„Ne, už dál ne, prosím!“ křičela jsem na něj, ale on nedbal. Držel mé boky pevně, stále přirážel zezadu. Pálilo to, bolest byla mnohem větší, než den předtím, ještě se nestihla zhojit popraskaná kůže u mého análního otvoru. Znovu jsem zakřičela bolestí, ale nic jiného jsem nezmohla. Rukou mi pleskl o levou půlku mého zadku. A znova -plesk!, ale nevnímala jsem to tolik. Držel mě a tvrdě do mě zasouval, vždy na sucho. Občas jsem přemýšlela, zda mu je to příjemný, když to tak drhlo. Zatáhl mi za vlasy. To bylo dobré znamení, blížil se konec. To mi vždy vyvrátil hlavu za můj cop.  

           Probudila jsem se celá zpocená v noci. Renata spala jako špalek a já se snažila ovládnout svůj třas. Po nějaké době jsem si šla rovnou do své kosmetické tašky pro prášek na spaní.

 

           Další týdny uběhly rychle. V kavárně se mi moc líbilo, poznala jsem i Lindu, další servírku v mém věku. Snažila se mne poznat, ale nestála jsem o to. Naše hovory jak s Vláďou, tak i s Lindou jsem nechala ve společenské konverzaci. Věděli, že bydlím s bratrem u kamarádky. Dotyčná kamarádka byla stálou zákaznicí. U tety se nám bydlelo stále dobře. Tobiáš byl celé dny pryč někde po městě. Mě se nespalo o moc lépe.

„Hm, to jste tedy celá hrr do práce, že? Jestli vás ale Vláďa nešetří, tak já s ním promluvím,“ nabízel mi mile Daniele jednoho odpoledne a já ucítila takové příjemné teplo uvnitř sebe. Neměla jsem kamarády, které by pro mě dělali různé maličkosti. Jen Renatu, bratra jsem nepočítala, ten byl součástí mne samotné. Daniele jsem chodil celkem často a stále mne zval na kávu. Já se trochu bránila.

„Nene, Vláďa je na mne hodný. A já určitě nepotřebuji žádné velké šetření. Jsem zvyklá stát na nohou celý den,“ ujišťovala jsem Daniela, který hned zamířil za Vladimírem. Ten dělal nealko koktejl, zašla jsem ještě k baru, abych obstarala nádobí.  Zanedlouho přišla Linda. Odpoledne jsme dělávaly ve třech, ale dnešek vypadal prozatím klidný. Měnila jsem páku do kávovaru, když se mi Daniele ozval těsně u ucha s otázkou: „Dnes vás na kávu pozvat mohu?“ Úlekem jsem páku upustila a mletá káva se rozsypala všude po zemi. Zamrzela mne taková škoda, ale mohla jsem si za to sama.

„Omlouvám se, hned to uklidím, nevěděla jsem, že stojíte tak blízko mne,“ začala jsem uklízet kávu po zemi. Daniele se ke mně sehnul a také mi pomáhal.

„Vy jste celkově dost lekavá, že? Nevadí, vždyť se nic nestalo. Mluvil jsem s Vláďou a pro dnešek máte volno. Kávu máte ráda, ale se mnou si ji vypít nechcete celý týden,“ vytkl mi jemně. Měl pravdu. Tak jsem kývla a vděčně se usmála.

„Dobře tedy. Dnes už si ji dáme.“

Převlečená jsem zasedla ke stolečku a čekala, až se ke mně přidá Daniele. Ten se objevil a jen ukázal směrem k východu.

„Jdeme, no snad nemyslíte, že budeme sedět tady? Pojďte, ukážu vám ještě jiný podnik.“

           Zvedla jsem se tedy a mířila za ním ven. Slunce pražilo, a i když jsem měla sukni nad kolena a bílé tílko, stejně mi bylo horko. Ukázal mi na černou škoda Octavii. Trochu jsem se podivila a nastupovala za ním. Všiml si toho. „ Copak?“

„No, tak trochu jsem čekala nějaký Maserati nebo tak, ale ne tuhle značku,“ odpověděla jsem a zapínala si pás. Daniele se zase zasmál.

