Do hajzlu. Zkuste se uvolnit, když vás chce pozřít sedmihlavá saň.

„Šéfe… takhle to prostě nepůjde,“ vydechnu.

„Proč? Už sem skoro vevnitř,“ odvětí.

Protože to bolí. Sotva na krajíčku seš…

Cítím ho, jak se i přes to, že jsem sevřený, rve dovnitř. Leží na mě celou vahou a já nemám kam uniknout. Nejhorší je, že ani nechci unikat.

Jsem zvrácený?

Přeci si to zasloužím, když jsem podvedl zrovna jeho. Jen o tom podvodu bych polemizoval, dle mého je to moc silné slovo, zrovna na mou situaci.

„Řekni, že mě prosíš, abych přestal… řekni, že tě to bolí Alexi,“ zašeptá mi do ucha.

Nikdy. Tu radost ti neudělám, ty proradná šelmo.

„Vidíš… ty víš, že si to zasloužíš…“ vydechuje, ale své pohyby zastaví.

„Co je?“ podivím se.

Tak seš debil Alexandře? Ty se ho ptáš, proč přestal, když tě tu v podstatě znásilňuje?

Nejvyšší level idiocie. Přece se nenechám přefiknout jen kvůli pár polibkům.

Hajzl.

„Uvolni se!“ poručí a jedním plynulým pohybem mě přetočí.

Hledíme si do očí.

Vidět ho… s tím výrazem plným chtíče a sebezapření zároveň.

Kouzelné.

Je možné, že se navzdory všemu, držel zpátky? Mělo to být poučení?

Jeho oči se pomalu přibližují, a spolu s tím, se mé chloupky staví do pozoru.

Když zkousne můj spodní ret, a přirazí o kousek dál, rozlejí se mým tělem dva protichůdné pocity. Bolest a slast. Je to vůbec možné?

„Mám se opakovat?“ ušklíbne se.

Jenže ono to vážně bolí. Nemůžu povolit, i když chci. Zase takový debil nejsem. Vím, že čím uvolněnější člověk je, tím menšího utrpení se dočká.

Zavřu oči. Očekávám další příval nepříjemných pocitů. Jenže… místo toho ucítím na svých rtech lehký dotek. Zpočátku mi chvíli trvá, než si uvědomím, že mi po nich přejíždí špičkou jazyka.

Ač celý můj mozek začne křičet, abych to nedělal… pootevřu rty.

A on neváhá. Takovéhle líbání… zabíjel bych pro něj.

Vytřeštím oči, a mé srdce se rozhodne vyskočit z hrudníku. Moc mu to nejde. Zato rány jsou to slušný.

Takhle z blízka… jeho oči jsou jako hořká čokoláda.

Zbaví mě veškerého kyslíku a spolu s tím, aniž bych to byl tušil, můj sevřený vchod rozsvítí zelenou.

Zajede dovnitř až po kořen.

„Vidíš, že to jde,“ vydechne do mých rtů.

On mi jen chtěl odvést pozornost, syčák jeden. Horší je, že mu to vyšlo. Je ve mně.

Co to je za změť pocitů?

Jsem v hajzlu. Já ho vážně miluju. Byl bych ochoten dojít klidně na konec světa, jen aby mě znova políbil, tak jako před chvílí. Nikdy se těchto hladových rtů nevzdám. Nikdy.

A tak jsem zjistil, že něco může být stejně příjemné jako nepříjemné. Nejsem schopný jasně říci, který pocit převažoval. Jedno ale vím… v tu chvíli jsem ho byl plný. Jeho vůni jsem vdechoval plnými doušky, jeho hrubé doteky, jsem přijímal s upřímnými vzdechy a jeho dravé polibky, mě přiváděly do mdlob.

No do prdele. Takhle mě zadek ještě nikdy nebolel. Ještě teď jsem v šoku z toho, že jsem sem vůbec došel. A to nemluvím o mé ruce, puse a vůbec… celé mé tělo je rozbolavělé.

Tahle bestie… není člověk! Narval ho do mě hned pětkrát. Za jednu noc! I když věděl, že jsem to nikdá nedělal!

Aspoň, že nešetřil lubrikačním gelem…

„Takže tě šéf konečně přefiknul,“ zasměje se Erik.

Cože?

„Eh… no, takhle bych to neřekl,“ odpovím.

On mě spíš převálcoval. Vůbec jsem se nevyspal.

