Malovala jsem tmavě modrou barvou na plátno, hned vedle Francescy. Měly jsme rozložené dva stojany u sebe, kolem nás spoustu barev a každá si malovala svůj obraz. Vyprávěla jsem jí zase něco o sobě. Výslovně jsem Danielovi zakázala, aby otvíral dveře byť jenom na centimetr. Vůbec. Chtěla jsem s ní být sama. Cítila jsem, že ona mi rozumí ze všech nejvíc, ač nemluvila. Nedělalo mi problémy se jí svěřovat. Bylo to skoro jako takový audio – deník. V podstatě jsem jen mluvila do prázdna, ale věděla jsem, že ona mě vnímá. A vnímala i mé vyprávění. Při každém popisu znásilnění a bolesti přestala malovat. Dnes jsem záměrně vyprávěla setkání s Manuelem. A přesně jak jsem čekala, zareagovala.

„Nescházej se s ním, je zlý!“ vykřikla na mě. Měla divoký výraz, celá od černé barvy, kterou použila naposledy. Začala se chvět po celém těle. „Je zlý, hodně zlý. Nesmíš to ale říct, nebo ti ublíží.“ Opatrně jsem položila štětec a barvu. Vzala jsem klidně její ruce do svých a kývala jsem.

„Ano vím, že je zlý. Neboj se. Nic neudělá. Tobě taky nic neudělá. Už ne, já to nedovolím, ani Daniele. Nikdo. Už by se k tobě nikdy nepřiblížil. Ale zatím rodina nic neví. Myslí si, že je to zodpovědný obchodník a milý starší bratr. Dokud neřekneš pravdu o Manuelovi, lidé nic nezjistí a vždycky tady bude nebezpečí, že ublíží znovu.“ Šla jsem na ní celkem tvrdě, rovnou jsem mluvila, jako kdybych znala pravdu. Ale nic jsem nevěděla, jen jsem měla tušení. Francesca se dívala rozpačitě. Přišlo mi, že neví, jak zareagovat. Mluvila jsem dál, dokud nezačala být zase apatická. „Musíme dokázat, že ti ublížil. Musela bys říct, co udělal. Držel tě někde on těch deset let? Byl to on?“ Ale nic, sice nebyla apatická, pozorovala mne, ale mluvit přestala. Domalovala svůj obraz a řekla. „Rány, které si člověk způsobí sám, se léčí těžce.“ Dívala jsem se na ní a kývla. Citovala opět Shakespeara. Nevím, zda narážela na mě nebo na sebe. V podstatě pokud jsem měla pravdu a ona Manuela kryla, tak naše chování bylo podobné. Já kryla otce.

         O hodinu déle jsem vyšla z pokoje a přemýšlela, zda to mám říci Danielovi nebo ne. Neměla jsem žádný důkaz. To, že mi Manuele přidržel ruku, nic neznamenalo. Musím na to jinak. A na rady jsem měla dobrou kamarádku. Vše jsem popsala Renatě. Ta sypala nápady z rukávu. Donutila jsem jí vynechat ty, ve kterých někdo šplhá do Francescy pokoje, přeřezává mříže a nutí jí pod výhružkou chlapa mluvit. Ale shodli jsme se na tom, že je nutný Francescu nějak jako jemně donutit.  

                                                         ****

         A příležitost se naskytla o pár dní později. Daniel i madam Elisa měli velkou radost, když jim doktor potvrdil, že se stav Francescy lepší. A jelikož se blížili její osmnácté, doktor jim odsouhlasil, že je může oslavit v rodinném kruhu doma a potom ji zase odvezou zpět. Už reagovala dobře na lidi, na svoji matku i na Daniela. Prý se na mě často ptala. Já tam od toho našeho hovoru nebyla, protože jsem byla v práci a střídala jsem to s naším dědečkem. Antonio přišel i k nám, teta ho hostila až do nebes. Už jsme se i domlouvali, že pojedeme do naší rodné vesnice navštívit babičku. Antonio mi přislíbil svůj doprovod. Viděl by znovu svoji někdejší lásku. Tobiáš už takovou radost neměl. Sice byl slušný, vždy odpověděl na jakoukoliv otázku, ale neukazoval své pocity. Což nasvědčovalo tomu, že svého dědečka dál k sobě nepustí. Doufala jsem, že se to časem změní.

