Netrvalo dlouho a ony kroky už byly docela blízko. Napětím jsem skoro nedýchal.

„Proč nejsi v posteli?“ houkl na ni nějaký muž, kterého jsem neviděl, ale předpokládal jsem, že to bude její manžel.

„Proč bych tam měla být, když ty se taky nenamáháš tam někdy zavítat?“

„To ti to tolik chybí? Jsi jako hárající se fena,“ odfrkl si znechuceně.

„Já jsem hárající se fena, ale poslušně sedím doma, zatímco ty, vzor všech ctností, myslíš jenom na to, jak dostat do postele mého bratra. Kdo z nás je tedy ten špatný?“

„To je správná otázka. Já jsem z nás dvou ten horší, ale ty taky nejsi svatá. Kdybys nevěděla, že bych tě za to zabil, dávno bys roztáhla nohy před synem děvky. Proti tomu jsou mé touhy ještě v pořádku. Já se je nesnažím realizovat, abys věděla.“

„Protože by z tebe Elias vymlátil duši, kdyby sis něco zkusil.“

„Vy jste opravdu povedená rodinka. Ty se mnou spát nechceš a tvůj bratr nechce, abych spal s někým jiným. Co mám tedy podle tebe dělat?“

„Pomož si sám. Já jdu spát,“ řekla a udělala několik kroků. Pak se z nějakého důvodu zastavila a já jsem nevěděl proč.

„To nebylo zrovna zdvořilé. Navíc, proč bych si měl pomáhat sám, když mám tak blízkou svou vlastní ženu?“

„Jdi ode mě, ty jeden hlupáku! Pusť mě!“ slyšel jsem ji protestovat a neuniklo mi ani šustění oblečení ani jejich supění při zápasu. Poslepu jsem se snažil najít východ z té místnosti a vrhnout se jí na pomoc.

„Přestaň ječet. Nebo vážně tolik stojíš o to, aby se Elias probral a zabil mě?“

„Ne, nechci, aby mi pomáhal. Dokážu si svoje věci vyřešit sama,“ řekla a byl to jasný vzkaz, že se do toho nemám plést, což se mi ale z celého srdce příčilo.

„Nech...ach...,“ zaslechl jsem. Posléze se chodba naplnila dvojími vzdechy a já už nebyl ani zdaleka tak znepokojen jako před chvílí. Zvláštní manželský pár se zvláštními manželskými zvyky. Přestože May protestovala, nakonec se nezdálo, že by jí jeho zacházení příliš vadilo. Byl jsem z toho poněkud zmatený. Po tom, co všechno si řekli, jsem něco takového opravdu nečekal.

„Na to že jsi žena a ještě k tomu takhle protivná, jsi pořád docela dobrá.“

„To se ovšem nedá říct o tobě.“

„Milá jako vždycky,“ řekl její manžel a já jsem si odvodil, že ty vzdalující se kroky byly jeho, což se vzápětí potvrdilo, když May posvítila do pokoje a pokynula mi, abych vylezl ven.

 

„Musím s vámi mluvit,“ vyhrkl jsem na ni, stále majíce na paměti, že se jí musím zeptat, na co si mě vlastně najala.

„Doufám, že ne o tom, co jste právě slyšel.“

„Já nebudu tvrdit, že nejsem překvapený, ovšem vy jste odmítla mou pomoc a sotva mohu předpokládat, že se to za tu chvíli změnilo.“

„Ne, nezměnilo. Nepovíte o tom Eliasovi, že ne? Do hodiny bych byla vdovou.“

„To by, soudě dle vašeho rozhovoru, nebylo nic příšerného.“

„To dozajista ne, ale Elias by šel do vězení. To nemohu dopustit.“

„Chápu. Nic neprozradím.“

„Děkuji. A teď k věci, o čem jste chtěl mluvit?“

„Jde o ty peníze.“

„Nestačí vám snad?“

„Nikoli. Přemýšlel jsem nad tím, co ve skutečnosti očekáváte, že udělám.“

„A na co jste přišel?“

„Zahrnuje udržování Eliase v bezpečné vzdálenosti od lorda Chatterleyho i sexuální služby?“

