Dva roky. Přesně dva roky a tři měsíce. Tak dlouhá doba uplynula od chvíle, co jsem naposledy viděl šéfa. Hledal jsem ho, jenomže jsem měl v hlavě, stále jeho poslední slova o tom, abych si dával pozor, takže jsem si nic moc nemohl dovolit. I tak… snažil jsem se.

„Alexi… musím s tebou mluvit,“ řekne Michal, tak vážným tónem, že vystřelím z gauče a doběhnu ke dveřím, ve kterých stojí, jako namydlený blesk.

Michal takhle nemluví, pokud to není skutečně vážné.

„Ano?“ zajímám se.

Zase to tušení. Dlouho tu nebylo.

Jako kdyby… se nočním vzduchem nesl tichý šepot mluvící o zázraku.

Naděje.

Je to už pěkných pár měsíců, co jsem jí vnímal, tak intenzivně.

„Prvně si hezky čupni, zpátky na gauč, a nalej nám něco tvrdšího k pití,“ pobídne mě a ležérně se začne zbavovat svého zimního oblečení.

Je navlečený, jako Eskymák na severním pólu. Zase takový mráz není.

Bleskurychle splním jeho požadavek, a nakonec, samým očekáváním nadsedávám na sedačce, jako pejsek čekající na vlídná slova od páníčka.

Uběhne podle mě minimálně hodina, než se Michal uráčí přijít a posadit vedle mě.

Vrhne na mě další vážný pohled a chvíli si vychutnává moji nedočkavost.

Tuším, že je něco nového…

Že třeba našli další důkazy.

Nebo třeba nalezli přímo Natana.

Co já vím.

Ale něco, se prostě stalo.

„Alexi, zítra, jde otec tvého milého sedět na doživotí,“ usměje se na mě a přihne si ze sklenky naplněné whisky.

Málem se skacím na zem.

Tak zrovna tohle jsem nečekal.

„Cože?!“ vyjeknu, až s sebou Michal cukne, a pár kapek medově zabarvené tekutiny, vychrstne na bělostný koberec.

„Sakra, kroť se trochu! Slyšíš ne? Nesu ti skvělé zprávy, vlastně se docela divím, že tu ještě sedíš. Vzhledem k tomu, jak si toho tvora, co ti poslední dva roky nedal spát, popisoval, jsem měl pocit, že je to superhrdina. Kdyby jo, tak už by tu nejspíš dávno byl, ne?“ ušklíbne se.

„Třeba ještě musí něco dodělat,“ pokrčím rameny.

Nebo na mě zapomněl.

„Jo, takže mám čekat nálet atomovky, někdy během zítřka?“ uchechtne se.

„Nevím,“ vydechnu a kopnu do sebe celý obsah skleničky.

Neviděl jsem ho dva roky a kousek.

Jak mám vědět, co má v plánu.

Zrovna on.

To už by bylo snazší najít Pandořinu skříňku, než odhadnout, co jemu se honí hlavou.

Jenomže nepřišel. Ani druhý den, a dokonce ani třetí. Najednou na mě zase dopadla ta nesnesitelná tíha, která pomalu nedovolovala mému tělu vstát z postele. Strach. Z toho, že jsem byl jen já, ten, který miloval, a taky, že možná vážně zapomněl, a někdy během své cesty za pomstou, si našel nové štěně, které teď zahrnuje svým dravým chtíčem. Nesnášel jsem ty myšlenky.

Poslední tři dny, mi připadají delší, než celé minulé dva roky, které jsem zvládal jen díky své neuhasínající naději, a taky Michalovi, který mě pokaždé, když už jsem myslel, že se prostě zhroutím, znovu nabudil.

Ale teď jen tupě civím na monitor svého počítače.

„Alexi, pojď na pivko,“ drcne mi do ramene Marek.

„Ne, dneska ne. Není mi moc dobře, půjdu domů,“ zavrtím hlavou.

V podstatě nelžu. Cítím se jako chodící malomocný. Nejsem schopen se na nic soustředit. Při každém otevření dveří, zkoumám nově příchozího. Pokaždé, když jdu ven, koukám po všech kolemjdoucích, ve snaze spatřit ho. Začínám z toho chytat tik.

Ani jsem si nevšiml, že už je tolik hodin.