         Madam Elisa tedy přichystala velkou oslavu pro svoji dceru. Všímala jsem si Manuelova chování. Ten nic neukazoval. Usmíval se, pomáhal své mámě věšet balonky a nabídl se, že vyzvedne dárek ve městě. Parchant jeden. Určitě v tom měl prsty. Vzpomněla jsem si, jak se nad svou sestrou ošklíbal, když o ní mluvil jako o autorce obrazů. Já byla v kuchyni s dědečkem a pomáhala nalévat horkou smetanu do formiček na panna cottu. Opět italský dezert. Moc mě to s ním bavilo. Vtipkovali jsme a smáli se. Daniele byl někde se svým otcem a s dalšími muži.

         Já doufala, že když bude Francesca doma, něco se v ní zlomí a ve vhodnou chvíli promluví. Jen je třeba dát pozor, aby se toho Manuele nezalekl a nějak se nepojistil. Nevěděla jsem, jak moc je do toho zapletený, čeho je schopný. A když jsem slyšela, že se nabídl, že pro svoji sestru pojede on, aby ji přivezl, musela jsem zasáhnout a rychle se vetřela, že pojedu s nimi. To Danielovi bylo hodně divný.

„Ne. Nepojedeš s ním, minule se zachoval dost hnusně. Sice mě tím chtěl jen nakrknout, ale proč bys s nimi měla jet? On to zvládne sám.“ Zamítal a věšel papírové ozdoby uvnitř domu ze štaflí. Já byla pod ním a podávala mu je. Nacházeli jsme se v obývacím pokoji, byl ohromný. Velký krb v rohu, uprostřed několik křesel a obří pohovka, vše hnědé, stůl byl fakt krásný, prý byl z doby Napoleona. Moc se sem ozdoby z dnešního světa nehodily. U strany byl velký jídelní stůl a kolem spoustu židlí, tam asi budeme sedět. Protože napoleonský stůl by asi ani neunesl ten několikapatrový narozeninový dort. 

„No protože jsem se s ní sblížila, kolikrát ji tvůj bratr navštívil, co?“ dala jsem mu argument. On zapřemýšlel a pak, jako by mu to došlo. „Byl pořád pryč, tak ji nemohl moc navštívit.“ To se nepovedlo. „Ale tak tady vidíš, že ji to může akorát vyděsit. Vždyť ho teoreticky viděla naposledy před deseti lety, třeba s ním nebude chtít odjet. Pojedu taky a hotovo. Mě má totiž ráda,“ řekla jsem rozhodně já a nenechala se odbýt. Daniele chvíli mlčel. Pak slezl dolů ke mně a chytil mě kolem pasu. Dal mi malý polibek. Celkem jsem si to užívala. Odtáhl se ode mě. „Proč říkáš, že jí viděl teoreticky před deseti lety? A že tebe má ráda, myslíš, že svého staršího bratra ráda nemá?“ Uhnula jsem pohledem a uvědomila jsem si, že mu budu muset říct pravdu. Sama jsem to po něm vyžadovala, když ode mě odcházel někam pryč. Sedla jsem si na pohovku, zabořila se do ní a vzdychla.

