*** současnost ***

 

Měl jsem sen o konci světa.

„Alexi, buď hodný a roztáhni mi ty nožky dobrovolně,“ řekne s hněvivým podtónem v hlase.

Ten sen se pořád opakoval.

„Ne, bude to bolet…“ kuňknu a pomalu se sunu zády k místnosti, pryč od něj. Vím, že je tam zeď. Ale i tak. Ještě těch pár sekund svobody potřebuji.

„Ano, a ty se divíš?“ nakloní hlavu na stranu a tvrdě se na mě zadívá.

„Já nechtěl,“ zkusím a nasadím ten nejsmutnější pohled, který umím. Mluvím pravdu, sakra.

Byl jsem v něm hlavním hrdinou. Bohužel jsem svět nezachránil.

„Myslíš si, že to na mě teď bude platit? Tvoje štěněčí oči? Tys mě podvedl ty hajzle! Pojď sem, ošukám tě tak, že to nikdy nezapomeneš!“ zuří a rychlými kroky dojde až ke mně. Prudkým pohybem mě otočí ke zdi a pravačku mi zkroutí za zády. Zkřivím obličej bolestí.

„Nepodvedl, nic jsem s ním neměl! Jen trochu líbání ale nic víc!“ bráním se, čím víc se kroutím, tím víc mě svírá.

Ten sen mě děsil dva měsíce. Snažil jsem se přijít na to, jaký má význam.

Skloní se tak, že cítím jeho dech na svém krku.

Bolestivě mě hryzne. Jednou…dvakrát…

„Podvedl si mě, buď rád, že tě jen ošukám. Čubky jako ty, bych obvykle připravil o péro!“ zasyčí hrozivě do mého ucha.

„Ale můj zadek je panna! Můžeš být… milejší?“ nevzdávám se a ve svém hlase zaslechnu stopy slz. Bože, není snad z oceli.

Jenže… než jsem ho zjistil. Přestal se mi zdát.

„Proč bych měl? Proč si to udělal?“ tlak na mé pravé ruce lehce poleví.

„Víš… s tebou jsem nemohl… ani se pomazlit… ty si furt chtěl jen… a já se bál…ale chybělo mi to…tak mě to prostě přemohlo, ty moje vlčí pudy,“ vydechuji přerývavě.

Špatně. Proč říkám tyhle hovna? Vlčí pudy? Pche. Vážně…

Časem jsem si uvědomil, že skončil někdy v té době, kdy jsem poznal jeho.

„Vlčí pudy?!“ zavrčí hrozivě a jeho zuby mě okusují jako kus jehněčího „víš, jaké jsou moje pudy? Odpíráš mi, co je mé už pěkně dlouho! Nesmíš se pomazlit?! Jsme snad ve školce? Já tě chtěl už kurva dlouho, a když už seš konečně můj, tak na tebe musím čekat měsíc jak na nějakou patnáctiletou slepici! A pak přijdeš jako ta největší děvka s tělem posetým cucfleky, které ani nejsou ode mě!“

I dnes by mě zajímalo, jestli ten sen nesouvisel s ním.

Jeho zuby se mi zahryzávají do kůže na ramenou.

„Promiň…“ vzmůžu se jen. Musím to snést.

„Neomlouvej se. Už je pozdě. Já tě potrestám. Vezmu si, co je mé a ty seš můj Alexi. Jen můj…“ šeptá a jeho hluboký hlas mi způsobuje husí kůži po celém těle.

Protože jsem od první chvíle věděl, že on bude můj konec.

Potom, co mě dokonale okouše, si mě přehodí přes rameno a přenese do ložnice.

„Buď rád, máš speciální zacházení,“ řekne a rukou ukáže na postel, kam mě před vteřinou hodil.

Po čtyřech před ním ustupuji dozadu. V jeho tváři není závan soucitu.

Můj svět se pomalu boří. Mé roky budované hradby padají jako domečky z karet.

Vrhne se na mě. Otočí mě na břicho, a bez větší přípravy, se zuby zaťatými do mého ramene, do mě začne tvrdě pronikat svým naběhlým údem.

Bolí to. Mám mžitky před očima. Snažím se odtáhnout.

