Zády se tisknu ke dveřím.

Opět jsem ohromen tou krásou, kterou mám před sebou, jako na dlani.

Uvědomil jsem si, že tohle je přesně to, co chtěl. Poslední měsíc patřily mé myšlenky pouze jemu.

„Chtěl si mi něco říct?“ prolomí tíživé ticho.

Vypadá jako krásná socha, kterou dělal někdo, kdo měl tu čest spatřit boha. Má na sobě fialovou saténovou košili, kterou jsem po dlouhých dnech hledání, koupil za nehorázné peníze. Opět ji má zapnutou jen na jeden knoflík, takže je vidět linie jeho břišních svalů, a slabá černá čárka, vedoucí od jeho pupíku až k opasku velmi nízko položených kalhot. Jeho prsním svalů, dominují karamelové bradavky, které doslova lákají k olíznutí.

„Ano,“ řeknu jen a polknu sliny.

Chtěl jsem ti něco říct, ale nemůžu přijít na to, co to bylo.

Je to jako ve zpomaleném záběru. Típne cigaretu a rychlým krokem dojde až ke mně. Sehne se, a bez varování, mi přejede jazykem přes rty.

Šokovaně otevřu ústa. Využije toho a hladově mě políbí.

On mě právě teď líbá… ten dokonalý člověk mě líbá.

Proč nemůžu nic udělat? Nechci to…

Jak někdo může líbat tak skvěle?

Lžu sám sobě. Chci. Chci tak moc, až mě bolí celé tělo.

Když už začínám cítit, jak mi slábnou kolena, a uvědomím si, že se tu nejspíš složím na zem, jen díky líbání, odtáhne se.

Sáhne do kapsy a vytáhne mobilní telefon, který poměrně hlasitě řve.

Jak to, že jsem ho neslyšel?

To zjištění, že jen pouhý polibek od něj, mě dokáže zbavit všech smyslů, bylo děsivé.

„Co je?!“ vřískne, až nadskočím „Proč zas já?... cože? Děláte si ze mě prdel?... ne, já tam sjedu osobně… proč? Ty tam na mě budeš čekat, protože ti rozbiju ciferník… to mě nezajímá, vyrušil si mě kvůli takovéhle hovadině… umři, jedu tam!“

Rozčileně flákne s telefonem přes celou místnost.

Zadívá se na mě. Jen tak tak, odolávám tomu třasu, který se mě zmocňuje.

Jestli se na mě teď vrhne, tak je se mnou amen.

„Hajzle!“ zasyčí „to tvoje utíkání přede mnou, každej nevědomky podporuje!“ dodá a přivře obě oči.

„Jdeš se mnou!“ rozhodne „dnes mi neutečeš!“

Došlo mi, že se jsem promrhal šanci k útěku, protože jsem neslyšel ten rachot z jeho kapsy. Jenže… v ten moment… jsem byl paralyzován dotekem jeho rtů. A nejspíš by mi stejně nedal možnost.

Dochází mi dech i slova.

Já už nemůžu uniknout…  

Vše vidím rozmazaně. Jdu s ním k autu, a pak projedeme městem rychlostí světla až na konec, opět k tomu skladu. Tentokrát je to však rychlé. Čekají na nás v pěti. Šéf mi rozkáže, abych zůstal sedět a nevylézal ani, kdyby hrozil pád atomovky, a pak vystoupí. Poměrně hlasitě jim nadává. Celou dobu přemýšlím, jak tuhle situaci vyřešit. Nesnáším ten pocit, který mám, když jsem s ním.

Bylo to fascinující… ten muž právě nadával a vztekal se. I přesto byl stále neskonale působivý. Jeho postoj evokoval naprostý klid, ač slova zvěstovala něco jiného. Vždy jsem přemýšlel nad tím, jak to sakra dělá.

„Jedeme ke mně!“ oznámí mi stroze, zatímco se rozjíždí, jak na závodech rallye.

„Ne,“ zavrtím hlavou „mám přítele, už jsem to říkal. Dokonce si ho i viděl,“ dodám a uvědomím si, že jsem mu zatykal.

Byla to chyba… chtěl jsem si udržovat odstup. Přišlo mi, že jen pouhou ztrátou zdvořilosti, mohla moje obrana dostat obrovskou trhlinu. Věděl jsem, že jsem nebezpečně blízko…

„Nelži mi pořád!“ zavrčí.

„Já nelžu!“ zkusím, nicméně tuším, že on to nejspíše už ví. Určitě by se takhle nechoval, kdyby věděl, že někoho mám.

„Lžeš, vím to,“ potvrdí vzápětí mé domněnky.

