Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem na to přišel. Nejdřív jsem netušil, co si mám myslet. Měl jsem podezření, že by to mohl být bordel, ale nějak jsem tomu nechtěl věřit. Nejen, že zvenku nenápadná budova byla uvnitř zařízena s opravdovým vkusem, což u takových zařízení rozhodně nebývalo zvykem, ale všechny ženy uvnitř měly šaty zapnuté až ke krku.

Proto jsem byl nejdříve trochu zmatený. Kdyby to nebylo v tak nenápadném domě, pokládal bych to za večírek londýnské smetánky. Dobře oblečení lidé seděli v křeslech, popíjeli čaj a čile konverzovali.

Jak jsem tedy došel k tomu, že to přece jen nakonec je nevěstinec?

Až příliš mnoho v sobě zavěšených odcházelo do svrchních pater v rukách držíce klíče od pokojů.

 

„Úplně vidím, jak ti to v hlavě šrotuje, blonďáčku. Jsme v bordelu, vlastně v tom nejluxusnějším ve městě. Doufám, že s tím nemáš problém.“

„Ne, jenom já...“

„Co zas? Nezajímají tě snad ženy?“

„Zajímají!“ ohradil jsem se poněkud nahlas. Elias se pobaveně usmál.

„Dobře tedy, jde snad o to, že jsi jeden z těch, co věří, že se vyplatí čekat na lásku? Myslím první sex až po svatbě,“ zeptal se a ve tváři se mu usadil posměšný úsměv.

„Vypadám snad na to?“

„Nebyls to náhodou ty, kdo říkal, že soudit lidi podle vzhledu je povrchní?“

Zamračil jsem se na něj docela ošklivě, protože měl naprosto pravdu a mě žádná dobrá odpověď nenapadla.

„Ale naprosto upřímně, ano, vypadáš na to. Máš takovou nevinnou tvářičku. Navíc jsi rudý jako rajče a to jsem se jenom zeptal na pár otázek.“

„Coo? Já nemám nevinnou tvářičku. A nečervenám se.“

„Nechápu, proč popíráš zcela jasné fakty. To ti dělá takový problém s někým souhlasit?“

„Ne.“

„Dobře tedy. Máš už aspoň vybráno? Konverzace s tebou nikam nevede a já nemám náladu tu postávat celý den.“

Neodpověděl jsem, protože jeho slova mě pobouřila a určitě bych se jako dobrý společník nepředvedl, kdybych neustále odpovídal nabroušeně. Pro dnešek už toho bylo dost. Neměl jsem se s ním náhodou spřátelit? Mám pocit, že jsem to celkem slušně zpackal. Když on má v sobě něco, co mě vážně irituje.

Rozhlédl jsem se po místnosti ve snaze nalézt ženu, která by mě něčím zaujala. Všechny byly krásné, usměvavé a elegantní. Bylo těžké vybrat si jednu. Nikdy jsem neměl žádný typ, který bych preferoval. Na barvě vlasů, typu postavy nebo barvě pleti mi nezáleželo. Opravdu jsem nevěděl, jak si vybrat. Nejenže mě žádná nezaujala, přistihl jsem se při pozorování svého společníka. Víc než vlastním vyběrem jsem byl zaujat spekulacemi o tom, kterou si vybere on. Vlastně jsem si byl téměř jistý, když jsem zahlédl půvabnou sebevědomou tmavovlásku, která ho doslova svlékala očima.

„Takže?“

Naprázdno jsem polkl a znovu jsem se začal soustředit na původní účel mého rozhlížení se kolem. Štěstí mi přálo, v rohu prostorného sálu jsem totiž zahlédl půvabnou rusovláskou obklopenou několika muži. Ovšem zdála se být dost odtažitá a právě to mě na ní zaujalo. Odtažitou ženu v nevěstinci jsem opravdu nečekal. Vycítila můj pohled a zvedla ke mně oči. Pečlivě si mě prohlédla od hlavy až k patě a pak se na mě povzbudivě usmála. Úsměv jsem jí opětoval.

Obrátil jsem se k Eliasovi, který toužebně zíral na dveře a snažil se ani koutkem oka nezavadit o dívku, kterou jsem pro něj tipoval. Abych ho vytrhl z bezcílného zírání, významně jsem si odkašlal.

