Rozhlížela jsem se, ale byla tu tma. Bolela mne záda, asi škrábance od větví.  Žádná lampa nesvítila, jen světlo z místnosti, ve které zmizel, osvěcovalo část pokoje. Což byla velká postel s nebesy? Viděla jsem dobře? Slyšela jsem, jak s někým telefonoval. Lekla jsem se, že volá Renaty tetě. A pak mi došlo, že bratr bude dost zuřit. Musela jsem mu hned napsat! Daniele se ukázal s malou lékárničkou. Podíval se na mě ve světle a začal váhavě: „No, chtěl jsem tě trochu ošetřit ty oděrky všude po těle, ale víš…asi by bylo lepší, kdyby ses zkrátka celá osprchovala. Najdu ti nějaké oblečení. Bude to lepší, než abych ti každou oděrku omýval ručně.“ Zdálo se to logický, souhlasila jsem. Oděrky mne začaly pálit, nejvíce ta záda. Začala jsem se těšit na sprchu.

„Můžu napsat bratrovi smsku? Bude mít strach. Odešla jsem z domu za světla,“ vysvětlila jsem. On rozsvítil malou lampičku v rohu u křesla a dál čekal. „Já se zkrátka ztratila. A pak byla tma a já slyšela, jako kdyby někdo šel za mnou.“ Zamračil se. „Proto jsi celá rozedřená do krve? Proto jsi na sebe nenechala sáhnout? Vypadalo to spíš, jako kdybys byla napadená…“ Mlčela jsem. A pak jsem si vzpomněla na bratra a Renatu. Na jejich společné sdílení. Možná se mi uleví, i když už se tím nic nezmění.

„Nikdo mne nenapadl, ne dnes,“ řekla jsem a doufala, že pochopí. Pozorovala jsem zblízka, jak údivem rozšířil zorničky. Přidřepl si přímo ke mně, ke křeslu. Pomalu mi naznačil, že mě vezme za mé dlaně a já ho nechala.

„Jsem, jaká jsem, protože mě donedávna pravidelně znásilňoval můj otec. Já…reaguju špatně na muže. Nikdy jsem s nikým nebyla. Nikdy jsem to nikomu nedovolila. Jediný, komu jsem mé tělo nechala, byl otec a to proto…, protože to pro mě bylo menší zlo.“ Odvyprávěla jsem mu všechno. Tedy o našem životě. O bratrovi, o jeho ztrátě sluchu, a i o tom, že mě otec znásilnil ještě před několika měsíci a bratr nic nevěděl…střídavě jsem brečela, on mě stále držel za ruce. Nepokusil se ke mně dostat blíže. Cítila jsem, jak ze mě postupně něco odpadávalo. Nevěděla jsem, kolik času uběhlo. Potom mi podal telefon.

„Napiš bratrovi. A pokud bys souhlasila, byl bych rád, kdybys tu dnes zůstala. Ode mě ti nikdy nic hrozit nebude, to ti slibuju. A v mé blízkosti se ti nic nestane ani od nikoho jiného. Vyspím se na zemi, ty v mé posteli.“ Vzala jsem si od něj telefon a trochu váhavě poděkovala. Jednu ruku mi stále držel a tak jsem na něj tázavě pohlédla. On mi dlouze hleděl do očí a řekl: „Nikdy už nenech nikoho takhle ti ublížit. Tobiáš nebyl zraněn kvůli tobě. A ty ses takhle neměla obětovat. Važ si svého těla. Jsi krásná přesně taková, jaká jsi. A každý, kdo v tobě uvidí jen prsa, ti nestojí ani za pohled. A já bych byl velmi rád, kdybys mi dovolila být tím, kdo těm parchantům nakope prdel. Mě můžeš věřit.“  Utekla mi jedna slza. A pak další. Pocítila jsem, že se ve mně něco zlomilo. A rozeřvala jsem se úplně. On mě potom vzal do náruče a já ho nechala.

