,,Jste si to skutečně užívali.'' řekne Petra s úsměvem, když jsme doprohlíželi všechny fotky a videa z dovolené a dovyprávěli naše zážitky.

,,To teda nenudili.'' řeknu a upiju ze své sklenice.

,,Bylo to skvělý. Ani se nám nechtělo zpátky.'' přizná Aleš a všichni se zasmějeme.

,,A nechceš si sundat ten kostým? Vždyť se v něm musíš smažit.'' řekne Aleš.

,,Neboj, je prodyšný.'' zasměje se Petra.

,,Aha. Ale stejně. Mumie na letišti. Se divím, že nejsi v novinách.'' uchechtnu se a vzápětí mi do obličeje přiletí polštář.

,,Héj!'' vyjeknu a hodím polštář zpátky. Netrvá dlouho a rozpoutá se divoká polštářová bitva. Po hodině máme dost a padneme udýchaní do křesel.

,,Jo, málem bychom zapomněli. Něco jsme ti dovezli.'' řekne Aleš a odběhne do ložnice.

Po chvilce přiběhne a podá Petře větší krabičku. Ta ji zvědavě otevře.

,,Teda kluci. To je nádhera.'' vydechne, když spatří náhrdelník z mušlí a korálků se žraločím zubem uprostřed.

S Alešem se na sebe usmějeme. To je snad poprvé, co jsme Petru zaskočili.

,,Jsme rádi, že se ti líbí. A ten zub našel Dalibor při potápění.'' řekne Aleš.

Petra se jen usměje. Ale ten úsměv se mi nelíbí. Není ani veselý ani upřímný, spíš umělý a nucený.

,,Díky kluci. Je opravdu krásný. Ale už bych měla jít, určitě jste unavení.'' řekne Petra.

,,Jak chceš, ale klidně můžeš ještě zůstat.'' řeknu a Aleš přikyvuje.

,,Půjdu. Vy si pořádně odpočiňte. Čau!'' řekne Petra a už jí není.

,,Tak tohle bylo divný.'' řeknu.

,,To teda.'' řekne Aleš.

Petra

Dojdu domů a zhroutím se na pohovku v obýváku. Znovu se podívám na náhrdelník od kluků. Mívala jsem podobný. Znovu se mi hlavou začnou prohánět vzpomínky na minulost. Ne, nechci vzpomínat. Už když mi bylo 17, tak jsem se zařekla, že za minulostí udělám tlustou čáru, přestěhovala jsem se, našla Aleše s Daliborem a začala žít svůj život.

Položím náhrdelník na stolek, přitáhnu si kolena k hrudi a obejmu se. Zavřu oči, začnu zhluboka dýchat a snažím se uklidnit. Možná bych klukům měla o své minulosti říct. Ne, neřeknu. Mohli by se mnou přestat kamarádit. Nechci o ně přijít.

Otevřu oči. Kdy se setmělo? Přejdu do kuchyně a kouknu na hodiny. Deset hodin večer. No to vysvětluje tu tmu. Asi jsem usnula. Natočím si sklenici vody a vypiju ji. Odložím sklenici a vrátím se do obýváku. Zrak mi padne na náhrdelník. Jen trpce semknu rty, náhrdelník odnesu do ložnice a přidám ho k ostatním.

Převléknu se do pyžama a posadím se na parapet u okna. Hledím z okna a hlavou mi lítá jedna myšlenka za druhou. Nechám je. Téměř bez hnutí takhle sedím až do rána.