Další den ráno jsme s Renatou zajeli do centra, abychom navštívili kavárnu, kterou vlastnila Elisa Peruzzi. Kamarádka se vymódila do červených šatů, sladila kabelku i lodičky. Já vzala šaty na vrchu tašky, oči jsem tedy zvýraznila řasenkou, když jsem v tom městě a v žabkách jsem vyšla čekat na zahrádku. 

         Po kratší procházce městem a projížďkou tramvají jsme vcházeli do kavárny. Byla laděna do světle hnědé barvy, všude malé pohovky s huňatými polštářky. Hnědé svíčky rozsvícené na každém stolku, bylo to útulné. Kavárna byla celkem velká a všimla jsem si, že vzadu bylo dokonce malé pódium. Na letáčku jsem se dočetla, že tu mívají večery s poezií a jiné akce. To vůbec neznělo špatně. Již ve dveřích byla cítit káva. Milovala jsem tu vůni. Renata se vrhla k pultíku, kde vystavovali zákusky a já si naopak všimla lístku, že hledají posilu do jejich milého týmu. Zasedla jsem ke stolku v rohu. Zaposlouchala jsem se do hudby, která ve mne vyvolávala pocit, že sedím v křesílku někde na Sardinii. Měli tu rozvěšené obrazy, v podstatě abstrakce. Moc se mi líbily, vyvolávaly ve mně známé pocity, i když smutné.  Možná by to nebyl špatný nápad. Pracovat tady, chvíli, než se rozkoukáme. Ono jít hned za cizími lidmi a dožadovat se vysvětlení je moc komplikované. Mohli bychom na ně jít pomalu. Předhodila jsem tento nápad kamarádce, která si dávala jeden malý kulatý větrník do pusy a mě rovnou přinesla espresso. Věděla, že jiný způsob přípravy moc nemusím. Rovnou jsem ochutnala. Bylo výborné. Hořká čokoláda s citrusovým podtónem. A v šálku se rozvinulo příjemné aroma jasmínových květů. No, lepší jsem v životě nepila.

„Hmm, zbožňuju tady tyhle ňamky -  Profiterolky. Na, vezmi si. Jsou s karamelovou šlehačkou,“ nabízela mi. „Co děláš, chceš to vypít nosem nebo co?“

Usmála jsem se nad tou představou. „Ne, ale skvěle to kafe voní i chutná, lepší jsem snad nikdy nepila. A ty to tady znáš?“zajímalo mne. Na druhou stranu, proč by to tu neznala, pokud měli skvělé zákusky, že.

„No jasně, když jsem u tety, často jsme sem s Luckou chodily, když se stavila doma o víkendech. No a jinak je to skvělej nápad, chvíli tu pracovat. Kafe tu máš, sladkýho habaděj a slevy pro kámoše, takže pro mě. Stejně jste chtěli cestovat pomalu, no ne? Můžete tu chvíli zůstat, pěkně všichni pohromadě… Já se u tety taky zdržím. Hele a možná byste mohli zůstat u tety přímo! No hned se jí zeptáme, až se vrátíme, jo?“  Skoro nadskakovala radostí nad svým nápadem. Upravila si svoje červené ramínko od šatů a podala mi makový koláček. Vzala jsem si tedy a ochutnala. Hmm, výborný.

„Děje se něco mezi tebou a mým bratrem?“ zeptala jsem se přímo a znovu jsem se zakousla do koláčku. Renata začala hodně kašlat, asi usrkla kávu nosem. Vydávala hlasité zvuky, začala rudnout a já jí bouchala do zad, nevěděla jsem, zda jí zaskočil ten větrník nebo ne. Přiskočil za ní kluk, objal rukama její tělo, zdvihl ji ze židle, prudce zmáčkl, až z ní vylítl kousek větrníku. Renata se vydýchávala.

„Mě to jídlo jednou zabije,“ pak se otočila celá rudá jako její šaty a poděkovala klukovi. Až teď jsem si ho všimla pořádně. Byl to Daniel Peruzzi. Nebyl ani tak malý, jako na fotce. Tmavé krátké vlasy, lehce snědý, výrazné oči a ostře řezané lícní kosti a krásný úsměv. Dokonce nevypadal ani tak obyčejně. Byl celý v tmavém oblečení.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí a vytrhl mne z jiných myšlenek, než jaké bych měla mít. Renata kývala a významně na mne pohlédla. Co jako? Měla jsem se ujmout slova? Nebo se představit nebo…

„Dávej na kamarádku větší pozor, zákusků máme dost,“ oslnivě se na mne usmál a odcházel. Pracoval tu nebo co?