Lásky. Motal jsem se kolem ní a snažil se udržet co nejdále. Jenže on, jakoby to věděl. Bestie, která člověka celého sní, vždy ví, jak ho donutit podlehnout.

Jedeme k němu. A co pak? Ojede mě?

Určitě ano. Jenže já vážně nemůžu překročit tuhle hranici.

„Ne…nechci k tobě,“ vyhrknu.

Prudce stočí volant a zastaví u krajnice. Otočí se na mě, a způsobí mi menší srdeční kolaps. Odmítnout ho, z očí do očí, bude problém.

„Proč?“ zeptá se a odpoutá svůj pás, aby se nahnul až těsně ke mně. Cítím jeho dech na své tváři. Atmosféra zhoustla, jako máčknutím na vypínač. Mé tělo polévá horko. Stačí pouhá jeho blízkost a zapomínám na vše kolem. Vidím jen ten úchvatný obličej. Dvě černé oči, které jasně září za pramínky tmavé ofiny. Vystouplé lícní kosti přecházející v dokonalou bradu. Svůdné rty, které jsou momentálně lehce nakrčené, skoro, jakoby se chystal vrčet.

Ještě chvíli a rozteču se.

Pffff…. Ozve se v mé hlavě, ze které právě odlétly veškeré proti argumenty.

„Proč?“ zopakuje a nahne se ještě blíže. Ten dotek jeho nosu na mé tváři, způsobí v mém těle vlny vzrušení, srovnatelné s tsunami. Přejede mi nosem přes lícní kost až ke krku, kde mě kousne. Chloupky se mi postaví do pozoru a slabé brnění se mi v intervalech rozlévá od krku až po konečky prstů. Polknu, abych zahnal tu neudržitelnou chuť ho chytit a už nepustit. Jeho kousání mi vůbec nepomáhá. Slyším se, jak hlasitě vydechuji.

„Zašel… bych… na… večeři,“ vzmůžu se po chvíli. Jsem hrdý sám na sebe, že mě přeci jen napadla spásná myšlenka. Je nepodstatné, že mi trvalo dvě minuty, než jsem ta čtyři slova řekl.

„Kecáš,“ ušklíbne se a vrhne se na mě „chci tě teď a tady!“ zavrčí.

Jak mě mohlo napadnout, že něco takového zabere zrovna na něj.

Svou vahou mě uvězní na přední sedačce. Snažím se ho odstrčit, ale jako bych mu tím pomáhal. Ještě více se na mě natiskne a vnutí mi svůj jazyk. Prvních pár vteřin, co mě líbá, jsem opět jako omámený a smutně si uvědomuji, že mé ruce už jen tisknou jeho bundu. Vycházím mu vstříc svým jazykem.

Je konec, bleskne mi hlavou.

Tichem, které ruší jen naše mlaskání a prudké dýchání, se rozezní povědomý žabí orchestr.

Překvapeně vykulím oči, když se šéf odtáhne.

„Skutečně máš hlad,“ konstatuje a nevraživě si mě přeměří, přičemž mě jednou rukou stále drží za krkem, tak, aby měl co nejlepší přístup k mým ústům.

Je to jako dar z nebes!

Mám chuť si začít prozpěvovat.

 „Ano,“ řeknu.

„Fajn, tak se prvně najíme,“ prskne hněvivě, ale opět se usadí na své místo.

Vydechnu, tak prudce, až se orosí přední sklo. Jenže, co udělám, po večeři?

Byl jsem tak vděčný svému žaludku. Přišlo mi, že mi ten hlad, zachránil život.

„Máš velký apetit,“ usměje se.

Zkoprním s vidličkou na půli cesty k ústům.

On se opravdu usmál!

Je možné, aby byl někdo už tak krásný, ještě nádhernější, jen díky úsměvu?

Nejsem schopen se pohnout. Sleduji, jak sklopí hlavu a pokračuje v krájení masa. Ten jeho úsměv mě málem stál veškerou sebekontrolu, které už mám tak málo. Jsem totiž na hranici, jen slabé pavoučí vlákno mě pojí s mým sebeovládáním. Jestli okamžitě něco neudělám, tak se přetrhne.

Sním svou porci v rekordním čase. Snažím se přemýšlet nad chutí toho luxusního jídla. Potřebuji se srovnat.

„Prosím účet,“ řekne číšníkovi, který sbírá naše prázdné talíře.

„Teď už můžeme ke mně,“ mrkne na mě.

„Ne,“ zavrtím hlavou a skoro cítím, jak mi jde pára od hlavy, z vymýšlení důvodu proč ne.

„Proč?!“ štěkne.