„Páni, vy se s tím tedy nepářete. Odpověď na vaši otázku se vám možná nebude líbit. Ptáte se, zda jsem vám zaplatila za to, abyste spal s mým bratrem? Ne, to jsem neudělala. Ovšem pokud se ptáte, jestli očekávám, že nakonec skončíte v jeho náruči, odpověď zní ano.“

„Ach tak. Je to kvůli jeho milenci?“

„Vy jste mi ale informovaný. Jak jste se o Oliverovi dozvěděl?“

„To je teď vedlejší. Uvažuji správně, když předpokládám, že chcete nahradit jednoho milence druhým?“

„Ano.“

„Proč?“

„Až poznáte Olivera, sám pochopíte. O to dříve se možná vrhnete do bratrovy náruče.“

„S tím bych nepočítal. Do náruče žádného muže se vrhat nebudu. Možná, že je ve vašem okolí běžné, že mají muži takové zvláštní choutky, ale já se něčeho takového účastnit nehodlám a rád přenechám Eliase jeho milenci, ať už je to, kdo je to.“

„Uvidíme. Vaše působivá řeč mě nepřesvědčila, co více, dokonce mě utvrdila v mém postoji. Moc nad tím nepřemýšlejte a pořádně si odpočiňte. Dobrou noc, lorde Stantone,“ rozloučila se se mnou a já si až v tu chvíli uvědomil, že mě dovedla až k východu. Tiše jsem se vyplížil ven a celý znavený jsem se dopotácel domů. Tam jsem se svalil na postel a zmožen všemi těmi zážitky jsem usnul, jako když mě do vody hodí.

 

Vstal jsem až kolem poledne a pomalu jsem upíjel svůj hrnek kakaa, když mi můj osobní komorník donesl zapečetěnou obálku. Zvědavě jsem ji otevřel a byl jsem příjemně překvapen. Lady Chatterleyová mě zvala na večeři a taky mi posílala manželův rozvrh. Bylo tam všechno možné, od pravidelných zasedání ve Sněmovně lordů, přes návštěvu oblíbeného karetního klubu, až po schůzku s milencem. Lady Chatterleyová měla opravdu přehled.

Lord Chatterley byl bezpochyby vytížený muž, což můj vlastní úkol dost zjednodušovalo. Měl jsem za úkol udržet Eliase mimo domov, nebo aspoň ve stavu silného alkoholového opojení (tuhle možnost jsem si přidal sám, protože myslím, že když bude opilým, těžko se pokusí již zmíněného lorda zabít, jenom tři noci z celého týdne. To se mi zamlouvalo, protože jsem se obával, že toho bude mnohem víc. Tohle znělo přinejmenším únosně. To pro začátek stačilo.

Valnou část odpoledne jsem strávil přípravou na zahradní slavnost. Tu u lady Norwoodové jsem sice promeškal, ale tuhle jsem naštěstí navštívit mohl. Ne, nejsem nijak posedlý zahradními slavnostmi, vlastně si je ani příliš neužívám, ale navštěvuji je s železnou pravidelností. Potřebuju společenské kontakty stejně nutně jako jsem potřeboval peníze. Musím si připravit půdu, aby všechno probíhalo hladce.

Z myšlenek mě vytrhl příchod mého komorníka.

„Nerad ruším, mylorde, ale pan Foster na vás čeká dole.“

„Děkuji, Ruthforde. A ještě než na to zapomenu, pošlete kočár na mé sídlo a kočí ať doručí tenhle dopis Anně. Poté ať ji přiveze sem.“

„Jak si přejete, pane.“

 

Se spokojeným úsměvem jsem se vydal po schodech dolů, abych si potřásl rukou s rodinným právníkem, panem Fosterem. Ten již netrpělivě čekal s tváří staženou obavami. Pan Foster vždy očekával to nejhorší. Byl to muž nezvykle vysoký a štíhlý, na němž byly jeho každodenní starosti s jeho klinenty znát. Přestože mu bylo něco málo přes čtyřicet, vlasy už měl silně prošedivělé a jeho tvář působila strhaně. Ovšem ani tyto nedostatky zcela nezakryly jeho přitažlivost a stále to byl jeden z nejzajímavějších mužů, které jsem kdy poznal. Šediny v jeho oříškových vlasech mu dodávaly na důstojnosti a ještě podtrhovaly ostré rysy obličeje. Tomu vévodil mohutný orlí nos, na němž seděly elegantní brýle se zlatými obroučkami, které skrývaly pronikavé hnědé oči.

