O několik měsíců později

Dalibor

Hledím do země, poslouchám proslov a snažím se zadržet slzy. Aleš vedle mě nepokrytě vzlyká a stejně tak i desítky lidí, co sem přišli. Po proslovu se spustí hudba a 6 mužů vezme rakev na ramena. My i ostatní se zařadíme do průvodu a jdeme k otevřenému hrobu, do kterého zřízenci pomalu spouští rakev. Vezmu plačícího Aleše kolem ramen a pomalu odcházíme.

,,Nemůžu tomu uvěřit. Tohle se nemělo stát.'' vzlyká Aleš.

Povzdechnu si a nastartuju auto. Dojedeme do restaurace, kde se uskuteční smuteční hostina. Vejdeme dovnitř a posadíme se na naše místa. Pomalu se scházejí i ostatní smuteční hosté. Když už jsou tu všichni, jeden muž povstane a odkašle si.

,,Dámy a pánové, drazí pozůstalí. Dnes jsme se rozloučili s jedním úžasným člověkem. Tato mladá žena zůstane navždy v našich srdcích. Laskavá, vždy ochotná pomoct, se smyslem pro humor, to jsou slova, která ji vystihují. Její tělo bylo vráceno zemi, ze které vzniklo a její duše odešla tam, kam za ní nikdo z nás nemůže. Pevně věřím, že na nás její duch bude dohlížet a chránit nás. Proto nepodléhejme smutku a žijme dál tak, jak jsme žili dodnes. Bude to těžké, protože nám bude velmi chybět a jen čas tyto bolestivé rány otupí. Takže pozvedněme sklenice a připijme na její počest.''

,,Na její počest.'' řekneme všichni sborem a připijeme si.

Znovu se usadíme a obsluha nám přinese jídlo. Napíchnu na vidličku kousek brambory a vložím do úst. Stěží polknu. Položím příbor a pohlédnu na Aleše vedle mě. Ten hledí do svého talíře, aniž by se svého jídla byť jen dotkl.

,,Chceš jít domů?'' zeptám se ho potichu.

Jen přikývne. Odsuneme se od stolu a chystáme se odejít.

,,Pánové nebudou?'' zeptá se nás procházející servírka.

,,Omlouváme se ale nemáme teď na jídlo ani pomyšlení.'' pokusím se na ni usmát.

,,Jistě. To chápu. Tak chvilinku vydržte a já vám to jídlo zabalím. Můžete si ho pak sníst až budete mít chuť.'' pousměje se servírka.

,,Dobře.'' přikývnu a ještě se s Alešem na chvilku posadíme.

Po chvilce servírka přinese zabalené jídlo a my konečně můžeme odejít.

Aleš

Konečně jsme doma. Sednu si v obýváku na pohovku a zachumlám se do deky. Znovu mi začnou téct slzy z očí. Proč ona? Proč? Dalibor si sedne vedle mě a přitáhne si mě do náruče. Nic neříká, jen mě drží. Jsem za to rád. Najednou se přede mnou objeví šálek s čajem.

,,Bylinkový.'' poznamenám po vdechnutí vůně a vezmu ho do rukou.

Upiju a vděčně pohlédnu na rusalku sedící v křesle.

,,Je mi tvé mámy líto.'' řekne Petra.

,,Děkuju! Teď užji alespoň nic nebolí. Nemusí chodit na ozařování ani trpět kvůli chemoterapiím.'' řeknu. ,,Ale kdy to přestane bolet?'' zeptám se.

,,Nepřestane. Bude to bolet pořád, jen ta bolest bude menší a menší a nakonec si na ni zvykneš a naučíš se s ní žít.'' řekne Petra.

,,Půjdu si lehnout.'' řeknu.

Mámu mi sice nic nenahradí ale mám skvělého přítele a bezva kamarádku a vím, že tihle dva budou stát pokaždé za mnou a podrží mě, kdykoli to bude potřeba. A já zase podržím je. Ne vždy vše vyjde tak jak chceme ale o tom život je.

Konec