„Poslouchám. Tak která?“

„Ta rusovláska v zelených šatech, tamhle v rohu,“ řekl jsem a naznačil jsem směr trhnutím hlavou.

„Gwyn. Dobrá volba. Možná to s tebou nakonec nebude tak marný.“

„To tu znáš osobně každou ženu?“ zajímalo mě.

„Pokud se ptáš, jestli je všechny znám, odpověď zní ano, ale pokud máš namysli, zda jsem se všemi spal, tak je odpověď ne. Nespal jsem ani s jednou.“

„Tak co tedy...chci říct proč...eh,“ začal jsem blekotat. Mělo to být otázka co tady dělá, ale jakmile jsem to vyslovil, znělo mi to hrozně vlezle, tak jsem se to snažil nějak lépe zformulovat, ale nepodařilo se mi to. On se tím ale očividně dobře bavil.

„Někdo už na mě čeká. Nedělej si s tím hlavu, blonďáčku," pronesl blahosklonně a naznačil té dívce, myslím, že říkal, že se jmenuje Gwyn, aby přišla sem. Ona se zdvořilou úklonou rozloučila se svými momentálními společníky a přes celý sál si to zamířila přímo k nám.

„Gwyn, jsi snad ještě krásnější, než když jsem tě viděl naposledy,“ přivítal ji komplimentem.

„Řečičky. Řekni mi radši, co ode mě potřebuješ.“

„Omluv nás na vteřinku,“ pronesl ke mně a než jsem stačil odpovědětˇodváděl si ji stranou. Neodešli naštěstí moc daleko, takže jsem na ně dobře viděl. Zcela určitě nepočítali s tím, že umím skvěle odezírat ze rtů. Takhle jsem nemusel být u nich a přesto jsem věděl, o čem se bavili.

„Než se dostaneme k tomu, co potřebuješ, musím tě upozornit, že tvůj nový koloušek nemá oči jenom pro tebe. Měl by sis ho víc hlídat.“

„O tom s tebou právě chci mluvit. A není to můj koloušek. Hlídám ho pro May.“

„Děláš si legraci? Jestli se o tom dozví Lukas, oba je zabije.“

„Nic spolu nemají. Myslíš, že bych nezakročil?“

„Co já vím? Mohl bys být poblázněný těma jeho modrýma očima. Víš, že ti v takových případech mozek vynechává.“

„Trefa. Tohle ale není ten případ. May chce, aby se v Londýně dobře bavil. Budeš se mu věnovat? Na mě už čeká...“

 

Další část konverzace mi unikla, protože se mi do výhledu dostal nějaký chlap a nijak nejevil zájem se hnout. I tak jsem si udělal z toho rozhovoru několik závěrů, z čehož ani jeden nebyl zrovna pozitivní.

Tak za prvé, Eliase přitahují muži. To je opravdu děsivý fakt, vzhledem k tomu, že budu nucen s ním trávit spoustu času. Na druhou stranu to ale vypadá, že zrovna někoho má a ten někdo zrovna čeká někde tady, takže bych snad mohl být mimo nebezpečí. Neřekl právě snad: „Tohle není ten případ?“

Ovšem tohle se ani zdaleka nevyrovnalo tomu druhému faktu a to sice, že existuje nějaký Lukas a pravděpodobně se velmi intimně zná s lady Chatterleyovou. Proč jinak by chtěl zabíjet její milence, kdyby nějaké měla?

 

Pak už se ten chlapík konečně hnul z místa a já stihl zaregistrovat už jenom poslední část rozhovoru.