„Ano, naznačuju něco. Myslím si totiž, že jí něco udělal on.“ To Daniela tak rozhodilo, že otevřel pusu dokořán a jenom civěl. „Cože?“ A pak jsem mu popsala, co si myslím já. Chvíli uvažoval a pak vrtěl hlavou. „Upřímně, nechce se mi tomu věřit. Důkaz není a jen kvůli pocitům…,“ všiml si, že mě to urazilo, „ale neříkám ne. Je pravda, že bratra jsme určitě neřešili, v té době mu bylo patnáct a měl být někde na večírku. Měl pár kamarádů, kteří mu to dosvědčili. Nevím. A i kdyby ano, ty si myslíš, že jí odveze rovnou někam pryč? A to jsi chtěla jet s ním?? Aniž bys mi to řekla? No to si snad děláš srandu, ne?“ vyšiloval, jak mu to postupně docházelo. „Nezlob se, nevím, co přesně udělat,“ řekla jsem mu smířlivě. Sedl si vedle mě, překvapila jsem ho, když jsem se mu vetřela obkročmo na klín. Políbila jsem ho a zkusila jsem také použít jazyk. Zamručel a chytl mne za boky. Já pokračovala a vjela mu rukama do vlasů. Cítila jsem ho hodně blízko, měla jsem totiž světle růžové šaty, takže když jsem mu seděla v klíně, ucítila jsem přímo pod sebou jeho tvrdost. Měl volné kraťasy a vše bylo na můj vkus dost přístupné, ačkoliv jsme byli oblečení. Zarazilo mne, že to měl tak rychle tvrdý. U otce to takové nebylo. A vlastně…nebylo asi ani správné srovnávat ho s otcem…Daniele měl takovou pevnou hruď. Myslím, že mi bylo příjemné se o ni opírat. Cítit tu pevnost, nosil upnutá trika. Nebyla jsem si jistá, co cítím celkově.

„Tomu říkáte ozdobit dům?“ slyšela jsem madam Elisu a urychleně jsem slezla z jeho klína. Daniele se jen přihlouple usmíval, kdežto já byla rudá. Ona se culila. „Tady máte zbytek balonků. Tak šup, Manuele už vyrazí pro Francescu.“ Vykulila jsem oči na Daniela. Ten se nadechl a zakroutil očima. „Víš co, mami, pojedeme tam my. Mojí Tamaru už zná, má jí ráda, kdežto Manuela dlouho neviděla, tak aby to pro ni nebyl šok, pojď, jedeme,“ vyzval mne, „ať balonky dodělá brácha,“ dodal ještě a už jsme vycházeli z domu. Mě zahřálo u srdce jeho slovní spojení – „moje Tamara“.

„Takže jak si to představuješ, co navrhuješ?“ ptal se mě Daniele, když jsme zamířili do léčebny.

„No, myslím, že Francesca bude mluvit, když mi bude hrozit nějaké nebezpečí od Manuela. Myslím, že jí tím rozvážu jazyk. Vždycky zareagovala, když jsem o něm mluvila. A naposledy dokonce křičela, ať za ním nechodím.“ Daniele se zamračil. „Jestli myslíš, že tě nechám s Manuelem, když mi tu tvrdíš, že deset let drží sestru někde v kobce a k tomu ji znásilňuje, jsi blázen. Hele, když mám důvod se na něj zaměřit, uděláme to po našem. Otce vynechám, řeknu chlapům, co a jak a pravděpodobně už na něco přijdeme. Pěkně v klidu. Žádný návrhy á la Renata nedělej.“ Otočila jsem se na něj překvapeně. „Jak víš, že je to Renatin výmysl?“ Vědoucně se na mě usmál. „Už sem jí tak trochu za těch pár týdnů poznal. Víš, jak jste předevčírem byli u nás na večeři? Tobiáš s Renatou? Když jsem šel na toaletu, našel jsem ji, jak se hrabe Antoniovi mezi nádobím. A víš, co mi pak řekla?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale tušení jsem měla. „Že hledá zbraň. Myslím, že cokoliv bláznivého si usmyslí, to taky udělá.“ Mlčela jsem a musela se usmívat. Ona je fakt bláznivá. Ale přála bych jí konečně štěstí. Na té večeři jsem si všimla, že se jí bratr občas dotkl. Hladil jí, byl takový aktivnější. A ona zářila. Večeřeli jsme i s Antoniem, jen nás pět. Bylo to moc fajn. I když jsem vnímala, že u dveří stojí muž, který vše pozoroval. Renata na něj neustále kývala.

