Za několik dalších dní jsme začali být nervózní. Žádný kontakt od madam Elisy nepřišel, nikdo nám nevolal. S Danielem jsme pročetli dopisy a on uznal, že je to zvláštní, avšak rukopis byl prý někoho jiného. Jeho matka prý na pár dnů odjela pryč, ale měla se brzy vrátit. Daniele nám slíbil, že jakmile tak učiní, hned nám zavolá a zkrátka je půjdeme s bratrem navštívit domů. Potřebovali jsme už vědět, na čem jsme. Byla jsem navštívit Francescu. Už dvakrát. Ani jednou mne s ní nenechal Daniele o samotě. Prý kdyby na mě chtěla nějakým způsobem zaútočit. Stávalo se to. Já se ale nebála, cítila jsem z ní něco, co máme společného. Když jsem tam byla podruhé, podívala se na mne, ale to byl jediný úspěch. Mluvila jsem na ní, říkala jí, jak se mi líbí obrazy. Ale nic se nedělo. Byl to můj nápad, abych jí navštívila a Daniele vypadal, že ho to potěšilo.

            Byla půlka týdne pryč, když mi volal Daniele do práce, že je jeho matka doma. Domluvili jsme se na večer, že k nim zajedeme. Ptala jsem se ho, zda bude nějaký problém a on po odmlce řekl, že zařídí, aby žádný problém nebyl. Tak jsem kývla a vzala to jako fakt.

            Když jsme naším autem přijížděli k jejich sídlu, byla tma už tma. Zastavili jsme před bránou. Byla tam kamera a spousta světla. Vrata se otevřela, tak na nás čekali. Žaludek jsem měla stažený nervozitou. Bratr zaparkoval u osvícené fontány. Nestihli jsme se přiblížit ke dveřím a zaklepat, protože se sami rozlétly a v nich stál Daniele. Vypadal také nervózně. Zběžně pohlédl na mé vínové šaty na ramínkách, které opět vybírala Renata, uznale pozdvihl obočí a pak stočil pohled k bratrovi a kývl mu na pozdrav. Bratr se oblékl normálně, upnuté světlé triko a kraťasy. Daniele za námi zavřel dveře a chytl mě za ruku. Už mi to přišlo naprosto normální, takže jsem chvilku nechápala, proč se Tobiáš zamračil, když naše dotyky viděl. Jen jsem pokrčila rameny a nechala to být. Pokud se ukáže, že jsme sourozenci…uvidíme.

„Pojďte rovnou nahoru. Máma už na vás čeká,“ vysvětlil Daniele a společně jsme stoupali po schodišti. Opět jsem mrkla na brnění, už jsem to brala jako svůj zvyk. Všimla jsem si, že Tobiáš nestíhá valit oči nad tou historií, která dýchala z každého kouta. Z kapsy jeho tříčtvrťáků mu trčely dopisy. Hm, měl dobrý nápad, vzít je sebou.

         Došli jsme dlouhou chodbou na konec, minuli jsme Danielovu ložnici a zastavili se před velkými dvoukřídlými dveřmi. „Dnes tu nikdo jiný není, než my s mámou a kuchařem. Je to ideální den na návštěvu. Myslím, že otec o ničem neví. Tak jdem, jo?“ připravoval mě na zaklepání Daniele. Dívala jsem se na něho a opravdu jsem si přála, aby to bylo celé omyl a on nebyl mým bratrem. Asi mi to vyčetl z tváře, protože ještě než zaklepal, přitáhl si mě a rychle mne políbil na rty. To byla taková rychlost, že jsem se ani nenadechla, nezabránila tomu, zkrátka nic. „Hotovo, muselo to přijít,“ řekl a ignoroval vzteklé bručení mého bratra vedle mne. A já cítila jsem jenom příjemné mrazení. Už na nic nečekal, zaklepal a otevřel velké dveře.

