Další týdny se slily a já jen pracovala a snažila se zase žít chvilku normálně. Francesca už docházela jenom na schůzky s psychiatrem a dařilo se jí opravdu dobře. Apatická bývala jen zřídka. Ven, mezi lidi tedy ještě nechodila. Manuele už byl ve vězení, ale předtím se mu stala záhadná zranění po těle. Měl i zlomené žebro. Zjistilo se, že v Itálii moc nepobýval, ale že hodně věcí sjednával z Čech. Francescu měl v nějaké chatrči, kde ji držel ve sklepě. A měl ještě nějakého komplice, ten už sedí také ve vězení. Komplic ho zastupoval buď u Francescy nebo v Itálii.  Já s Danielem sice postoupila, ale tím, že jsem přestala mít noční můry. Milování jsem stále nebyla schopna připustit.  Nespěchal na mě. Vždy přestal. Pak vždycky odcházel do sprchy. Bylo to už celkem časté a já jednoho večera, když jsme spali u něj, jsem chtěla být přitom. Řekla jsem si, že se chci pohnout. Přišla jsem za ním a rozhodla se vstoupit k němu do sprchy. Už mě nahou viděl a já viděla jeho. To už jsem s ním zažila, často jsme lehávali nazí. Takže i jeho penis jsem mohla okukovat. Nehnusil se mi, ale představa, že ho mám v sobě, mě stále děsila. Takže jsme spolu leželi a mazlili se, a když mě začala někde pošťuchovat jeho chlouba, ignorovala jsem to.

         Otevřela jsem dvířka od sprchového koutu, Daniele stál ve sprše a držel ho ve své ruce. Překvapeně na mě hleděl. Ten pohled nevypadal špatně. Voda mu stékala po mírně vypracovaném těle, pozorovala jsem ho od shora po jeho vystouplý, tvrdý penis. Věděla jsem, co se s ním dělá. Přistoupila jsem blízko k němu a vzala mu ho do ruky. On skoro nadskočil, jak pevně jsem ho sevřela. Stál a držel se z boku po stěně koutu a já začala pohybovat rukou. Svou druhou jsem použila k hlazení varlat, jak mi to Renata říkala. Také mi popisovala, co ona dělá pusou, ale na to jsem se necítila. Takže jsem stále pohybovala rukou po celé délce. Přes žalud jsem ho více svírala a přejížděla na téměř konec své sevřené ruky, abych simulovala vstupy a výstupy z pochvy, dle instrukcí a čekala, co se bude dít. Za chvíli se mu zatřáslo tělo, vydal hlasitý vzdech a z penisu začala stříkat tekutina v rychlých intervalech. Byla jsem se sebou celkem spokojená. Od toho večera jsme to takto dělávali pravidelně. Chtěla jsem mu už také vynahradit, že mu neposkytuju víc. On nikdy nic nenaznačil, ani si nestěžoval. Naopak, říkal, že nebude spěchat. Od chvíle, kdy jsem mu ho vzala do svých rukou, už celkem neříkal nic. Možná jsem ho tím navnadila.

          Jinak jsme spolu trávili každou volnou chvilku. Tím, že byl Manuele ze hry, musel sám zastat dost obchodních věcí. Takže byl dost vytížený. Renata s Tobiášem asi nikam nepokročili. Bohužel jsem se šla jednu noc napít dolů do kuchyně. Za dveřmi jsem slyšela velké vzdychání, vrzání a dokonce někdo hekal. Ty hlasy byly dva a byly mužské. Pouze mužské. Nešťourala jsem do toho. S bratrem jsme měli pořád blízký vztah, ale navzájem jsme si nelezli do našich vztahů. Jenom jsem trochu litovala kamarádky. Chodila jako tělo bez duše. Ale na mé otázky, zda jí mohu nějak pomoct, jen krčila rameny.

