Natan

 

Když jsem dnes odcházel z kanceláře, řekl jsem Alexovi, že nemusí mít strach.

Je to lež. Pro mě je to, pravděpodobně, ta nejsprostší lež, jakou jsem kdy vyslovil.

Zrovna jemu, jsem nikdy nechtěl lhát.

„Šéfe,“ vyhrkne Honza, a začne mi máchat rukama před obličejem, jako kdyby odháněl roj komárů.

Asi nevidí, že mám v rukouch, krom volantu, i jeho život.

Nejspíš mu někdo dal echo.

Celkem pozdě.

Můj vlastní radar je daleko rychlejší.

„Nevidíš, že řídím?“ prsknu a úkosem na něj pohlédnu.

Celá tahle rádoby normální akce, s výměnou drog a dodáním pár velkých ryb, mi smrděla, už od první chvíle, co mi o ní řekli.

„Můžete zastavit?“ zkusí a přestane mi mávat rukama před obličejem. Právě včas.

Neměl jsem daleko k tomu, narvat mu levej hák, a donutit jeho naléhavý xicht, rozplesknout se o boční sklo.

„Proč? Řekni mi to hned!“ osopím se na něj, a ještě více dupnu na plyn.

„Adame, jak daleko od skladu jsme? Tipuju tak pět kilometrů, ale chci to vědět přesně. Hlas mi vzdálenost, každých pět set metrů,“ mrknu do zpětného zrcátka, a vzápětí, otočím hlavu k Honzovi, „tak to vybal!“ rozkážu.

„Šéfe, tohle nedělejte! Koukejte před sebe… volal Buldok, prej je to past,“ řekne, a pro jistotu se chytne bočních dveří, tak křečovitě, až mu zbělají klouby všech prstů.

„Jo, to vím,“ ušklíbnu se a zaměřím svůj pohled na cestu.

Tentokrát vzteky nedupnu na brzdu, jako posledně.

Ale trocha strachu nikomu neuškodí.

Takže ještě trochu zrychlím.

„Vy to víte?“ vyjeví se nehraně.

Nejspíš si dělá prdel.

„Jak dlouho mě znáš? Můj instinkt nikdy nezklame, to bys za ta léta měl vědět. Sáhni do podpalubovky a vytáhni mi takovej červenej sráč, co vypadá jak klíčenka.“

Mému papínkovi konečně došlo, že ho můžu dostat. Jsem ten jediný, kdo je toho schopen.

Budu jeho noční můrou, až se dostane, s tou svou zhýčkanou politickou prdelí, do basy.

Syn, co zradil, vlastní špinavou krev.

„Mám to,“ oznámí mi Honza.

„Tak to naval!“ pobídnu ho.

„Tři a půl kilometru,“ hlásí zezadu Adam.

Tři a půl kilometru do nového života. Ještě jim to musím vysvětlit.

Pochopí to. Teď už není čas hrát si na businessmana.

Jde do tuhého.

„Tři kilometry!“

Bezděky sundám nohu z plynu.

Nevím, co udělá Alex, až to všechno zjistí. Doufám, že nebude blbnout.

„Dva a půl!“

Žmoulám v ruce tu červenou zrůdnost, která to celé odstartuje, a zároveň ukončí.

Můj nový plán.

Ten starý jsem přehodnotil těsně potom, co jsem vylezl z bytu, kde jsem posledních čtrnáct dní, trávil líbánky se svým štěnětem.

Takže vlastně před pár hodinami.

Ještě včera jsem si byl jistý sám sebou. Nepochyboval jsem o svých schopnostech.

Jenomže jeho musím ochránit.

A kluky taky.

„Dva!“

Sledují mě. Zavětřil jsem je, asi pět minut potom, co jsem opustil naše hnízdečko lásky. Fotrovy krysy. Časem by jim neuniklo, jaký vztah s Alexem mám.

Nenechám otce, aby na něj hrábnul.

„Jeden a půl!“

Nikdo mi ho nevezme.

Slíbil jsem mu, že budu s ním.

Plním své sliby.

Ale prvně musím toho parchanta dostat do lochu.

