Mladý chlapec s povzdechem otevře dveře od bytu a vstoupí dovnitř. Uvnitř nakrčí nos odporem. Ucítí puch zvětralého piva, nemytého nádobí, odpadu a ještě něčeho, co nedokáže určit. Povzdechne si. Kde jsou doby, kdy měli velký krásný dům s obrovskou zahradou? Zakroutí hlavou. Ten dům by stále měli, kdyby otec nepřišel o svou práci kvůli alkoholu a drogám. A co hůř, jeho matku stáhl s sebou. Chlapec se pokusí nenápadně proplížit do svého pokoje, který je z celého bytu ten nejčistší. Bohužel, jeho plán mu nevyjde.

„Yuuki,“ zavolá na něj jeho matka, přejde do chodby a zakalený zrak upře na svého syna.

„Co je?“ zeptá se otráveně Yuuki a otočí se ke své matce.

Znechuceně ji přejede pohledem. Jeho matka. Kdysi byla tak krásná, ale léta závislosti na alkoholu a drogách její vzhled zničila. Má strhané rysy, vrásky, vychrtlá. Špinavé tričko a kalhoty to celé jen podtrhují. Yuuki si moc dobře vzpomíná, že kdysi měla jeho matka jemné elegantní rysy, hladkou pleť a nosívala nefrity a hedvábná kimona, která dovezli její rodiče z Japonska.

„Můj malý Yuuki. Buď tu chvíli se mnou. Udělám popcorn a budeme se dívat na televizi, co ty na to?“ usměje se matka a trochu se zakymácí.

Yuuki protočí oči. Jeho matka má jednu ze svých světlých chvilek a vzpomněla si, že má syna.

„Nemám čas. Musím se učit,“ s tím se Yuuki otočí a zmizí ve svém pokoji ignorujíc úpěnlivé volání své matky.

Zabouchne za sebou dveře od svého pokoje, odhodí batoh do kouta a padne na svou postel. Znovu si povzdechne. Copak tohle je nějaký život? Yuuki začne už minimálně posté přemýšlet o své budoucnosti. Ne že by měl nějaké růžové vyhlídky. Na vysokou může zapomenout. Není sportovec ani žádný inteligent, aby dostal stipendium a tolik peněz nevydělá. Bude rád, když se mu podaří dokončit střední. A pak? Bude rád, když dostane práci za pár šupů, aby měl alespoň na jídlo. Nic jiného ho nečeká. Ne když nemá zázemí, finance, přátele. Ostatně kde by vzal přátele? Ve škole všichni vědí, jak na tom je a straní se ho. A v okolí bydliště? Samí bezdomovci, feťáci a prostitutky. Jo, i tohle je možnost jak jednou skončí. Ostatně otec už ho zkoušel prodat nějakému zazobanému chlápkovi, který si chtěl užít s mladým klukem. Z chmurých myšlenek ho vytrhne křik a rány.

Yuuki zavře oči a prsty si zacpe uši. Nesnáší hádky rodičů a otcovo násilí vůči matce, přestože je to u nich na denním pořádku. Když už to trvá dlouhou dobu a on už to nemůže vydržet, vstane z postele a vyplíží se z pokoje. Tiše přejde ke dveřím od bytu, otevře je a vyběhne z bytu. Sejde schody a vyjde z paneláku, kde se svou rodinou bydlí. Sklopí hlavu, zaboří ruce do kapes a začne se toulat tmavými páchnoucími ulicemi a ignoruje bezdomovce žádájící ho o drobné i prostitutky a prostituty, kteří se mu nabízejí.

„Ubohý. Ty by sis zasloužil lepší život,“ ozve se za ním ženský hlas.

Yuuki se zastaví, otočí se a pohlédne na ženu, která promluvila. Překvapeně zamrká. Tahle žena sem nepatří. Dlouhé hnědé vlasy pečlivě učesané, na sobě červený kostýmek, lodičky. Proti páchnoucí uličce a jejím obyvatelům jasný kontrast.

„Co jste to říkala?“ zeptá se Yuuki.

„Že by sis zasloužil lepší život. Ty sem nepatříš. Ne, s tvojí rozkošnou tvářičkou patříš do velkého krásného domu, kde by o tebe bylo pečováno a kde bys byl hýčkán a rozmazlován. Měl bys nosit oblečení z těch nejjemnějších látek, krásné šperky a používat ty nejvzácnější parfémy. Měl bys jíst dobré jídlo a nehledět na jeho cenu nebo množství,“ usměje se na něj žena a pomalu ho obchází.

