O týden později jsme se s bratrem rozhodli jít do našeho domu. Podívat se, co zbylo a co bychom si mohli ještě odnést. Nějaké drobnosti, jako hodinky, které otec schovával. Ty byly velmi cenné. Mé knihy od Shakespeara byly na uhel. Zamrzela mne obzvlášť ta, kterou mi dal bratr k patnáctým narozeninám. Bylo to nejstarší vydání Hamleta, co tenkrát sehnal. Tobi chtěl svoji malou činku na posilování, ta by tam měla být určitě. Na místě bylo hodně popelu. Dům byl z větší části ze dřeva. Takže bylo jasné, že z domu moc nezbylo. Jen spodní stěny, sem tam kus dříví na zemi.  Kusy ohořelého nábytku nebo jen zbytek popelu. Strop byl propadlý, ale některý trám držel a možná byla nahoře ještě ta kovová truhla. Tu jsme chtěli najít, tam asi budou ty hodinky. Jedna strana domu byla celkem zachovalá, pokud se to dalo takto nazvat. Tam jsme se chtěli dostat. Tobiáš přinesl žebřík z kůlny. Postavil ho tak, abychom mohli vylézt do patra.

„Vylezu tam a zkusím najít tu truhlu. A možná ještě mrknu k sobě do pokoje, i když ten je na popel. Ty tu počkej. To co zůstalo, se může lehce propadnout,“ oznamoval mi bratr. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, já jsem zase lehčí, než ty. Půjdu já.“ To se mu nelíbilo, chtěl oponovat, ale já jsem nečekala a rovnou šlápla na příčku žebříku.

„Sakra můžeš mě někdy poslechnout??“ rozčiloval se pode mnou bratr a nejspíš chytl žebřík, protože se již nehýbal.

„Jistě, ale až usoudím, že máš pravdu,“ odpověděla jsem s pohledem na něj dolů a už jsem vylezla do patra. Opatrně jsem našlapovala na jeden z trámů, který zůstal. Ze dřeva se ozýval zvuk, jako kdyby to bylo ztrouchnivělý. Lehce jsem vypískla. Ačkoliv to bratr neslyšel, stejně začal sám od sebe reagovat.

„Tamy! Jak poznám, ksakru, že ti nic není? Slyšíš mě? Opovaž si zlomit nohu nebo tak!“ slyšela jsem ze zdola. Raději jsem tedy nakoukla do díry dolů, aby mne viděl a zamávala mu. Poté jsem se snažila našlapovat opatrně. Měla jsem štěstí, že oheň vše sežehl spíše na druhé straně. Takže truhla byla neporušená. Paráda. Otevřela jsem ji a mezi harampádím hledala. Našla jsem nějakou kovovou, obdélníkovou dózu. Ale byly v ní jen nějaké papíry. Zavřela jsem to a hledala dál. Nic. Tak jsem se hrabala tak různě. Zbyla tam ještě komoda. Prohledala jsem ji a našla hodinky, neporušené. Nechtěli jsme je prodávat, ale člověk neví a v ruinách nemá cenu cokoliv nechávat. Hrabala jsem tak různě a pak vzala hodinky, strčila je do dózy k papírům a šla zpět k žebříku. Bratr vypadal, že se uklidnil, když jsem slezla. Někdy to opravdu přeháněl. Často se choval, jako kdybych měla každou chvíli někam spadnout. Sice jsem měla za sebou několik zlomenin, jenže ty jsem si nezpůsobila já, nýbrž můj táta. To jsem ještě bojovala, za svou hrdost, čest. Za své tělo. Kdybych si bývala již dřív uvědomila, že to nemělo smysl, mohla jsem si vše ušetřit. Tobi se moc nezdržel, našel činku, pak si vzal neponičenou fotku, na které jsme se usmívali i s tátou a odešli jsme. Jen jsem zdvihla obočí, ale nekomentovala to. Tvářil se, že otec pro něj už nic neznamenal. Ale já věděla, že to cítil stejně jako já. Než nám začal ubližovat, bylo to krásné. Ale bohužel to trvalo zhruba sedm let. Poté se v něm něco zlomilo. Jako kdyby nás přestal milovat. Jak může rodič přestat milovat své děti? Vzali jsme si těch pár věcí, konkrétně tři a odešli jsme. Napořád. Nic víc pro nás cenu nemělo. Pro mě už vůbec ne.

