Yuuki se převrací v posteli a ne a ne usnout.

„To snad není možný,“ zavrčí si sám pro sebe.

Posadí se a natřepe polštáře. Pak je přeskládá jinak než jak je měl předtím a znovu si lehne. Zavře oči, doufajíc, že už se mu konečně podaří usnout. Spánek ale ne a ne přijít. Převrátí se na záda a zahledí se na strop. Postel je pohodlná, navíc mu do ní sloužící dali i několik ohřívadel, takže je i krásně teplá, ale přesto jakoby mu něco chybělo.

„Ach jo,“ povzdechne si a vyleze z postele.

V pyžamu stříbrné barvy vyjde ze svého pokoje s úmyslem zajít do knihovny a vybrat si nějakou knihu, kterou by si přečetl doufajíc, že mu to pomůže usnout. Když ale prochází kolem Amitielovy ložnice, zarazí se. Vzpomene si, jak krásně se mu spalo v Amitielově náručí. Možná by to mohl zkusit. Lehnout si k Amitielovi a zkusit usnout, třeba by to pomohlo. Ale nebude se Amitiel zlobit?

„Nebuď srab, přinejhorším tě ráno seřve,“ vynadá si a vstoupí do Amitielovy ložnice.

Tiše se připlíží k jeho posteli, do které opatrně vleze tak, aby Amitiela, který vypadá, že už spí, neprobudil.

„Nemůžeš spát?“ zeptá se znenadání Amitiel.

Yuuki se poleká a trhne sebou.

„Myslel jsem, že už spíš,“ řekne tiše.

„Šel jsem spát teprve před chvílí a ještě se mi nepodařilo zabrat. A soudě podle toho, jak ses vedle převaloval a tiše nadával, předpokládám, že ani ty,“ otevře Amitiel oči a zahledí se na Yuukiho.

„Z nějakého důvodu nemůžu usnout,“ povzdechne si Yuuki.

„A tak tě napadlo, jít si lehnout ke mně?“ zeptá se Amitiel.

„No, ne tak docela. Nejdříve mě napadlo, že bych si v knihovně vzal nějakou knihu a že bych při její četbě mohl usnout. To že bych mohl zkusit vlézt k tobě mě napadlo, až když jsem šel kolem,“ přizná Yuuki popravdě.

„Tak pojď sem,“ pokyne Amitiel rukou.

Yuuki se nenechá dlouho pobízet a přitulí se k Amitielovi přičemž si z jeho ramene udělá polštář. Amitiel se usměje a obejme Yuukiho. Yuuki se ovšem po chvilce začne nepokojně vrtět.

„Copak chceš?“ zeptá se Amitiel.

Yuuki k němu vzhlédne a skousne si spodní ret. Nechce Amitielovi říkat svou žádost, ale když zalže, tak to Amitiel pozná.

„No, já...mohl bys...“ nemůže se vymáčknout.

„Co jestli bych mohl? Neboj se, já tě neukousnu,“ zasměje se Amitiel.

„No, mohl bys...přehodit přese mě...křídlo?“ zeptá se nejistě Yuuki.

„Křídlo?“ zamrká Amitiel překvapeně, ještě se mu nestalo, že by nějaký andílek chtěl být zakrytý jeho křídlem.

„No, jo. Víš, nevím proč, ale když jsem přikrytý nebo zakrytý tvým křídlem, tak se cítím v bezpečí a jako by na mě nemohlo nic zlého,“ vysvětlí Yuuki, proč o něco takového žádá.

„Zvedni se na chvilku,“ řekne Amitiel.

Yuuki ho poslechne a posadí se. Amitiel se nadzvedne na rukou a vytáhne křídlo zpoza zad. Poté si opět lehne.

„Pojď,“ usměje se na Yuukiho.

Yuuki se nadšeně zazubí a dychtivě se k Amitielovi přitulí. Amitiel ho obejme rukou a překryje ho křídlem. Yuuki se spokojeně zavrtí a zavře oči. Během chvilky usne jako když ho do vody hodí.

