Na prostorné terase byl ohromný gril, kde se otáčel Antonio, na straně byl vozík s nádobím a další velký vozík s přílohami k masu. Kousek dál na trávě měli bar s alkoholem a s pípou. Lidé se trousili všude možně, někdo byl v letních šatech, někdo jen v kraťasech. Bylo to neformální a já si připadala v tílku a v černé sukni dobře. Zahrada pokračovala dál, ale tam jsem nedohlédla, mezi keříky. Vím, že tam vedli cestičky lemované květinami, ale ještě jsem tam nešla, jen to bylo vidět z Danielovo pokoje.

        Odpoledne ubíhalo a já se celkem dobře bavila. Nejdříve jsme pili nějakou domácí šťávu, Antoniova výroba. Daniele měl jenom natržený ret, ale Manuele se převlékl a držel si led na oku. Seděl v proutěném křesílku a tvářil se naštvaně.

„Jak to, že ty máš jen natržený ret a on dopadl hůř?“ nahnula jsem se k Danielovi, který právě ukrajoval kousek grilovaného kuřete na můj talíř. „Daniele mrkl na svého bratra a zase zpět k masu. „Naznačuješ mi snad, že jsem měl skončit hůře já?“ zeptal se mi na oko naštvaně. „No, to ne, jsem ráda, že ti nic není. Jenom…víš, on má dost svalů…“ Můj přítel položil vidličku a nůž, zatnul biceps a v krátkém rukávu mi nadšeně ukazoval malou bouličku. Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou, aby toho nechal. Nechtěla jsem, aby se na nás strhla pozornost. Dost na tom, že se na mě dívalo hodně lidí, nejsem z rodiny. Nechal toho, kus masa dal mě a potom ještě větší položil na svůj talíř, který jsem mu přidržovala. Začal mi servírovat grilovaný chřest. Hm, to nemusel tedy, stačilo mi maso, pomyslela jsem si s úšklebkem, ale rozhodla se pomlčet.

„Víš, my se pereme od mala. On je sice silný, svalovec a zkrátka celej playboy, ale já jsem rychlý. Pokud on nedokáže se svojí horou svalstva rychlý pohyb, nemá oproti mě moc šanci. Věděl to od mala. Proto ho taky tak štve, když ode mě dostane na prdel.“ Položil chřest a začal mi dávat brambory. „A pokud se ještě stane, že na tebe jen sáhne, rovnou mu zlomím tu ruku, kterou na tebe sáhne,“ sliboval výhružně a celkem dost vážně. Takže jsem se musela hodně snažit, aby mi necukaly koutky do úsměvu. Nechala jsem si pro sebe, že už v galerii se Manuele ke mně choval trochu drze.

       Po jídle se rozdával italský koktejl ze zvláštních italských broskví. Prý na to měli jiný druh. U venkovního baru jsem pozorovala Antonia, jak vymačkává šťávu z broskve a strouhá její dužinu. Potom to smíchal s bílým šumivým vínem. Přidal tam nějakou červenou šťávu, prý pro lepší barvu a podal mi vysokou sklenku. „Bellini pro slečnu,“ usmál se na mě.

         Ochutnávala jsem koktejl a ihned si ho zamilovala. Byl velmi aromatický po broskvi a chuť byla také výrazná. „Chutná ti? Je známo, že byl tento nápoj inspirovaný obrazem od Belliniho, v Benátkách. Antonio mi říkal, že by s tebou a s tvým bratrem chtěl mluvit. Kdyžtak pak za ním ještě zajdi a domluvte se, myslím, že už můžete být i u nás. Matka vše otci řekla, takže se ví, kdo jste a že vás většinu života podporovala, tudíž sem celkem zapadnete.“ Pozorovala jsem pár mužů v černém, kteří strategicky stáli na různých místech celé zahradní párty. „ Hm, my sem určitě zapadáme, tedy,“ řekla jsem jen a upila znovu koktejlu. Procházeli jsme se po trávě mezi keříky a já pozorovala ten dav lidí. Daniele mě hladil všude možně, myslím, že zkoumal mé tělo a pozoroval, kde mu to dovolím na veřejnosti.