„Pořád mě rozesmíváte. Na Octávce není nic špatného. A musím říct proti našim pravidlům – italská auta nejsou moc spolehlivá. Ale pššt,“ ukázal si prstem přes rty, což zase rozesmálo mne. Znovu se na mne podíval a trochu váhal. Zpozorněla jsem a čekala, co z něho vypadne. Možná jsem neměla tak snadno nasednout, vždyť jsem ho doopravdy neznala. Pak mrkl znovu na silnici.

„Hm, mohu vám nabídnout tykání? Já vím, že jsem trochu šéf, ale myslím, že když jsme skoro stejně staří, tak to ničemu nevadí,“ navrhoval a těkal pohledem ze silnice na mne. Potěšilo mě to a s úlevou jsem přikývla.

„Proč ne, dobrý nápad. Jsem Tamara, zkráceně Tamy,“ řekla jsem.

„Jsem Daniele a pro přátele Dan. Matce se to tedy nelíbí, protože nemám české jméno, za mým se píše „e“, ale mě je to fuk,“ vysvětloval a dál mi popisoval italská jsména a skloňování. Povídali jsme si po celou dobu jízdy, bylo to trochu jako s bratrem. A třeba bylo…

        Zatím jsme na nic nového nepřišli, co se této italské rodiny týkalo. Tobiáš chodil po městě a prý – zjišťoval své možnosti. Nepochopila jsem, co tím myslel, ale nejspíše se poohlížel, kde by mohl sehnat brigádu v kuchyni nějaké restaurace. A Renata, ta se povalovala na slunci a pobíhala za bratrem.

       Zaparkovali jsme před nějakou restaurací. Všimla jsem si, že je to pizzerie. No ovšem, přeci nebudou mít jen kavárnu a vinárnu, že, určitě to bude také rodinný podnik. Při vystupování jsem uvažovala, kolik toho ještě mají a zda jdeme pořád jenom na kávu.

„Na copak myslíš teď?“ ptal se mne. Jen jsem pokrčila rameny a následovala ho do vchodu. Sice jsme nebyli v centru, ale i tady byl běžný provoz. Vešli jsme dovnitř a obklopila nás italská hudba. Proutěná křesílka s polštářky, lněné ubrusy, co mě ale zarazilo, bylo víno, vinná réva, která se táhla po stropě. Uvnitř. Divný. Třeba to bylo umělé. Daniele mě vedl dozadu, objevila se tam terasa. Tam měli pec.

„Tý jo, vy tu máte i pec venku? Co když prší?“ tázala jsem se zase inteligentně. Kolem nás prošel číšník s typickým pozdravem: „ Buongiorno!“

       S Danielem se dal do hovoru, avšak italského, takže já nerozuměla ani slovo. Ale pochopila jsem, že nás číšník měl za pár. Daniel se na mne podíval a jen krátce zavrtěl hlavou, poté se usmál a něco ještě prohodil. Moc by mě zajímalo co. Číšník nás zavedl ke stolku v rohu, kde byla réva všude a díky tomu byl náš stůl hodně oddělen od ostatních. Přišlo mi, že z pozvání na obyčejnou kávu se vyklubalo něco, jako rande. Nevěděla jsem, zda se mi to líbilo. Asi jsem to na sobě dala znát, protože když jsme si sedali, Daniele mě pozoroval víc, než bylo nutný.

„Tak, co by sis dala?“ ptal se celkem opatrně. A kývl na číšníka, aby nalil víno.

„Myslela jsem, že jdeme jen na kávu. Takže kávu, prosím, nic víc nepotřebuji,“ odpověděla jsem trochu popuzeně. Tvářil se stále nechápavě.

