Stojím u dveří, s jednou rukou na klice a druhou se chystám zaklepat.

Tuto pozici zaujímám už dobrých deset minut.

Za celou tu dobu jsem z kanceláře nezaslechl žádný zvuk.

Mé srdce buší tak nahlas, že pokud tam kluci jsou, určitě to slyší.

Možná si myslí, že někdo v jiném patře zatlouká hřebík.

Nemluvě o mém zuřivém nasávání vzduchu. Věřím tomu, že stát někdo přede mnou, posloužím mu svými výdechy, jako příjemný větrák.

Snažím se uklidit.

Evidentně se mi to moc nedaří.

Měl bych jít dovnitř, nicméně v tomhle stavu…

Už osm měsíců trpím neznámou chorobou… jo, skutečně se domnívám, že musím být nemocný, neboť tyhle stavy, postihující celé mé tělo, jsem nikdy předtím neměl.

Zadal jsem do Google příznaky: pocení dlaní, hlasité a rychlé bušení srdce střídané jeho zástavou, obrovského horko a jindy totální zimnice, třas všech končetin včetně hlasu, občasné mžitky před očima, strnulost těla v jedné pozici po dobu několika sekund ne-li minut, občasná neschopnost dýchání. To co mi ten internet vyflusnul, mě donutilo se objednat k obvodnímu lékaři. Nicméně, když jsem zadal příčinu: můj šéf... obvykle mi všude blikal odkaz na psychologa, nebo kartářku, jenž mi prozradí, kdo bude mým osudovým partnerem… ani jedno jsem, dle mého, nepotřeboval.

Nejspíš bych tu stál ještě hodně dlouho, kdyby někdo z druhé strany neotevřel.

A tak, aniž bych se pustil kliky, vletím spolu s dveřmi do náruče Honzovi.

Zvednu zrak „Ehm…“ začnu, ale jeho pobavený výraz mě umlčí.

„Máš jít konečně dovnitř,“ řekne jen a pracně zadržuje smích.

„Cože?“ nechápu.

„No… nad dveřmi je kamera,“ vysvětlí a kouše se do spodního rtu jako pominutý.

Fajn… tak tohle nevyšlo.

Cítím, jak rudnu.

Jakoby toho nebylo málo.

Mít schopnost teleportace, tak jsem už někde na opačném konci světa. Třeba v Austrálii.

„Šéf chtěl prvně zavolat záchranku, ale řekl jsem mu, že si nejspíš jen lehce vynervovaný, tak mě poslal, abych tě k němu… cituji: nakopal, což nemám v plánu, neboj, jen… bys asi měl jít,“ rozpovídá se, ale už neudrží vážný výraz, a s poslední slabikou, vyprskne smíchy.

Prej lehce.

Zamířím k šéfovi do kanceláře.

Motám se přitom, jako kdybych vypil tři lahve vodky.

Ne, to už bych ležel pod stolem.

Tak fajn, motám se jako po jedné lahvi.

Musím tam dojít dřív, než si to rozmyslím.

Mám přeci plán.

Najednou tu byl ten červený výstražný signál, který mi radil, abych odešel a už se nikdy nevracel. Jeho slova mi stále rezonovala v uších… „jsi můj Alexi“… jako nějaká kletba.

Huh, já jsem vážně vlezl dovnitř.

Jakej, že byl ten plán? Co jsem mu to chtěl říct?

Celých osm dní jsem každé ráno sbíral odvahu, abych sem došel. 

A teď tu skutečně jsem.

Stojím tu, zády se tisknu na dveře a přede mnou je ta šelma, která mě, už pěkných pár týdnů, mučí ve snech.

Opírá se o svůj stůl a jen mě pozoruje.

Nejsem schopen, odtrhnou zrak od jeho očí.

Jenže musím začít mluvit.

