Už chápu, proč jsem měl ten divný pocit.

Proč v poslední době vůbec neposlouchám své instinkty?

Díky tomu, tu stojím, neschopen vydat ze sebe slůvko.

„Dobrý den Alexi,“ usměje se na mě ten modrooký muž.

Vzmůžu se jen na kývnutí hlavy. Pohledem opět zabrousím na šéfa, který si mě pohrdlivě přeměřuje.

Kdybych byl Hermiona Grangerová, tak na sebe sešlu kouzlo zmizení.

„Prosím, klidně se posaďte,“ usměje se ředitel a rukou pokyne směrem k židli, jenž se nachází přesně naproti šéfovi.

Proč?

Nemyslím si, že tam takhle je normálně. Dali ji tam schválně. Přece… bych měl sedět naproti řediteli ne?

Váhavě vyrazím k nabízenému místu.

Nevšimnu si schůdku, který vede k jeho stolu, a zakopnu.

V tu chvíli, co letím vzduchem, mě napadne, že tohle taky měl v plánu.

Samozřejmě, že ne, ale i tak, mi to přijde jako nejlepší možná myšlenka.

Cestou volným pádem se podvědomě rozmáchnu rukama před sebe, ve snaze, skrýt alespoň svůj obličej, případně se něčeho, čehokoliv, zachytit.

Dopadnu s elegancí slona, díky tomu, že jsem se skutečně o něco zachytil, pouze na kolena.

Zvednu zrak.

Držím se za šéfův opasek.

Eh… taky čeho jiného bych se já, při svém neskonalém štěstí, mohl chytit, že?

Klečím před ním jako děvka, co právě hodlá vzít do úst jeho doutník. Přímo před očima mám jeho poklopec.

Nejspíš nebude zrovna málo vyvinutý.

Vážně myslím zrovna na tohle?

Poleje mě červeň.

„Ehm…omlouvám se…já…“ začnu, rozhodnut se opět postavit, ale nejsem toho schopen. Vůbec necítím kolena. Mám neblahé tušení, že kdybych se teď pokusil napřímit, tak se do dvou sekund ocitnu ve stejné pozici, možná i v horší. Třeba rovnou s rypákem v jeho rozkroku.

Ruka se šéfovým páskem se mi rozklepe.

Je naprosté ticho. Což mi vůbec nepomáhá.

„Jste v pořádku?“ probere se ředitel první a vstane.

Ta bestie nade mnou si tuhle chvíli určitě náramně užívá.

„V naprostém!“ zastaví ho šéf a čapne mě za obě ramena. Zvedne mě na nohy, které se mi podlomí, jen díky tomu, že mě drží, nespadnu. Po pár sekundách získám do kolen cit. Celou dobu mám zrak přišpendlený na svých rukách, z nichž jedna stále křečovitě svírá ten černý opasek.

Jak když se synáček drží maminčiny sukně… či spíš tátova poklopce.

„Děkuji,“ vyhrknu a zvednu zrak k těm černým očím.

Moc blízko. Tak blízko, že by stačilo jen vystrčit špičku jazykam a mohl bych ty krásné rty olíznout…

Ten posměšný výraz, jenž se mu pomalu rozlévá obličejem, jen potvrdí mé tušení.

Šéf nějakým zázrakem, umí číst myšlenky.

Ještě více se přiblíží a šeptne „Tak se znovu setkáváme… můj Alexi.“

Panebože, právě jsem dostal zásah elektrickým proudem. Škubnu s sebou.

Můj?

Odtáhne se.

„Posaď se,“ mávne rukou k židli.

Chtěl jsem utéct, hned jak jsem ho spatřil. Jenže možnost znova vidět tu nádheru… mi přimrazila nohy k podlaze.

„Můžeš nás nechat o samotě?“ zeptá se Natan a hodí pohledem ke stolu.

„Jistě,“ uchechtne se ředitel.

Než se stačím nadechnout, prosmýkne se kolem mě a zabouchne za sebou dveře.

Proč na mě do hajzlu povzbudivě mrkal?

Sakra!

Zůstal jsem tu jen s ním.

 „Jak se máš?“ zeptá se chladně.

Jako vážně…

„Ehm… celkem fajn,“ řeknu první, co mě napadne.  

Je nádherný jako vždy.

Ne, dnes mi přijde ještě víc úchvatný.

„Hodláš se stát ekonomem v téhle firmě, za tak směšné peníze?“ řekne sarkasticky a pomalu se rozejde směrem ke mně.

„No… jo,“ vydechnu a snažím se zavrtat do židle, jako krtek do své díry.

Marná snaha. Je to pořád jen židle.

Nemám kam uhnout.

Snad mě nepřišel přemlouvat, abych se vrátil.

