„V žádném případě ti nemůžu zaplatit tolik peněz a ty to moc dobře víš!“

„Tím pádem se kliď,“ pronesl Španěl stále dokonale klidný.

„Ani náhodou. I kdybych ti měl ublížit, dostanu ho odsud.“

„To teprve začíná znít zajímavě. Co na něm vidíš?“

„Ty sis ho snad neprohlédl?“

„Ale jistě. Je krásný, ale to nemůže být všechno. Ne pro tebe.“

„To bys nepochopil, Lucasi.“

Španěl, jehož jméno bylo Lucas, což mi k němu tak nějak nesedělo, se pousmál.

„Tentokrát máš ale smůlu, Eliasi. Já si ho koupil a je tedy pro tuto chvíli můj.“

„Kdykoliv na tebe můžu poštvat policii…“

„Kdybys mohl, dávno bys to už udělal. Ale ty přece nechceš, abych s nimi mluvil o Benediktovi, že ne?“

Elias zbledl a jednu chvíli to vypadalo, že se už nevzpamatuje.

„To bys přece…“

„Známe se už léta. Víš moc dobře, že jsem více než schopný ti tohle udělat.“

To ale Eliase znovu pozvedlo. Hrdě se narovnal a blýskl po Španělovi alias Lucasovi pohledem plným vzteku.

„Jak si přeješ, nebudeme to řešit oficiálně, přece jen, s celou rodinou Norfolků se těžko válčí, že?“ zeptal se výsměšně a Španěl se zamračil, jako by se Elias dotkl nějakého citlivého tématu.

„Ale nemysli si, že ti ho nechám. I kdybych tu měl strávit celý život, nikdy ho nebudeš mít.“

„To je mi ale postoj. Co je na něm tak zvláštního, že ses dokonce i ty zamiloval?“

Možná jsem i zatajil dech, při čekání na Eliasovu odpověď.

„Zrovna ty bys měl dost dobře vědět, že hledat nějaké proč je nesmysl.“

Španěl pokýval hlavou a v očích se mu objevil výraz plný krutosti.

„Máš pravdu. Ale tak jako tak, pořád jsou tu mé peníze. Nedoufáš snad, že se jich vzdám jen tak,“ řekl a přistoupil ke mně. Vzal mě za bradu a pomalu ji pozvedl nahoru. Uznalým pohledem přejel můj obličej.

„Je krásný, že? A teď je jenom můj,“ pronesl a mě bylo jasné, že opět nejde tolik o mě, ale o touhu Eliasovi ublížit. Elias se zamračil a vypadalo to, že každou chvíli na Španěla skočí a roztrhá ho na kousky.

„Uklidni se, Eliasi. Nemyslíš, že je to vzhledem k situaci docela spravedlivé?“

„Nemůžeš přece porovnávat to, co bylo kdysi, s touhle situací.“

„Není to tak dávno, jak se snažíš tvrdit. A jediný rozdíl je v tom, že teď to nebudu já, kdo přijde o toho, koho nejvíc miluje, ale ty.“

Slova to byla vyřčená klidně, ale nesla v sobě spoustu bolesti a nenávisti. I když jsem přesně netušil, co se mezi nimi stalo, Španěla jsem litoval. A to i přesto, že nástrojem jeho pomsty jsem se měl stát já.

„Nemusíš se bát, nijak mu neublížím,“ uzavřel to ještě vyzývavě a to už se opravdu schylovalo k rvačce.

 

Chystal jsem se vstoupit mezi ně a zabránit případnému neštěstí, když mě někdo zatáhl za ruku. Leknutím jsem nadskočil, což upoutalo pozornost těch dvou.

Já se prudce otočil a hleděl jsem do tváře dámy, kterou jsem dosud vídal jenom na kanapi. Zdála se být rozrušená a nic už nepřipomínalo lhostejnost, kterou dávala najevo předtím. Když její pohled zabloudil k Eliasovi a Španělovi, kteří stále svírali ruce v pěst, přikázala: „Dost!“

Oba na ni hleděli jako na zjevení. Věděl jsem, proč na ni tak hledí Španěl, i já sám byl v šoku, ale proč tak činil Elias mi bylo záhadou.

„To je snad špatný vtip. To je Elizabeth?“ zeptal se Elias.

