„To co bude, panáčku? Nemám na tebe celou noc.“

Přemýšlel jsem, co udělat. Peníze jsem u sebe neměl a ulice byla liduprázdná. Mohl jsem zavolat o pomoc, ale sotva by mi někdo pomohl, i kdyby mě slyšel. A utéct se mi nezdálo moudré, vzhledem k té hlavni, která na mě mířila.

Než jsem stihl začít s proslovem, ve kterém jsem hodlal toho chlapíka informovat, jak to vypadá s mou finanční situací, ozvalo se tříštění skla. Chlapík vytřeštil oči a svezl se k zemi. Já pravděpodobně nasadil podobný výraz, když jsem spatřil svého zachránce.

S rozbitou láhví v ruce se na mě šklebil Oliver Foster.

„Myslím, že se v takových chvílích říká něco jako díky,“ připomněl mi vesele a to mě trochu vzpamatovalo.

„Já...děkuji.“

„Za málo. Taky jsem z toho v šoku. Nečekal bych, že budu zachraňovat milence svého milence.“

„Já nejsem jeho milenec,“ protestoval jsem hlasitě a pak se mi v hlavě objevil dnešní večer. Cítil jsem, jak rudnu. A Oliverovi to neušlo.

„Takže Elias už něco zkusil? Páni, ten se teda činí. Myslel jsem, že ti dá víc času,“ uvažoval dokonale klidně, jako by se ho to snad ani netýkalo.

„Jak to můžeš snášet s takovou lehkostí? Není snad Elias...chci říct, jste milenci, ne? Nemělo by ti to vadit?“

„Časem si člověk zvykne. Jak jsem už řekl, Elias není zrovna vzor všech ctností. Muži si doslova podávají dveře od jeho ložnice.“

„Jsi ten samý člověk, který se ho včera nechtěl vzdát? Tohle totiž zní opravdu hodně poraženecky.“

„Nikoho se nevzdávám, ale nejsem naivní panna, abych si dělal iluze.“

„Ach tak.“

„Překvapuje tě to?“

„Popravdě? To tedy sakra překvapuje. Chápu, že se lidé podvádějí, když se jedná o domluvené manželství, ale dva lidé, kteří jsou spolu ze svobodné vůle? To mi hlava nebere.“

„Kde tě May vyhrabala? A je vás víc takových? Jsi docela roztomile naivní. Jen aby Elias neztratil spolu s kalhotami taky srdce,“ řekl Oliver pobaveně. V jeho hlase nebyla ani stopa vzteku. Zvláštní člověk.

„To se nestane,“ zařekl jsem se pevně. Bylo to impulzivní rozhodnutí na základě velkého vděku, ale ani tak jsem nemluvil do větru.

„Takže nehodláš ukrást Eliasovo srdce? A já mám podle tebe poraženecký přístup?“

„Nehodlám mu ukrást nic, kalhotami počínaje, srdcem konče.“

„Moudré rozhodnutí. Jsem rád, že si po dlouhé době vybral někoho s mozkem.“

„Pořád to nechápu. Proč ho prostě neopustíš?“

„Eliase nikdo neopouští. Je mladý, inteligentní a zkušený milenec. Takoví nerostou na stromech.“

„To doufám. Kdybych ji bylo víc v mé blízkosti, asi by mi brzo přeskočilo.“

„To je možné. Rád jsem tě zachránil, ale mám dnes ještě schůzku. Na viděnou, Stantone,“ pronesl a s pobaveným výrazem se otočil k jednomu z oken v němž svítilo světlo. Za oknem stála světlovlasá žena a hleděla na Olivera. Ten jí zamával a zmizel ve tmě.

Já běžel domů a za několik málo minut už jsem klepal na bránu. Otevřel mi Ruthford a s úlevou mě pustil dovnitř. Málem jsem ho samou radostí, že jsem doma, objal, ale ovládl jsem se.

 

V pohodlí vlastního pokoje jsem pak přemýšlel, co budu dělat dál. Doufal jsem, že se Elias a lord Chatterley nestihli zabít, když jsem je tam spolu nechal. Taky jsem přemýšlel nad Oliver Fosterem a tím, jak se budu teď chovat. V lecčem měl pravdu, například v tom, že jsem naivka. Víru v pravou lásku bych měl pevně uzavřít v románech, do kterých taky patří.

Teď se musím hlavně vzpamatovat. Už žádné reagovaní mlčením nebo rudnutím. Tohle je teprve začátek a já nejsem jen tak někdo. Však oni ještě uvidí, že to se mnou nebude snadné.