...jak si přeješ. Ale už bys měl jít. Oliver bude zuřit. Dlouho už jsi za ním nebyl a teď jsi ještě přivedl toho kluka. Budeš mít co dělat, abys ho zvládl.“

„Krocení divé zvěře mám nejradši. Až s ním skončím, aspoň týden si nesedne,“ řekl a chystal se odejít. Pak však ještě dodal: „A nezapomeň, na čem jsme se dohodli.“

 

Teď jsem byl opravdu hodně zvědavý. Litoval jsem, že jsem se nedozvěděl, na čem se vlastně dohodli. Můj vztek se zaměřil na výhled zakrývajícího chlapíka, jenže jelikož ten už zmizel, takže jsem ho vražedným pohledem probodnout nemohl, obrátil jsem ho k Eliasovi. Co se vůbec co má na mě domlouvat s prodejnou ženou, aby si mohl jít za nějakým Oliverem? To byla druhá věc, které jsem se divil. Dva muži spolu? Slyšel jsem už o takových případech, ale nějak jsem si nedokázal představit, jak to funguje. Zatímco jsem si namáhal hlavu, zavěsila se do mě ona zmíněná žena, jejíž jméno si nevybavím a odváděla mě pryč stejným směrem, kterým před malou chvílí odešel Elias.

„Něco vás otrávilo, můj pane?“ zeptala se pokorně, jako by o mě před malou chvíli nemluvila jako o kolouškovi.

„Ano. Překvapivě nejsem zrovna nadšený, když se lidé domlouvají za mými zády a ještě mají tu drzost mě nazývat kolouškem.“

Vytřeštila na mě překvapeně oči a zastavila se na místě.

„Tady to nebudeme řešit. Jdeme,“ přikázal jsem, spokojen s autoritativností čišící z mého hlasu.

Jenže její překvapení netrvalo dlouho a když jsme se dostali na pokoj, byla už dokonale klidná.

„Páni, jste o dost bystřejší, než si Elias myslí. Předpokládám, že jste vyslechl všechno. Pravděpodobně tedy víte, co teď Elias dělá.“

To kdybych tak věděl. Jenže to jsem říct nemohl, protože jsem si chtěl udržet tvář. Před prostitutkou. Tohle je opravdu podivný den. Kdyby mi dnes ráno někdo řekl, že se mi stane zrovna tohle, tak bych se mu vysmál. Jenže teď mi vůbec není do smíchu.

„Ano, to vím. Ale může mi být jedno, co a kde právě teď dělá s nějakým Oliverem, protože to není moje věc. Jak řekl, jsem přítel jeho sestry, na kterou bych neměl sahat, jinak mě totiž zabije Elias nebo někdo jménem Lukas, podle toho, kdo mě najde dřív. To jsou opravdu veselé vyhlídky. Nevím, co jsem udělal, že si zasloužím tolik péče.“

„Líbíte se mi. Proto vám poskytnu jednu informaci, které se vám bude do budoucna hodit. May a Elias jsou báječní lidé, ale pokud se zapletete do jejich plánů, může to s vámi špatně skončit. Nejsou to lidé zlí, jenom neberou ohledy na ty, na kterých jim nezáleží. Ať už s May máte jakoukoli dohodu, ujistěte se, že opravdu dobře víte, co po vás doopravdy chce.“

Z jejích slov mě zamrazilo. Ukazovala mi totiž obrázek diametrálně odlišný od toho, který jsem si vytvořil já sám. Nebyl jsem ale takový hlupák, abych té ženě nevěřil. Když mluvila s Eliasem, bylo nad slunce jasné, že oba sourozence dost dobře zná. Jenže co pojí vznešenou lady s adresou v Mayfair s luxusní šlapkou? Začínala mě bolet hlava, protože absolutně nic nedávalo smysl.

Co by po mě mohla vlastně chtít? V koutku mysli se mi zformovala nejasná myšlenky, ale já ji odsunul do pozadí a odmítal jsem uvěřit, že by to tak mohlo být. Ovšem po chvíli jsem byl nucen se k ní vrátit, protože nic lepší mě nenapadalo. Udržet někoho mimo jeho domov může zahrnovat i sexuální služby, ne? Přestože se moje mysl vzpírala tomu tvrzení, docela mi k tomu sedělo.

Jako jeho sestra dozajista ví o jeho preferencích. A pokud nesouhlasí s jeho momentálním výběrem partnera, není nic snadnějšího, než mu podstrčit jiného. Je opravdu možné, že jsem se prodal, aniž bych si to uvědomil?

