Když jsem procházela městem s urnou v ruce, napsala jsem bratrovi smsku, hovory samozřejmě nepřijímal, v kolik budu u řeky s otcovo popelem. Ať se rozhodne, jak chce. Stála jsem u řeky a vnímala svěží vánek, který mi čechral rozpuštěné vlasy. Měla jsem zavřené oči a nastavovala tvář slunci. Tady to bylo krásné. Posadila jsem se do trávy, vykasala jsem si kraťasy co nejvýš, abych cítila trávu pod stehny.  Řeka zurčela, ptáci zpívali, sem tam skočil pstruh. Ti byli výborní. Hráli jsme tu hru s tátou. Ten, kdo chytil pstruha první, musel rozdělat oheň a rybu upéct pro všechny. Kousek od tohoto místa byla mýtinka, kde jsme si postavili stan, když byl teplý večer. Urnu jsem zatím postavila do trávy a čekala, zda se objeví bratr. Věřila jsem, že ano. A také tomu tak bylo. Zaslechla jsem kroky přes praskající klacky, muselo se sem skrz hustější les. Nemluvili jsme. Jen jsme se na sebe podívali, já vstala a s kývnutím na bratra vhodila prach z urny do řeky. Chvilku jsme ještě postávali. Pak jsem se otočila a odcházela. Tobiáš zůstal. Sedl si na kraj trávy, těsně nad řekou. Nechala jsem ho, ať se rozloučí sám.

        Vychutnávala jsem si kuře na rozmarýnu s babičkou sama, když se rozlétly domovní dveře a se sprostými nadávkami k nám vtrhla Renata. Brečela i křičela, nadávala. „ Tak já mam prej malý kozy!! Hajzl jeden! Co si myslel, pinďoura měl sám zakrslýho a mě bude kritizovat moje holky!“ vztekala se. Já lehce bušila babičce do zad, protože jí zaskočil kousek sousta, nejspíš důsledek těch nových informací. Potom, co na mě kývla, že je v pořádku jsem se začala věnovat Renatě.

„A co se stalo? Chtěl po tobě šéf něco…no víš co, něco navíc?“ ptala jsem se jí opatrně. Renata si uvázala culík, otřela namalované oči do kapesníku a pak pohodila hlavou. „ Myslíš sex? Ne, už ne, mě to s nim nebavilo, nevydržel ani půl hodiny, blbec.“ Vykulila jsem na ní oči, ale čemu jsem se vlastně divila. Pak pokračovala. „ Ale šlo o to, že mi nedovolil žádný volno, protože neuspokojuju zákazníky tak, jak by si přál, abych uspokojovala.“ Mlčela jsem a tvářila se evidentně nechápavě. Babička se na mne dívala, jakoby sama chápala.

„Jak jako?“ zeptala jsem se teda.

„No že mam malý kozy a neobskakuju zákazníky. Že mam i plochý zadek. Prej naprosto k ničemu. O to víc mam makat normálně. Chtěl po mě vaření snídaní a práci navíc. A večer jsem měla potěšit zákazníka osobně, udělal takový kartičky s mým jménem a telefonem na večer. Tak jsem mu plivla do ksichtu a odešla,“ popotáhla. Pohladila jsem jí po zádech. „ Uvidíš, že si najdeš něco slušnějšího. Někde, kde se nebude hodnotit podle těla.“

„Hm, co já tak jinýho asi můžu nabídnout? Žádnou školu nemam a jak říkal, tělo taky teda k ničemu. Ještě si na můj účet odfrkl – růžová Bárbí.“ Přirovnání, které na kamarádku hodně sedělo ohledně vzhledu, bytostně nesnášela. I když se jí opravdu podobala.  Babička odložila příbor a podívala se na vnučku.

„Tak dost. Víš, že ti neradím, jak s životem naložit. Ale tohle fňukání ti nepomůže. Konečně ses zbavila toho odporného místa. Začni dělat něco pořádného. Jsi bystrá, ne hloupá. Tak se vzchop a začni jednat. A kromě toho – nikdo by nechtěl ošklivou štětku, tak si dej dohromady, proč to asi tvrdil. To mluvilo jeho ego. Tvé tělo je v pořádku.“ Seděla jsem a zaraženě pozorovala babičku. Měla jsem pocit, že mluví jako někdo jiný. Ale na druhou stranu v jejich rodině mluvili přímo často. První sprostá slova jsme slyšela u nich. Potom se Renaty rodiče zabili v autě a ona zůstala s babičkou sama. A babička přestala být hovorná, naopak byla opatrná.  Pozorovala jsem, jak se objímali a tak jsem odešla nahoru, aby měly prostor.

