedlouho poté nás náš strýc vyhodil. Nikdy jsem se nedozvěděla proč. Odešli jsme do Londýna. Elias mě chtěl uvést do společnosti, ale neměl dost peněz. Začal hrát a spát s muži za peníze. Bydlení jsme měli v nevěstinci. Zní to hrozně, ale tehdy jsme se cítila šťastná. Byla jsem miláčkem všech a díky Eliasovi mi nic nescházelo.“

„Vy jste bydleli v nevěstinci? Jako opravdu?“

„Ano. Samozřejmě tajně. Ale nebylo to zlé, Takhle to šlo asi rok. Pak už jsme měli dost, abychom mohli předstírat, že jsme bohatí šlechtici, kteří právě přijeli do Londýna. Pronajali jsme si dům a soustředili se na jediný cíl a to sice výhodně mě provdat. Elias chtěl, abych se měla dobře, ale taky abych byla zaopatřená. V té době jsem potkala Roberta. Jak asi mohl na srdce mladé dívky zapůsobit pohledný mladý galantní šlechtic? Zamilovala jsem do něj. Dvořil se mi, ale jeho otec mě neschválil. A tak jsem spolu prostě utekli a nechali se oddat v Gretna Greenu. Pak jsme strávili nádherných čtrnáct dní ve Skotsku. Když jsme se vrátili, Robertův otec nebyl jediný člen rodiny, který zuřil. Eliase hnětlo, že jsem se mu svého budoucího manžela ani nenamáhala představit. A to nebylo to nejhorší. Když v Robertovi poznal jednoho ze svých dřívějších zákazníků, málem ho zabil. A nebyl jediný. Taky jsem ho chtěla zabít. Křičela jsem, házela jsem po něm věcmi a rozbíjela jsem vázy. Od té doby jsme na sebe jako psi.“

„Když jsem s vaším manželem mluvil, nezdálo se, že vás nenávidí. Jste si jistá, že mu na vás nezáleží? Nebo na nápravě manželství nezáleží? Slyšel jsem, že milujete jiného. Nějakého Lucase.“

„Lucase? To tedy opravdu ne.“

„Ale já jsem slyšel...“

„Ano, já vím. Robert mě zranil a já mu vmetla do tváře, že miluji jiného. Lucas kvůli našemu přátelství předstírá. Je to výborný herec. Ale není mým milencem a ani nikdy nebude. Ženy ho nepřitahují.“

„Ach tak. To je potom ale řešení snadné. Uveďte věci na pravou míru.“

„To se lehko řekne. Jenže on má milence. Už mu na mě nezáleží. I kdyby mě zpočátku měl rád, teď už ne.“

„To nemůžete vědět. A za zkoušku nic nedáte. Může to snad vašemu manželství nějak uškodit? Je bych řekl, že nikoliv. Odpusťte a buďte velkorysá. Stejně vám nic jiného nezbývá.“

„Nevím, jestli to dokážu.“

„Jistěže to dokážete. Máte na to přece celý život, ne?“

Strávili jsme hovorem valnou část noci. Ani kdy jsem vlastně přešli od vykání k tykání, ale kolem čtvrté ráno pro mě byla lady Chatterleyová jenom May. Nakonec kolem páté usnula v mé posteli. Nevadilo mi to.

Chvíli jsem ji tak pozoroval a přemýšlel jsem o tom, jak je možné, že už po ní netoužím. Teď když jsem ji pozoroval, nebylo to jako když jsem ji potkal. Necítil jsem žádnou tělesnou touhu. Netušil jsem, jestli tím mám být znepokojený či nikoliv. Na jednu stranu to bylo opravdu dobré, protože ona i její okolí je plné nebezpečných lidí, na druhou stranu mě to znepokojovalo. Netušil jsem, proč to přestalo.

Když jsem se dostal do tohoto bodu, už jsem skoro umíral únavou. Nakonec jsem usnul v křesle.

 

„Dominiku! Dominiku!“ ozval se výkřik. Poznal jsem Annin hlas a v okamžení jsem vylétl z pokoje, jen abych zjistil, co se děje. Anna stála před mými dveřmi, takže jsem ji trochu uhodil.

„Jsi v pořádku? A co se vůbec děje?“

„Já jsem v pořádku. Ale dole je boží nadělení. Nějací dva muži se sem dobývají. Tvrdí, že tě zabijí, pokud tady najdou nějakou May. Já mám strach. A co jde?“

„Já to vyřídím. Běž do mého pokoje a probuď tu dámu v mé posteli. Řekni jí, co se děje. A kdyby chtěla, pomož jí se schovat nebo utéct,“ řekl jsem jí a prakticky jsem jí strčil do svého pokoje. Sám jsem se vydal dolů, kde se mi naskytla zajímavá scéna.

Mé věrné služebnictvo bojovalo proti Eliasovi a lordu Robertu Chatterleyovi. Kdyby se nejednalo o tak vážnou situaci, asi bych se tomu smál.

