„… vážně spí dlouho …“

„… a ty se divíš? Taková panenka …“

„… šéfe neměl ste ho brát s sebou …“

„… držte huby! Slyšeli jste ho, chtěl zůstat!…“

Ty hlasy…

Krev a zběsilý tygr požívající svou kořist.

Přežil jsem to.

Otevřu oči, a ostré stropní světlo, mě v nich zabolí.

V mžiku je nade mnou pět hlav.

Všimnu si Natana, který mě pozoruje z větší vzdálenosti. Jednu ruku má složenou pod prsy a v druhé svírá cigaretu.

Včera někoho zabil…

Nemá právo na to vypadat tak božsky…

Tak proč?

„No my mysleli, že je po tobě!“ mračí se Erik.

„Jo, si včera byl normálně úplně bílej, ale fakt bílej,“ kýve hlavou Adam.

„I policie se dost divila,“ přidá Marek.

Policie?

„Šéf tě chtěl vzít k sobě domů, ale přesvědčili jsme ho, že nemocnice bude lepší,“ vysvětluje Honza.

Jo, to pípání…

„Hele, vypadáš furt pěkně blbě, je ti už líp?“ stará se Adam.

„Tss… je to chlap jako vy, měl by něco vydržet!“ zavrčí Natan a vrhne na mě zkoumavý pohled.

„Všichni vypadněte! Bůhví co se mu honí hlavou, musím mu to vysvětlit, naše barbie si určitě představuje horory,“ vyhání je.

Ještě mě všichni soucitně poplácají, a pak mě nechají s tou šelmou o samotě.

Na řadu přichází to známé bušení srdce.

Skoro mi připadá, že mi ten dunivý pocit v mé hrudi, chyběl.

„Vrahu…“ vydechnu „v ničem se od nich nelišíš…“ dodám.

V momentě je u mě a svírá mě pod krkem.

„Kdyby ses v půlce nesesunul k zemi, jak pytel brambor, tak bys viděl, že jsem nikoho nezabil,“ zavrčí a jeho obličej je, jako obvykle, nebezpečně blízko.

Navzdory hrůze, kterou vrhá, dostanu strašnou chuť políbit ty vztekem sevřené rty.

Nic takového…

„A co teda?“ vzmůžu se.

„Předali jsme je policii,“ řekne jen a sjede rukou pod mou přikrývku.

Ztuhnu.

„Ale no tak, jen kontroluji, jestli nemáš horečku,“ ušklíbne se a palcem mi obkrouží bradavku.

Zmetek. Moc dobře ví, že jsem slabý.

„Šéfe, momentálně nemám dost sil na to, abych vás odstrčil…tak toho prosím nechte,“ vzmůžu se na chabý odpor a sám slyším, jak falešně to zní.

„Dobře,“ kývne a já překvapeně zamrkám, když ta teplá dlaň opustí mou hruď.

Dovedl se vám dostat pod kůži. Rychle vás navnadil, aby se vzápětí stáhl. Tahle hra pro mě byla vyčerpávající. Má chuť se bránit slábla.

„Vypadáš už líp,“ usměje se Michal a pocuchá mě ve vlasech.

Aby ne, už uběhlo skoro pět dní od toho incidentu.

„Nezajdeme na jídlo někam ven?“ navrhnu nadšeně.

Výpověď jsem samozřejmě nepodal. A co přesně dělají, jsem také zatím nezjistil.

„Jo to bychom mohli, dlouho jsme nikde nebyli,“ přitaká.

„Uááá“ zívnu „takže co třeba Kráska?“ nadhodím.

„Ne, tam je vždycky ten protivnej číšník,“ zavrtí hlavou „Co U Šejdíře?“ mrkne.

„Fajn,“ pokrčím rameny.

Těším se, jako kdybych šel na rande.

Kdybych věděl, co mě čeká… koho potkám…zůstal bych doma v posteli a hrál mrtvého.

Michal jen zírá s otevřenou pusou.

Pod stolem ho nakopnu.

„Zíráš na něj, jak na zjevení!“ zavrčím a s neblahým tušením se na šéfa zadívám.

Myslel jsem si to.

Jde sem.

K Šejdířovi už nikdy nepůjdu.

„Do háje, neříkal si, že vypadá takhle. Ty vole dyť ten se musí líbit i heterákům. To je…no masakr…by mě nenapadlo, že se takovýhle lidi rodí…už chápu, proč tam děláš, i když tě sere,“ šeptá mi Michal do ucha vzrušeným hlasem.

„A nejsi ty náhodou heterák?“ zamračím se na něj.

„Ne, považuji se za bisexuála,“ vysvětlí „takže si mu řekl, že jsem tvůj přítel jo?“ vzpomene si na náš nedávný rozhovor.

No jo vlastně!

„Ehm…jo řekl,“ mrknu na něj lehce rozpačitě.

„Beru, žádný problém,“ zasměje se a hned se na mě namáčkne.

Tak zas prrr. Jsme mezi lidmi…

„Tak už dost, je skoro tu!“ šeptnu rázně a nenápadně ho odstrčím.

„Je sexy,“ zavrní Michal.