„Dobrý den,“ pozdravím třesoucím se hlasem „já… ehm… no…“ začnu a vší silou vůle se podívám jinam, jinak bych neřekl kloudnou větu „chtěl jsem se zeptat, zdali bych mohl dostat zpět svou práci?“ vyhrknu nakonec.

Takhle to rozhodně být nemělo. 

Ticho.

Ne, nepodívám se na něj, ani kdyby po mě začal házet rajčata.

Nikdy jsem si nevšiml, že by zde byly hodiny. Nicméně, teď je slyším velice zřetelně.

Kolik už uběhlo minut?

„Takže pro mě znovu chceš pracovat?“ zeptá se.

Zvuk jeho hlubokého hlasu mnou trhne.

Vážně jsem se lekl.

„Ano,“ řeknu jen a stále upírám zrak na obrovskou vázu stojící v rohu.

„Měl by ses mi dívat do očí, když se mnou mluvíš,“ uchechtne se.

Tobě se to povídá…

„Chci zase pracovat tady,“ hlesnu a obrátím svůj pohled k němu.

„Dobře,“ řekne a jeho výraz, mě donutí zadržet dech „ale… co z toho budu mít já?“ zeptá se se zlověstnými jiskřičkami v očích.

Mé tělo ochromí zlá předtucha.

V ten den jsem zaprodal duši ďáblu.

„Takže spolu chodíte?“ vyvalí Michal oči a div mu nevypadne jídlo z huby, jak mu zůstane otevřená.

„No, to přímo ne… ono spíš… je to taková zkouška,“ vysvětluji a uhýbám jeho pohledu, tak, že hypnotizuji cukřenku.

„Zkouška?“ nechápe.

„Ano, řekli jsme si, že to zkusíme, a když to nebude k tomu, tak si zase každý půjdeme po svých,“ vysvětlím.

Jo, v podstatě to tak bylo.

Hodně stručně řečeno.

Ve skutečnosti, mi ten den, nedal žádnou jinou možnost. Chytil mě pod krkem a ledovým hlasem mi oznámil, že po dobu následujících dvou měsíců jsem oficiálně jeho přítel, a pokud s ním ani poté nebudu chtít zůstat, pak mě nechá odejít, a ještě mi dá skvělé pracovní doporučení. Samozřejmě nezapomněl dodat, bez špetky pochybností, že se do něj bezhlavě zamiluji. Jeho „návrh“ mi nepřišel tak špatný. Věřil jsem tomu, že dva měsíce jsou krátká doba, a jestliže jsem vydržel minulých osm, další dva, mě nemají šanci porazit.

„Klucíí!!!“ zahlaholím a potěšeně sleduji, jak ke mně běží.

Vážně mi chyběli. Jsem hrozně rád, že můžu být zase s nimi. 

Naše objímací akce je přerušena, když mě čísi ruka, vezme zezadu za límec a odtáhne z jejich sevření.

„Přestaň se pořád se všemi cicmat!“ zahučí šéf.

Nic takového nedělám...

Má radostná nálada mě zbavila schopnosti přemýšlet.

„Ale copak, šéfe, taky chcete obejmout?“ zašveholím, a než vůbec stačím přemýšlet, stisknu ho v náručí.

Chyba…

I pírko, by bylo slyšet spadnout.

Do hajzlu.

Jeho tělo je ztuhlé.

Odtáhnu se.

„Já…ehm…“ koktám.

Jo sice jsem od včera jeho přítel…

No, měl bych se více ovládat.

Čapne mě za košili, až pár knoflíku odletí, a vrazí mi jazyk do překvapením otevřené pusy.

Můj druhý polibek s ním. V kanceláři, kde je dalších pět mužů.

Líbá líp, než si pamatuji.

Ještě pár sekund potom, co se odtáhne, lapám po kyslíku, jako kdybych strávil pět minut pod vodou.

„Od teď mě budeš takhle líbat každé ráno!“ rozkáže.

„Cože?“ vyvalím na něj oči.

„Nějakej problém?“ nakloní hlavu na stranu.