Mám rty, jako Angelina Jolie. Nejspíš by neznalec usoudil, že jsem si do nich nechal dát pár kapek botulotoxinu.

Toaletu hodlám ignorovat minimálně další dva dny. Přál bych si mít zácpu.

„Fajn, tak tě prostě ošukal. To nic nemění na tom, že to už ví i vrátný, co má dole směnu,“ tlemí se ten blb. Neujde mi, že není sám. Smějí se mi všichni.

Jak já bych jim to někdy přál zažít.

Ale ne s ním… jen při té představě mi zbraň, zatím stále schovaná v posledním šuplíku, skáče do ruky.

Do hajzlu.

Vrátný?

„Cože?“ vyjevím se.

Aby bylo jasno. Dnes jsem se rozhodl, že u svého stolu budu stát. Nemám v plánu se posadit, ani kdyby mi za to zaplatili.

Nemluvě o tom, že na sobě mám kraťasy a tričko.

V kanceláři… jako vážně.

Jenže můj oblek byl doslova rozsápán. Už vím, jak jsem se dostal k němu domů. Z party mě odnesl před zraky všech. Michal ho chtěl zastavit, ale prej neměl šanci, ani když mu pomáhalo dalších pět kluků… jedním chmatem je všechny poslal k zemi i se stolem. Nepamatuji si nic z toho. Mé vzpomínky končí na záchodech, kde jsem zuřivě líbal jednoho velmi roztomilého kluka, jenže jsem to nedotáhl dokonce. Celou dobu jsem měl před očima představu Natanova rozzuřeného obličeje. Takže jsem nakonec zbaběle pláchl, aniž bych to tomu kolouškovi kloudně vysvětlil.

„Tak, když pominu to, že stojíš… tvá chůze by stála za natočení,“ vysvětlí a smíchy se plácá do kolen.

Děsná prdel, fakt.

Jestli někdo někdy viděl, jak chodí naprcaná kačena… tak určitě ještě nikdy nezahlédl, jak chodí naprcanej kačer. Pokud by o to stál, může se přijít podívat na mě. Nelitoval by.

„Kde vůbec je?“ rozhlédnu se.

Ráno jsem se vzbudil sám. Prostě pláchnul a nechal mi tam akorát vzkaz: děkuji za příjemnou noc, šípková Růženko.

Na truc jsem nechal odemčeno.

Příjemnou? Jak pro koho. Zase nebudu lhát, byly chvíle, kdy mě to bavilo. Vlastně se to ve mně tak mlátilo, že ani nevím, jak to přesně definovat. Prostě se mi to líbilo i nelíbilo. Ale jen když si na to vzpomenu, mám husinu, že by se za ní nemusel stydět ani nahý černoch na Sibiři.

A taky vím, že jsem chvíli uvažoval nad tím, jak hrozně moc ho miluju.

Asi nějaký zkrat.

„Tady, hledáš mě, lásko?“ ozve se vedle mého pravého ucha.

Říct, že mě prostě málem mrdlo, je slabé slovo. Já jsem regulérně vyskočil do vzduchu, jako při skoku přes švihadlo. V téhle kanceláři mám víc pohybu, než ve škole při hodinách tělocviku. A jak mě u toho píchlo v zádech!

„Kurva…“ ujede mi.

„To seš no,“ kývne.

Tohohle chlapa rozhodně nemiluju.

Ne.

Tohle v žádném případě není láska.

Vsadím se, že mi můj chabý úlet, bude mlátit o rypák ještě hodně dlouho. Kdybych věděl, jak to dopadne. Dotáhl bych to dokonce.

Kecám. To už bych tu nejspíš dávno nebyl. Ani si nechci představovat… jak bych skončil.

A od toho dne, byl sex s ním v podstatě denní chleba. Jemu bylo jedno, kde a kdy. Dokonce, i jestli máme svědky. Absolutně nic z toho ho nezajímalo. V životě jsem se nedostal do takových situací, jako s ním. Musím neustále přemýšlet nad tím, jestli bych přeci jen neměl odejít. Nejsem na tyhle vztahy stavěný.

 „Jsi dost vyhublý,“ podotkne Michal, když si mě bez rozpaků prohlíží ve sprchovém koutu, zatímco si u umyvadla čistí zuby.

„To je možný,“ přikývnu.

Spíš bych se divil, kdyby to tak nebylo.

Za poslední tři týdny jsem uběhl tolik maratonů, až jsem začal uvažovat nad olympiádou.