Tak tohle už musel slyšet.

Vydechnu a sklopím zrak. Za tu jeho nevymáchanou hubu, bych mu někdy nejraději dal ránu.

„Pokud je to tak, co takhle, dát si trojku?“ zareaguje šéf, který se šikovně postaví vedle mé židle, tak, že když zvedám hlavu, abych se na něj podíval, otřu se o jeho poklopec.

Skvělý, vůbec to nevypadá divně.

„V žádném případě,“ zavrtím razantně hlavou a přitom nosem, tak pětkrát, polaskám jeho odhalený podbřišek.

A dost!

Okamžitě se odsunu. Tohle nejde. Moc blízko.

„Mě by to nevadilo,“ ozve se Michal.

Mám sto chutí ho vzít a vymáchat mu zobák v hajzlu.

Šéf naposledy potáhne ze své cigarety, a s jedním obočím lehce nadzvedlým, se ke mně skloní.

Co takhle trochu respektovat osobní prostor?

Jeho nos se dotýká mého.

Nikdy si na tohle nezvyknu. Srdce mi opět buší jako zvon.

Nemůžu s tímhle chlapem mít jakýkoliv fyzický kontakt. Měl bych z toho zdravotní problémy.

Už teď mám podezření, že trpím tachykardií.

„Proč? Tvůj přítel…“ poslední slovíčko zní tak ironicky, že to trhá uši, „souhlasí ne? Když ho tak miluješ, určitě to rád uděláš.“ ušklíbne se.

Zírám do těch černých očí neschopen reakce. Mám v hlavě temno.

Zvedne prst a přejede mí jím po spodním rtu.

Prudce vydechnu.

„Ale no tak, dělal jsem si srandu. Nešahej mi na něj, tady už končí legrace. Alex je můj,“ řekne rázně Michal a probere mě tím z transu.

Uvědomím si, že mě majetnicky svírá kolem ramen a beze strachu na šéfa kouká.

Ten se narovná a změří si ho nevraživým pohledem.

„Nechtěl si ještě před minutou trojku?“ zavrčí.

„Říkám, že to byl vtip. Vysmahni. Možná seš jeho nadřízený v práci, ale ne tady. Takže si dej odchod!“ prskne a přitáhne si mě blíž, aby mi vtiskl dost vášnivý polibek. Překvapeně mrkám očima.

Nepoznávám ho.

Jsem tady jediný, kdo ví, že jsme v restauraci? Na veřejnosti?

Nepatřím zrovna k exhibicionistům.

„Copak…najednou se probudil majetnický pud? Že by sis něco uvědomil, když se tu málem udělal, jen z mého doteku?“ zasměje se šéf.

Měl bych něco říct.

„Ehm…“ odkašlu si a kupodivu na mě vmžiku spočinou dva páry očí „Šéfe…prosím odejdi!“ dodám odvážně směrem k němu.

„Jednou… mnou bude naprosto posedlý,“ řekne Michalovi. Věnuje mi přezíravý pohled a skutečně odkráčí.

Pozvolna se mé srdce uklidňuje.

Michal mě laškovně kousne do ucha.

„Nechceš se mnou být doopravdy?“ řekne a jeho pohled zvážní.

„Cože?“ vyvalím na něj oči.

„Ten chlap…něco se mi na něm nelíbí. Dám ti všechno Alexi, víc než on, můžu ti dát, co budeš chtít, tak…zkus na něj zapomenout,“ nasadí psí oči.

„Já…ehm…no…“ hledám slova „to mě tak moc chceš chránit?“ zeptám se.

„Ne, miluju tě. Vždycky jsem tě miloval,“ usměje se a pohladí mě po tváři.

Hledíme si pár chvil do očí.

On mě miluje?

„Já….“

Ale já to nikdy tak necítil. Mám ho rád jako kamaráda.

Nechci o něj přijít…

Popři to. Michale, prosím.

„Miluji tě, jako přítele,“ řekne, jakoby na vysvětlenou, a v jeho tváři se mihne stín, který jsem doposud neviděl.

 „Chápu, v tom případě…zůstanu po tvém boku, jako tvůj kamarád. Neboj,“ usměji se úlevně.

Byl jsem zlý. Rozhodl jsem se jeho city ignorovat. Kvůli svému vlastnímu dobru. Sobecké.

Znaveně se protáhnu.

Dnešek byl náročný. Kluci asi dvakrát odešli a šéf mě nutil chodit po celém městě a hledat tmavě fialovou hedvábnou košili. Mám pocit, že košil v téhle barvě se vyrábí metrák, nicméně, zrovna dneska, jako kdyby v obchodech fialovou vůbec nevedli.

Rychle vypnu počítač a zamířím ke dveřím.

„Stůj!“ ozve se.

Nevraživě pohlédnu na tu šelmu za sebou.

Už mám konec pracovní doby, nemusím ho poslouchat.

Ale mé nohy se nehýbou. Jsem k zemi připoután jeho rozkazem.

Lehce zakloní hlavu a ukazováčkem na mě zamává „Pojď sem,“ řekne.