„Jeden!“

A jestli to chci zvládnout rychle. Musím se stáhnout, a začít nutit jeho vyznaveče po svém.

Tak jako dřív.

Vrátím se zpět, abych znovu vyhrabal z popela tu starou obludu. Můj druhý stín. Mé zběsilé já.

Krvavou bestii.

„Půl kilometru!“

Ta jediná ho může dostat.

Prudce sešlápnu brzdu.

Půl kilometr. Ideální vzdálenost.

Zmáčknu oranžové tlačítko na té červené kravině.

Nesnáším červenou. A to se v ní topím každou chvíli.

„Teď mě dobře poslouchejte,“ pronesu do hrobové ticha „vzadu v kufru jsou plynové masky, než tam vlezete, nasaďte si je. Je tam takovýho plynu, že by to uspalo i stádo slonů. Všechny zajistěte a zavolejte si k tomu policejní asistenci, ať si je přeberou. Je mi jedno, jestli mezi nimi bude i někdo, kdo patřil k nám. Ať si je vezmou všechny. Tohle je vaše poslední akce tady venku, o zbytek se postarám sám,“ s těmi slovy vystoupím a kývnu na Honzu.

„Šéfe, ale co Alex?“ spustí sotva, co dovře dveře.

Hodím po něm klíčky.

„Alex dostane výpověď, už je vytisknutá v prvním šuplíku, je tam i můj podpis. Zajisti, aby dostal jakoukoliv práci, kterou si vybere. Někde tady, jsou otcovi špehovací gorily, jsem si jistý, že o něm neví. Ale i tak, nenechte ho nikdy o samotě. Hlídejte ho, tak aby o vás nevěděl. Až se těch štěnic zbavím, sám mu to vysvětlím. Do té doby, mu jen řekni, že jsem změnil plán, musím to dokončit sám,“ zadívám se mu do očí „předávám ti velení na dobu neurčitou. Starej se o mou společnost dobře,“ uchechtnu se.

„Šéfe…“ vydechne skoro dojatě.

Já to říkám pořád, že mám v kanceláři samé citlivky.

„Vymysli si, co řekneš médiím. Kdyby se něco akutního dělo, víš přes koho, se se mnou spojit. Je ti všechno jasný?“ zeptám se, spíš ze zdvořilosti. Nejspíš se delší dobu neuvidíme.

Bude to tak lepší.

Bezpečnější. Pro všechny.

„Alex… zničíte ho,“ řekne jen.

„Já vím,“ kývnu.

Ale bude žít.

A jednou bude celý můj.

 

***

 

Alex

 

„Alexi? Co se děje?“ vyděsí se Michal, když mu dopadnu, se slzami v očích, k nohám.

„Najdi mi ho…“ vyhrknu, držíce se za jeho kalhoty. Ignoruji všechny ty lidi okolo.

Má brigádu v kavárně. Taková pozornost… netrápí mě. Není to teď důležité.

„Koho?“ vyjeví se.

„Natana… on… zmizel,“ vydechnu pracně.

„Michale, co to má být? Své soukromé věci, si řeš jinde!“ zahřmí jakýsi páprda.

Nejspíš zdejší šéf.

„Jasně pane, už jdeme,“ kývne směrem k němu Michal a rychle mě postaví na nohy.

„Počkej venku, hned jsem tam!“ přikáže mi.

Není problém.

Když mi Erik řekl, že Natan změnil plán, čekal jsem cokoliv. Ale rozhodně ne, nic takhle sobeckého. Rozhodl se, že po něm půjde sám, bez kluků, bez toho, aby byl v kanceláři. Nikdo neví, kde je. Prostě se vypařil. Jeho telefonní číslo neexistuje. V jeho bytě je prázdno. Od rána, jen vyplašeně běhám na všechna místa, kde by možná mohl být, občas to proložím pláčem, někde v parku na lavičce. Lidé na mě divně zírají, někdy se zeptají, jestli mohou pomoci. Kéž by mohli…

„Takže, co se stalo?“ zeptá se Michal, který mě narve do taxíku.

