Proč?

Protože jsem nikdy nebyl dole…

Protože se vždycky vyhýbám všemu, co zavání, byť je trochu, láskou. A tohle… už jí vyloženě smrdí.

Jenže to ti nemůžu říct.

No, možná ten první důvod jo.

„Já… nejsem ještě připravený,“ vysoukám ze sebe nakonec.

Jak prozaické, že? Vlastně jsem zase nic neřekl.

„Připravený? To si jako nikdy neměl sex?“ nechápe a valí na mě své dva černé klenoty.

Aspoň, že už se netváří tak ublíženě.

„Samozřejmě že měl!“ odvětím.

Má rudá tvář to nejspíš vyvrací.

„Uděláš se moc rychle, nebo co máš za problém? “ vyjeví se.

Tenhle chlap…

Jak jsem ho mohl litovat? I když jen na sekundu.

Je jako pijavice. Přisaje se a saje a saje a saje… až svou oběť totálně vyšťaví. Na všechno potřebuje znát důvod.

„Jak jsem řekl, ještě nejsem připravený…“ být dole, jo, to jsem chtěl říct, jenže vyslovit to…

Proč mám pocit, že kdybych to řekl, tak mu tím, naženu vodu na mlýn?

Jen bych mu přihrál na smeč.

Zírá na mě, jak pětileté děcko na Teletubbies.

„Na co?“ nakloní nechápavě hlavu na stranu.

Jasně vidím, jak mu to v ní šrotuje.

„Skoro vůbec se neznáme… a taky… rande!“ vykřiknu skoro vítězně.

Tak, proč mu neposlat na mlýn rovnou mořskou vlnu, že?

Rande? A to jakože vážně?

Panebože.

„Ehm, teda… myslel jsem to tak, že… no ne, že bych jako trval na rande, já jen, že se vlastně vidíme jen v práci a taky… když spolu lidi chodí, tak se prvně poznají… je obvyklé, že na to hned nevlítnou… ehm… většinou… prostě randí a až pak… to…“

Slyším se říkat, všechny ty blbiny.

Zním jako patnáctiletá slečna, co hltá červenou knihovnu a očekává, že se provdá za prince na bílém koni.

No, nebo taky, jako někdo z minulého tisíciletí.

Do hajzlu.

Říct mu, že to prostě ještě nechci do zadku, by mě vyšlo stokrát líp.

Jak jsem se do toho mohl takhle zamotat?

 „Už tomu rozumím,“ ušklíbne se a přiloží mi dlaň na ústa.

Nemusíš to dělat. Sám slyším ty plky, co mi vychází z huby.

„Ty seš prostě jako dívka,“ pokračuje s lehce ironickým úsměvem „V tom případě… ti ukážu, jak mají vypadat pořádné námluvy! Tvá harlequinská dušička bude plesat radostí!“ řekne a zatváří se tak svůdně, že cítím, jak se mi do pozoru staví i bradavky.

Já mám vážně strach.

Mé srdce tohle nevydrží.

Jednoho krásného dne… puffff… a bude po mě.

A tak jsem se stal pavoukem, co se chytil do vlastní sítě. Má schopnost logicky uvažovat se s každým dnem, který jsem byl s ním, ztrácela. Jen jsem čekal, kdy o ní přijdu úplně.

„Alexi…“ šeptne a mě se zježí chlupy až na lýtkách.

Jak se sakra dostal za mě?

Opět přijde ta otázka…

„Řekni mi, proč nemůžeš byt celý můj?“ zeptá se, stejně jako za posledních sedm dní.

Otravuje mě s tím každé ráno, stejně jako s líbáním, které mu přestává stačit. Dokonce navýšil limit z jedné „pusy“ na dvě denně, plus dodatek.

Ano, nazval to dodatkem.

Proradná bestie.

Jestli to takhle půjde dál, budu mít z huby pračku na čůráky.

A co je horší, že mi to nevadí, tak jak by mělo.

Nevadí mi to vlastně vůbec.

Pohlédnu na něj a snažím se ze všech sil tvářit normálně.

I tak… zase pomalu červenám, jako zrající rajče.

Evidentně mu mé románové řečičky nestačily.

Nechápu to.

Co víc chce slyšet?

„No…“ začnu, ale přiloží mi prst na ústa.