„Tobě vadí, že jsme v pizzerii?“ zjišťoval a dle výrazu pořád nechápal, co mi může vadit. A možná oprávněně. Jednou se s ním směju, potom se tvářím vylekaně, pak se zase směju…kdo ví, co si tak o mě myslel. Nadechla jsem se a trochu smířlivě vysvětlovala: „ Asi jsem jen zbytečně podrážděná, omlouvám se, ale ještě jak sedíme úplně od lidí pryč, teď to víno, jídlo, vypadá to jako rande, no a já…já nechtěla nic víc, než jen kávu a příjemný pokec.“ Posadil se naproti mně, odehnal číšníka a trochu se zachmuřil. Pohrával si se sklenkou vína.

„Takže…rande je špatně?“ zeptal se nakonec. Zasmála jsem se jeho dedukci, protože nějak nic nepochopil.

„Celkem ne, když se na tom dva shodnou. Ale my jsme se na ničím takovém nedomluvili, navíc jsi můj šéf. Teď jsme si potykali! A zkrátka já nechci randit,“ vysvětlila jsem znovu. Upil vína, kývl si pro sebe, jako kdyby schvaloval jeho chuť a pak na mne mrkl s otázkou, zda si dám raději šunkovou pizzu nebo se salámem.

       Uběhla asi půl hodina, já vypila dvě espressa, jelikož jedno bylo málo, jak říkal Daniele, a donesli voňavou pizzu. Dali jsme si ji napůl. Avšak když ji Daniele ochutnal, nějak se mu nezdála. Po kousnutí jsem pochopila. Byla sladká. Hodně. Fuj. Číšník k nám přiběhl, něco si italštinou vysvětlovali. Pak číšník odběhl i se sladkou pizzou.

„Co je, donesou nám jinou?“ ptala jsem se a vyplachovala si pusu vodou.

„Ano a ještě mi sem přivedou kuchaře, je dnes nový a prý je navíc hluchý, takže kdo ví, jak to zpatlal,“ odpověděl mi. Já ale zaznamenala – nový kuchař, hluchý. A měla tušení. Ano, přiběhl bratr a vykulil oči, když mne spatřil. Povzbudivě jsem se na něj zakřenila. Daniele se na bratra podíval a pak mluvil na číšníka.

„A jak na něj mám jako mluvit, když je hluchý? Kdo ho přijímal?“ zněl celkem podrážděně.

„Mluvte na něj normálně, umí odezírat ze rtů. A abych upřesnila, je celkem zručný kuchař. Chyby se stávají,“ řekla jsem já, přičemž jsem do tónu hlasu dala lehkou výtku. Daniele se na mne udiveně obrátil.

„Je to můj bratr,“ dovysvětlila jsem. „A vaří už nějakou dobu, u nás ve městě šéfoval celé restauraci několik let. Jen ještě nedělal v pizzerii.“

„Promiňte, moc se omlouvám, zaměnil jsem dózy s cukrem a solí a v tom spěchu jsem chyboval, už se to nebude opakovat. Dám si pozor,“ omlouval se Tobiáš s pohledem na Daniela. Ten se díval na mne i na něj a potom kývl.

„Ano, dobře. Tak to odneste a připravte nám novou pizzu. Prosím, slanou,“ dodal a mávl na bratra i číšníka. „ No, koukám, že jste s bratrem obsadili naše provozovny. V naší vinárně u centra máš také někoho?“ ptal se úsměvně.  Zavrtěla jsem hlavou, ale potom mne napadla Renata a mé doporučení, aby nám pomohla o rodině Peruzzi vše zjistit. No, tak uvidíme…

        Potom jsem krátce povídala o své rodině. Daniela zajímal i bratr a kupodivu se ptal i na jeho hluchotu. Jak prý ohluchl. Na to se moc lidí neptalo. Odpověděla jsem naučenou historku, v podstatě celou dobu jsem mluvila naučeně. Matka nám zemřela při porodu, vychovával nás otec, zkrátka fajn rodina, jednou bratr upadl, ohluchl, dochodil školu s asistentkou, začal vařit, já odmaturovala, shořel nám barák, otec uhořel, řekli jsme si, že se podíváme po republice, jsme tady. Jen tak. Daniele poslouchal pozorně. Díval se na mne, kýval.