Uvedl jsem ho do své pracovny a zaúkoloval jsem služebnou, aby nám přinesla čaj. Až když jsme oba seděli naproti sobě se svým šálkem a služebná opustila místnost, rozhodl jsem se mu osvětlit, proč jsem ho vlastně dal zavolat.

„Jak jsem na tom teď, pane Fostere, se splácením otcových dluhů?“

„Máte splacenou přibližně čtvrtinu. Zbývá ještě splatit tak sedm tisíc liber. Proč se ptáte?“

„Plánuji je splatit do konce týdne.“

„Jak? Sám jsem navrhoval řešení, to jste však odmítl a obávám se, že částky na správu vašich sídel omezit nemůžeme. Výnosy z nich je sice pokryjí dobře, stejně tak jako výši nákladů na reprezentaci v Londýně, ale sedm tisíc nám tu nikde nepřebývá.“

Vzal jsem do ruky onen šek a předal jsem mu ho. Byl očividně v šoku, když na něj hleděl.

„Půjčil jste si od lady Chatterleyové?“

„Ne.“

„Jak jste tedy peníze získal? Lady Chatterleyová není žádná samaritánka. Nerozdává peníze jen tak.“

„Nemusíte se bát, že bych se zapletl do něčeho nebezpečného.“

„Lady Chatterleyová je sama o sobě dost nebezpečná. O jejím manželovi nemluvě. A lord Blackburn, to je taky případ sám pro sebe. Slibte mi, že si dáte pozor.“

„To vám klidně slíbím. Ale zajímá mě, proč se jich tolik děsíte. Nezdáli se mi tak strašliví.“

„Můj syn se s nimi zapletl. Neviděl jsem ho už hodně dlouho. Jenom občas o něm slyším, ale nikdy to nejsou dobré zprávy. Proto vás ještě jednou žádám, buďte opatrný,“ požádal mě a v očích měl velký smutek, což mě donutilo mu odpřisáhnout, že budu ostražitý.

Když pan Foster odešel, aby vyřídil onu záležitost, přemýšlel jsem, jak se asi mohl jeho syn zaplést s mými novými známými. Jelikož mě ovšem nic zvláštního nenapadalo, brzy jsem to vypustil z hlavy.

 

Kolem druhé hodiny jsem se chystal na onu již zmíněnou zahradní slavnost, když mi Ruthford oznámil Eliasovu návštěvu. V hlavě se mi vynořil obraz zničeného pana Fostera a na malou chvíli jsem uvažoval, že bych se snad na jeho syna zeptal, ale poté jsem to zavrhl. Sotva by mi řekl pravdu, zvlášť pokud se jedná o něco, čím se sotva může chlubit, což byl přesně ten pocit, který jsem získal z Fosterových slov.

„Co tě sem přivádí?“

„Jen tak jsem se stavil. Navíc mi přišlo vhodné ti poděkovat za to, žes mě dopravil domů.“

„To je přeci samozřejmost.“

„Ne, to není, blonďáčku.“

„Tohle oslovení se mi nelíbí. Jmenuju se Dominik.“

„To já přeci dobře vím.“

„Tak to začni používat.“

„Počkej zvážím to...ne, to nepůjde.“

„Jak myslíš. Přišel jsi mi jenom poděkovat? Protože pokud už nic dalšího nechceš, tak není důvod se tu zdržovat.“

„Ty mě vyhazuješ?“

„Takhle jsem to neřekl. Jde o to, že se chystám na zahradní slavnost, takže odcházím a to v příštích pěti minutách.“

„Další zahradní slavnost? To je tam taková zábava? Na pár jsem už byl, ale nikdy mi to tak nepřišlo.“

„Netvrdím, že je tam zábava, ale ani sám ďábel mi nezabrání tam jít. Takže jdu a ty taky a je mi upřímně jedno kam,“ řekl jsem mu a poměrně hrubě jsem ho vystrkal z místnosti.