„Moment! Chci tu pracovat!“ vykřikla jsem na něj. Takhle to asi Renča nemyslela. Ale on se otočil a zdvihl jeden koutek rtu do drzého úsměvu. To bylo celkem…přitažlivé.

„Tomu říkám mít zájem o práci. Můžeš se mnou dozadu?“ zeptal se mě. Dozadu?

„Ne.“ Rozhodně ne.  Avšak asi myslel na jiné věci, než já, protože se mírně zamračil a tvářil se nechápavě.

„Chtěl jsem se tebou probrat pracovní věci. Já tu obvykle nejsem od toho, abych zachraňoval dívky od jídla, nýbrž kvůli chodu provozu. Trochu to tu vlastním. Takže pokud máš pracovat u nás, budeš muset se mnou jít do kanceláře a probrat jisté věci. Pracovní věci,“ dodal, protože jsem se asi stále tvářila blbě. Měla bych si nafackovat. Musím zapracovat na své osobě, fakt že jo.

„No jasně, ona souhlasí a hned za vámi přijde, jenom mi tady ještě s něčím pomůže,“ usmívala se na něj Renata. Kluk nám znovu ukázal svůj zářivě bílý úsměv, kývl a naznačil směr, kam se mám za ním potom vydat. Také jsem kývla a celá rudá přidala svůj velký úsměv. Zdvihl na mě palec nahoru a odešel.

„Prosím tě zavři tu hubu, máš všude na zubech mák,“ doporučila mi kamarádka mile a začala navrhovat, co mu mám říkat a co ne. I když jsme měla na sobě vzdušné modré šaty s výstřihem, bylo mi najednou horko.

„Takže normálně řekni, jak se jmenuješ, bez tajností. Já myslím, že i kdyby byl fakt tvůj brácha, tak to vědět nebude. No řekni, kterej rodič řekne svým dětem, že kromě nich měl ještě dvě mimina a dal je pryč? Pche, pochybuju. Být tebou, řeknu to přímo. Teda ne, že hledáš jeho matku, která bude asi i tvojí matkou a že s ním chceš bydlet –“

„A dost. Oceňuju tvoje rady, ale snad si poradím,“ odpověděla jsem jí a snažila si vypláchnout pusu zbylou vodou na stole. Stejně budu muset na toalety, odstranit si zbytek máku.

„No … vím, jak reaguješ na chlapi,“ řekla mi opatrně Renata. Zasekla jsem se v odchodu a pohlédla na ni.

„Jak to myslíš?“  Trochu se zavrtěla na židli, ale pak mávla rukou, jako kdyby se rozhodovala, co mi říct a jak to říct.

„Viděla jsem to. Vždyť jsme všichni tři spolu vyrůstali. Myslím, že když nám začalo být v dětství jasný, v čem se od kluků lišíme, začala ses kluků i chlapů hodně stranit. Vadil ti jakýkoliv dotyk, rozhovor, blízkost. Myslela jsem si, že to bylo kvůli otci, jak vás mlátil. Pak nám bylo těch patnáct, já randila. Ty ne. Ale to není to divný. Divný je to, jak na muže reaguješ. Co děláš, jak se cukáš, jako kdyby ti byli úplně všichni odporní. Pořád.“ Odmlčela se. Já nemluvila.

„Pochopila bych to. Vše bych pochopila,“ řekla mi. Přišlo mi to, jako kdyby něco tušila.  A já dostala pocit, že bych jí to měla říct. Všechno o otci. Pak mě napadlo proč? Vždyť už je po všem, jsem v pořádku a nic nebude, jak bylo. Usmála jsem se na ní a odpověděla jsem jen: „ Vše je v pořádku.“ Než jsem se otočila, ukázala mi svůj pochybovačný pohled. Na toaletě mi došlo, že jsme úplně zamluvily mou otázku na ní a Tobiáše. Namokřila jsem si ruce a lehce uhladila své nepoddajné černé vlasy na jedno rameno, jako to dělá Renata.

         Po další chvilce jsem konečně stála vzadu v kavárně přede dveřmi kanceláře. Trochu jsem přejela rukou šaty, zkontrolovala výstřih, zda nic neleze ven a zaklepala. Po vyzvání jsem vstoupila dovnitř.