Sex s tím mužem začíná být nad hranicí mých schopností.

Navíc jsem z jeho agresivního chování lehce v rozpacích. Stále nevím, jestli to miluju nebo nenávidím. A k tomu, stále nejsem schopen se bránit. Nechám ho, aby si dělal, co chce.

„Asi sem masochista…“ ujede mi nahlas.

„Jo, to nejspíš jo,“ kývne nevzrušeně Michal „kdybych to věděl, dávno udělám, to co on,“ dodá a tak tak se vyhne sprcháči, který po něm hodím.

A někdy během toho, jsem prostě zapomněl na to, že mám možnost uniknout. Ty dva měsíce, co pro mě byly jako mantra… úplně se mi to vykouřilo z hlavy.

„Co to je?“ vyjevím se, když spatřím vysoký stůl v naší kanceláři.

„Všiml jsem si, že poměrně často stojíš u počítače, tak jsem chtěl ulevit tvým zádům,“ vysvětlí šéf.

A co takhle šetřit můj zadek, to tě nenapadlo?

„Aha…“ řeknu jen.

Nenapadlo, jak by mohlo?

Předpokládám, že ta růžová barová židle, která se k tomu stolu absolutně nehodí, je nejspíš vtip.

Hloupý vtip.

Můj život dostal nový rozměr. Doposud jsem nic takového nepoznal. Došlo mi, že tohle je nejspíš láska. Feťácká láska.

„Čemu se směješ?!“ prskám, zatímco Michal se smíchy láme v pase.

„Ničemu… jen, že ten tvůj šéf… je totálně boží chlap,“ sípe mezi svým chichotáním.

„Proč tak najednou?“ nechápu.

„No… od té doby, co s tebou spí je vážně sranda tě pozorovat. V poslední dnech si lepší než televize,“ vysvětluje.

„Jo? Seš pěkný hovado Michale,“ odfrknu si, a s co nejnormálnější chůzí opustím místnost.

Neříkal náhodou, že mě miluje?

Nejspíš ho to přešlo.

Nicméně má pravdu. Po každém Natanově útoku jsem jako malomocný.

Mám nateklé rty, zadek a tělo v jednom ohni. Nemluvě o tom, že jsem vycucnutý jako škeble.

Ale…

Šéf má fakt brutálně poškrábaná záda a hrudník… přestal nosit tak vyzývavé oblečení.

Dobře mu tak, sadistovi.

Bránil jsem se. Chtěl jsem tomu uniknout…ale stačil jeden pohled do těch černých očí…

„Ne… já nechci…“ drmolím a snažím se mu vykroutit.

„Lžeš!“ odfrkne si Natan a dál se mě snaží zbavit kalhot.

„Vážně… nechci,“ ujišťuji ho.

 A mé odhodlání zmizelo… nechtěl jsem tyto pocity.

„Je zajímavý, že pokaždé, když říkáš, že nechceš, má záda druhý den vypadají, jako po souboji s nadrženým tygrem! A taky… pokaždé pode mnou vzdycháš slastí tak moc, že jsem musel nechat odhlučnit celý svůj byt, včetně kanceláře!“ vzteká se a využije mého sekundového zastavení, k tomu, že mě zbaví veškerého oblečení. 

Nadržený tygr? To slyším prvně

A...

Já taky neříkal, že se mi to nelíbí. Já jsem jen řekl, že nechci… protože mě to stojí strašně moc sil a začínám ti propadat daleko víc.

 Protože milovat někoho, znamená starat se…a když se o něco staráme… cítíme bolest. Většinou.

„Já… neříkal, že se mi to nelíbí,“ vydechnu.

Vau… tohle bych si měl zapsat do deníčku. Je to asi poprvé, co jsem vyslovil, to, co si skutečně myslím.

„Takže, kde je problém?“ usměje se zákeřně, a s elegancí sobě vlastní, mě začne opět ohlodávat. Jeho ruce cítím všude... skoro jako kdyby neměl jen dvě.

V těchto chvílích si připadám jako šťavnatý steak.

„To… já… no…“ začnu koktat. Jak to jenom vysvětlit?

Zuby mi zkousne bradavku. Z úst mi vyjde hlasitý sten.

Směle mohu konkurovat pornoherečkám.

„Už jsem ti to jednou řekl… zamiluj se do mě Alexi. Tak se přestaň bránit.“

Je vůbec něco, co ten muž nezjistí?