„Hloupost!“ prskne a dvěma dlouhými kroky se ocitne přímo přede mnou, rukama se zapře o opěrátka a lehce se předkloní, mám krásný výhled na jeho nahý hrudník „než si podal výpověď, měl sis o mě zjistit víc,“ pokračuje, teď už s obličejem na pět centimetrů od mého, „protože kdybys to udělal, věděl bys, že nikde jinde práci nedostaneš,“ uchechtne se a mimoděk si olízne rty.

On a přemlouvat? Nikdy.

Nesnáším se za to, jak jsem z něj v prdeli.

Dyť já jsem se zapomněl i bát!

„Cože?“ nechápu a už se ani nesnažím dívat jinam, prostě skenuji ta ústa, aniž bych se pozastavoval nad tím, jak stupidně u toho musím vypadat.

Pravděpodobně jako nadržená puberťačka.

Hrůza.

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli je tu možnost, vypěstovat si vůči tomu muži imunitu. 

„Seš moje sekretářka Alexi. Moje! A co je mé, na to si nikdo v téhle zemi nedovolí ani pomyslet.“ Mluví potichu, z jeho dechu cítím mentol.

Nechápu to, vždyť právě dokouřil cigaretu.

„Šéfe, víte, já myslím, že mám právo na to podat výpověď. V tomhle světe existují zákony. Já mám ze zákona…“ nedopovím, neboť mi zacpe pusu svými prsty.

Proč zase?

To je nějaké jeho ujeté hobby?

Beztak jsem jediný, komu to dělá.

Nejenže voní po mentolu, jeho prsty tak i chutnají. Ten chlap se snad koupe v mátě.

Skloní se ke mně a jeho dech mě zašimrá na uchu.

„Na zákony si měl myslet, než si začal pracovat pro mě,“ šeptá a mé chloupky stoupají vstříc obloze, nikoliv z hrůzy. Klepu se jako naháč na severním pólu, avšak ne zimou, nýbrž horkem. Cítím se, jako kdybych právě navštívil vnitřek sopky, která zanedlouho vybouchne.

Rád bych mu něco odpověděl, jenže jeho ruka mi v tom brání.

Nakonec jen něco zahuhlám.

„Neřekl, jsem ti, že chci, abys mluvil!“ Přirazí mi prsty hlouběji.

Sakra.

Ten muž…

„Teď mě dobře poslouchej,“ vrčí a mezitím mi začne jednou rukou přejíždět přes sako, které mi šikovně rozevírá, „můžeš si hledat práci kdekoliv, můžeš požádat o pomoc kohokoliv. Nikde ti to nevyjde. Nakonec… se stejně vrátíš ke mně a budeš mě prosit o to, abych tě vzal zpátky.“ Kousne mě do ramene. Zabolí to.

„Takže si, můj Alexi, pamatuj jedno, tvůj osud jsem já. A osud nezměníš. Zapiš si tenhle den do deníčku. Až se vrátíš, už se nebudu držet zpátky. A tvé výmluvy, mě nezajímají.“

Mám chuť se ho zeptat, jestli snídal.

Svoji ochutnávací cestu zakončí na mojí klíční kosti, kde mě políbí. Ten jemný dotek jeho rtů, je pro mě tak nečekaný, že mi z úst výjde sten.

Druhou rukou mi přejede přes kalhoty, v místě, kde mám postavený slušně velký stan. Ten dotek, je pro mě mučící.

„Nasral si mě!“ prskne mi do obličeje.

Odtáhne se, své prsty otře do mého saka a s úšklebkem, za který by se nemusel stydět ani rozzuřený lev, ladně odkráčí z místnosti.

Jsem šťastný, že zrovna sedím.

Právě jsem byl povýšen na hlavní chod a ještě jsem se u toho málem udělal.

Následující dny jsem se dál pokoušel hledat práci. Nicméně, ta bestie měla pravdu. Kdykoliv jsem navštívil pohovor, obvykle skončil do pár minut. Pokaždé to probíhalo stejně. Usedl jsem do křesla a sledoval, jak se ti lidé na sebe rozpačitě dívají, aby mi s politování oznámili, že nejsem vhodným kandidátem. Někdy obměnili důvod… výsledek byl však stejný. Místo mi nikde nedali. Má pýcha však byla tak velká, že jsem stále nebyl ochoten zvednout svůj mobilní telefon, a zavolat svému rádoby otci.

„Tak pracuj pro mě,“ usměje se na mě Michal a spokojeně si přese mě natáhne nohy „musíme koupit nový gauč,“ zamračí se a dobré dvě minuty se vrtí, než najde přijatelnou polohu.

„Pro tebe?“ nechápu.

„Ano, budeš můj gigolo,“ řekne zcela vážně.