     Kancelář byla světlá a prostorná. Velkým oknem sem svítilo už polední slunce. Po stranách byly podobné obrazy, jako vpředu v kavárně a jeden mne natolik upoutal, že jsem zapomněla na Daniela.

„Ten je matčin nejoblíbenější,“ ozvalo se z druhé strany kanceláře. Otočila jsem se a usmála se na něho. Doufala jsem, že tentokrát s hezkým úsměvem. Daniel vstal od stolu z velkého hnědého křesla a postavil se vedle mně.

„Jmenuji se Daniele Peruzzi,“ podával mi ruku a přidal zase úsměv, představila jsem se také, dotkla se jeho ruky při pozdravu a chvíli jsme jen v tichosti pozorovali obraz.

„Je krásné, jak se barvy prolínají. A nakonec to přejde vše do šeda. Líbí se mi ta ponurost a zoufalství, co z toho vyplyne,“ popisovala jsem své pocity, kdo ví proč. „Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi,“ řekla jsem bezmyšlenkově a pohlédla jsem na něj.

Byl o kus vyšší, takhle blízko. Začalo mi být zvláštně nepříjemné, když mne pozoroval tak pronikavě. Jako kdyby se snažil uhodnout další mé pocity. Krůček jsem poodešla. On nad mým konáním povytáhl obočí a pak stočil pohled opět k obrazu.

„To jste citovala Shakespeara, že? Je zajímavý, že přesně tohle řekla autorka tohoto obrazu. No, já z toho nic moc necítím. Malovala je…někdo hodně blízký naší rodině. Má matka ho má za nejoblíbenější, já nikdy nepochopil proč,“ přemýšlel nahlas, přičemž se otočil a ukázal napravo, kde byly jiné. Mnohem barvitější. Znovu se na mne díval a nejspíš čekal další názor. Trochu mne to potěšilo a tak jsme se začali bavit o umění, barvách a všem možným. Už ke mně nepřistupoval tak blízko a já se cítila moc dobře.

„Tato kancelář je spíše malá galerie, že?“ nadhodila jsem a on přikyvoval. Zamířil zpět ke stolu a velkému křeslu. Podivila jsem se nad tím, že nemají kancelářskou židli, ale ono to tu celkově nevypadá jako kancelář v kavárně.

„Má matka vlastní galerii v centru a pár galerií doma, v Itálii. Miluje toto umění. Ale jednohubky tu nemáme,“ usmíval se Daniel a já si říkala, jak moc jeho snědá pleť kontrastuje s jeho zuby. A ty ďolíčky ve tváři, které se mu dělají, mu moc sluší. Pak se mu zkrabatilo čelo a nasadil tázavý výraz. Jo, on se na něco snad ptal?

„ …pět dní v týdnu. Co tomu říkáte?“

„No….co, asi ano?“ začala jsem opatrně a sedla si do křesla naproti němu, když na něj poukázal.

„Víkendy byste se střídala s Vladimírem. Máte zkušenosti s podobnou prací?“

„No jasně, já obsluhovala u nás v bistru, nemusím mít hluboký výstřih, že ne?“ lekla jsem se a trochu zapomněla nejdříve myslet a poté mluvit. Daniele se zasmál, byl to takový hluboký zvuk, líbilo se mi, že se směje kvůli mně. Nebyla jsem zvyklá na jiné mužské projevy v mé blízkosti, než oplzlé.

       Chvíli jsme si ještě povídali o práci tady.  Byla jsem už celkem uvolněná. Říkala jsem si, pokud by byl mým bratrem on, co asi máme fyzicky společného? Jen tmavé vlasy možná. Pak jsme vstali a Daniele mi šel ukázat bar a představit Vladimírovi – mému kolegovi. Cestou z kanceláře jsem vesele zamávala Renče a zašla za bar, kde se zrovna připravovalo cappuccino u velkého pákového kávovaru. Dotyčný Vladimír se otočil a Daniele nás představoval. Muž byl starší, než my, připomínal mi mého mladšího otce. Byl vyšší, světlovlasý. Mile se usmíval a vypadal, že na uvítanou snese menší polibek. V tu ránu jsem mu zespodu vystřelila ruku k podání, abych zamezila bližšímu kontaktu, avšak trefně jsem zamířila na mužovo citlivé místo. Ten vyhekl a s bolestným úšklebkem se mírně předklonil.