„Zmizel, on prej změnil plán, či co, chce do toho jít sám. Ale já tomu nerozumím, jak sám? Proč se někam zašil? Říkal, že už nikdy nechce, abych kvůli němu brečel… říkal, že jsem celý jeho… že mě miluje… tak proč?“ chrlím ze sebe všechno, co mě tíží, a ani nevnímám taxikářovi občasné vyjevené pohledy, které vrhá do zrcátka.

Ten mi tak může…

„Počkej, uklidni se,“ snaží se Michal, zastavit můj vodopád.

„Děláš si prdel? Ty ani nevíš… on mi slíbil, že se mnou bude! To on říkal, ať neodcházím… tak proč?!“ pokračuji vztekle.

„Můžu ti pomoct, zkusím říct otci, aby se po něm podíval… ale nic ti nezaručuji,“ svěsí ramena.

Mám naději. Ta stačí.

Nakonec jsem Michalova otce prosil já sám. Nerozuměl tomu, co po něm chci, ale když mu to Michal, vysvětlil normálním, klidným hlasem, tak slíbil, že udělá, co může. Přišel jsem si, jako smyslu zbavený. Celý večer jsem jen seděl a tupě civěl před sebe. Vím, že mi občas stékaly slzy po tvářích. Snažil jsem se najít odpovědi na všechna svá proč, jenomže, ten jediný, jenž mi je mohl dát, se prostě zdejchnul.

„Promiň,“ vydechnu směrem k Michalovi, který u mě celou noc seděl.

„V pohodě, chápu to. Je jako tvoje droga… až ho potkám, tak ho vykastruji!“ zavrčí.

„Ne… prosím tě to nedělej, klidně mu zmaluj ciferník, v tom ti pomůžu, ale nekastruj mi ho,“ usměji se pracně.

„Slzy vážně léčí, co?“ zasměje se.

Ne slzy.

Ale jen to, jak to řekl.

Až ho potkám… nepochybuje o tom, že ho potká.

Mám naději.

Zrovna teď, asi tak velkou, jako hlemýžď na přežití, když se rozhodne přejít šestiproudou dálnici… ale aspoň něco.

Do práce jsem nešel další dva dny. Bojoval jsem sám se sebou. Nechtěl jsem tam přijít, jako uzlíček neštěstí. Jenomže, nemůžu se schovávat věčně.

„Ahoj,“ pozdravím nesměle osazenstvo kanceláře.

„Ahoj, konečně! Já myslel, že už si spáchal sebevraždu!“ pokusí se o lehký tón Honza.

„Neměl jsem k tomu daleko,“ ušklíbnu se a tím mu smetu úsměv z tváře.

Jsem zlej.

Jenomže mě je vážně špatně.

„Víš, Alexi, šéf to dělá na vlastní pěst, ale až to skončí, tak se určitě vrátí,“ ujišťuje mě Honza.

„Pche, nerozumím tomu. Ani nechci. Prostě mi řekněte, kde je, a já si to s ním vyřeším sám!“ zavrčím směrem k nim.

Nevěřím tomu, že jim vůbec nic neřekl.

„Nevíme, kde je Alexi, vážně ne. Kdyby jo, řekli bychom ti to, jenomže, to on určitě věděl. Na tady máš,“ podává mi do ruky hrst papírů.

Výpověď.

Jak jinak.

Mám co dělat, abych se tu neskácel k zemi, jako sejmutý brokovnicí.

„Takže mám jít o dům dál?“ ušklíbnu se.

Kam se podělo mé stydlivé já?

Můj strach?

Všechno si to zadupal Natane.

Svým sobeckým chováním, si ze mě udělal kopii sebe samého.

Bez svědomí, a zanedlouho i bez emocí.

Klidně si umím představit, že bych teď vystřílel, do toho papírového panáka na střelnici, stejně přesnou díru, jako ty tenkrát.

„Ano, je to jeho poslední rozkaz. Je od něj i podepsaná. Plus doporučení a další návrhy na nová pracovní místa. Vezmou tě, kam si budeš přát,“ vysvětluje Honza tichým hlasem.

Chci, aby mě vzali k němu.