 Když jsem domluvila, řekl mi: „Hm, zajímavý. Ale pokud bys fakt chtěla, aby to bylo uvěřitelný, musíš dopilovat detaily. Ty jsou vždy nejdůležitější.“ Začala jsem se ošívat a zeptala se ho, jak to myslí. Přitom jsme se dělili o novou pizzu. Byla výborná.

       Vzal do ruky zase sklenku s vínem, napil se a odpověděl: „Máš tam mezery, které vyvolají otázky. Řekla jsi, že byl otec často doma. Takže nepracoval? Pokud nepracoval, kde vzal peníze na asistentku, učitelku. Bratr se bouchl do hlavy a ohluchl? Jen tak? A pokud chceš, abyste působili jako mírumilovná rodina, jak se snažíš vyprávět, neměla bys slovo – otec vyslovovat s odporem. A o jeho smrti nemluvit s úlevou. To opravdu kazí tu iluzi. Nebudu se ptát, rýpat, nepotřebuji nic vědět. Jen mě opravdu celkem zajímáš a snažil jsem se konverzovat. Stačí mi říct, že tohle téma vynecháme a já se ptát nebudu.“ Dopil své víno, položil sklenku a čekal, zda něco namítnu. Já ale nemohla nic říct. Měl pravdu a já nějak nenašla důvod obhajovat nějaké lži. Zmohla jsem se jen na kývnutí a bylo mi celkem mizerně. Na to, jak nechápal mé výhrady k naší schůzce – neschůzce jinak vnímal velice dobře.

„Mluvíš, jako bys měl zkušenosti s tajemstvím. Co tvá rodina, máte něco, o čem se nemluví?“ zeptala jsem se rovnou. Když mě celkem prokoukl, proč neříkat věci přímo. Renata to má vše snadnější. Zadíval se kamsi za mě a nepřímo odpověděl: „Myslím, že každá rodina skrývá něco, co nechtějí zveřejňovat. A pokud nemusí skrývat nic, mají velký štěstí. To jsem já zatím nepoznal.“ Zadíval se mi do očí a já pocítila sílu a hněv z těch slov. Neodpověděla jsem a raději dopila své víno. Měli jsme opravdu zvláštní hovor. Dál jsme debatovali o všem možném, kromě našich rodin.

          Večer celkem ubíhal, Daniel se ještě rozpovídal o sobě, o svém zájmu mít také nějaký podnik, teď se hodně staral o matčiny a přemýšlí, že na další školu nepůjde. Každý den byl i ve vinárně, kde se staral o její provoz. Potom nám zařídil odvoz taxíkem, protože pil a nabídl mi, že se s námi může svézt i bratr, jelikož měl také končit. Pro auto mu přijede někdo z rodiny, prý to takhle tady dělává často. Pizzerie dnes výjimečně zavírala pro veřejnost brzy. Od šesti hodin měli soukromou akci, ani bratra nepotřebují. Ptala jsem se Daniela, co to je za akci, když jsme šli čekat ven.

„Hm, něco z rodiny, otec pozval pár přátel a budou něco řešit. Nejspíš při pokeru a tak. To tu občas bývá. Pojď tady dopředu, já ještě skočím za Fabiem – to je ten číšník. Přijdu hned,“ mávl na mne a zmizel ve dveřích. Čekala jsem na rohu před pizzerií a měla výhled zezadu na druhý východ ze dvora, tam se měl brzy objevit bratr. A skutečně, zrovna vycházel. Šel s ním nějaký další muž, možná další kuchař, nevím. Ten muž pohladil Tobiáše po zadku. To mne zarazilo a začala jsem dost zírat. Tobi na něj pohlédl a něco říkal. Ten muž stáhl ruku a letmo se bratra dotkl na tváři. Bratr se usmál a ucouvl, ale ještě předtím položil svoji dlaň na mužovo a pohladil mu ji. Zamířili spolu směrem k východu, ke mně, a tak jsem rychle zaběhla za roh. No teda! Bylo to z přátelství? To by bylo asi hodně vřelé přátelství…Navíc vytvořeného během týdne? Anebo to bylo něco víc? Ještě jsem raději popoběhla za strom. Oni vyšli ze dvora a já čekala, co bude, ale jen se rozloučili mávnutím rukou a muž odešel.