„Ježíš! Pardon, moc se omlouvám, já nechtěla se trefit…no tam…bolí vás to?“ ptala jsem se hloupě.

„No, myslím, že se blíže můžete poznat, až se tady Vláďa vzpamatuje,“ navrhl Daniele a začal přitom dodělávat pěnu na kávě. Optal se, kam ji má zanést a ihned odešel k danému stolu. Vladimír se už vztyčil a poupravil si kalhoty. Pak na mne pohlédl a já se znovu stydlivě omlouvala.

„To je dobrý, můj chlap to vydrží a já taky. Takže chápu, podávat jen ruce – jsem Vláďa, čau,“ usmíval se můj kolega a mile mi nabízel ruku.

„Tamara,“ odpověděla jsem a také se na něho usmála.

„Tak co, dobrý? Hele, trochu to tady ukaž tady slečně Tamaře, od zítra tu začne pracovat. Já už půjdu,“ loučil se s námi Daniele. Trochu mě to zklamalo, dobře se mi s ním povídalo. On na mne mrkl, přistoupil ke mně pomalu, jako k lekavé srnce a z dálky už mi ukazoval podávání ruky. Musela jsem se usmát, asi působím opravdu jako plachá srnka. Oplatila jsem mu stisk, neměl moc velkou dlaň, ale stiskl mne pevně. Otočil se a byl pryč. Začala jsem poslouchat Vláďu, který mi ukazoval přípravu latte macchiatta.

      Po ukázce baru, kdy jsem věděla, kam se dávají páky na kávovar, lžičky, ubrousky a kde potom najdu hadr na vytření podlahy, jsme s Renatou opustily kavárnu a jely domů. Tedy k její tetě. Ta pro nás již měla připravený oběd, vychlazenou zázvorovou limonádu a upečený tvarohový koláč.

„No tak to je parádní Tamarko, okoukneš tady město a s Tobíkem můžete být u nás, jak dlouho chcete,“ nabízela nám nadšeně teta při obědě. Seděly jsme u nich opět v altánku, jelikož venku bylo příjemné teplo. Altán byl obrostlý břečťanem, takže na nás vůbec nesvítilo. Nabrala jsem si trochu brambor k rybě, kterou jsme právě s kamarádkou obědvaly. Ťapina pobíhala kolem nás, losos jí náramně voněl. Trochu jsem uzmula ze svého talíře a hodila rybu psíkovi pod stůl.

„No ona ale bude okukovat potencionálního bráchu, viď?“ ujasnila situaci Renča, když si dávala okurkový salát do své misky. Vrhla jsem na ní pohoršený pohled, aby zmlkla a vysvětlila jsem tetě, že to tak úplně není. Nechtěla jsem, aby věděla vše o tom, proč tu jsme. My sami jsme nevěděli skoro nic a já nechtěla další lidi, kteří budou sledovat naše kroky a činy. A v podstatě jediné, co jsme věděli, bylo, že Danielovo matka posílala peníze našemu otci. Dle dopisů. Až nám to sama paní Peruzzi potvrdí, bude to jistá věc.

          Po obědě přišel bratr. Měl na sobě pouze kraťasy a všimla jsem si, že Renatě to tedy neušlo. Jemně si posunula sluneční brýle po nose tam a zpět. Nenápadně. Ležela na dece a chytala bronz ve svých růžových bikinách. Seděla jsem na zahradě u malé fontánky. Bratr si přisedl ke mně na lavičku a začal házet balonek Ťapině. Občas mrkl po Renatě i on. Rozebírali jsme, co a jak uděláme. On si chtěl tedy najít také dočasnou brigádu někde v kuchyni. Renata mu navrhovala, že nemusí, když budu pracovat já, je prý zbytečný, aby pracoval i on. Trochu se hašteřili, Renata přišla k nám blíž, aby jí bratr mohl bratr lépe odezírat a já je začala pozorovat v jiném světle. Možná opravdu nebyli pouze přátelé. Jak se na ni díval, sice bylo trochu s úšklebkem, ale v jeho očích bylo i něco víc. Když chvíli přestali mluvit, začala jsem znakovat.

„Co je mezi tebou a Renatou, jste pořád jenom přátelé?“ On se jen ušklíbl a kývl. Pak odešel.

„No co je, se zase urazil nebo co? Já jsem si říkala, že bychom mohli jít třeba do kina ne? Proč musíte makat oba? Co tu mam jako dělat potom já?“ nadhazovala kamarádka.