Podepíšu to.

„Co se ten den stalo? Proč tak najednou… otočil?“ odvážím se zeptat Honzy, když mu podávám ten papír, jenž dává mému odchodu zelenou.

Koneckonců, chtěl jsem utéct od začátku.

Jaká to ironie.

Když jsem všemi svými silami bojoval o to, abych odtud mohl odejít, nemohl jsem, ale teď, když jsem konečně bojovat přestal, najednou se skála, která mě tu celou dobu držela, rozhodla otevřít mi svůj tajný východ.

Směr exit.

Asi je to tak správný.

Nakonec, nemůžu v té kanceláři strávit delší čas. Všechno mi ho připomíná.

I oni.

„Dopadlo to špatně. Opět. Byla to bouda, naštěstí šéf, tentokrát nehodlal pozabíjet sám celou armádu, a prostě… využil pasti, kterou připravil. Nevím, kdy to stihl. Ale rozhodně se mu to povedlo. Opustil nás hned potom, co nechal všechny lidi ve skladu usnout. Řekl, že o zbytek už se postará sám. Proč nevím, ale tipuji, že je to kvůli tomu, že se o tebe bojí,“ vysvětlí.

Bojí se o mě?

A myslel na to, jaký strach mám, já o něj?

Ne, jak by mohl. Sobec.

V podstatě mi Honza nic neřekl.

Na druhou stránku, chci to vůbec vědět?

Jediná věc, která mě skutečně zajímá… kde je Natan?

Na rozloučenou je sevřu v objetí, a aspoň na chvíli se donutím, k rádoby veselému úsměvu.

„Určitě se za námi přijď podívat!“ nabádá mě Ondra.

Je to poprvé, co ho slyším mluvit.

Do dneška jsem o něm věděl a bral ho, jako němého maskota naší kanceláře.

Nebo spíš… jejich kanceláře?

Jestli už i on, rozvázal svůj jazyk, jak víc v prdeli, to může být?

A tak jsem si našel novou práci. Netrvalo to ani týden. Zkouknul jsem nabídky, co mi kluci vytiskly. Pozice programátora se mi zamlouvala nejvíce. Mám na to koneckonců několik kurzů a je to i mé hobby. Vzali mě a já doufal, že řešením běžných věcí, na celou tu kauzu jménem Natan, zapomenu. Jenomže to samozřejmě nešlo. Jak může člověk závislý na heroinu, zapomenout si píchnout? Absťák je hrozná věc, a navíc, když víte, že vás k němu nutí vlastní droga… jsou to muka.

Někdy ho nenávidím. Třeba teď, kdyby sem přišel, nejspíš bych ho zkopal do kulaté krychle. Ale pak? Vrhnul bych se na něj a líbal ho jako o život, hladil ho a vdechoval jeho vůni.

Vím to.

Mám stavy, kdy jsem skoro mimo sebe. Vše dělám automaticky, jako robot.

A pak jsou chvíle, kdy nekontrolovaně brečím. Jindy zase nadávám.

Vážně jsem se zbláznil, nejhorší na tom všem je, že jsem věděl… že to tak bude.

Až když jsem potkal jeho, zjistil jsem, co v mém životě chybělo. Tak proč… mi to vzal?

„Tak, jak to jde?“ zeptá se obezřetně Michal, který se zničehonic. zjevil vedle mě na gauči.

Zase se to stalo.

Občas mám stav, kdy natolik ignoruji své okolí, že se najednou někde ocitnu, a ani nevím, jak jsem se tam dostal. Nebo se třeba někdo zjeví vedle mě, a já mám pocit, že se prostě vynořil odnikud.

Jako kdybych místy spal. S otevřenýma očima.

Už asi chápu celý ten podělaný sen.

Tohle je vlastně konec. Konec mého světa.

S ním, to prostě celé odešlo…

„Jde to,“ kývnu a vyděsím ho.

Jo, asi sem odpověděl, tak o půlhodiny později.