„Michale?“ vyjevím se, když před hlavním vchodem do práce, potkám svého nejlepšího kámoše, který se ledabyle opírá o městskou lampu.

„Čau, jdu tě vyzvednout. Nevím, co bys byl schopen udělat. Takže jsem si řekl, že bude lepší, když tu na tebe počkám,“ usměje se a dojde až ke mně, aby mě sevřel v náručí.

„Neboj, on přijde. I když ho nemám rád, tak on by ti tohle neudělal,“ konejší mě.

„Myslíš?“ vydechnu do jeho ramene.

„Vím,“ prohlásí pevně a vtiskne mi letmý polibek na čelo, „Ale jsou toho už plné zprávy. Říkal jsem otci, že nechápu, jak mohli, celý ten proces, tak dlouho udržet pod pokličkou,“ dodá.

„Jak dlouho si to věděl?“ zeptám se vyčítavým tónem.

„No… asi měsíc. Ale nedívej se takhle, nesměl jsem ti nic říct. Nebylo od začátku jistý, jestli se to tentokrát povede. Víš, kolik předtím bylo obvinění a důkazů, které nakonec shledali jako falešné. Proto se teď snažili o to, aby to uchránili před médii. Ale vidíš, nakonec to dokázal. Jeho otec půjde do lochu. Potěšilo mě to, minimálně kvůli tobě,“ usměje se.

„Jo, je to fajn,“ kývnu.

Ani nevím, co k tomu říct.

Pořád čekám, kdy mi někdo oznámí, že je to celé jen krásný sen.

Po takové době… ani tomu nemohu uvěřit.

Dnes v noci se mi zdál sen. V tom snu jsem stál na prosluněné pláži vedle muže, kterého miluji celý svým srdcem. Když jsem se probudil, věděl jsem, že přesně tento sen jsem měl v ten den, kdy jsem ho viděl naposledy. Měl jsem pocit… déjà vu.

Zaraženě pozoruji, co se to právě odehrává v naší kanceláří.

Je nás tu dohromady deset. Všichni máme v podstatě podobnou náplň práce, týkající se, programování webových stránek všech našich poboček.

Ale takovéhle pozdvižení, jsem tu jaktěživ neviděl.

„Co se děje?“ zeptám se Marka, který jako jediný sedí u svého počítače a neběhá po kanceláři jako splašený kůň.

„Byl tady takovej děsivej vysokej chlap a hledal tě,“ řekne jen a vrhne na mě lehce vyděšený výraz.

Vysoký děsivý chlap?

Mé srdce právě vynechalo úder.

Už chápu, proč se všichni na moment zastavili, když jsem přišel.

A taky, proč měli v tu chvíli ten vyjevený výraz.

Nemusím zrovna dvakrát přemýšlet nad tím, kdo je poctil svou návštěvou.

„A kam šel?“ zeptám se.

„No, za říďou. Ale kdybys ho viděl… přiletěl sem jako tajfun. Prvně jsme si mysleli, že si spletl místnost, protože vypadal, jako fotomodel, a ti jsou o patro níže. Jenže nas všechny vyděsil svým řevem, a to ještě támhle, Milana s Tomášem, chytil pod krkem! Trval na tom, abychom tě okamžitě přivedli. Nikdo mu nemohl vysvětlit, že tu ještě nejsi, protože máš pochůzky v terénu. Být tebou, tak tam za nimi ani nechodím, nevím, co ti chce, ale vážně z něj šel strach,“ rozhovoří se a vypadá jako někdo, kdo právě hleděl do očí samotné smrti.

„V pohodě, o nic nejde, jen jsme se delší dobu neviděli, víš,“ usměji se na něj a odeberu se ke svému stolu.

Tohle vysvětlení mu nejspíš nestačilo. Ale na víc se neptal.

Nepůjdu za ním.

On si přijde sám.

Koneckonců.

Říkal, že si mě najde.

A tak jen sedím. S dechem zatajeným a srdcem bušícím, tak, až se divím, že to nikdo neslyší. Tyhle bolestivé údery v mé hrudi… dlouho jsem je nezažil. Jak zareaguju, až ho uvidím?

Dveře, od ředitelovy kanceláře, se prudce otevřou.

Sedím k nim zády, ale i tak vidím, jak se život v naší kanceláři zastavil.