        Vstoupili jsme do velkého, krásně osvíceného pokoje. V rohu stála velká knihovna, po zdi bylo rozvěšeno několik obrazů od Francescy a bylo tu několik křesel s malou pohovkou. Ložnice byla asi v další místnosti. Naproti nám před velkým oknem stála paní Peruzzi. Dnes ale nebyla nijak upravená. A i když bylo šero, zdálo se mi, že měla kruhy pod očima. Volné splývavé kalhoty a světlá halenka kontrastovala s její pletí. Vlasy měla stažené a tvářila se vážně. V tmavém rohu jsem slyšela někoho zakašlat, až jsem trochu nadskočila. Má ulekanost se pravidelně vracela. Cítila jsem, jak Daniel zpevnil svůj stisk mé ruky. Tobiáš udělal krok přede mne. Mí dva rytíři. Už ne jen jeden.

„Buona sera,“ poznala jsem Antonia, který se zvedl z křesla a přišel k nám blíže. Zastavil se před bratrem, který se z místa nepohnul.

„Dobrý večer, jsem Antonio, kuchař. Ty jsi Tobiáš, že?“ podal ruku bratrovi. Chvíli jsem myslela, že mu stisk neopětuje, ale nakonec ruku podal. „Ano, Tobiáš. Dobrý večer,“ odpověděl a díval se přitom i na madam Elisu. Ta kývla také.

„Dobrý večer,“ podívala se na mne a na bratra takovým pohledem…jiným, než když nevěděla, kdo jsem. Pak pohlédla na svého syna. „Danieli, myslím, že bys mohl jít dolů, do pracovny,“ doporučila mu jeho matka. Avšak její syn mi ruku neuvolnil. Naopak, asi aby ještě ukázal, že bude po jeho, dal mi svoji rukou kolem pasu. To bylo poprvé, kdy to udělal, a já neuhnula. „Ne, já zůstanu přesně tady. Víš, o čem tu chtějí mluvit. Mě si odmítla říct, co se děje. Tak doufám, že to řekneš jim, ale já pryč nepůjdu. Možná se mě to týká také,“ řekl rozhodným hlasem Daniele. Takový tón jsem u něj ještě neslyšela. Nebo vlastně ano, a to bylo v lese, když mě nepoznal a ptal se mne, co tam dělám. Všimla jsem si, že Tobiáš těkal pohledem z jednoho na druhého, možná to bylo moc rychlé. Ale nezopakovala jsem mu nic, nepřišlo mi to důležité.

„Dobře tedy. Posaďte se,“ ukázala nám na malou pohovku a my tak učinili. „Antonio, můžete očividně začít,“ obrátila se k překvapení všech na kuchaře. Ten si znovu sedl do křesla, rozsvítil si lampu na malém stolku hned vedle sebe a nadechl se. Antonio byl celý v černém, jen bílé vlasy a knír mu svítily. To bude asi velký proslov, pomyslela jsem si a složila jsem si ruce do klína. Daniel seděl vedle mě z jedné strany a z druhé strany bratr.

„Než jsem se odstěhoval do Itálie, žil jsem v Čechách. Narodil jsem se v jedné malé vesnici. Zamiloval jsem se do Marie. Byla to má první a velká láska,“ odmlčel se a já si říkala, kam to asi povede. Všimla jsem si, že měl pěkné kožené boty do tvaru špičky. Asi si potrpěl na kvalitu. U oblečení mi to tak nepřišlo.

„Vždycky jsem snil, že z té díry, kde jsem žil, odejdu. Má rodina byla celkem chudá, ale má maminka měla svoji sestru v Itálii. Dostal jsem nabídku, že bych u nich mohl žít. Já to přijal. Z mé lásky nezbylo celkem nic, opravdu jsem se sebral a kromě pár dopisů od Marie jsem nedostal, sám jsem přestal psát. I když jsem jí miloval, cesta pryč mne táhla víc. Učil jsem se vařit všude možně, než jsem se dostal tady k rodině Peruzzi. Po několika letech mi přišel dopis od Marie. Bylo to zhruba po šestnácti letech. Psala, že mám dceru, která porodila dvojčata, chlapce a potom dívku,“ znovu se odmlčel a díval se na nás. V šestnácti rodit…to muselo být tvrdé. Chvíli jsem na něj jen nechápavě zírala. Ucítila jsem, jak Tobiáš ztuhl. Seděl přímo u mě.

