Dalibor

,,Co budeme dělat? Tohle přece nemůžeme nechat jen tak.'' řeknu potichu a podívám se směrem k obýváku.

,,To nevím.'' povzdechne si Aleš.

Promnu si čelo a zhluboka vydechnu. Tohle je tedy situace. S povzdechem vezmu hrnky s čajem a jdu do obýváku za Petrou.

,,Tady máš.'' řeknu

,,Díky!'' špitne Petra.

,,Víš, měli bychom zavolat policii.'' řekne příchozí Aleš.

,,NE! Ne, není potřeba někoho volat. Vždyť se v podstatě nic nestalo.'' vyhrkne Petra.

,,Nic nestalo? Vždyť se ti někdo vloupal do bytu. Sice tvrdíš, že se ti nejspíš nic neztratilo ale to nic neznamená. Co kdybys tam byla a bylo ti ublíženo?'' řeknu.

,,Jenže jsem tam nebyla a nic se mi nestalo. Takže není třeba volat policii, ok? Nechci dělat zbytečné vlny.'' řekne Petra.

,,No dobře. Žádná policie. Ale stejně se mi to nelíbí.'' řekne Aleš.

,,Mě taky ne.'' zamračím se.

,,Kluci, nebude vám vadit pokud si půjdu lehnout? Jsem dost unavená.'' řekne Petra.

,,Ani se ti nedivím. Pojď, půjčím ti nějaké tričko na spaní.'' řeknu.

Petra

Konečně ležím v posteli. Slyším jak si jdou kluci taky lehnout. Po chvíli uslyším bouchnutí dveří od jejich ložnice. Natáhnu se ke svým věcem a ze šatů vytáhnu krabičku s prstýnkem z bílého zlata. Polknu. Vím, kdo má vloupání do mého bytu a jeho zdemolování na svědomí. Tenhle prstýnek je vzkaz. Z očí mi začnou téct slzy. Co mám dělat? Do svého bytu se vrátit nemohu. Zůstanu-lí tady, ohrozím kluky. Tudíž mi zbývá jen jediná možnost. Nastavím si budíka na 5:00 ráno. Zachumlám se do peřiny a pláčem se ukolébám ke spánku.

Budík se rozezní. Urychleně ho zaklapnu a zaposlouchám se. Nic, ticho. Bezva, kluci ještě spí. Ze svých šatů vydoluju mobil a vytočím číslo na taxi službu. Objednám si taxi na 6:00. Poté se potichu přesunu do koupelny, kde provedu ranní hygienu a obleču se do šatů. Ovšem bez křídel. Ty bohužel musím nechat zde. Z koupelny co nejpotišeji přejdu do kuchyně, kde napíšu vzkaz.

Naposledy si vzkaz pročtu a položím ho na kuchyňskou linku. Potichu seběhnu ven na ulici, kde čekám na objednané taxi.

,,Tak kampak to bude slečinko?'' zeptá se mě taxikář, hned jak nasednu.

Nadiktuju adresu. Opřu si hlavu o okýnko a přes slzy sleduju ubýhající krajinu.

,,Jste v pořádku, slečinko?'' zeptá se mě taxikář po chvíli.

,,Ano. Jen rodinné pronlémy.'' smutně se pousměju a posmrknu. Sakra, zapomněla jsem s kapesníky.

,,Chápu.'' řekne taxikář a soucitně se na mě podívá skrz zrcátko.

,,Nate.'' řekne, sáhne do přihrádky a podá mi balíček kapesníků.

,,Díky!'' hlesnu a vysmrkám se.

Zbytek cesty proběhne v tichosti.

,,Tak jsme tady, slečinko.'' oznámí taxikář po dvouhodinové jízdě.

Jen přikývnu a zaplatím. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, rozloučím se a vystoupím. Ovšem mám sto chutí nasednout zpátky a odjet někam hodně daleko. Silou vůle donutím své nohy, které mám jako z olova, k pohybu. Přejdu k masivní bráně a zazvoním na zvonek.

,,Uveďte své jméno a účel návštěvy.'' ozve se z mluvítka.

,,Petra Le Breux.'' řeknu.

,,Prosím, zadejte své heslo.'' ozve se z mluvítka a vyjede malá klávesnice.

Vyťukám své heslo a brána se pomalu otevře. Pohlédnu na obrovskou vilu a po dlouhé příjezdové cestě se vydám ke vchodovým dveřím. Ty se otevřou ve chvíli kdy k nim dojdu.

,,Vítejte slečno.'' řekne vrátný a usměje se na mě.

,,Děkuji Jakube.Předpokládám, že jsem očekávána.'' řeknu a úsměv mu smutně vrátím.

Jakub přikývne.

,,V přijímacím salonku, slečno.'' řekne.

Kývnu a vydám se do přijímacího salonku. Otevřu dveře a stanu tváří v tvář svému otci.