Michal se snažil, tahat mě ven. Chtěl mě z mé apatie dostat, potom, co jeho otec volal, že vůbec nemá tušení, má poslední naděje dostala na frak. Zbořila se, jako most ze sádrokartonu. A pak? Ve zprávách běžela novina o tom, kterak se velký šéf, jedné národní korporace, rozhodl odjet na prázdniny, na dobu neurčitou. Vyřešili to s Natanovým zmizením pěkně, jen co je pravda. Ještě k tomu přidali pár super fotek, které dle mého, byly staré pěkný pár let.

„Je mu dvacet devět,“ oznámí mi Michal.

„Komu?“ nechápu.

Výjimečně jsem při smyslech. Jsou to už čtyři týdny.

Stále se ve mně bije spousta pocitů. Cítím se zrazený, ale zároveň chci hrozně vědět proč to všechno? Proč ty plané sliby?

A pak, v těch zvláštních momentech klidu, jenž občas přijdou, to pochopím.

Mám rád ty chvíle, které mě nutí nahlížet na to objektivně. Chápu, že on sám, se všemi svými temnými pomocníky, bez toho, aby na něj byl vyvíjen nátlak společnosti, mě a kluků, má šanci to dotáhnout do konce lépe.

Škoda, že se tohle mé uvědomění, vždy rozplyne v ten drtivý pocit, který sevře mé srdce. V pocit zrady.

V kanceláři jsem, od té doby, byl jen dvakrát.

Nic nového.

Už jsem se stal plně automatizovaným robotem.

„Natanovi,“ vysvětlí.

Vyslovení toho jména mnou trhlo. Až tak mladý ucho šéf je? Je starší jen o čtyři roky…

A já ho měl minimálně za třicátníka.

Jak vtipné, jeho věk, mě nikdy nezajímal.

„Aha, a proč mi to říkáš?“ vyjevím se.

Kromě automatického módu, se občas dokážu zapnout, i na úplný online režim. Hlavně, když jde o něj. Hltám ty informace, jako houba na mytí vodu.

„No, potřeboval jsem si nějak získat tvoji pozornost, a taky, to říkali ve zprávách… a mimo jiné, už se objevilo pár svědků… rozjel se případ o velkém politikovi, který je údajně víc než jen politik…“ začne. ale než vůbec dopoví, už běžím k počítači.

Jsem to ale idiot!

Zprávy jsem měl kontrolovat!

Strávil jsem na internetu celou noc. Bylo to všude. Michal měl pravdu, někdo, neznámo kdo, podal první, údajně křivé, svědectví. A dalších pár je na řadě. Zatím nejsou žádné důkazy, ale vypadá to, že se konečně rozjede, alespoň nějaké vyšetřování. Možná… novináři fakt umí mlžit. Jeden říká to, druhý tamto. Jedno ale vím, nebude to hned. Šéfe, skutečně se vrátíš, až to skončí?

Dneska jsem zase měl krizi. Začal jsem ronit slzy už ve dvě odpoledne. Někdy v pět mě můj nadřízený poslal domů.

Chovají se až moc benevolentně.

Raději nechci vědět, co jim kluci nakecali. Nebo spíš Honza, který je teď na šéfově postu, jako záskok.

Tuším, že je to něco o tom, že mám velmi vážně nemocnou ženu, alespoň tenhle drb, jsem slyšel v kuchyňce, když jsem si ve svém napůl online režimu dělal kafe.

Je fakt, že se tu s nikým nebavím. Zkraje bylo pár pokusů a snažili se mě zapojit do konverzace, ale časem jim došlo, že to nemá smysl. Jsem mimo, jako chodící mrtvola. I teď se občas najde někdo, kdo se mě pokusí vytáhnout na firemní chlastačku, která je skoro ob den.

Programátorský život mohl být fajn.

Proč já sem nešel rovnou?

Nevěděl bych, co je to bolest.

Co je to, když vám druhý, vrazí nůž do zad.

Všechno, čeho jsem se bál, by mi zůstalo i nadále skryto.

Sakra!

Proč tohle všechno? Touha bývá slepá. Doposud jsem netušil, že být optimistou, je ve skutečnosti znakem odvahy. Začínám si uvědomovat, že naděje, je jen nebezpečná a děsuplná věc, protože může zemřít, jediným mrknutím oka.