„Co pořád děláš? Vždyť tu nejsme sami,“ kárala jsem ho. On se jen zasmál. „Hmm, užívám si dotyků.“  Běhaly tu i děti. Právě kolem mě proběhl malý kluk, díval se za sebe a zakopl. „No, co jsem říkala,“ kývla jsem na malého klučinu, který se rychle zvedl a běžel dál. Mě spíš zaujala tráva. U jednoho z keřů, tam, kde malý kluk zakopl, se mi totiž zdálo, že tráva zůstala jakoby obrácená. Jako kus papíru, když se ohne a zůstane ohnutý. „Vidíš to?“ ukázala jsem mu. V tom na nás ale zavolala madam Elisa. Daniele mě naposledy políbil na čelo a za ruku odtáhl zase na párty.

         Manuele se od nás držel dál, večer byl celkem příjemný. Mluvila jsem s madam Elisou a řekla jsem jí o Francesce. Madam byla v béžovém overalu s dlouhými kalhoty, ze kterého právě čistila pár kapiček koktejlu. „Víš, má dcera pro tuto rodinu byla velmi citlivé téma,“ říkala a kapesníkem drhla růžové skvrny. Ze začátku se jí nelíbilo, že chodím za její dcerou i já. Teď už je to lepší, asi když ví, že jsem vnučka jejich rodinného přítele, kuchaře.  „A nyní, kdy je opět aktuální, co se dceři stalo a stále se hledá viník je to ještě citlivější,“ říkala smutně a pokynula mi sednout si na proutěnou houpačku pro dva. Skrvnky nechala být a sedly jsme si na měkký polštář krémové barvy a začaly se mírně pohupovat.  „Můj muž už není skoro ani doma, pořád někde cestuje. Je možné, že to byl někdo z Itálie. Manuele dohlíží na podniky s Danielem, bez nich už nevím, jak bychom fungovali.“ Chvíli jsme ještě o tom hovořily. Antonio nám přinesl k houpačce jeho profiterolky na stříbrném podnose. Jednu jsem si dala do úst a druhou rovnou do ruky. Byly výborné. Napadlo mne, zda by bylo nevhodné, kdybych jich pár sbalila do kabelky pro Renatu, ale rozmyslela jsem si to. Madam se usmála nad mým konáním, Antonio také a šel nabízet dalším hostům. Doufala jsem, že ještě několik zákusků zbyde na potom.

„Moc mě mrzí, co jste s bratrem prožili. Mrzí mě, že jsem se více nezajímala já nebo váš dědeček o tom, jak se máte. Měla jsem často hodně problémů sama se sebou, když mi zmizela dcera. Chci ti říct, že kdykoliv si se mnou můžeš promluvit. Jsem tu. Ráda pomůžu, pokud budu moct.“ Zlehka se dotkla mé ruky, usmála se na mě takovým až mateřským pohledem a odešla k jinému hostu. Dívala jsem se za jejími zády a cítila vděčnost.    

„Vidím, že si s mámou celkem rozumíte,“ mínil Daniele a přinesl mi pár dalších profiterolek. „Všiml jsem si, jak se jimi cpeš, tak jsem ještě pár uzmul.“  Pak se smál, když jsem zavýskla radostí, jako malé děcko. Vzala jsem dvě a zabalila je do ubrousku, následně dala do kabelky. „No, upřímně, myslel jsem, že si je sníš tady,“ divil se mé činnosti a vrtěl hlavou.

„Já chci potěšit Renatu, miluje je a teď je taková skleslá,“ vysvětlila jsem a naznačila, aby si ke mně sedl na houpačku. Začalo se stmívat a zahrada se celá rozzářila. Všude byly malé lampičky u každého keře, nad námi byly rozvěšeny lampiony, bylo to krásné.

„Proč je kamarádka skleslá? Zrovna jí jsem bral jako velmi usměvavou osobu, kterou nic nerozhodí,“ ptal se mne. Pokrčila jsem rameny a řekla, že má problémy s láskou.

„No to je typický pro ženy, rovnou se vše svede na chlapa,“ řekl mi na to.

„Hm já nevím. Podle mě za to opravdu mohou…“ odpověděla jsem mu.