On skutečně… tváří se tak, že jestli mu nedám dobrý důvod, je schopen se na mě vrhnout hned teď a tady. Nechci to riskovat.

„Máte pravdu s tím, že Michal není můj přítel, ale i tak. Já ho miluji,“ řeknu a zadívám se na něj.

„Jseš si jistý?“ ušklíbne se ironicky.

„Ano…“ kývnu „vy, se mi vážně líbíte, nebudu lhát. Nicméně mám rád jeho,“ dodám a sklopím zrak.

Kdy jsem se naučil tak lhát?

Ten tichý pohyb, který jasně svědčí o tom, že se zvedl, málem přinutí mé srdce vyskočit z hrudi.

„Ale on má dívku. Znáte se dlouho. Nikdy s tebou nebude. Je to zbytečná láska,“ ozve se vedle mého levého ucha.

Jak to sakra ví? A proč nikdy, ale vůbec nikdy, nemluví s lidmi z uctivé vzdálenosti?

„Lásku neovlivníte. Když někoho milujete… nemusíte mít důvod,“ vysvětlím a strnule zkoumám prsty na své pravé ruce. Potí se mi dlaně a jsem nervózní. Já s ním prostě opravdu nemůžu být. Je to nad moje všechno. Jen ta možnost, že bych se mohl dotýkat každý den… neunesl bych to. Prasklo by mi srdce a veškerý můj rozum by se rozvířil v prach.

„Tak proč nezkusíš milovat mě?“ zeptá se a rukou, jenž mě chytí za bradu, mě přinutí zvednout k němu zrak.

„Cože?“ vydechnu šokovaně.

„Zamiluj se do mě,“ zopakuje a zní to jako příkaz.

Vždycky jsem chtěl motorku. Líbily se mi. Jejich krásný zvuk a silné koně skrývající se pod nablýskanou parádou. Jenže jsem ji mít nemohl, neboť jsem se vždycky bál, že bych si na ní ublížil. Třeba bych nedokázal odolat té rychlosti... té možnosti rozjet se naplno. Jen představa, tak zbytečné smrti, mě hrozně děsila. Mohl jsem ji mít, ale také jsem s ní mohl přijít o vše. On byl stejný. Chtěl jsem ho tak moc, až mé tělo ochromil strach. Nechci lásku… protože bolí.

Ležím a civím na strop.

Skutečně jsem podal výpověď?

Ano. Dnes jsem přišel do práce mnohem dřív než všichni ostatní, abych se vyhnul konfrontaci. Nešlo mi ani tak o kluky, jako o něj. Šéf mě předevčírem málem dostal, nebýt té ženy, která se ve správnou chvíli objevila po jeho boku a odmítala se ho vzdát, asi bych skončil, v lepším případě u něj doma, v horším někde na záchodech v restauraci. A zcela jistě pod ním. Ten fakt mě děsil ještě víc, než pomyšlení na to, že bych se skutečně mohl zamilovat. Já, který se ze všeho nejvíc na světe bojí lásky?

Od té doby, co můj otec opustil moji matku, která mě pak brala jako ten největší bordel, neboť jsem byl prý přesnou kopií, toho hajzla, co jí dal košem kvůli mladší. Když mě dala do děcáku, aby si mohla vychlastat mozek, zařekl jsem se, že nikdy nikoho milovat nebudu. Jenže jsem přišel k Hajlovým. Vzali si mě. Zbohatlíci, co se chtěli prezentovat jako dobrosrdeční lidé. Chtěli mě hlavně kvůli své lepší reputaci. Často jsem byl na různých charitativních večírcích a jeden čas, jsem málem patřil k celebritám. Tahle smetánka mě sice zachránila, ale poté, co jsem se zamiloval do jejich staršího syna, který se jako jediný jevil býti člověkem, avšak ukázalo se, že je to jen hajzl, co využívá lidi pro své potěšení, jsem byl rozhodnut se lásky vzdát. Své srdce jsem zatvrdil, a snažil jsem se ze všech sil, stát se co nejvíce samostatným, nezávislým na ostatních. Miloval jsem kontakt s lidmi, to ano, ale nikdy jsem si nedovolil k nim mít hlubší city, takové, které by mohly velmi bolet, kdyby pak odešli. A on, po dlouhých letech, vypadal jako někdo, kdo by mi veškeré mé pracně vybudované zásady, mohl jedním mávnutím své dokonalé ruky, zničit.

To nemůžu dopustit.