„Co se tu tak schováváš?“ Vyskočila jsem úlekem nad hlasem za mnou. Daniele na mě udiveně civěl.

„Mě málem kleplo. No neschovávám…“ blekotala jsem a vnímala, jak se přibližuje bratr. Jen krátce jsem na něj pohlédla. Viděla jsem na něm, že on si uvědomoval, co jsem mohla vidět. Usmála jsem se na něj, jakože nic, ale věděla jsem, že nás později čeká rozhovor.

„Tak pojďte, támhle už stojí auto pro nás,“ ukazoval Daniele na taxíka a nějak hlasitě artikuloval a otevíral pusu. Musela jsem se usmát.

„Nemusíte na mě mluvit jako na blbce, pokud vám uvidím na ústa, můžete mluvit normálně,“ mínil Tobiáš.

„Jak víte, že mluvím nahlas?“ divil se Daniele.

„Změnila se vám mimika v obličeji, lehce se vám rozšířil krk tím, jak jste zvýšil hlas. No a kromě toho jste nepřirozeně začal otevírat ústa,“ odpověděl Tobiáš a už zamířil dozadu, kam chtěl asi původně Daniele. Jenže to nezná bratra. Ten by mě nenechal s nikým cizím u sebe.

„Můžete si sednout dopředu, Tobiáši, já si sednu s vaší sestrou,“ řekl Daniele a mě tím překvapil.

„Ne, nesednete, to je mé místo. Vy můžete dopředu,“ rozhodl Tobi a rovnou si nasedl. Daniele zůstal stát dokonce s mírně pootevřenou pusou, já na něj omluvně pokrčila rameny a nasedla jsem k bratrovi. Po trapné chvíli jsme se rozjeli, já nadiktovala adresu k Renaty tetě a už jsme jeli.

„Myslím, že jsi byl zbytečně hrubý, on to nemyslel zle,“ znakovala jsem bratrovi v autě.

„Nebyl jsem hrubý, jen jsem ukázal jeho místo,“ odpověděl mi a dál jsme jeli bez komunikace.

        Když jsme dorazili, bratr vytáhl peníze, ale Daniele mu to zamítl, že to bylo jeho pozvání. Chvilku jsem čekala, zda se budou dohadovat, ale bratr ustoupil. Potom vystoupil a čekal u auta, než jsem vystoupila i já. Daniele taky vystoupil a chtěl se nějak rozloučit, tak jsem mu podala ruku a poděkovala za hezký odpoledne. Taky poděkoval, mávl na bratra, který mu to oplatil a odjel. Šli jsme celkem pomalu k domu.

„Takže…máš brigádu v jejich pizzerii,“ začala jsem debatu. Sedli jsme si k fontáně na lavičku, byl příjemně teplý večer, slunce zapadalo a konečně se dalo dýchat.

„No ano, napadlo mě, že když ty jsi v jejich kavárně, tak já půjdu vařit k nim. Nebo tedy péct pizzu, což se tedy dnes moc nevydařilo. Už jsem si to zjišťoval včera, zda někoho shání a tak. No, potom jsem dostal na ně kontakt, protože jsem se seznámil s Markem a on zařídil, že jsem k nim dnes nastoupil,“ vysvětlil mi a potom se odmlčel. Nevěděla jsem, jak stočit řeč na toho Marka. Nechtěla jsem hned vyřknout otázku, zda je tedy gay. Asi by to sedělo. Nikdy jsem ho neviděla s ženou. Tedy ne tak, jak by se čekalo, pokud by s ní měl vztah. Chtěla jsem už něco říct, ale přiřítila se Renata a začala něco rychle povídat.

