Zaraženě hledím na ten bílý papír s textem, který nejsem schopen ani přečíst, protože vidím rozmazaně.

To, co právě držím v rukou, představuje moji propustku z tohohle světa.

Ze světa, kde je on.

Ten, jenž nutí mé srdce k neustálým kotrmelcům.

Vím, že bych ho měl podepsat a prostě vypadnout.

„Ty… skutečně mě hodláš opustit? I potom všem…“ vytrhne mě ze zamyšlení Natan.

Úplně jsem zapomněl, že je tu.

To se mi snad ještě nikdy nestalo.

Měl bych něco říct.

„Tak sem pojď a podepiš to, šup. Když chceš jít, tak běž, své sliby plním,“ řekne po chvíli a tón jeho hlasu mě donutí zvednout k němu zrak.

Stojí zády.

Jednu ruku má ležérně zastrčenou v kapse, zatímco druhá je pokrčena v loktu, v prstech svírá cigaretu. Vidím, jak se mu kolem hlavy vznáší pravidelné obláčky kouře.

Potahuje jako o život.

Zamířím ke stolu.

Aniž by se na mě podíval, podá mi propisku.

Snažím se vidět mu do tváře, ale postavil se tak šikovně, že vidím jen jeho ucho a zátylek. Stojí bokem, ale hlavou se dívá na opačnou stranu.

Proč se najednou tak ukrývá?

„Na co čekáš? Podepiš to a běž. Zbytek ti pošlu!“ zavrčí tak nečekaně, že sebou škubnu.

Stále mi nedovolí na něj pohlédnout.

Cítím své srdce až v krku. Je to úplně jiné, než obvykle…

Je to jako….

Strach.

A tak…  se svým prudce bušícím srdcem, a přerývavým dechem, vztáhnu ruku k jeho rameni, s úmyslem otočit ho k sobě.

„Čemu si nerozuměl?!“ vytrhne se mi a mírně mě odstrčí.

Proč se na mě nedíváš? Proč cítím takovou úzkost?

Stojíme tam dalších pár minut.

On zády ke mně, kouříc jednu cigaretu za druhou, já s třesoucíma se rukama. Jediným zvukem v místnosti jsou hodiny a šelest, jenž vydává ten prokletý papír, jímž tak urputně klepu.

Snažím se zuřivě spolykat knedlík v mém krku, který mi skoro nedovoluje dýchat.

Co vlastně chci?

„Takže si se mnou byl, jen protože tě bavilo, dívat se, jak se tebou stávám posedlý? Nejspíš jsem se v tobě spletl…“ zašeptá a já ucítím, jak se mi do očí derou slzy.

Šéfe… kam se poděly tvé věštecké schopnosti?

Ale… možná je lepší, když si budeš myslet tohle. Když tě nechám v té iluzi, že jediný posedlý si byl ty. 

Jenomže už je pozdě. Jestli můj sen něco znamená… když budu s ním, mám možnost ho změnit. No ne?

„Tak už tu nestůj jako idiot… pobavil ses… není třeba to protahovat. Prostě jdi,“ řekne opět velmi tichým hlasem.

Nadechnu se a rázným krokem ho obejdu, abych se postavil přímo před něj a pohlédl mu do tváře.

Panebože…

Vidět slzy v očích u někoho, koho milujete až za hranici svého chápání, je jako dostat drtivý úder přímo do srdce. Stáhne vám to hrdlo, tak silně, že i nadechnutí bolí.  

Nedívej se tak.

Slzy tvým černým diamantům nesluší.

Zvednu ruku a položím mu ji na tvář.

Chci jeho. Je jedno, co bude. Chci být s ním.

Neodstrčí mě.

„Ne,“ vydechnu.

Překvapeně zamrká.

„Co?“

Sklopím zrak.

A tak, jsem se dostal do téhle chvíle, která zboří i tu poslední hranici, jíž jsem se tak úpěnlivě držel.  Všechny mé zábrany padnou. Už nebude žádná ochrana. Zbydu jen já a on. Oba naprosto pohlceni spalující touhou… po lásce. Te prokleté bestii, jenž vás donutí lítat v oblacích, ale i padnout na kolena.

