Otevřela jsem oči a viděla slunce prosvítat mezi závěsy. Posadila jsem se na posteli a zjistila, že Daniele vedle mě v klidu pravidelně oddechuje. Mrkla jsem na jeho telefon na stolku a zjistila, že je skoro osm ráno.

„Sakra!“ vyjekla jsem a vyskočila z postele. Začala jsem hledat své boty a oblečení. Daniele se rozespale posadil a pozoroval, jak pobíhám sem a tam. Zakopla jsem o nějakou historickou židličku.

„Co děláš? Jsi jako matrix…vidím z tebe jen šmouhu,“ konstatoval rozespalým hlasem. Au, postavila jsem se a musela se na něj trochu smát. Měl vlasy krátké a i tak mu na hlavě trůnilo vrabčí hnízdo. Na zbytek jeho těla jsem se přinutila nedívat.

„Musím přece do práce. Dnes mám směnu od rána, což je za hodinu.“ Zbrkle jsem si zaběhla nasadit podprsenku do koupelny a sykla bolestí, když jsem ji přetahovala přes ránu. Vzala jsem do ruky tílko od krve a uznala, že ta košile bude lepší. Nikdo neví, že jsem v ní spala, po městě chodit nebudu a v práci mám uniformu a své další triko na převlečení. Takže jsem se navlékla do flanelové košile, vzala rozepnuté cípy a udělala uzel. K tomu ušmudlanou sukni s velkou dírou na boku. Renatu by z mého outfitu určitě kleplo. Prohrábla jsem si vlasy, oči navlhčila vodou a utřela do ručníku a šla jsem.

         Daniele v pokoji zase nebyl. Trochu jsem znejistěla, nevěděla jsem, zda mám vyjít ven nebo ne. Rozhodla jsem se zůstat. Je můj šéf, takže pokud přijdu pozdě do práce, určitě to pochopí. Už nechci riskovat, že se připletu k něčemu, co nechci. Posadila jsem se do huňatého křesla, nazula si boty a čekala. Jenomže on nešel. Začala jsem být naštvaná. To bylo pořád řečí o bezpečí a o tom, že nesmím ven a teď mě tu nechá samotnou bez jakékoliv informace.

       Po další chvíli jsem se zkrátka sebrala a šla. Opatrně jsem vyšla na chodbu a šla až nakonec. Takto po ránu to tady nepůsobilo tajemně. Všimla jsem si několik dalších dveří, nejspíš to byly další pokoje. Takhle zámecky si to tu vyzdobili z peněz od galerie, vinárny, pizzerie a kavárny? Těžko. Možná z té Itálie mají takový zisk. Jestli tam vlastní hodně vinic…Potom jsem si vybavila ty výhružky včera večer. Se zbraní mířenou k muži. Jako z filmu. Zjistíme to. Vše povyprávím Renatě a Tobimu a musíme s tím hnout, ať víme, zda je to naše rodina nebo ne. A hlavně musíme být opatrní.

          Došla jsem ke schodům a pomalu nakoukla dolů, jako včera večer. Ale nikde nikdo. Tak jsem šla po schodech dolů, mrkla jsem na brnění s představou, že je někdo uvnitř a šla pomalu dolů.

       Uslyšela jsem zpěv. Mužský zpěv. Plížila jsem se po dlažbě. Omrkla další obraz směsi barev, prošla kolem velké dřevěné komody s vyřezaným erbem a šla po hlase. Myslím, že muž zpíval italskou píseň. Potom jsem zaslechla Daniela, jak hovoří italsky. No prosím! Tak já si dělala starosti nahoře a on se tu zatím smál s někým v kuchyni, jak jsem mohla spatřit.

         Krásná nerezová kuchyň s velkým bílým stolem uprostřed. Barové židličky byly součástí stolu, nějak z něho vystupovaly.  Kolem se oháněl obtloustlý starší muž v bílé uniformě, který se zrovna zasmál něčemu, co Daniele říkal. Když mě viděli, hovor utichl, ale úsměvy jim zůstali. Daniele oblečen v modrém triku a v džínech na mne kývl a já tedy vstoupila dál a přisedla jsem si na jednu z těch vystupujících židlí vedle něho. Všimla jsem si jeho zkoumavého pohledu na mé oblečení, který se nápadně zastavil na mém poprsí. Jen jsem pokrčila rameny a pozorovala, jak mi muž naservíroval talíř s míchanými vajíčky.

„To je náš kuchař, Antonio. A tohle je má…kamarádka Tamara,“ zadrhl se Daniele nervózně. Podívala jsem se na Antonia, byl mi sympatický, pořád se usmíval, bílé vlasy ladily s jeho bílým knírem, vrásčitý obličej měl určitě od smíchu. Podala jsem mu ruku přes stůl a zasmála se jeho vtipnému pohazování nějaké omáčky.

