„To mi musíš vysvětlit. Jsem si téměř jistý, že jsem Eliase poprvé potkal teprve před pár dny. Jak by o mě mohl snít tak dlouho?“

„Snažím se, ale moc prostoru jsem zatím nedostal. Neznám všechna fakta, překvapivě si mi Elias nevylévá srdce, co ale vím je, že Elias před třemi lety potkal nějakého muže a ten ho okouzlil tak, jako ještě nikdy nikdo, včetně mě. Chce to zažít znovu. Proto taky spí s kdekým. Doufá, že to prožije znovu.“

„A ten někdo mám být jako já? To je přitažené za vlasy.“

„Právě naopak, je to celkem rozumné vysvětlení. Elias a já, jsme spolu už docela dlouho a on ještě nikdy nikomu nenabídl, že mě pustí k vodě. Docela mi to lichotilo, vzhledem k tomu, že Elias si nikdy nevybírá špatně, ale teď vím, že jsem se radoval předčasně,“ zašklebil se Oliver, ale pořád jsem z něj necítil vztek a to mě zmátlo. Neměl by být vzteklý?

„Ale já ho odmítl,“ zdůraznil jsem pro případ, že by to nebylo jasné.

Oliver se usmál. „Myslím, že tím sotva něco změníš. Pro mě tahle hra už skončila.“

„Tohle je poraženecký přístup.“

„Tohle je realistický přístup. Naštěstí jsem se do něj nezamiloval. To bych to měl horší. Takhle si budu muset akorát najít jiného sponzora,“ pronesl klidně a mě skoro zamrazilo. Bylo to chladné prohlášení a donutilo mě přemýšlet nad tím, kolik z Mayiných slov a jeho vypočítavosti bylo pravdivých.

„Zase ten překvapený výraz. Elias se ke mně vždycky vracel, protože jsem ho nikdy nezatěžoval city. Moc dobře věděl, že ho opustím, pokud mi nezaplatí a bavila ho ta nejistota, protože nikdy si nemohl být jistý, že vyhraje dost peněz. Ale to je všechno. A já potřeboval jeho peníze, abych mohl Claře dát život, jaký si zaslouží.“

„Pokud je to tak, možná bys měl promluvit s otcem. Všichni vědí, že je bohatý jako sám Krésus.“

„Ten mě nechce ani vidět.“

„To si nemyslím. Podle mě má o tebe starost.“

„Jak jsme se dostali od Eliase k mému otci?“

„Úplně jednoduše. A nezamlouvej to.“

„Já? Jediný, kdo tady něco zamlouvá, jsi ty. Původní téma byl totiž Elias a ty se od něj snažíš odvrátit tím, že vytahuješ mého otce.“

„Dobře, možná máš pravdu, ale to neznamená, že bychom tvého otce měli zanedbávat.“

„Jak by k tomu chudáček přišel, že?“

„Přesně tak,“ zasmál jsem. Chvíli jsme na sebe pobaveně hleděli beze slova.

„Je to zvláštní. Měl bych tě nesnášet, protože jsi mi značně zkomplikoval život, ale spíš jsi mi docela sympatický.“

„To se mi docela ulevilo. Byl jsem totiž varován, že by mi od tebe mohli hrozit nebezpečí.“

„Vážně? A jaké ti taky ona dobrá duše sdělila?“

„Prý bych mohl přijít o některé části těla. Prý o ty, které bych si rád ponechal, ale nějak netuším, jaké konkrétně myslela, protože já si toužím ponechat všechny.“

„Tak to už vím o koho jde. Já totiž obvykle nože nevytahuju, ale tahle ženská dovede člověka nakrknout.“

„Je protivná, s tím souhlasím. Takže se nemusím bát o svoje tělo?“

„Rozhodně ne kvůli mému noži, to ti klidně slíbím. Ovšem pohybuješ se ve společnosti, která hladoví po pěkných tělech. Na bezpečí toho tvého bych si nevsadil.“

„To je vážně pozitivní. Z toho, jak mě pořád každý varuje, začínám mít pocit, že jste se tu do mého příchodu příšerně nudili. Jinak si nedokážu vysvětlit, že jsem tak rychle vzbudil pozornost tolika lidí.“

