Myslel jsem, že si zvyknu.

Pozoruji, jak se obléká. Je prostě nádherný, aniž by se o to snažil.

Je to vůbec možný?

Jak s tímhle člověkem mám žít? Kdykoliv ho vidím buší mi srdce jako blázen. Kdykoliv je poblíž polévá mě horko.

Nevím, jestli se s tím někdy naučím aspoň trochu pracovat. Nemůžu nad ním slintat do konce života!

Zarazí se s rozhalenou košilí a podívá se na mě. Okamžitě uhnu pohledem a vystřelím směrem ke kuchyni.

Načapal mě. Sakra!

Bohužel, chytne mě za límec a přitáhne k sobě do náruče.

„Nemůžeš se na mě vynadívat?“ čte mi myšlenky.

„Tak to není,“ lžu.

Prudce mě otočí čelem k sobě a o krok ustoupí.

„Jen se dívej jak chceš Alexi, jsem celý tvůj…“ řekne a rozpřáhne ruce.

Nechápu se. Proč miluju ze všech lidí na světe zrovna jeho? A ještě takovou dobu!

Je arogantní. Baví se tím, že jiné lidi trápí. Je exhibicionista. Vždycky musí být jen po jeho…

Ale…

Nejspíš nemusím mít žádný důvod, proč ho milovat. Prostě to tak je.

„Není třeba, už jsem viděl dost. Obleč se, musíme do práce,“ zamítnu jeho nabídku a trhnu přitom odmítavě hlavou.

Přitáhne mě k sobě „Já jsem šéf můžu přijít, kdy chci,“ usměje se a v očích mu bleskne.

Tušil jsem, že mi to nepomůže. Kdybych na něj tak nezíral, žádné prasárny by ho nenapadly.

Uvědomil jsem si, že skutečně jsem masochista. Vím, co ho vždycky tak nabudí… a stejně to pořád dělám. Jsem nenapravitelný.

„Šéfe, vážně bychom měli jít,“ snažím se dál.

„Jedna pusa,“ řekne jen.

To ti tak věřím.

Nadechnu se v odpověď, ale sevře můj spodní ret mezi své zuby.

Překvapeně zamrkám.

Dojde mu rychle, že nemám v plánu dále mluvit a okamžitě mě k sobě přitiskne.

Jednou rukou mě chytí za zadek a druhou mi zvrátí hlavu. Na chvíli se zastaví u mých rtů a jen na ně dýchá. Nosem mi přejede přes tvář a jazykem začne objíždět konturu mých úst. Pootevřu pusu. Hlasitě vydechuji.

Proč to zdržování?

Už... prosím…

„Chceš?“ usměje se škodolibě a skloní se v očekávání odpovědi. Jemný vánek z jeho úst mi hladí rty. Musím se oblíznout jako před lákajícím dezertem.

Mám tě tam, kde chtěl. Bestie.

„Jo…“ kývnu jen.

Stačí mu to.

Pro jeho polibky bych zabíjel.

„Neříkal si jedna pusa?“ odtáhnu se s vypětím všech sil, když mi jeho ruka neomylně zamíří mezi půlky.

„Vypadá to, že si to užíváš,“ ušklíbne se a přitiskne své stehno k mému pulzujícímu údu.

Dnes se nebudu hádat.

Taky umím překvapit.

Za ty dva roky… nemůžu mu hned takhle zpočátku odolávat. A hlavně ani nechci.

Věnuji mu vážný pohled a zbavím se kalhot rovnou i s boxerkami.

Otočím se k němu zády a dojdu ke stěně, o kterou se zapřu rukama a vyšpulím na něj zadek.

Alexi! Co to děláš?!

Pohlédnu za sebe a zašeptám: „Tak si mě vem.“

Právě jsem se zbláznil. Takhle se nabízet dravé zvěři…

A ještě po včerejší noci! Vždyť můžu být rád, že stojím! To byl blbej nápad lehat si k němu, když je opilý.

Jsem malátný… a přesto se tu žádostivě klepu.

Jeho šok by stal za vyfocení. Stojí tam dobré dvě minuty, než ke mně vystartuje.