„Pane, promiňte, jsem hluchý. Vy máte knír a já odezírám lidem ze rtů, u vás se mi velmi špatně odezírá. Naznačujete nám snad, že jste naším dědečkem?“ ptal se Tobiáš a mě to teprve došlo. Kuchař na Tobiáše kýval. Dědeček? Pohlédla jsem na Daniela. Ten nerozhodně pobídl Antonia, aby pokračoval.

„Zároveň mi napsala, že má dcera při porodu zemřela.“ Ticho. Cože? Honíme se za přízrakem…Něco ve mně spadlo. Byl to kámen, úleva na jednu stranu, že Daniele není bratr. Ale na druhou stranu svoji maminku už neuvidím. Zemřel ve mně i ten kousek naděje, který jsem od čtení dopisů v sobě nosila. Ucítila jsem, jak mi z oka stekla slza. Daniele vedle mě mi rozevřel ruku a propletl si se mnou prsty. Vděčně jsem na něj pohlédla a pevně ho stiskla. Tobiášovi jsem zase ruku dala já. Strnule seděl, nehýbal se a neprozrazroval nic ve své tváři. Já věděla, že to vnímal podobně jako já.

„Co bylo dál, prosím? Ty dopisy, od rodiny tady a tak dál? A kde je naše babička tedy?“ ptala jsem se Antonia. Ten pokývl na paní Elisu, která zadržovala slzy také. Možná byla vůči nám tak citlivá…

„Ty dopisy nepsala tady madam Elisa. Ale vaše babička, Marie. Má Marie.“ To znamenalo, že nás naše babička dobrovolně dala tomu tyranovi, který si hrál na našeho otce?? To bylo čím dál horší. Marie byla „paní M“ jak se dotyčná podepisovala.

„Ale my máme přímo na dopisech podloženou tuto adresu, s příjmením Peruzzi. Máme je tady,“ argumentovala jsem a kuchař kývl.

„Ano, vím. Marie mi vás chtěla dát. Já už bydlel tady, u této rodiny. Nebyl jsem připravený stát se dědečkem, měl jsem vlastní vztah. Ona psala, že její manžel je invalidní a že by vám nezvládla dát plnou péči, jakou zasloužíte,“ dořekl a pohlédl na madam. Ta přikývla a začala mluvit. „Antonio za mnou byl a vše mi řekl. Nevzal si vás, ale myslel, že bych mohla já. Měla jsem šestiletého Manuela, ročního Daniela a…řekněme naše rodina je hodně zaměřená na rodinu. Z různých důvodů jsem věřila, že by adoptovaná miminka u nás nebyla v bezpečí. Ale chtěla jsem pomoci alespoň jinak. Pomohli jsme Marii finančně, aby mohla najít někoho vhodnějšího, nějaký milý pár, co by si děti přál a také o ně postaral. Nabídla tomu páru naše peníze, až poté jsem se dozvěděla, že žena toho muže zemřela,“ odmlčela se Elisa a pozorovala naše reakce.

„A co ty dopisy? Proč chodily odsud? A kde je nějaký biologický otec?“ ptala jsem se. Elisa chápavě kývala a mluvila dál. Daniele mě konejšivě hladil svým palcem, na našich propletených rukách.

„Biologický otec o vás nevěděl, prý to byla známost na jednu noc. Byl to nějaký cizinec, který projížděl. Zjistili jsme, že byl nebezpečný, Marie nechtěla, aby vás vystopoval, kdyby dopisy chodily k ní domů. Takže jsme byli všichni domluvení, že vše půjde přes nás. Protože kdyby kontaktoval nás, tak my…bychom si s ním poradili,“ řekla ledovým klidem a já si představila černou hlaveň zbraně u jeho hlavy. Mírně jsem se ošila. Daniel na mne pohlédl a asi pochopil. Přisunul se ke mně blíž, ale nepůsobilo to nijak rušivě. Bratr to nevnímal. Seděl pořád jako skála.