„No tak pánové, uklidněte se prosím. Ať už vás vede k výtržnostem v mém domě cokoli, jsem si jist, že to můžeme vyřešit civilizovaně. Jsme přece jen džentlmeni.“

Oba dva mě probodli vražedným pohledem a já si nebyl jistý, jestli jsem zvolil správnou taktiku.

„Nedělej, že nevíš, proč tu jsme, ty jeden bastarde. Kde je moje žena?!“ křičel na mě lord Chatterley a možná by se na mě i vrhl, kdyby ho Elias nezastavil.

„Je tady May?“

„Proč tě to zajímá, bratříčku?“ ozvalo se shora. Po schodech s ledovým klidem scházela sama lady Chatterleyová. Naštěstí na sobě měla šaty.

„To snad nemyslíš vážně, May,“ pronesl Elias a v očích mu doutnal hněv.

„Ale myslím. Vy dva nemáte žádné právo mě vyslýchat.“

„Tak já nemám právo? Co takhle právo manžela? To ti nic neříká?“

„Právo na mou věrnost jsi ztratil ve chvíli, kdy sis našel milence.“

„Tak, já toho mám právě tak dost. Pokud to neuvedeš na pravou míru ty, May, udělám to já,“ namítl jsem, když jsem sledoval, kam zachází tenhle rozhovor. Ani jsem nepředpokládal, že změní chování ze dne na den, ale podezření z nevěry by to určitě nevylepšilo.

„Jistě. Dominik není můj milenec. Ženy ho totiž nepřitahují. Řešila jsem s ním jednu obchodní záležitost. Tím končí mé vysvětlování,“ řekla hrdě a důstojně odkráčela. V patách měla svého manžela. I moje služebnictvo se rozešlo a na chodbě zůstal jenom Elias.

 

„Já se nenechám opít rohlíkem. O co tu proboha jde?“

„O co tu jde? Jak to mám vědět? Netuším, co vy dva s Robertem děláte, ale přivádíte ji na pokraj zoufalství. Vrhla se mi do postele a žádala mě, abych ji miloval. Odmítl jsem a místo toho jsem ji poslouchal. Je nešťastná.“

„A co s tím mám dělat? Můžu já za to, koho si vzala?“

„Ne. Ale musíš jim dvěma dát šanci. Přestaň proti němu brojit a nech je, ať si to vyříkají. Pokud budeš pokračovat v tom, co děláš, zničíš jejich manželství. Ne, že bys už nenapáchal dost škody.“

„Trefa. Takže za to můžu já. Já jsem vinen tím, že Roberta zajímají muži.“

„Když jsem s ním mluvil, bylo mi jasné, že ho zajímá ona. A netvrdím, že za všechno můžeš ty. Ale určitě neseš svůj díl. Tak jako oni.“

Elias jen smutně přikývl. Otočil se ke dveřím a chystal se odejít.

„Už odcházíš? Nedáš si se mnou ranní čaj?“

Elias se ke mně překvapeně otočil a překvapeně na mě zíral, jako by nevěřil vlastním uším.

„Samozřejmě tě do ničeho nenutím. A přestaň na mě tak zírat. Znepokojuješ mě,“ řekl jsem mu a sešel jsem k němu dolů.

 

Odvedl jsem ho do jednoho z přijímacích salónků a zazvonil jsem na sluhu, aby nám přinesl čaj. Za celou dobu ze mě Elias nespustil oči.

„Neřekl jsem náhodou, ať nezíráš?“

„Řekl,“ odpověděl mi klidně, ale nevypadalo to, že by se tím dal nějak rušit.

„Tak proč to pořád děláš?“

„Ignoruju to, co říkáš.“

„Proč?“

„Protože ve skutečnosti nechceš, abych přestal.“

„Ty jsi mi ale odborník na mé vlastní touhy. A já si naivně myslel, že já nejlíp vím, co chci.“

„No právě. Máš štěstí, že jsem tady, abych tě vyvedl z omylu.“

„Ty jsi neuvěřitelný. Jak můžeš být z minuty na minutu tak neskutečně arogantní?“

„Nic si z toho nedělej, to jsou prostě léta praxe,“ odpověděl mi a věnoval mi úsměv. Docela mě rozhodil. Ale netrvalo mi dlouho se vzpamatovat. Jestli si chce hrát, tak prosím. Já s tím problém.

„Já si z toho nic nedělám. Jenom mě docela zajímá, co to vlastně chci. Myslel jsem si, že to vím, ale teď to vypadá, že nemám ani zdání. Asi to budu potřebovat osvětlit. A možná i názorně ukázat,“ provokoval jsem ho. Přesně v tu chvíli nám přinesli čaj. Než se služebná odporoučela, Elias mě doslova propaloval pohledem.

„Tak co bude?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Uvědomuješ si s čím si zahráváš?“ řekl, když vstal z křesla naproti mně. Sledoval jsem ho, jak se pomalu přibližuje a uvědomil jsem si, že napětím pomalu ani nedýchám a srdce mi buší jako splašené. Zvláštní. Nikdy bych nečekal, že zrovna tohle budu cítit s mužem. Navíc s mužem jeho povahy. Tak jako tak, nehodlám s ním spát. Budu ho dráždit, ale nepoddám se. To v tom byl čert, aby ten stařík brzy nezemřel. Do té doby budu prost chvilku balancovat na hraně.

