Rozhovor jsme po tomto ukončili a já v žádném případě nechtěla zůstat u Daniela ve vile. Elisa i Antonio se tvářili hodně šokovaně, protože celý náš hovor na toaletě samozřejmě slyšeli. Elisa vypadala, že by se mi chtěla omlouvat, ale já na ně neměla sílu. Už sem nechtěla nic dalšího slyšet. Cítila jsem se dobře u tety, kterou jsem už pomalu začala brát jako naší tetu. Bratr čekal v autě. Ale poprosila jsem Daniela, který odteď chtěl být očividně můj přítel se vším všudy, zda by se mnou strávil noc. Ne sex, zdůraznila jsem mu. Ale jen noc. Bratr nás oba ignoroval a v tichosti odřídil cestu domů, zaparkoval, vystoupil a odešel napřed. Ani auto nezamkl. Poprvé jsem opravdu nevěděla, jak se cítil. Asi jsem ho zklamala. Znovu mi začaly stékat slzy po tvářích, když jsme vešli do domu. Doufala jsem, že tetě nebude můj host vadit. Chtěla jsem také Renatu poprosit, zda by se nepřesunula na gauč, do obývacího pokoje dolů. Daniele mě pořád hladil a utěšoval, ale nebylo to nic platné.

          Šli jsme potichu domem, abychom nevzbudili tetu se strýčkem a zaslechli jsme hlasy z bratrova pokoje. Dokonce byli nedovřené dveře. Oba jsme viděli v rozsvíceném pokoji Tobiáše sedět na posteli. Před ním stála Renata, zády k nám a hladila ho po rameni, které se trochu třáslo. Pak se na ní podíval a my mohli vidět, že plakal. Můj bratr plakal. Od dětství jsem to nikdy neviděla.

„A on jí znásilňoval, pořád a pořád. Já ji zklamal. Zklamal jsem jako bratr. Jak mi to mohlo uniknout! Co jsem jí to připravil za život, když se na ní ten hajzl ukájel! Měl jsem tam pro ní být. Vždycky. Já…já prostě myslel, že je furt ustrašená z traumatu z dětství. Když jí to udělal. Ale nevěděl jsem, že to trvalo léta!!“ brečel a naříkal, ona ho objímala. Mě také tekly slzy, když jsem viděla, jak se kvůli mně trápil a chystala jsem se vejít k nim. Daniele mě ale zadržel a rázně vrtěl hlavou. Zatáhl mne za roh.

„Ne. Teď je tam pro něj ona.“ Znovu jsem zavrtěla hlavou a chtěla jít, ale držel mě pevně.

„Nech ho být,“ šeptal mi. „Teď už je to na ní, ne na tobě. Ona mu může pomoct. Ne ty, zlato,“ řekl mi něžně. Dívala jsem se mu do očí, a i když mě mé srdce táhlo za ním, věděla jsem, že měl pravdu. Nechala jsem vytéct další slzy, přikývla jsem a šli jsme k nám, do pokoje. Poslala jsem Renatě smsku, kdyby se náhodou podívala na telefon, že je Daniele u nás v pokoji. Pokud si toho nevšimne, nevadí, holt nás uvidí v jedné posteli. Bylo mi to celkem jedno.

        Ani nevím, kdy jsem usnula. Plakala jsem Danielovi v náruči, asi dokud jsem neusnula. Probudila jsem se stulená u mého nového přítele. Bylo mi horko, ačkoliv jsem spala v kraťasech a v triku s krátkým rukávem. A pak jsem ucítila jeho penis. Tlačil mě do zadku. Ztuhla jsem. To se mi nelíbilo. Znechutilo mě to. Vyskočila jsem od něj dál a sedla jsem si na kraj postele. Začala jsem si opakovat, že to nic nebylo a že je vše v pořádku. Probudila jsem tím Daniela, ten se posadil a nechápavě na mě mžoural. „Co je? Proč sedíš na tom rohu?“ ptal se, ale pak si všiml mého výrazu a zbystřil. „Tak co je?“ přiblížil se a já mu naznačila směr mého pohledu. Když pochopil, usmál se. „To se nic neděje, chlapům se to stává,“ řekl a trochu vypnul hruď. Já mu přikývla. „Ano, já vím, že se vám to stává. Měla jsem to v zadku každou chvíli,“ šeptla jsem a vstala jsem a šla od něj pryč. On se tvářil, jako kdybych mu dala facku. Nevím, jak tohle zvládnu. Jak máme vůbec někdy mít sex. Mě se penis hnusí. Vůbec jsem ani neměla zájem ho vidět obnaženého. Zavrtěla jsem hlavou, abych tu představu zahnala a šla se rychle vysprchovat.