„Takže když bylo třeba dopisů, pan Kostival psal sem. Já dopis přendala do jiné obálky a poslala na adresu, kde jste se narodili. Vaší babičce. Když se dozvěděla tu smutnou zprávu, že se Tobiáš zranil, byla nešťastná a já našla paní Chudlerovou a poskytla další finance na výuku pro Tobiáše. Pan Kostival psal potom dost často o vašich koníčcích a tak, ale paní Marie tvrdila, že není třeba dál psát. Potom se pan Kostival odmlčel. Mrzí mne vaše ztráta otce. Před pár dny jsme zjistili, když jsme se o vás dozvěděli tedy, že zemřel při požáru,“ řekla nám soustrastně. Bylo mi špatně. Opravdu se mi zvedl žaludek a já vyskočila, abych hledala toaletu. „Tamy? Tamy, co je ti!“ volal na mě Daniele. Běžela jsem do vedlejších otevřených dveří a doufala, že je tam někde toaleta. A byla. Vyzvrátila jsem obsah žaludku. Daniele ke mně doběhl a sedl si vedle mě. Začala jsem brečet. „Chápu to dobře, že nás babička dala tomu hajzlovi, který mě znásilnil ještě před dvěma měsíci? Že jsem celou dobu měla milého dědečka, co raději hnětl těsto na těstoviny, než aby se o nás zajímal? Že s námi zacházeli jako s věcmi? Je normální, že někomu vrazíš prachy, mlíko a novorozence a ještě tě kryje jiná rodina, která to financuje?!“ rozčilovala jsem se ubrečeně a nevšimla si, že přišel i bratr.

„Jak to myslíš, že tě znásilnil před dvěma měsíci!?“ vyjekl bratr nevěřícně a klekl si ke mně. Strnula jsem. Tohle se neměl nikdy už dozvědět. Bude to brát hodně, hodně moc špatně.

„Já…já jsem se přeřekla…,“ zkusila jsem lhát, ale mezi námi dvěma to nemělo smysl.

„Řekni mi pravdu! Nemyslela si to snad tak, že tě…no že tě znásilňoval celou tu dobu, co žil?“ ptal se zhrublým hlasem. Zněl hodně naštvaně, byl celý zelený a já nevěděla, zda to bylo vzteky nebo ze všech těch zpráv. Ale nemohla jsem mu lhát. Daniele mi pohladil koleno. Všichni jsme seděli na dlažbě toalety paní Elisy. Mé šaty nebyly vůbec pohodlné při zvracení do mísy, uvědomila jsem si mezi několika dalšími myšlenkami, než jsem bratrovi odpověděla. Za jiných okolností by to bylo legrační. Ale teď jsem byla zelená určitě i já a nikdo se nesmál. Krátce jsem kývla. Bratr se rychle nadechl a všimla jsem si, že mu na krku naskočila žíla. Zvedl se a díval se na mě shora. „Celou tu dobu jsi mi lhala, že je všechno v pořádku. Teď mi nezáleží na tom, kdo byla naše matka, kdo je naše babička nebo jakej je náš dědeček. Záleží mi na nás dvou. A ty jsi mi celou dobu lhala,“ říkal mi rozezleně. Já nabírala a vrtěla jsem hlavou. Daniele chtěl asi něco říct, ale bratr ho rychle rukou utlumil. A on se rozhodl mezi nás nevstupovat.

„Ne, tak to není. Nechtěla jsem ti lhát! Chtěla jsem tě chránit!“ Tobiáš vyvalil oči. „Chránit mě? A jak jako? Tím, že ses nechala ojíždět tim hajzlem?! Jak mi to mělo pomoct!“ Utírala jsem si slzy, bylo jich dost. „Copak ty nevíš? Zapomněl si snad, proč jsi hluchý?!“ zařvala jsem na něj a také se postavila. On se zarazil a opravdu začal uvažovat. Spatřila jsem v jeho tváři ten moment, kdy mu došlo, že jsem se opravdu snažila vyvarovat všech konfliktů od té doby. Od našich osmi let. Zavrtěl nevěřícně hlavou a odešel. Neměla jsem sílu ho dohánět.