        Večer, den před odjezdem jsem se šla projít. Bylo teplo, stejně jako teď bývalo pořád, takže obyčejné kecky, tílko a mé oblíbené kraťasy nad kolena bohatě stačily. Chtěla jsem se rozloučit s městem, s loukou a se stromem, na který jsem ráda šplhala. Odcházela jsem z domu a viděla, jak Tobiáš opravuje auto. Motala se kolem něj Valérie a pak ještě jedna holka, kterou jsem neznala. Ta bratrovi dost nadbíhala. Měl tílko, celkem už špinavé, na nohou modráky. Hledal nějaký nářadí a ta holka ho neustále hladila po paži. Chvíli jí nechal a pak se postavil proti ní. Vypadal naštvaně. Trochu vypnul hrudník a ta holka se před ním ihned stáhla a pokukovala po Valérii, která se tím očividně bavila. Něco řekl holce a pak se otočil k Valérii a vypadal stále napjatě. Valérie začala hlasitě vzlykat. Pak na něj zařvala, že s ním už končí a otočila se od něj pryč. Viděla jsem, jak si povzdechl, až lehce uvolnil ramena. Díval se za dívkami, jak odchází a poté se opět shýbl ke kufru s nářadím.  Obešla jsem dům a šla dál ke svému stromu.

                                                       ****

            Ve středu ráno jsme byli přichystaní. Oblékla jsem se do volných černých kalhot a modrého tílka, na nohou jsem měla žabky, obličej nechala přirozenosti a vyšla jsem ven. Tobi měl džínové kraťasy a bílé tílko, nakládal zrovna ty dvě naše tašky. Renata jela opravdu s námi, příbuzní jí očekávali. Táhla sebou velký kufr na kolečkách, jednu menší tašku, ve které měla několik párů lodiček a další menší tašky. Teď její postava v růžovém tílku a v bílé minisukni vynikala. Dokonce měla také žabky. I když třpytivé. V podstatě by tihle dva k sobě ladili. Takový pěkný páreček. Blonďatá Barbiena a mužný, tvrdý typ Kena. Ne ten ulízaný hezounek. Já do nich nezapadala. Oplácaná, prsatá a prdelatá. Tobi naložil i čtyři Renatiny zavazadla a mohli jsme vyrazit. Rozloučili jsme se s babičkou. Ta mi věnovala svoji knihu od mého milovaného Shakespeara, konkrétně Macbetha. Byla jsem jí moc vděčná. Pak jsme vyrazili na cestu. Seděla jsem vepředu, vedle Tobiáše. Renata pusu nezavřela. Tobi občas mrkl do zpětného zrcátka na její obličej, ale vzdal jakékoliv pokusy o odezírání, když zjistil, že pusu stále nezavřela. Mrkl na mne, že jsem v tom sama a soustředil se pouze na cestu.

„Takže myslíte, že jsem udělala dobře? Plivla jsem mu do toho obličeje fakt s chutí. Blbec. No a budeme stavit na jídlo? Mam hlad. Sice jsme měli ten pekáč buchet od bábiny a samozřejmě jsem vám nechala každému jednu, ale jinak nic nemáme. No a co řeknete, až přijedete k té rodině? Co když jsou od mafie? Musíte být fakt opatrný, chápete. Radši bych měla jet s vámi.“ Uběhla hodina a cesta začala být opravdu náročná. Rádio jsem zesílila. Zpívala má oblíbenkyně, Weronica. Byla sama, pouze s kytarou, občas měla nějaký ten doprovod, ale líbil se mi její hlas a texty písní.  

       Po nějakém čase jsme zastavili na dálnici v Mcdonaldu, já čekala na objednávku, zatímco ostatní šli na toalety. V tom do mě vrazil kluk, zhruba mého věku. „ Ou, sorry, ale říkal sem si, co tu takhle sama děláš, nechceš společnost? Tamhle u stolu máme s partou volný místo,“ zval mě k nim. Možná se snažil být milý, vypadal celkem dobře, měl normální džíny a krátké triko.  Až na ten pohled. Takový slizký.  Ten se mi nelíbil.

„Ne děkuju, jen si vyzvednu jídlo a odcházim,“ usmála jsem se zdvořile a otočila se od něj. Náhle jsem ucítila lehký dotek na svém zadku. Úplně jsem povyskočila a rozhodně mi to nebylo příjemný. Otočila jsem se na něj, abych spatřila jeho povýšený úšklebek.