„A normálně měli dceru no a ta se ztratila a od té doby o ní nikdo neslyšel, jejich máma z toho byla na prášky, taky asi nějaký brala, no bordel no a potom se spekulovalo o mafii a …“   

 „Moment, zpomal. Kdo měl dceru? Mafie? Co jsi to četla?“ zarazil se Tobiáš a pokynul Renatě, ať si sedne vedle něho. Ta se s velkým nadšením vecpala mezi nás, na lavičku. Všimla jsem si, že při dalším vyprávění nějak Renata zapomněla svoji ruku na Tobiho koleni a on ji ani neodstrčil, jako to dělával.

„No říkám, že jsem dnešní den trávila v knihovně a po různých návštěvách u lidí, které jsem zpovídala, ti ochotní se opravdu podělili o historky. A když se to dá dohromady, vznikne toto: rodina Peruzzi kromě dvou synů měli ještě dceru, Francescu. Té by teď bylo sedmnáct let. Zhruba před deseti lety zmizela a od té doby se liší spoustu hypotéz od úmrtí, přes únos až po zabití ve formě splátky – zub za zub. Takže děcka – asi jste měli ještě ségru. No, hustý, ne?“ šaškovala kamarádka.

„Hm. No a co s tou mafií?“ zeptala jsem se a ignorovala Renaty neustálé osahávání mého bratra. Snad ještě nebudu žárlit. To už bych byla na vrcholu psycha.

„Takže navrhuju, abys pořádně zapojila toho Dana do hry a nějak začala hledat víc informací. Kdyby ty zvláštní narážky o mafii byla pravda, nevím, zda je rozumný se rýpat v jejich rodině…abychom nedostali kulku do ksichtu. Nebo abychom nezmizeli, jako Francesca,“ uvažovala Renata. Tobiáš rázně zamítal možnost, že bych se mohla sbližovat s Danielem.

„A jak sis jako myslel, že s ním má komunikovat, Tobiášku? Na dálku? Nemyslíš, že by se už mohla sblížit s nějakým mužem byť je to možná její bratr? Copak si taky nezaslouží už něco víc?“ zkoušela bratra Renata. Ten se ale mračil víc a víc. A mě zarážel styl, jakým s ním Renata hovořila. Jako kdyby byli opravdu spolu, nebo co.  

„Ne. Ona se nebude s nikým sbližovat. To já budu vyzvídat, nastoupil jsem do jejich dalšího podniku, do pizzerie. Tam se často prý ukazuje Lorenzo, jejich otec se svojí bandou.“

„Cože? Do pizzerie? Proč si mi to neřekl?“ rozčilovala se, kdo ví proč Renata. Tobiáš jen pokrčil rameny a odpověděl:

„No Marek mi to dohodil včera večer, dnes ráno jsem nastoupil.“ Renata ztuhla, což jsem pocítila na lavičce i já.

„Marek? Ten Marek??“ ptala se s potlačovaným vztekem. To mě dost zajímalo, vypadalo to, že oni mezi sebou ví něco, co já ne. Co mě ale bodlo bylo to, že bratr se na mě podíval, pak se podíval na ni a já věděla, že už nejsem ta, co s ním komunikuje pohledy sama. Nejsem jediná. On měl někoho, s kým nejspíš sdílel své pocity i jiné věci, které se mnou nemohl. Byla jsem sestrou, ano, tak to vždycky bylo. Měli jsme výjimečný vztah, možná až příliš. A on se z něho dostal a zahrnul do svého života očividně i někoho dalšího. Ať už má něco s mužem z pizzerie nebo s Renatou. Mě to neřekl. Věděla jsem, že nemusel, avšak to vědomí mě píchlo uvnitř. Pohnul se dál.  Kdežto já stále zůstala přimrzlá. Jen on a já a nikdo jiný. Bratr byl jinde. Bylo to správné. Když to zvládl on, měla bych i já.