„Uvolni se, bude to míň bolet,“ řekne, ale nepoleví.

Bojím se. Jak tohle skončí?

 

 

***O cca rok dříve***

 

 

 

Můj život byl jednoduchý a plynulý. Měl jsem dost peněz a přátel. Všechno bylo fajn.

„Dobrý den, mluvím s panem Alexem Kárským?“ zeptá se zvonivý ženský hlas.

„Ano,“ odpovím. Nejspíš kvůli práci. Minulý týden jsem absolvoval pohovor.

„S radostí vám sděluji, že jste byl přijat!“ zahlaholí. Ani se nepředstavila.

„Vážně?“ vydechnu. Jsem v šoku. To místo jsem fakt chtěl. Pozice sice nic moc. Ale finančně je to nadstandartní.

Mé nadšení tehdy bylo tak velké…můj instinkt díky tomu totálně selhal.

„Ano, začínáte toto pondělí v osm ráno. Hlaste se na recepci. Kolegyně vám vysvětlí zbytek,“ informuje mě.

„Dobře, děkuji. Na shledanou,“ rozloučím se.

Ještě pět minut překvapeně zírám na svůj mobilní telefon.

Vzali mě.

Budu sekretářka.

Haha.

Všechno bylo fajn. Dokud jsem nepoznal jeho.

V ten den, slunce zářilo víc než jindy. Stál jsem na střeše a pozoroval oblohu bez mraků, poslouchal jsem zvuk velkoměsta.

„Taky sem chodíš kouřit? Ještě jsem tě tu neviděl,“ ozve se znenadání za mými zády. Nadskočím skoro metr vysoko, jak mě ten hluboký hlas vyděsí.

Otočím se a cigareta, kterou jsem měl frajersky zastrčenou v koutku úst, mi vypadne.

Mé srdce se na moment zastavilo. Byl bezkonkurenčně nejhezčím mužem, jakého jsem kdy viděl.

Zírám na toho vysokého muže, jehož ofina mu v pramenech spadává lehce přes oči, které tím jen dokonale podtrhuje. Jsou černé jako noc. Tak uhrančivý pohled…

Neujde mi jeho úšklebek. Jasný, ten to musí vědět, jak vypadá.

Sehnu se a seberu cigaretu. Uklidnit se, zhluboka dýchat. Nesmím dát najevo, jak moc mě jeho vzhled vykolejil. Ne víc, než doposud.

Občas vás život zastihne nepřipraveného. Jsou situace, které neočekáváte. Nikdy jsem neviděl někoho jako on. Už jen to, že mi bušilo srdce jako pominuté, mě mělo varovat.

„Jsem tu nový, ale v minulé práci jsem chodil také kouřit na střechu,“ odpovím.

„Chápu, a kde tu děláš?“ zeptá se a přistoupí vedle mě.

„V podstatě jsem sekretářka,“ ušklíbnu se.

„Vážně? To je náhodička,“ odfrkne si.

„Proč?“ nechápu.

„Protože seš moje sekretářka,“ vysvětlí a usměje se.

Tak oslnivý úsměv… Jeho výraz vám nedovoloval odvrátit zrak. Byl tak krásný. Zářil jako diamant. Vůbec jsem netušil, jaký dopad může mít jednoduché slovíčko moje, vyřčeno v mnoha pádech. Na tělo, na duši…na celý můj svět.

„Alexi!!“ zařve z kanceláře.

Dnes již po padesáté nadskočím. Ten chlap je hyena. Je tu dalších pět „sekretářů“ a on stejně pořád volá mě. Sakra. Jsem tu teprve třetí týden, proč pořád já. Povzdechnu si.

Rok. Jeden rok tu vydržím a pak adios amigos.

Poslušně přicupitám před jeho stoleček. Jak v ředitelně.

„Ano?“ otáži se a nasadím zdvořilý úsměv.

Kdykoliv jsem ho viděl…

„Budeš chodit na střelnici. Uděláš si zbrojní pas,“ odvětí suše.

Několikrát překvapeně zamrkám.

„Cože?“ otáži se.

Nic. Nic dalšího neřekne. Můj dotaz je ignorován.

Žasl jsem nad tou krásou. Myslel jsem, že si zvyknu.

