„Alexi… “ vydechne, „já teď nemůžu skončit,“ zamračí se.

„Ale…ty…od té doby co jsem s tebou… málem tě zabili. Nemůžu o tebe přijít, rozumíš? Proč toho nenecháš? Utečeme spolu…najdeš za sebe náhradu. Všechno poběží dál… a my si někde začneme spokojený nový život, budeme chodit do práce, jako normální lidi. Budeme žít život, jako všechny jiné páry, beze strachu o to, že tě někdo odpráskne,“ kývám zuřivě hlavou.

To přece není tak špatný nápad.

Proč by to nemohl udělat někdo jiný?

Není přeci jediný člověk, který chce, aby jeho otec skončil.

„Ani málem mě nezabili, nic to nebylo… Alexi, ty to nechápeš. Nemůžu to teď vzdát, těsně před cílem. Nejde to,“ kroutí dál hlavou, a snad poprvé, od té doby co ho znám, uhne pohledem.

Stojím tam jako solný sloup.

Já tomu přece rozumím.

Chápu to, ale nechci.

Ta zamilovaná část mě, se ptá, proč nejsem důležitější, než nějaká pomsta?

Nechci se bát.

Slzy mi tečou po tvářích.

Jsem zoufalý.

Od té doby, co jsem se poprvé rozbrečel, zjišťuji, že mi to už nedělá takový problém. Řvu každou chvíli.

„Bože!“ uleví si a rukou mě přitáhne k sobě.

„Proč pláčeš? Nikdy jsem nechtěl… tě takhle vidět… snažil jsem se, ze všech sil, nerozbrečet tě, tímhle způsobem,“ šeptá, a přitom mi stírá ty protivné slané potůčky, které se nechtějí zastavit.

„Vím, co ti kluci řekli. Pochopím, jestli budeš chtít odejít…“ začne a já na něj jen překvapeně zamrkám, „ale nenechám tě. Promiň, nemůžu ti to dovolit. Musíš to vydržet, chápeš? Všechno, co si říkal, co chceš… dám ti to. Ale musíš ještě chvíli počkat. A do té doby, nelam si hlavu, buď jen celý můj,“ řekne, a jeho výraz, mé oči donutí, vypustit hotové vodopády.

Sakra.

Scéna jak z romantického filmu.

A nemůžu přestat, a nemůžu.

„Alexi?“ zeptá se po chvíli.

Přidám na intenzitě.

Jo, jen vzlykej!

Jako vážně?

Jenomže, já to celou dobu, tak pracně držel.

Všechno…

A teď se to na mě sesypalo jako lavina.

Veškeré ty pocity… zoufalství, touha, chtíč, bolest, láska… je jich moc.

Ale ten jeden stále převažuje, nad mým zdravým rozumem.

„Já… vem si všechno… moje oči, můj dech, moje srdce a klidně i můj život, všechno ti dám,“ zabrebtám.

Jo, právě jsem se stal právoplatnou hrdinkou v romantické literatuře.

Kde se to ve mně bere?

Celou dobu nic pořádně neřeknu…. a teď to ze sebe všechno vysypu.

Hotové oslíku otřes se!

Pokusím se zaměřit na jeho tvář. Jen mě vytřeštěně pozoruje.

Ucítím srdce až někde v kalhotách. Ruku mu položím na hruď.

Jeho srdce buší stejně jako to mé.

Jeho oči jsou plné překvapení.

On… to všechno cítí stejně?

„Nevěřil bych, že to od tebe uslyším,“ řekne jen, a všechny mé obavy, zažene svým polibkem, kterým mě, jako obvykle, donutí přestat myslet.

I vodopády ustaly.

Láska přináší bolest, ale všechny vyplakané slzy, už byly splaceny. Prvním spojením našich rtů.

Natan je prostě blázen.

Vtrhnu do kanceláře, a snad poprvé za tu dobu, co tu pracuji, všichni úlekem nadskočí, kvůli mě.

Nevěnuji jim pozornost.

Vyrazím rázným krokem přímo k němu, a se stejnou vervou, jako to dělá on, rozrazím dveře s hlasitým: „Děláš si ze mě prdel Natane?“

Než za sebou zabouchnu, uslyším, jen jednolité šokované vydechnutí.

Poprvé jsem mu řekl jménem… zvláštní pocit.

Ten ďáblík, co se ve mně probudil, se právě škodolibě usmál.

„Vyděsil si mě,“ řekne Natan.

Jediné, co potvrzuje, jeho vyřčení, jsou oči.

Stále v nich má vyděšený výraz…. Jestli se to tak dá nazvat.

Jinak ale vypadá úplně stejně klidně, jako vždycky.

Akorát nemá rozepnutou košili.

Snad poprvé, za celou tu dobu, jí má zapnutou až úplně ke krku.