„To jsem netušil, že mají moje křídla takovou moc,“ zasměje se sám pro sebe Amitiel a přesto, že mít křídlo v takovéhle poloze není zrovna nejpohodlnější i on brzy usne.

***

Ráno ho probudí tepání v klíně a lehké doteky na křídle. Shlédne a uvidí Yuukiho, který si jeho křídlo zaujatě prohlíží a prsty lehce přejíždí po jeho peří.

„Tohle bys dělat neměl,“ zašeptá ochraptěle.

„Proč ne? Je to zakázané a proti pravidlům? Och a dobré ráno!“ upře na něj Yuuki oči a usměje se.

„Dobré! Ne, zakázané to není. Ani proti pravidlům. Ale dotýkat se křídel andělů je pro nás intimnější a důvěrnější než co jiného. Dokonce ani naše nahota nebo milostné hry pro nás nejsou tak intimní a důvěrné. Navíc nám můžeš takto hodně ublížit,“ odpoví s úsměvem Amitiel.

„Ublížit? To nechci,“ stáhne Yuuki okamžitě ruku.

„Neboj, pohlazením mi neublížíš. Jen se ti podařilo mě vzrušit,“ zasměje se Amitiel.

„Jen tím, že jsem párkrát přejel po perech na tvém křídle?“ vykulí Yuuki oči.

„Ano, to bohatě stačí. Když chceš, aby byl anděl vzrušený a šílel touhou, pak stačí párkrát lehce pohladit jeho křídla,“ přikývne souhlasně Amitiel.

Yuuki se podívá na Amitielovo křídlo. Byl jen zvědavý, jestli je jeho peří tak hedvábné, měkké a načechrané, jak vypadá. Netušil, že pár lehkých doteků bude mít takový účinek.

„Překvapený? Nedivím se. Ale teď mě pusť. Musím do koupelny, protože tohle nerozchodím,“ řekne pobaveně Amitiel.

Yuuki se posadí a nejistě na Amitiela hledí. Ten vstane z postele a obejde ji, aby se dostal do koupelny.

„Počkej,“ chytí ho Yuuki za ruku a zabrání mu tak v odchodu.

Amitiel se na něj otočí a tázavě nadzvedne obočí.

„Když už jsem to způsobil, tak bych to měl taky odčinit,“ prohlásí Yuuki, klekne si na postel a sundá si kabátek od pyžama.

„Yuuki nemusíš to dělat. Nechci, aby ses do něčeho nutil,“ skloní se k němu Amitiel a položí svou dlaň na jeho tvář.

„Nenutím se. Chci to. Opravdu,“ vzhlédne k němu Yuuki.

Amitiel na něj hledí a pátrá po sebenepatrnějším náznaku lži. Nic takového ovšem nenajde.

„Dobře,“ usměje se a jednou nohou si klekne na postel.

Yuuki se pousměje, natáhne ruku a pohladí Amitiela po nahé hrudi. Amitiel si lehne a nechá Yuukiho, ať si dělá co chce. Yuuki se obkročmo usadí na jeho klíně a rukama ho hladí. Amitielovo tělo se mu líbí čím dál víc. Má hladkou kůži, která sálá teplem a pod ní hrají pevné svaly a krásně vyrýsované svaly. Amitiel musí být silný, ale přesto to není žádný kulturista.

„Omlouvám se, Yuuki, ale potřebuju...“ zasténá Amitiel.

Je už tak vzrušený, že to nemůže vydržet, nutně potřebuje uvolnění. Yuuki na něj pohlédne a přikývne. Sesune se dolů a stáhne z Amitiela pyžamové kalhoty. Poté se skloní k jeho klínu, přidrží si jeho tvrdý úd a strčí si špičku do úst. Nejprve jen ochutnává, ale když zjistí, že chuť není až tak strašná, pohltí ho trošku víc. Amitiel zasténá a Yuuki začne pohybovat hlavou, instinktivně cítí, že Amitielova potřeba je opravdu velká a že zde není místo na hraní nebo objevování. Amitiel sténá, v rukou drtí prostěradlo a jen silou vůle potlačuje touhu přirážet Yuukimu do úst.