„Hodláš mi tu vystát důlek?!“ oboří se na mě, když si všimne, že jen nechápavě civím kamsi za něj.

„Ne, jen jsem chtěl vědět, kam přesně mám jít střílet? Proč? A s jakou zbraní?“ zeptám se a uvědomuju si, že mám sakra odvahu.

Nezbývá mi nic jiného, než se na něj podívat. Přepnu do módu: před tebou je tygr, jedno jak pěkný, furt je to tygr.

V těch černých očích se bleskne. Postupně se mi ježí všechny chlupy. On mě zabije, jen pohledem…vážně tomu začínám věřit.

„Stačí devítka. Střelnice ob dvě ulice, určitě víš!“ skoro vykřikne a zadívá se na mě.   

„Ale…proč?“ zkusím ještě.

Nebyl z těch, co by lidem něco vysvětlovali. Vždy patřil k těm, co předpokládali, že nejspíš umíte číst myšlenky.

„Moc se ptáš,“ řekne jen a vyrazí směrem ke mně.

Stačí mu deset sekund. Jen deset sekund na překonání desetimetrové vzdálenosti z jeho židle ke dveřím, které zabouchne a posléze mě stihne přirazit ke zdi. A ještě u toho stačí ovonět celou místnost svými feromony, a způsobit mi menší potíže, svým rozhaleným hrudníkem.

Byl agresivní a výbušný. Bál jsem se, a zároveň jsem cítil, jak se mi to líbí. Dva protichůdné pocity v jeden moment. Doposud jsem to nezažil. 

„Nevíš na co je zbraň?“ řekne a svým obličejem se přiblíží těsně k mému. Dotýkáme se nosy.

Buší mi srdce, bojím se, že dostanu infarkt. Já tu vybouchnu jak bomba. Snažím se dýchat normálně, ale nejde to.

„Chceš ukázat moji zbraň?“ usměje se.

S ním mi každá situace přišla nová.

Sjede mi rukou po tváři a chytne mě pod bradou. Donutí mě, abych se mu zadíval do očí.

„Ukážu ti ji,“ řekne a než se naději mám jeho ruku v rozkroku.

Panebože. Dělej něco sakra!

Odstrčím ho.

„Já…to… nejde…,“ vykoktám

„Nejde?“ vydechne překvapeně „chceš mě od prvního okamžiku, cos mě viděl, tak co máš sakra za problém? Mám se ti naservírovat na bílém podnose?“ rýpe a přitom mě zase přirazí ke zdi.

Všiml si. Mých pohledů hladového psa. Viděl vše, to jak jsem se snažil dívat jinam, jak jsem si pokaždé držel uctivý odstup. Jak jsem co nejméně dýchal, abych necítil jeho vůni. Byl jsem naivní…myslet si, že si nevšimne. Směšné.

Je tak rychlý.

Jednou rukou mě svírá vzadu za vlasy, a opět mě nutí, mu hledět do očí. Druhou mi drtí zadek.

Zkusím se vykroutit, ale drží mě jako krajta. Nehnu se ani o milimetr.

Celkem pomalu mi dojde, že musím použít slova. Dřív než bude pozdě.

„Mám přítele,“ řeknu a zavřu oči.

Nemám, ale bydlím s chlapem. Sice má dívku ale to vědět nemusí.

Bez reakce.

„Víš, já…ho vážně miluju. On… nejde to, měl bys chápat, že…“ překvapeně zaregistruji, že mě pustí. Odstoupí na půl metru a složí ruce pod prsy.

Vzmůžu se jen na tupé civění.

Takže tohle na něj zabírá. Takový hajzl a slyší na slovo láska.

„Do prdele, ty vaše city, zmizni,“ odfrkne a opět se usadí ke stolu.

Věděl jsem, že ten chlap bude můj konec. Měl jsem tehdy odejít. Neposlouchal jsem ten varovný signál, který mi vyskočil v hlavě pokaždé, když jsem ho uviděl.

S vydechnutím vylezu před budovu střelnice. Nikdy by mě nenapadlo, že je tak těžké střílet. Už jsem tu pátý den a stále nevím, proč.