        Vyšla jsem osprchovaná a oblečená v županu a našla Daniela stále v posteli. Seděl a držel se za hlavu. Všiml si, že jsem vyšla a podíval se na mě. „Šel bych za tebou, ale nevěděl jsem…jestli o to vlastně stojíš. Moc se ti omlouvám,“ říkal mi zahanbeně. „Nedošlo mi to, vážně. Jsem blbec.“ Usmála jsem se na něj a přisedla k němu. „Dobrý, chápu, že na takové chování nejsi zvyklý.“

„Řekni mi, jak se po včerejšku cítíš? Zvládáš to?“ staral se. Pohladila jsem ho po tváři a nahnula se k němu pro polibek. Nebyla jsem v tom dobrá, nikdy jsem se nelíbala. On mi vyšel vstříc a pootevřel rty. Přidal jazyk a už jsem poznávala, jaký je to pocit. Lehce zamručel, ale znělo to potěšeně. Odtáhla jsem se od něj. „Zvládnu to. Nejsem sama…Jsi můj první, co se polibku týče,“ šeptala jsem mu stydlivě a on nevěřícně kroutil hlavou. Neřekl ale nic.

       Daniele odešel po schodech, které vedly z našeho balkonku. Nikdo o něm nevěděl. Tedy pokud nás v noci nenavštívila Renata, ale nevypadalo to tak. Dohodli jsme se, že dnes zajdeme společně za jeho sestrou. Měla jsem dva dny volna. A já pak měla v plánu ho přesvědčit, aby na chvíli odešel a nechal mě s ní samotnou. Šla jsem se upravit ještě do koupelny a učesat si vlasy. V tom jsem slyšela dveře a Renatu. Chtěla jsem ji pozdravit, ale zarazil mne cizí, mužský hlas.

„Ne, je tu prázdno, oni už asi odešli. Teď bude ale lepší jít tady po schodech, jako minule. Teta vstává brzy, tak běž zadními vrátky. Díky za noc,“ říkala někomu Renata. „A Marku? Počkej, zapomněl sis boty!“ volala za ním tiše, vběhla pod svoji postel, vzala boty a ode dveří koupelny jsem zahlédla, jak je dotyčnému hází z balkonku. Takže Marek? Co to má být? Vstoupila a lehla si na svoji postel. A já vyšla z koupelny. Renata úlekem vyjekla a posadila se. Teď jsem si teprve všimla, že má na sobě pouze spodní prádlo a po těle pár krvavých škrábanců. Na pažích růžové skvrny.

„Co to máš na sobě?“ vyjela jsem na ní ostře a ukazovala na její malé rány. V tom jsem slyšela Tobiáše. „Reni, jsi tam? Už jsme tu sami, teta se strýcem jeli do města. Nechceš si dát další kolo, ale jen ve dvou?“ rozrazil při těch slovech dveře a já mohla svého bratra zpozorovat v jeho plné kráse. Bohužel mi zrak spočinul na jeho přirození, které bylo tak obrovské a vzhůru, že jsem zalapala po dechu a rychle jsem se otočila. Když mě uviděl, uslyšela jsem jen vykřiknout své jméno a za ním hned ostrou nadávku z chodby. Odcházel. Já se pomalu otočila a skrz prsty se opravdu přesvědčila, že byl pryč. Renata měla ruku na svých ústech a tvářila se šokovaně. Rozhodla jsem se zeptat přímo.

„Ty spíš s mým bratrem a zároveň s cizím chlapem? Co to má být? Hrajete si ve třech?“ Ona jen seděla a trochu kývala hlavou. Zdálo se mi, že měla slzy v očích. To mě probralo a sedla jsem si k ní. „Nutí tě do něčeho? Ne, počkat, to by Tobi neudělal. A co ten druhý? A co to máš za škrábance? Prosím tě nedělej nic, co nechceš. Sama už asi víš, že ti radí zrovna ta pravá, ale…nedělej něco, čeho bys mohla litovat,“ kladla jsem jí na srdce. A ona se rozplakala a utekla. Kroutila jsem hlavou a říkala jsem si, že prožívám nejdivnějších pár dnů v životě. Evidentně jsem stále nevěděla vše a asi bych ani neměla. Sexuální život bratra je tabu. Ale na druhou stranu Renata je má kamarádka, co když jí ten druhý ublížil? Pokud je zase ale s Tobiášem, ten by to nedovolil. Ale brečela. Dilema. Rozhodla jsem se do toho nemíchat a věřit bratrovi. Koneckonců ten hovor naznačoval, že u toho byli všichni…