„Ano, je. Překvapuje tě to?“

„Všichni si myslí, že je mrtvá. Jasně, že mě to překvapuje.“

„Jak vidíš, žije.“

„To ale docela mění situaci.“

„Proč by mělo?“

„Protože by se to mohl dozvědět její manžel,“ pronesl Elias, který znovu nabyl ztraceného klidu. Španěl i tajemná dáma, jménem Elizabeth, zesinali, ale na Španělovi to bylo mnohem víc znát.

„Tak dobře tedy. Pro mě za mě si s ním dělej, co uznáš za vhodné. Ale tohle sídlo opustí až za čtrnáct dní.“

„Proč?“

„Tak zněla dohoda.“

„Copak na tom záleží?“

„Záleží. A tímhle jsme spolu skončili.“

„Takže si ho budu moct bez problémů odvést?“ ujišťoval se Elias.

„Jistě,“ procedil Španěl skrz zuby.

„Ne,“ zašeptala dáma a křečovitě se přidržovala mé ruky. To mě přimělo odtrhnout pozornost od těch dvou a soustředit se na ni. Měla v očích strach. Uchopil jsem ji proto za ruku a pevně jsem ji stiskl.

„Zajímavé. Předpokládám, že má úloha je nechat se vláčet tak, jak si vy dva usmyslíte. Mám pravdu?“

Místo odpovědi se mi dostalo jen dvou překvapených pohledů. Španěl se ale brzy začal znovu pobaveně usmívat.

„Vy dva si dělejte, co chcete, ale beze mě. Stejně tu vůbec nejde o mě,“ prohlásil jsem a spolu s tajemnou dámou jsem opustil místnost.

 

Nevěděl jsem ale, co teď budu dělat. Nic rozumného mě nenapadalo, ale rozhodně jsem se nechtěl vrátit zpátky a čelit Eliasovi. Věděl jsem, že bych mu měl být vděčný, že se mě snaží zachránit, ale nedokázal jsem překousnout, že v celé záležitosti vůbec nejde o mě, ale o nějaký starý spor a společného milence.

O to, kam se vrtneme, se naštěstí postarala dáma, která mě s jistotou vedla bludištěm chodeb, až do svého vlastního salónku. Z něj potom do prostorného pokoje, který byl jednoznačně dámský, ať už zdobným zařízením či pastelově růžovou barvou.

Ona se unaveně usadila na křeslo a zdála se být zchvácená.

„Kdy odejdete?“ zeptala se náhle tiše.

„Doufám, že brzy. Nechápejte to špatně, já nechci pryč kvůli vám. Nejsem tu ale dobrovolně a nic dobrého mě tu pravděpodobně nečeká.“

Chápavě přikývla.

„Navíc mám sestru, která se o mě bojí. Nejraději bych tu už nebyl.“

Zase přikývnutí.

„Madam…“ začal jsem, ale ona mě přerušila: „Elizo.“

„Tak tedy, Elizo, čeho se bojíte?“

„Samoty.“

Netušil jsem co jí na to odpovědět, protože mě to překvapilo. Jak se může někdo, kdo očividně už nějakou dobu tráví celé své dny v naprosté izolaci, bát samoty? Nedávalo mi to smysl.

V té chvíli jsem zaslechl dva mužské hlasy a ani jsem nemusel hádat, kdo nás hledá. Eliza se vydala ke dveřím a já byl připraven ji následovat.

Ona ale nesouhlasně zavrtěla a řekla: „Zůstaňte.“

Byl bych se s ní přel, ale ona to vycítila a tak jen zopakovala s větší naléhavostí: „Zůstaňte.“

Nestihl jsem nic namítnout, protože odešla.

Osaměl jsem a měl jsem dost času dumat nad tím, jak celá situace absurdní. Já se tu schovávám před Eliasem, protože šíleně žárlím na jeho milence. Dokonce i Španěl se mi v tuhle chvíli zdá být lepším řešením a to mi od něj hrozí znásilnění. Navíc tu sedím a nechávám za sebe bojovat ženu. Svět se opravdu zbláznil.

 

Už jsem nechtěl s nikým mluvit a nic řešit. Chtěl jsem jenom odpočívat.

Ne, že by se mi to podařilo. Klímal jsem v křesle, když se dovnitř vřítil Elias a byl hodně naštvaný.