Všichni jen vyděšeně zírají za mě.

Na něj.

Taky bych se hrozne rád otočil.

Ale nemohu.

Bojím se, že když to udělám, tak se rozplyne, jako pouhý přelud.

„Alexi!“ zahřmí hlas, který donutí mé tělo roztřást se, jako při cvičení na vibrační plošině, „ty malá proradná kryso! Věděl si, že první za kým půjdu, budeš ty! Měl sis sednout doma na zadek a nevytahovat paty! Musel jsem tě nahánět po celém městě!“ rozohní se, a než se naději, mé tělo se i s křeslem otočí, tak prudce, že mít slabší žaludek, zaručeně hodím šavli.

Takže, ty si sem jen tak nakráčíš, a myslíš si, že se kvůli tobě zastaví zeměkoule, šéfe?

Vytřeštěně zírám do černých očí té bestie.

Srdce mi buší jako o závod.

Dech mi uvíznul v krku.

„Neumíš mluvit?“ ušklíbne se a skloní se ke mně.

Okamžitě mě pohltí jeho omamná vůně.

Jsem zhypnotizován černými diamanty.

„Eh…“ vzmůžu se jen, a začnu lapat po vzduchu, jako ryba na suchu.

Citoslovce.

Mám je rád.

Jakmile jsem s ním, celá má slovní zásoba vezme za své.

Prostě… pfff a vykouří se mi z hlavy.

„Eh?“ zopakuje s lehkým úsměvem a skloní se ještě blíž.

Jeho nos se dotýká mého.

Kolem nás je hrobové ticho.

To raději všichni odešli? Nejspíš ne, ale celkem bych to uvítal.

„Musím chodit do práce,“ vyhrknu první věc, která mě napadne. 

„To máš pravdu. Ale tady dneska oficiálně končíš,“ ušklíbne se a jazykem lehce olízne špičku mého nosu.

Ustrnu. Zírám na ta ústa. Mrkám, jako o život, a jen díky tomu, že vím, kolik lidí je kolem nás, odolám chuti vrhnout se na něj hned, teď a tady.

Já vážně nemám rád veřejné akce.

„Čekal jsem to,“ kývnu jen.

Zase uvidím kluky.

Zase budu pracovat tam.

Bože.

Je možné cítit se tak šťastně?

„A to mě ani nepřivítáš, po takové době?“ usměje se, málem mile.

Preventivě se odsunu, tak moc, jak mi to jen opěrka židle dovolí.

Pozdě si všimnu, toho zákeřného záblesku v jeho očích.

Zapomněl jsem, s kým mám tu čest.

Ale když mi vrazí jazyk do úst, které stihnu překvapeně otevřít, veškerý můj stud vezme za své.

Dva roky… jsou dva roky.

Dlouhá doba.

Kancelář jsem opustil v rekordním čase. Prostě me odtáhnul pryč, aniž by se zabýval vyjevenými pohledy všech přítomných, včetně samotného ředitele, který jen šokovaně stál ve dveřích a vypadal stejně vyjeveně, jako zbytek osazenstva kanceláře. Jako někdo, kdo nevěří svým očím. Nedivím se, taky bych zíral, kdyby mého zaměstance, o kterém jsem si myslel, že má doma nemocnou ženu, začal vášnivě líbat chlápek, jenž ve svém více odhalujícím, než zahalujícím oděvu, připomínal porno herce. A já mu to dost intenzivně oplácel. Stydím se ještě teď. Doufám, že je nikdy nepotkám.

Vidět ho takhle… nemůžu ho jen tak nechat.

Opije se a ani se nesvlékne.

Prostě mě dotáhnul k sobě domů, a během celého večera, jsme popíjeli a mluvili o ničem. Nebo spíš, hlavně o mě. O něm, o tom co dělal, kde byl, komu ublížil... o ničem z toho nechtěl mluvit. Prý příště...pche.

Ještě teď to vstřebávám.

Bylo toho nějak hodně. Těch pocitů, které jsem ze sebe vychrlil.

Ale vidět ho, jak leží na té posteli.

Po takové době.

Jak po mě mohl chtít, abych šel spát jinam?

Nejistě si k němu přilehnu.

