Petra

 

Prý nový typ reklamy. Jsem fakt dobrá. Možná bych se měla stát herečkou. Uchechtnu se a hledám klíče. Konečně je najdu a chci otevřít dveře, když v tom si všimnu, že jsou pootevřené. To není možné, nikdy neodejdu bez toho, abych zavřela a dokonce zamkla. Sehnu se ke klice a všimnu si, že je poškozený zámek. Zděšeně polknu. Co teď? Co mám dělat? Zhluboka se nadechnu a opatrně otevřu.

 

Bože, věšák i botník jsou povalené na zemi a botník je dokonce i rozbitý. Dokonce i obrazy jsou strhané ze zdí a rozbité.

 

Potichu dojdu ke dveřím vedoucím do obýváku. Obezřetně nakouknu. Znovu polknu. Obývák je naprosto zdemolovaný. Pohovka i křesla potrhané a rozřezané, stolek zničený, televize rozbitá, záclony strhané a roztrhané, knihovna převrácená, knihy po zemi, roztrhané a vytrhané z vazeb.

 

Vycouvám a nakouknu do kuchyně. Roztřesu se a začnu polykat slzičky. Nádobí i spotřebiče rozbité, stůl a židle zničené, kuchyňská linka poničená, skříňky vytrhané ze zdí nebo jsou od nich vytrhaná dvířka, jídlo poházené po zemi a pošlapané.

 

Z kuchyně přejdu do koupelny. Umyvadlo i skříňky vytržené ze zdí, sprchový kout zničený, mýdla, šampony, kondicionéry, tělová mléka, kartáček na zuby, zubní pasta a vše ostatní je vylité a poházené na zemi. I pračka a zrcadlo jsou rozbité. Jen vana přežila bez úhony.

 

Obejmu se a jdu do svého pokoje. Né, to né! Moje kostýmy! Už se neudržím, klesnu na kolena a začnu vzlykat. Postel vypadá jako by ji někdo rozsekal sekerou. Stolek, židle to samé a skříně to samé. Oblečení, boty, šperky i líčení je poházené na zemi.

 

V tom si všimnu, že na klice ode dveří visí malá krabička. Natáhnu k ní ruku, sundám ji a otevřu. Vyjeknu a zakryju si rukou pusu. Vyděšeně zírám na prsten, který je uvnitř krabičky. Bílé zlato, uprostřed smaragdově zelný kámen, kolem něj menší bílé kamínky.

 

Roztřeseně sáhnu pro mobil. Nevím jak, ale podaří se mi vytočit Aleše.

 

,,Ahoj! Dalibor mi právě řekl o tom tvém vtípku. Nevím, jestli se mám smát nebo být naštvaný.'' směje se do mobilu Aleš.

 

Polknu. ,,Aleši.'' vzlyknu.

 

Smích ustane.

 

,,Peťo? Co se děje?'' zní starostlivě.

 

,,Já – já'' vzlykám neschopna se pořádně vyjádřit.

 

,,Přijeďte prosím.'' vydoluju ze sebe nakonec a rozvlykám se ještě víc.

 

,,Hned jsme tam.'' řekne Aleš a mobil ztichne.

 

Aleš

 

,,DALIBORE. RYCHLE POJĎ SEM.'' zavolám na Dalibora.

 

Jsem vyděšený. Ještě nikdy se nestalo, že by Petra někomu z nás brečela do telefonu a prosila nás o pomoc.

 

,,Tady jsem. Co se děje, lásko?'' přijde Dalibor.

 

,,Musíme okamžitě za Petrou.'' vyhrknu a ženu se do chodby a soukám se do bot.

 

,,Za Petrou? Tak to ne. Já se s ní viděl před chvílí a furt jsem na ni naštvaný.'' řekne Dalíbor a založi si ruce na prsou.

 

,,Jo, jenže Petra mi právě volala. Brečela mi do telefonu a podle toho, co jsem slyšel nebyla daleko od zhroucení. Něco se stalo. Takže tam musíme jet.'' řeknu.

 

Po tomhle oznámení Dalibor vyběhne ze dveří jako kulový blesk. Celou cestu k Petře běžíme. Jen mám obavy o to, zda budou vchodové dveře otevřené. Naštěstí jsou. Vběhneme dovnitř a ženeme se k Petřinu bytu.

 

,,Panebože!'' vydechnu, když otevřu spatřím otevřené dveře a chodbu za nimi.

 

Ohlédnu se na Dalibora. Vypadá zděšeně. Opatrně vstoupíme.

 

,,Peťo?'' zavolám. Snad je v pořádku.

 

Uslyšíme vzlyky.

 

,,To jde od jejího pokoje.'' vydechne Dalibor.

 

Podíváme se po sobě a vyrazíme k Petřinu pokoji. Když k němu dorazíme, naskytne se nám hrůzný pohled. Petra klečí mezi futry, její tělo se otřásá vzlyky a po tvářích jí tečou líčením zčernalé slzy. Najednou vypadá tak křehce a zranitelně, ztraceně. Při pohledu do jejího pokoje se oba otřeseme hrůzou a šokem.

 

,,Peťo.'' vydechne Dalibor a klekne si k ní.

 

Petra k němu otočí hlavu. Chvilku vypadá zmateně, pak ovšem pozná kdo proti ní klečí a vrhne se Daliborovi do náruče.

 

,,Pojď. Půjdeme k nám.'' šeptnu a položím jí ruku na rameno.

 

Jen kývne, všichni se zvedneme a odcházíme.