„Mám sto chutí ti nařezat. Já tě přijdu zachránit a ty přede mnou zdrhneš? Co máš proboha v hlavě?“

„Nechápu, proč ses vlastně namáhal. Ze všech lidí na světě zrovna ty…“

„Proč jsem se namáhal? I když jsem ti řekl, že chci jenom tebe, pořád to nechápeš?“

„Ty nechceš mě! Chceš moje tělo, moji pěknou tvář, ale ne mě.“

„Tohle si myslíš?“

„A co jiného si mám myslet?“ ptal jsem se rozzlobeně.

Eliasův obličej se náhle uvolnil, vztek z něj zcela vyprchal a objevila se něha. Několika kroky byl u mě.

„Taky jsem si nejdřív myslel, že mi jde jen o tohle. Nevěřil jsem, že bys mohl být ten, koho hledám. Každou chvíli, kterou jsem s tebou strávil, jsem čekal, až se objeví něco, co mi tě zprotiví. Mělo to ale opačný efekt. A i když toho o tobě moc nevím, jsem dokonale uchvácen a chci vědět víc. Chci, abys byl můj a aby ses už nedíval na nikoho jiného než na mě. Už to chápeš?“

„Trochu. Takže nejsem zábava na měsíc?“

„Ne, to nejsi.“

To už klečel před mým malým růžovým křeslem.

„Ale teď mluvíme pořád jenom o mě. Co chceš ty?“

Nemusel jsem dlouze přemýšlet, abych našel odpověď. Chci Eliase. Chci, aby po mě toužil a aby mě miloval. Všechno, včetně jeho sestry a jejích peněz šlo stranou, když jsem si to uvědomil. Existoval jenom Elias a jeho pronikavé zelené oči.

Neodpověděl jsem mu slovy, raději jsem se k němu naklonil a přitiskl svá ústa na jeho. Elias nepotřeboval víc. Polibky mi oplácel s vášní, jejíž intenzita mě samotného překvapila. Bylo to jiné, než náš první polibek. Byla v tom mnohem větší naléhavost a silnější touha, které jsem se už tolik nebál.

Nevyděsil jsem se, ani když jeho ruce vklouzly pod mou košili a ledovými konečky se dotýkaly mé rozpálené kůže.

Dovolil bych mu všechno přímo tam, kdybych si neuvědomil, že to není můj, ale Elizin pokoj.

Odtáhl jsem se od něj, abych zaprotestoval: „Dost, Eliasi. Ne na růžovém křesle v Elizině ložnici.“

To vzpamatovalo i jeho. Trochu se ode mě odtáhl a pousmál se.

„Výjimečně s tebou souhlasím,“ řekl a jedním prudkým pohybem se vyšvihl zpět na nohy.

„Jdeme?“ zeptal se, načež samozřejmě ode mě následovala otázka: „Kam?“

„V první řadě pryč odsud. Zbytek už je na tobě.“

Tahle odpověď se mi líbila, tak jsem ho následoval zpět do salónku, který se tímto stal mnou oficiálně nejnavštěvovanější místnosti v domě.

 

Španěl seděl na kanapi a rameno měl ovinuté kolem spící Elizabeth. Díval se na nás s pobavením a pomstychtivost, která z něj předtím vyzařovala, nyní jako by zmizela.

„Čím více o tobě vím, Dominiku, tím více mě překvapuješ,“ řekl tiše.

„Prosím?“

„Vytrhl jsi ji z letargie a teď už není se svým osaměním spokojená. Touží po lidské společnosti a to si ještě donedávna myslela, že na to není připravená. Máš můj obdiv.“

„Děkuji.“

„Jak to, že je vůbec tady? Všichni tvrdili, že spáchala sebevraždu,“ zajímal se Elias.

„Pokusila se o to, ale nalezli jsme si ji včas. V té chvíli mi přišlo vhodné ji odvézt, dokud se nezotaví. Její fyzická zranění se zhojila, ale ta na duši nikoli. Odmítala opustit tuhle místnost, odmítala mluvit a dokonce ani jíst nechtěla. Byl jsem rád, že alespoň to poslední se mi jí podařilo vymluvit. Na setkání s manželem ale nebyla a stále ještě není připravená.“

„Jenže on si myslí, že je mrtvá. Co kdyby se znovu oženil?“

„Nechávám ho sledovat. Kdyby se k něčemu takovému schylovalo, zasáhnu. Ty ale víš, že ta situace nenastane.“

„Dobře, dost už o tom. Radši mi pověz, proč nesmíme odjet?“

„Víš, kdo je kapitán Brooks?“

„Jistě.“

„No, tak toho chce Maria vytrestat. A jelikož je jeho, v současnosti nejdůležitější úkol, najít Dominika, chce ho vytrestat tím, že mu ho schová.“

„Takže takhle to je. Maria je krutá, co se týká pomsty. Ale ne tak krutá, jak bych si myslel. Jsem rád, že se dohodla zrovna s tebou.“

Na to jsem se zatvářil trochu překvapeně, vzhledem k tomu, že se ti dva před chvílí málem zavraždili.