„Ciao bella donna!“ pozdravil mě italsky, pak mrkl na Daniela a já si říkala, že do toho mrknutí dal něco víc. Znovu mu něco povídal. Daniele na mě pohlédl a usmál se na kuchaře bez odpovědi. Připadala jsem si navíc, když o mě mluvili, jako bych tu nebyla.

„Možná by nebylo špatný občas přede mnou mluvit i česky, alespoň ty mi můžeš vysvětlit, o čem druhý mluví, když je jasné, že mluvíte o mě,“ řekla jsem Danielovi trochu uraženě. Pak jsem znovu pohlédla na kuchaře, ukázala jsem na vajíčka a řekla jsem „Grazie“.

Kuchař se na mne usmál. „Není zač. Umím dobře česky, slečno,“ řekl mi s lehkým italským přízvukem a překvapil mne. „Říkal jsem tady chlapovi, že si vybral velmi dobře.“

„Oh, no, aha. Daniele je jen kamarád. Nebo známý. Vlastně je spíš můj zaměstnavatel...“blekotala jsem rudá až po uši. Na Daniela jsem hodila naštvaný škleb. Sám se jen mírně usmíval a vůbec nic nevysvětloval. To bude všude rozhlašovat, že jsem jeho holka? V noci jsem nesměla odemknout dveře a teď se tu můžu procházet a snídat s kuchařem? Nabrala jsem na vidličku vajíčka a myslela na to, že se musím Daniela zeptat na vše. Je to tady celé divné. Říkal tedy, že ráno všichni odchází a mohu odejít normálně. Ale i tak, máme spoustu věcí k otázkám, a pokud tato rodina nebude naše, nebudeme její součástí, tak…hm tak vlastně nic. Asi budeme hledat nějak dál.

           Daniele dojedl, vstal a nahnul se ke mně. „V klidu dojez, já volal Vladimírovi, že se zdržíš, odvezu tě do práce. Teď si nahoru ještě odskočím,“ položil mi svoji ruku na rameno, lehce pohladil a pak se mírně sklonil. Připadalo mi to jako náznak na polibek, a tak jsem rychle sklonila hlavu a nabrala vajíčka do úst. On se zaraženě obrátil a odešel. Nevím, co čekal. Kuchař se na mě dlouze díval a krájel přitom cibuli.

„Neříznete se takhle?“ začala jsem konverzaci. Rozesmál se a vyprávěl mi se svým přízvukem, jak vařil od mládí v Itálii. Po nějaké době se odmlčel.

„Daniele je moc dobrý kluk. Tuto rodinu znám velmi dlouho, slečno.“ Podívala jsem se na něj překvapeně. Vypadal mile, možná ví o nich všechno. Jeho výraz byl bez úsměvu zvláštní. Tvářil se vážně. Možná je dokonce znal dlouho natolik, že by věděl o dvou odložených miminek. A co asi říká na to, že se tu jen tak míří na lidi a vyhrožuje se smrtí? Možná se tu něco pašuje. Možná i on mezi pánvemi schovává nějakou zbraň. Zamítla jsem představu milého šedivého dědečka se samopalem v ruce. Usilovně jsem přemýšlela, jak stočit hovor tímhle směrem.

„A od kdy u nich pracujete?“

„Zhruba od svých sedmnácti let. Začínal jsem vařit pod vedením, když ještě žil Danielovo dědeček. Byl jsem při tom, když velký pan Lorenzo potkal madam Elisu a měli děti. Nevadilo mi cestovat do Čech a zase do Itálie, jsem doma v podstatě v obou zemích.“ To bylo zajímavé. Mohl vědět úplně vše.

„A jak to, že mluvíte tak dobře česky? Prý jste Ital,“ ptala jsem se ho a vyškrabala poslední kousek vajíčka z talíře. Podala jsem mu prázdný talíř, on se usmál a potichu odpověděl: „Já beru jako svou vlast Itálii. Ale bohužel ona nebere mne. Narodil jsem se v Čechách. Většinu svého života jsem ale byl na Sicílii. Má matka mi říkávala, že si na Itala pouze hraju. Já si myslím, že máš žít tak, jak se cítíš,“ poučoval mne, když míchal nějakou omáčku v hrnci. Olízl ji, kývl si pro sebe a přidal něco sypkého. „A já se cítím jako Ital. Hm, je to „delicatezza“, pronesl potěšeně a vypl sporák.