       A tak jsem jí poprosila, zda pojede alespoň se mnou, navštívit mojí babičku. S Antoniem jsme byli domluvení. Kontaktoval jí předem. Madam Elisa mu sehnala přímo telefonní číslo, což dřív neměli. Docela jsem se na to těšila, měla jsem mít volno několik dní. Takovou mini dovolenou. Chtěli jsme si tam trochu odpočinout, od komplikovaných věcí tady. Mělo to být někde kousek od Českého Krumlova. Když jsem se zmínila Danielovi, naštval se. Chtěl jet se mnou a já neměla to srdce ho odmítnout. Začal si to tedy zařizovat ve vinárně, kavárně a v pizzerii. A pak to zjistil ještě bratr. Takže se Daniele rozhodl vzít velký prostorný mercedes, kde prý „ti vzadu budou mít víc volna“.

       Začínal už pomalu podzim a naše babička Marie nás očekávala v nejbližších dnech. Bylo celkem vtipné, že za další den jsme měli narozeniny. A my je strávíme tam, kde jsme se opravdu narodili.

      Další den bylo vše nachystané, když jsme měli vyrazit na cestu. Nás pět. Cesta měla trvat podobnou dobu, kolem tří hodin, stejně, jako sem. Protože ačkoliv jedeme jinam, na jih, tak to byla podobná vzdálenost. S otcem jsme bydleli paradoxně přímo naproti naší babičce, na mapě směrem dolů. Jeli jsme už nějakou dobu, já pořád něco vyprávěla, když se Renata zeptala dědečka.

„Vy nejste Ital, že? Tak jaké je teda vlastně vaše jméno?“ To mě taky zajímalo. On se usmál skrz svůj knír a řekl. „Jsem Antonín.“ Tobiáš jel v tichosti. Jediné, co mne těšilo bylo, že držel Renatu za ruku. Už jsem si říkala, že mají zkrátka zvláštní vztah ve třech nebo co já vím. Jednou jsem ho viděla s ní, pak jsem slyšela po nocích muže…ještě že jsem to nemusela řešit. Docela se mi líbilo mít život v klidu. Soustředila jsem se jenom na sebe a Daniela. Začala jsem přemýšlet, jaká babička bude. Zda bude litovat toho, že nás dala pryč. Antonio byl také  nervózní. Prý byla sama, její invalidní muž zemřel. Vezl jí nějaký dárek. A já si vezla květinovou dózu, ve které byly dopisy. Doufala jsem, že mi řekne, čí byla.

      Dorazili jsme do malé vesnice několik kilometrů od Českého Krumlova. Bylo akorát poledne. Zaparkovali jsme u malého domku. Neměl nijak velkou zahradu, spíš jenom pár záhonků za brankou. Vyšla nějaká starší žena. Vlasy měla bílé, učesané v pevném drdolu. Sukni měla až k zemi. Bylo chladno, my všichni byly ve svetrech, ale jelikož už jsem se chvěla zimou, vyndala jsem si bundu z kufru auta. Renata na sobě černý kabátek už měla. Antonio šel k brance, vstříc starší ženě.

„Marie?“ optal se opatrně. Žena přikývla a lehce se usmála. Ale nepůsobila dojmem milé babičky. Úsměv působil strojeně. „Zdravím vás, všechny. Tak, prosím, pojďte dál,“ stála a ukázala k domu. Renata pozdvihla obočí, ta si představovala dojemnou scénu s brečením a objímáním. Všichni jsme vstoupili do domu, kde nás usadila na pohovku. Já seděla na Danielovi vedle v křesílku, abychom ušetřili jedno místo pro hostitelku. Ta nejdříve uvařila čaj. Moc nepovídala. Vlastně jsme seděli v tichu.

„Není to divný?“ šeptala Renata. Jen jsem na ní kývla hlavou. Když jsme tedy všichni měli šálek čaje, paní Marie si k nám sedla.

„Tak, předpokládám, že ty tmavé děti jsou dvojčata, že? Jejich otec prý byl také celý tmavý. Jeden cizinec a co z toho přes noc vzejde, že?“ Antonio vyprskl čaj, já zůstala udiveně zírat a myslím, že jsme všichni jenom zírali. Paní si z toho nic nedělala, nebo náš udivený stav ignorovala. „Nikdo se mi nemůže divit. Nemohla jsem dopustit, abychom měli takovou ostudu,“ řekla a dívala se jakoby skrz nás. Možná vzpomínala. „Byla mladá, ta moje holka. Nechtěla jsem, aby dopadla jako já. Já taky porodila mladá a trpěla jsem za to celý život,“ řekla dotčeně a pohled stočila na Antonia. Ten pořád jenom zíral.