A rozhodl bych se jinak, kdyby mi to řekla přímo? Za normálních okolností určitě ano, ale já nemám v rukou svou budoucnost. Bez těch peněz si nebudu schopen dovolit dát své sestře věnem nějaké pozemky, protože všechno půda je zatížená dluhy. Potřebuju je.

Ale proč hned myslet na nejhorší? Pořád se můžu plést. Ne, já se musím plést.

Z myšlenek mě vytrhly její ruce, které mě začaly svlékat. Uvidíme jestli mě ještě někdy nazve kolouškem.

 

V hale jsem si zabral jedno křeslo, které mělo velmi výhodnou pozorovací pozici, takže jsem měl dost dobrý výhled na celou místnost a tudíž i na všechny vchody, abych nepropásl Eliasův příchod.

Když přišel, tvářil se dost zvláštně, jako by se dozvěděl něco, s čím, ať se snaží jakkoli, nemůže smířit.

„Ty se doopravdy nezdáš,“ pronesl zamračeně.

„Vzhledem k tomu, že původně jsem se ti zdál jako typický slaďoučký blonďáček, předpokládám, že jsi zjistil, že to tak není. Co napravilo tvůj první dojem?“

„Gwyn odmítla všechny moje peníze s tím, že to máš zadarmo. Prý v životě neměla lepšího milence. Překvapilo mě to vzhledem k barvě tvých tváří, když jsem se ptal.“

„Nejsem na takové otázky zvyklý. Nikdo nikdy neměl tu drzost, aby se mě takhle otevřeně zeptal, byl jsem tedy trochu rozhozený.“

„Všechno je jednou poprvé. Už je docela pozdě. Jdeme někam pít nebo máš večerku?“

Cítil jsem se překvapivě sebevědomě, po tom, co jsem zjistil, jak byl faktem, že nejsem žádný nekňuba, rozhozený.

„Nemám. A v kolik hodin se máš dostavit domů ty?“

„Předpokládáš, že já mám večerku?“ dostal ze sebe překvapeně.

„Zajisté. Bydlíš v Mayině domě. Její dům to znamená její pravidla. Divil bych se, kdybys nedostal alespoň doporučení, které hodina je vhodná pro návrat.“

„Znáš May líp, než jsem si myslel. Pokud se nevrátím do tří hodin, nikdo mi neotevře. Pak bych musel čekat do sedmi, kdy se probouzí celý dům.“

„Teď je teprve půl jedenácté, což znamená, že máme spoustu času. Kam tedy vyrazíme?“

„Moje oblíbená hospoda je kousek odsud,“ řekl a já se tam nechal odvést.

 

Usadili jsme se ke dřevěnému stolu se sklenkami whisky a pozorně jsme jeden druhého pozorovali, jako bychom se snažili odhadnout jeho myšlenky. Nedařilo se, alespoň mě.

„Zajímá mě, co máš společného s May. Ta hloupost, že jsi její blízký, přítel mě neošálí. Co zase plánuje?“

„To kdybych věděl,“ povzdechl jsem si.

„Víš, že se mi docela ulevilo, když vím, že nejsem jediný, kdo neví, o co jde?“

„To si dokážu dost dobře představit. Teď si představ, jak asi bylo mě, když jste se na mě s tou Gwyn domlouvali.“

„Asi nic moc. Ale my jsme neřešili nic zákeřného, jenom jsem ji upozorňoval, že možná budeš potřebovat trochu popostrčit. Netušil jsem, jak moc se pletu. Udělám si poznámku, že bych opravdu neměl lidi soudit jenom podle prvního dojmu.“

„To by bylo fajn. Já totiž opravdu doufám, že nejsem jenom typický slaďoučký blonďáček.“

„Dobře, uznávám, že ode mě bylo hrubé něco takového říct. Jenže nejsem zvyklý moc od lidí očekávat. Jestli se pohybuješ ve společnosti, musíš o tom vědět svoje.“

„Tam se opravdu nedá očekávat mnoho. Ovšem existují i světlé výjimky.“

„Například?“

„No třeba...dobře, teď mě zrovna nikdo nenapadá. Já ale na někoho přijdu.“

„Tak to tedy hodně štěstí. Myslím, že tvoje šance se blíží nule.“

„Kdybych měl tak negativní přístup jako ty, dozajista by to tak bylo. Jenže já jsem optimista.“

„To není negativní přístup, ale realita.“

„Tss. A co třeba já?“

„To by se musela nejdřív ověřit.“

„A to se dělá jak?“

„Nevím nikdy jsem to nezkoušel. Pravděpodobně by trvalo dlouho. Řekl bych, že nejméně několik let,“ zasmál se.