„Zlobíš…“ zasyčí a položí se na má záda. Jednou rukou začne dráždit mé bradavky, zatímco druhou mi zajede do úst.

Olizuji jeho prsty, jako sladkou čokoládu.

Na mém zadečku jasně cítím jeho tvrdý penis, který se tře mezi mými půlkami a pokaždé, když se dotkne mého touhou se svírajícího otvoru, musím jeho prsty lehce zkousnout.

Nevím, kdy se mi to začalo tak líbit. Možná už od začátku?

Vyndá ruku z mých úst a zamíří přes linii mého boku až k mému zadečku. V samém očekávání se ještě více prohnu.

Už chápu, proč ho stále miluji. Proč má láska sílí den za dnem, bez ohledu na to, jestli je po mém boku nebo ne. Když se ve vztahu cítíme příliš bezpečně, může láska uvadnout. Ovšem, stačí odstranit pohodlí a začít se snažit o zachování obdivu. A já ho obdivuji. Svým způsobem.

Zasměje se. A přidá prudké plesknutí přes mou levou půlku. Mým tělem projede horko, jako spalující láva hrnoucí se ze sopky

Bojím se, že vzplanu žárem.

„Takhle se mi líbíš… proč vždycky ty drahoty?“ zašeptá a zakousne se do mého ramene ve stejnou chvíli, kdy do mě pronikne rovnou dvěma prsty.

Zase ten pocit… touha.

Přirazím svými boky k jeho prstům. Slyším, jak zamumlá, že se neudrží jestli takhle budu pokračovat.

Udělám to znova. Hýbu se proti jeho prstům. Jeho vůně mi zaplňuje chřípí a doteky mě zbavují smyslů.

„Po včerejšku… stále si vlhký,“ šeptne a jeho dech mě zašimrá na zátylku.

Divil bych se, kdyby ne.

Pokaždé je to stejné.

Svět přestane existovat.

Jsme jen on a já…. My dva.

Jazykem mi přejíždí po zádech a občas přidá bolestivé kousnutí. Vyndá své prsty, aby je vzápětí nahradil svým penisem. Věnuje pár letmých polibků mé šíji.

Další rána, která dopadne tentokrát na mou pravou půlku roztřese celé mé tělo.

Kousne mě, ale vzápětí mi to stejné místo několikrát lehce políbí.

Každou bolest, kterou vyvolá, si okamžitě vezme zpět.

Je mi vedro. Srdce mi divoce buší. 

Jsem ho plný, až po samé dno svých sil. Jeho vůně, jeho chtíče, jeho rtů, kterými zanechává citlivé stopy na mém krku a ramenech.

Přestane dráždit mé bradavky. Jednu ruku vsune pod mé bříško. Lehce mě nadzvedne, automaticky spojím nohy k sobě a snažím se nesklouznout ze stěny, o kterou se zapírám. Druhou rukou podloží můj hrudník. Pouze palci u nohou se dotýkám podlahy.

Krkolomná poloha.

Vše závisí na něm, na jeho pevném sevření. 

Jeho prudce bušísí srdce cítím na svých zádech.

Vždycky chce mít pocit moci… a já ho pokaždé nechám.

Jeho drsné dlouhé přírazy vnímám až v břiše. Třesu se. Mé tělo se pravidelně svírá v křeč kdykoliv se otře o mé citlivé místo.

„Já už…“ vydechnu a zvrátím hlavu dozadu. Ruce mi sklouznou ze stěny, zachytí mě, otočí a přehodí na sebe, aniž by ze mě úplně vyjel.

Hledíme si do očí. Jeho pohled je tak žhavý, že by roztavil i kámen. 

Začne přirážet ještě tvrději. Stahuji se kolem něj v návalu přicházejícího orgasmu. 

Zkousne mi ret a pro mě je to jako poslední třešnička na dortu. Vytrhnu mu svá ústa, až to zabolí a prudce se zakloním s výkřikem, jenž se rozléhá celou místností.