         Zaparkovali jsme před budovou a šli pro Francescu. Daniele musel podepsat spoustu papírů, než nám ji propustili. Na několik hodin a tolik papírů…

„A uvidíš ten dort. Pomáhala jsem dědečkovi, je celý karamelový a nechal mě udělat i pár pusinek,“ popisovala jsem jí. Vypadala pořád tak vyděšeně, tak jsem na ní celou cestu neustále mluvila. Daniele se jenom culil. Těšila jsem se, co řekne na dárek. Vybrala jsem nové vydání Hamleta, měla jsem tušení, že ho má také za nejoblíbenější. Vybrala jsem jí nějaké oblečení, svého moc neměla. Renata mi pomohla. Takže teď Francesca seděla oblečená celá v růžovém. Měla jsem pocit, že by se cítila lépe v něčem méně křiklavém.

          Když jsme dorazili do vily, Francesca nevypadala o nic lépe. Vystoupila z auta a Daniele ji ihned chytil za ruku, aby ji uklidnil. Usmála se na něho. Já šla pomalu za nimi. Vstoupili jsme do domu a ozvalo se spoustu lidí, kteří začali Francesce přát k narozeninám. Ale nebyli tu všichni, jenom ti nejbližší. Sedla jsem si dozadu na pohovku a nechala rodinu, aby si spolu užili. Moc jsem jim to přála. Vypadali šťastně. Jen jsem si představovala, jaký je to asi pocit. Takhle jsem myslela, že budeme vypadat, kdybychom našli svoji matku naživu. I když, měli jsme někde otce, ale podle Elisy jsme ho neměli hledat. Naší babičku ale opravdu navštívíme. Alespoň se podíváme na jih, tam jsme se narodili.

           Paní Elisa i pan Lorenzo se pořád usmívali. To bylo poprvé, co jsem viděla pana Peruzziho také. Byl to starší pán, měl pleš a byl celkem malý. Na nose měl brýle. Ale pohybově vypadal velmi zručně. Povídali si a Francesca mluvila celkem dobře. A když mlčela, nechali ji. Když došlo na dary, byla velmi klidná. Dostala hodně věcí a šatů. Daniele jí dal nové vydání Hamleta, které jsem vybrala. Moc se jí to líbilo. Dokonce ho objala. Měla jsem radost, když mne do toho Daniele zahrnul a zdůraznil, že to byl můj nápad.

           Jediný, kdo se tvářil nezúčastněně, byl Manuele. Byl osamocený, na křesle v rohu. V podstatě jsme byli proti sobě. Já na pohovce. Všiml si, že ho pozoruji a usmál se na mě. Avšak já v jeho očích viděla hněv. A také strach. Hm, to bylo zajímavý. Daniele se na něj otočil a přivedl k němu Francescu. Ta se začala tvářit nervózně. Nechtěla to, ale asi se pořád bála něco říct. Daniele oba pozoroval. Manuele se zvedl z křesla a srdečně svou sestru objal. Ta celá ztuhlá stála a myslím, že se snažila neplakat. Vypadalo to, že to je z dojetí. Daniele se na mne vítězoslavně podíval, ale já na něj zavrtěla hlavou. Nevnímal ty detaily. To, jak jeho sestra začala zrychleně dýchat, jak se ošívala a jak se snažila vytvořit alespoň minimální odstup od svého staršího bratra. Manuele zase pozoroval, zda ze sebe jeho sestra něco vymáčkne nebo ne. Pořád šlo o hodně, o jejich rodinu. O to, že by prozradila, že jejich skvělý, zodpovědný syn usnesl jejich dceru a k tomu ji znásilnil. A pak ji držel proti její vůli deset let, kdo ví kde. Snad se to brzy vyjasní. Ještě s Francescou promluvím, ale teď jí nechám mezi rodinou. Vyšla jsem na zahradu, kde byl trochu klid a zavřela jsem za sebou prosklené posuvné dveře.