Jde z něj strach.

„Ehm, víte, nepřijde mi to jako normální…“ zbytek věty spolknu.

Je jako dítě.

O téhle stránce jeho osobnosti… přišla mi hrozně roztomilá.

Ten jeho výraz: co ti na tom jako nepřijde normální? Proč je to nenormální? Jestli mi nedáš dobrej důvod, tak ti něco udělám!

„Jsem tvůj partner! Samozřejmě, že to je normální,“ trhne rameny a bez dalšího slova odejde.

Ten!

Jak tohle jenom vysvětlím?

Právě mi byl podepsán rozsudek smrti.

„Tak mu prostě řekni, že to dělat nebudeš. Ne? A stejně… je to tvůj přítel, takže na druhou stránku, proč ti to vadí?" zeptá se Michal a zamračí se.

Už týden každé ráno líbám svého šéfa. Nebo bych měl spíše říci, svého milého?

Nikdy.

Musím si udržovat odstup, abych vůbec měl nějakou šanci dostat se z jeho spárů. Koneckonců, je to jen na pár týdnu. Snažím se to brát jako hru.

Po každé jeho puse jsem minimálně hodinu v rauši.

Jako zasraný puberťák. Ne, spíš jako feťák, co si dá jednu svou milovanou do žíly. Jo, přesně tak opojný, je jeho polibek.

To nic nemění na tom, že to není dobré, ani pro mou práci, ani pro mou reputaci. Nemluvě o zdraví…vždycky mi tak strašně buší srdce. Navíc mi doktor zjistil, že má zvýšený krevní tlak.

„Nechceš to udělat za mě?“ navrhnu.

Jen představa, že jdu za ním do kanceláře, abych mu řekl, že to dělat nebudu…

„Bože, to se ho tak bojíš?“ zasměje se.

Nejspíš by mě prostě ohnul přes stůl a ojel.

Navíc jsem kývnul na tu jeho dohodu.

No, neměl jsem moc na výběr.

„Ne, jen je to zbytečně. On je schopen nechat změnit firemní řád, a zapsat tam speciální dodatek, ve kterém zvýrazní tuhle povinnost jmenovitě mě,“ vysvětlím.

To už se neudrží a začne se smát na celé kolo.

„Neříkal jsi, že ho nesnášíš?“ podivím se jeho reakci.

„To je pravda, nemám ho rád… ale uznávám, že je to kabrňák. Jeho jednání je efektivní. Vlastně tě má přesně tam, kde chtěl. Jde na to chytře,“ směje se.

Pro mě je to tvor, který byl stvořen bohem, ale moc mu dal samotný ďábel.

„šé… fe… to… je...“ vydechuji pracně, zatímco mi jeho rty a jazyk, zatemňují mysl.

„Co?“ šeptne.

„moc,“ dořeknu.

„Proč?“ podiví se, a ještě více zrychlí tření své nohy o mé stehno.

On se vlastně ani nedotýká přímo mé erekce.

„Udělám se,“ skoro vykřiknu.

Jeho noha se zastaví.

Ucítím, jak mi rukou přejede přes kalhoty, po mé škubající se touze.

„Jen do toho,“ slyším z dálky.

Tohle je moje poprvé, kdy mi k výstřiku, stačilo jen líbání a jeden stisk.

A to jsem si myslel, že mám celkem výdrž.

Omyl.

Ne, neupsal jsem duši ďáblu. Upsal jsem se něčemu horšímu… jemu.

Sedím a zírám na tu krásu. Naše kancelář je momentálně uměleckým ateliérem.

Šéf pózuje před fotoaparátem jako dokonalý model.

Jeho chladný výraz… ty oči upírající svůdný pohled na fotografa.

Přemýšlel jsem, jestli to někdy přestane…

Natan je navigován na židli. Poslušně se posadí a na moment se na mě zadívá. Cítím v sobě ten chtíč, víc než kdy dřív.

Tak moc bych ho chtěl.