„To byla žádost o vztah? Abych si to ujasnila,“ zakníkala jsem mu po dlouhé chvíli do trika. On se mírně pousmál. „No, já bych moc chtěl. Nevadí mi tvé cukavé pohyby kdykoliv se tě dotknu, moc se mi líbí tvá ústa, jak nikdy nic nepromyslíš dopředu…“ 

 „Přestaň,“ zastavila jsem ho a dala prst na jeho rty. Tak krásné rty. On se tak díval. Jemu bych mohla věřit. Začala jsem uvnitř sebe cítit zase teplo. A pak se trochu naklonil blíž. A ještě blíž.

„Jsi asi můj brácha!“ vykřikla jsem mu skoro do úst.

On se zarazil. Potom vykulil oči. A pak jsem se rychle rozhodla napsat tu smsku, protože jinak bych ji už neposlala. „Ano, já vím, já to vysvětlím. Ale teď jenom napíšu tu zprávu. Moment…“ říkala jsem mu. On seděl a začal sypat otázky.

„Cože? Brácha? Co to povídáš? To jsi někde četla? Blbosti, hele, lidi toho navykládají…Mluvila jsi v kavárně s dědou Lucasem? Ten mele blbosti od války…“

Odeslala jsem bratrovi zprávu, že jsem v pořádku a dnes přespím jinde. Odložila jsem telefon a podívala se na Daniela. Nadechla jsem se a chtěla vše vysvětlit. Telefon začal vyzvánět. Číslo bylo z bratrova mobilu. Vzala jsem to.

„Ano?“ V telefonu jsem slyšela Renatu i bratra. Renata říkala bratrovi, že jsem to zvedla já, ať mluví.

„Sakra kde jsi!!! Víš kolik je hodin?? Zbláznila ses!! Vyjít si na skoro pětihodinovou procházku a do noci?! Skoro jsem volal poldy!“ řval do toho bratr. Potom si mobil vzala Renata. Vysvětlila jsem jí, že jsem se ztratila, popisovala, jak jsem šla dlouho a došla jsem k Danielovo domu, kde mě také našel on. Také jsem jí oznámila, že jsem mu řekla o potencionálním sourozeneckém vztahu a že u něho přespím. Bylo mi jedno, co oni na to, vytípla jsem to a věnovala se Danielovi. Ten na mě vyčkávavě hleděl.

„Takže. Můj otec…“ začala jsem tím, jak uhořel, a popsala jsem obsah dopisů.

„Máš ty dopisy tady u tety?“ zajímalo Daniela. Přikývla jsem.

„Dobře. Zítra se na to podíváme.  No, vlastně už dnes, je půl jedné ráno. Je pozdě. Pojď do té sprchy,“ navrhl mi.

„No a to na to nic víc neřekneš?“ mračila jsem se na něj. On se ohlédl. „Není co. Nevěřím tomu. A odmítám vůbec připustit možnost, že s tebou nebudu moct nic mít. Vůbec.“ Zamítal rezolutně. „Je to nesmysl. Znám svoji rodinu,“ řekl tak rozhodně, až jsem opravdu přemýšlela, že to tak bude.

„Ale my si spolu stejně nemůžeme nic začínat,“ namítala jsem. Zkrabatil čelo a chtěl něco namítnout.  

„Je tu možnost, že jsi můj bratr. Já nemůžu…Dokud si nebudeme jistí. Podívej, když už nic, s bratrem jsme oba taky snědí. Náš otec byl světlý typ, tak nám všichni tvrdili, že jsme po matce.  Sice nemáme jediný důkaz, dokud se nezeptáme tvých rodičů..“  Chytl se za vlasy a zaúpěl.

„Taková blbost! Lidi můžou být snědí a mít rodiče bez pigmentu. A ty myslíš, že jen tak přijdeš za mojí mámou a vybalíš otázku, zda není i tvou matkou? Zda se nezbavila v mládí dvou miminek? Vždyť je to přitažené za vlasy, že vůbec nechápu, jak můžeš jen přemýšlet o takových věcech, natož tomu věřit. Pojď už raději do té sprchy.“ Mával na mne. Já se ale nehnula z místa. On se zašklebil. „Jako ani společnou sprchu?? Nic?“

Já rázně zavrtěla hlavou. „Ne, nic.“ To bych zamítla i tak. On bere vše nějak moc rychle, pomyslela jsem si. Daniele hlasitě vzdychl a uvolnil mi dveře koupelny.