 

Nebylo ještě ani pět hodin ráno, když mě probudil tichý hlas, pořád opakující: „Lorde Stantone.“

Překvapeně jsem otevřel oči a zjistil jsem, že hledím do tváře May Chatterleyové.

„Co tady děláte?“

„Budím vás. Potřebuji s vámi něco probrat.“

„Teď a tady?“

„Ne asi. Co bych tu jinak dělala?“

„A o čem chcete mluvit?“

„Proč Elias přechází takhle v noci po domě jako lev v kleci a jak se stalo, že má můj manžel obrovský monokl? Neměl jste náhodou něčemu takovému zabránit?“

„Tak za prvé, za Eliasovy duševní pochody nenesu zodpovědnost a za druhé vašeho manžela jsem neudeřil. Informace hledáte ve špatné posteli, drahá lady.“

„Nemyslím si. Co se včera večer dělo?“

„Nic, co by se nedalo probírat v normální hodinu,“ zabrblal jsem a otočil se k ní zády.

„Už jsem tady, tak mi laskavě odpovězte. Já vás platím,“ dodala rozzlobeně. May Chatterleyová si ale vybrala špatného muže ve špatnou hodinu.

Prudkým pohybem jsem ji strhl na postel a uvěznil vlastním tělem. Chvíli ji trvalo, než se vzpamatovala. Jenom několik centimetrů od jejího obličeje jsem pronesl: „Já nejsem svatý, lady Chatterleyová. Nemůžete jen tak v noci vlézt do mé postele a otravovat mě. Ne bez následků.“

„To se neodvážíte,“ vyhrkla znepokojeně, kdy se můj obličej ještě o kousek přiblížil.

„Neměla byste mě dráždit.“

„Ani nemyslete na to, že byste mě...“ začala, ale bylo příliš pozdě. Toužil jsem po ní už dlouho a teď byla příliš blízko. Přikryl jsem její ústa svými. Líbal jsem ji pomalu a něžně a ona se nebránila. Překvapilo mě to a myslím, že i ji samotnou.

„Už dlouho mě nikdo takhle nepolíbil,“ uvažovala zamyšleně, když se naše ústa od sebe vzdálila.

„Jak?“

„Něžně. A dost vašich přihlouplých otázek. A o tomhle, v rámci zachování svého zdraví, raději nikomu neříkejte.“

„Jak si přejete, lady,“ potvrdil jsem jí, ale myšlenkami jsem byl jinde.

Líbat oba sourozence během několika hodin? To není můj styl. Ale ji chci. Toužím po ní už měsíce. To by v tom byl čert, abych ji nakonec nezískal. A Elias? Ten přece milence má. Těžko o mě bude jevit nějaký přehnaný zájem. Neříkal snad Oliver, že si u něj muži podávají dveře? Brzy ho zaujme někdo jiný a já budu ze hry.

„Proč jste vlastně vážila cestu až sem, abyste se zeptala na něco, kvůli čemu jste mě nenajala?“ zeptal jsem se, když se zamyslela, asi nad formulací svých otázek.

„Prosím?“

„Chcete mě přeci dostat do Eliasova srdce a postele, nejlépe v tomhle pořadí, ne? Bůhví, jestli jsou vůbec s lordem Chatterleyem na nože, jak tvrdíte.“

„Vždyť vám říkám, že dostal pořádnou ránu.“

„Tu si ale zasloužil.“

„Čím?“

„Řekněme to tak, že kdyby se váš manžel netoulal po nocích sídlem, klidně jsem už v té posteli, kde mě chcete mít, mohl být.“

Lady Chatterleyová se nezdála být překvapená.

„Takže jste přehodnotil svůj názor na to být či nebýt milencem?“

„Ano i ne. Vím, že by mi nedělalo problém být vaším milencem, ovšem Elias je jiný případ.“

„Nehodláte mě doufám požádat, abych změnila náplň vašeho úkolu, že ne?“

„Jako byste na to přistoupila. Navíc, jak už mi nějaká dobrá duše stačila říct, pokud se vás dotknu, zabije mě Elias, váš manžel nebo nějaký Lukas a já mám svůj život až příliš rád na to abych ho bezhlavě riskoval kvůli vdané ženě.“

„Opravdu mi lichotí, že kvůli mně nehodláte podstoupit riziko,“ pronesla ironicky.

Věnoval jsem jí jeden ze svých okouzlujících úsměvů místo odpovědi. Ona se na chvíli zarazila, jako bych jí snad něco připomněl, ale pak ten výraz zmizel a já získal pocit, že se mi snad jen zdál.

„Proč je Elias jiný případ?“ zeptala se náhle.