„Ty si podepsal revers?!“ zavrčím a dojdu až k němu.

Zaujmu svůj rádoby trvrďácký postoj, který mi jako jediný dovoluje cítit se nadřazeně. Aspoň na chvíli.

Zjistil jsem, že s lehce rozkročenými rameny a rukama složeným pod prsy s bradou lehce vztyčenou, se cítím sebejistější.

„Ano, cos čekal? Že tam budu hnít ještě tři týdny, jen kvůli pár škrábancům?“ odvětí a též vstane.

Ne, měl by raději sedět.

Je o dobré dvě hlavy vyšší než já… nelíbí se mi to.

Nikdy mě v podstatě nikdo takhle nepřevyšoval.

Když nepočítám basketbalisty.

Rychle do něj strčím, a k mému údivu, se lehce šokovaně, sesune zpět do křesla.

Zůstane na mě zaraženě zírat.

„Sem nasranej,“ vysvětlím.

Jo, vážně.

Prej pár škrábanců...

„To se o mě tak bojíš?“ usměje se po chvíli.

„Samozřejmě! Víš, jak mi bylo, když ses mi skácel do náruče?… ty ani… no do prdele! Ani si neumíš představit, co se mi za těch čtrnáct dní, co ty sis spal, prohnalo hlavou! Byl jsi pobodaný sakra! Proč do háje nemůžeš prostě být u sebe doma… aspoň ležet… třeba týden!“ rozohním se, až sám sebe překvapím. Dokonce i ten tón, mě samotnému, zježí chlupy.

Jenomže…

Na něj to, samozřejmě, žádné děsivé účinky nemá.

Je to přece někdo, kdo je horší, než sám ďábel.

A tak jen s vyvaleným očima pozoruji, jak se jeho tváří rozlévá spokojený výraz.

Už teď se bojím, co mi odpoví.

„Kdybych věděl, že mě miluješ až tak moc, snad bych na tu akci poslal jen kluky. Věděl jsem, co se chystá,“ začne po chvíli, a rychlým mávnutím, zarazí můj chabý pokus o to, něco namítnout „máš pravdu, že nevím, co všechno se ti honilo hlavou. Ale dovedu si to představit…“ zvedne se, a jedním plynulým pohybem, si mě přitáhne do náruče „omlouvám se, že ti způsobuji takové starosti můj Alexi… nechci, abys ještě někdy musel kvůli mě brečet. Ze všech sil se budu snažit, abych už nikdy nedonutil, tvé srdce chvět se strachem o mě, stačí ti tato odpověď?“ usměje se.

Jeho pevný stisk.

Jeho hřejivé teplo.

Ty jiskrné oči.

Nemůžu mít žádné obavy, když je poblíž.

Zvednu ruku a pohladím ho po vlasech, jeho překvapený výraz mě donutí k úsměvu, palcem objedu konturu těch svůdných rtů, a spolu s druhou rukou, vezmu jeho obličej do dlaní.

Strašně mi chyběl.

„Asi stačí,“ kývnu jen a stěží odolávám chuti vrhnout se na jeho rty.

Stačí… ale moc tomu nevěřím.

Vím, jak by to dopadlo, kdybych ho teď políbil.

Ale stále se musí šetřit.

„Ty moje harlequinská panenko,“ začne a jeho tváří se rozlije pobavený výraz.

Obě ruce bleskurychle stáhnu z jeho obličeje.

Sakra…

Jak jsem mohl zapomenout, nad jakou proradnou bestií, se tu právě roztékám?

„Ještě jedna věc… když tak moc trváš na tom, abych týden ležel, tak já to udělám,“ usměje se.

Musel bych být naprostý debil, abych si nevšiml toho šibalského záblesku.

Tenhle chlap…

Co zase chystá?

„Fajn, tak běž domů a lež,“ pobídnu ho.

Hluboce se nadechnu.

Určitě to neudělá, jen kvůli mým krásným modrým očím.

„Dobře tedy,“ kývne a odtáhne se.

Sebere své sako z opěrky.

Zaraženě ho pozoruji.

Ne, tohle určitě není všechno.

No…

Nejlepší je vždycky zvolit úprk.

Chvatně zamířím ke dveřím.

„Stát!“ zahřmí a já se otočím, jako na obrtlíku.

Věděl jsem to.

„Samozřejmě, že ty…“ prstem na mě namíří „budeš celý ten týden se mou. Takže jdeme!“ zavelí.

Sám sobě jsem si vykopal hrob.

Naučit se vážit svá slova, Alexi, sakra!

Předtím jsem pořád trpěl neschopností mluvit. Teď? Jsou situace, kdy mluvím až moc. Mé staré já, které bylo schopno jen chrlit citoslovce, jak na běžícím pásu, mi začíná chybět.

 „Šéfe, zpomal!“ zanaříkám.