„Jistě, že jsme se nudili. Tahle společnost žije novinkami, a když dlouho žádné nebyly, nudila se. Teď ovšem všichni odhadují, kdo asi tak jsi a o co ti skutečně jde. Až na to přijdou nebo až se stáhneš z jejich dosahu, přestanou se o to zajímat.“

„Rozhodně tu neplánuji zůstat tak dlouho, aby na to skutečně přišli.“

„Teď mě to teprve začíná zajímat. Všichni víme, proč se Elias motá kolem tebe, ale proč ty se motáš kolem něho? To je záhada a ty tu nezůstaneš ani tak dlouho, abychom na to přišli?“

„Pokusím se o to. Neláká mě představa, že někdo bude pitvat moje motivy.“

„To se ti nedivím. Ale určitě se ti nevyhne. A teď už budeš muset jít. Už mám něco domluvené.“

„To už mě vyhazuješ? Sotva jsme se spřátelili a teď tohle,“ pronesl jsem dramaticky, což na jeho tváři vyloudilo úsměv.

„Carrington na mě nepočká.“

„Tenhle chlápek? Co od tebe chce?“

„Co asi tak může chtít? Přátelské povídání to nebude.“

„Carrington? To si děláš legraci. On je...“

„Odporná ropucha. Já to vím moc dobře. Neplánoval jsem na tu schůzku s ním jít, ale situace se změnila. A on je nechutně bohatý.“

„Nejen nechutně bohatý, ale nechutný celkově. To přeci nejde,“ namítal jsem, zatímco jsme procházeli domem až k vchodovým dveřím.

„Máš lepší nápad?“

„Zajdi za otcem. Má peníze a záleží mu na tobě. Znám ho dost dlouho na to, abych to věděl.“

„Co za to?“

„Prosím?“

„Potřebuju nějakou motivaci. Nepůjdu si vyslechnout kázání jen tak.“

Překvapilo mě, že se mnou flirtuje. Elias, jeho sestra, jeho milenec, beru to všechno hákem. Já nejsem žádný anděl. Nikdy jsem nebyl.

Oliver byl asi tak vysoký jako já, tak jsem si nemusel stoupnout na špičky, aby se mi podařilo uskutečnit můj plán. Žádná dětská pusa, ale pořádně hluboký polibek, který na něj měl pořádně zapůsobit. Na mě tedy zapůsobil.

Kombinace měkkých rtů a zkušených pohybů jazykem mě vzrušovala. Nedivím se, že někdo za tohle platí. Rukama jsem prohrábl jeho oříškové vlasy a zjistil jsem, že jsou mnohem jemnější než jsem předpokládal.

Pak jsem se od něj odtáhl a do ucha jsem mu zašeptal: „A teď běž za otcem nebo o tomhle řeknu Eliasovi.“

Na Oliverově tváři se objevilo překvapení, které vystřídalo pobavení. 

 

Na jeho odpověď už jsem nečekal, rychle jsem vyklouzl ze dveří a nastoupil do kočáru čekajícího nedaleko.

Málem jsem prodělal infarkt, když jsem se podíval do Eliasovy tváře. Překvapilo mě, že sedí v mém kočáře.

„Co tady děláš?“

„Nudím se.“

„Proč zrovna tady?“

„Měl jsem cestu kolem a poznal jsem znak Stantonů. To ale není moc zajímavé. Spíš co ty tady děláš?“

Zaklepal jsem na stěnu kočáru a ten se rozjel. Pak jsem se obrátil k Eliasovi.

„Jedu domů.“

„To by mě nenapadlo. Tak se tedy zeptám jinak. Co jsi tam dělal?“

„Ty nevíš, kdo tam bydlí?“

„Měl bych to snad vědět?“

„Předpokládal jsem, že víš, kde Oliver bydlí.“

Elias se na mě díval, jako by mi právě narostla druhá hlava.

„Oliver tam bydlí?“

„Neřekl jsem to snad?“

„A jak ty to víš?“

„Včera v noci,“ začal jsem, když mi došlo, jak špatně to zní.