 „Myslíš, že bych se nechal dobrovolně ojíždět třikrát denně, a ještě tak hrubě, když bych to nechtěl? Myslíš, že bych dobrovolně trávil veškerý svůj čas s někým, s kým si jen chci zahrávat? Za co mě máš, šéfe? Nejsem ten typ,“ řeknu naštvaným hlasem ke špičkám jeho bot.

Hrubě mě chytí za ramena a donutí před ním ustupovat.

Zastaví nás až zeď.

Přitiskne mě k ní.

Ten překvapený pohled…On tomu, co řekl, skutečně věřil?

A já podvědomě čekal, že to byla jen další lest.

„Myslíš to vážně?“ zeptá se.

„Blbá otázka,“ zašeptám a jasně vnímám jeho spalující teplo. Jeho vůni, která nutí mé chřípí prudce nasávat své smyslné tóny.

Zase jsem přišel o hlas, jen díky jeho blízkosti.

„Alexi… ty… ani nevíš, co všechno se mi honilo hlavou. Já jsem chtěl, tak moc, abys byl jen můj. A ty ses pořád snažil udržovat odstup… ale teď, už se nesmíš držet zpátky. Dám ti vše, co si budeš přát. Ale už nikdy nesmíš ani pomyslet na to, že ode mě odejdeš. Rozumíš? Nikdy!“

Ten zběsilý pohled v jeho očích, protkaný nitkami chtíče a touhy.

Je možné, se z lásky zbláznit? Je štěstí jen poloviční, když ho nemáš s kým sdílet? Možná, že jsem se stal konečně odvážným, protože jsem se rozhodl vzdát svého klidu, ve jménu lásky, které jsem se vždycky tak bál.

„Čekal jsem to,“ usměje se Michal.

„Nemohl jsem jinak,“ řeknu skoro omluvně.

„Miluješ ho, je to pochopitelné,“ pokrčí rameny a řádně si přihne z lahve whisky. Ještě jsem nikoho neviděl, pít tuhle drahou tekutinu, takhle na prasáka.

Řekl nahlas to, na co já se bojím i pomyslet.

Ty slova, takhle naplno vyřčená, mě děsí.

„Promiň,“ vydechnu.

Je načase udělat si ve věcech pořádek. Nemůžu dál zavírat oči před jeho city.

„Proč?“ usměje se „není důvod, aby ses mi omlouval. Je to tvůj život a tvé rozhodnutí. Navíc, ani kdybych ti to rozmlouval, nepomohl by to,“ uchechtne se a opět si dá řádný lok.

„Ale řekl si, že mě miluješ. Nechci ti ubližovat. Jestli se chceš odstěhovat, nebo se prostě přestat bavit… pochopím to,“ vysvětlím.

„Ne, nic z toho. Jsem tvůj přítel už pěkných pár let. Nehledě na mé city, tvým kamarádem zůstanu. Beztak jednou potkám někoho, kdo mě poblázní tak moc, že si na tebe ani nevzpomenu,“ odvětí a mrkne na mě.

Patří k těm lidem, kteří jsou hodni obdivu. Je jedno, jak moc je k němu osud nepřívětivý, vždycky to vezme z té pozitivní stránky. Myslel jsem si, že není člověka, jehož ztráta by mě bolela. Spletl jsem se. Právě teď, mám hned dva, o něž nechci nikdy přijít. Avšak láska má své triky. A každý z těch triků má svůj zítřek.

Nejistě se rozhlížím po té velké ložnici.

Zamířím dál po vyznačené trase.

Jsem si naprosto jistý, že mě právě šálí zrak. Nejspíš jsem si něco nevědomky šlehnul.

Přišel jsem dobrovolně k němu domů, a hned u dveří, na mě čekala cestička tvořená lístky růží.

Jako v pošahaném romantickém filmu.

A aby toho nebylo málo, jsou na jeho posteli a dokonce i v té vaně, před kterou nyní stojím.

Otázkou zůstává, kde je on?

A taky, co to do prdele má být?

Existují lidé, kteří vás vždy dovedou překvapit. I když si myslíte, že už je zcela znáte. Najednou zjistíte, že o nich vlastně nevíte nic.

„Ahoj,“ ozve se za mnou.