Yuuki se snaží a rychle pohybuje hlavou. Kam nedosáhne rty, tam si pomáhá rukou. Druhou rukou sjede níž a jemně hněte Amitielovy koule.

„Y-yuu-yuuki u-už...“ snaží se z posledních sil Yuukiho varovat.

Yuuki pochopí a odtáhne se. V té chvíli Amitiel přestane oddalovat své vyvrcholení a hlasitě zasténá, kdy jím projede slastná křeč. Svým semenem potřísní Yuukiho obličej. Jakmile jeho vyvrcholení odezní, začne zmoženě oddechovat. Po chvilce, když se trochu zmátoří, se posadí a zahledí se na Yuukiho, který na něj hledí rozšířenýma očima a z obličeje mu kape sperma. Amitiel se uchechtne a s úsměvem pohladí Yuukiho po vlasech.

„Víš, že jsi takto ještě rozkošnější než obvykle,“ poznamená.

„To určitě,“ zamumlá nesouhlasně Yuuki, zrudne a sklopí oči.

Amitiel s úsměvem vstane, přejde do koupelny, kde namočí menší ručník a vrátí se do ložnice. Posadí se na postel a začne jemně otírat Yuukiho obličej.

„No a je to,“ poznamená, když je Yuukiho obličej čistý.

„Děkuji!“ usměje se na něj Yuuki.

„Nechceš, abych ti tvou péči oplatil?“ zeptá se Amitiel, když se Yuuki zvedne z postele.

„Dnes ne. Raději bych teď šel do sprchy a pak se nasnídal. Co bys říkal míchaným vajíkům?“ pohlédne na něj Yuuki.

„Míchaná vajíčka zní dobře. Nechám je přinést, než se vysprchuješ,“ přikývne Amitiel.

Yuuki se na něj zaculí a pak odběhne do svého pokoje, ze kterého přejde do své koupelny. Amitiel zavře na okamžik oči a pošle mentální zprávu nejbližšímu ze sluhů. Poté se zvedne z postele a odkráčí do koupelny naproti své ložnici. Vyčistí si zuby a ovlaží ve sprše. Oblékne si čisté oblečení a vyjde z koupelny. Okamžitě zamíří do obývacího pokoje, kde už sluha na stolek u krbu servíruje snídani.

„Děkuji!“ usměje se na něj Amitiel.

Sluha se pokloní a s prázdným tácem odejde. Amitiel se usadí do křesla a čeká na Yuukiho. Ten se objeví během okamžiku, obsadí druhé křeslo a začne jíst. Amitiel si také vezme svůj podíl a začne snídat.

„Jak bych ti mohl ublížit? Myslím skrz křídla,“ vrátí se Yuuki k tématu, který načali v posteli než se jejich aktivity zvrhly.

„Jednoduše. Jak jsem řekl, naše křídla jsou velmi citlivá, což už jsi zjistil. Lehké hlazení je příjemné a může nás vzrušit. Stejně příjemné jsou pro nás i teplé sluneční paprsky. Není neobvyklé, že uvidíš anděla, který sedí na slunci s roztaženými křídly a nahřívá si je. Nebo i u zapáleného krbu. Ale škrábnutí či zmáčknutí křídel je velmi bolestivé. A co teprve, kdybys chtěl vytrhnout třeba i malinké pírko. V tom případě by se každý anděl pomočil bolestí,“ odpoví Amitiel.

„Páni, až tak? Hele a když existujete vy, existují i démoni?“ pohlédne na něj Yuuki zamyšleně.

„Ano, existují. A ano, bojujeme proti nim,“ odpoví Amitiel, který vytuší, co by byla další Yuukiho otázka.

„A oni o vaší, řeknu, slabosti ví?“ zeptá se Yuuki.