Jenomže už bylo pozdě… někdy během mé cesty…jsem se jím stal naprosto posedlý.

Nedůvěřivě si prohlížím tu fialovou lahvičku.

„Co to je?“ zeptám se a mrknu na něj.

Eh…

Nechci to vědět.

„Chtěl bych to vyzkoušet,“ usměje se na mě Natan a ten záblesk v jeho očích mě donutí utéct ke dveřím.

Je zamčeno.

Alespoň se k nim zády natisknu.

„Co to je?“ zopakuji zoufale.

Myslím, že jsem při těch slovech, měl hlas tak o dvě oktávy víš, než normálně.

„Jen takové malé afrodiziakum,“ odvětí bezelstně a líným krokem ke mně zamíří.

Já to tušil. Tenhle chlap nemá konkurenci. Když bych se rozhodl točit o něm seriál, nenašel bych žádného obstojného herce do hlavní role.

„Nechci ho zkoušet,“ řeknu jen.

Dojde až ke mně, a jedním plynulým pohybem, mě srazí na kolena.

V dalším momentě jsem donucen celý obsah té lahvičky vypít.

Z úst mi unikne pár kapek. Rozetře mi je od bradavek, přes pupík až po můj vztyčený úd.

Jo, vzrušilo mě to.

Vážně jsem masochista.

Nechci… ale vždycky ztvrdnu.

Předtím, už někdy na začátku, jsem se rozhodl, že budu jen toužit. Jen se dívat a ukájet v myšlenkách. Nechtěl jsem se tomu poddat. Měl jsem jiný plán.

Tak proč?

„Alexi…buď můj,“ vydechne a já ucítím jeho rty na svých.

„Já…“ začnu, ale jeho zuřivý jazyk, mi vezme zbytek slov.

Nejspíš nečeká odpověď.

Už se nemůžu dál bránit.

Mi ho musel změnit.

„Alexi máš jít za šéfem,“ kývne hlavou Erik  k Natanově kanclu. Neodpustí si vševědoucí úsměv.

Idiot.

Všichni tady z toho mají ohromnou srandu. Asi budu jediný, kdo se vážně, ale vážně, vůbec nebaví.

„Raději si pospěš… čím déle dorazíš, tím hůře dopadneš. Přímá úměra!“ neodpustí si Honza.

Jo, už letím. Celej žhavej. Beztak vím, co chce.

Neochotně se zvednu, a s malou dušičkou, zamířím k té proradné bestii. Ty posměváčky ignoruji.

„Takže, jak dneska?“ zeptám se, když za sebou pečlivě zavřu dveře.

Nejistě se rozhlížím, co zase mohl vymyslet.

Rád mění místa a zkouší všechny možné pozice. Kolikrát se sám divím tomu, jak je mé tělo ohebné. Jsou chvíle, kdy by mi i hadí muž mohl závidět.

„Proč stojíš tak daleko, pojď blíž,“ pobídne mě.

A jo. Teleportace se nekonala.

Stále jsem oblečený a on stojí opřen o svůj stůl s cigaretou v ruce.

To je dost neobvyklé… neměl jsem už ležet někde nahý?

„No…“ začnu, ale zarazím se.

Většinou mi docházejí slova později. Stačím říct, třeba tři citoslovce, než mi selže hlas.

„Už jsou to dva měsíce Alexi. Pamatuješ na naši dohodu?“ zeptá se s kamenným obličejem.

„Jo,“ kývnu.

„Takže, jak si se rozhodl? Zůstáváš se mnou nebo stále chceš utéct?“ zajímá se, stále bez výrazu.

Huh…

Pomalu ke mně dojde a do ruky mi vtiskne papír.

Výpověď.

Není tam zatím ani jeho podpis, ani můj.

Zapomněl jsem zmínit jednu důležitou věc. Ten sen, který měl tragický konec… zase se mi začal zdát. Jenomže jsem si uvědomil jednu podstatnou věc. Nebyl o konci celého světa. Byl o konci mého světa. Někdo mi umíral v náručí a mě to rvalo srdce na kusy. Kdo to je, jsem zjistil až včera. Bylo to poprvé, co jsem se vzbudil a ta postava nebyla v mlze. Natan v mém snu zemřel. Nemůžu se zbavit toho tísnivého pocitu… že to není jen pouhá noční můra.

Měl bych utéct, než se sen stane skutečností.