        Oba se na mne podívali a mlčeli. Asi viděl v mém pohledu bolest, kterou jsem neskryla. Odvrátila jsem pohled a šla pryč. Nevím, zda na mě volali, já měla co dělat sama se sebou. Mířila jsem k zadní brance, ta vedla na pole. Otevřela jsem ji a šla po prašné cestě. Ono na povrchu se samozřejmě nic nedělo. To jen uvnitř. Když jsem se bála, byl tu bratr. Když jsem brečela, cítila bolest z nechutných věcí, byl tu bratr. Byl tu dokonce, i když nevěděl, že mě to stále bolí. Jeho přítomnost a vyrovnanost byla balzámem pro mou duši. Nikdy mě nenapadlo, že si opravdu najde někoho, koho pustí mezi nás a já už nebudu moct za ním běhat, aby mne utěšil. Jak to zvládnu sama? On tu sice bude pořád, ale cítila jsem, že už to není správné. Ne, když se dívá na kamarádku a já vidím, že ji potřebuje mít na prvním místě. Vím, že musím být samostatná. Ale nejen na oko, nýbrž doopravdy.

                                                         ****

          Došla jsem někam k lesu, kde na mne vykoukl krásný, zelený palouček. Sedla jsem si doprostřed mýtinky, na suchý pařez. Seděla jsem dlouho. Pozorovala jsem nebe, už bylo ponuré, rychle se stmívalo. Vlastně jsem ani nevěděla, kolik bylo hodin, ale možná už k jedenácté večer, možná déle? Teprve nyní mi došlo, zda najdu cestu zpět? Bez mobilu, bez ničeho. Vždyť já ani nevím, ze kterého směru jsem přišla, je tady víc pěšinek! Běhala jsem mezi různými cestami a přemýšlela, po které jsem tak mohla jít. Avšak byla celkem tma a já už i hůře viděla. Riskla jsem to a vydala se po jedné z nich.

          Přišlo mi, že se musím více prodírat větvemi, šla jsem hrozně dlouho. Možná snad hodinu. Takovou dobu jsem šla i do lesa? Nevěděla jsem. Náhle se ozval zvuk za mnou. Zastavila jsem se. Ticho. Rozešla jsem se rychlým krokem, slyšela jsem zvuk praskajících větviček. Otočila jsem se, ale všude byla tma a stíny stromů. Rozeběhla jsem se a bylo mi naprosto jedno, zda mě větve poškrábou, co když je tu medvěd! Vůbec mě nenapadlo uvažovat, zda tu tihle zvířata žijí, pro mě za mě to mohla být klidně i puma! Běžela jsem, cítila, jak mi větve rozedírají ruce, stále jsem byla v tílku a v sukni. Utíkala jsem dlouho, díky adrenalinu jsem vydržela. Ohlížela jsem se a zdálo se mi, že opravdu vidím pohybující se stíny všude kolem mě. A pak na mě z dálky zasvítilo světlo. Záchrana! Naděje ve mně zažehla nový nával síly a já běžela směrem ke světlu. Vypadalo to jako lampa! A pak jsem narazila do něčeho a upadla na zem. Byl to strom? Ne, sápalo se mi to po noze, začala jsem vřeštět jako o život a zběsile kopat. Zarazily mne až lidské výkřiky bolesti.

„Dost! Sakra dost!“ vykřikoval pořád někdo. Ztuhla jsem a ve tmě čekala, co bude dál. Jestli se na mě vrhne…Stín se pohyboval a asi se snažil vstát. Přikrčila jsem se k zemi a doufala, že přesně neví, kde jsem.

„Co jsi zač? Proč se motáš kolem našeho sídla? Vstaň!“ rozkazoval mi hlas. A já ho poznala.

„Danieli?“ kňourala jsem roztřeseně. „Jsi to ty?“ Viděla jsem jak se stín rychle jako blesk přesměroval ke mně a už jsem ucítila jeho dotyky na mých nohou.