„No to je sice pěkné, ale o něčem takovém si mohu nechat jen zdát. A teď když dovolíte,...“ Yuuki začíná být z ženy nervózní a tak se pokusí odejít.

„Nemusíš. Můžeš to mít. Stačí jen jít se mnou,“ šeptne mu podbízivě žena do ucha.

„Nehodlám vstoupit do žádné sekty. A děvku také dělat nehodlám,“ zamračí se Yuuki a založí si ruce na hrudi.

Žena se rozesměje.

„Ty jsi sladký. Ale něčeho takového se bát nemusíš. Budeš jen dělat společníka jistým vznešeným pánům. Budeš si s nimi povídat, bavit je, tančit pro ně, zpívat, dolévat jim nápoje, když budou chtít a mnoho dalšího,“ nasadí žena znovu úsměv.

„Takže bych byl něco jako gejša,“ zkonstatuje Yuuki a zahledí se tázavě na ženu.

„Přesně tak,“ přikývne žena.

Yuuki se zamyslí. Opravdu je tohle šance na lepší život? Nezdá se mu to?

„Tak já to beru,“ prohlásí po chvíli doufaje, že se nerozhodl špatně.

„Výborně. Chyť se mě,“ natáhne k němu žena ruku.

Yuuki zaváhá. Je ta ženská snad blázen? Pak ale pokrčí rameny, vždyť může kdykoliv utéct, v teniskách a džínách by byl jistě rychlejší než ta žena v úzké sukni a na vysokých podpadcích. Zhluboka se nadechne a chytí se nabízené ruky. V té chvíli je obklopí jasné bílé světlo a když zmizí, žena i Yuuki jsou z uličky pryč.

Yuuki překvapeně zamrká a rozhlédne se kolem sebe. On i žena se ocitli v bílé menší místnosti se dvěma okny, kterými je vidět do nádherné zahrady.

„Co? Jak?“ zakoktá se Yuuki, který nedokáže pochopit jak se v místnosti ocitli.

„Brzy vše pochopíš,“ usměje se žena a se záplavou světla zase zmizí.

Yuuki polekaně ustoupí a nevěřícně zírá na místo, odkud žena zmizela.

„To není možné,“ zašeptá, snad aby o tom přesvědčil sám sebe.

„Ale je,“ ozve se ženský hlas.

Yuuki pohlédne směrem, odkud hlas vyšel a uvidí menší boubelatou ženu s kudrnatými zrzavými vlasy. Žena se usmívá a působí mateřským dojmem.

„Kde to jsem?“ zeptá se Yuuki rozechvěle a kousek od ženy poodstoupí.

„V domově andělů. A nyní i v tvém domově. Budeš jedním z andílků. Och a jsem Magda. Mám na starosti všechny andílky a ode dneška i tebe. Kdyby cokoliv tak za mnou přijď. Ať už s otázkou nebo s problémem,“ přejde k němu Magda s úsměvem, položí mu ruku za záda a začne ho odvádět z místnosti.

„Andělé? Andílek? Ale andělé přece neexistují,“ Yuuki je celý zmatený a nic nechápe.

„Ale ano, existují. A žijí tady,“ odpoví Magda a vede Yuukiho dlouhou krásně zdobenou chodbou plnou oken a dveří.

„A-ale to...“ zakoktá se Yuuki zmateně.

„Tak a tady je tvůj pokoj,“ zastaví Magda před jedněmi dveřmi, které otevře a konsternovaného Yuukia strčí dovnitř.

Yuuki se rozhlédne a čelist mu padne až na zem. Ocitne se ve velkém pokoji s obrovskými okny a balkonem. Co se mu ale moc nelíbí je to, že celý pokoj je bílý. Bílé stěny, bílý nábytek, býlá peřina, polštáře i prostěradlo, bílé závěsy, bílý koberec, všechnbo bílé. Až z toho mrazí.

„Tohle je opravdu můj pokoj?“ zeptá se Yuuki.

„Ano, je,“ přikývne Magda.

„A...ehm...mohl bych si ho předělat? Dát sem i jiné barvy než bílou?“ prohrábne si Yuuki vlasy.