„Kdybys mi napsala, že jsi těhotná, přijel bych za tebou!“ bránil se Antonio. Marie si jenom odfrkla. „Jak myslíš, že by to dopadlo? S tvojí touhou po cizině? Nene,“ vrtěla hlavou. „vybrala jsem si muže, který se mnou zůstal i potom, po té ostudě,“ řekla znechuceně. Já pohlédla na bratra, co tomu říká. Seděl s kamennou tváří a pozoroval ženina ústa. Ta si zase sedla. „ Dceru jsme vychovali. Ale špatně, zachovala se stejně, jako já. Ba i hůř. Nechala se omámit nějakým cikánem, který zdrhnul. A pak…pak jsem se musela postarat sama. Když si děti odmítl ty, měla jsem ještě našetřené peníze, tak jsem se domluvila se sousedem. Jeho žena byla těhotná. Zemřela mu při porodu. Potom holka porodila a já děti hned vzala a dala je tomu muži. Dala jsem mu své peníze a řekla, aby se odstěhoval daleko. Aby děti nikdo nenašel a lidi ve vsi nic nevěděli. Bylo to vše v jednu noc.“

„Zemřela vám taky dcera, když nás porodila a vy jste se starala jenom o to, aby to nikdo nezjistil ve vsi? Zajímala jste se vůbec o nás někdy? Byl vůbec váš muž invalidní?“ ptal se Tobiáš hrubým hlasem. Renata mu stiskla ruku. Žena se na něj podívala.

„Jistě, že jsem se o vás zajímala. Jinak bych tomu chlapovi nedala čtvrt milionu, aby mlčel a utekl. A znala jsem ho, byl to dobrý muž. Můj muž invalidní sice nebyl, ale bylo mu často špatně. A dcera…byla hloupá.“

„No Marie! Co se to s tebou stalo?? A peníze byly přece od Elisy Peruzzi. To jsi do dopisů jenom hrála, že lituješ dětí? Co to tedy mělo být?“ divil se Antonio a rozčileně vstal k ženě blíže.

„Co by, to se stane s ženou, když jí opustíš a jdeš jinam. Musí se sama postarat. O vše. A já to dokázala. Peníze jsem dala prvně svoje, aby Kostival mohl odjet. Až potom to bylo od tý tvojí Elízy,“ plivla Marie jméno dědečkovi do tváře. Mě bylo do pláče. Co dokázala? Byla akorát tak zlá.

„Mluvíte o mé matce, která se postarala lépe, než vy a to pro děti byla cizí paní. Volte svá slova opatrně,“ doporučoval Daniele mé babičce.

„Je tady pochována naše máma? Jak se jmenovala?“ ptala jsem se tiše. Ani jsem neměla chuť se tu vůbec ještě zdržovat. Stále jsem seděla Danielovi na klíně. Hladil mě po zádech. Marie na mne pohlédla.

„Vypadáš trochu jako ona. Veruna jsem jí říkala. Jen ta tvá barva bude po tom vandrákovi,“ zavrtěla jsem hlavou a otočila se na bratra s Danielem.

„Chci pryč. Tady naše rodina už dávno nežije,“ řekla jsem a vstala. Daniele mě následoval. Antonio se začal s Marií dohadovat. Bylo mi to jedno, kdyžtak na něj počkáme někde v restauraci. Rovnou jsem šla ven, přičemž jsem zahlédla fotografii na polici. Byla na ní žena a byla mi povědomá. Mohlo jí být tak patnáct, nevím. Byla s další dívkou a smáli se na fotografa. „Ta kudrnatá, je to naše matka?“ zvolala jsem na ženu, která přišla blíže. S úšklebkem na mne kývla. „Mohla bych si ji vzít?“ Překvapilo mne, že jsem v její tváři viděla emoce. Krátký okamžik tam něco bylo, ale ihned je zakryla a znovu se ušklíbla a kývla. Možná kdysi bývala hodná, plná lásky. Ale to, co z ní zbylo, nyní nestálo za nic. A pokud se vzdala novorozeňat jenom kvůli ostudě, nemělo smysl se ani zabývat tím, že máme rodinné vazby.