„Můžeš nám pomoct zjistit vše možný o naší potencionální rodině,“ poradila jsem jí a šla do domu. Zatoužila jsem po společnosti Shakespeara za klidného zpěvu mé oblíbené zpěvačky.

                                                       ****

 

        Další den ráno jsem nastupovala. Byl pátek, což většinou znamenalo více lidí. Zde zavírali až pozdě večer, tudíž zákazníci využívají i koktejly, večer je tu dost akcí. Obzvlášť pátky, občas je zde i živá hudba. To jsem zjistila až tedy nyní. Představa přeplněné kavárny, která se v průběhu večera mění v bar, ožralí lidé, moc dotyků…se mi absolutně nelíbila, ale řekl a jsem si, že se tím nebudu zaobírat teď.

       Vladimír na mne již čekal, dal mi oblečení – spíše uniformu a vrhla jsem se do práce. Po poledni jsem už věděla, kde co je. Práce s kávou se mi moc líbila. Neustále jsem čichala k čerstvě namleté kávě. Vláďa mě upozornil, že to nevypadá hezky z pohledu hygieny, takže svůj zvyk jsem se snažila odbourat.

       Kolem třetí odpoledne jsem lehce pocítila únavu, ale nebylo to tak hrozné. Byla jsem zvyklá trávit v práci celý den. Při pauze jsem dostala kávu a kousek italského sladkého pečiva, Vláďa říkal, že je to panettone. Seděla jsem venku u zadního vchodu do dvora, do vnitrobloku. Na uších jsem měla nostalgické tóny smutné zpěvačky Weronicy. Byla tam tráva, lípa a pod ní lavička. Tam jsem si vychutnávala kávu. Tato vůně mi připomínala hořkou čokoládu, kešu oříšky a lehký tón žlutého melounu. Zvláštní kombinace, ale moc mi chutnala.  Prý pro kavárnu peče kuchař rodiny Peruzziů, v jejich domě, ale sem se to denně dováží. Je to prý také Ital. Myslím, že se to tady jimi jenom hemží. Zakousla jsem se do vláčné buchty, vypadalo to jako naše bábovka s rozinkami. Dobré, ale ta káva je nejlepší. Nikdy jsem nepochopila, proč je nejlepší káva v Itálii, nebo alespoň se očekává, že je nejlepší tam, když se tam nikdy ani nepěstovala a ani nebude. V Brazílii dejme domu, v Americe, v Austrálii ok. Ale v Itálii není prý ani možné ji pěstovat, nejsou tam pro to vhodné podmínky.

          Přede mnou se vynořil Daniel. „Tak jak vám chutná panettone našeho Antonia?“ slyšela jsem se ho ptát, když jsem si sundala sluchátka. Přišel ke mně blíž a já mohla pozorovat, jak mu opět sluší černá. Měl černé džíny i černé triko. Pomalým krokem přišel k lavičce, posunkem se zeptal, zda si může přisednout a až po mém kývnutí si sedl.

„Je to dobré,“ odpověděla jsem.  Zdvihl obočí a čekal. Tak jsem dodala: „Ale té kávě se nic nevyrovná. Jsem spíš kávový typ,“ pousmála jsem se a ukázala na prázdný hrnek. Chápavě kývl.

„Rozumím. Jsem na tom podobně. Jen to neříkejte Antoniovi, jeho zákusky nejsou jen dobré. Je to jeho umění. Tedy on si to alespoň myslí. Po rodině kolovala informace, že pravým Italem nikdy nebyl, ale vaří i tak skvěle.“ Chápavě jsem kývla. Hodila jsem do sebe poslední kousek a zvedla jsem se.

„Musím zpět do práce,“ vysvětlila jsem. On mne zachytil rukou. Trochu jsem se lekla a ruku mu ihned vytrhla. Když jsem mu pohlédla do tváře, viděla jsem, že to nemyslel zle a já opět přehnaně reagovala.

„Já jen… jen jsem vás chtěl pozvat na kávu, říkal jsem si, že dnes je váš první den u nás.  Tak mne napadlo, že to pro dnešek stačí a že můžete mít volno…ale samozřejmě je to na vás,“ vysvětloval trochu stydlivě. Jsem fakt hloupá.

     Usmála jsem se na něj a zdvořile jeho nabídku odmítla. Vrátila jsem se zpět a nechala ho sedět pod lípou.