                                                       ****

           Další ráno jsem se vzbudila dost brzy. Cítila jsem na sobě ruku, kterou mne Daniele objímal. Včera večer mne přesvědčil, abych u něj přespala. Měla jsem potřebu se jít zeptat jeho mámy, chtěla jsem, aby mezi námi byla upřímnost. Daniele byl proti, nelíbilo se mu, že chci svolení jeho matky. Prý je na to dost starý. Jeho rodina je hodně nevyzpytatelná a neměla jsem potřebu dostat se do nějaké nebezpečné situace zase. Elisa ani nevypadala překvapeně, jen se usmála. Syna si ale zavolala k sobě na soukromý hovor mezi keři v zahradě. Když se vrátil ke mně, vypadal rozčileně, ale nechtěl mi říct, co musel vyslechnout.

          Spali jsme opět v jeho posteli, přičemž jsem mi půjčil další flanelovou košili. Zdůraznil, že tuhle chce vrátit. Přišlo mi to úsměvné, ale měl pravdu, že ta jeho první je zařazena v mém pyžamovém koutku skříně a já neměla v úmyslu mu ji vracet. Jako kdyby o mém počínání věděl. Před spaním mě políbil na rty, jen krátce a pak se otočil a popřál dobrou noc. Tak jsme šli spát. Ani hovor, který jsme vedli o sexu před grilováním, jsme nedokončili.

„Dobré ráno, zlato,“ políbil mne do vlasů zezadu a vstal. Pozorovala jsem, jak se oblékal.

„Ty už někam jdeš?“ zajímala jsem se sklesle. „Myslela jsem, že spolu posnídáme.“ On si vzal čisté triko k tmavým kalhotám a pak si ke mně přisedl.

„Musím něco vyřídit, venku víš, ale k snídani se k tobě přidám. Dívala jsem se na něj nedůvěřivě. „Je to kvůli sestře, možná máme další stopu,“ dodal s provinilým výdechem. Vykulila jsem na něj oči. „No tak mi to říkej rovnou. Nechci tajnosti. To je paráda, tak snad ho najdete, viď? Já jsem za ní dnes chtěla zase jít. Chtěla bych s ní malovat.“ Kývl, už jsme o tom mluvili. „Zajedeme tam spolu. Budu čekat venku, ale až odpoledne. Teď jdi na snídani, tam se sejdeme.“ Políbil mne krátce na rty a vyšel z pokoje.

        Neměla jsem sebou nic na převlečení, a tak jsem na sebe navlékla opět žluté tílko a černou sukni, nedalo se nic dělat. Sešla jsem dolů, dotkla se brnění na schodech a zamířila do kuchyně. Již z dálky jsem zaslechla nějakou píseň.

„Buongiorno,“ pozdravil mě z vesela Antonio. Dnes neměl svoji bílou čapku, ale i tak se oháněl v bílém. Vyhodil palačinku do vzduchu, prohodil si pánev do druhé ruky, zatočil s ní ještě a palačinku zachytil zpět.

„Wau, snídaně s představením, paráda!“ zatleskala jsem mu a on se potěšeně usmál. Mluvili jsme a já se ho pak ptala na nás. Proč za námi nepřijel.

Vzdychal a omlouval se mi. „Dřív jsem se na to necítil. A pak už mi zase přišlo, že je pozdě. Že máte vlastní rodinu. Nikdy by mě nenapadlo, že můžete trpět. Marii jsem párkrát ještě napsal, ale nereagovala. Myslel jsem, že už otravuju. Tak jsme si s madam řekli, že sami od sebe ani panu Kostivalovi psát nebudeme a necháme vás žít tak, jak jste byli zvyklí. No a potom jste se tu zjevili a dál to znáš. Chyboval jsem hodně. Měl jsem ženu, ta zemřela před několika lety. Děti se nám nevydařily, ačkoliv jsme chtěli. A teď to je, jak to je. Zůstal jsem tady a měl Daniela, Manuela i Francescu za rodinu. Ale když už jste tady, byl bych rád, kdybychom mohli trávit čas spolu. Pokud mi můžete vůbec odpustit mé chyby. Rád bych vás poznal.“ Působil na mě moc dobře. Chtěla jsem ho poznat. Nadšeně jsem souhlasila a domluvili jsme se na tom, že si vyrazíme i s bratrem. On přemýšlel, že si kvůli němu oholí knír. To bylo tak milý, vtipný. Pak jsem ho rozesmála tím, když jsem se ho šeptem zeptala, zda má mezi nádobím zbraň. Sice se smál, ale všimla jsem si, že mi neodpověděl. Jen řekl, že každá rodina má své mouchy.