„Ano, naneštěstí o ní ví. Takže když se s nimi střetneme, tak jdou hlavně po našich křídlech. Ví, že pokud nám zraní křídla, takže nás ochromí a my dále nejsme schopni nejen boje, ale ani sebemenšího pohybu či jasné myšlenky,“ zahledí se Amitiel do krbu a zachvěje se, když si vzpomene, jak mu kdysi jeden démon probodl křídlo dýkou.

„Tobě se to stalo, že?“ uhádně důvod zachvění Yuuki.

„Ano, stalo. Je to už dávno. Před několika sty lety jeden démon pronásledoval psychicky nestabilní ženu a snažil se ji přesvědčit, aby zabila své novorozené dítě. Naštěstí jsem to zjistil včas a snažil se u té ženy posílit lásku matky k dítěti a zabránit tak, aby démonovi podlehla. Podařilo se. Naneštěstí pro mě to toho démona rozlítilo natolik, že na mě fyzicky zaútočil. Dodneška nechápu, jak se mu to podařilo, ale využil chvilky mé nepozornosti a probodl mi křídlo dýkou. V tu chvíli jsem nebyl schopen pohybu a jediné co jsem vnímal byla ta obrovská bolest. Nejspíš by mě tehdy zabil, kdyby se tam neobjevilo několik dalších andělů, kteří mě zachránili. Zahnali ho a mě odnesli sem. Křídlo se mi časem zahojilo, ale řeknu ti, když tu ránu čistili, tak mě muselo držet pět andělů, jak jsem se zmítal bolestí, navíc jsem si strhal hlasivky, jak jsem křičel, vylámal jsem si zuby, jak silně jsem je tiskl k sobě a zlámal jsem si ruce, nohy i žebra, jak jsem se vzpíral. Naštěstí se křídla hojí rychle, takže mi to nemuseli ani šít. Ale přesto jsem týden po nocích brečel bolestí a museli mě omamovat vším možným, abych si neublížil ještě víc a abych tu bolest tak nevnímal. Pak se mi křídlo konečně zhojilo a to jsem si oddechl nejenom já, ale i ti co mě ošetřovali. Mým ostatním zraněním to trvalo déle, ale to už nebylo tak hrozné,“ dovypráví Amitiel a před očima mu ožijí ty strašné vzpomínky.

„Ale to už je pryč, že ano? Teď jsi tady v bezpečí a se zdravými křídly. A se mnou,“ dřepne si před něj Yuuki a vezme jeho ruce do svých.

„Ano, už je to pryč,“ pousměje se Amitiel a donutí se ty vzpomínky zahnat.

„Víš, když jsem si prohlížel ráno tvé křídlo, všiml jsem si, že některá pírka nedrží jak by měla. Je to normální?“ zeptá se Yuuki.

„Je. Peří na našich křídlech se musí obměňovat. Staré vypadá a nové naroste. Ne najednou, ale postupně. My sami svá křídla občas očišťujeme tak, že po nich přejíždíme a pírka, která už moc nedrží vytahujeme. Cítíme to, ale už to nebolí a nové pírko tak dostane prostor pro růst,“ vysvětlí Amitiel.

„Mohl bych to udělat?“ zazáří Yuukimu oči.

„Když budeš opatrný a nebudeš mi peří násilím vytrhávat, tak ano,“ souhlasí po krátkém zaváhání Amitiel.

„Slibuju!“ vyskočí nadšeně Yuuki na nohy.

Amitiel vstane z křesla a v koutě najde židli bez opěradla, na kterou se posadí a roztáhne křídla. Yuuki k němu přistoupí a za Amitielova bedlivého dohledu, začne prsty jemně přejíždět po vnitřní straně levého křídla. Najde jedno uvolněné pírko a opatrně ho vytáhne.

„Přesně takhle. Uvolněná pírka dávej na hromadu,“ usměje se na něj Amitiel.

Yuuki se nadšeně usměje. Je rád, že to dělá správně a že Amitielovi neublížil. To by si neodpustil, Amitiel pro něj udělal tolik a za to si zaslouží vděčnost a ne bolest.

„Co vlastně uděláme s tím vyndaným peřím?“ zeptá se, když má levé křídlo hotové z obou stran a přesune se k pravému.