       Donesla jsem si snídani ven do altánu. Oprášila jsem dřevěnou lavičku a sedla si na ní. Ještě mě chladila do stehen, měla jsem volnou černou sukni, tak jsem si ji dala pod sebe. Jedla jsem chleba s máslem a s medem a přemýšlela o všem. Sem tam jsem odcvrnkla malého broučka ze svého těla, lákala ho svítivě žlutá barva mého tílka. Vztah mého bratra s kamarádkou byl zvláštní, ale nakonec to byla jejich věc. Můj vztah bych měla více řešit. Danielovi nebude stačit pouze líbání. Odložila jsem chleba na talířek a napila se džusu. Vzala jsem mobil a pustila si do sluchátek Weronicu a její smutné texty. Ona často psávala o ztrátě. Nikdy nezpívá, co ztratí, ale jenom popisuje pocity z nějaké ztráty a já se s tím ztotožňovala. Ale zase jsme poznali dědečka, když už nic. Udělal chybu, vzdal se nás. Myslel, že nás dává do dobrých rukou…Naše babička Marie, jak říkal, si to také možná myslela. Kdo mohl tušit, co nám otec dělá za dveřmi domu, když to nevěděla ani Renata nebo jiný člověk? Přemýšlela jsem a upíjela pomerančový džus. A pak jsem si všimla, že se ke mně přibližoval již oblečený bratr. Měl na sobě džínové kraťasy a asi usoudil, že víc oblečení nepotřeboval. Renata se pomalu loudala za ním, ta měla bílé tílko a krátké kraťasy. Když podrbala Ťapinu, ke které se otočila ke mně zády, viděla jsem část jejích půlek, která jí z pod látky kraťas čouhala. Pes se ale rychle přesunul k bratrovi.

        Přinesli si také snídani ven. Pořád se na sebe dívali, jakoby se domlouvali, jak začít. Na Renatině pažích byly dosud znát škrábance.

„No ano, slyšela jsem dost věcí. A abych řekla pravdu, asi nejsem připravená k tomu všemu ještě slyšet vaše peprné hrátky ve třech. Kdy jste toho Marka vlastně propašovali? Když jsme s Danielem spali?“ začala jsem sama. Renata vypadala, že se stydí. Bratr se tvářil strnule. Nijak jsem na něm zase nic neviděla. „Jen chci vědět, že tady Renatu nikdo do ničeho nenutí,“ řekla jsem bratrovi s upřeným pohledem. A začala jsem mu znakovat. „Jestli zjistím, že ten tvůj Marek jí ubližuje, ublížím mu já. Už nejsem tak slabá, jak si o mě pořád myslíš!“  znakovala jsem naštvaně, mé pohyby byly velmi důrazné. Bratr na mě lehce vykulil oči. Pak se podíval na Renatu, která netušila, o čem se bavíme.

„Ty víš, že bych nedopustil, aby dělala něco, co nechce sama. Rozhoduje si sama o všem,“ řekl mi, ale pak se podíval na ni a dodal. „Úplně ve všem.“ Ona na mě kývla a snažila se usmát. Ale stále jsem měla pocit, že ona sama neví, co chce. Jenže to už bylo na ní.

„Jste spolu, jako pár?“ ptala jsem se jich. K mému překvapení mi ale ani jeden nebyl schopen odpovědět. Všimla jsem si však, že se kamarádka otočila a nenápadně si setřela slzu. No, tak to bylo komplikované. Měla jsem pocit, že jinak žít ani neumíme. Tobiáš se zakousl do pečiva a nevnímal, co jsem viděla já. Ale chtěla jsem jim povědět o Francesce, takže toto téma jsem nechala zatím uzavřené.

      „Takže, ona nevnímá? A přitom na tebe se podívala? Jako že fakt jo, nejen skrz tebe? Dobrý, to se asi lepší ne?“ vrátila se myšlenkami zpět kamarádka, po mém vyprávění.