„Tak jdi tedy první.“

        V koupelně jsem se dost lekla svého vzhledu. Rozcuchané vlasy zdvojnásobily svůj objem, bílé tílko bylo hodně špinavé, natržené, také sem tam od krve. Mé ruce podrápané, nohy také. Sukně potrhaná. A to vše kvůli stínům a mému pokřivenému vnímání. Možná tam byla liška nebo něco podobného. Ani jsem netušila, že Daniel bydlí přes pár polí za námi. Autem to také určitě chvíli trvá, než se projede městem. Měla jsem štěstí, možná bych tam strávila noc. Sama s nočními zvířaty.

        Koupelna byla prostorná, ale to se dalo čekat. V rohu byla rohová vana, měla nějaké otvory, asi na bublinky. Před velkým zrcadlem jsem se svlékla, abych zjistila, že na lopatce mám hluboké škrábanec a v něm kousky větvičky. „Ou, proto to pořád tak bolelo,“ zakníkala jsem a snažila se na ránu dosáhnout. Na dveře se ozvalo klepání.

„Ty si povídáš sama se sebou? Nechceš pomoct s něčím?“ zvolal Daniele za dveřmi. Nedalo se nic dělat, sama si to nevyndám. Rozhlédla jsem se, ale nic šikovného, na co bych se mohla položit, aby mi mohl Daniel třísky vyndat. Vzala jsem z police velký ručník a oblékla jsem si zpět sukni. Ručník jsem si omotala, abych zakryla svůj celý předek, podprsenka nepřicházela v úvahu, na tu ránu si ji dávat znovu nebudu.

„Chci, prosím,“ otevřela jsem a vyšla proti němu. On přejel pohledem po ručníku.

„Nevím jak ty, ale já většinou při sprchování pouštím vodu…“ zašklebil se na mě vesele. Šla jsem dál a hledala ve stínu postel, na kterou bych si tedy holt lehla, aby mi mohl vytáhnout ty třísky ze zad. V tom mu zazvonil telefon. Mrkl na něj. „Přišla mi zpráva – Jedu si pro tebe. To bude asi od tvého bratra, že? Zavolám mu,“ řekl mi a rovnou volal.

„Nejspíš to ale nezvedne. Jen píše. Nebo…on asi bude s Renatou. Uvidíš.“

„Ty jdeš k posteli?“ podivoval se neustále, když čekal na zvednutí. Mezitím rozsvítil světlo u počítače na stole a já mohla vidět celý krásný pokoj. Byl stejně historický, jako část domu, kterou jsem viděla. „To je normální, že tu žijete jako na zámku? Nikde nemáš ani plakát nebo něco, co určuje dnešní dobu. Nebo naše století,“ hodnotila jsem a rozhlížela se.  On se odmlčel. Pozorovala jsem jeho obličej. Vypadal, že se snaží mluvit, ale vždy se jen nadechl. Asi s ním mluvila Renata.

„Tady Daniele. Ano, Peruzzi. Ne. Klidně vyřiďte bratrovi, že tady dnes může zůstat. Cože? Jak jako že to nedovolí…Ona potřebuje jeho svolení?“  To bude na dlouho. Zatím jsem se položila na postel. Ručník jsem nechala pod sebou a položila se břichem na prsa. Všimla jsem si, že Daniel nemluví. Pozoroval mne. Mé tělo, i když jen záda. Viděla jsem, kdy si všiml i rány mezi lopatkami. Rozzlobeně se na mě podíval. Jako kdybych si za to mohla sama. No…vlastně měl pravdu. Kdybych to nepřeháněla a nechovala se jako hysterka, mohla jsem být v klidu doma, ve své posteli. Ne že by mi tady bylo špatně, tedy.