Mám delší cestu než obvykle. Ujel mi autobus. Takže jdu těch pět kilometrů, přes celé město, pěšky.

Občas přemýšlím nad tím, že jsem si na tenhle život tak nějak zvyknul.

Taky ho vedu už dýl, jak měsíc.

Mé automatické já neřeší žádné problémy, žádné otázky, žádné bolesti. Prostě si tak klidně pluji světem, bez větších projevů emocí. Naučil jsem se prostě nepřemýšlet.

Do někoho vrazím. Jen zahuhlám omluvu, obejdu tu postavu, a jdu dál.

Ovšem, když mě chytne za rukáv a trhnutím přitáhne zpátky, málem se skácím k zemi.

Tak tohle jsem teda vážně nečekal.

Asi jsem neomluvil dost nahlas.

„Já vážně nechtěl,“ řeknu o něco hlasitěji, načež si uvědomím, že mě vlastně, ta osoba, drží v náručí.

Zvednu zrak.

„Že se z tebe stane, až takový nedochůdče, to jsem nečekal,“ ušklíbne se ta bestie.

Asi mám fata morgánu mimo poušť.

Nechám se objednat na vyšetření zraku.

Zkusmo natáhnu ruku a vlepím mu facku, jen to mlaskne.

„Klidně můžeš být víc chlap a dát mi pěstí… zasloužím si to,“ usměje se smutně má iluze Natana.

Jak chceš.

Odtáhnu se a začnu pěstmi mlátit do jeho hrudi. Po chvíli mi dojde, že to je na halucinaci moc reálné.

„Ty hajzle!“ zavrčím a přidám víc síly.

Ani to s ním nehne. To se jen tak nechá mlátit?

„Co takhle vysvětlení? Omluva?“ prskám.

Pomalu mi dochází energie.

„Řeknu ti vše, až skončíš,“ odvětí.

Nevím proč, ale nasere mě to. Poslední ránu směřuji na jeho obličej. Nečeká to. Pěkně to s ním škubne do strany.

„Hajzle!“ ulevím si znovu a třu si zraněnou ruku.

Spíš to víc bolelo mě, než jeho.

Lidé procházející kolem nás, jen vrhají vyděšené pohledy. Ani bych se nedivil, kdyby zavolali policii.

Ještě, že se stmívá, a není tu tolik chodců.

„Tak pojď,“ kývne a chytne mě za ruku.

Veškerá zlost mě opustila.

Nechám se táhnout do prvního hotelu, který potkáme. Jako v mrákotách sleduji, jak platí. Výtah zvládneme v tíživém tichu. Až za dveřmi pokoje se neudržím.

„Ty hajzle!“ zavrčím, dnes už poněkolikáté, a vrhnu se na něj.

Líbáme se jako o život.

Bože… odpustil bych mu i vlastní vraždu.

„Dost,“ vydechne a jemně mě odstrčí.

Jen překvapeně zamrkám.

Přehodí si mě přes rameno, a svižnými kroky překoná tu krátkou vzdálenost k posteli, kam mě hodí.

„Teď se posaď,“ poručí.

Učiním tak.

Tyčí se nade mnou jak Eiffelova věž.

„Proč?… proč si to udělal? Proč?“ vzmůžu se jen.

Poklekne přede mě, jako rytíř v černé zbroji, a ruce mi položí na kolena.

„Musím svého otce dostat, co nejrychleji. Když budu sám, bez celé společnosti a kluků za zády, půjde to lépe, nebudu tak na očích,“ vysvětlí.

„Ale slíbil si mi…“ začnu, avšak prst na mých ústech, zastaví má slova.

„Vím, co jsem slíbil. Všechno budeš mít… za chvíli budu celý tvůj, až můj otec bude sedět v base, můžeš mě odtáhnout, třeba na pustý ostrov, a tam se mnou prošukat zbytek svého života, ale do té doby… musíš žít svůj život, beze mě,“ řekne a prstem objede konturu mých rtů.

Prošukat zbytek života?