„Takové odhodlání se jen tak nevidí. Rozhodně si tuhle zahradní slavnost nenechám ujít. Svezeš mě nebo si mám dojít pro vlastní kočár?“

„To jsou mi otázky.“

 

Po celou cestu se ze mě Elias snažil vytáhnout, proč tam vlastně tak moc chci jít a já jsem zarytě mlčel. Varování které jsem dostal mi blikalo v hlavě a já byl pevně rozhodnutý neříkat nic. Na mě a mém životě mi příliš nezáleží, ale kdybych do toho zatáhl Annu, nikdy bych si to neodpustil.

Když nás ohlásili, spatřil jsem asi nejvíce překvapených tváří v celém svém životě. Všichni lidé jako jeden muž zdvihli zraky k Eliasovi a vytřeštili oči, jako by snad měl dvě hlavy nebo tak něco podobného. Veškerý společenský ruch na chvíli ustal a po chvíli se zase rozeběhl a každý vzrušeným hlasem sděloval svému sousedovi nějaký svůj postřeh.

Sama hostitelka, baronka Whittelsbachová, nás přišla přivítat.

„Lorde Blackburne, jaké milé překvapení, vidět vás zde. Čemu vděčíme za to, že jste nás poctil svou přízní?“ zeptala se a mě okatě ignorovala. Jen těžkou jsem se ovládl, abych neprotočil oči v sloup a uraženě neodkráčel pryč.

„Lady Whittelsbachová, rád vás opět vidím. Upřímně, neměl jsem vůbec zájem navštívit tuhle vaši slavnost, kde se beztak budu nudit, ale můj dobrý přítel lord Stanton, kterého jste si schválně ani nevšimla, mě přemluvil. Takže buďte tak laskava a omluvte se mu, já se mezitím budu nudit támhle u punče,“ řekl a nechal mě tam s ní samotnou.

Čekal jsem, že si na mě vylije vztek, ale ona se pokorně omluvila a rychle zmizela, rudá jako rak. Věděl jsem moc dobře, proč mě ignorovala, přestože mě pozvala. Tahle ženská mě neměla ráda. Nevím, co jsem jí udělal, ale třeba ona ani nepotřebuje důvod. Stejně mě pozvala, protože jsem oblíbencem lady Norwoodové a té ona si považuje.

 

Vyhledal jsem Eliase a dostal jsem od něj sklenici punče.

„Nic si z ní nedělej. Takhle zachází s každým, kdo není aspoň hrabě. Od té doby, co si její dcera jednoho chudáka hraběte vzala, má nos nahoru.“

Než jsem stačil odpovědět, vyhledala nás jiná dáma a to sice lady Norwoodová.

„Lorde Stantone, vy mě překvapujete. Jak je možné, že na mé zahradní slavnosti se objevit neuráčíte a tady k té protivné ženské přivedete jednu z nejzáhadnějších osobností Londýna?“

„Myslím, že to bude má chyba, lady Norwoodová, to já jsem včera lordu Stantonovi zabránil přijít. Doufám, že mi to odpustíte a pokud ne, tak alespoň, že to nebudete vyčítat jemu.“

„Mohla jsem předpokládat, že to bude vaše vina, protože máte všeobecně na lidi špatný vliv. Přesto vám odpouštím, ovšem pouze v případě, že navštívíte ples, který pořádám za čtrnáct dní. Budu vás oba očekávat,“ řekla a elegantně odplula.

„To je smůla. Nejenže pořád nevím, proč tu vlastně jsi, ještě jsem se nechal vtáhnout do nějakého plesu.

„Naprostá tragédie,“ zasmál jsem se.