„Hm, jistě, že poslouchám. Ne. Zkrátka teď už tady přespí. Nic se jí nestane, samozřejmě…no jistě, že bude mít pokoj pro hosty, ano, vyřiďte mu vše. Ano, chápu, utrhne mi koule. Myslím, že to nebude třeba. Ne, do práce ji zavezu já. Ano, také dobrou noc přeji.“ Odložil telefon na noční stolek a sedl si ke mně.

„Hm, bratr má trochu problém s muži ve tvém okolí, že?“ řekl mi s lehkým úšklebkem.

„No, on není zvyklý na žádné muže v mém okolí. Mám na zádech třísky…můžeš mi je prosím vyndat, potom se osprchuji,“ požádala jsem ho. Sukně mi skryla zadeček. Ležela jsem a čekala.

„Proč jsi mi neřekla hned, že jsi takhle zraněná? Bude to chtít víc vyčistit, ale to až se opláchneš. Měla jsi to říct.“  Začal mi jemně vyndavat třísky.

„Jak to, že nemám pokoj z dnešního století? Tamhle v rohu mám počítač. Tady na stolku mi leží notebook. V šuplíku se válí tablet. Co chceš víc? Nejsem puberťák, abych si na zeď vylepoval plakát Jeniffer Lopezový,“ vysvětloval mi. Spatřila jsem křeslo u stolu, kde byl počítač. Zašklebila jsem se, jak vytáhl nějakou třísku, která byla hlouběji v ráně.

„Promiň, budu opatrnější,“ omlouval se mi a dotýkal se zlehka mých zad.

„A máš postel s nebesy. Celý je to tu…divný. A nevíš, že se ke stolu k počítači pořizuje většinou kancelářská židle? Taková ta, která se ti opře do zad a je tvarovaná. Ty tu máš zase křeslo, stejně jako v kanceláři v kavárně.“  Slyšela jsem ho nad sebou, jak se chechtá.

„Co jsi dělal v lese ty, takhle v noci?“ zeptala jsem se. Jeho chechtání ustalo. Mlčel dlouho, říkala jsem si, že mě možná neslyšel.

„Míváme takovou rodinnou hru,“ řekl a vytáhl další třísky. Jednu svoji ruku nechal v klidu ležet na mé levé lopatce. Začal jemně kroužit palcem po mé kůži. „Nebolí tě to moc?“

„Ne, dobrý. Jakou hru hrajete takhle v noci? Stopovačku s baterkou? Žádnou jsem neviděla. Poker mezi stromy? Byl jsi jen stín, jako to ostatní kolem.“

„Stopovačka to není. Jsem rád, že jsem tě našel. Sama tam prosím nechoď, obzvlášť ne při setmění.“ Sykla jsem trochu bolestí, jak přejel lehce prsty přes ránu, asi kontroloval, zda trčí ještě nějaká větvička. „A proč ne, skrýváš tam vlkodlaka nebo co?“ Rozesmála jsem ho, jen odmítavě zavrtěl hlavou a neodpověděl. Naznačil, že je hotovo a slušně se otočil, abych se zahalila do ručníku.

„Děkuju, budu rychlá, jsem už hodně ospalá.“ On jen souhlasně pokývl a šel někam pryč.