„Myslíš, že tahle matka pašuje alkohol? Že by byla schopna něčeho nelegálního?“ uvažovala dál Renata. Já si ji představila se zbraní v ruce, vzpomněla jsem si na její tón, jak vyprávěla, že by si poradili s naším nebezpečným biologickým otcem a byla jsem si jistá, že ona dokáže vše, co si umane. „Já myslím, že celá rodina může v podstatě cokoliv. Je třeba mít se na pozoru. Ale také vím, že pro svoji rodinu udělají vše. Horší je, když se někdo cpe mezi ně. Prý vyznávají pokrevní pouta, přátelí se také jen se svojí rodinou.“ Nedodala jsem, že byli často vyslýcháni, aby Peruzzi měli jistotu, že nejde o nějaké špehy v jejich financích. „Také pořád hledají toho, co zavinil zmizení a držení Francescy v zajetí. Když mají někoho v merku, jsou dost…tvrdí,“ dodala jsem. Ale o zbraních jsem neřekla nic. Mne zatím nikdo nevyslýchal. To má na starosti Lorenzo Peruzzi, otec. Když měl pocit, že by je někdo mohl špehovat. Tobiáše si po jeho šmírování taky ověřili, ale nezjistili nic špatného. A jelikož pan Lorenzo naší historku vůbec neznal, naše příjmení mu nic neřeklo. Naši situaci obstarávala pouze paní Elisa a Antonio. Tobiáš se k naší konverzaci vůbec nevyjadřoval. Pouze jedl a sledoval nás.

„Můžeme potom spolu zajít ven? Říkala jsi, že půjdeš za tou Francescou, tak tě jen doprovodím do města, jo?“ zdálo se mi, že se mnou chtěla mluvit a tak jsem kývla. S Danielem se můžeme sejít až na místě. Renata se potěšeně usmála, upila pomerančového džusu, otočila se k odchodu a na bratra se ani nepodívala. Ten odložil pečivo, zapil ho mlékem a promluvil. „Chtěl bych s tebou probrat…ten včerejšek. Myslím, nás. Tebe a otce.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Není co probírat. Teď vím, že jsem chybovala. Ale myslela jsem, že dělám dobře. Tak trochu jsem i dělala…jen jsem ubližovala sobě. Kdybych se vrátila v čase zpět, nevím, zda bych se zachovala jinak. Spíš ne, pokud bych myslela, že ti tím pomůžu. I za tuto cenu, na úkor svého těla. Své psychiky, protože upřímně, nemám to úplně fyzicky srovnané. Nevím, co s Danielem budeme-“

„Dost. To nepotřebuju vědět. Já bych byl nejradši, kdybys nedělala nic, maximálně se můžete držet za ruku. Ale když se budu snažit a pohlédnu na tebe, jako na ženu, měla bys žít normálně, s mužem,“ řekl mírně zhnuseně. „Vadí mi, že jsi doma ty hnusné věci dělala dál. Že jsi mi to tajila. Já se snažil tam být a nebyl jsem, evidentně. Kdyby ještě žil, fakt bych se za ním rozjel a on by nepřežil,“ sliboval ledově.

„Ano a já si to uvědomovala, že bys ho ztrestal. Ale kvůli podobné situaci jsi hluchý,“ řekla jsem provinile. On ke mně přišel, donutil mě vstát a přidržel si moji bradu u sebe tak, abych viděla jeho oči zblízka.

„Nikdy nechci ani náznakem slyšet, že považuješ moji hluchotu za svou vinu! Nikdy. Udělal bych to znovu. A úplně stejně,“ slíbil. Pak poodstoupil a udělal znak. Další náš vymyšlený. Bouchl sevřenou pěst do své dlaně, pak do mé dlaně a následně znovu do svého srdce, kde svoji dlaň rozevřel a zakroužil na svém prsu. Znamenalo to – pro tebe všechno. Vzpomněla jsem si, jak mi to prvně ukázal, když jsme se choulili ve skříni jako děti. Táta nás hledal se sekyrou v ruce, úplně namol a vyhrožoval, že nás zabije. Bylo nám asi deset. Bratr mi to znakování ukázal, pošeptal, co znamená a pak vystoupil ven. A já začala řvát nahlas, naštěstí se nic nestalo, Tobi byl mrštný. Podkopl mu nohy, otec upadl a zůstal ležet zbytek dne. Pokud se probral, tak usnul z ožralosti. Bohužel, v noci jsem poznala jeho vztek ve svém intimním otvoru. Zavrtěla jsem hlavou a na bratra se usmála. Opakovala jsem znak po něm ve směru k němu. Potom jsme se objali.

                                                     ****

        Seděly jsme s Renatou ve vinárně, která byla blízko psychiatrické léčebny. Tam jsem se měla sejít později s Danielem. Upila jsem ze své sklenky výborné Pálavy a vlasy jsem si stáhla do drdolu, bylo mi horko. Kamarádka se převlékla do žlutých šatů, já zůstala ve svém tílku z rána a v černé sukni. Probírali jsme ještě naší babičku Marii, jak nás dala pryč, pak našeho biologického otce, který byl kdo ví kde a dle madam Elisy byl nebezpečný.

„Já myslím, že byste se měli za vaší babičkou vydat. No co? Určitě bude chtít vědět, jak to s vámi dopadlo, no ne? A víš, co by bylo nejlepší? Kdybyste sebou vzali vašeho dědu. Zeptej se ho,“ radila mi, přičemž dopila svoji druhou skleničku. Já upíjela stále ze své první.