Jako vážně…

Kousnu ho do prstu. S usyknutím ruku stáhne.

Jak dlouhá je chvíle?

„Seš jen obyčejná slibotechna! Pořád mi něco slibuješ, říkal si, že už kvůli tobě nebudu brečet… a co jsem dělal poslední týdny? Říkal si, že mám být jen tvůj a že se o to postaráš, a přitom sis sám odešel a mě tu nechal! Říkal jsi…. Že mě miluješ, ale nejspíš je to jen další lež,“ spustím s přeskakujícím hlasem.

Ale žádné slzy.

V žádném případě.

Nechci, aby viděl, jak moc mě zranil.

Stačí, že o tom mluvím.

„Alexi! Já tě skutečně miluji, o tom nikdy nepochybuj! Ale můj otec, už konečně pochopil, že to není jen hra, chápeš? Uvědomil si, že ho můžu dostat. Kdyby se o tobě dozvěděl… ani nechci pomyslet na to, jak by tě mohl zneužít. Našel by si k tobě cestu, a ty jsi… jen můj… nemůžu dovolit, aby ti něco udělal. Chtěl jsem ti to vysvětlit už dřív, ale šli po mě jeho lidi. Víc jak měsíc sem se jich zbavoval. Nesmíš brečet, já neumřu. Nikdo mě nemůže zabít. Mám, víc než kdy dřív, důvod, proč tohle celé, dovést do konce živý,“ vysvětluje, svírajíc mou tvář, pevně v dlaních.

„Ale slíbil jsi…“ zopakuji zase.

„A neřídím se tím snad?!“ vyletí do stoje. Prudce do mě strčí, až dopadnu zády na postel. Oběma rukama se zapře vedle mé hlavy.

Je to hrozivé. Právě teď mám v hlavě jen touhu potom, aby si mě celého vzal.

Abych na všechno, v jeho chtivém, drsném náručí, zapomněl.

„Slíbil jsem, že budeme spolu, až to skončí. A takhle, to skončí rychleji, chápeš? Mám teď možnost využít lidi, co jsou daleko horší, než já sám. Nemusím se starat o společnost, ani o kluky. Na těch, co mi nyní pomáhají, mi nezáleží. Ani nevíš, kolik lidí ještě budu muset zmrzačit, nejspíš i zabít. Určitě si slyšel zprávy, konečně… aspoň malý krůček. Alexi, musíš to vydržet. Slíbil jsem ti, že se tvé srdce, nebude chvět strachem o mě… když nebudeš mít na očích naše každodenní odchody… nebude to vlastně lepší? Nebude tvé srdce, ve skutečnosti, klidnější?“ zeptá se a lehce se ke mně skloní, aby jazykem zvlhčil mé rty.

Nechci. Nechci, přijmou nic z toho, co říká.

Ale vím…

Do prdele! Já vím, že má pravdu.

I když tenhle měsíc, byl tím nejhorším v mém životě.

Vidět ty zprávy, donutilo mé srdce radostně bušit.

Věděl jsem, že žije. A věděl jsem, že se něco děje.

Ale potřebuji záchytný bod. Potřebuji aspoň nějaký cíl.

„Budu tě hledat,“ řeknu rozhodně.

Naděje, je dokonalou tečkou na konci věty.

„Dobře, ale zkus přitom, nepoutat na sebe moc pozornosti,“ usměje se.

On mi to nezakáže?

Neřekne, že ho nenajdu?

„Nenajdeš mě, ale i tak… chápu, že chceš mít, alespoň nějaký cíl,“ řekne, jakoby četl mé myšlenky.

Skutečně, když ho budu hledat, třeba se nebudu cítit tak zle.

S myšlenkou… že jednou, někde… my dva.

„Polib mě,“ vydechnu prosebně.

Jeho rty, mají schopnost omámit mé smysly.

Neumím si představit, že je neucítím ještě mnohem déle, než doposud.

Je možné, někoho tak moc milovat?