Jako na psa…

Následuji ho až k němu do pracovny. Sedne si za svůj velký stůl a zadívá se na mě.

„Co chcete šéfe?“ zeptám se.

„Tebe,“ odvětí a zhoupne se v křesle „přemýšlím, jak tě konečně přinutit, abys byl můj,“ vysvětluje.

„Eh, a co takhle se mě vzdát?“ navrhnu.

„Říkal jsem si, že bych tě mohl celého sníst, ale asi by to mé touhy neuspokojilo,“ pokračuje ignorujíc mou poznámku.

Jsem snad oběd nebo co.

„Takže musím použít něco jiného,“ usměje se škodolibě „už jsem tě trochu pochopil….“ Jeho hlas přeruší hlasité vyzvánění. Nevraživě se podívá, kdo je volající.

Využiji toho momentu a s hlasitým „Určitě je to důležité, prosím, nenechte se rušit!“ vyběhnu z místnosti.

Teď jsem byl zachráněn.

Ale budu mít takové štěstí i příště?

Vždycky jsem přemýšlel nad tím… proč si vybral zrovna mě, když mohl mít na každém prstu minimálně deset podobných.

Vůbec se mi nechce věřit, že je to už čtrnáct dní, co mi řekl, že mě chce.

Je to podezřelé, neboť se od té doby o nic většího nepokusil.

Začínám mít strach, co plánuje.

„To bolí!“ zakňučí Erik.

Zarazím se.

Cože?

„Nemel a drž!“ prskne Natan.

Stojím před dveřmi kanceláře s rukou na klice.

A do hajzlu.

Neříkejte mi, že… i Erik?

Tak proto?

„Šéfe, nechme toho, nemá to cenu,“

To prudké oddechování slyším až sem.

„Má, prostě drž!“

Co mám dělat?

„Auuu,“ zakvílí Erik.

„Bože, musíš se tak vrtět?!“ rozčiluje se šéf.

„Když vy… ste moc těžký!“ opět zakňučí Erik.

A dost.

Několikrát se nadechnu, a s rozhodným výrazem, rozrazím dveře.

„Šéfe šukejte si jiné…“ nedopovím, jen zůstanu překvapeně civět.

„Cože?“ vyvalí oči Natan a podívá se dolů na Erika, který se pod ním potácí.

Zrovna mu stojí na ramenou a nejspíš hodlá vyměnit zářivku.

Existovaly chvíle, kdy jsem si přišel jako matka šesti malých dětí.

„Ehm…“ vydechnu „proč ste si nezvali nějaké schůdky?“ zeptám se.

„Protože prej takhle je to rychlejší,“ zamračí se Erik a vyslouží si tak dupnutí na pravé rameno. Málem to neustojí.

„Kdyby ses furt tak nemlel, tak bych to už dávno měl!“ zavrčí Natan a natáhne ruce zpět k lustru.

„Ste hrozně těžký šéfe,“ postěžuje si Erik.

„A ty seš hrozná padavka, asi tě vyhodím!“ odpoví mu.

Ještě chvíli pozoruji jejich počínání.

Já vážně…

Někdy nevím, co si o nich myslet.

Postupně jsem začal zjišťovat, že šéf má i druhou stránku osobnosti.

„Chci to hned!“ prskne šéf.

„To je sice hezký, ale čarovat neumím,“ odvětím skoro stejně vztekle.

Dítě.  Ten chlap je někdy jako dítě!

Zajímalo by mě, co tím sleduje.

„Ale já to chci! Potřebuju, abys mi to hned teď donesl!“ pokračuje a šermuje mi cigaretou před obličejem.

„Tak si tam zavolejte a řekněte jim, ať vám to vytisknou HNED TEĎ!“ zařvu.

„Proč já?“ odpoví „zavolej tam ty,“ řekne a upře na mě vražedný pohled.

Ještě si k tomu dupni nohou a bude to kompletní!

Neustále jsem přemýšlel nad tím, proč se najednou chová… tak umíněně a dětinsky.

„Ten oběd je studený!“ zařve na mě.

Kdybys ho jedl před hodinou…

„Neříkal jste, že chcete jíst ve dvanáct?!“ vyletím.

„Jo a v čem je problém?!“ prskne.

„Je jedna!“ odpovím rázně.

„To mě nezajímá! Chci teplé jídlo!“ rozkáže.

Tak strašně mě sere.

Nakonec mi došlo, že jsem ho tenkrát urazil, protože jsem si dovolil odejít, aniž bych si vyslechl, jak si mě chtěl získat.

„Alexi, jdeme?“ mrkne na mě Erik.

„Ještě tu něco musím dodělat, běžte beze mě,“ usměji se na ně.

Ano, musím mu to jednou provždy vysvětlit.

Chová se jako pětileté děcko.

Zamířím k němu do pracovny.

Sotva vejdu dovnitř, zmocní se mě neblahé tušení.

Stojí opřen o svůj stůl, jako kdyby na mě čekal.

„Že ti to ale trvalo,“ pronese a vydechne obláček kouře.

Ta proradná bestie.

Já to říkám pořád… lovci jsou vždy o krok napřed.