S vyděšeným výrazem se na něj zahledím.

Zjistil jsem jednu věc. Jeho baví mě děsit.

„Co to má být?“ zeptám se vyjeveně.

Proč je zcela nahý?

Alexi, seš idiot.

Ta vana je přece plná.

„To je pravidelná dávka romantiky,“ vysvětlí a dojde až ke mně.

Začne mě pomalu svlékat.

Chvíli nejsem schopen ničeho, jen mu strnule hledím do očí, ve kterých pohrávají rošťácké plamínky.

„Huh, zajímalo by mě, co se ti teď honí hlavou,“ přiznám.

„Klidně ti to povím. Myslím si, že tvé dívčí duši, chybí něžné zacházení,“ usměje se.

„Nejsem dívka,“ zavrčím „a rozhodně nic z toho nepotřebuju. Jen by mi stačilo…“ zarazím se.

Eh, co by mi stačilo? Něžné zacházení? Vážně?

To mě poser. Ne, to ne.

„Co by ti stačilo?“ nakloní hlavu na stranu.

Ehm…

„Nic,“ zavrtím hlavou.

„Řekni mi to!“ zatřese se mnou.

„To jen. Já… totiž. Stačí  ta slova, nemusíš se přemáhat a dělat věci, co ti jsou proti srsti,“ vysvětlím.

Stačilo by třeba říct, že mě chceš.

Nebo že jsem celý tvůj.

Tvé obvyklé fráze. Jsou naprosto dostačující k tomu, aby mé srdce bušilo na poplach.

„ Ta slova?“ zamyslí se.

Ale teď mi dochází…

Já to dost špatně podal.

Bože…

Co jsem to zase řekl?

Tohle vyznělo fakt divně.

„Alexi…“ vydechne „Tví rodiče, určitě chtěli sličné děvče… jenže na poslední chvíli si to jeden z nich rozmyslel… a vznikl si ty…“ dodá.

„Chápeš to celé špatně!" naštvu se.

Jo, řekl jsem to blbě. Uznávám.

Prej stačí jen ta slova… Ta! Jaká ta?

Sakra.

„Víš, nečekal jsem, že to někdy budeš tak moc potřebovat slyšet," pokračuje a nakrčí přemýšlivě čelo.

Navzdory všemu… si uvědomuji, že tento zaskočený výraz, jsem u něj nikdy neviděl.

„Fajn, pokusím se o co nejlepší vyznání svých pocitů," usměje se na mě.

„Ne, to není nutné," odporuji.

Do hajzlu, že já se do toho vždycky tak zamotám.

„Alexi…“ vydechne a strčí do mě. Neudržím rovnováhu.  Na poslední chvíli mě zachytí, zvedne do náruče jako pírko, a položí do vany. V tu ránu mě pohltí bílá pěnová hmota s červenými okvětními lístky. Vzápětí vleze ke mně a přišpendlí mě k jedné straně vany.

„Nemůžu… dýchat…“ sípám.

„Nebudu se opakovat, takže mě dobře poslouchej," řekne a zapře se rukama vedle mé hlavy.

Ten jeho výraz…

Který to je?

Prudce se nadechnu.

„Zahrnu tě tou největší něhou, jaké jsem schopen, protože tobě jí dám rád. Samozřejmě, že tě miluji," usměje se.

Tak, a teď můžu s klidem umřít.

Láska je vlastně jednoduchá. Ty si to zjistil už dávno šéfe, já až v této chvíli.  

Stydím se, ale ta slova prostoupila celou mou myslí.

Slyšet to… z jeho úst.

Panebože.

Zapomněl jsem vydechnout, do hajzlu.

„Miluji…“ začne, ale zacpu mu pusu.

Znovu ne.

Mé srdce by to podruhé nevydrželo.

„To stačí!" vrtím hlavou a nedám ruce pryč, ani když mě do nich začne kousat.

Ne on bude určitě pokračovat….

Co mám udělat?

„Ve… vem si mě!" vyhrknu najednou "chci… tě," dodám.

Neměl jsem jinou možnost.

A taky… ten jeho šokovaný pohled. Stálo to za to.

Nemám rád zoufalé situace, bohužel, s ním jsou takové skoro všechny.