„Věř mi, blonďáčku, ze všech zvrhlíků, které znám, je tenhle zdaleka nejméně nebezpečný.“

„Tak tohle zabolelo,“ zasmál se Španěl. Teď už jsem nerozuměl vůbec ničemu.

„Nechtěli jste se před chvílí náhodou zabít?“

„To je trochu složitější,“ přiznal Elias klidně.

„Pravda je, že pokud přijde na některá témata, nemůžeme najít společnou řeč,“ dodal Španěl.

„Ale kvůli May se snažíme vycházet,“ pokračoval Elias.

„Kvůli May? Co ta s tím má společného?“

„No, řekněme, že nejsi jediný, s kým spřádá prapodivné, ostatním neznámé plány. A tenhle šašek je s ní zapletený už strašně dlouho.“

„Budu to brát jako poklonu.“

Na chvíli se rozhostilo ticho, při němž jsem se snažil vstřebat všechno, co jsem se dozvěděl a udělat si nějaký obrázek o celé situaci. Dařilo se mi to, ale pořád tu bylo několik věcí, které byly záhadou.

Byl tu manžel Elizy, který, ať už jí provedl cokoliv, byl zodpovědný za její současný stav. Neměl jsem tušení, kdo by to mohl být, ani co vlastně mohl provést, aby způsobil něco takového.

Pak samozřejmě May a její skutečné plány se mnou. Nevěděl jsem, zda věřit tomu, co mi pověděla. Pokaždé, když jsem se s ní setkal, chtělo se mi jí věřit, naopak čím víc jsem o ní slyšel, tím vypočítavější a sobečtější se zdála být.

Poslední velkou neznámou a v tuto chvíli také nejdůležitější, byl Lucas. Netušil jsem, co si myslí, jaký sleduje cíl a jestli Eliase skutečně nenávidí nebo ho jenom nemá rád. Antipatie byla zřejmá, ale její hloubka mohla rozhodovat o našem dalším osudu. Nepochyboval jsem o tom, že pokud ho skutečně nenávidí, cestu, jak mu ublížit, si snadno najde.

„A vůbec, kde mě hodláš ubytovat, hrabě ze Surrey?“

Lucas na sobě nedal znát, jestli mu to oslovení vadilo nebo ne.

„Volný pokoj si najdi sám. Je jich tu spousta. Ale opovaž se v mém domě páchat nepravosti.“

„Tím myslíš jako co?“

„Tím myslím, že dokud jsi v mém domě, budeš se držet zpátky.“

„A ty ses držel zpátky?“ zeptal se Elias podezřívavě.

„Na to se zeptej Dominika,“ řekl a opřel svoji hlavu o Elizinu. Zavřel oči a dal tím najevo, že hovor je u konce.

Elias se znovu rozzuřil, a kdyby tam nespala Eliza, pravděpodobně by Lucase tentokrát doopravdy uhodil. Takhle mě jenom odtáhl ven ze salónku, aby se na mě mohl obořit.

„Je to pravda? Zkusil ten bastard něco?“

„Není to teď už jedno?“

„No to teda není. Tak zkusil nebo ne?“

„Ano. Jednou mě políbil.“

Elias se chystal vrátit a Eliza ne Eliza z něj vytlouct duši. Zastavil jsem ho tím, že jsem se na něj přilepil a žadonil: „Ne, Eliasi, počkej. Nech si to vysvětlit.“

Sice jsem ho tím úplně neuklidnil, na druhou stranu vražedná nálada trochu polevila.

„Dovolil jsem mu to. Slíbil, že pokud ho nechám, aby mě políbil, nic jiného mi nehrozí. Nezlob se.“

„Já ho zabiju,“ stál si na svém Elias, ale já si ho přitáhl blíž k sobě a přitulil se k němu. Nechtěl jsem, aby se Elias a Lucas dostali znovu do hádky.