         Vysprchovaná jsem vyšla z koupelny a na posteli spatřila oblečení. Vzala jsem do ruky flanelovou košili. Krásně voněla, taková svěží vůně. Rozhlédla jsem se, zda se někde Daniele neukrývá a natáhla jsem si košili přes tělo. Tak to mi ránu asi nevyčistí, když tu není. Možná šel pro něco k snědku. Kalhotky jsem si nechala, bosky prošla pokojem do dalších dveří. Zjistila jsem, že je to obrovitá šatna. Krásná, tmavě hnědá, dřevěná a dokonce se sama rozsvítila. Podivila jsem se nad tím světlem a také nad samotnou šatnou. Hodila by se sem spíše stará truhla na oblečení. Zavřela jsem dveře od šatny a šla ven z pokoje, jen nakouknout. Vystrčila jsem hlavu ze dveří a zachtělo se mi projít se po tom tmavém koberci, který se táhl až na konec té chodby osvícené umělými pochodněmi. Připadalo mi to tady tak tajemné. Ty obrazy, zase stejné, pochmurné. Jeden jiný, než druhý, ale i tak bylo jasné, že je maloval tentýž autor. Vyšla jsem na sametový koberec, což bylo moc příjemné na chodidla.  Prohlížela jsem si každý obraz, byly dobře osvíceny. Zaslechla jsem hlasy, pocházely zdola. Věděla jsem, že cizí holka, oděna jen v košili by se rozhodně neměla procházet po chodbách v cizím domě, ale chtěla jsem slyšet, kdo tam mluví. A co, třeba uvidím někoho z „rodiny“.

„Ještě jsem s otcem neskončil. Máš možnost mu to vyřídit osobně. Příště už takový štěstí mít nebudeš.“ Slyšela jsem říkat hluboký hlas, znělo to hodně výhružně. Vyšla jsem opatrně z poza rohu a pohlédla dolů pod schodiště. Opatrně, aby mne skupina mužů nezahlédla. Bylo jich několik. Uprostřed té skupiny klečel na zemi muž. Dva ze skupiny na něj mířili zbraní. Dost mě to vyděsilo. Kam jsem to sakra vlezla! Stála jsem na místě neschopna pohybu a přemýšlela, co budu dělat, pokud ho zastřelí. Měla bych utéct? Náhle jsem byla stržena zpět, něčí ruka před pusou mi bránila křičet. Daniele mě namáčkl ke zdi a rozčileně mi naznačoval, ať jsem zticha. Pokud budu řvát, můžou mě zabít ti dole. Když se nebudu bránit, co se mnou udělá Daniele? Pak jsem si vybavila, jak mě držel a utěšoval. I když jsem mu nechtěla věřit, moje tělo mu věřilo. Mozek křičel, ať uteču někam i od něj. Ale mé tělo se podvolovalo jeho tělu, mačkal mne na zeď a já věřila, že mi neublíží. S jeho rukou stále pevně přidržené na mých ústech jsem krátce kývla. Dal ruku dolů, pozorně sledoval mou tvář a povolil sevření svého těla. Mohla jsem poodstoupit ode zdi.

„Teď vypadni!“ Slyšeli jsme oba hlas ze zdola. Trochu jsem se sebou škubla.  Hluk, dveře. Hlasy mužů. Dokonce snad smích? Hlasy se vzdalovaly. Daniele mě vzal za ruku a potichu vedl zpět do pokoje. Nepromluvil ani slovo. Zavřel dveře a otočil klíčem v zámku. Ještě předevčírem by mě zamčení zámku od kluka vyděsilo, ale u něj to cítím jinak. I když kdo ví, třeba má u sebe také zbraň…  Co je zač, jak do toho zapadáme my s bratrem, bylo toho moc.

       Čekala jsem, až mi začne nadávat, že jsem poslouchala. Nebo že si bude vymýšlet historku o nějaké hře s atrapou zbraně. Ale on mě zavedl k pohovce, která byla v rohu, posadil do křesla a poodstoupil ode mě. Ukázal mi prázdné ruce. „Mě se bát nemusíš.“ Pozorovala jsem, jak byl opatrný v pohybech, jak mě starostlivě pozoroval.

„Co se tu děje? Co to mělo být? Zabíjí se tu lidi? To je tvoje rodina? Takhle tu jednáte s lidmi? A ty, taky máš pistoli někde za opaskem?“  Daniele hlasitě vzdychl a pomalu došel až ke mně. Přidřepl si k mým kolenům a vzal mě za ruce.

„Nebudu ti moct odpovědět na každou tvoji otázku, ale bylo by lepší, kdyby ses pokusila dělat, že jsi nic neviděla.“ Na to jsem se začala hlasitě smát. „Tak historka o atrapách zbraní by byla lepší,“ odfrkla jsem a on nechápavě nakrčil čelo. Odmávla jsem to rukou a vstala. Vzala jsem si potrhanou sukni ze země, boty a hledala jsem tílko.