Pod Eliasovou ochranou budu v bezpečí. Dokud ho flirtování se mnou neomrzí. Nepochybuju o tom, že to tak bude. Nevěřím tomu, co říkal Oliver. Elias nečeká na mě. Je to jen iluze. Věří, že bych mohl být tím, koho hledá, ale přitom ani neví, kdo jsem. Touží po tom, koho si vysnil. Se mnou to nemá nic společného.

„Netuším. Jak bych taky mohl?“ pronesl jsem, zatímco jsem se díval, jak se ke mně přibližuje a sedá si vedle mě.

„Až moc mluvíš.“

„Tvrdíš ty.“

„Přesně tak,“ řekl a díval se na mě. Dělal jenom to a mě to znervózňovalo.

„Na co čekáš?“

„Na nic.“

„Nechápu. Řekl jsi, že mi ukážeš, po čem toužím.“

„Lhal jsem. Nevím po čem toužíš. Budeš mi to muset ukázat.“

„Myslíš, že ti to budu chtít ukázat?“

„Vidím ti na očích, že chceš.“

Věděl jsem, že nelže. Cítil jsem tu touhu tak silně, až mě to děsilo. Proto jsem taky od něj odvrátil pohled. Odvaha mě opustila.

„To nejde. Nemůžu,“ zašeptal jsem tiše. On uchopil moji bradu a zdvihl mi hlavu, aby mi viděl do očí. Připomnělo mi to ten moment v zahradě.

„Jistěže to jde. Můžeš mít všechno, po čem toužíš.“

 

„Ne! Olivere, já tě zapřísahám, nedělej to!“ protestovala Anna. Já dostal vztek, protože jsem si teď opravdu nepřál být rušen. Jenže to vypadalo, že se všichni dnes rozhodli dělat Anně starosti. Prudce jsem vstal a namířil jsem si to ke dveřím, kde jsem se téměř srazil s Oliverem.

Ten se pozorně rozhlédl po místnosti a když spatřil Eliase, potměšile se zašklebil.

„Jsem opravdu rád, že jste ještě oblečení. Musím s tebou mluvit, Stantone.“

Než jsem stačil odpovědět, vřítila se do místnosti Anna a protestovala: „Neposlouchej ho. Nevěř mu ani slovo!“

Teprve v tu chvíli mě to začalo zajímat.

„O co jde?“

„Ale proč tak podrážděně? Řídil jsem se tvou radou a nejenže jsem uspěl, dokonce jsem zjistil pár zajímavých věcí. Myslím, že tě to bude zajímat.“

„Tak ale k věci. Mám tu něco v řešení,“ řekl jsem a otráveně jsem sledoval, jak se Oliver znovu ušklíbl.

„Nebudu zdržovat. Jenom jsem si říkal, že bys měl vidět tohle,“ s těmi slovy mi do ruky vrazil svazek dopisů. Stačilo mi otevřít jeden, abych se dozvěděl, kolik uhodilo. Všechno to byly milostné dopisy podepsané Anninou rukou.

„Kdes to našel?“

„V otcově psacím stole. Není to úžasné? Budeš můj strýček. Nemáš snad nic proti jejich sňatku, ne?“

Díval jsem se na Annu s překvapením ve tváři. V životě bych netipoval, že se zamiluje do našeho rodinného právníka. Byl jsem dokonale konsternován.

„To myslíš vážně? Ten tvůj Alan je Alan Foster? Jeho si chceš vzít?“

„Říkal jsi, že ti to nebude vadit. Říkal jsi, že chceš, abych byla šťastná!“

„To jsem říkal, ale to jsem netušil, že si chceš vzít muže, který je dvakrát tak starý jako ty. Mohl by být tvým otcem. Dokonce jeho syn je starší, než ty.“

„Na tom mi ale nezáleží.“

„To by ale mělo.“

„Říkala jsem ti, ať se do toho nemícháš.“

Znovu jsem tak letmo přejel očima dopis a jedna věta mě zarazila. Stálo v ní: Ta noc v parku byla kouzelná. Málem jsem vyletěl z kůže. Tohle si někdo vypije.

„Na to je moc pozdě,“ skoro jsem na ni křičel při odchodu.

„Kam jdeš?“

Zarazil jsem se ve dveřích.

„Kam jdu? Jdu navštívit svého budoucího švagra. Ty se totiž, holčičko, budeš vdávat a to tak, že hned.“

„Co tak najednou?“ zeptal se Oliver.

„Přečti si to sám. Já nebudu trpět zneuctění své sestry. Tvůj otec bude pykat,“ vychrlil jsem na něj. Anna zrudla až za ušima, Oliver se zatvářil překvapeně a Elias předstíral, že nic neslyšel. Já už jsem ale pospíchal pryč.

Až s ním skončím, bůh ví, jestli ho Anna ještě vůbec pozná.