„Copak, nejsme ti snad dobří?“ řekl zlomyslně. Nevěděla jsem jak zareagovat, napadl mne útěk, ale pak jsem si řekla, že to je hloupý nápad. V ten moment tam byla Renata s Tobim. Ten se na mne podíval, pak zpozoroval, jak blízko mne stojí kluk a ihned šel proti němu. Renata vstoupila mezi kluka a bratra a snažila se to urovnat v klidu. Já rovnou odešla. Spíš tedy utekla, co mi žabky dovolily.  U auta jsem se vydýchala, ale ne ani tak z běhu, jako z pocitů. Nesnesla jsem mužské dotyky, žádné. Nevěděla jsem, co s tím do budoucna dělat. Nikdy jsem s žádným nechodila, ani se nelíbala, nic. S jedním jsem šla do kina, ale vadila mi jeho blízkost. Můj otec mne připravil o všechny další příležitosti, nedovolila jsem, aby k nějaké vůbec došlo. Neřešila jsem co dál. Neměla jsem důvod. Ale občas jsem si dovolila snít o životě, ve kterém bych potkala kluka – muže, nešlo by mu jen o sex, ani by mě nikdy nebil, byl by mi blízký a mě by to bylo příjemné. Ale nedokázala jsem si představit, že by se to stalo v realitě. Renata s bratrem dorazili i s jídlem. Bratr šel rovnou ke mně. Zahleděl se mi do tváře. „ Jsi v pořádku? Udělal ti něco?“ Stiskl mi paži a pozoroval. Trochu jsem se sebou cukla při jeho dotyku a on si toho všiml. Ihned mne pustil. Myslím, že mi neuvěřil. Nic jsem neřekla. Ono se vlastně opravdu nic nestalo, spíše šlo o to, proč jsem tak přehnaně reagovala. Chvíli jen stál a díval se na mě. Věděl, že by mu má tvář prozradila víc, než slova. Ale všechny hnusy, které mě kluk donutil pocítit, jsem zase pečlivě uložila hluboko do sebe. To jsem trénovala od dětství. Skrývat to i před ním. Zkrátka jsem se tím nechtěla vůbec zabírat. Renata mne pozorovala taky, ale spíš se dívala na nás oba. Asi jsme občas působili dost divně, mluvili beze slov, byli jeden k druhému přehnaně ochranářský. Nikdo kromě nás dvou nevěděl, co se u nás doma dělo. A pak co se dělo ještě nedávno, to jsem věděla už jenom já. Tobiáš nevypadal spokojeně. Jen vzdychl, nic neřekl a nasedl do auta. Tak jsme ho s Renčou následovali a zároveň jsme se zakousli do svého hamburgeru.

          Cesta pokračovala, kamarádka vzadu usnula. Hleděla jsem z okna a přemýšlela. Nevím, jak by bratr reagoval, kdyby věděl, že mě otec znásilnil ještě před měsícem. A opakovaně s tím pokračoval v podstatě od těch mých osmi let. Takže vlastně deset let. Ale já sama jsem nesla vinu. Protože jsem rezignovala. Pro dobro nás všech. Aby byl klid. Raději jsem před cestou zkontrolovala, zda mám sebou prášky na spaní. Někdy se mi špatně spalo. Ale měla jsem naději, že už se mi bude spát lépe, bez chemické pomoci. Protože důvod mého špatného spánku zemřel. A ačkoliv to bylo špatné, cítila jsem úlevu.

         Bylo horké odpoledne, když jsme dorazili do Brna. Stavili jsme se na kávu, a abychom se domluvili, jak dál. Renatu jsme měli dovézt za tetou do centr. My chtěli dál pokračovat. Já ale začala váhat.

„Co je?“ znakoval mi Tobiáš, když jsme už chvilku popíjeli kávu v pěkné útulné kavárně.

„No to ani náhodou, já tuhle řeč neumím, tak by docela bodlo, kdybyste mluvili normálně,“ řekla popuzeně Renata.

Vzdychla jsem a nahlas odpověděla:

„Nemůžeme tam jen tak přijet k vratům a dožadovat se nějakého vysvětlení.“

„Pč- e?“ zahuhlala kamarádka s plnou pusou borůvkového muffinu. Tobiáš se zachmuřil.