      Vzala jsem rámeček z police, poděkovala a bez ohlédnutí vyšla k odemčenému autu. V autě jsem dala průchod emocím. Když dorazili ostatní, bez Antonia, rozjeli jsme se někam na jídlo, i když já jíst nechtěla.

„Co to máte za rodinu, nepochopím,“ mínila Renata. Nikdo jí neodpověděl.

„Antonio ví, kde budeme?“ zeptala jsem se Daniela a ten kývl. Víc mne nezajímalo. Opřela jsem se v sedačce a dívala se na fotografii. Možná ta druhá žena byla kamarádka.

       Vstoupili jsme do nějaké hospůdky, ve které bylo dost lidí. Možná tady byla jediná. Usadili jsme se na místa a v tichosti seděli.

„Téda, jedete z pohřbu? Taková mladá skupina a tváříte se jako, když vám někdo umřel? Nó nic, pardon. Takže co to bude?“ ptala se mladá servírka oráchle. Dívala jsem se na ní trochu zaskočeně. Vypadala trochu jako ta druhá dívka z fotografie. Byla to ona?

„Znala jste Veroniku, dceru od Marie…,“ přemýšlela jsem nad jejich příjmením.

„Marie Maléřová byla její matka. Znala jste dceru Veroniku?“ zeptal se servírky Daniele. Ta pokrčila čelo.

„No jasně, tu znaj snad všichni tady, a já sem její kámoška, Káča mi tu říkaj,“ odpověděla servírka. Cítila jsem vedle sebe, jak Tobiáš ztuhl. Daniele také trochu strnul a já si říkala, proč. Vždyť je jasné, že by tady mohli zůstat máminy přátelé. Každý nemusí odjet z města nebo z Čech. Tobiáš si poposedl. Potom si odkašlal a vzal si Renaty ruku do své. Pohlédla jsem na jeho bledou tvář. I Renata na něj krčila čelo.

„Ta Veronika, ona…žije?“ zeptal se bratr servírky a já šokovaně zalapala po dechu. Dotyčná Káča, jak se oslovuje, kývla a začala se smát. „Jasan, ne, hele vodkaď ste? Asi z daleka, co. No, jestli na ní počkáte, za chvíli přijde. Tenhlecten den každej rok jezdí k nám domů. Je to její soukromá akce a nikdo to neví. Takže čtyrykrát guláš? Nic jinýho už není.“ Nevnímala jsem informaci o guláši, nebo co říkala dál. Daniele mi stiskl ruku a starostlivě na mě hleděl. Jen jsem na něj kývla, jako že jsem v pořádku. Renata se ke mně nahnula. „Hele, chápu dobře, že ta ženská tvrdí, že vaše máma, jako fakt ta, co vás porodila, žije?“ Tobiáš na ní kývnul a stále držel kamarádky ruku. Ta přes jeho položila ještě svoji a hladila ho. Nevím, jak dlouho jsme seděli, servírka přede mne postavila kávu, espresso. No vida, i tady ve vesnické hospodě mají stroj na espresso. Jen mě odrazoval ten velký hrnek. Tady asi nevědí nic o objemu hrnku na druh kávy. Asi ji objednal Daniele, který mě pořád pozoroval.

„Neboj, nerozpadnu se,“ ujistila jsem ho, a abych mu to tedy dokázala, vzala jsem hrnek kávy a přičichla k ní. Nebyla jsem moc překvapená, když jsem ucítila jen velmi slabou vůni. Slabý květinový nádech, ale byl tam. Chuť byla horší, žádná kyselost, nevýrazná příchuť uhlí. Někdy to vzniká přílišným pražením. Ale tady to bude asi jiným důvodem. Hodně jsem se držela, abych nevyplázla jazyk a neotřela si z něj pachuť. Zapila jsem to Renatiny ledovým čajem.