„Ne. Jsi andílek. Na tomto místě jsi znamením něhy, jemnosti, krásy, roztomilosti a řekla bych i nevinnosti a podle toho musí tvůj pokoj vypadat. Navíc je možné, že se časem přestěhuješ. Takže ten pokoj musí zůstat takový, jaký je teď,“ zamítne Magda.

Yuuki si povzdechne. Rád by sem něco dal, aby narušil tu otravnou bílou.

„Tak a šup do koupelny. Potřebuješ vykoupat. A to oblečení, co máš na sobě, vyhoď. Připravím ti nové,“ usměje se Magda a zažene Yuukiho do koupelny.

Yuuki se po koupelně rozhlédne. Obyčejná koupelna. Prostorná vana, sprchový kout, umyvadlo, toaleta, pár skříněk a nad umyvadlem zrcadlo. Byla by krásná, kdyby nebylo té otravné bílé. Yuuki přistoupí k vaně a s překvapením zjistí, že je plná vody a pěny. Rozhodne se to neřešit, věci, kterým nerozumí a které ho matou, je víc než dost. Stáhne ze sebe oblečení a vleze do vany. Spokojeně vydechne. Voda je horká a cítí, jak se jeho napjaté a bolavé svaly uvolňují. Zavře oči a pohodlně se uvelebí.

„Příjemné, že?“ ozve se a Yuuki leknutím sjede pod hladinu.

S prskáním se vynoří a rukama si vytírá vodu z očí. Když je voda jakžtakž pryč, rozzlobeně pohlédne na smějící se Magdu.

„Omlouvám se! Netušila jsem, že tě tak vylekám,“ směje se Magda dál.

„Nevadí vám, že se koupu?“ zamračí se Yuuki.

„Ale jdi ty. Nemáš nic, co bych už neviděla a navíc tě dokonale kryje pěna,“ odmávne to Magda.

„Ale i tak mi to není zrovna příjemné,“ zamručí Yuuki.

„Rozumím. No tady máš čisté oblečení a ručníky. Vykoupej se a pak přijď do pokoje. Budu tam čekat a pak tě tady provedu,“ položí Magda kupičku prádla na stoličku vedle vany a odejde.

Yuuki se znovu pohodlně uvelebí a zavře oči. Kdy naposledy měl horkou koupel? Už si ani nevzpomíná. Když už voda začíná chladnout a pěna vytrácet, otevře Yuuki oči a vezme do ruky houbičku s mýdlem. Pořádně se vydrbe a houbičku i mýdlo odloží. Pro změnu se natáhne pro šampon a umyje si vlasy. Opláchne si je a vyleze z vany. Setře ze sebe vodu a vysuší si vlasy. Poté se natáhne pro oblečení.

„No to nemyslí vážně!“ zhrozí se, když to vezme do ruky.

Omotá si kolem boku ručník, vezme oblečení do rukou a otevře dveře od koupelny.

„Tohle musí být omyl,“ přejde k Magdě, která stojí u okna a dívá se ven.

„Co? Ale vůbec ne. To je tvé oblečení,“ otočí se k němu Magda a usměje se na něj.

„Vždyť mi to bude malý. Nebo alespoň hodně obtažený. To přece nemůžu nosit,“ namítne Yuuki.

„Malé ti to nebude. Obtažené ano, ale tak to tady nosí všichni andílci. A ty nejsi žádnou výjimkou. Bílé obtažené oblečení je něco jako vaše uniforma,“ zmizí z Magdina obličeje úsměv a nahradí ho přísný pohled.

Yuukimu se sice představa obtaženého oblečení, které nenechá žádný prostor fantazii, moc nelíbí, ale je mu jasné, že chce-li žít v klidu, tak se musí přizpůsobit. Nic už tedy nenamítá a vrátí se do koupelny, kde se navleče do upnutého bílého trika a obtažených kalhot. Nakonec si nazuje bílé páskové boty. Vrátí se do pokoje a ignorujíc Magdu zamíří k zrdcadlu, do kterého se podívá. Znechuceně nakrčí nos. Triko je jako druhá kůže, jak ho těsně obepíná a dokonce jsou vidět i hrbolky bradavek. Stejně obtažené kalhoty, které jasně ukazují tvar jeho nohou, stehen a i oblinu pozadí.