„Můžeš laskavě odpovídat i ty normálně? Já nemůžu za tvoji neznalost znakové řeči, tak buď tak laskavá vůči mě i ty a mluv normálně. Dost na tom, že šišláš nebo máš nějakou podobnou vadu řeči.“ Napil se a také si kousl muffinu. Renata polkla a ukázala na mě prstem.

„Tebe se ptam, proč ne? Proč tam nemůžete přijet a ptát se přímo? A ty,“ ukázala na bratra a našpulila rty, přičemž si asi myslela, že tak lépe rozezná její slova „ mi neříkej, že šišlám, to nedělám ani náhodou. Mám jen plnější rty, než tvá sestra, tak holt se ti špatně odezírá. To není má vina.“ I když jí určitě rozuměl, dělal, že ne. Ti dva se chvilku dohadovali. Zkoumala jsem chuť svého espressa. Středně kyselé, lehce zemité s takovým mírným dotekem koření. Hm, měla jsem i lepší. Mezitím dohady ustaly a nakonec mi oba dali za pravdu, že do naší potencionální rodiny nevtrhneme tak rychle. Rozhodli jsme se tu nejdřív rozhlédnout. Můžeme tu pobýt a nějak nenápadně si tu rodinu nejdříve oťuknout. Prý tu vlastní kavárnu, s jejich italskou kávou, takže zítra začneme tam. Renči teta nás pozvala, což platilo i s večeří a přespáním. Bydlení budeme tedy řešit také následující den.

          Když jsme odcházeli, nasadila jsem si sluneční brýle, slunce pálilo, vlasy jsem si zapletla do copu a dívala se na Renču, která mne napodobila. Jen jí brýle ladily s tílkem a kudrny si přehodila jen na jedno rameno. Bratr si odfrkl na její účet a vyrazili jsme.

„Takže teta vaří normální svíčkovou, snad vám to nevadí. Vim, že jíte takový ty šuntský jídla, jako brokolici nebo celer s těstovinami,“ hlásila nám zezadu, přičemž si přendavala peněženku do jiné menší kabelky. Těch měla také několik. Usmála jsem se na ní a už se těšila na její příbuzné. Potkala jsem se s nimi, když tu byli na Vánoce. Pozorovala jsem ruch většího města. Tramvaje jsem v podstatě neznala.

„Myslíš, že se na mě zlobí?“ slyšela jsem polohlasně Renatu za sebou. Překvapeně jsem se na ní otočila. Sundala si brýle, měla vážný výraz.

„Kdo jako?“ nechápala jsem. Ona kývla na bratra, který si ničeho nevšímal.

„Ne, proč by měl?“ podívala jsem se po něm, ale sledoval navigaci. Trhla rameny a kuňkla: „Protože neumím tu vaší řeč a jsem občas sobecká. Asi si o mě myslí, že jsem úplně blbá.“ To mě opravdu překvapilo.

„To si určitě nemyslí,“ ujistila jsem ji, ale nebyla jsem si tím jistá. Myslím, že v ní viděl typickou blondýnu s růžovými doplňky. Spíš mne ale zajímalo, proč jí to najednou vadilo. Hašteřili se spolu odjakživa. Jako malí děti jsme si hrávali spolu před naším domem, chodili na hřiště dolů ve městě, spoustu věcí jsme dělali společně. Renata jen věděla, že nás otec často mlátil. A pak věděla, že Tobiáš upadl na schod nějak špatně, až ohluchl. Nikdy jsme o tom nemluvili, nevím, do jaké míry tomu věřila nebo ne. Každému, kdo by se nad tím zamyslel, muselo být přeci jasný, že jen tak ohluchnout z bouchnutí do hlavy či do ucha není jednoduchý.

         Znovu si nasadila brýle a už jsme nemluvili, dokud auto nezastavilo u tmavé branky, kde štěkal malý pes. Asi pouliční směs, vypadal, jako malé zrzavé koště. Jen se rychle hýbal. Renata vyběhla z auta a rozeběhla se k té hromadě tmavých chlupů. „Ťapinó! Zlato, sem tady!“ otevřela branku a sedla si k psovi na trávu. Její růžové tílko bylo poseto zrzavými chlupy, bílá sukně už nebyla bílá.

      Stála jsem u auta a čekala, zda někdo vyjde. Pak jsem ale následovala bratra, popadla jednu tašku a šla za nimi do zahrady. Pes se o mě vůbec nezajímal. Zato se vrhl na Tobiáše, byl sice malý, ale o to výš vyskočil. Bratr se rozesmál, nechal kufr s taškou na zemi a také se sehnul k psíkovi. Drbal ho a pes blaženě padl na bok.