Neustává. Naopak. Nevím, jak je to možné ale ještě zrychlí. Nadhazuje si mě a zahryzne se do mé bradavky. Bolestivě usyknou a zanedlouho ucítím, jak mě naplňuje. Jeho ruce se lehce roztřesou a svaly v těle napnou, zakloní se se mnou dozadu a naposledy přirazí.

Ohňostroj.

Jsem si jistý, že jsem ho měl před očima.

Vím, že to říkám pořád, ale já to vážně nemohu vydržet.

Tahle posedlost… je silnější než já.

Bolest a slast… cukr a bič… umím si to ještě vůbec představit jinak?

S kluky se vítáme, jako kdybychom se neviděli celé století.

Natan mi kupodivu nebrání v našem objímacím ceremoniálu.

„Alexi! Chyběl si nám,“ usměje se Honza.

„Jo vy mě taky,“ kývnu a pracně zadržuji slzy.

„Ale no tak… ještě mi ho rozbrečíte! Jeho slzy patří jen mě!“ oboří se na něj šéf.

Neudržím se, začnu se smát.

Klasika.

Po chvíli se smějeme všichni, až na Natana, který nás s cigaretou u úst jen nechápavě pozoruje.

Věřím tomu, že kdyby byl trochu jiný, zaťuká si prstem na čelo.

Ale to je asi pod jeho úroveň.

Jen ta představa, jak zrovna on dělá takovéhle gesto, mě rozesměje ještě víc.

Ne on je přece moje hrdá šelmička.

Následujících čtrnáct dní jsem si náramně užíval. Být zase s ním a kluky, pro mě byl ten nejhezčí dárek k vánocům, ač ty měly nastat až za půlroku. Opět jsem se stal sám sebou. A taky se všechno vrátilo do starých kolejí. Jako kdyby vůbec žádné dva roky neuplynuly.

„Šéfe, potřebuju váš podpis,“ kývnu na něj, když se objeví ve dveřích naší kanceláře.

Věnuje mi vzteklý pohled.

Panebože proč zase?

„Můžeš si v tom udělat konečně pořádek?!“ zahřmí, až úlekem nadskočím.

Postaví se přede mě a propaluje mě pohledem.

Pod tíhou jeho očí se zavrtám hlouběji do židle.

Co má zas za problém?

„Ehm v čem?“ zeptám se nejistě.

Co vím, tak faktury a vše okolo mám v pořádku.

„Buď mi vykej, nebo tykej. Ale nestřídej to pořád! Sere mě to!“ vysvětlí a vytrhne mi papír z ruky.

Aha…

Bože, jako dítě! A co takhle třeba výlet na létajícím koberci do Disneylandu to bys nechtěl?

„V práci ti budu prostě vykat!“ našpulím rty.

A hlavně, že teď mu tykám, že.

„Ne! Nesouhlasím. Buď mi budeš vykat, nebo tykat pořád. Vyber si jen jedno. Zbytečně pak mateš mě i své okolí,“ ušklíbne se.

Cože? Dává to vůbec smysl?

Nadechnu se v odpověď. Nedovolí mi to.

Bez upozornění mě chytí vzadu za krkem a narve mi svůj chtivý jazyk do úst.

On se prostě nezmění.

Nikdy.

Nechal jsem se ukolébat vidinou klidu. Myslel jsem si, že už je konečně všem těm zdrcujícím dnům konec. Už mě přeci nemá co překvapit, říkal jsem si. Jenomže… to by nebyl život, kdyby všechno bylo jen růžové.

„Kde všichni jsou?“ vyjevím se, když přijdu z oběda a najdu v kanceláři jen Erika.

Přistiženě uhne pohledem.

Zmocní se mě neblahé tušení.

„Řekni mi to,“ požádám ho a dojdu k jeho stolu.

„Víš… já nemůžu, šéf se vrátí s kluky asi za dvě hodiny, prý ti to vysvětlí,“ uhýbá pohledem.

Cože?

A co mi jako chce vysvětlit?

Dál to z něj netahám, vím, že kdyby mohl tak mi to poví.

Ty dvě hodiny se mi zdály delší než předchozí dva roky. Byl jsem jako na trní.

„Alexi, pojď ke mně,“ ozve se za mými zády a já vyletím jako postřelený.