„To ale není fér.“

„Neříkal jsem, že hraju fér.“

Tahle věta mi utkvěla v paměti a já ani nevím proč. Pronesl ji v žertu, ale já se nemohl zbavit pocitu, že možná tak úplně nežertoval.

 

Popíjeli jsme několik hodiny a čas zabíjeli tím, že jsme si dělili legraci z našich společných známých. Například ze snahy lady Norwoodové vnutit kterémukoli svobodnému muži jednu ze svých pěti dcer. Čas nám rychle ubíhal a když se přiblížila druhá hodina, nastal čas jít domů. Jelikož ale Elias pil mnohem více než já, poměrně těžko se mu vstávalo a když se kolébavou chůzí rozhodně vydal k domovu, ale špatným směrem, nezbývalo mi nic jiného, než ho podepřít a odvést. U dveří čekal majordomus se svící a ukázal mi, kam mám Eliase odnést.

Elias celou cestu něco blábolil, ale nebylo mu příliš rozumět. Sem tam jsem zaslechl pár povědomých jmen jako May nebo Lukas, dál pak se tam často objevoval „ten všivej bastard, kterej si zaslouží rozčtvrtit“ a jinak jsem z toho moc nepochytil.

 

Když jsem ho dovedl do jeho pokoje, chystal jsem se odejít, ale Elias, polospící žadonil: „Olivere, neodcházej. Přece se nebudeš zlobit kvůli takové prkotině?“

Pořád se o mě ještě opíral. S vypětím však svých sil jsem ho dostal do postele.

„Olivere, nesmíš mě opustit,“ řekl, načež se nahnul ke mně, aby mě mohl stáhnout k sobě a sevřít v drtivém objetí.

„Koukej mě pustit! Já nejsem žádný Oliver!“ rozčiloval jsem se. Ten chlap se svíčkou už byl bůhví kde. Asi byl zvyklý, že tu zůstávali muži přes noc, ale já si tohle neplánoval.

„Nechápeš to, Olivere? Já tě potřebuju. Zůstaň tady,“ požádal a mě napadlo, že když splním jeho přání, brzy usne a já se budu moct vytratit.

Ani jsem se na něj nezlobil, protože vlastně neútočil na mě, ale na svého milence Olivera. Přesto mě podráždila jeho neodbytnost a v duchu jsem litoval chudáka Olivera, ať už je to kdo je to.

„Dobře, zůstanu tady,“ zašeptal jsem mu do ucha. Z nějakého důvodu mi nepřišlo správné to vyslovovat nahlas v ztichlé místnosti.

„Myslel jsem si to. Nikdy mi neodporuješ dlouho. Zato ten kluk, to je jiná. Kdybych řekl, že je obloha modrá, asi by se hádal. Je...

Je co? Opravdu jsem to chtěl slyšet, ale on si klidně usnul. Na druhou stranu jsem dostal příležitost utéct. Vymanil jsem se z jeho objetí a téměř poslepu jsem se plížil pryč.

 

Musel jsem přivřít oči, když mě osvítilo světlo olejové lampy.

Když si mé oči trochu přivykly, vzhlédl jsem a spatřil tam lady Chatterleyovou v nočním úboru se záhadným úsměvem,

„Lorde Stantone, vás bych tu v tuhle hodinu opravdu nečekala.“

Než jsem stačil cokoli vysvětlit, ozval se zvuk kroků. Lady Chatterleyová se zatvářila vyděšeně. Trvalo to ovšem jenom vteřinu. Tu další mě už strkala zpět do Eliasova pokoje.

Na něco bych se zeptal, ale její vyděšený výraz mě zastavil. Přitiskla si prst na ústa já přikývl. Schoval jsem se do pokoje a čekal, co se bude dít.