„Tamaro!? Ježiši, co tady děláš?? Teď v noci?“ Osahával mé tělo po slepu, já pořád uhýbala, byla jsem vyděšená a celá v šoku. „Ne, ne nesahej na mě. Říkam, nech mě být!!“ zakřičela jsem na něj, už jsem byla na pokraji sil, když jsem stále cítila, jak mi přejíždí rukama po těle, kopla jsem ho.

„Auu! Nechci ti ublížit, přece, uklidni se!“ oponoval mi důrazně a vstal kus ode mě. A já se přinutila ho trochu poslechnout. Přestala jsem se vzpouzet a zůstala v klidu. Jen dech jsem nedokázala ovládnout.

„Pojď se mnou, bydlím tady. Není ti nic? Nevím, jak si se sem dostala, od vás je to dost velký kus, ale pojď a já tě zavedu ke mně. A klidně tě hned odvezu domů!“ dodal rychle. Chvilku jsem ještě seděla v jehličí. Měla bych být ráda, že mě tu našel, sakra musím se uklidnit. Nikdo mě neznásilňuje, nikdo mi nic udělat nechce. Musela jsem si to zdůraznit.

„Tamy?“ řekl mé jméno opatrně a sehnul se ke mně. „Tak pojď. Já tě tu nenechám.“ Vstala jsem a chytla se ruky, když jsem ji našla hmatem. Zdálo se mi, že si oddechl. Držel mě za ruku a vedl k tomu světlu. Zpomalil, protože já se šourala. Nějak mi síly opouštěly.

         Když jsme konečně došly přímo ke světlu, zpozorovala jsem velká vrata. Daniele se na mě podíval a hodně šokovaně zíral.

„Není ti nic? Jsi celá od krve!“ říkal s panikou v hlase. Ohmatával mi zase rukama, paže, boky, už už jsem se zase začala cukat, v tu ránu přestal. „Ublížil ti někdo? Je tam někde v lese ještě někdo??“ ptal se podrážděně a trochu mu zhrubl hlas.

„Ne,“ řekla jsem tiše. Moc mi nevěřil, díval se na mě, chytl moji ruku a druhou zadal číselný kód od vrat. Potom vytáhl vysílačku z kapsy a zahlásil nějaký nesmysl. „ Kocour končí, jde na mlíko.“  Hm, co to říká za blbost. Ale odmítala jsem se tím zaobírat. Vedl mě do ohromné zahrady. Spíš mi to přišlo jako zámecká zahrada. Byla osvícená, udržované keře byly do nějakého tvaru střihané. Trochu jsem zase zpomalila, nechtělo se mi k němu. Všiml si mého odporu a ohlédl se na mě cestou po kamenné stezce k velkým dveřím. Asi vstup do domu. Nic jsem neříkala, ani jsem nemusela.

„Nic se neděje, jen tě trochu opláchnu a ihned pojedeme k tobě domů,“ uklidňoval mě. Kývla jsem.

       Vstoupili jsme do domu. Pořád jsem si přišla jako na zámku. Ve velké hale byly rozmístěny malé lampičky, které osvěcovaly na první pohled velmi cenný nábytek. Dřevěný, mosazný, vyřezávaný nábytek byl všude. Vše bylo laděno až historicky. V podstatě by sem zapadlo i rytířské brnění. A hele! Ono tu opravdu bylo, v rohu točitého schodiště, po kterém jsme stoupali. Poté jsme šli dlouhou chodbou, po tmavém koberci. Lampičky ve tvaru pochodní byly po stranách na zdi, kde osvěcovaly různé obrazy.

„Jsme na zámku?“ ptala jsem se. Daniele mi neodpověděl, jen šel dál, dokud neotevřel poslední dveře. Tiše za sebou zavřel a zavedl mě k posteli. Vyskočila na mě ošklivá vzpomínka a silně jsem se vzepřela. „Ne, do postele nejdu!“ On se zamračeně podíval, potom jakoby pochopil a posadil mě do huňatého křesla. „Počkej tu,“ poodešel a pak se znovu obrátil a dodal: „Prosím.“