          Večer šel Tobiáš zase pracovat. Jako číšník na brigádu, když už dal výpověď, než odjedeme. Já byla v pokoji u Renaty, kde jsem přechodně spala. Renata měla přijít každou chvíli. Její babička se dole dívala na televizi v obývacím pokoji. Rozhodla jsem se projít si ty papíry, které jsem vzala z domu. Myslím, že jsem to vzala hlavně kvůli té krásné květinové dóze. Byl to takový starodávný styl. Vůbec se k otci nehodil. Třeba to zůstalo po matce. Prý jsme se po její smrti přestěhovali, nevím, kde jsme dřív žili. Ale matčino tady nebylo vůbec nic. Papíry byli hlavně dopisy. Zpáteční adresa byla z Brna, od nějaké paní Peruzzi.  To je ale příjmení, přišlo mi trochu italské. Tak jsem otevřela dopis.

 Milý pane K.,

 jsem ráda, že se dětem daří. Rozhodla jsem se Vás již nadále nesponzorovat, sami máme málo a myslím, že jste dostal dost na to, aby děti byly zaopatřeny. Je jim sedm let, tak teď už to také zvládnete sám. Děkuji za pochopení a byla bych ráda, kdybyste nás již nekontaktoval. Rozhodnutí jsme oba udělali v minulosti, nyní se budeme dle toho chovat.

                                                                                                            S pozdravem paní M.

Byla jsem zmatená. Co to mělo být? To šlo otci o peníze od cizí ženský? Sponzorovala nás do našich sedmi let? Proto pak začal otec pít, když dotyčná paní M. přestala platit? Ale proč by mu někdo na nás dával peníze? Možná jiný dopis mi trochu pomůže. Rozbalila jsem další. Datum byl starší, bylo nám asi čtyři.

 Milý pane K.,

ano samozřejmě Vám pošlu částku stejně, jako předešlý měsíc. Jsem ráda, že děti mají tolik koníčků.

                                                                                           S pozdravem paní M.

Hm, to nic moc teda neřeklo. Kromě toho, koníčky jsme nikdy neměli, nikam jsme nechodili. Je pravda, že nám ale peníze nijak nechyběly. Četla jsem dál. S novějším datem. To nám bylo osm.    

         Milý pane K.,

 to je hrozné! Tobiáš opravdu ohluchl? Opravdu hrozné! Ano, ještě Vám pošlu peníze a doporučuji paní Chudlerovou, našla jsem si ji a má velice dobré hodnocení, jako paní učitelka na znakovou řeč. Zaplatím veškeré výdaje na bydlení a učivo řeči, vše co bude paní Chudlerová a Tobiáš potřebovat. Ale jiné výdaje již platit nebudu. Velmi mne mrzí Vaše nečekaná událost.                     

                                                                                       S pozdravem paní M.

Pár dalších dopisů bylo podobných, vychvalování otce do nebes, jak se stará o své děti. Ale pak jsem našla jeden, starý, který mi dal spoustu důvodů k zamyšlení.

      Drahý pane K.

 Vysvětlila jsem vše již před třemi lety, kdy jsem Vám děti přivezla. Své důvody, proč Vám děti dávám, již nebudu znovu zmiňovat. Věděla jsem vše o Vaší ženě, čekala dítě. A následné události, kdy Vám miminko zemřelo, mne sice zamrzely, ale na druhou stranu jsem Vám dala druhou šanci. Šanci, kdy jste mohl vychovat dvě krásné děti. Velmi mne zarmoutilo, že zemřela i Vaše žena Jarmila. Vždyť to víte. Dala jsem Vám zároveň 250 000kč, což nebylo málo na to, abyste se na mé přání odstěhoval pryč. Daleko od nás. Tak co nyní chcete více? Nemůžete si to rozmyslet, dohoda byla dohoda a ta platí nadále, do jejich osmnácti let.                                   

                                                                                       S pozdravem paní M.

Seděla jsem na posteli, v ruce držela dopis a přemýšlela, zda je pravdivý. Ale proč by si to někdo vymýšlel, to nedávalo smysl. Když do pokoje vtrhla Renata, vše jsem jí řekla. Nějakou dobu jsme o tom spolu debatovaly.