Vím málo o pravé lásce. Ale tuším, že je to potřeba být neustále s tím, koho milujeme. A já jsem přesně v takovém rozpoložení… a nejsem sám.

„Kde mám svůj poklad?" zacvrliká Natan.

Skutečně… mluvil tímhle tónem? Kde se to v něm vzalo?

„Huh…“ vzmůžu se jen.

„Miluji tě broučku!" téměř zašišlá.

Větu: nikdy mi nebylo trapněji, si nechám vytetovat na čelo. Začíná patřit k mým top.

A taky si říkám, nebývá to obvykle naopak? Lidé jsou většinou milí, když chtějí někoho získat, ne až potom.

„Eh…“ zkusím další citoslovce.

„Můžeš jít za mnou?" pokračuje dál ve svém švitoření.

Nevěřil bych, že je toho schopen.

Milerád půjdu. Chci ho zabít.

„Ještě…“ začne.

Je mi naprosto jedno, co chce říct. Během sekundy jsem u něj a čapnu ho za košili, ten jediný knoflík, na který je zaplá, odletí.

„Musíme si promluvit!" zavrčím.

Jeho překvapený výraz, by mě jindy uspokojil. Dnes ne.

Odtáhnu ho až k němu do kanceláře, kde ho, na své poměry, hrubě zatlačím do křesla.

„Takhle už nikdy nemluv!" obořím se na něj a zaujmu skoro bojovný postoj.

Jsem připraven se i bít.

I když je jasné, že bych prohrál.

Jen si mě mlčky prohlíží.

„Jak takhle?" nechápe.

Jo, tenhle hluboký hlas zní líp.

„Tak….“ huh, jak to vůbec říct? „láskyplně," dokončím.

„Ale já tě přece mi…“

„Říkal jsi, že to řekneš jen jednou!" skočím mu do řeči, a honem se na něj vrhnu, ve snaze umlčet jeho proradná ústa.

Bohužel se dopustím dalšího přešlapu.

Ve svém bujném snažení, jsem se na něj obkročmo posadil, a to tak, že sem na něm doslova namáčklý a přes své kalhoty vnímám jeho probouzející se erekci. Navíc se mi cestou vyhrnulo triko, které mám teď někde pod bradou, takže se svým nahým hrudníkem lepím na ten jeho, taktéž obnažený. A ještě k tomu, ho jednou rukou objímám za krkem, zatímco druhou jsem mu skoro narval do pusy.

„Já…“ uvědomím si pozdě, v jaké hrozivé pozici jsem se to dobrovolně ocitl.

„Netřeba slov," řekne do mé dlaně, ve které mě zašimrá jeho dech a jazyk.

Jsem si jistý, že mi stojí taky.

„Alexi… já tě…“ začne a mě se zastaví srdce „chci ojet," dodá.

Ten pobavený tón mi neušel.

Proč se vždycky baví jen on?

Ať už se stydím, či bojuji se všemi těmi emocemi, jenž mi doposud zůstávaly utajeny. Je to jedno. Pořád mám v hlavě předtuchu, že můžu o všechno přijít.

„Alexi, okamžitě přijeď! Jsme u skladu, jako obvykle,“ zařve do telefonu Honza.

Vystartuji z kanceláře, jako účastník olympiády.

Sakra, co se stalo?

Na začátku každé lásky cítíme slast, chtíč a touhu. Na jejím konci nás však vždy, čeká jen bolest.

Jsem neschopen slova.

Krev. Je celý od krve.

Ty rubínové potůčky rámují jeho obličej a v kapkách mu dopadají na holá ramena. Černá kožená vesta, je potřísněna tmavě rudými cákanci, jenž jen podtrhují celý ten hrozivý výjev.

Proč jsem přijal tuhle lásku?

„Šéfe… co se děje?“ vydechnu a konečně rozpohybuji své strnulé končetiny.

Doběhnu k němu.

„Nesahej na mě, jsem celý od krve! Je to v pohodě,“ brání se.

„Ale…“ nedopovím, díky prudkému nárazu, který mi skoro vyrazí dech.

Jeho tělo mi přistane v náručí.

Sesunu se pod tou váhou na kolena.

A tak je to tu.

Můj sen se stal skutečností.