           Ujídala jsem karamelový dort ze svého talířku a vnímala slunce v zádech. Růžová nylonová sukně mých šatů byla vzdušná, bylo mi příjemně. Šla jsem dál, mezi keříky. Pozorovala jsem druhy květin v upraveném záhonku. Možná by mě bavilo občas tady plít zahrádku. Musí to být fajn relax. Měla jsem v malé kapsičce na boku mobil. Odložila jsem talířek s dortem na zem. Chtěla jsem si vyfotit jeden druh květin, abych mohla zjistit její jméno. Zrovna jsem ho vyndávala, když za mnou zašeptal hlas. „A zase jsme tu spolu sami,“ lekla jsem se a poznala Manuela. Měla jsem zrovna ruku v kapse u telefonu. Pocítila jsem velkou příležitost, a tak jsem hmatem, z boku telefonu zmáčkla tlačítko hlasitého nahrávání. Mohla jsem jenom doufat, že se mi to podařilo. Otočila jsem se k němu. „Proč jsi za mnou šel? Chceš mi ublížit, stejně, jako jsi ublížil své sestře?“ zvolala jsem na něj. On se zarazil a pak se ušklíbl. „Co ty můžeš vědět. Jen si něco domýšlíš.“ To mi nepomůže. „Ne, já to vím. Unesl si ji tenkrát ty, že ano! A proč? Žárlil si na ní? Měla víc pozornosti? Nebo tě jenom vzrušovalo její malé dětské tělo?!“ střílela jsem na něj otázky z fleku. Vypadalo to, že to na něj zabíralo. Trochu zbledl. Ztuhly mu rysy ve tváři.

„Ty mrcho, jedna!“ popadl mě za paže a držel. Donutil mě si kleknout. Vypískla jsem, ale stále jsem si uvědomovala, že se nepřiznal. „Tak co, ty hajzle, znásilnil si ji? Držel si ji někde celé roky, aby ses s ní uspokojoval?“ Shodil mne na zem. Ne, to ne! Přeci mu nenechám své tělo. To už ne. Vší silou jsem se otočila a nohou ho kopla do rozkroku. Svalil se na zem. Já ale neutekla. Jen jsem rychle vstala. „Co, tak uspokojil ses na ní? Proč si to udělal, proč!?“ začala jsem zvyšovat hlas. Nikdo za námi nešel a já si uvědomila, že kamery snímají jen kolem plotu a potom kolem domu. Ale ne ty záhony. Kopla jsem ho znovu, tentokrát do zad, dokud ležel. Musím být tvrdší. Jako táta. „Tak co, jaký měla kozy, jako děcko? Líbila se ti? Kvůli tělu jsi ji chtěl?!“ snažila jsem se mluvit odporně, to mě vždycky hrozně ničilo. Třeba to zapůsobí opačně.

„Jo sakra jo! Matka z ní pořád byla posraná. A já si nemohl pomoct. Nenáviděl jsem jí. A pořád jí nenávidím. Tak jsem se rozhodl jí zbavit. A její tělo mi posloužilo,“ pomalu vstával na nohy, „stejně, jako mi teď poslouží tvoje.“ Chytil mě kolem boku, srazil na zem a něco druhou rukou dělal. Vyjekla jsem a začala se s ním prát. A pak jsem začala křičet, jako o život. Tentokrát jsem se opravdu bránila. Všimla jsem si, že strhl velký kus trávy a odhalil nějaký poklop. Vzpomněla jsem si, že jsem to už viděla, při grilování. Byl tu kus umělé trávy. Druhou ruku mi vrazil před pusu, aby utlumil můj řev. Snažila jsem se kopat, aby mne do toho poklopu nedostal. Pak jsem ho vší silou kousla do prstu, který povolil sevření mé pusy. A potom jsem mezi keři zahlédla Renatu? To už blázním? Ne. Najednou Manuelovo tělo odlétlo a já byla volná. Postavila jsem se a ocitla se v Danielovo náruči. Ohmatával mě po těle, ruce se mu třásly a pořád něco opakoval. Pak mě pevně objal a pustil. A obrátil se ke mně zády, ještě mě strčil více za sebe. Viděla jsem kolem Renatu a Elisu. Manuela jsem jen slyšela řvát. A nad ním se tyčil Tobiáš. Daniele se přidal. Tobiáš se k němu otočil a zařval na něj. „Napadl mojí sestru, nech mě ho zabít!“ Daniele mu ale hbitě uhnul a srazil ho ze svého bratra. Následně chytil Manuela, zasedl ho a na Tobiáše přímo v tvář zařval: „Mě znásilnil sestru a navíc napadl moji holku, zabiju ho sám!“ Na to Tobiáš zdvihl ruce vzhůru a poodešel stranou.  Pak přiběhli další muži a pan Lorenzo. Renata objímala brečící Francescu kolem ramen.