„Co to děláš?“ ptal se váhavě. „Snad nechceš odejít??“

„Jasně, že chci. Snad si ty nemyslíš, že budu spát s mafiány pod sebou, kteří na mě kdykoliv vybalí pistoli?“ vybafla jsem na něj vztekle. On ke mně přistoupil a jemně mi stiskl paži. Zastavila jsem se a čekala. „Takhle nemluv. Nic nevíš. A prosím, nikam nechoď. Opravdu ti tu nic nehrozí.“  Znovu jsem se jeho slovům zasmála.

„Ty jsi asi blázen, fakt, brácha. Jdu.“ Otočila jsem klíčem v zámku a chtěla otevřít, ale zabránil mi v tom. Přiskočil jako blesk přede mne a znovu zamkl. Viděla jsem, že lehce zápasí se vztekem.

„Nemůžeš odejít. Nemůžu ti to dovolit. Venku jsou lidi, viděli by tě, jak se tu v noci potuluješ. V jiný den by to možná prošlo, ale ne dnes. Byl jsem nezodpovědný, když jsem tě zavedl dnes k sobě, ale teď už s tím nic nenadělám. Jen ti nedovolím odchod. Odtud se nepozorovaně nedostaneš,“ řekl a já opravdu pocítila lehkou paniku. Důvěra nedůvěra, tohle mi smrdělo a já o krok ustoupila. Viděl to na mě a zase šel ode mě dál. „Znovu říkám, že ti nic nehrozí. Slyšíš mě, že jo? Prosím, věř mi. Já ti vysvětlím, co půjde. Ale…ne vše.“

„ Když jsem s tebou šla do domu, to nevadilo, ale z domu to vadí?“

„Teď ano. Po tom, cos viděla dole. Nechci, aby vůbec někdo věděl o tvé přítomnosti,“ odpověděl mi klidně. Ukázal na klíč v zámku. „ Nechám ho tam, nejsi tu ve vězení. Ale prosím, v rámci tvé bezpečnosti, neodcházej, neutíkej. Když jsme všichni v domě, kamery se aktivují, pozemky jsou hlídané. Při naší akci…tedy při hře nikdo nehlídá, alespoň většinou. Takže nikdo neví, že tu jsi a já bych byl opravdu rád, kdyby to pro dnešek tak zůstalo.“ Už toho bylo opravdu pro dnešní noc moc. Začala jsem cítit, že se brzy sesypu. Dnes jsem mu prvně dovolila větší kontakt, dovolila jsem si s ním dát kávu, sblížit se. Pak jsem dostala lehkou ťafku od bratra, pak jsem se ztratila a myslela, že mi jde o život. Potom se svěřím jemu, v podstatě mu padnu s brekem do náruče, vše mu o sobě řeknu. A nakonec jsem se ocitla v blízkosti střelbě do hlavy. A k tomu to je možná bratr – mafián. Renata bude mít radost.

     Padla jsem na kolena, upustila jsem boty a začala nabírat. Nevěděla jsem co dělat. Slzy mi zase stékaly, asi jsem opravdu labilní a dnes potřebuju prášky na uklidnění. Periferně jsem viděla, jak Daniele váhá, zda jít nebo nejít ke mně.

„Chtěl bych tě obejmout. Můžu?“ ptal se a přibližoval se ke mně. Jen jsem dál brečela. Bylo mi to jedno. Sedl si ke mně na zem a vzal mě do náruče.