„Nestojí to za to,“ šeptal jsem mu.

„Ale…“

„Žádné ale. Nech to být, Eliasi. Prosím.“

„Bože můj, ty bys přemluvil i svatého,“ zabručel nespokojeně, ale už to nebyl ten vzteklý Elias, který chtěl z Lucase vymlátit duši.

Přitiskl jsem se na stěnu chodby a Eliase jsem si přitáhl blíž k sobě. Naše ústa se setkala v naléhavém polibku. Připomnělo mi to náš první polibek v Mayině domě.

Rukama jsem nahmatal stuhu, která svazovala jeho vlasy, a několika trhavými pohyby jsem ji rozvázal. Uvolnil jsem tím jeho vlasy, které se mu rozprostřely na ramenou. Vnořil jsem do nich ruce a přitáhl jsem si jeho hlavu v okamžiku, kdy se pokusil odtáhnout. Nedovolil jsem to a jemu to nabouralo všechno sebeovládání, které tak pracně posbíral.

Zatímco jeho jazyk sváděl bitvu s mým, jeho ruce si razily cestu k mé kůži. Hořel jsem touhou po jeho doteku. Jemu se mezitím podařilo vyhrát souboj s knoflíčky mé košile. Rukama uchopil mé nohy a vyzvedl mě výš, aby ke mně měl lepší přístup. Visel jsem takřka ve vzduchu a oporami mi byla jedné straně zeď a na druhé straně Eliasovo tělo.

Elias opustil má ústa a polibky nyní sázel na krk a postupně níž na odhalený hrudník.

V té chvíli jsem pohnul hlavou a narazil s ní tak do nějakého doplňku na zdi. Uniklo mi poměrně hlasité: „Au!“ což ale Eliase vzpamatovalo.

Opatrně mě postavil na zem a začal mi onu pracně rozepnutou košili zase hezky zapínat.

„Co?“

„Ne teď a ne tady,“ vysvětlil mi rychle. Pak mě lehce políbil na čelo a zašeptal: „Dobrou noc.“

Než jsem se stihl vzpamatovat, zmizel jako pára nad hrncem.

 

Já se zklamaný a zmatený jen tak tak dopotácel do svého pokoje, což by mi trvalo mnohem kratší dobu, kdybych přitom dvakrát nezabloudil. Lehl jsem si na postel, ani jsem se neobtěžoval s převlékáním, a chystal jsem spát, ale nebylo mi dopřáno usnout.

Cítil jsem, jak mi celé tělo hoří a jedna část až téměř bolestivě pulzuje a žádá si uvolnění. Chtěl jsem Eliase, ne, vlastně jsem ho jenom nechtěl, potřeboval jsem ho. A on mi jen popřeje dobrou noc. Je vůbec normální?

Bohužel nebyl v místnosti nikdo, kdy by mi odpověděl.

Znovu jsem pevně zavřel oči a pokusil jsem se usnout, ale před očima jsem stále měl Eliase a jeho vášnivý výraz. Pořád jsem cítil jeho rty na svém těle. Bylo to mučení. Nemohl jsem jinak, než to napětí uvolnit.

Rozepl jsem si kalhoty a nahmatal svůj vlastní penis, který celý naběhlý čekal, až se mu někdo bude věnovat. Zlehka jsem ho uchopil a stále jsem měl před očima Eliase. V hlavě mi běžely představy o tom, jak se mě tam dotýká on. Nedokázal jsem zadržet zasténání.

Uchopil jsem ho pevněji a přetáhl jsem kůži dolů a pak zase zpět. Bylo to zatraceně úžasné. Opakoval jsem ten pohyb, zatímco jsem myslel jenom na něj. Stále jsem zrychloval a do noci jsem šeptal jeho jméno. Brzy jsem vyvrcholil.

Zašpinil jsem si košili, tak jsem ji ze sebe svlékl, zmuchlal ji do koule a hodil ji někam do tmy. Pak jsem si znovu lehl a přemýšlel o tom, co jsem právě udělal. Ať jsem se na to díval z jakéhokoli úhlu, vycházel mi z toho jen jeden závěr.

Elias má nade mnou opravdu zvláštní moc a já mu nesmím dovolit, aby na to přišel.