„To tedy je, tak to laskavě nezlehčuj.“

„To bych se nikdy v životě neopovážil.“

„To určitě. Měl bys mi nabídnout nějakou kompenzaci za veškeré tohle utrpení, které kvůli tobě budu muset snést.“

„Zatím nevypadáš, že bys nějak zvlášť trpěl.“

„Zatím ne. Ale vidíš ty mladé slečny všude kolem nás. Nebude to trvat dlouho a seberou odvahu za mnou přijít. Pak se jich nezbavím a budu odsouzený zdvořile konverzovat, zatímco jejich matinky už budou sestavovat seznam svatebních hostů.“

„Tak na to si počkám.“

„Být tebou, moc se nesměju, protože na tom nebudeš o moc lépe.“

„To tedy budu. Všechny půjdou po tobě. Jaká to úleva.“

„Jsi vážně příšerný společník, takhle si dělat legraci z učiněného mučení.“

„To jsem celý já. Ale když je to tedy tak špatné, zauvažuji o té kompenzaci. Zatím se měj,“ řekl jsem a mu a vytratil jsem právě ve chvíli, kdy se na něj sesypaly jako vosy na med.

Ani jsem nevěděl, proč jsem mu tohle odpověděl. Jsem opravdu hlupák, když se s ním snažím flirtovat. Hlupák, ano, to na mě sedí. Jenže když nevzbudím jeho zvědavost a on se se mnou nebude chtít vídat, je dost dobře možné, že lady Chatterleyová si bude přát vrátit své peníze a to já si nemohu dovolit. Aspoň takhle jsem si to zdůvodnil.

Zpovzdálí jsem sledoval ty dívky, jak se koketně usmívají a jedna druhou odstrkují, aby se k němu dostaly blíž. Elias to trpěl s kamennou tváří, jenom když se jeho pohled setkal s mým, nasadil trpitelský výraz.

 

Pak jsem obrátil pohled k zahradám lady Whittelsbachové a zatoužil jsem se projít. Příroda mi tady v Londýně dost chyběla, i když tu byly parky, na můj vkus byly příliš přeplněné. Procházky tam jsem si nemohl vychutnat. A tahle překrásná zahrada se přímo nabízela. Neodolal jsem a zmizel jsem uvnitř. Ze začátku jsem narazil na několik párů, ale když jsem se dostal hlouběji, už jsem nikoho nepotkal.

Najednou po mě ale chňapla něčí ruka a mě srdce leknutím málem vyskočilo z hrudi. Muselo se mi to odrazit v obličeji, protože Elias se mému výrazu od srdce zasmál.

„Tebe jsem tu opravdu nečekal.“

„Proč ne. Myslíš, že jsi jediný, kdo se tu můžu procházet?“

„Ne, ale vzhledem k tomu, jak obsypaný jsi byl, když jsem tě viděl naposledy, jsem nevěřil tomu, že by ses dokázal dostat pryč.“

„Nemáš velkou důvěru mé schopnosti.“

„Vypadalo to jako nemožný úkol.“

„Ale vůbec ne, naopak, celkem snadno jsem se jich zbavil.“

„To máš můj obdiv.“

„Ten si můžeš nechat. Spíš by mě zajímala ta kompenzace.“

„Jen jsem žertoval.“

„Tvoje chyba, protože já na tom budu trvat.“

„Dobře a co bys tedy chtěl?

„Většinou si vybírám jako kompenzaci polibek. Ovšem vzhledem k tomu, že nejsi naivní slečinka, tak by to nebylo zrovna vhodné.“

„Nemusíš předstírat. Já to stejně vím,“ vyhrkl jsem bez přemýšlení a vážně netuším, co mě k tomu přimělo.

„Víš co?“

„O tvém vztahu k mužům.“

„Předpokládám, že to víš od May.“

„Ano.“

„Proto tě se mnou seznámila?“

„Ne, t-tak to není,“ protestoval, zatímco on se ke mně přibližoval nebezpečně blízko. Couval jsem, ale v ústupu mi zabránil vysoký živý plot.

„Jak to tedy je?“

„Já se nezajímám o muže,“ vyjekl jsem. On uvěznil mé tělo mezi svým tělem a živým plotem a jeho pohled mě doslova spaloval. Byl jsem tak fascinovaný, že jsem se nesnažil dostat se pryč.

Prsty mi přejel po hrdle a jemně zvedl mou bradu. Sklonil se ke mně blíž a mě v tu chvíli ani nenapadlo se od něj odtáhnout. Chystal jsem se přijmout, co se mělo stát. Kde se to ve mně vzalo, to jsem netušil.