„To bude dobrý. Zítra – tedy dnes až se trochu vyspíme, odejdeme z domu, to už tu nikdo nebude. Všichni odchází pryč brzy, většinou kolem sedmé ráno je tu jenom Antonio. A ten mlčí. Všichni tu musí mlčet,“ vysvětloval mi a přitom mě hladil. Začala jsem se kroutit, tlačila mne podlaha. Daniele si to asi vysvětlil jinak, ihned mě pustil. Byla jsem unavená už opravdu hodně, jen jsem na něj zavrtěla hlavou a ukázala na postel. Často jsem byla zvyklá nespat z různých důvodů. Buď ze strachu před otcem, nebo z bolesti. I když tady mi může jít o život. Ale nějak mi to nepřišlo horší. Leckdy jsem si raději přála zemřít, než prožívat dokola to, co mi táta dělal. A co udělal kvůli mně Tobiášovi. On opatrně kývl a pomohl mi vstát. Jen jsem zalezla a už nechtěla vůbec myslet. Daniel začal dávat deku na zem, vedle postele. Svlékl se do spodního prádla a já si mohla všimnout mírně vypracovaného břicha. Lehla jsem si, on také, na zemi. „Dobrou noc,“ slyšela jsem ho říkat. „Dobrou,“ hlesla jsem.

Chvíli jsem se převalovala. Nemohla jsem usnout. On zřejmě také ne.

„To je absurdní. Pojď sem, do postele, je dost velká pro oba. A je tvá,“ navrhla jsem mu.

„Určitě? Já bych se tu vyspal,“ ujišťoval se mě.

„Ano, pojď.“

„Dobře.“ Slyšela jsem ho po tmě šátrat po posteli, pak jsem ucítila váhu jeho těla, jak zalehl. Ale dodržoval odstup. „Děkuju,“ zašeptala jsem do tmy a už jsem neslyšela odpověď.

„Neuhýbej sakra! Když uhneš, zabolí to, jasný!?“ říkal hlas.

„Tati, ale mě to bolí! Co mi to děláš?“ křičela jsem na něj. Byl cítit alkoholem. „Mlč holka a drž. Když už nic jinýho, aspoň posloužíš.“

Křičela jsem, ležela jsem na břiše na posteli a on nade mnou a držel mi boky, byla jsem malá holka. On mě držel pevně. Bolelo to. „Tatínku, prosím!! Bolí to! Tatínku! Auu!“

„Tati!! Co to děláš sestřičce?!“ slyšela jsem bratra. Viděla jsem, jak na něj bratr skočil. Držel tátu pod krkem. Táta do mě stejně něco tlačil, bolelo to. „Zmizni kluku!!“ zařval na bratra. Ten se nenechal odbýt, začal ho kousat. Otec se naštval a slezl ze mě. Stočila jsem se na posteli a plakala. Otec začal bratr bít do hlavy, ten upadl a táta ho kopal do té hlavy, všude byla krev. Začala jsem hodně křičet bratrovo jméno, ale ten nevnímal, ležel na zemi v té krvi…

„Tamy no tak!! Probuď se!“ slyšela jsem, a cítila něčí dotyky, sevření. Začala jsem křičet a bránit se.

„No tak, uklidni se! To jsem jen já!“ Světlo a já spatřila Daniela. Uvědomila jsem si, kde jsem a s kým. Byli jsme oba v posteli, on mě vyděšeně pozoroval, dotkl se mé ruky a já neovládala svůj třas.

„Je to v pořádku. To byl sen. Teď ti nic nehrozí,“ mluvil na mě klidně a já se začala uklidňovat. Zavrtěla jsem hlavou a zkoušela ovládat alespoň pláč.

„Ne-ne, to nebyl jen sen. Byla to vzpomínka. Jak bratr ohluchl,“ začala jsem dost vzlykat a nemohla popadnout dech. Chtěla jsem mu to detailně popsat. Vše jsem tajila tak dlouho a teď už s tím končím. Takže jsem popisovala krev vytékající z ucha mého osmiletého bratra.

„To je hrozná noc,“ vzlykala jsem stále, i potom, co jsem sen odvyprávěla. Leželi jsme spolu v objetí v posteli. Stále jsem byla jen v jeho košili a v kalhotkách. On měl boxerky.

„Pro mě tak hrozná není. Ještě včera jsem tu ležel sám,“ zašeptal mi do vlasů.