Kdybych neseděl, tak se skácím smíchy.

„Nesměj se! Já to myslím vážně, budeš mě sexuálně uspokojovat a já ti budu platit,“ kývá nadšeně hlavou.

„Jasně… Michale, ty seš vážně idiot,“ mávnu nad ním rukou.

Mám rád jeho bezprostřední a veselou povahu.

„Oukey, když nechceš…“ udělá na mě psí obličej.

„Panebože, posloucháš se? Seš můj kamarád a máš přítelkyni!“

„No a? Tak se s ní rozejdu,“ pokrčí rameny.

Střídá ty holky nějak moc často.

„Michale…“ vzdychnu jen. Prohlížím si ho. Je to pěkný kluk. Štíhlý a vysoký, má zelené oči a světle hnědé vlasy v moderním střihu. Takový ten týpek, který může mít každou slečnu, navíc je velmi roztomilý. Obzvlášť, když se směje. Třeba jako teď.

„Dobře Alčo, teď vážně. Já mám peněz dost… nemusíš se bát, že umřeš hlady. Na víkend jedu domů. Pořeším tvou situaci s tátou. To by bylo, aby ten tvůj šéf, měl vliv i na něj,“ rozhodne se a povzbudivě mě pohladí po rameni. Jasně vnímám jeho signály. Chtěl by… jenže od té doby, co mi řekl, že mě miluje, i když prý jen jako kamaráda, se snažím hrátkám s ním vyhýbat.

Najednou mi připadá, že bych ho tím mohl zranit.

Nevím, kdy to začalo… možná v ten den, kdy viděl šéfa. Možná už daleko dříve a já jsem to neviděl. Jedno jsem ale věděl. Nechtěl jsem mu ublížit víc, než doposud.  

„Už jedeš?“ zastavím Michala mezi dveřmi.

„Ano, neboj, promluvím si s ním o tobě,“ usměje se a lehce mě pohladí po tváři.

Proč mám v poslední době pocit, že spíš žiji se svým přítelem, a ne kamarádem?

„Nemusíš. Rozhodl jsem se, že se vrátím do kanclu k šéfovi,“ přiznám a sleduji jeho reakci.

Ruka na mé tváři ztuhne.

„To nemyslíš vážně!“ vyhrkne a přirazí mě ke zdi „Ty! Je to takovej hajzl! Proč?“

„Máš pravdu, jeho chování není zrovna předpisové, ale… nechci do toho tahat víc lidí. Prostě se vrátím, chvíli tam s ním budu. Jasně mu vysvětlím, že s ním skutečně být nechci a časem mu to určitě dojde a sám mě propustí. Vím, že jedinej důvod, proč po mě tak tvrdě jde, je, že chce prostě zasunout. Viděls ho, nejspíš se mu moc často nestává, že ho někdo odmítne několikrát po sobě,“ vysvětluji a sám si uvědomuji, jak hloupě to zní.

Mluvím páté přes deváté.

Sám nevím, co je pravda.

„Takže se s ním chceš vyspat, aby si udělal další zářez na své pažbě, a pak odejdeš?“ vyvalí na mě oči v nehraném údivu „máš ty vůbec hrdost?... nebo… je to spíš tak, že to sám tak moc chceš, až je ti to vlastně jedno?“ uhodí hřebík na hlavičku.

Jo, nejspíš jsem se prostě rozhodl rezignovat. Jedna noc… jeden sex… ještě přece nikdy nikoho nezabili ne? A navíc… já ho tak hrozně moc chci, že je to pro mě v podstatě nutnost. Celé dny toužím potom spatřit jeho tvář, jen při myšlence na něj mi tečou sliny jako psovi, když mu před pusou držíte flákotu masa. Budím se každou noc celý zpocený a jediné, co si pamatuji je, že se mi zdálo o něm. Kdykoliv ucítím vůni cigaret, nebo mentolu, tak se mi postaví…

Je přeci přirozené, že tomu chci učinit přítrž. Prostě ukojím, po čem toužím. Jen jednou okusím tu hříšnou věc, abych si navždy vryl do paměti, že přesně tohle je to, co mě může naprosto zničit. A pak se mu budu úspěšně vyhýbat, jen z prachsprostého pudu sebezáchovy.

Vážně tomu věřím?

Vážně mu bude stačit jeden sex?

Čert to vem.

„Ne, prostě si s ním chci v klidu promluvit. Přeci jen, jsme dospělí,“ zalžu po dlouhé chvíli mlčení.

Já vím, že lžu. On ví, že lžu.

Ale oba se tváříme, že je to pravda.

Jenže odhodlat se vrátit byla jedna věc. Skutečně tak učinit… to byla zas věc jiná. Vůbec jsem netušil, kolik nervů mě to ještě bude stát.