Vyrazím k domovu. Je pět hodin, akorát čas, kdy se vrací Michal. Můj spolubydlící.

„Alexi?“ ozve se těsně za mnou.

„Michale?“ otočím se.

„Ty chodíš střílet?“ směje se. Dojde až ke mně a sevře mě v náručí. Je to milý kluk.

„Jo, musím, kvůli práci,“ pokrčím rameny.

„Ale dyť děláš v kanceláři ne?“ nechápe.

„Jo, jenže ten idiot chtěl, abych si udělal zbrojní pas, nevím proč. Mimoto si tak nějak připadám, že to není úplně normální kancelář,“ vysvětlím.

„Jakože tam dělaj něco nelegálního?“ vytřeští oči a nalepí se na mě tak, že se mě skoro dotýká nosem.

„Oh, já nevím,“ vykoktám a podvědomě se kousek odtáhnu. Dřív se mi Michal vážně líbil a teď jsem nadržený. Nesnáším toho chlapa, který mě staví každý den do pozoru, je to jeho chyba.

„Mám ti pomoct?“ usměje se a mrkne dolů.

„Co…“odkašlu si „co tím myslíš?“ vyhrknu.

„Jsem bez holky, takže ti můžu pomoct,“ usměje se.

„Vy ste se rozešli?“ nechápu.

„Ano, včera večer. Chtěl jsem ti to říct, ale ty v poslední době pořád spíš, když přijdu,“ nasadí smutný obličej.

„Promiň, mám toho hodně,“ řeknu a poplácám ho po rameni.

„Takže můžeme? Můžeme?“ zahlaholí a už se na mě sápe. Snažím se krotit jeho výpady ale než se naději okusuje můj krk.

Poraženecky kývnu a dovolím mu, aby mě odtáhl k nám domů.

Michal byl můj nejlepší kamarád už od školky. Velmi pěkný kluk, který střídal holky. Proslavený milovník bujného poprsí. Jeho sexuální harašení se mnou jsem nikdy nebral vážně. Nevadilo mi si s ním občas užívat.

„Alexi!“ zaburácí šéf.

Neleknu se, zvykl jsem si. Už to bude pátý týden. Mí kolegové se na mě soucitně zadívají.

Rychle napočítám do deseti a zamířím k němu do té lví klece. Včera jsem se s Michalem vyřádil, dnes by mé tělo nemuselo přehnaně reagovat.

„Jak jde střelba?“ zeptá se a rukou si podloží bradu, přičemž nasadí ten nejsvůdnější výraz jaký znám.

Nemuselo, ale reaguje.

„Jde to no,“ pokrčím rameny.

„Kdy budeš mít ten zbrojní pas?“ ptá se dál a tentokrát si svou levou rukou přejede přes obnažený hrudník.

Ten chlap to dělá schválně.

Skloním hlavu.

„Myslím, že tak měsíc,“ tipnu.

„To je dlouho, čtrnáct dní máš,“ řekne stroze a mávnutím ruky mi naznačí, abych vypadl.

„To nestihnu! Potřebuji víc času,“ odporuji.

„Hodláš se hádat?“ zavrčí a už se zvedá.

„Ne. Jen vám oznamuji, že mi to bude trvat měsíc,“ řeknu rychle, a stačím pouze zaregistrovat jeho překvapené nadechnutí, neboť okamžitě zmizím za dveřmi.

Nezavolal si mě zpátky.

Bod pro mě.

Začal jsem si uvědomovat…

„Tak jak to jde?“ optá se Michal, zatímco servíruje večeři.

„No, nic moc. Nejde mi mířit,“ ušklíbnu se.

„A už víš, na co to potřebuješ?“ zeptá se.

„Ne, jen vím, že je nás v kanceláři celkem šest a všichni mají zbrojní pas,“ pokrčím rameny.

„Jak se vůbec jmenuje ten tvůj šéf?“ zajímá se.

„Natan…Salivsky,“

„Počkej… ty jo, to je náhoda. Není jeho fotr ten politik, co údajně má pod palcem i mafii?“ vydechne a zůstane na mě zírat.

„Ehm, o tom nic nevím…“ hlesnu jen.

Že jsem vstoupil na hodně tenký led.