         Po dalších dvaceti minutách, kdy jsem spořádala tři palačinky se zmrzlinou a ovocem, hrnek džusu přede mne postavil espresso a vyčkávavě na mě hleděl. Vzala jsem si hrneček a přičichla k té lákavé doutnající tekutině. Pohltila mne velmi zvláštní vůně. Pořád jsem ji nedovedla zařadit nikam a byla jsem si celkem jistá, že ji cítím prvně. Tak jsem ochutnala. Káva byla tak kořeněná, až mne to zarazilo, ale potom se mi v ústech rozlila lehká příchuť čokolády.  A nakonec jsem pocítila karamelový ocásek. Upíjela jsem velmi pomalu a zapomněla, že nejsem sama. Takže když na mě Antonio promluvil, trochu jsem se sebou cukla.

„Tak co?“ vyrazil na mne otázku. Trochu jsem se zakuckala a vrhla jsem na něj pohoršený pohled. Zdvihl ruce, jako že se vzdává. „Mi dispiace, omlouvám se, jen mě zajímá, jak ti chutná.“ Já se trochu usmála a uvědomila si, že bych neměla být naštvaná na lidi, jen proto, že mi narušují klid s kávou. Občas jsem to dělávala. I tak jsem dopila poslední lehce čokoládový doušek, hrnek odložila a pak promluvila. „Zlváštní. Tak jemná, hodně kořeněná a přitom lehká…co to je? Tohle jsem určitě na sto procent nikdy nepila.“ Antonio se usmál, až jsem čekala, že si poplácá po rameni, jaký je to koumák, že jsem neuhodla přesný popis.

„Je netradiční. Protože se sklízí netradičním způsobem. Říká ti něco jméno Luwak?“ ptal se. A mě se rozsvítilo. „No jistě, Kopi Luwak, že? Cibetková. Jistě, že ji znám, ale jen teorie. Nikdy jsem neměla možnost ji ochutnat. A myslím, že kvůli cenové skupině bych si ji ani nekoupila. Je výborná. Co výborná, no nejlepší, prostě.“ Chválila jsem ji. „V žaludku cibetky proběhne fermentační proces, bakterie a enzymy promění proteiny na malé molekuly a tím se ztratí některé hořké látky z kávy. Sběrači trusu odstraní obal a upraží nepoškozená zrna kávy. Pak zaplatíte velkou sumu peněz a můžete pít čistou dokonalost. Pak se musí dát pozor na náhražky. Cibetka se neživí kávou v zajetí, takže pořád je to těžce sehnatelná káva a lidé se naučili, jak ji pančovat.“ Antonio na mě zíral.

„Jak to, že toho tolik víš?“ Pokrčila jsem rameny. „Mám kávu moc ráda. Nebránila bych se jednou mít svoji kavárnu. Se spoustou knih. Možná takovou jako kavárnu – knihovnu,“ usmívala jsem se.

„Jakou kavárnu – knihovnu?“ přidal se k nám Daniele a zasedl ke mně na barovou stoličku. Mrkl na espressový hrneček a kývl. „Aha, ty už zase očicháváš hrnek?“ Pohladil mi záda a pak vzal do ruky vidličku a pustil se do zbylých palačinek.

„Neočichávam, vždyť to zase tolik nedělám,“ bránila jsem se dotčeně. Daniele se zasmál a Antonio mi popsal včerejší večer, kdy mě viděl za barem, jak očichávám svoji kávu. Daniele zase říkal, co mu vypráví Vladimír z práce. Kolikrát mi musí vytýkat, že zákazník nestojí o to, aby mu obsluha očichávala hrnek kávy.

„Vždyť už to dělám jenom s prázdnými hrnky. Zkouším si tipovat, jaký druh měli, no to snad není zakázaný, ne?“ Daniel kroutil hlavou. „No to sice ne, ale bylo by lepší, kdybys to dělala až u myčky. Ne, když dopijí a ty jim to hned vezmeš a čichneš.“ Chvíli jsme ještě debatovali.

Já se pak zeptala, jak to v lese dopadlo. Předpokládala jsem, že před Antoniem se tajemství nedělá. Sice by mě i zajímalo, jestli mají v té jeskyni i mučící nástroje a jak dostávají přiznání z lidí, ale to nechám prozatím být. Daniele před Antoniem mluvil přímo. „Nic. Sice chlap naznačoval nějaké jména a otec po nich půjde, ale myslím, že nic.“