„Hustý! Třeba fakt nejste Kostivalovi děti, ale Perzi..Perrazi nebo jak to bylo?“ přemýšlela nahlas Renata při svém lakování nehtů na nohou.

„Peruzzi. Myslím, že to je italský příjmení. Nebo cikánský?“ říkala jsem ironicky. Nevěděla jsem, zda se těm představám poddat nebo ne. Za chvilku dorazil i bratr. Přišel za námi do pokoje, lehce se zachmuřil, když pohledem zbystřil Renatinu činnost. Odhodil své triko a v tašce hledal jiné. Pobavilo mne, že jeho břicho stihla kamarádka zrentgenovat očima tak, aby si toho bratr nevšiml. Odkašlala jsem si, abych upoutala její pozornost. Potom jsme dál hovořily. Bratr tomu odmítal věřit. Ale viděla jsem na něm, že přemýšlí. Možná by nebylo od věci si to nějak ověřit. Když ta paní píše, že otci platila, tak alespoň najít v bance její účet. I když to stále nic nedokazovalo. Ale jak jinak to zjistit?

„Já myslím, že byste tam měli zajet. Jinak nebudete vědět nic jistě. K čemu vám je nějaký účet. Stejně jste chtěli cestovat, no ne? A můžete si stanovit cíl, tý jo, a mam pro to název…“ vykřikovala nadšeně kamarádka a pak zahlásala: „Hledání ztracené matky!“  Zasmála jsem se jejímu snažení, i když mi do smíchu moc nebylo. Podívala jsem se na bratra. Díval se na mě a já přesně věděla, na co myslel. Zní to dost blbě. Je to padlý na hlavu. Ale nebude od věci to prověřit, protože…asi by dávalo smysl, že jsme nebyli jeho děti. Kývla jsem Tobiášovi jako na souhlas, místo jakékoliv odpovědi. Pochopil. Pro dnešek to zabalíme, jdeme spát. A až to zde dořešíme s otcem, kterého jsme považovali za pokrevního otce, vyjedeme pryč. Hodinky jsem předala bratrovi a dál se s nimi nezaobírala. Stejně je otec sliboval jemu, měli být po našem dědečkovi. Možná opravdu nejsem Tamara Kostivalová. S myšlenkou na italské příjmení jsem usínala.  

           Další den jsem si mohla vyzvednout urnu. Byl letní horký den, já byla bez práce a užívala jsem si ranního čaje u stolu. Renči babička se ke mně připojila, povídali jsme si. Po snídani jsem si učesala vlasy a babička mi zapletla dlouhý cop. Dělávala mi to už když jsem byla malá a mě by ani nenapadlo si cop zaplést sama, když je v mé blízkosti ona.  Za nedlouho přišla i Renata s Tobiášem. Bratr už nepracoval stejně jako já a Renata měla volno, už byla nová servírka místo mne.

„Tak holka, až rozprášíš tady starýho Kostivala, kam teda vyrazíte?“ ptala se mne Renata a natahovala se pro tvarohovou buchtu. Nikdy neuměla být taktní. Ale zase jsem vždy věděla, jak na tom s ní jsem. Tobiáš se trochu pousmál, vzal si také buchtu a odpověděl jí: „ V noci jsem nemohl spát, tak jsem se podíval na tu rodinu Peruzzi,“ vytáhl mobil, aby nám ukázal fotku velkého bílého domu, který vypadal jako palác.

„Jéé, tam fakticky bydlí? A tohle je jejich syn? Ten je ale sladkej,“ vzdychala nad dotyčným synem.

„To je Daniele, jeho matka Elisa a otec Lorenzo. Pak mají ještě staršího syna Manuela,“ ukazoval další fotografii, na které byl jiný muž, „ten se stará o podniky v Itálii, kde rodina vlastní vinice. Je mu 25 let. Rodiče jsou rodilí Italové, děti ale vychovávali spíše v Čechách. Matka vlastní galerii s obrazy a ještě je na ní napsaná kavárna v Brně, otec má několik vináren a stará se o dovoz jejich vína. Jsou dost za vodou. Daniele ale chodí do normálních škol, ničím se neliší od ostatních v jeho věku, kromě tedy svých peněz, ke kterým má přístup, už mu bylo osmnáct minulý rok. Manuel je většinu času v Itálii.“ Renata vzdychala nad oběma kluky, zrovna ukazovala na Daniela.