„Nechutná ti, viď,“ usmál se Daniele. Lehce jsem se zakabonila a zavrtěla hlavou. Odstrčila jsem hrnek vedle sebe. Pak jsem slyšela servírku výskat.

„Hééj, moje Verúna!“ rozeběhla se a skočila na přicházející ženu ode dveří. Neviděla jsem jí do tváře, protože mi bránila servírka. Objímaly se a výskaly radostí. A pak poodstoupila a já ji poznala.

        Má oblíbená zpěvačka, Weronica. Renata vyvalila oči a otevřela pusu dokořán. Já na tom byla podobně. Ostatních jsem si nevšímala, jen jsem zírala na naši matku. Na ženu, která mi svými smutnými texty připomínala důležité věci, jako je láska a další emoce. Servírka jí něco říkala tlumeně a pak na nás ukázala. Veronika se na nás zadívala a mile se usmála. Přicházela k nám a na servírku houkla objednávku.

„Zdravím, vy prý tu jste za mnou? Opravdu? Píšete do novin, nebo co potřebujete, já se tu nezdržím, jenom jsem přijela na krátkou návštěvu,“ řekla mile a stála u nás. Musel na nás být divný pohled. Jenom jsme zírali. Daniele začal. „Hm, dobrý den. Do novin nepíšeme. Jsme tady…taky kvůli návštěvě. Jste dcera Marie Maléřové?“ ptal se můj přítel. Myslím, že jsem mu drtila ruku. Veronika vypadala, jako vždycky, tmavé kudrnaté vlasy, modré oči, světlá pleť. Na plakátech byla tmavší, ale tady vypadala hodně bledě. Kývla na nás a její pohled byl ostražitý. „Nikdy nikde neuvádím, odkud pocházím. Jak jste to zjistili vy?“ přisedla si k nám a vzala si od své kamarádky džus. Renata jí nadšeně udělala místo. Nevěděla jsem, jak začít. Vždyť je to historka úplně k smíchu. Ale cítila jsem v sobě, že je vše pravda. Cítila jsem uvnitř sebe tu zakopanou naději na šťastné shledání. Pomalu jsem se tomu šťastnému pocitu poddávala. Můj bratr začal. Zase si odkašlal a Renata ho akčně chytila za ruku, přičemž se na ní vděčně usmál.

„Mé jméno je Tobiáš. Toto je má sestra, Tamara. Víte, no, jsme dvojčata a máme velký důvod si myslet, že vy jste naše matka.“ Ticho. Pozorovala jsem, jak se Veronice rozšířili oči. Pomalu pootevřela rty a zhluboka se nadechla. Začala více mrkat. Potom začala rozrušeně vrtět hlavou. „Ne, ne. To není možné. Jak…jak víte, že jsem měla děti?“ šeptala skoro neslyšně. Tobiáš se jí upřeně díval na ústa a mračil se. Myslím, že to řekla skoro bez artikulace. Předběhla jsem ho s odpovědí. „My teď byli za naší babičkou, Marií Maléřovou. Vše nám potvrdila. Avšak nám bylo řečeno, že naše matka při porodu zemřela,“ řekla jsem a Veronika už otevřela pusu úplně dokořán. Pak ji zavřela a asi přemýšlela. Dívala se mi do očí. A pak mému bratrovi. Potom se mi zdálo, jako kdyby nás mohla poznat. Roztřásl se jí spodní ret. „Kolik…kolik vám je let? Kdy jste se narodili?“ zeptala se tiše.

„Dnes je nám přesně devatenáct let,“ odpověděl jí Tobiáš. Veronika začala plakat a neustále vrtěla hlavou. Servírka přiběhla. „Co je, co, otravujou tě? Já je vyrazím! Hej, ty velkej, umím se prát!“ přiskočila k bratrovi, ale ten se na ní ani nepodíval. Veronika jí rukou zarazila.

„No dobrý, teda. Ale číham na vás, jasný?“ upozornila nás Káča, naznačila nám svoji pěst a znovu zašla za pípu s podezíravým pohledem.