Byl jsem zamyšlený. Vůbec jsem si nevšiml, že přišli.

Vyrazím za ním.

Nevím, co mám dělat. Vztekat se?

Ne, nejspíš by mi to nepomohlo. Jen bych si zase zkrátil svůj život.

Brečet?

Za ty dva roky už jsem vyplýtval všechny své zásoby slz.

Být klidný a vyslechnout ho. To je asi nejlepší řešení.

Zase stojím naproti jeho stolu, jako v ředitelně.

Pozoruji jeho tvář v níž je nečitelný výraz.

Zapálí si cigaretu a věnuje mi letmý úsměv.

Mě neošálíš, šéfe.

„Alexi, můj otec je sice ve vězení. Ale jsou tací, kteří se za něj chtějí pomstít. Ještě nevím, jestli je navádí on sám, nebo je to jejich vlastní vůle, i tak, nemůžu to přehlížet,“ vysvětlí.

Neříkejte mi… on mě chce znovu opustit?

Ne! To nemůžu zvládnout!

„Zase odejdeš?“ vyhrknu a neudržím se na nohou.

Padnu na kolena.

Strach sevře mé útroby.

„Alexi!“ zvolá a přiskočí ke mně „Nikam nejdu, slyšíš? Proč myslíš na takové voloviny? Počítal jsem, že se tohle bude dít,“ konejší mě a zvedne mé třesoucí se tělo do své náruče.

„Pojď, půjdeme domů,“ zašeptá.

Nebráním se, když mě přenese ztichlou kanceláří v náručí, jako nevěstu.

Nevím, jak se kluci tvářili.

Je mi to jedno.

Jen ta myšlenka, že by zase odešel, mě srazila na dno.

I po jeho slovech… ten šok neodezněl.

On ještě není konec?

Bylo bláhové si myslet, že všechno tak snadno skončí?

Doufat, že život bude už jen růžový... přehnané touhy.

A tak si mě zase bral. Svou bestiální stránkou mě přinutil zapomenout na vše, co mě během cesty k němu domů napadlo. Donutil mě se mu oddat. Převzal nadvládnu nad celým mým světem. Nad mými myšlenkami, které patřily jen jemu.

Jsem unavený. Jen ležím stulený v jeho náručí.

Nemám pojem o čase.

„Alexi, nemusíš mít strach. Nikam nepůjdu. Budu chránit nás všechny. Neboj, nikdo nemůže být horší než můj otec. S jeho zastánci si poradím. Věříš mi?“ promluví do tiché noci.

Mám snad jinou možnost?

Utekl bych, kdybych mohl. Mé staré já by se sebralo a zmizelo.

Ale na to už je pozdě.

Jsem už někdo jiný. Nemůžu se ho vzdát.

Nikdy.

„Věřím,“ řeknu nakonec.

Musím.

Přece se říká: věř, běž a dokážeš.

A já věřím, že poběžím dál touhle cestou, jež učinila mě posedlým. Dokážu se postavit čelem téhle spalující lásce.

„Tak se přestaň strachovat můj Alexi. Patří ti mé všechno… všechno ti dám. Jsem celý tvůj. Rozumíš?“ zašeptá a pootočí mi hlavu, aby si ukořistil další polibek.

Jeho rty jsou tím nejsladším, co jsem ve svém životě poznal.

Jeho hřejivá náruč, je tím nejlepším lékem na bolest.

Jeho touha, dokáže pohltit všechno ze mě do nejmenší molekuly.

Jeho vůně je pro mě drogou.

„Rozumím… miluju tě šéfe,“ vydechnu.

Noc prozáří jeho úsměv.

Ví to.

Věděl to už od začátku.

„Seš můj Alexi,“ odpoví a sevře mě v náručí.

Jeho teplo mě pozvolna ukolébá do říše snů.

Jsem tu. Jsem s ním.

Těsně před usnutím mě napadne, že neznám větší proradnou bestii, než je on.

Skutečně věřím tomu, že to zvládnem. S ním ano.

A tak jsem se stal naprosto posedlý… Natanem. Mým bohem v rouše ďáblově.