Spí, a když spí, vypadá najednou hrozně mile. Má klidnou tvář, kterou nezdobí, žádný pohrdlivý či sarkastický výraz, jako obvykle…

Pche, nějak rychle jsem si zvykl na jeho přítomnost.

Ale… i ta touha v jeho výrazu chybí. 

Pohne se, a ve mně by se v tu chvíli, krve nedořezal.

No… možná bych měl raději jít, koneckonců říkal, že když je opilý, mám si dávat pozor.

Nevím, co by se mohlo stát, ale tuším, že by nešel zastavit.

A já se dva roky choval jako mnich.

Jeho nálet bych nejspíš neustál.

Polehoučku začnu vstávat z toho místa, které mi najednou připadá, jako jáma lvová.

„Alexi…“ vydechne, těsně u mého levého ucha, a vzápětí ucítím, jak mě rukou přitáhne k sobě.

Vyděšeně na něj pohlédnu. Klečí za mnou.

Do háje, kdy to stihnul?

„Ty nespíš?“ vyjevím se.

Neodpoví. Místo toho mi narve jazyk až do krku.

Ne, tohle nedopadne dobře.

Musím se od něj dostat co nejdál.

Využiji momentu, kdy se mě snaží zbavit košile, a vyklouznu z ní, ve snaze dostat se z postele na pevnou zem a vzít nohy na ramena.

Bohužel mě za ruku vtáhne zpátky. Ještě chvíli křečovitě svírám roh postele…třeba se unaví…

„Alexi, já ti říkal, abys zůstal u sebe… říkal jsem ti to…“ šeptá a mě se staví do pozoru, včetně chloupků, i vlasy.

Zase jsem sám sobě naběhl. Pokaždé si naběhnu. Nikdy se nepoučím. Je jedno kolik uběhne let.

Má ruka, svírající roh postele, poleví.

Přitáhne mě k sobě a svou váhou mě uvězní pod sebou. Ještě se chvíli kroutím, ale jeho penis si najde svůj cíl, na můj vkus, až moc rychle. Přišpendlí mě k matraci, vydechnu přitom tak prudce, až jedno pírko, válející se minimálně dva metry přede mnou, odlétne kamsi pryč.

Spolu s ním, odletí i má naděje na klidnou noc.

Kde sakra vzal ten lubrikant? A jak ho dokázal použít, aniž bych to zaznamenal? A kdy se svlékl?

„Alexi…“ zašeptá a olízne mi ucho. Mým tělem rezonuje ten pocit, který miluji a nenávidím zároveň, je to strach z toho všeho, co mě čeká. Vím, co přijde.

Mučení.

Bude si mě brát, bude mě nutit, se pod ním svíjet a sténat.

Na jednu stránku se těším, jako malé děcko do kina.

Na druhou se bojím.

Tyhle pocity… chyběly mi?

„Pokaždé… ty ani nevíš… jak moc mě vzrušuješ,“ vydechne a přirazí.

Tvrdě. Nenasytně.

Bolí to, a přesto, mé boky vyrážejí jeho výpadům vstříc.

Majetnicky mě chytne kolem ramen a donutí se vytáhnout proti jeho přirážejícím bokům. Jsem prohnutý a cítím ho až břiše. Silný tlak, skoro až bolest, kterou přehlušují jen nesnesitelně příjemné vlny, které mi projíždí celým tělem, kdykoliv přirazí.

Po chvíli se vše spojí v jeden jediný pocit. V hlavě mám prázdno.

Moje sperma potřísní pelest postele. Zatím poprvé.

Druhou rukou, kterou doposud drtil můj zadek, přejde po linii mého boku, až k bradavce, kterou jemně sevře a spíš jen tak pozdraví, aby se přesunul k mému krku. Stiskne mi bradu a donutí mě otočit k němu hlavu.

„Líbej mě… chci tě cítit celého…“ řekne do mých úst.

Já se zblázním.

Tohle mé srdce prostě nemůže vydržet.

Vůbec si neumím představit, jak zítra budu chodit. Po dlouhé době uvidím kluky. Vsadím se, že se mé chůzi budou smát. A ta proradná bestie, určitě zase vyvede něco, co mě donutí stydět se, ještě víc, než dnes odpoledne v bývalé práci. Doufám, že dojdu aspoň po svých. A taky z něj chci vytáhnout, co poslední dva roky dělal.