Chci cítit jeho rty na svých… chci slyšet jeho vzdechy nad sebou…

Nad sebou?

Pche.

Ten zběsilý tlukot mého srdce… kdykoliv byl poblíž… nešlo to zastavit.

„Pokud mě Alex okamžitě nepolíbí, tak nebudu pokračovat!“ vytrhne mě ze snění Natanův hlas.

Otočí se na mě asi dvacet lidí.

Cítím, jak rudnu.

On vážně…

„Prosím…“ znejistí fotograf a zadívá se na mě „mohl byste?“

Nikdy mi nebylo trapněji.

S prudkým nádechem se zvednu a zamířím k němu.

Ten jeho vítězoslavný výraz.

Jak může! Tady mezi všemi těmi lidmi!

„Šéfe, odmítám vás tady líbat, jen protože ste si to právě usmyslel!“

Vážně jsem to říkal já?

„Prostě to dodělejte. Nejde tu jen o vás, jde tu o celou firmu, tak se přestaňte chovat jako dítě!“ pokračuji a svůj hlas slyším z velké dálky.

Skutečně mluvím já?

Nezdá se mi to?

Jednolité šokované vydechnutí, všech těch lidí, mi to potvrdí. Řekl jsem to. Mám pocit, že se právě orosily skla v oknech, z toho, jak všichni lapají po vzduchu.

Jsem to ale ukázkový příklad vola.

Já ho tu veřejně kárám.

Jeho.

Tu proradnou bestii.

Co jsem si to dovolil?

S propalujícími pohledy v zádech, opustím kancelář, s výmluvou na toalety. Nechám je tam všechny v transu stát. Stihl jsem to dřív, než se probrali.

Ještě teď vidím jeho výraz.

Bože!

Měl tak vyvalené oči, až jsem chtěl natáhnout ruce, abych je zachytil, kdyby vypadly.

Neodolám a směji se na sebe do zrcadla dobrých pět minut.

To byl teda gól!

Hrozně pomalu mi docházelo, jak ohromné chyby jsem se dopustil. Zanedlouho jsem měl poznat, jaké to je, naštvat skutečnou šelmu.

„Alexi! Ty malá proradná kryso!“ zahřmí, až nadskočím, a se mnou i celý stůl. Můj pořadač na papíry spadne na zem.

Vyplašeně se rozhlížím.

Není tu, skutečně, ten řev vyšel z jeho kanceláře.

Ale znělo to tak blízko…

Je naštvaný.

Opravdu hodně moc naštvaný.

Věděl jsem to už včera, že si to odnesu, nebýt mé výmluvy na nevolnost, mohl jsem to už mít za sebou.

Kluci se na mě podívají. Jejich tváře vypadají, jako při pohřbu.

Včera jsem se smál já.

Vsadím klidně i svůj život na to, že dnes se bude smát on.

Já vím.

Tohle nebude zadarmo.

Bojím se.

A to jsem ještě nevěděl, co přijde.

Než se odhodlám navštívit to lví doupě, ještě několikrát se zhluboka nadechnu. Stačí během toho několikrát zavolat, takže na mém stole nakonec zůstane jen monitor a klávesnice. Myš visí na kabelu. Zbylé věci se válejí po zemi. Při každém jeho řevu, jsem totiž vyskočil, jako kdyby do mě stříleli.

S rukou rozklepanou tak, že by se za to nemusel stydět ani stoletý děd s Parkinsonem, otevřu dveře.

Jsem okamžitě vtáhnut dovnitř.

Ani nevím jak, a ležím půlkou těla na šéfově stole. Sako i s košilí mi prostě zmizeli a kalhoty mám srolované u kotníků.

Normálně si přijdu, jak kdybych se sem teleportoval.

Vůbec netuším, jak jsem se sem dostal tak rychle a ještě do téhle polohy.

„Takhle mě ponížit,“ ozve se za mnou a mé chloupky se ježí do pozoru rychleji, než při koupeli v severním ledovém oceánu.