„To začíná být vážně zajímavé. Co jsi dělal s Oliverem včera v noci?“ zeptal se Elias a v hlase měl nezvyklý chlad.

„Vůbec nic. Včera v noci, když jsem běžel domů, narazil jsem na lupiče. Mířil na mě pistolí a chtěl peníze, které jsem nechal u tebe doma. Kdyby tam nepřišel, já bych tady dneska neseděl.“

Elias zbledl a vypadal, jako by měl každou chvíli omdlít, což mi k němu ale nesedělo. Naštěstí opravdu neomdlel, za což jsem byl vděčný, protože někam ho přemístit by mohl být problém.

„Ale jsem v pořádku,“ dodal jsem po chvíli.

„Promiň, že jsem byl tak nepříjemný, netušil jsem...“

„To je v pořádku. A přestaň se tvářit tak šokovaně. Já jako přepadený bych na takový výraz měl právo, ty ale ne.“

„Jak si přeješ,“ odpověděl na tváři se mu usadil úsměv, což bylo přesně to, o co mi šlo.

„A proč doopravdy sedíš v tomhle kočáře? Kdyby šlo jen o to, kontrolovat s kým se stýkám, už bys mohl dávno jít, protože jsem ti to řekl.“

„Třeba mě napadlo, že bychom spolu mohli strávit nějaký čas.“

„Jako teď v kočáře těch deset minut, které zabere pět set metrů k mému domu?“

„Ne, ale třeba dnes dopoledne. Co bys řekl projížďce?“

„To by šlo. Sejdeme se v parku?“

„Ano. Vyhovovalo by ti v devět hodin?“

„Zatím nic v programu nemám,“ odpověděl, když kočár zastavil. 

 

Oba jsem vystoupili a Elias šel svou cestu, zatímco já se vrátil domů. Tam mě čekala Anna s rukama v bok a rozhněvaným výrazem.

„Prý se zaplétáš s podivnými lidmi. Dokonce sis vzal peníze od nějaké opravdu divné ženské. Kdo je lady Chatterleyová a za co ti zaplatila?“

„Podívej se, Anno, jak bych to jen řekl, ono jde...“

„Nezkoušej mi lhát, Dominiku, víš, že to poznám.“

„Od koho mám peníze je moje věc.“

„Co prosím?“

„Ty se mi taky nesvěřuješ. Kdo je ten tvůj Alan a jak dlouho ho vlastně znáš? Chceš si ho vzít a já ani neznám jeho příjmení.“

„Alan s tímhle nemá nic společného.“

„Konkrétně Alan ne, ale jde tu o princip.“

„Soustřeď se na to důležité. Mám o tebe jenom starost. Nechci, abys skončil špatně.“

„To se nestane.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

To Annu uklidnilo. Posnídali jsme spolu, protože mě už začalo kručet v břiše a smáli jsme se jako za starých časů. Lady Chatterleyové a Alanovi jsme se v rozhovoru radši vyhýbali, abychom se znovu nechytli. Tušil jsem, že nás tohle téma ještě čeká, ale nechtělo se mi to řešit právě teď.

 

O několik hodin později už jsem seděl na svém grošákovi na samém okraji Hyde parku a netrpělivě jsem vyhlížel Eliase. Kde je? Co mu tak trvá?

Čekal jsem půl hodiny a pořád nic. Začínal jsem mít pořádný vztek. Dělá si ze mě snad legraci? Kdo si myslí, že je? Pozval mě a pak se neráčí ukázat. Chystal jsem se otočit koně a odjet, když mě zastavil hlas, který už jsem párkrát slyšel.

„Kam ten spěch?“

Otočil jsem se za hlasem, který jsem snadno poznal, ale zatím jsem ho nedokázal přiřadit k žádné určité tváři a to sice hlas lorda Chatterleye.