„Pojď sem. Rozčešu a vyfoukám ti vlasy,“ osloví ho Magda.

Yuuki se odvrátí od, pro něj strašného, odrazu a přejde k ní. Magda ho usadí před toaletní stolek a začne mu vlasy rozčesávat hřebenem a sušit fénem.

„Vypadáš dokonale. A teď pojď, provedu tě tady. Ukážu ti společenskou místnost pro andílky a také jídelnu. Och a kudy se dostaneš na zahradu,“ odstoupí Magda od Yuukiho a zkoumavě si ho prohlíží.

Nakonec je se svým výsledkem spokojená. Yuuki je skutečně rozkošný. Yuuki vstane ze židle a společně s Magdou vyjde z pokoje. Magda ho vede různými chodbami.

„Bojím se, že jsem se ztratil. Nejspíš nenajdu cestu zpátky do svého pokoje,“ poznamená Yuuki nervózně a ohlédne se.

„Neboj, najdeš. Jakmile ti ten pokoj byl přidělen, tak tě k sobě sám dovede,“ mávne Magda nad Yuukiovými starostmi rukou.

Yuuki na to radši nic neřekne. Jen tiše následuje Magdu.

„Ták tohle je jídelna. Tady se podává snídaně, oběd i večeře. Mezi hlavními si tu můžeš vzít i menší svačinku, většinou v podobě ovoce nebo jogurtu, také si tu můžeš vzít kdykoliv něco k pití. Ale pití je i ve společenské místnosti. A ovoce tam najdeš taky. No a pak pár dobrot jako je čokoláda, sušenky, chypsy, nebo různé tyčinky, ale moc to nepřeháněj,“ mrkne na něj dobromyslně Magda.

„Jasně,“ přikývne Yuuki.

„Tak jdeme dál,“ vyjde Magda z jídelny a jde dál chodbou.

Yuuki ji následuje. Po chvíli, když ztratí jídelnu z dohledu, dojdou k velkým klenutým skleněným dveřím.

„Tohle jsou hlavní dveře do zahrady. Nejsou sice jediné ale jsou největší. Ty ostatní slouží spíš zahradníkům. Samozřejmě je můžeš používat také, v tom ti nikdo bránit nebude,“ řekne Magda.

Yuuki přikývne. Magda se od dveří odvrátí a jde dál chodbou.

„Kolik nás tady je?“ zeptá se.

„Vlastně ani nevím. Nikdy jsem andílky nepřepočítávala, ale řekla bych, že víc jak sto jich tady nebude,“ pokrčí Magda rameny.

„Hmm, tak to je divné, že jsme ještě nikoho nepotkali,“ nadhodí Yuuki.

„Ani ne. Ostatně na chodbě málokdy někoho potkáš a už je po obědě a večeře bude za hodinu a něco. Což znamená, že všichni budou buď ve společenské místnosti, ve svých pokojích nebo v zahradě. Také je tu vnější i krytý bazén, kdybys měl chuť si zaplavat, tělocvična a různé kurty a hřiště. Můžeš si tu zahrát třeba tenis, basket, fotbal, florbal, badminton, squash, baseball, kriket, volejbal. V tělocvičně si můžeš zacvičit na různých strojích, aerobik, zumbu, dokonce tady máme i místnost pro jógu. Taky je tady skryté kluziště, kam si můžeš jít zabruslit nebo si zahrát hokej. Je toho tady dost. A kdybys chtěl jen tak lenošit, tak je tady knihovna,“ usměje se Magda a zastaví před velkými dřevěnými dveřmi.

„Tohle je společenská místnost, co?“ usměje se Yuuki, když uvidí velkou, co velkou obrovskou, místnost, s velkými okny, několika krby a dveřmi, mezitím jsou různě rozmístěné gauče, křesla různých tvarů i velikosti, lenošky, sedací pytle a malé stolky, navíc se to tu hemží dívkami i chlapci, kteří sedí buď sami a čtou si nebo malují nebo ve skupinkách, kde si povídají nebo hrají různé hry.

Teď ale všichni ztichnou a zaměří svou pozornost na Magdu a Yuukiho.

„Tak vážení. Tohle je Yuuki, náš nový přírůstek,“ usměje se Magda.

Vzápětí se otočí na Yuukiho.