Nevěřím tomu, že ten chlap, byl ještě před čtyřmi dny v kómatu.

Neměl jsem s ním jít sem, k němu domů, jako jeho pejsek.

On je dravá zvěř. Jakmile to chce, nic ho nezastaví.

Vždycky se snažím, aspoň trochu ho mírnit. Jsem sám překvapen tím, že to mé tělo vydrží…

Měl jsem ho prostě nechat v té kanceláři.

„Ne!“ odsekne. Vezme mě, zezadu, za obě ruce a přitáhne k sobě. Cítím, jak mi lupe v zádech a on se dostává ještě hlouběji. Můj penis se tře o pelest postele.

Tyhle pocity… ta bolest se slastí. Nezvyknu si.

„Pomaleji!“ vydechnu.

„Alexi…“ zašeptá jen.

Nezpomalí. Vezme si mě ještě tvrději.

Je možné, že mi to celou tu dobu chybělo?

Nevyznám se v sobě.

„Líbej mě!“ poručí a lehkým pohybem mi pootočí hlavu.

„Nemůžu…“ sípám.

„Když to uděláš, splním tvé přání,“ odvětí.

Vyděrač.

Jeho vlhké rty…

Tvrdé přírazy…

Ten tichý šepot „můj… seš jen můj…“

Ta touha… věnována jen mě.

Je možné to odmítnout?

„Seš jen můj…“ vzdychne do mých úst už asi po sté.

Zblázním se z toho. Jednou určitě.

A pak si mě vezme. Svůj slib nedodrží. Je jako bestie. Přiráží tak tvrdě, až mám před očima ohňostroj. Cítím ho od páteře až po konečky prstů. Jakoby mě celého pohltil…

Myslím, že jsem postříkal i ten obraz naproti.

V tomhle bytě, nebude za chvíli jediné místečko, kde by nebyla moje DNA.

Jsou chvíle, kdy si myslím, že čte myšlenky.

„Říkal si, že splníš mé přání! Slíbil si to,“ prskám, zatímco znaveně ležím na posteli.

„Ale dyť já ho splnil,“ pokrčí rameny.

Snažím se ignorovat jeho ruku, která hladí můj zadek.

„Cože?“ vyjevím se a pracně se opřu o lokty, abych na něj mohl vrhnout, jeden ze svých naštvaných pohledů.

Druhou rukou mi začne ledabyle přejíždět kolem bradavky.

Nechci na to reagovat.

„Udělal jsem přesně to, co si chtěl… tvé tělo, si samo řeklo, co si přeje,“ vysvětlí.

Neodpovím.

Možná... na tom něco bude.

V jeho rukou... si mé tělo dělá co chce, ignorujíc vlastní hlavu.

Ruku přesune mezi mé půlky.

Jeden prst strčí dovnitř a obdaří mě svým svůdným úsměvem.

Další kolo?!

Dyť to není ani čtvrthodiny!

Občas se podíváme na pěkný film, který v nás vyvolá obrovskou touhu donutit úplně každého, aby se na něj také podíval. Protože nám přijde, že jen tím, by se vše kolem mohlo dát do pořádku. Jenomže se najdou filmy, které jsou natolik jedinečné a skvělé, že si nemůžete dovolit mluvit o své lásce k nim, protože kdybyste to udělali, přišli byste si… jako zrádci.

„Takže mě si donutil, abych ti vyznával lásku každou chvíli, ale tys mi ještě nikdy neřekl, že mě miluješ!“ oboří se na mě při snídani.

Jsem tu už třetí den.

Zatím jsem neměl čas, ani možnost, se obléct.

Ještě nikdy jsem nebyl tak dlouho nahý.

A to nemluvím o tom, jak často se sprchujeme. Skoro se divím, že jsem k té posteli nebo vaně nepřirostl. Nejsem si zcela jist, kde trávím více času.

„Cože?“ vyjevím se a vajíčko, které mi spadne z vidličky, s plesknutím dopadne zpět na talíř.

A to nemluvím o svém nebohém těle. Určitě mám takových pět kilo dole.

A jsem natolik roztažený, že už mi ani trochu nevadí, jak si mě bere.

V podstatě je to pro mě opět denní chleba.

Nevím, jestli jsem s tím spokojen, či ne.

„Slyšíš, no tak, přiznej se, miluješ mě až za hrob!“ ušklíbne se.

„Ne,“ odseknu.

Nebudu mu to říkat. Nemůžu. Už takhle jsem mu toho řekl dost.

Což mu to nestačí?

Ještě nikdy jsem nikomu neřekl, že bez něj nemůžu být.

A ještě mám říkat, že ho miluji?

Aspoň tahle dvě slůvka… můžou zůstat jen v mé hlavě, jako má pomyslná chatrná obrana, proti němu.