„Protože střídá muže s nevídanou rychlostí.“

„To se nedá popřít. Ovšem, než někoho odsoudíte, vyslechněte si, proč to vlastně dělá.“

„Mě může být jedno, proč to dělá. Má milence a ten mu nestačí. Jak si můžete myslet, že bych mu mohl stačit já?“

„Prostě to vím. Pokud ho někdo dokáže odpoutat od té přísavky, jste to vy,“ tvrdila rozhodně.

„Co vám na Oliveru Fosterovi tolik vadí?“

„Co mi vadí? Elias je chudý jako kostelní myš, ale stejně mu platí nehorázné částky. A kde je získává? Hraje karty. Oliverovi na něm nezáleží a jen z něj tahá peníze a to mě irituje.“

„Nevidím mezi námi takový rozdíl. Oba si bereme peníze za to, že s ním trávíme čas.“

„Podobnost tu je, ale já věřím, že to dopadne jinak. Myslím, že mu můžete dát to, co hledá. Už před třemi lety jsem věděla, že to bude možné,“ řekla mi, což mě dokonale konsternovalo. Před třemi lety? Jsem si jistý, že před třemi lety jsem ji neznal. Bylo mi tehdy osmnáct a žil jsem na venkově, kde jsem se snažil zabránit otci, aby prohrál poslední peníze, které nám zůstaly a to sice Annino věno.

Lady Chatterleyová na nic nečekala a zanechala uprostřed mých vlastních myšlenek. Vrtalo mi hlavou, kde jsem ji mohl asi tak potkat. Na našem sídle to být nemohlo, protože jsme nikdy nikoho nezvali a sami jsme také nikam nejezdili. Tak kde? Kde?

Nepřemýšlel jsem nad tím dlouho, protože na mě znovu dolehla únava. Zavrtal jsem se do přikrývek a znovu jsem usnul. Zdálo se mi o domově. Překvapivě jsem doma potkal May Chatterleyovou. Řekla mi v tom snu: „Už tehdy jsem si myslela, že bys to mohl být ty.“ Nedávalo to žádný smysl. May Chatterleyová na mém sídle nebyla, za to bych dal ruku do ohně. Přesto ve mně vrtal červík, který říkal, že už jsem ji opravdu už někde viděl. Ale kde?

 

Abych to ale neměl moc jednoduché a náhodou nemohl v klidu spát, kolem šesté zaklepal na mé dveře Ruthford a ohlásil mi příchod lorda Eliase Blackburna.

„Řekněte mu, ať jde domů.“

Ruthford přikývl, ale sotva jsem zamhouřil oči, byl zpátky.

„Ten muž tvrdí, že si pro vás dojde, pokud to bude nutné. Mám ho nechat vyvést násilím? Vzhledem k jeho vzrůstu by to mohl být problém.“

„Já to vyřeším. Vyřiďte mu, ať chvíli počká,“ vyjádřil jsem se a jal jsem se líně vstávat z postele a oblékat se.

 

Do deseti minut jsem byl dole a naskytl se mi opravdu rozkošný pohled. Elias s očima navrch hlavy poslouchal výtky drobné zlatovlásky s obličejem zčervenalým rozrušením.

„Dobré ráno, Anno,“ řekl jsem, čímž jsem k sobě přítáhl pohled modrých očí.

„Dominiku,“ pronesla a pak se mi vrhla do náručí, jako pokaždé, když jsme se viděli. Pevně jsem ji objal a s pobavením jsem sledoval Eliasův otrávený výraz. Když mě pustila, obrátila pohled k Eliasovi a zle se zamračila.

„Tenhle mladý muž vyhrožoval, že si pro tebe dojde. Máš s ním nějaký spor? Vypadá nebezpečně. Nemám poslat pro strážníky?“ zeptala se mě a se smíchem v očích sledovala, jak Elias zalapal po dechu.

„Ne, to nebude nutné. Lord Elias je můj přítel. Něco spolu musíme vyřešit. Zatím si vybal a trochu si odpočiň. Brzy tě přijdu navštívit,“ doporučil jsem jí a ona se tím řídila.

 

A tak jsme s Eliasem osaměli. Cítil jsem se silnější, když jsem spatřil nejistotu v jeho očích.

„Neobtěžoval bych tě takhle brzo ráno budit, kdybys včera v noci neutekl.“

„Nevím, jestli bych byl schopný rozumné diskuze, takže je to tak možná lepší. Asi začnu já, ať to neprotahujeme. Co se stalo včera, stalo se. Nebudu tvrdit, že to nebylo příjemné, ale už se to nebude opakovat. Ty už někoho máš a já nechci vztah na jednu noc,“ vysvětloval jsem s lehkostí, která ani zdaleka nevyjadřovala, jak se vlastně cítím. Znamená to, co říkám, že bych za jiných okolností chtěl vztah s mužem? Ne, to není úplně přesné. Mě nepřitahují muži. Jenom Elias. Co je na něm tak zvláštního? Je přitažlivý, ale není to jediný přitažlivý muž, kterého jsem potkal.