„Myslím, že je čas ti vynadat za to, že jsi mi nic neřekla,“ řekla mi rozčileně. Dívala jsem se na ní nechápavě. „To, co ti otec dělal, jak Tobi ohluchl, no zkrátka…já tě celé roky měla za nejlepší kamarádku! Skoro sestru. A ty? Nic. Žádný svěřování,“ uraženě odfrkla a ukázala číšníkovi prázdnou sklenku. Měla pravdu. Počkala jsem, až ji číšník nalil víno.

„Promiň. Nemám, co víc ti k tomu říci a myslím, že ti bratr asi hodně vysvětlil včera, ne?“ řekla jsem jí omluvně. Ona jenom kývala a pak mi řekla: „Mrzí mě, že vaše maminka opravdu zemřela. Vím, že sis dělala naději a já tě v ní ještě podporovala,“ omlouvala se mi zase ona. Ještě jsme to chvilku probíraly dokola. Potom jsme pokročily dál a já se jí svěřila se svojí obavou do budoucna, co se týče mého problému se sexem. Poslouchala mě a důležitě přikyvovala.

„Hele, až to přijde, tak strachy hodíš za hlavu a necháš ho, aby ti to tam šoupnul, uvidíš,“ poradila mi. Uvědomila jsem si, že dnešek není vhodný k podobnému rozhovoru. Nechala jsem to být.

 „Reni, řekni mi, jak to je s tebou a s Tobim. Vidím, že nejsi v pohodě. A jak tohle vysvětluješ třeba tetě? Že tě poškrábala Ťapina?“ ukazovala jsem jí na poškrábané ruce. Smutně na mne pohlédla a dlaní si přejela po paži.

„Poprvé se našel někdo, kdo ve mně probudil nepoznané pocity. Kvůli komu bych skákala přes pole nebo přes plot? Nevím, jak se to říká. Jenže zádrhel je, když dotyčný neví, co cítí sám. Ví, co potřebuje. Ale neví, co chce. Já dokážu skákat přes pole nebo plot. Ale nevím, jak dlouho to dokážu.“ Mluvila trochu v hádankách. Nechtěla o mém bratrovi říkat vše. Asi to tak má být, nejspíš by mi něco řekl sám. Vzala jsem ji za ruku a pohladila.

„Chápu to. Miluješ ho?“ ptala jsem se jí. Pozorovala jsem, jak se jí oči zalily slzami a ona kývla. Pak upila ze sklenky. „Doufám, že i on začne skákat přes pole nebo ploty, kvůli tobě,“ řekla jsem jí. „Vím, že tě vnímá jinak, než dříve. Ale víc nevím.“

Ona jen znovu kývla, otřela si slzy a dopila víno. Zaplatily jsme a odešly. Renata se rozjela domů a já měla ještě hodinu čas. Řekla jsem si, že zkusím za Francescou jít sama.

        Po troše dohadování, zda jsem nebo nejsem rodina, jsem se tam nakonec dostala. Pomohlo mé jméno v předešlých návštěvách, které doprovázelo Danielovo příjmení. Slíbila jsem, že se Daniele opravdu dostaví, že jdu pouze napřed. Sympatický muž za přepážkou povolil.

        Vešla jsem do pokoje. Byl velmi světlý, po stěnách viselo pár obrazů, v rohu malá postel a noční stolek s židlí. Na ní seděla dívka, rozpuštěné vlasy měla dlouhé a černé. Opět snědá pleť, jako měli její bratři. S ní jsem si podobná byla určitě. Jenom byla mladší. Ale pokud se jí někdo zadíval do očí, mohl spatřit její vyzrálost mnohem vyšší. Měla na sobě bílý župan až k zemi, pod ním triko a plátěné kalhoty. Nebála jsem se, že by se jí hnulo v hlavě a skočila by po mě. Pořád to byla dívka jako já, která očividně prožila trauma. Doktoři prý potvrdili, že se tady jednalo o znásilnění. Měla poraněnou pochvu. Ale kolikrát se to stávalo, nedokázali samozřejmě říci.

„Ahoj, Francesco,“ pozdravila jsem ji a sedla si naproti ní, na její postel. Seděla v klidu a dívala se z okna. Na stolku měla několik knih, od Shakespeara. Měly jsme společného celkem dost. Rozhodla jsem využít toho, že tu Daniele není a začala s ní mluvit o sobě. Ne že by on něco nevěděl, ale říkala jsem si, že bude lepší mluvit jen holka před holkou. Chtěla jsem, aby mne poznala.