„Řekni to!“ zavrčí a nahne se přes stůl.

Polekaně se odtáhnu.

„Ne, nech toho!“ zamračím se.

Nenechal.

Tahal to ze mě celý den.

A tak nečestné způsoby k tomu využíval.

Ale já nepodlehl!

Nakonec jsem s ním strávil čtrnáct dní. Přišel jsem si jako v ráji. Celou tu dobu jsem si zakazoval, jakékoliv špatné myšlenky. Užíval jsem si všeho, co mi dával. Rozčiloval jsem se, když si mě dobíral. Pořád jsem se, na oko, bránil jeho sexuálním útokům, samozřejmě zbytečně. Dívali jsme se na filmy a dokonce i četli knihy. Někdy jsme jen tak seděli a koukali na sebe… jako kdyby nic jiného neexistovalo. Bylo to tak dokonalé… věděl jsem… že jednou prostě musí přijít realita.

Je to divný pocit být opět v kanceláři.

„Ne… já už vážně nemůžu,“ přiznám.

„Ale seš tvrdej,“ nevěří mi a dál se se mnou rve o mé kalhoty.

„Právě jsem se oblékl…“ zkusím.

Je to marné.

„Šéfe?“ ozve se ode dveří.

„Ah, ahoj klucí!“ vydechnu a okamžitě se vymotám z jeho sevření.

Sakra.

Zapomněl jsem, s kým mám tu čest.

„Kampak!“ zavrčí a opět mě uvězní pod sebou.

Narve mi jazyk až do krku.

Přes jeho rameno sleduji, jak se Erik s Honzou, nejistě rozhodují. co udělat.

„Víte, jde o vážnou věc…“ řekne nakonec Honza.

Měl počkat.

Natan se otočí. Nemusím ho vidět, stačí vidět kluky… jakoby hleděli do očí smrti.

Určitě vypadá jako ďábel.

Je mi jich líto.

„Šéfe… když je vyslechnete… udělám, cokoliv si budete přát,“ slíbím a povzbudivě na ně mrknu.

Tohle zabere. Určitě.

Kdybych to neřekl je schopný vzít stůl, ke kterému mě tiskne, a hodit ho po nich. Nebo třeba ten počítač. To už jednou udělal… nedopadlo to dobře… svědčila o tom Adamova obrovská boule. Sejmul ho pěkně.

„Alexi… dnes nepůjdeš domu po svých,“ řekne jen, a přes rameno na mě hodí takový pohled, až mi zatrne ve slabinách, „fajn, co chcete?“ zeptá se už normálním hlasem, a jak otáčí hlavu směrem k nim, stačím zahlédnout jeho úsměv.

Je možné, že ho jen pouhý příslib, tak uklidní?

Ve své podstatě je to jednoduchý muž.

Ale až teď mi dochází… že já jsem to ale blbec! Takhle jít s kůží na trh.

Zítra zase budu stát.

Pokud sem vůbec dojdu.

Obvykle více myslím, než mluvím. Jenže jsou situace, kdy je to přesně naopak. Ty situace většinou dopadají špatně. Nechápu se, proč jsem se nabídl jako oběť?

Nakonec se nic nedělo. Z kanceláře mě vykázal hned potom, co Honza zmínil jeho otce. Nevím, co řešili. Jen vím, že se o chvíli později všichni sebrali a šli pryč. Opět v tom oblečení, které jsem ještě nedávno viděl v tak bídném stavu. Cestou mi jen šeptl, že nemám mít strach. Celý zbytek dne se neukázal. A celou noc jsem nezamhouřil oči. Měl jsem neblahé tušení... takový ten pocit, který máte, těsně před tím, než se stane něco, co vám obrátí život naruby. 

„Do háje Alexi! To ses naučil od šéfa, co?“ vyjekne Erik, když vrazím do kanceláře jako bouře.

„Kde je?“ ptám se a hned mířím k Natanovi.

Jsem nevyspalý a unavený. Ale i tak jsem tu velmi brzy.

„Není tam…“ zastaví mě Erik.

„Cože?“ vyjevím se.

„Víš… šéf… on změnil plán,“ začne.

Rychlými kroky dojdu až k němu a chytnu ho pod bradou.

„Eriku, co chce dělat? Děsíš mě, když se mi ani nedokážeš podívat do očí!“ prskám hněvivě.

V poslední době nedokážu udržet své emoce na uzdě.

Mnohdy jsem nadával na to, jak krutý umí být.

Jsem si moc dobře vědom toho, že když jde o něj, dovedu se chovat stejně.

Jako smyslu zbavený.

Mohl bych si s ním podat ruce.

„Alexi… to… no on… víš, on po něm půjde sám,“ vyhrkne.

Mé srdce se právě zastavilo.

Až v žaludku ucítím, ten dobře známý pocit strachu.

Co tím do háje myslí?