„Aha. Takže jste viděl vyrůstat děti? Daniela, Manuela?“ dávala jsem otázky a pomlčela o Renatině informaci ohledně zmizelé dcery Francescy. Kuchař přede mne postavil espresso. „Ano, viděl.“  Hrnek byl rozkošný, ale už jsem pocítila vůni kávy. Ochutnala jsem a neustále čichala. Věděla jsem, že se mám soustředit spíše na hovor, ale káva mě nutila nemyslet. „Zdá se mi to, nebo opravdu cítím vinné tóny v kávě? Má skvěle vyváženou kyselost, ale ten vinný tón bych nečekala.“ Kuchař se zasmál.

„Hmm, ty máš jazýček teda. Ano, je to guatemalská káva a přímo tahle má vinné tóny. Oblast Guatemale je pro kávu nejlepší a odborníci ji zařazují mezi nejlepší druhy kávy vůbec. A teď pověz ty mě, proč jsi tady u nás?“ Výborná káva mi trochu zhořkla. Dopila jsem, položila hrníček.

„S bratrem tak cestujeme a tady jsme se usídlili. Na nějakou dobu. Náhodně jsem přišla k práci v kavárně u vás no a tady jsem teď...tak jako skoro omylem,“ odpověděla jsem ledabyle. On pozdvihl obočí a nakrčil čelo. „Jen tak? Vypadáš, jako kdyby tě táhly křovím. To je zvláštní. U nás v domě moc lidí z venku, kteří přijdou jen tak nechodí. Dokonce sem Daniele ani nevodí přátele či děvčata. A ty, do školy nechodíš? A máš bratra, říkáš?“ Přišlo mi, že má dost otázek, na to, že jsme cizí. Ale přišel Daniele a nemusela jsem na nic odpovídat, jen jsem se zdvořile usmála a poděkovala za snídani.

„Tobě nevadí, když každého necháš při tom, že jsme pár? Včera jsem nesměla ani otočit zámkem ve dveřích, dnes přijdu do pokoje a ty nikde. Už nevím, co si o tom mám myslet,“ začala jsem na něj hned při odchodu z vily. Takhle za světla brala až dech. Vysoká, bílá vila, patrová, všude balkonky s uměleckým kovovým plotem. Před vilou byla fontána, kolem bylo pár aut. Mezi nimi i Maserati. Zpomalila jsem, abych si prohlédla zahradu odsud. Zahlédla jsem jen část, zezadu bude určitě rozsáhlejší, tam jsme včera asi šli, od lesa. I tak jsem spatřila sochu a pár keřů v upraveném střihu.

„Pojď už do auta,“ volal na mě Daniele a já si ani nevšimla, že už do něj nastoupil. Přisedla jsem k němu do jeho škodovky a rozjeli jsme se.

„Tvá rodina asi vydělává hodně peněz,“ zmínila jsem do ticha. Pokrčil rameny a s pohledem na silnici odpověděl: „Nikdy jsem neměl hlad, to je pravda.“ Rozesmála jsem se.

„Tohle je asi o několik milionů víc, než jen – nemít hlad.“ Už dál ale nic neřekl. „Řekneš mi, proč jsem viděla včera ty muže mířit na jiného muže? Jde tu o drogy?“ Zastavil u kraje silnice, než jsme najeli k centru. Vypnul motor a otočil se ke mně. Tvářil se vážně.

„Nikde nesmíš ani promluvit o tom, co jsi včera viděla. Nikdy. Slib mi to.“ Zamrazilo mne v žaludku, jakým naléhavým způsobem mi to říkal. Položil mi ruku na moji a lehce stiskl.

„Slib mi to,“ opakoval a já přikývla. „Dobře. A vysvětlíš mi to? Řekneš mi vůbec něco? Co mám teda dělat, víš přece, že se s Renatou a bratrem budeme zajímat o tvoji matku, celou rodinu, tak jak máme zjistit informace, když by nám potom šlo o hlavy? Doslovně?“ Stále mi tu ruku držel.

„Pomůžu vám zjistit, jak to s vámi bylo. Rád bych viděl i ty dopisy.“

„Jak mám vědět, že nejsi můj bratr a že o ničem nevíš? Vím, že tu nesedí spoustu věcí, napadají mne drogy, pašování alkoholu, dokonce Renaty teorie o vaší rodině jako o „mafii“ nezní už tak absolutně…jak já můžu vědět, že mi nelžeš?“ Jen se na mě díval. Potom se nadechl a slíbil mi: „Nikdy ti nebudu lhát.“ Ale já si všimla, že má narážka na mafii ho vůbec nerozesmála. A to jsem ji zmínila už dříve. Budu mu muset věřit, pokud se chci dostat opravdu dál.