„To byla jen řečnická otázka,“ ušklíbne se „dnes po práci jdeme na večeři,“ dodá.

Zase?!

A tak jsem začal zjišťovat, že ten muž má mnoho stránek, o kterých by běžný smrtelník neměl ani vědět, natož je přímo poznat. Chodil jsem s ním na snídaně, obědy i večeře. Bral mě do kina, do zoo i na zámky. Neměl jsem chvíli klidu. Neustále jsem se kvůli tomu rozčiloval, ač v hloubi duše jsem věděl, že jsem pokaždé nadšený, jako dítě, kterému bylo oznámeno, že pojede do Disneylandu. Děsilo mě to. Jenže, to nejdůležitější, mi stále unikalo. Čím víc jsem byl s ním, tím víc jsem chtěl vědět, co skutečně dělá, v těch dnech, kdy spolu s kluky, mizí z kanceláře.

„Tak, dáme si hru na pravdu," usměje se na mě Natan a položí přede mě sklenku whisky.

Tenhle druh alkoholu nesnáším, vážně to chutná jak leštěnka na boty.

Ošiju se.

Kdykoliv ho vidím s tímhle výrazem, snažím se netvářit moc hloupě. Jeho úsmívající se tvář, by se mohla ukazovat lidem, jenž trpí depresemi, či nízkým tlakem.

"Nepiješ to?" všimne si.

"Ne," přiznám.

"Od dámy se očekává, že bude mít jemnější jazýček, dáš si tedy víno?" vrhne na mě pobavený pohled.

Nejsem dáma, sakra!

Prostě to ignoruji.

On rýpe stejně automaticky jako já jím.

"Hru na pravdu?" podivím se, když přede mě položí vrchovatou sklenku vína.

"Ano, určitě máš otázky, které chceš zodpovědět," řekne a zadívá se na mě „takže ty položíš pět otázek mě, já zase tobě. To zní celkem fér ne?“ usměje se.

Směje se nějak podezřele často.

Ale...

Konečně dostanu odpovědi, alespoň na některé své otázky?

Teď?

Kolik zbývá času? Měsíc a týden?

Má vůbec cenu to zjišťovat?

Jo, má. Chci to vědět.

Co kdybych se… přeci jen… čirou náhodou… rozhodl s ním zůstat?

Měl jsem spousty otázek, ale děsily mě odpovědi. Ovšem, když se najednou naskytla možnost… nezaváhal jsem.

„Jakou práci s klukama přesně děláte?“ zeptám se a sklopím zrak k červené tekutině.

„Jsme něco jako mafiáni. Obchodujeme s drogami, občas někoho zmlátíme, trestáme ty, co nás neposlouchají… všechno co už si někdy slyšel v televizi, že zlý lidé dělaj, “ odvětí s klidem.

Věděl jsem to.

Ale zní to hůř, než jsem čekal.

Ten odměřený tón…

Má vůbec svědomí?

„Něco jako?“ podivím se.

Nejsem schopný se na něj dívat přímo.

Jen na něj občas mrknu.

Jsem hrozná srababa.

„Ano. Skutečnost je taková, že chytáme vetší ryby, které pak dáváme policii. Ne jen dealery, ale i vrahy a obchodníky s bílým masem, pasáky…. toho si byl i sám svědkem,“ připomene mi.

Právě mi spadl kámen ze srdce.

Takže není ten zlý.

Úlevně vydechnu a on mi věnuje pobavený úsměv.

Bavil se, syčák. Moc dobře věděl, co si o něm myslím.

Schválně tak mluví.

Proč si s ním, vždycky přijdu, jako obyčejná myš, kterou stíhá kočka?

Tom a Jerry hadr.

„Proč je chytáte?“

„Protože jednoho dne chci dostat za mříže svého otce.“ Při posledním slově opovržlivě ohrne ret.

„Tvůj otec…“

„Je ten všemi oblíbený a také nenáviděný politik,“ doplní.

Takže Michal měl pravdu.

Minimálně v jednom, že je jeho syn. Nicméně v tom, že za něj dělá špinavou práci, se šeredně spletl.

„Proč ho chceš dostat?“

„Protože on může za vše, co jsem udělal.“

„A co jsi udělal?“ zajímám se.

„Nic, co by si potřeboval vědět. Je to minulost, a navíc svých pět dotazů už si vyplýtval. Teď jsem na řadě já,“ usměje se škodolibě.