„Je úžasná, že? Renatky chlupatá kamarádka. Zbožňuje drbání na břiše,“ informovala nás paní Roudná, která zrovna vyšla ze dveří baráčku. Srdečně jsme se přivítali a odebrali se na do jejich malého altánku na zahradě. Měli velkou zahradu, posetou malými keříky, jeden záhon nějakých květin a jinak udržovaná tráva.  Malá fontánka uprostřed malého přírodního jezírka. Napadlo mne, proč vlastně Renata nebydlí tady s nimi. Možná kvůli babičce, to dávalo smysl. Dům měli také moc pěkný, nebyl velký, ale asi jim stačil. Světlý, patrový, střecha zarovnaná a vedle balkonku byla malá terasa. Z terasy se dalo sejít dolů po schodech, aniž by člověk musel projít domem. V tom pokoji byla jejich dcera Lucie, která nyní byla v Praze. Studovala medicínu. Pro teď tam prý budeme my s Renatou.  

„Hmm, teti, ty jsi upekla můj oblíbený karamelový koláč!“ zajásala Renata a rovnou si sedla do jednoho proutěného křesílka. Také jsme si sedli, teta nám nalila zázvorovou limonádu a nakrojila koláč pro všechny.

„Není ti blbě z toho všeho sladkého, co jsi dnes už spořádala? To není normální, že nemáš ani gram tuku navíc,“ usuzoval bratr. Kamarádka se jen pousmála, ba dokonce lehce zrůžověla. To mi byla ale novinka. Mrkla jsem na bratra a vzala si také kousek koláče.

„Tak jaká byla cesta, vše v pořádku? Okolo nás je to všude rozkopané. Viktor přijde až večer, musel dodělat něco v práci.“ Chvíli jsme si povídali, bratr si pořád hrál se psem, nebo tedy spíš pes s ním. Neustále nosil klacky na aportování. Potom teta odešla uvařit kávu a já šla na toaletu. Když jsem se vracela, viděla jsem Renatu s bratrem docela blízko sebe. Oba seděli v trávě a hladili psa, dívali se na sebe, mluvili tiše. Stála jsem za keřem a nechtěla je rušit. Možná potřebují něco vyřešit. I když to spíše vypadalo na trochu jiskření. Hmm. Možná mi něco ušlo ještě u nás doma. Kdybych byla blíž, něco bych alespoň slyšela.

„Říkala jsi turka nebo rozpustnou kávu, Tamarko?“ zvolala naše hostitelka a vyklonila se na mne z okna. Trochu jsem povyskočila a vyšla zpoza keře. „Turka, prosím. Pro všechny,“ odpověděla jsem a zamířila zpět do altánku. Teta se na mne usmívala, viděla, že jsem pozorovala ty dva. Když jsem se vrátila, nemluvili spolu.

         Po pěkném odpoledni přišel večer a paní Roudná nám nachystala večeři. Dorazil i strýček a byl to velmi příjemný večer. Oba nás znali, strýc se ptal bratra na posilování a jaké váhy zdvihá a podobně. On vlastnil velké fitcentrum. Několik takových po Brně. Doma měl pár lavic s činkami. Usmála jsme se, když jsem spatřila, jak se Tobiášovi rozsvítili oči nad nářadím, které si mohl vyzkoušet. Navíc, měli tam malou tělocvičnu, takový spíš obýváček s posilovacími věcmi. Byla krásně světlá, hodně oken a zrcadlo. A v rohu byla postel, kde se měl usídlit bratr. Byl nadšený.

          Když jsme ležely v posteli, slyšela jsem, jak se Renata převalovala v té své. „Děje se něco?“ ptala jsem se jí a zdvihla jsem se nad polštář, abych na ní trochu viděla. I ve tmě mi přišlo, že byla smutná.

„Ne, jasně že ne. Zítra řeknete Persianům, že jste jejich děti, budete bydlet v paláci a já si půjdu po svých. Pak odjedu zase za bábinou a uvidíme se jednou ročně na Vánoce.“

Zasmála jsem se jejím představám a poté zmlkla, protože ona se ke mně nepřidala.

„Je to rodina Peruzzi. Zapamatuj si to, možná se tak nechám potom přejmenovat. A co máš za problém, prosím tě? Jasně, že si budeme volat a psát a budeme se vídat napříč republikou i tak,“ vysvětlovala jsem jí.  Netrpělivě vzdychla. Už nemluvila.