Aleš

 

,,Dalibore! Pojď sem!'' zavolám, sotva si přečtu vzkaz.

 

,,Co se děje?'' zeptá se Dalibor.

 

,,Přečti si to.'' strčím mu vzkaz pod nos.

 

,,No to snad nemyslí vážně.'' vyhrkne Dalíbor, když vzkaz dočetl.

 

,,Nejspíš myslí. A podle mě to tentokrát není žádný její vtípek. O něčem takovém by nežertovala. Alespoň myslím.'' kouknu na něj.

 

Rozhostí se ticho. Ani jeden z nás neví co říct. Dalibor se sesune na židli. Já zůstanu stát u kuchyňské linky a koukám tzv. do blba. Oba se snažíme ujasnit si co jsme se právě dozvěděli. Znovu pohlédnu na vzkaz. Prý nehledejte mě, jsem v pořádku. Pak přání abychom ji nekontaktovali. No tak to určitě. Prudce chmátnu po mobilu a hned vytočím její číslo. Dám hlasitý hovor.

 

,,Aleši?'' ozve se v mobilu nejistě.

 

,,Kde jsi? Co to má znamenat?'' vychrlím ze sebe.

 

,,To ti nemůžu říct. Jsem v pořádku, takže si o mě nemusíte dělat starosti. Ale už mi prosím nevolej. Ani ty a ani Dalibor.'' řekne Petra do telefonu a položí mi to.

 

Oba se po sobě s Daliborem podíváme. Ach Peťo, co nám to jen děláš?

 

Petra

 

Rozhlédnu se po svém starém pokoji. Zrak mi padne na oblečení položené na posteli. Formální tmavě fialové šaty, lodičky a k tomu zlatý řetízek a náušnice. Bože, jak já toto oblečení nesnáším. V slzách klesnu na postel. Po chvilce mi začne zvonit mobil. Utřu si oči, abych alespoň trochu viděla a zjistím, že mi volá Aleš. Chvilku váhám, ale nakonec hovor vezmu.

 

,,Už jsi hotová? Oběd je za okamžik.'' vejde do mého pokoje otec.

 

,,Hned budu.'' špitnu a začnu si zouvat boty.

 

Otec ke mně přijde a za bradu mi zvedne obličej.

 

,,Měla by ses opláchnout studenou vodou a zamaskovat stopy po slzách. Navíc nemáš proč brečet.'' řekne otec a pustí mě.

 

Jen přikývnu. Otec odejde a já se převleču. Poté přejdu do koupelny a opláchnu se studenou vodou. Po osušení obličeje za pomoci líčení zamaskuju stopy po slzách a opuchlé oči. Potom sejdu do jídelny, kde už je usazena celá rodina. Tzn. otec, matka a prarodiče z otcovy strany.

 

,,Dobrý den všem!'' pozdravím.

 

,,Vítej!'' přivítá mě stroze matka.

 

,,Jsem ráda, že tě zase vidím.'' usměje se na mě babička.

 

Ta jediná mě má z rodiny doopravdy ráda. Smutně se na ni pousměju. Děda mi jen pokyne na pozdrav hlavou. Přejdu ke svému místu a usadím se. V tu chvíli začnou sloužící nosit na stůl jídlo.

 

,,Abych nezapomněl. Večer budeme mít návštěvu.'' promluví u dezertu otec.

 

,,Koho?'' zeptá se děda.

 

,,Mého budoucího zetě.'' řekne otec.

 

Vyděšeně na otce pohlédnu.

 

,,Ano, ano. Tvého budoucího muže.'' podívá se na mě matka škodolibě.

 

,,A kdo to je?'' zeptám se.

 

,,Můj dlouholetý přítel a spolupracovník. Na Marcuse si vzpomínáš, doufám.'' řekne otec.

 

Hrůzou se mi stáhne hrdlo. Marcus? Vždyť je mu přes 40 a navíc svoji první ženu utýral k smrti. Bože, co budu dělat? Rozhlédnu se po ostatních. Otec i matka se na mě zlomyslně usmívají, děda se tváří vážně. Jen babička mě smutně a soucitně pozoruje. Zvednu se a uteču do pokoje, kde se zhroutím na postel a začnu vzlykat do polštáře. Po nějaké době se ozve zaklepání na dveře.

 

,,Můžu?'' nakoukne do pokoje babička.

 

Jen přikývnu. Babička vejde a posadí se ke mně.

 

,,Babi.'' vzlyknu a vrhnu se jí do náruče.

 

,,Pššš, to bude dobré holčičko.'' těší mě a hladí mě po vlasech.

 

,,Co mám dělat, babi? Vždyť ty Marcuse znáš. Víš jaký je. On … on.'' znovu se rozvlykám.

 

,,Já vím, holčičko, já vím. Sama nechápu jak z tvého otce mohl vyrůst někdo tak bezcitný a zlý. A co teprve tvá matka.'' povzdechne si babička. ,,Víš co? Promluvím s tvým dědečkem. Možná to nevypadá, ale záleží mu na tobě. A vím jistě, že si nepřeje, abys byla nešťastná.''

 

,,A ty myslíš, že to vyjde?'' podívám se na ni zoufale.

 

,,Doufám v to, holčičko.'' pousměje se na mě babička.

 

,,Babi, kdyby...kdyby to nevyšlo....mohla bys mi...pomoct jinak?'' zeptám se potichu.

 

,,Jak to myslíš, holčičko?'' zeptá se babička nechápavě.

 

Natáhnu se k nočnímu stolku a otevřu šuplík. Odendám falešné dno a vytáhnu skleněnou lahvičku, která byla ukryta pod ním. Ukážu ji babičce.

 

,,Tohle je velmi prudký jed. Kdybych vypila tuto lahvičku, tak jsem během 10 minut mrtvá. Takže pokud by se ti nepodařilo dědu přesvědčit a já byla nucena si vzít toho chlapa, tak ve svatební den mám v plánu tuto lahvičku vypít. Jediné co po tobě chci je, abys do tohoto pokoje nikoho nepustila dřív než bude pozdě.'' vysvětlím.

 

Babička se na mě šokovaně dívá.

 

,,Holčičko, tohle...tohle po mně přece nemůžeš chtít.'' vydechne.

 

,,Ten jed je velmi prudký. Bude to rychlá a bezbolestná smrt. Nebo by ses raději dívala, jak mi ten chlap ubližuje a jak trpím?'' řeknu.

 

,,Ne, to ne. To nechci. Pomůžu ti.'' řekne babička se slzami v očích.

 

,,Děkuju!'' smutně se na ni pousměju a obejmu ji.