„Koukej na ten úsměv. Nejspíš i zadek bude mít výstavní. Postava nic moc, to máš zaručeně lepší ty,“ chválila bratra Renata a začala mu osahávat biceps. Jen ji opět s úsměvem odstrčil a schoval mobil do kapsy.

„Ale ten Manuel, to je jiná liga. Samej sval. Hmm. Koukám, že hlavy mají stejný, jako dvojčata,“ ťukala na displej kamarádka a nahýbala přes bratra tolik, že on už na mobil určitě neviděl.

 Musela jsem souhlasit s Renatou, ten kluk, Daniel, byl vážně hezký. Ale ne tak typickým způsobem, jako svaly, velká postava. Spíš to, jak se tvářil. Pohledem uměl zaujmout. Jinak vypadal obyčejně, průměrná postava, tmavší vlasy, trochu snědá pleť. A Manuel mu byl v obličeji hodně podobný, avšak ten zaujal dívčí pohled rovnou celým tělem.

„Zpáteční adresa z dopisů je v Brně tedy. Ten palác mají postavený někde dál za centrem,“ ještě vysvětloval Tobiáš.

„A kdy vyrazíte, děti moje? Abych vám upekla čerstvé buchty,“ zajímalo babičku, která seděla ve svém křesle opodál a pila mátový čaj. Usmála jsem se na ní.

„Chtěli jsme odjet za dva dny, ve středu. Tobiáš chtěl na svém Opelu vyměnit ještě brzdové destičky.“  Nebylo to vůbec luxusní auto, ale bratr si ho pořídil sám, vše si opravil sám, auto ho všude dovezlo a on věří, že nás nezklame nikde.

„Takže pojedete rovnou do Brna? Za těmi Persiany nebo jak se zase jmenovali, takový blbý příjmení, žijou u nás, tak mají mít normální jména,“ uvažovala Renata, která si vzala už třetí buchtičku a upíjela k ní kávu se třemi lžičkami cukru. Nejspíš měla skvělé spalování, protože jinak vypadala, jako pravá Barbiena, co vážila čtyřicet kilo. A samozřejmě neustále měla něco růžového na sobě. Teď to bylo tílko. Já měla oblíbenou barvu modrou nebo černou.

„Peruzzi. Jo, tam pojedeme. Takže pokud počítáme trasu z Děčína, což je odtud kousek, tak do Brna cesta potrvá přes tři hodiny a přes třista kilometrů.“  Tobiáš už celkem plánoval, jak bylo vidět. Docela jsem se těšila, ať už přijdeme na cokoliv, budeme pryč. A můžu tu nechat vše ošklivé. I když pokud bych se měla zamýšlet nad rodinou, která dala pryč dvojčata i s umělým mlékem pro mimina, jak jsem se dočetla v jednom z dopisů, tak mne to tedy nutilo spíš k negativním myšlenkám. Ale nechtěla jsem předbíhat událostem. Nevěděli jsme skoro nic.

„A já pojedu s vámi! Jo! Navštívím tetu a aspoň vyberu dovolenou, ta Káča to tam zvládne sama. Pak se od vás odpojím, co říkáte? Co jinýho byste beze mě dělali v autě tři hodiny taky, žeo,“ mínila nadšeně kamarádka.

„No nevím Reni, myslíš, že tě šéf nechá dovolenou vybrat? Kačka tam je sotva dva dny, ne?“ Ale Renata to měla jasný, mávla rukou, že kroutit zadkem umí každá ženská a to je vše, co k této práci potřebuje servírka v bistru a hotovo.  Upravila svůj obličej před zrcadlem a letěla do práce vše oznámit. Často do všeho skákala po hlavě. Mrkla jsem na bratra. Jen kývl rameny. „ Je mi to jedno. Pokud se pak od nás odpojí k té své tetě. Nechci, aby mi stála za zadkem, pokud budu poznávat svoji pravou matku, která se na nás vykašlala sotva po porodu. Kvůli penězům to asi nebylo.“  S tímto odešel a já dopíjela svoji kávu ve společnosti babičky. Ta většinou názory neříkala, jen si s námi povídala. Pomohla jsem babičce s přípravou oběda a pak jsem odešla vyzvednout urnu