„Řeknu ti něco o sobě. A víš co, budu mluvit přímo potom i o tvé rodině. Takže když jsem byla malá…“ vyprávěla jsem jí vše. Jak mne tak poslouchala, všimla jsem si, že reagovala na některé úseky v mém vyprávění. Podívala se na mě, když jsem jí popisovala znásilnění, detailně. Co mi otec dělal a jak. Pak se na mne podívala znovu a zdálo se mi, že chápe. Viděla jsem, jak jí zvlhly oči. Překvapením jsem zmlkla.

„Francesco? Klidně mi můžeš cokoliv říct,“ ujišťovala jsem ji. Nic. Tak jsem mluvila dál. Dostala jsem se až na konec.

„A teď nevím. S tvým bratrem jsme spolu. Ale jak to bude dál, nejsem si jistá. Mě stačí, že mě drží za ruku. Ale jemu to asi takhle stačit pořád nebude. Taky nevím, co s tvojí rodinou. Víš co,“ zašeptala jsem jí, „myslím, že je celá tvá rodina jeden velký kus mafie. Myslím si, že můj dědeček má mezi pánvemi schovanou nějakou špičkovou zbraň. Myslím, že se tam točí spoustu peněz, které nejsou vydělané legálně. A můj přítel je jejím členem. I když asi nechce být. A jak do toho zapadám já? Co když po mě tvá matka bude chtít, abych chodila vybírat peníze od lidí, jako je to ve filmech? A co když mě naopak nepřijmou a půjdou mi po hlavě?“ přemýšlela jsem nahlas. „I když to už je nesmysl. Věřím, že Daniele by nic takovýho nedovolil. Myslím si, že mu to celé celkem vadí. Možná bude moct žít normálně. Třeba se spolu odstěhujeme a o podniky se může starat Manuele. Mimochodem, ten se mi nelíbí, jako vůbec.“ Při zvuku jeho jména mi přišlo, že opět reagovala. V tom se rozlétli dveře a v nich stál naštvaný Daniele.

„A hele, ahoj, zrovna jsem vyprávěla…“ začala jsem na něj mluvit, ale on mi skočil celý rudý do řeči. „Řekli jsme si, že se sejdeme venku a ty sem jdeš sama! Co kdyby se ti něco stalo!? Nikdy nevíš, co se jí honí v hlavě? Chci tu být, vždycky, jasný?“ skoro křičel a dvěma rychlými kroky byl u mě. Trochu mě tím zaskočil, vadilo mi, jak na mě řval, lekla jsem se. Necítila jsem sice strach, ale…nechtěla jsem, aby stál tak blízko mne, když na mě křičel. Asi z mého výrazu pochopil a ihned se stáhl a o krok ustoupil. „Promiň, já…nechtěl tak křičet.“ Stál na místě, vedle Francescy. Ta nebyla klidná, spíš rozrušená. Dívala se na mě a pak pohlédla na něj. On to viděl a samým úžasem otevřel pusu a sedl si vedle mě na postel. Vzal svoji sestru za ruku.

„Frany!? Ty se na mě díváš! Frany moje, jak ti je? Můžeš mluvit? Mluv se mnou, prosím!“ začal na ní zběsile dotírat. Stáhla jsem jeho ruku z její a zavrtěla jsem hlavou, aby jí nechal trochu volna. Zdráhavě poslechl. Oba jsme čekali, co bude. Pořád se dívala na svého bratra. „Nekřič na ni. Nikdy,“ řekla jen. Já vykulila oči. Daniele se rozesmál a zase jí vzal za ruku. Ona se obrátila k oknu a zase se vrátila do svého světa. Po nějaké době jsme odešli. Daniele měl radost, byl to velký pokrok. Já měla radost kvůli němu také. Ale hluboko v sobě jsem cítila smutek. Možná jsem vše brala zbytečně vážně, ale vadilo mi, že na mě křičel. Přišlo mi, že pokud nebude po jeho, bude na mě takto řvát. Sice to byla malá věc, nic vážného, ale dle mých zkušeností se z malých věcí stávaly velké. Nehodlala jsem si zvykat na podobné příležitosti, kdy kvůli blbině na mě bude ječet rudý vzteky. Jeli jsme v jeho autě, on telefonoval se svým otcem a byl nadšený. Nabídl, že bych mohla dnes u nich povečeřet, já sice souhlasila, ale nejvíc kvůli dědečkovi. Chtěla jsem s ním mluvit a taky ho lépe poznat, neměla jsem ani jeho telefonní číslo. Daniele ukončil hovor a položil mi ruku na mé stehno při řízení. Nereagovala jsem. Byla jsem zkrátka zamyšlená. Možná si toho všiml, ale to už jsme vjížděli do jejich brány. Po zaparkování jsem vystoupila a rovnou šla k domu.