„K bazénům, hřišťatům, kurtům, kluzišti se dostaneš tamtěmi dveřmi. Jsou tam ukazatelé, aby se tam andílci neztráceli. Och a také je tam sauna a masérský salon, kde se můžeš nechat namasírovat. A do knihovny se dostaneš dveřmi na druhé straně. Na regálech jsou cedulky s poznámkami, co za téma ty knihy obsahují. No a teď už tě nechám,“ poplácá Magda Yuukiho po zádech a odejde.

Yuuki se nervózně otočí k osazenstvu společenské místnosti a všechny přejede pohledem. Uklidní ho, když zjistí, že všichni na sobě mají stejně přiléhavé vršky a obtažené kalhoty jako on, někteří, chlapci i dívky, mají malé kraťásky, které sotva zakrývají jejich pozadí. V případě dívek jsou zde k vidění i minisukně.

„Ahoj Yuuki! Já jsem Michael ale všichni mi tu říkají Míša,“ přiskočí k němu roztomilý blondýnek s modrýma očima a podává mu ruku.

„Těší mě!“ stiskne mu Yuuki ruku a usměje se.

„Musí to pro tebe být zmatek, co?“ usmívá se na něj Míša.

„To teda jo. Nevím, jestli si zvyknu a jestli se někdy vzpamatuju z toho, co jsem tady viděl a co jsem se dozvěděl,“ rozhlédne se Yuuki po místnosti a zjistí, že už mu nikdo nevěnuje pozornost a všichni se vrátili ke svým předchozím činnostem.

„To se ti nedivím. Já z toho byl také celý zmatený a nic jsem nechápal. Chvíli mi trvalo než jsem si zvyknul ale teď už je to v pohodě. A neboj, všichni tady jsou moc milí a přátelští. Vlastně ti co jsou tady už tě přijali, proto si tě teď nevšímají. Jsi nový a je na tobě s kým se budeš chtít bavit nebo kamarádit. My jsme tady vlastně taková velká rodina a když budeš potřebovat, každý ti pomůže nebo poradí,“ mrkne na něj Míša.

„Ehm, tak to je fajn,“ přikývne Yuuki a rozejde se ke dvěma volným křeslům u krbu.

Míša ho následuje a pohodlně se stočí ve vedlejším křesle.

„Ty Míšo, můžu se na něco zeptat?“ řekne Yuuki, totálně ignorujíc, že se právě zeptal.

„Ptej se,“ pobídne ho Míša.

„Pro koho tady doopravdy děláme? A co vlastně budeme dělat?“ zeptá se Yuuki.

„Och, nic zvláštního. Jen zdejším pánům dá se říct posluhujeme. Dám ti příklad. Když třeba zorganizují večírek nebo nějakou oslavu, tak tam budeme roznášet pití, dolévat jim, na požádání hrát na hudební nástroje, zpívat, tančit a nebo vyprávět nějaké historky. Prostě a jednoduše je bavit, nic víc. A za to tady můžeme být zadarmo. Máme střechu nad hlavou, dobré jídlo, pohodlné postele a tak. No a zdejší pánové jsou andělé. A tím myslím skutečné anděli. Nebeská stvoření s křídly,“ odpoví Míša a zadívá se na Yuukiho.

„Hmm, tomu nevěřím, že jsou to andělé. Ti přece neexistují. A co se týče toho zbytku, tak někde musí být nějaký háček, to určitě není jen tak,“ zamračí se Yuuki.

„Jsi nedůvěřivý. Ale nedivím se ti. Já byl stejný, když jsem sem přišel. Časem na vše přijdeš a vše pochopíš,“ mrkne na něj Míša.

„Jak dlouho už tady jsi?“ zeptá se Yuuki.

„Nebudeš tomu věřit, ale bude to už nějakých 700 let,“ opře si Míša bradu o područku křesla a zvědavě sleduje reakci svého nového přítele na tuto informaci.

„To není možné. Co je tohle za vtip? Nějaká skrytá kamera nebo co? Nemůžou zde být andělé a tobě nemůže být přes 700 let. To je prostě nemožný,“ Yuuki, pro kterého tahle informace byla poslední kapkou do pověstného poháru trpělivosti, vyskočí z křesla a křičí, čímž na sebe znovu upoutá pozornost všech andílků v místnosti.