Jeho vzhled mě překvapil. Představoval jsem si ho jinak. Ani ve snu by mě napadlo, že lord Chatterley bude mít oválný hladký obličej bez jediného kazu rámovaný polodlouhými zrzavými vlasy, které se neuspořádaně kroutily. V jezdeckém obleku vynikala jeho štíhlá postava. Čekal jsem někoho většího a mohutnějšího.

„Vracím se domů.“

„Už vás omrzelo čekat na Eliase?“

„Jak víte, že tu čekám zrovna na něj?“

„Zaslechl jsem, jak se dohaduje s May. Prý už vám slíbil vyjížďku. Posílá vám tedy svou omluvu,“ řekl a podal mi lístek.

Elias se omlouval, že nemůže přijet, protože jeho strýc se rozhodl oženit s nějakou těhotnou venkovankou.

To je tragédie. Dohoda přece zní, že budu mít pokoj, až zdědí titul. Jestli ho nezdědí, co budu dělat?

„Nešťastná novina, což?“

„To tedy. Děkuji za to, že jste mě informoval.“

„Ještě neodjíždějte. Mohli bychom tuhle chvíli využít a promluvit si. Přece jen jste tu kvůli projížďce, ne?“

„Dobře tedy,“ souhlasil jsem zvědavý, co mi tak může chtít. Připojil jsem se tedy k jeho boku. Chvíli jsme vedle sebe jeli mlčky, než promluvil.

„Možná, že jste už tuhle otázku slyšel, přesto se musím zeptat. Co máte s mojí ženou?“

„Na tuhle otázku už se mě ptal Elias. Já s ní nespím.“

„Tomu se těžko věří, když se v pět ráno plíží z vašeho domu.“

„Za to můžete vy.“

„Prosím? Já mohu za to, že má žena leze do vaší postele?“

„Přišla se zeptat, proč vy máte modřinu a Elias, jak to jen řekla, přechází po pokoji jako lev v kleci. Hučela do mě tak dlouho, dokud jsem jí neodpověděl.“

„To opravdu zní jako moje žena. Nevím ale jestli tomu mám věřit.“

„Nic jiného vám nezbývá. Je to přece jen vaše žena a právě vy byste ji měl znát nejlépe, není liž pravda?“

„Kéž bych ji znal. Ale ona je jako hladina jezera. Vidíme jen to, co je na povrchu, ale co je v hlubinách zůstává skryto.“

„Musíte se líp dívat. Troufám si tvrdit, že touží po něžném zacházení.“

„A to víte jak?“

„Něco mi naznačila, když jsem ji políbil.“

„Prosím?“

„Políbil jsem ji já a ona se příkladně bránila jako správná ženuška.“

„To se mi opravdu ulevilo,“ pronesl ironicky.

„Jak se můžete tak klidně přiznat?“ dodal po chvíli.

„Jednoduše. Co vy s tím asi uděláte? Můžete mě vyzvat na souboj, ale vaše žena vás pravděpodobně zabije dřív, než k tomu souboji dojde. Také na ni můžete uhodit, ale tím asi nezlepšíte vzájemné vztahy.“

„Jste proklatě upřímný.“

„Já vím. Nezlobte se na mě, ale pro dnešek vás opustím. Mám už vaší společnosti tak akorát dost. Sbohem, lorde Chatterleyi,“ rozloučil jsem se a odpojil se od něj. Díval se na mě překvapeně, ale mě to bylo jedno. 

 

Vrátil jsem se domů a místo toho, abych dělal něco užitečného, zíral jsem do plamenů se sklenicí whiskey v rukou. Mírně otupělý jsem se vracel do svého pokoje.

Tam mě čekalo opravdu velké překvapení. Na mém loži klečela Lady Chatterleyová v košilce z černé krajky, která mnoho nezahalovala. Jako druhá kůže přiléhala krajka k jejímu štíhlému tělu, které bylo plnější jenom na těch správných místech.

Několikrát jsem si rukama protřel oči, abych se zbavil té vidiny, ale lady Chatterleyová ne a ne zmizet.

„Co tady děláte?“

„Chci se s vámi milovat,“ pronesla tiše. Její tichá slova ale spustila bouři v mé hlavě.

Musí to být sen. Není možné, aby se tohle dělo. Nebo ano?