      Pustil mi ruku a zase se rozjel. „Antonio mi říkal, že k vám nikdo nechodí. Žádní přátelé. Žádné holky. Proč já ano? Mohl si mě odvézt hned včera. Mohli jsme jít rovnou do tvého auta.“

„Ano, mohl. Ale zkrátka jsem to neudělal.“

„Proč ne?“ dorážela jsem a dívala se při tom na něj. Všimla jsem si, že hodně prozrazuje výrazem tváře. Vůbec nic takhle neskrýval. Teď jsem mohla pozorovat, jak přemýšlí. Vypadal, že mu dělalo práci najít vhodná slova.

„No, nechtěl jsem. Vypadala si hrozně vyděšeně a představa, že bych tě jen odvezl, a jel domů pryč, byla nepřípustná. Chtěl jsem se o tebe postarat já.“ Zahřál mě tím u srdce. Doslovně. Ale pak mi došla zase ta teoretická vazba v rodině.

„To je od tebe moc milý,“ řekla jsem jen. „Ale co dál? Proč jsem dnes mohla chodit po domě, ani jsi mi neřekl, kam mám jít. Seznámila jsem se s Antoniem – mimochodem, on není Ital, víš to? A on neprozradí těm střelcům, že jsem tam byla?“ Vjížděli jsme do centra, už moc času nezbývalo.

„Antonio mlčí. Vždy,“ řekl stroze. To se mi tedy moc nehodilo. Já bych potřebovala, aby mluvil. Možná bude vědět víc, než sám Daniele. „Ráno všichni z domu odchází. Dům se nehlídá.“ Zaparkoval před kavárnou, kde bylo místo přímo pro majitele.

„Počkej ještě, než vystoupíme,“ chytl mě zase za ruku. Nechala jsem mu ji. Podíval se na naše spojení a mírně se usmál. „Všimla sis, že se už necukáš, když na tebe sáhnu?“ zeptal se potěšeně. Uvědomila jsem si, že měl pravdu. Stačila noc breku a šoku v jednom.

„Chtěl jsem ti říct, že chápu, když by ses chtěla ode mne držet dál. Má rodina…to co jsi viděla včera večer je, hm, no zkrátka občas se u nás podobné věci dějí. Nechodí k nám návštěvy, které nejsou rodinnými příslušníky. Nebudu na tebe tlačit, když se budeš chtít jenom dovědět, co potřebuješ a dál půjdeš sama. Ale pokud jde o mě, tak já bych s tebou byl rád. A ne, neberu tě jako sestru. To bude zkrátka blbost.“ Přemýšlela jsem, co říct. Lidé chodili kolem našeho auta, kavárna jela v plném proudu. Venku svět probíhal úplně normálně. Ale včerejšek byl pro mě hodně průlomový, co se týče mých pocitů. Myslím, že jsem byla donucena sletem událostí přijmout do svého světa někoho dalšího. Už jsem to cítila také. Věřila jsem Danielovi už v době, kdy jsem se zvedla z jehličí v noci a podala jsem mu ruku. Ale prolomilo se to, když jsem mu o sobě řekla, o svém tajemství. Takže jsem se rozhodla pro upřímnost.

„Nechci se od tebe držet dál. Ráda bych s tebou byla, ale nehodlám se zamilovat do bratra,“ řekla jsem mu sklíčeně. Povzbudivě mi ruku stiskl, nahnul se ke mně. V tu ránu jsem se odklonila. „Žádné líbání! To ne. Dokud nezjistíme pravdu, tyhle projevy nebudou, ano? Prosím. Co bychom dělali, kdybys bratrem byl?“

„Nic, bolelo by to stejně,“ odpověděl. „Pomůžu ti. Nebo vám. Promluvím si s mámou. Otce zatím vynecháme, tam by to mohlo být horší.“ Dívala jsem se na naše ruce.

„A nemůžeš mi zatím prozradit alespoň něco? Jste mafiánská rodina?“ Dívala jsem se při tom na něj zblízka. Povytáhl obočí a prohodil: „Myslím, že moc koukáš na filmy.“

„To není fér odpověď. Mafie opravdu byla a někde stále je. A k vaší rodině by to celkem pasovalo. Ať už Renata říká, co chce, na každém šprochu je pravdy trochu. A mě mrzí, že mi nemůžeš říct vůbec nic. Jdu do práce, tak ahoj.“ A s tím jsem vystoupila z auta. Jak jsem probíhala kavárnou, všimla jsem si posledního stolku, kde seděl bratr a Renata. Skvělé, pomyslela jsem si. Teď bude další kolo vysvětlování ještě s nimi. Renata vykulila oči hrůzou nad mým ohozem a bratr se tvářil vážně. Paráda.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

iLegn
iLegn

Mám ráda upřímnost za všech okolností

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.