          Po pár hodinách jsme seděli v obývacím pokoji. Francesca dnes dostala léky na uklidnění a na vyžádání rodiny směla přespat v domě. Já seděla na pohovce s Renatou, ta se tulila k Tobiášovi. Daniele pořád něco řešil s otcem. Manuel byl někde pryč, nevím, zda ho měli v té své jeskyni, ale když odcházel, byl hodně krvavý. Obličej bych asi nepoznala. Už tu byla i policie, která prohledávala ten poklop. Francesca už je oficiálně na živu. Už jí nebudou muset skrývat. Nikdo jí nebude chtít ublížit. Poklop prý byla skrytá chodba pod domem někam ven. Byla to možnost, odkud Manuel odvedl Francescu. Ale schovával ji jinde, prý to vedlo kilometry. Přiznal všechno. A měli důkaz. Já měla nastavené na displeji volání Danielovi a nějakým způsobem jsem ho aktivovala. Prý když to zvedl, akorát jsem do toho řvala otázky a pak slyšel Manuela se přiznat. Policie našla telefonní záznam. Pak už to šlo jedno s druhým. Renata s Tobiášem přišli také v ten čas, byli pozvaní od Elisy. Renata chtěla vidět zahradu, otevřela ty skleněné dveře. Byly zvukotěsné. Asi z dobrých důvodů. A pak slyšela můj řev.

                                                            ****

      Ležela jsem s Danielem u mě v posteli. Nechala jsem se od něj objímat. Měla jsem tenkou košilku, on jenom boxerky. Nijak mi nevadilo cítit jeho teplé tělo tak blízko. Nechtěla jsem zůstat v jejich domě. Renata zůstala s Tobiášem. Ten mi stihl vynadat, co jsem to měla za hloupé nápady. Ale pak mi řekl, že dostanu ještě od svého kluka, tak se mezi to plést nebude. To bylo poprvé, co Daniela uznal, jako mého přítele. Asi se to mezi nimi zlomilo při té rvačce.

„Myslel jsem, že mi vypadne srdce rovnou z těla, když jsem tě zaslechl křičet, hned po tom, co v telefonu zaznělo jeho přiznání. Moc lituju, že jsem si tě nevšímal. Málem tě vzal do toho poklopu…jako moji sestru před lety, já…,“ selhal mu hlas. Pohladila jsem ho po vlasech, byla tma, už jsme na sebe neviděli, ale cítila jsem, že se mírně chvěje. Byl z toho víc hotový, než já. Asi proto, že já to udělala dobrovolně, kdežto on měl pocit, že zklamal. A to podruhé. Nevěděla jsem, jak ho přesvědčit, že tomu tak není. Začala jsem polibkem. Nechal mě, pootevřel ústa a jemně mě hladil po břiše. Chvíli jsem ho dál líbala. On potom rukou sjel k mým kalhotkám. Tam jsem mu položila ruku na jeho, jako znamení „dost“. Pochopil, dál s rukou nehýbal. Jen jsme se líbali. „Nic si nezanedbal, já to udělala záměrně. Ano, do poklopu jsem teda nechtěla, ale…zkrátka někdy musíme přinášet oběti, pro dobro druhých. A to bylo pro tvou sestru. Teď už bude volná.“ Ukápla mi slza. Cítila jsem totiž, že nějaká má část se tím také uvolnila. Objímali jsme se, než jsem usnula.