Když si vybavím ten moment, kdy jsem pokládal svou výpověď na stůl, a dveře do kanceláře se otevřely… můj tlak vystřelil až do stratosféry. Byl to jen Honza, který se na mě chápavě podíval, a ještě než jsem definitivně zdrhnul, objal mě tak, až jsem se začínal dusit. Na rozloučenou, nakonec jsem chvíli počkal, abych naposledy objal všechny kluky. Šéf tam naštěstí nebyl. Jinak bych určitě neodešel.

„Ahoj, cvičíš meditaci?“ ozve se těsně u mé hlavy.

„Ty vole! Michale, jak ses sem dostal?“ vyjeknu a prudce se posadím.

„Dveřmi?“ otáže se pobaveně „vypadáš dost mimo, stalo se něco?“ vyzvídá a položí mi hlavu do klína.

„Podal jsem výpověď,“ kývnu.

Překvapeně se posadí a zírá na mě z takové blízkosti, až cítím jeho dech na svém nose.

Proč to se mnou vůbec nehne? Michal se mi přece také líbí.

Ale jsem naprosto klidný. Netřesu se, ani mi nebuší srdce jako zvon. Nekoktám, ani se mi nepotí dlaně.

Michal není ON.

„Ulevilo se mi,“ usměje se po chvíli.

„Já vím, nesnášíš ho,“ přikývnu a také se usměji. Nuceně.

Proč? Měl bych se přece také smát z plna hrdla, že jsem unikl té proradné bestii.

A tak jsem začal hledat práci. Mohl jsem říci svému otčímovi, který by mi dohodil lukrativní místo za dobré peníze, a ani by přitom nestačil mrknout. Ovšem, já jsem nechtěl být vděčný. Ne zrovna jemu. Mým cílem bylo, být samostatný a nedoprošovat se cizí pomoci. Skoro po třech týdnech intenzivního hledání, jsem byl pozván na pohovor do jedné firmy. Na pozici ekonoma… znělo to furt lépe, než sekretářka. Ironií bylo, že mzda byla nižší. Ovšem, tušil jsem, že po mě nebudou chtít zbrojní pas.

Nejistě se rozhlížím po prázdné kanceláři té sekretářky, která zrovna kamsi odcupitala.

Je normální, aby lidé na pohovor chodili, rovnou ke generálnímu řediteli?

A navíc, proč tu jsem jen já?

Smrdí to. Nevím proč, ale něco mi tu nesedí. Nejraději bych se zvedl a odešel, ale už skoro měsíc jsem bez práce, a potřebuji zase vydělávat. Nechci se nechat vydržovat od Michala.

„Pane Kárský?“ ozve se vedle mě ta pisklavá ženština. Uznávám, že až na ten její hlas vypadá velmi dobře. Ač jsem vždy věděl, že preferuji muže, vzhledově mě tyhle typy žen, s dlouhými krásnými vlasy a ještě delšími nohami, také nenechávaly chladným.

Šéf je ale tisíckrát hezčí.

Panebože! Na co to kurva myslím!

„Ano?“ usměji se. Jo, zrovna nejspíš vypadám, jako kdybych jí chtěl ojet teď a tady.

„Můžete jít dovnitř,“ mávne rukou směrem ke dveřím, na jejichž cedulce stojí: Generální ředitel Radim Dobrovský. Je celá červená, a tak se s omluvným úsměvem postavím, a s lehkou úklonou, odkráčím do jámy lvové.

Alespoň takový pocit mám. Nevím přesně proč.

Přede dveřmi se několikrát nadechnu a rázně klepnu.

Ozve se hlasité „Dále!“ a já vstoupím.

Mé srdce právě vynechalo úder.

Zaraženě hledím na dva muže.

Jeden z nich je určitě zmíněný generální ředitel. Sedí za velkým stolem, ruce položené na stole, a klidně na mě hledí. Je poměrně rozložitý a má krásné modré oči.

Ale ten druhý… Stojí bokem opřen o stůl. Má černé upnuté kalhoty a bílé tričko s výstřihem až k bokům. U úst má cigaretu a jednu ruku složenou pod nahými prsy. Upřeně se na mě dívá.

Co tu kurva dělá?

Brada mi spadne až do přízemí. A mé srdce udělá několik kotrmelců, chvíli je zcela klidné, skoro jako kdyby se zastavilo, ale vzápětí se hlasitě rozbuší. Ty prudké údery v mé hrudi, skoro bolí.

Už zase se mi zapotily dlaně.

Musím několikrát zamrkat, a dokonce si i protřu oči, jestli nevidím špatně, ačkoliv po reakci mého těla, je mi jasné, že ne.

V hrdle ucítím ten známý knedlík, který způsobí, že budu koktat, nebo minimálně mluvit jako postižený.

Zírám do černých očí toho hladové tygra.

Proč... 

Natan…