S tím, co mi řekl, se dalo žít. I přesto… někde v hloubi duše… jsem chtěl vědět víc. Víc o jeho minulosti. S tou rostoucí touhou po tom, být s ním, rostla i má touha ho dokonale znát.

Několikrát se prudce nadechnu.

„Fajn, ptej se,“ pobídnu ho.

„Nepotřebuji,“ pokrčí rameny.

Cože?

Nebyl to on, kdo tohle celé navrhl?

„Eh…“ vzmůžu se jen a zaraženě pozoruji, jak si v klidu zapaluje cigaretu.

„Kouříš?“ usměje se a nabídne mi.

Jakoby mě první den neviděl.

„Občas,“ kývnu a vezmu si.

„Nemáš rád kuřáky, ale sám to děláš… jsi jako ti lidé, co neodpustí nevěru, ale sami podvádějí,“ ušklíbne se.

Jak to sakra ví?

Nikdy jsem nikomu neříkal, že nemám rád kuřáky, protože by to nikdy nepochopili.

„Je ti 25 a tvoje nejoblíbenější jídlo je pizza. Máš rád horory, ale nerad se na ně díváš sám, protože se bojíš strašidel pod postelí. Tvůj kamarád je synem jednoho z nejvíc obávaných fízlů současnosti. V pokoji máš plyšáky všech rozměrů a tvarů. Velikost tvých bod je 44,“ vyjmenuje věci, z nichž za některé by se stydělo i dítě.

„Huh…“ vydechnu překvapeně.

„Už chápeš, proč se nepotřebuji na nic ptát?“ usměje se a vyfoukne mi obláček kouře do obličeje.

Jo, umí číst myšlenky.

Tušil jsem to.

„Už když si nastoupil do práce, věděl jsem o tobě vše. Nemůžu do své kanceláře zaměstnat kde koho. V ten první den, kdy jsi mě potkal na střeše, jsem jen byl zvědavý na tvou reakci. Zajímalo mě, jestli sis vůbec zjistil, s kým máš tu čest, nebo mé zdroje mluvili pravdu a tobě je to srdečně u zadku. No… ukázalo se, že druhá možnost byla správně,“ řekne pobaveně „přesně takového idiota jsem potřeboval, aby dělal tu nudnou ženskou práci,“ dodá.

Já vážně…

Nechápu, proč se mi musí líbit zrovna on.

„Když jsem jen obyčejný idiot, tak mě klidně můžete propustit a najít si jiného. Věřte, že takových je všude spousta,“ podotknu a sám slyším, jak uraženě zním.

Opravdu jako holka. Sakra.

„Mohl bych… jenže, kdo mohl tušit, že se z idiota, vyklube tak chytrý sexy mladík, jenž nedá mému srdci spát?“ řekne a nakloní se ke mně. Opět mám dokonalý výhled na jeho sličné tělo.

Cítím, jak mě polévá horko, ale v mém břiše se právě rozvířilo hejno motýlů.

Ta jeho schopnost… dostat mě do rozpaků, a zároveň ve mně vzbudit radost… miloval jsem jí i nesnášel.

 „Takže je to jeho syn! Říkal jsem to!“ poskočí radostně Michal.

„Jo je,“ kývnu. Není divu, že jsem nic nevěděl. Politika je mi u zadku a zprávy taky moc nesleduji. Před pěti lety to bylo naprosto všude. Kauza, kdy si syn politika nechal změnit celé jméno a přerušil s otcem kontakt. Nikdo neví proč.

„Nečekal jsem, že zrovna on bude najednou ten hodnej,“ drmolí Michal, zatímco ovladačem zuřivě přepíná z programu na program.

„Co o něm víš?“ otočím se na něj.

Určitě se ptal svého táty.

Jeho otec je hodně dobrý policajt. Ač je "tajňák" pověsti o zlé švestce, která chytí i tu nejhorší krysu, se špitají všude. Je jako celebrita, kterou každý zná, ale nikdo jí nikdy neviděl. Navíc za sebou má pár let u armády, což se hodně podepsalo na jeho chování.

A je plešatej a obrovskej.

Myslím, že když prochází dveřmi, tak se musí trochu otočit bokem, jinak by s těmi širokými rameny neměl šanci. Minimálně ne tam, kde mají futra normální šířku.