„Počkej, kam se tak ženeš, to se těšíš na grilované kuře?“ usmál se na mě a vzal moji ruku. Zavrtěla jsem hlavou a ruku jemně vymanila, když na nás promluvil hlas od domu. Manuele právě vycházel a tlačil velký vozík.

„No vida, naše hrdličky, brácha zajdi za mámou, už se těší, jak jí popíšeš tu novinu, volal jí doktor. Prý sestra promluvila, jo? Já zatím zapřáhnu tady tvojí slečinku, aspoň mi pomůže s nádobím. Máma chce porcelán na zahradu.“

Daniele mi zase vzal ruku do své a podíval se mi do očí. „Hned přijdu, jo? Bude to dobrý.“ Chvíli čekal, zda něco řeknu, ale já jen kývla, vymanila ruku a zamířila za odcházejícím Manuelem. Viděla jsem ještě, jak se lehce zamračil, ale já už odcházela.

„Tak co, holka, prej teda budeš asi v rodině, co? Už tě požádal o ruku?“ ptal se mě přidrzle Manuele. Držela jsem si od něj odstup. Vcházeli jsme po dlážděné cestě do zahrady, mezi keři. Byli jsme sami. „Nepožádal, ani není důvod. Nikdo tu netvrdí, že takhle daleko spolu vůbec dojdeme,“ řekla jsem jen a šla dál. On se ale zastavil. „Hej, počkej,“ skočil přede mě a já se lekla. Byl ode mě takový kus a najednou mi držel paži. „Pusť mi tu ruku!“ rozkázala jsem mu hlasitě. On se zle usmál. „To víš, že jo. Takže počkej, chceš říct, že si volná? Nepatříš mu?“ Škubla jsem svojí rukou a odsekla: „Já nepatřím nikomu!“ Chtěla jsem se rozeběhnout, ale otočila jsem se a vrazila přímo do Daniela. Ten se díval opravdu zle na svého bratra. Vzal mě za ramena, přidržel před sebou a díval se mi do tváře, pak mě jemně odstrčil za sebe a přiblížil se ke svému bratrovi.

„Co si to sakra dělal,“ zeptal se tím hrubým cizím tónem, který jsem zaslechla tu noc v lese. Manuele pokrčil rameny. „Co by, nic, jen jsme tak konverzovali.“ Daniel ho bleskově chytl za jeho tmavou košili, přičemž mu natrhl límec. „Já viděl, jak jsi jí držel tu ruku, slyšel jsem tě, jak s ní mluvíš! Ty si po ní vyjel?!“ Manuele něco začal říkat, ale nebylo mu rozumět. Daniel ho praštil do obličeje, než se Manuele rozkoukal. Potom se začali opravdu prát, na zemi mezi upravenými keři. Já stála a s vytřeštěnými oči pozorovala chumel bratrů povalující se na zemi. Danielovo bílé tričko se mihotalo nahoru a dolů, jak se prali.

„Tak dost!!“ zavelel mužský hlas. Antonio nesl podnos s nějakými skleničkami. To nemají vchod přímo z domu, podivila jsem se nad skutečností, že to všichni obcházíme z hlavního vchodu dozadu. Dědeček opět ve své bílé uniformě mi podal podnos, já ho převzala a on se vrhl mezi bratry. Málem jednu chytl od stále rozhněvaného Daniela. Chvíli stál mezi nimi, musel mít docela páru, potom přiběhl nějaký muž z domu a Manuela odtrhl. Měl krvavý obličej a odešel s mužem do domu. „Ještě jsem neskončil!“ sliboval mu Daniele. Antonio ho oprašoval, Daniele zamířil ke mně. Znovu mě chytil za obě ramena a přidržoval blízko sebe. „Neudělal ti nic?“ tvářil se opravdu vystrašeně. Možná si myslel, že mě ten Manuelův dotyk položí rovnou k zemi. Zavrtěla jsem hlavou. Antonio odešel a my osaměli.