Počkat počkat, netvrdil jsem před chvílí, že chci jeho sestru? Ne, asi ne. Je krásná, ale taky děsivá. Navíc se mě snaží vehnat do postele svého bratra a to není nejlepší základ pro romantický vztah. Tyhle sourozence mi byl čert dlužen.

„Takže ti vadí Oliver?“

„Ani ne. Kdybys byl žena, pravděpodobně se nerozmýšlím. Já jsem nikdy neměl tenhle typ vztahu s mužem. Proto za těchto podmínek nechci. Ne s vědomím, že za měsíc už si nevzpomeneš, jak se jmenuji.“

Elias s uznáním pokýval hlavou a mě se ulevilo, že to pochopil nebo aspoň vzal na vědomí. Nedokázal bych si ho vážit, kdyby mě přemlouval.

„Chápu to. Ukončím to s Oliverem. Nečekám, že se mi hned vrhneš do náruče, jen doufám, že mi dáš šanci,“ pronesl vážně a mě tím na chvíli připravil o slova.

Nechtěl jsem tohle. Nemělo ho snad mé prohlášení odradit? Já nechci, aby to s ním skončil. Oliver mě zachránil. Tohle mu nemůžu udělat. Eliasi proč se sakra nemůžeš chovat jako každý druhý nevěrník a hned vycouvat, když se začne mluvit vážně?

„Ne, to nejde. To nesmíš udělat. Já tě žádám, abys to nedělal.“

„Neprotiřečíš si teď náhodou? Říkal jsi, že nechceš být jeden z mnoha a když ti nabízím, že budeš jediný, tak protestuješ.“

„Ano, přesně tak. Já tě žádám, nedělej to.“

„Moc pozdě. Už jsem pevně rozhodnutý.“

„Pokud to uděláš, už s tebou nepromluvím.“

„To myslíš vážně?“

„Smrtelně vážně. Prosím, Eliasi.“

„Ale proč? Já to nechápu.“

„Prostě proto. Zapomeň na to, co se stalo. Já udělám to samé. Můžeme být přátelé,“ nabídl jsem mu a předem jsem věděl, že se můj návrh nesetká s úspěchem.

„Na tuhle hloupost zapomeň. Ať už je problém kdekoli, ani sám bůh mi nemůže zabránit, abych na to přišel. Pak teprve můžeš něco namítat. Dokud ale budeš mlčet, nečekej, že tvé námitky vezmu v potaz,“ řekl mi a práskl za sebou dveřmi tak silně, až jsem s sebou trhl.

 

Nevsadil bych ani zlámanou grešli na to, že se Elias bude řídit mým přáním. Musím mluvit s Oliverem. Musí pochopit, že to není moje chyba. Že jsem tohle nechtěl. Ale kde ho najít? Neznám jeho adresu. Bůhví, zda nějakou má. Kde jenom začít? Musím být rychlejší než Elias. Začnu v tom domě, kam včera mával té ženě. Mohla by to vědět.

Ovšem než jsem se tam mohl vydat, musel jsem si alespoň zběžně promluvit s Annou. Neodpustila by mi, kdybych jen tak beze slova zmizel, zrovna když přijela, i kdyby to bylo jen na chvíli.

Když jsem otevřel dveře jejího pokoje, Anna seděla v křesle a zírala do plamenů v krbu. Vyděsilo mě to, protože tohle nebyla moje milovaná energická sestřička. Poklekl jsem k ní a chytil jsem ji za ruce.

„Co se děje?“

„Jsem zamilovaná,“ odpověděla mi se slzami v očích.

„To přece není důvod k pláči. Neměla by ses smát a tančit po pokoji?“

„Tvrdí, že si mě nemůže vzít.“

„Je snad ženatý?“

„Ne, to není. Říká, že jsem se narodila pro lepší život.“

„Takže je chudý?“

„Ne. Vlastně je celkem bohatý. Je pilně pracující občan. Tvrdí, že se nesmím zahodit pod svou úroveň. Také říká, že těžko snesu, až mnou budou mí současní známí opovrhovat. Ale mě na tom nezáleží. Ty mě přece budeš mít rád pořád stejně, že ano?“

„Vždycky tě budu mít rád. A chci, abys byla šťastná, i kdybys měla být šťastná s podkoním.“

Anna mě náhle objala a v mém náručí se chvěla hlubokými vzlyky. Nechal jsem ji vyplakat a v duchu jsem sliboval pořádnou sodu onomu muži, který jí tolik ublížil. Zčásti jsem chápal jeho důvody. Narodil jsem se v privilegované vrstvě, ale věděl jsem, jaké to je, když vámi lidé opovrhují a za zády se vám smějí. Není to nic příjemného, ale dá se s tím žít, zvlášť když máte po boku někoho, koho milujete.