„No, nechtěl jsem ti nic říkat, protože seš momentálně na růžovém obláčku, a taky si furt tvrdil, že to není on, ale zprávy byly před pár lety plné, jeho nového příjmení, bylo mi to povědomé,“ řekne, a ovladač položí. Vrhne na mě trochu vyplašený pohled „než se pohádal se svým otcem, tak se mu říkalo krvavá bestie… odváděl všechnu špinavou práci. Zabíjel, vyhrožoval a mlátil. Můj otec měl tu čest vidět pár jeho prací. Prej ty chlapy většinou ani jejich manželky nepoznaly. Dokonce je prý daleko horší než jeho otec. Protože nemá vůbec žádné svědomí. Zabijí bez zaváhání. Dneska je to jinak, v podstatě policii pomáhá. Navíc otec na něj nikdy nic nenašel. Je hodně dobrej ve smazávání stop, stejně jako jeho fotřík. No a nikdo ho nenapráší, protože se víc bojí jeho, než cajtů.  Táta říkal, že jestli se to s ním někdy posere a on přestane takhle spolupracovat, tak to bude prej konec…“

Jsem ti zase o krok blíž, šéfe.

A tak jsem postupně začal skládat střípky té záhady, jménem Natan, dohromady. Vůbec jsem netušil, po jaké cestě jsem se rozhodl jít. Čím víc jsem o něm věděl, tím horší to bylo.

„Nezajdeme někam popít?“ zavrní mi Michal do ucha.

„Můžeme, dlouho jsem nikde nebyl,“ kývnu nadšeně.

„Volal jsem klukům, taky tě chtějí vidět. A jen tak mezi námi, přivedou pěkného nového kolouška. Akorát pro tebe,“ žulí se.

„Víš, že jsem zadaný?“ ušklíbnu se.

„Ano, ale co oči nevidí, srdce nebolí. Vždycky ses tím řídil. Nikdy si neřešil nevěru ani podobný prkotiny, tak proč teď jo?“ nechápe.

Taky fakt.

Trochu mit to chybí.

Od té doby, co jsem šéfovi odmítl nastavit své pozadí, se rozhodl, že mě k tomu donutí... svým sobeckým způsobem.

Odpírá mi veškerou rozkoš.

Všechnu si bere sám.

Určitě čeká, že přijdu žadonit. Ale já bych si o to v životě neřekl. Nikdy jsem neměl v plánu někomu nastavovat prdel.

Doposud mé vztahy dlouho nevydržely. Neuměl jsem být jen s jedním člověkem. Nechtěl jsem to... ten klasický vztah založený na lásce a vzájemném porozumění, s vědomím, že ti ten druhý, kdykoliv může vrazit nůž do zad. Jenže Natan, jak jsem si již mnohokrát potvrdil, nebyl jen tak někdo.

„Do háje, kde to jsem?“ vyjevím se, zatímco pozoruji obrovský lustr.

„U mě doma, nevěrníku!“ ozve se, těsně vedle mého levého ucha, Natanův ledový hlas.

Do hajzlu.

Co jsem to včera udělal?

Rychle vyskočím. Jsem nahý, vůbec mě to nepřekvapuje.

„Takže jiným bys rád dal, ale mě ne? Tak je to?“ zadívá se na mě se zlým pohledem.

Pomalu začnu ustupovat.

Tohle jsem posral.

Ale co víc, já jsem včera s nikým nic neměl, jen pár nevinných polibků.

„Pojď sem! Ojedu tě, tak, že už tě nikdy nenapadne ani pomyslet na to, že bys svůj zadek nastavil někomu jinému!“ syčí hněvivě a vypadá jako kobra, co se právě chystá uškrtit svou oběť.

To bych ani nikdy neudělal, jediný… komu bych nastavil svůj zadek, seš ty šéfe.

Proč mu to prostě neřeknu? Proč zase mlčím, jako obvykle?

Uteču pryč. Nejspíš do obýváku.

Jsem podělanej. Já tušil, že to nedopadne dobře!

Kdybych aspoň uměl lépe vyjádřit, co cítím. Že já se s tou láskou neseznámil dřív, než jsem potkal jeho. Měl bych po problému.