„Předáme ho sluhům a ti ho zužitkují,“ odpoví Amitiel.

„Zužitkují?“ zarazí se Yuuki.

„Ano. Ostatně z čeho myslíš, že jsou zdejší peřiny a polštáře?“ usměje se na něj Amitiel.

„Ty jsou z vašeho peří?“ vykulí překvapeně Yuuki oči.

„Ano a nejen ty. Všechny věcí z peří, které jsi zde viděl, jsou vyrobeny z peří z našich křídel. Ať už se jedná o lůžkoviny, ozdoby nebo prachovky. Někteří andílci mají z našeho peří udělány i lapače snů,“ usmívá se dál Amitiel.

„I šperky? Na některých dívkách jsem viděl náušnice s peřím. A také jsem viděl náramky a u jednoho andílka i řetízek,“ vzpomene si Yuuki.

„To je možné. I tyto předměty si andílci z našich pírek vyrábějí. Ovšem s naším svolením,“ přikývne Amitiel.

„Hm, myslíš, že bych si toto peří mohl nechat?“ pohlédne Yuuki na hromádku peří u Amitielových nohou.

„Když mi prozradíš proč, tak ano,“ dá si podmínku Amitiel.

„Když jsem byl malý, tak jsem chtěl zkusit vytvořit obraz z peří. Matka mi slíbila, že mi pomůže sehnat peří a že to spolu vyzkoušíme. Ale pak nám sebrali dům a otec matku naučil pít a už jsme se k tomu nedostali. A teď, když vidím to peří na zemi, tak mě zase chytá touha to vyzkoušet,“ upře Yuuki zrak na křídlo a projíždí prsty peřím a snaží se vyhnout Amitielovu pohledu.

„Mrzí mě to. Kéž by bylo v mé moci tehdy zasáhnout. Ale nápad je to zajímavý. To peří si nech a zkus z něj vytvořit obraz,“ zahledí se Amitiel na hromádku peří.

„Děkuji! Jen budu potřebovat ještě lepidlo a barvy,“ poznamená Yuuki a znovu se začne věnovat křídlu.

„Seženu!“ slíbí Amitiel.

Yuuki otevře pusu, aby něco řekl, ale přeruší ho zaklepání na dveře.

„Dále!“ zavolá Amitiel.

Dveře se otevřou a dovnitř vejde andělský posel.

„Anděli Amitieli, nesu ti dopis od archandělů,“ podá posel Amitielovi dopis.

„Děkuji!“ převezme si Amitiel dopis a posel s krátkým pokývnutím hlavy odejde.

„Archandělé? To existují i oni?“ zamrká překvapeně Yuuki, zatímco obejde křídlo, aby ho mohl pročistit i z druhé strany.

„Ano. Vlastně jsou to naši nadřízení. To oni nás trestají, když porušíme pravidla a udávají nám rozkazy, které musíme plnit,“ odpoví Amitiel a rozlomí pečeť archanděla Michaela a rozbalí dopis.

Začte se a když dojde na konec dopisu, povzdychne si, zahledí se do krbu a svěsí ramena.

„Špatné zprávy?“ zeptá se Yuuki.

„Naneštěstí ano. Oba se máme neprodleně dostavit k archandělskému shromáždění z důvodu pravděpodobného porušení pravidel,“ promne si Amitiel čelo.

„Co? Ale my žádná pravidla neporušili,“ strne Yuuki.

„Ne, neporušili, takže se nemáme čeho bát. Dostavíme se, kdybychom to odmítli, tak by to považovali za urážku a byli bychom potrestáni. Naštěstí jsou archandělé spravedliví a vyslechnou nás, než stanoví rozsudek,“ řekne Amitiel.

„Ale proč nás obviňují z porušení pravidel? Jak k něčemu takovému vůbec došli?“ nechápe Yuuki.

„Ishim. Nejspíš se mi tak chce pomstít za to, že jsem si tě přivlastnil dřív než on,“ vysloví Amitiel své podezření.