„A kolik jich bylo předtím tady s tebou?“ zaskřehotala jsem ubrečeně. Trochu se odtáhl. Neviděla jsem na jeho obličej, i když bylo znát, že se venku rozednívalo.

„Teď se opravdu chceš bavit o bývalých holkách?“ ptal se nechápavě. Já nakrčila čelo a zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Ale očividně jich bylo hodně,“ otočila jsem se k němu zády.

„Nebylo jich moc. Tobě nevadí spát po noční můře? Většina lidí si jde třeba číst, jen aby neusnula. Nemusíme spát.“

„Mám to od mala. Často neusnu, spíš se pokouším. A hodně mi pomůže prášek na spaní.“ Slyšela jsem, jak se pohnul blíž ke mně.

„Bereš prášky na spaní často?“ zeptal se pomalu. On celkově se mi na všechno ptal opatrně. Nedivila jsem se mu. Na druhou stranu, on mi o sobě nic neřekl. Je až neuvěřitelný, že člověk jako já, bojácný, nedůvěřivý, neschopný doteků od muže se povaluje v posteli skoro s cizím klukem, nehledě na fakt, že tato rodina možná ustřeluje hlavy jiným lidem.

„Prášky beru, ne pořád. Je to nárazový. Někdy mám týden v klidu. Potom nemůžu spát čtyři dny v kuse. Můj táta vždycky dbal na to, abych měla jak prášky na bolest, tak na spaní. A potom to obracel proti mně, když došlo na úřady. Víš, občas se opravdu někdo podivil, proč mám modřiny po celých zad, naštíplý loket nebo monokl. A v tu dobu se vytasil s tím, že beru prášky na všechno možné, že jsem byla buď ospalá, omámená a spadla jsem ze schodů nebo přecitlivělá. Nikdo dál nic neřešil.“ Byl ticho. Jen mne hladil po břiše. Odsunula jsem se dál, i když mi ten dotyk nebyl nepříjemný.

„Možná jsme sourozenci. Nezapomínej,“ napomenula jsem ho. Posadil se na posteli.

„Dost. Ty nezapomeň, že jste se na tuto věc upnuli jenom kvůli dopisům a snědé pleti. Když chceš něčemu věřit, měla by si znát fakta,“ doporučil mi popuzeně. Otočila jsem se k němu a také se posadila. „Kdybych to tak měla mít, tak bych tu s tebou vůbec nesměla být. Fakt je ten, že jsem viděla tvoji rodinu vyhrožovat pistolí nějakému člověku a ty jsi mi nic nevysvětlil. A já si s tebou lehla do postele.“

Chvíli nic neříkal. Potom si povzdychl a zase ulehl na polštář. Už jsem rozeznávala kusy nábytku, bylo velmi časné ráno.

„Zjistíme víc, slibuju. Jak o vaší rodině, tak něco o mojí. A teď si ještě na chvíli lehni,“ zaprosil a já poslechla. Byla jsem zvědavá, jak to s námi všechno dopadne. Přála jsem si najít naši matku. Sdílet s ní holčičí život, o kterém jsem jen snila. Cítit její objetí, které jsem vídala ve filmech. Ale na druhou stranu…nechtěla jsem za matku Elisu Peruzzi. Ne matku kluka, který mi začal být bližší, než kdo kdy byl krom mého bratra. A když jsem ulyšela Danielova slova pronášená do ticha, mé pocity zoufalství ohledně pokrevního pouta se znásobily.

„Je důstojnější trpělivě snášet

kopance, rány, facky osudu,

nebo se vrhnout proti moři útrap

a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!

Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce,

ukončí všechna trapná trápení

lidského těla. Jaké větší přání

by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt.“

Poslední verše jsem pronášela zároveň s ním. Hamlet byl můj nejoblíbenější. A to, že on vystihl verš přesně tak, jak jsem ho cítila já, mě naplnilo takovým štěstím, že nějaká možná mafie mi byla úplně ukradená.  Daniel mě chytl za ruku a já se pokusila na chvíli ještě usnout.

                                                      ****