„Jak se jmenuje?“

„To ti nemůžu říct.“

„Chci si s ním jen promluvit.“

„Zlobil by se na mě.“

„Dobře tedy, aspoň mu řekni, že i bez modré krve může dostat mé požehnání.“

„Řeknu mu to. Ale co když...“

„Tak si ho najdu a promluvím s ním. Ty sama dobře víš, že život může být skvělý, i když se ti lidé smějí, kvůli starému zašívanému oblečení.“

„To je pravda. Řeknu mu to. A řeknu mu to hned,“ odhodlala se náhle, setřela si slzy a vydala se ke dveřím.

„Jsi nejlepší, bráško,“ zavolala na mě ještě ode dveří.

 

Využil jsem jejího odchodu, aby prohlédl její věci. Našel jsem pár dopisů. Všechny byly podepsané jenom jménem Alan. Jak ho mám podle křestního jména najít? Zatracená práce.

Když jsem se dovztekal nad nedohledatelností Alana, přišlo mi na mysl, že jsem se chystal do toho domu. Nechal jsem si připravit kočár a vzal si s sebou nějaké peníze, které jsem neměl kam dát. To mě přimělo poslat jednoho sluhu pro mé věci k Chatterleyům. Pak už mé žádné drobnosti nezdržovaly a já se tedy mohl vydat na krátkou cestu, do ulice, která byla opravdu blízko. Popravdě bych tam došel i pěšky, ale po včerejším zážitku jsem neměl chuť se někam vydávat pěšky a sám.

 

Zaklepal jsem na dveře a otevřela mi ta žena, která se včera dívala z okna. Světlé vlasy měla stažené v úhledném uzlu a přátelsky se usmívala.

„Vy jste ten mladík za včerejška. Co si přejete?“ zeptala se klidně.

„Hledám Olivera Fostera. Myslíte, že byste mi mohla říct, kde ho najdu?“

„Olivere, je po tobě sháňka!“ zavolala a z útrob domu se ozval dětský smích.

„Návštěva,“ volal pronikavý dětský hlásek.

„Kdo je to, Ello?“ ozval se Oliver.

„Ten mladík ze včerejší noci,“ odpověděla mladá slečna.

Netrvalo dlouho a u dveří se objevil Oliver Foster a v náručí držel maličkou usměvavou holčičku, které mohly být tak tři roky. Kaštanové vlásky jí divoce vlály kolem hlavy a v tmavých očičkách se blýskaly veselé ohníčky. Tyto dva výrazné rysy mi prozradili, že je pokrevně příbuzná s Oliverem Fosterem. Jeho dcera, napadlo mě ihned, ovšem neměl jsem žádné důkazy.

„Heleme se, Stanton. Čeho si žádáš?“

„Potřebuji s tebou mluvit.“

„Jde o Eliase?“

Přikývl jsem a očima jsem se nepřestával vracet k maličké holčičce, která si mě zvědavě prohlížela.

„Tak pojď dál,“ řekl mi a vedl mě do skromně zařízeného salonku. Na zemi seděli panenky u šálků, vypadalo to, jako bych zrovna narušil jejich čajový dýchánek.

„Posaď se u nás,“ pobídl mě a sám se usadil naproti mně. Malou holčičku si slečna, kterou jmenoval Ella, odvedla pryč.

„To byla...“ začal jsem, ale přišlo mi neomalené se zeptat přímo.

„Moje dcerka Clara. Tak co se tak důležitého semlelo, že jsi mě musel hledat?“

Vyložil jsem mu situaci a dokonce jsem zmínil i tu děsivou skutečnost, že mě lady Chatterleyová zná už tři roky, protože mi přišlo, že by to s tím mohlo souviset. Oliver zamyšleně přikyvoval a pak pronesl: „Tohle může znamenat jediné. Ty jsi ten, o kterém se mu pořád zdá. Říká, že toho anděla nemůže vymazat z hlavy.“

Jako by mi dal ránu pěstí do břicha. To není možné. Jak o mě může dlouhodobě snít? Já ho před pár dny ještě neznal. Tady je něco moc špatně.