„Já…jezdím sem domů každý rok od doby, co jsem odjela. Je tomu devatenáct let, co mi má matka pomáhala odrodit mé děti. Dvojčata. První byl chlapec, dala jsem mu jméno Tobiáš,“ podívala se láskyplně na bratra a pak pohlédla na mě, „druhé dítě jsem pouze slyšela. Avšak neviděla. Mám podezření, že mi matka dala něco na spaní, hned po porodu jsem usnula. Když jsem byla opět při smyslech, řekla mi, že mi obě děti zemřely a že už jsou pohřbené. Probrala jsem se totiž po týdnu. Má kamarádka Katka,“ ohlédla se na zamračenou servírku, „mi řekla, že mě rodiče drželi v chalupě týden a odmítali cokoliv vysvětlit. Já nakonec uvěřila matce. Otec o ničem nerozhodoval, ten vždy udělal to, co ona řekla. Byla jsem velmi naivní. Po několika dalších letech jsem odjela a začala svoji pěveckou kariéru. Jednou mě kontaktoval i váš otec, byl to ital a cestoval po světě jen s batohem. V té době, co za mnou byl, se dal na dráhu s drogovým dealerstvím, nechtěla jsem s ním mít nic společného. Se svojí matkou neudržuju už žádný vztah. Občas jí pošlu nějaké peníze, nechci, aby byla úplně na mizině. Ale sem jezdím každý rok v tento den na hrob, kde jsem si ještě před hodinou myslela, že leží…má miminka,“ dořekla plačtivě. Nevím, zda jí vše bratr rozuměl, protože neustále při vyprávění plakala. Nechtěla jsem jí teď vyprávět celý náš život. Teď jsem ze svého batohu na zemi vytáhla květinovou dózu a ona se nad ní rozplakala znovu.

„Ta je moje. Matka mi řekla, že do ní vložila váš popel po kremaci,“ držela to jako svátost. „Hm, to je celkem morbidní,“ slyšela jsem Renatu zašeptat.

          Seděli jsme dlouho. Přišel Antonio, který vypadal hodně zdrchaně. Představili jsme mu naši mámu a seděli do setmění, bylo nám úplně jedno, kde jsme se nacházeli. Pořád jsme si něco vyprávěli, buď my matce, nebo ona nám. Zatím jsme pomlčeli o tom, co se stávalo za zavřenými dveřmi u nás. Moc ji mrzela „nehoda“, která se stala Tobiášovi.

          Veronika navrhla, abychom přespali u té servírky Katky stejně, jako ona. Katka nás vzala na milost, když zjistila, kdo jsme. Měla velký barák na konci vsi. Sama, bez manžela. Daniele měl podezření, že byla lesbička. Bylo mi to jedno.

         Již se setmělo, když jsme vstupovali na zahradu, která patřila k domu. Pořád jsem nemohla uvěřit, jak se to celý vyvrbilo. Daniele mě zezadu obejmul a chvíli jsme jen tak postávali.

„Ještě jsem ti nedal dárek k narozeninám,“ pošeptal mi do ucha. Dal mi do dlaní malý balíček. Natěšeně jsem to rozbalila a zírala na úplně první vydání Hamleta. Otevřela jsem ústa dokořán. „To není možný,“ řekla jsem. On potěšeně kývnul. „Ale ano, je.“ Opět jsem zavrtěla hlavou. On mě utvrdil.

„Ano, je to vydání v rozmezí 1599-1602 letech. Nikdo dosud neurčil přesně.“

„Jak jsi to mohl sehnat?“ ptala jsme se udiveně. Jenom pokrčil rameny. „Moc ti děkuju. Je to nádhera!“ Objala jsem ho a znovu se dívala na křehkou knihu.

„Měli jsme nakonec štěstí v hodně věcech,“ říkala jsem mu po nějaké chvíli s pohledem na vycházející měsíc. Políbil mě na krk. „To jsi přece měla, už když jsem zachraňoval Renatu od udušení profiterolkou, ne?“

„Ano, to máš pravdu,“ otočila jsem se k němu a políbila ho. „Mé štěstí začalo už s tebou.“