Nevím, kdo koho chtěl ponížit první!

„Troufáš si,“ zasyčí blíže.

Klepu se, jak kdybych právě vylezl ze ždímačky, která měla nastavený nejvyšší výkon.

„Seš můj přítel,“ pokračuje tím děsivým tónem, a rukou mi přejede přes holá záda, od páteře až po zadek.

Ten dotek mi do zad vypálí cestu.

„Omlouvám se, ale nejsem na veřejné akce,“ řeknu a sám se divím, jak klidně zním.

„Cože?! Stydíš se za mě snad?!“ prskne.

„Ne. O to nejde. Ani o to, že jsme dva muži. Sám to nerad pozoruji u heterosexuálních párů, když se ocucávají na všelijakých místech,“ vysvětluji a klid se mi z hlasu vytrácí. Zním spíše zoufale.

„A to má být tvá výmluva?“ zavrčí a jedním tahem mě otočí čelem k sobě.

Byl bych přísahal, že měl místo očí, dva plameny.

Lehkým kopnutím do podkolení jamky, mě donutí, abych si před něj klekl.

Se srdcem až v patě, hledím na jeho vyboulený poklopec.

„Co tak koukáš! Dělej!“

Až překvapivě lehce mě chytí za hlavu a naznačí příraz.

Proberu se z transu a trhavými pohyby rozepnu zip jeho kalhot. Černé boxerky jsou mu tak těsné, až se bojím, abych je vůbec dokázal sundat.

Myslím si, že si nezasloužím žádný trest.

Navzdory tomu… vnímám, že mé tělo polévá jedna vzrušující vlna za druhou. Jsem v pozoru. A to v podstatě vůbec nic neudělal.

Nějakým zázrakem se mi podaří vysvobodit jeho úd.

Je tak velký a rovný…

Musím se ovládat. Tenhle chlap se mnou dělá neskutečné divy.

Lehce nasaji jeho žalud, ale můj plán, dráždit ho pomalu mi překazí. Zajede rukou do mých vlasů, a lehkým, ale pevným tlakem, mě donutí ho nabrat do pusy celého.

Valím oči na jeho podbřišek.

On se mi vešel do úst?

Nejhorší na tom všem je, jak mi škube v rozkroku.

Jak mě může vzrušovat takovéhle jednání, sakra?

„Ne, prostě tě ojedu!“ vydechne a hlavu mi odtáhne.  Bleskurychle mě přetočí na břicho a položí na měkký koberec.

„Ne!“ zařvu.

Ještě je brzo! Nejsem připraven!

„Ty budeš dole, nehádej se,“ prská, když se mu snažím vyprostit.

Pokouším se s ním bojovat, ale je to marné.

Jsem zoufalý.

Zoufalé chvíle žádají zoufalé činy.

A tak mě nenapadne nic lepšího…

„Prosím,“ fňuknu a zadívám se na něj, tím nejvíc smutným pohledem, jakého jsem schopen. Slzy mě pálí v očích. Nebrečím, ale určitě vypadám, že chci. Navíc jsem si jistý, že zítra nebudu schopen ani hledět před sebe, jak moc jsem kvůli tomu, abych na něj viděl, otočil hlavu.

Tohle musí zabrat.

„Ty…“ vydechne, ale jeho ruce se zastaví „Co ode mě chceš? Proč nemůžeš být celý můj?“ zeptá se, skoro zoufale, a přetočí mě na záda.

Tak tohle jsem nečekal.

Proč se tak tváří?

Ten výraz v jeho očích… proč mě to bolí?

A tehdy jsem si to poprvé skutečně uvědomil… že jsem se, i přes veškeré své snažení, do té bestie zamiloval.

„Šéfe…“ vydechnu a položím mu ruku na tvář.

Netvař se tak.

Nechci vidět takovéhle oči u své hrdé šelmičky.

„Alexi, řekni mi proč?“