„Musím jít, dnes večer… ještě mám něco na práci. Slib mi, že se budeš chovat, jako řádný občan. I když mě budeš zkoušet hledat, nedělej kraviny, rozumíš? Nemůžu o tebe přijít, mysli na to, že bys mě tím zabil, dobře?“ řekne jako pravý vyděrač a neopomene přidat škodolibý úsměv.

Nejsem schopen odpovědi.

„Ale… ty si… ty nechceš? “ vzmůžu se jen, když se rychle přemístí ke dveřím.

„Nemůžu si tě vzít Alexi… chtěl bych, ale nejde to. Bojím se, že už bych neodešel,“ přizná a vypadá, jako někdo, kdo se vzdává té nejkrásnější věci na světe. Tak zoufale, tak smutně.

Vidět ho takhle, mě nedělá šťastným. Mám raději jeho divokou stránku.

Jestli se máme na delší dobu rozloučit, nechci, aby to bylo takhle.

„Tak si mě vem… já bych hrozně chtěl,“ vyhrknu, rozhodnut hrát nefér hru.

Rychle si přetáhnu tričko přes hlavu.

„Vem si mě, a pak si běž, kam chceš. Každý slib musíš zpečetit, no ne? Tak zpečeť i ty své,“ pokračuji a sleduji jeho vnitřní boj, zatímco se s nadzvukovou rychlostí zbavuji kalhot.

Kdyby skutečně, tak zoufale toužil odejít, už by to udělal.

No ne?

„Nehraješ fér!“ zavrčí a jeho hladový pohled, postaví do pozoru všechno, co na mě může stát.

To ani ty, šéfe.

Rychle zašátrá v kapse.

„Dnes to zrušíme! Co? No něco mi do toho přišlo, jestli na to máte koule, zkuste to sami!“ zahřmí do telefonu, který vzápětí, jedním prudkým švihem, hodí kamsi za postel. Vteřinu na to, ze sebe strhne své oblečení, a s výrazem tygra, jdoucího si pro svůj oběd, se na mě vrhne.

„Teď jsem jenom já a ty. Zapomeň na všechno. Mysli jen na mě… můj Alexi,“ zašeptá a prudce mě přitáhne do své náruče „nemám… já nemůžu tě připravit,“ vydechne skoro omluvně.

Opravdu jen skoro.

„To přežiju… jen už… prosím…“ zaskučím.

Chci zapomenout.

A taky zapomenu.

Na dalších pár hodin, je jediný, koho jsem schopen cítit všemi svými smysly. Všechno kolem splyne v jedno velké vzduchoprázdno. Zůstane jenom on.

Moje všechno.

Moje divoká šelmička.

Hltám jeho doteky. Vzdychám pod těmi vlnami chtíče, které se přes nás valí, jako tsunami.

Nechci, aby přišlo ráno. Přeji si zastavit čas.

„Šéfe… já… miluju tě,“ vydechnu těsně před tím, než se odeberu do říše snů.

Už to mohu říct.

„Jsi můj Alexi…“ stačím ještě zaslechnout.

Zdálo se mi o něm. Zdálo se mi, že jsme na pláži. Stáli jsme v objetí a pozorovali dění za horizontem. Překrásný západ slunce.

Přišlo ráno. Věděl jsem, že tu nebude. Spolu s ním, odešla půlka mého srdce.

Věřím, že to jednou dobře dopadne.

Chci tomu věřit.

Ale do té doby, musím nějak žít. Vím, že se jednou znovu setkáme.

Možná... pak všechno bude snadnější. Na krásné věci se vyplatí si počkat.

Nejsem si jist, kolik slz ještě stihnu prolít, ani kolik nervů, mě to celé bude stát, ale ať tak, či tak, mám v sobě schované všechno z něj.

Vzpomínky.

Ty mi budou oporou.

Touha.

Ta požene mé srdce v před.

Láska.

Prý i hory přenáší.

Zvednu se a rozhrnu závěsy. Právě vychází slunce. Jeho hřejivé paprsky pohladí mou tvář.

Naděje.

Nese se ranním vzduchem, jako tichý příslib.

 

A tak jsem se stal naprosto posedlý. Někým, koho nejspíš nikdy nenajdu.

Dokud…

On nenajde mě.