      Vzal mě za ruku a propletl si se mnou prsty. „Když jsi ode mě odcházela, byla jsi zamlklá. Uvědomil jsem si, že to bylo od návštěvy Francescy. Za matkou jsem nešel a chtěl to nejdřív urovnat s tebou. Omlouvám se ti za ten křik na tebe u ní v pokoji. Viděl jsem, že ses lekla. To nechci. Nechci, aby ses lekala přímo mě. Já už viděl mou sestru srazit na zem chlapi, které jí chtěli píchnout léky. Viděl jsem, jak jednoho pokousala,“ zastavil se a chytl mě rukou za moji tvář. „Nechtěl jsem tě tomu vystavit. Navíc jsem tě už hledal venku, pak jsem ti volal. Ty jsi nebrala telefon. Začínal jsem mít obavy, šel jsem dovnitř, pak mi řekli, že si s ní sama, už toho bylo dost a já se bál, že tě tam najdu s ní uprostřed boje.“ Trochu jsem se usmívala. Bylo to sladký a zároveň směšný. Mě s Francescou uprostřed boje. Znovu jsem se usmála, ale když jsem viděla, že je z toho dost mimo, přestala jsem. „Myslím, že jsem si s tvojí sestrou vedla velmi dobře, chtěla bych jí navštívit sama znovu.“ Rozčileně začal vrtět hlavou. Položila jsem mu své ruce na jeho ramena a přiblížila se svými ústy skoro až k němu. On mě přidržoval za mé boky. „Prosím, věř mi v tomhle. Nemyslím, že mi od Francescy něco hrozí. Naopak. Mám pocit, že si rozumíme. Ona na mě reagovala víckrát během toho mého hovoru. Myslím si, že se mnou udělá pokrok. Opravdu tomu začínám věřit. Příště bych s ní chtěla malovat. No tak, prosím.“ Stáli jsme spolu napůl v objetí. Vypadal hodně nerozhodně, ale nakonec kývnul.

„Dobře. Ale budu venku, přede dveřmi. To ona nemusí vědět, jo?“ Byl dost přesvědčivý, takže jsme se potom shodli. Myslela jsem, že se přidáme už ke grilování, ale on mě ještě zadržel. Možná se měl převléknout, jeho triko mělo zelené šmouhy od trávy.

„Počkej. Víš, já zaslechl i rozhovor předtím, než tě Manuel chytil za ruku. Slyšel jsem, že…no pochybovala si o nás. A zdůraznila jsi mu, že nikomu nepatříš,“ řekl váhavým tónem. Zadrhl se mu i hlas. Stále mě držel za boky. Díval se mi do očí a já v těch jeho spatřila obavy.

„Ty se mnou moc nepočítáš, viď,“ konstatoval smutně a zatáhl mi za žlutou látku tílka. Potom odstranil velkého brouka a látku uvolnil z ruky. Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Předtím jsem byla nervózní, ale to asi budu často. Teď se cítím úplně jinak a možná to je na začátku vztahu běžné. Co jsem mohla já vědět? Usmála jsem se na něho. On se popral kvůli mně. Jeho bratr je slizák a on mu dal pěstí, kvůli mně. Cenila jsem si toho a na vše se podívala jiným úhlem pohledu.

„Ráda bych s tebou byla,“ uklidňovala jsem ho. „Je pravda, že mě vylekal ten tvůj křik. Přikládala jsem mu větší význam, než bylo nutný. Mám to spojené s otcem. Od něj jsem neslyšela nic jiného, než křik, po němž následoval nechutný akt. Myslím, že nejsem zběhlá ve vztazích, nevím, jak to chodí, když se jeden o druhého bojí. Chápu to od bratra, ale ten na mě neřval. To bylo jiné. Spíš se mnou budeš muset mít trpělivost ty. Asi se bude stávat, že tvoji některou reakci vezmu trochu hůř, než je nutné, nebo ji třeba nepochopím vůbec.“ Taky se usmál a objal mě pevně. „Já se budu snažit chápat tě a vnímat. Možná musíme být oba trochu trpělivější, než se víc poznáme. Chci tě poznávat víc a víc a pak úplně nejvíc.“ Po tomto jsem celá zase ztuhla. Odtáhla jsem se a on se na mě zase už díval opatrně. „Už jsem to zas posral, co.“  „No, asi bych ti měla říct, že…že asi budeme mít problém s tím poznáváním nejvíc. Já chápu, že už jsme dost staří a očekává se, že spolu budeme dělat vše. Chci být upřímná, proto ti to říkám rovnou. Nemůžu mít s tebou teď sex.“

„No, v to doufám! Mazejte na to grilovaný kuře a sexujte si jinde, nejlíp úplně mimo dům! Oh, mio Dio!“ lomil nad námi rukama Antonio. Zrudla jsem jako rajče a chtěla se propadnout do země. Mojí nejhlubší obavu slyšel můj dědeček! Daniele mě vzal za ruku, chápavě kývl a do ucha mi pošeptal, že rozhovor neskončil. Ale abychom utišili obavy zbytku rodiny, kteří se po Danielovi sháněli, přidali jsme se k ostatním.