A tak jsem se dostal až sem. Vzpomínám si, na dny, kdy jsem ho neznal. Často se mi zdál sen. Ten sen byl o konci světa.

„Alexi, buď hodný a roztáhni mi ty nožky dobrovolně,“ řekne s hněvivým podtónem v hlase.

Ten sen se pořád opakoval.

„Ne, bude to bolet…“ kuňknu a pomalu se sunu zády k místnosti, pryč od něj. Vím, že je tam zeď. Ale i tak. Ještě těch pár sekund svobody potřebuji.

„Ano, a ty se divíš?“ nakloní hlavu na stranu a tvrdě se na mě zadívá.

„Já nechtěl,“ zkusím a nasadím ten nejsmutnější pohled, který umím. Mluvím pravdu, sakra.

Byl jsem v něm hlavním hrdinou. Bohužel jsem svět nezachránil.

„Myslíš si, že to na mě teď bude platit? Tvoje štěněčí oči? Tys mě podvedl ty hajzle! Pojď sem, ošukám tě tak, že to nikdy nezapomeneš!“ zuří a rychlými kroky dojde až ke mně. Prudkým pohybem mě otočí ke zdi a pravačku mi zkroutí za zády. Zkřivím obličej bolestí.

„Nepodvedl, nic jsem s ním neměl! Jen trochu líbání ale nic víc!“ bráním se, čím víc se kroutím, tím víc mě svírá.

Ten sen mě děsil dva měsíce. Snažil jsem se přijít na to, jaký má význam.

Skloní se tak, že cítím jeho dech na svém krku.

Bolestivě mě hryzne. Jednou…dvakrát…

„Podvedl si mě, buď rád, že tě jen ošukám. Čubky jako ty, bych obvykle připravil o péro!“ zasyčí hrozivě do mého ucha.

„Ale můj zadek je panna! Můžeš být… milejší?“ nevzdávám se a ve svém hlase zaslechnu stopy slz. Bože, není snad z oceli.

Jenže… než jsem ho zjistil. Přestal se mi zdát.

„Proč bych měl? Proč si to udělal?“ tlak na mé pravé ruce lehce poleví.

„Víš… s tebou jsem nemohl… ani se pomazlit… ty si furt chtěl jen… a já se bál…ale chybělo mi to…tak mě to prostě přemohlo, ty moje vlčí pudy,“ vydechuji přerývavě.

Špatně. Proč říkám tyhle hovna? Vlčí pudy? Pche. Vážně…

Časem jsem si uvědomil, že skončil někdy v té době, kdy jsem poznal jeho.

„Vlčí pudy?!“ zavrčí hrozivě a jeho zuby mě okusují jako kus jehněčího „víš, jaké jsou moje pudy? Odpíráš mi, co je mé už pěkně dlouho! Nesmíš se pomazlit?! Jsme snad ve školce? Já tě chtěl už kurva dlouho, a když seš můj, tak na tebe musím čekat měsíc jak na nějakou patnáctiletou slepici! A pak přijdeš jako ta největší děvka s tělem posetým cucfleky, které ani nejsou ode mě!“

I dnes by mě zajímalo, jestli ten sen nesouvisel s ním.

Jeho zuby se mi zahryzávají do kůže na ramenou.

„Promiň…“ vzmůžu se jen. Musím to snést.

„Neomlouvej se. Už je pozdě. Já tě potrestám. Vezmu si, co je mé a ty seš můj Alexi. Jen můj…“ šeptá a jeho hluboký hlas mi způsobuje husí kůži po celém těle.

Protože jsem od první chvíle věděl, že on bude můj konec.

Potom, co mě dokonale okouše, si mě přehodí přes rameno a přenese do ložnice.

„Buď rád, máš speciální zacházení,“ řekne a rukou ukáže na postel, kam mě před vteřinou hodil.

Po čtyřech před ním ustupuji dozadu. V jeho tváři není závan soucitu.

Můj svět se pomalu boří. Mé roky budované hradby padají jako domečky z karet.

Vrhne se na mě. Otočí mě na břicho, a bez větší přípravy, se zuby zaťatými do mého ramene, do mě začne tvrdě pronikat svým naběhlým údem.

Bolí to. Mám mžitky před očima. Snažím se odtáhnout.

„Uvolni se, bude to míň bolet,“ řekne, ale nepoleví.

Bojím se. Jak tohle skončí?